Procházka

Pokrčím rameny "Dobře... Jak chceš." Zareaguju na její tajnůstkářskou odpověď.

Nad její dalším výrokem vyprsknu smíchy. "Dobrý fór... Umbridge ti zachránil krk? Hehe." Zeptám se aniž bych tomu připisoval sebemenší význam. Její mlčení a následující doplnění informace mě ale znervózní. "Počkej, ty si neděláš legraci?" Dívám se na ni vážně a ten opar veselí je tentam.
"Co se stalo?... Myslím předtím než tě zachránil Malcolm?" A to jsem si myslel, že dnes se už nic dalšího nestane. Na údajné pozvání na máslový ležák teď zrovna nereaguju. Na to možná dojde řada, až se vyřeší ta důležitá část sdělení... Probodávám ji pohledem a čekám na odpověď, zatímco cítím, jak se mnou prostupuje tichý vztek. Napadne mě totiž první věc, co se mohla stát... "Nebyli to náhodou ti dva, že ne?"

Frosinn Meistari

"Děkuju... Vyhrráli jsme?" neskrývám překvapení. Půlka našeho týmu zdá se nedokončila zápas... jak na tom mohli být ostatní ještě hůř?
"Jak jsou na tom ostatní, jsou v pořřádku? A nepamatuješ si skórre?" potřesu tak trochu mimo Nicolinu ruku. Ta moje je ještě pořád ztuhlá a studená, modrý nádech už se ale naštěstí veškerý vytratil.
Pudink, ha.
Už už chci začít, že radši ne, že bych se mohla pozvracet... ale když mističku zahlédnu, zakručí mi hromově v břiše.
"Eh... parrdon. Děkuju... jsi moc hodná."
Opatrně, abych misku jalovými prsty neupustila, si ji převezmu a naberu lžičkou první sousto. "Vážně dobrrý," musím jí dát za pravdu.

"Lev...? To jako... se vším všudy samec lev?" zatvářím se prapodivně. Hmh... možná měla být i já samec orla, ale u ptáků se to nepozná... "To musel být docela šok k přřekonání navrrch... nedá se to kvalifikovat jako ztížené podmínky?" dodám účastně.
"Byla jsem orrel, ano. Bylo to úžasné... ještě teď mi ten pocit chybí," upřímně přiznám, na chvilku zavřu oči. Klesat a vznášet se na proudech větru, svištět, až se svět kolem rozmaže v čáry a stejně mít ostrým orlím zrakem přehled o okolí...
Povzdychnu si.
"Možná zkusím v knihovně najít něco o zvěrromagii, teď, když vím, jak chutná ptačí let, bych se k tomu rráda vrrátila! I když, s mým štěstím, skončím beztak jako žížala," krátce se zasměju.
Lžička pudinku ve mně mizí jedna za druhou, až cinkne o prázdnou misku.

"To doufám! Létat na vlastních křřídlech bylo ohrromující a dokonalé, ale rráda se ukážu i s hůlkou. A kdoví, třřeba další úkol bude všichni prroti všem... a já budu moct Andrrisovi taky něco přřimrrazit," pousměju se žertem.
"Co myslíš, že nám vyberrou?"

Procházka

"Opravdu nevím, proč by to dělal záměrně. Ani kdyby šlo o protivníka. Pamatuješ si, jak nám překazil faulování Antoineho a ještě si u toho zničil koště?" ne, nemyslím si, že by můj spolužák byl až takový pošuk. Je prostě svůj a něco ho děsně žene dopředu tak moc, že občas nedomyslí následky. Ale kdo z nás ano?

"Dobrý pokus. Ovšem tohle tajemství si nechám pro sebe." klepnu si hranou ukazováčku na stranu nosu a pousměju se u toho.

Potom poněkud nespokojeně zamručím. "Dobře, dobře." vydechnu smířeně. "Škoda, když teď meteme věci pod koberec, tak se ani nedozvíš, že mi dneska zachránil krk samotný Malcolm Umbridge." nechám tomu prohlášení dostatečnou váhu a pokračuju. "Dokonce ani odpověď na otázku, zda přijal pozvání na máslový ležák." pokrčím rameny ve stylu co se dá dělat a zazubím se. Zlobím ho, já vím. A pak se sice snažím tvářit vážně, ale zdá se, že mě pod hábitem něco lechtá, když se začnu lehce ošívat a potlačovat smích.

U brány

"Vtipné..." Vyčaruju na tváři kyselý úsměv. "...tak ať nám to na té titulní straně sluší..." Pronesu pak a nechám ji narovnat mi košili.

