Procházka

Poslouchám její vyprávění co se dělo, než se zeptám. "Počkej a kdy přesně se to stalo? Těsně před turnajem? Jak jsme se rozdělili?" Doptávám se, zatímco se mi v hlavě skládá obrázek toho, co se asi tak mohlo stát.
Z tohoto stavu mě vyvede až její žádost o ujištění, že to nechám plavat.
"Samozřejmě. Jsem si jistý, že už dají pokoj." Odpovím.

"A kam teda jdeme?" Změním téma.

OŠETŘOVNA

"Oui". Pokývu s úsměvem hlavou když se Heidrún ujišťuje o výhře. "Fšichni f pošádku". Odpovím s pousmáním a na chvilku se zamyslím. "Myslím še.. Krrufal tšicet tši bodů. My, dfacet ósm á F.. Will s Milí, defatenáct.. Cónstance nebyla bodofána". Tak to myslím je, aspoň co se bodů týče.

Sleduji Heidrún jak se pouští do pudinku. Slyšela jsem jak jí zakručelo v břiše, jako bych tušila že jí přijde vhod. "Mně pudink fždy rosfeselí, kdyš něco stane". Mile se usmívám a sleduji jak papá. Byla jsem připravena jí pomoci, ale zdá se že to nebude třeba. Možná že už zítra bude Heidrún v pořádku.

Když se zmíní o lvovi, tak se začnu červenat, jako jahoda. Na chvilku skloním hlavu a přikývnu. "Fíš já.. Mně líbí se šeny. A.. Bylo chodně sfláštní mít.. Fíš co.. Onó to bylo feliké a tak to tam fiselo á.." Dál už nic neříkám, jen se trochu nepříjemně zatřesu. Rozhodně bych si to už nemusela zopakovat.. Ta to Heidrún vypadá že být orel muselo být skvělé. Mít křídla a vznášet se v oblacích, trochu ji závidím.

Lehce se zaculím když Heidrún zmíní zvěromagii a při zmnínce o tom že by skončila jako žížala se pobaveně zasměji. Vezmu prázdnou misku a odložím ji stranou. "Já nefím.. Byla jsem lef, teď uš bych se nedifila ničemu.. Tšeba nám kašdému fyberou nějaké chrozné svíše, proti kterému budeme muset bojofat". Řeknu s pousmáním napůl žertem.

Zadívám se na Heidrún a něco mně napadne. "Ty šíkala še chcéš být sfěromág, oui?" Ušklíbnu se a rozhlédnu se kolem. "Já mošná bych mochla pomóc.. Něco ukášu. Ale pššt!" S úsměvem si dám prst přes rty.. Opatrně si lehnu k Heidrún na lůžko a obejmu ji jednou rukou. "Ty můšeš mně pochladit jestli chceš." Mrknu na ni, zavřu oči a začnu se zmenšovat. Jsem menší a menší a chlupatější, až nakonec u Heidrún neležím jako člověk, ale jako malý, chlupatý, hezký tvoreček s krásnou srsti. Lasička! Začenichám Heidrún u ucha, tiše zakníkám a vylezu jí na břicho. Tam se posadím, otočím hlavu na stranu a svýma malýma očkama na ni koukám.

Procházka

Tušila jsem, že mi to na první dobrou neuvěří, a tak dál trpělivě čekám, než mu dojde, že si tu opravdu nic nevymýšlím.

Zhluboka se nadechnu, moc se mi do toho nechce, ale nakousla jsem to, takže s tím musím na světlo. "Nechtěla jsem ti to říkat, ale na druhou stranu...aspoň budeš vědět, že ti dva pořád něco kujou." uznám a založím si ruce na hrudi. "No, nestalo se nic, co bys nečekal. Počkali si na mě stranou všech a potom getlemansky vytasili své hůlky a ano skutečně tím myslím hůlky ze dřeva." raději upřesním s menším úšklebkem, aby mu fantazie nejela na plné obrátky.

"Pak se objevil Malcolm a přidal se na moji stranu. Myslím, že nevěděl, kdo jsem...ale i tak. Sama bych je asi...nezvládla nebo kdo ví, ale..." měli na straně moment překvapení