"Tak to je fajn. Snad se brzo vrátí zpět. Jo, nemyslím si, že to Andris udělal schválně, tak snad to dopadne dobře. Nakonec to ty je znáš už docela dlouho." Trochu mě bodne, že jsem v tom všem tak nějak zapomněl na Mildred. Jak to snáší a tak. Určitě si poradí, ale možná je trochu divné jak jsou všechny týmy tak nějak spojené a my... ne zas tolik. To bude nejspíš tím že nejsme že stejné školy, ale stejně. Pak si s ní promluvím.

Poslouchám její vysvětlování a kývu hlavou. "A jak se ti podařilo najít něco stranou v oblasti, která kvůli přelidněnosti praská ve švech?" Optám se klidně.
Její náhlá změna tématu mě pak zaskočí, ale rychle naberu ztracenou rovnováhu. "Asi to zametu pod koberec." Odpovím klidně, ale rozhodně. "...není na tom co rozebírat. Dopadlo to tak jak to dopadlo a nemá žádný smysl se v tom dál šťourat." Dodám.

ŠAMPIÓNI

Přátelsky se na Willa usmívám. "Já byla jen lef, neudělala jsem nic.. Ale, snad bude mošnost pši dalším úkolu, pokud nás opět f něco nepšemění". Pobaveně se zasměji. To už by mně asi trochu nakrklo.. Pohlédnu se k našemu stolu a pokrčím rameny. "Já nefím.. Mošná chtěl si odpošinout. Fšechna ta posornost.." Odpovím ohledně Felixe. Dnes se vážně snažil a překvapilo mně že to zvládl. A to velice obstojně. Možná to bylo tím že vypadal jako jeden z nejlepších kouzelníků všech dob?

Najednou je u nás Andris. Mile se na něj usmívám a ráda mu potřesu rukou. "Děkuji, i ty.. Já grratuluji k fítězstfí". Řeknu upřímně a jak pouštím jeho ruku, natáhnu se a lehce Andrise líbnu na tvář. Lehce se zaculím, s oběma se rozloučím a jdu si sednout a najíst se.. O pár chvil později jdu s miskou v ruce na ošetřovnu.

Když tam dojdu, Heidrún vypadá tak nějak.. zesláble. Ale usmívá se na mně. "Achoj.. I já tebe". Také se usměji a jdu blíže, abych si sedla na protější lůžko, s pravou nohou přes levou. "Dopadlo to prro fás dobše. Fyhrály jste.. Grratuluji". Usmívám se mile a zvednu směrem k Heidrún ruce.

"Já pšinesla pudink. Mají moc dobrrý! Dáš si?" Zeptám se mile. Vidím že ruce má Heidrún nějak zkřehlé a tak jsem připravena ji i krmit když by chtěla, já s tím problém nemám.. "Já nefím co flastně pšesně stalo, byla jsem lef.. Né lfice, ale lef.." Při té vzpomímce se culím jak sluníčko. "Bylo to moc.. Difné.. Ale to jedno.. Ty byla orrel, še? Muselo být sajímafé, létat bes kóštěte.. Doufám, še f dalším úkolu budeme moci ukásat i my co umíme!"

Frosinn Meistari

Svižným, dravým náletem sundám část těch malých smradů se žebříky, dalším dokonám zbytek. ANO!
Cítím se mocně, nepřekonatelně... něčím zároveň i daleko pohodlněji než v lidské podobě. Nálet na loď je jen přirozeným pokračováním, kanonýři jsou příliš pomalí, než aby mě sestřelili dělovou koulí, stačí si dát pozor a nenaletět do rány sama.
S cílem pevně zaměřeným mávnu křídly a už už natahuji spáry, chytit se kormidla...
A tu... je něco špatně. Hodně špatně.
Jako bych se namočila do ledové vody, záda, křídla, spáry... hruď a hlava, nestihnu nic než rozšířit hrůzou oči, a padám vstříc dřevu a tmě.

***

Kdesi ve tmě se vznáší hlasy, některé rozčilené, některé klidné a konejšivé. Po chvilce klidu pak jeden provinilý. Andris?
S omluvou. Za co se omlouvá?
Nemůžu udržet myšlenky pokupě... všechno zase mizí ve tmě.

***

"Soseto...?"
Vědomí se probírá pomaloučku, vjemům chvíli trvá, než se dostanou, kam potřebují. Teplo... měkko.
Pach čisté bavlny, závan bylin, zápach linoucí se z lahviček... na nočním stolku. Bílá.
Ošetřovna? Jsem na ošetřovně.
"Hmh?"
Profesorka Metlová mě doufejme zasvětí do toho, co se událo... někde mezi lektvary, které do sebe musím dostat.
"Jsem v pořřádku," namítnu slabě. Což není tak úplně pravda, konečky prstů mám stále namodralé, studené a necitlivé. A špičku nosu, ha.
Že musím přes noc zůstat na ošetřovně, mě moc netěší. Neprotestuji ale...
Tedy, proti pobytu.
"Ne... další už ne, vždyť se pozvrracím," pokusím se odmítnout další utrejch, ale mám pocit, že se na mě mračí nejen Metlová, ale soukromě i její drdol.
Nechtě a s nevolí tedy srkám další břečku, zdá se mi, že každá chutná odporněji než ta předešlá.

Neohrabanými prsty se natáhnu pro vzkaz na stolku, vedle převázaného balíčku. Gisli, pousměju se, když poznám písmo. Povzbuzení je milé, těší mě. 'Něco dobrého' však nechám zabaleného. Momentálně na jídlo vážně nemám pomyšlení, ačkoliv si cením myšlenky.
Byl za mnou i Andris, omluvit se? Nebo to byl jen sen? Myslím, že byl... jeho kouzlo mě zmrazilo. Mizerná muška, vskutku...
Kupodivu se však nezlobím. Ne každý zvládá stres, a mířit na takovou dálku bylo dost odvážné.

Tu se na ošetřovnu blíží kroky... protočím oči, pro Merlina, snad ne zase další lektvar!
Nicméně přísný drdol vystřídají ohnivé kudrlinky.
Unaveně se na Nicole usměju.
"Ahoj... rráda tě vidím. Nevíš, jak to dopadlo? Já mám tmu a prrofesorrka Metlová nevypadala, že má na rrozhovory náladu..."

Procházka

"No jistě, vaše sláva vás předchází, pane Blakeu." zakřením se a upravím mu límeček košile. Co kdyby ho teď vyfotil někdo od Věstce? Hvězda musí zářit! V duchu se té myšlence zasměju.

"Bude v pořádku, naštěstí to není nic vážného. Spíš si myslím, že si trochu zkazí žaludek z těch lektvarů, co pořád musí pít." nevesele se pousměju. "Snad si to s Andrisem vyříkají, ale nemyslím si, že by se na něj nějak zvlášť zlobila."sdělím mu svou doměnku, chytím ho za ruku a rozejdeme se směrem pryč od Akademie.

"To se brzy dozvíš. Dneska každý podnik praská ve švech, tak jsem našla něco krapet...stranou." pokrčím rameny, načež se na chvilku odmlčím. "A co ty? Chceš si o tom úkolu promluvit nebo to zase zameteš pod koberec?" zeptám se jakoby nic.

Sál

(Nicole, Andris, Gisli)

Gislina odpověď mi stačí. Ani si nevšimnu jejího zaváhání. Proč by taky měla? "Jasně, hned tam budu." Odpovím jí s úsměvem, než se otočím na Nicole.
"Bondžúr. Jojo, byl jsem dobrý. ale je tu očividně hodně velká konkurence." Odpovím jí s úsměvem s propašovaným komplimentem. "Kde máš parťáka?" Zeptám se zvědavě.
"Ah Andrisi, gratuluju k vítězství. Ten je jen jeden a někdo to musí uzavírat i z druhé strany..." Ani nevěřím, že jsem to řekl... "Příště..." Nechám větu nedokončenou s úsměvem na tváři. Tatáž otázka jako na Nicole mi nepřijde úplně vhodná. Neviděl jsem, co se stalo, ale slyšel. A pochybuju, že šlo záměr, tak není třeba se v tom víc šťourat. Jestli je mu to jedno, tak mu to bude jedno dál a jestli není, tak nepotřebuje dál nakládat... Přišel mi z těch pár setkání relativně v pohodě, tak nemám důvod mu nějak přitěžovat...
Když pak odchází Nicole, neubráním se letmému zkoumavému pohledu... Rozhodně jí to víc sluší takto než jako lvovi.

---

Pak se rozloučím a vydám směrem ven za Gisli. "Promiň, společenské povinnosti..." Zavtipkuju, jakoby nevěděla, kde jsem byl. "A než půjdeme, jak je Heidrún? Bude v pohodě?" Zeptám se na její spolubydlící... "...a kam vlastně jdeme?"

Konec hry

Vyhrál jsem. Ale za jakou cenu?
To jsem opravdu musel být ve všem nejlepší, ve všem největší snaživec. Chtěl jsem jenom dělat dobré jméno mojí škole. Ani nevím, kde mě popadla taková soutěživost, ale opravdu jsem chtěl vyhrát a opravdu jsem to chtěl za každou cenu. A dokonce si uvědomuji, že to stále chci. Stále chci vyhrát, mít pocit a obdiv ostatních, ale jsem dostatečně rozumný, abych věděl, že tyto pocity jsou pomíjivé a že chtít je mít za každou cenu, je cesta do pekla. Můj otec byl takový. Nechci být jako on.

Heidrun to koupila. Jinak se to říct nedalo. A co jsem to tam blbnul s těmi kouzly? Opravdu mě tolik rozhodily karkulinky, že jsem se pokoušel vyvolat kouzlo, které bylo tak volatilní, že byl úspěch, že se mi povedlo zastavit jenom dvě karkulinky, protože to taky mohlo znehybnit půlku stadionu? Navíc ten led...No, prostě jsem se netrefil, a byla to moje chyba. Slibovali, že se z toho Heidrun dostane, ale já...Já nevím. Doufám v to. Ale dal jsem do toho kouzla hodně síly. Hodně hněvu. Jako malé dítě! pomyslím si vztekle.

A moje okolí tomu moc nepomáhalo. Kruvalští šíleli. Teda, nejspíše nešíleli ze mě, ale z toho, že jsme vyhráli. I tak jsem slyšel mockrát ,,Andris! Andris!", a dostal pár poplácání po zádech a trochu vřelejší pohled od stoického Drakenola. Také jsem si povšiml, ano, až teprve teď, že se prodávají i moje figurky. A že je lidé líbají a dělají s nimi bůh ví co. To ve mně vyvolalo ještě další zvedlé obočí. Ale přesto, byl to pěkný pocit...Když vás mají lidé rádi. Chtěl bych ho zažívat víc.

Byl jsem rád, že jsem byl v mém vlastním těle, i když to byl trochu nezvyk. Navíc si myslím, že jsem si předtím trefil (tehdy ještě poněkud větší) prsa, a že se moje bradavky hýbou pomaleji, než zbytek mého těla. Fakt super Andrisi pomyslím si.
Ohledně výhry jsem zdvořilostní, a nastavuji nastrojené úsměvy. To mi šlo dobře už od dětství. Nechtěl jsem vypadat špatně, a proto jsem byl mezi lidmi. Ostatně, z jejich úhlu pohledu, jsem byl vítěz.

Tady, mezi lidmi, mi bylo dobře. Když se za mnou zaklapnou těžké dveře ošetřovny, je mi o poznání hůře. Knedlík v krku mi jede na plné obrátky.

,,Heidrun..." začnu pomalu, už svým hlasem, a přistoupím k lůžku. ,,Jsi v pořádku?" nakousnu. ,,Já...Omlouvám se ti. Jsi tu kvůli mně, protože jsem to nezvládl" dodám prostě. Snad mě, ve svém zmrzlém stavu, slyší.


Když pak přijdu na večeři, jsem spíše skleslý, ale co se dá dělat. Plánuji se pouze rychle najíst, a jít pak k sobě do apartmánu. Všimnu si ale, že na mě Nicole mává, a že je u ní i Bradavický šampion William Blake a Gisli. Už jsem měl možnost se s nimi trochu seznámit předchozího dne.
,,Ahoj, dobrá hra dneska" řeknu, a nabídnu všem ruku s úsměvem. ,,Sorry Wille že to nevyšlo, ale věřím, že v dalším kole se ti zadaří" řeknu upřímně.

K večeři moc nepojím. Jenom polévku a dýňovou šťávu. Poté se odeberu do svého apartmánu ke spánku.

Ale ale ale, snad jsi na mě nezapomněl Samozřejmě, že jsem na to radící zrcadlo zapomněl. Jeden by čekal Andrisi, že změníš vizáž, když jsi teď šampion. Chce to něco stylového. Nový oděv, a možná sestřih. Co si myslíš o stylu zlaté kudrlinky? Nechtěl by sis obarvit vlasy?
,,Zrcadlo, já nejsem Zlatoslav Lockhart" odvětím mu prostě. Ano, do tohohle můj život dospěl.
Ale mohl bys být! zavolalo zrcadlo vesele.

Můj život je vtip.

Večeře

Dobře. Všechno zapomenuto. Uculím se po přivítání a při první otazce se úsměv změní na lehce rozpačitý. Budu ji brát jako řečnickou. Ehm.

"Ano, to jsem naštěstí stihla." utrousím na poznámku o táboráku a uchechtnu se. Odtuším, že tím vyvstává otázka, kde jsem teda byla, kterou jsem neměla úplně v plánu řešit...ale naštěstí se objeví ta zrzka z Krásnohůlek. Její pozornost je mířená hlavně na Willa, což mi osobně moc nevadí. Vážně, ne?

"Počkám venku." brouknu k Willovi a vykročím napřed. Chladný čerstvý vzduchu, tady jsem!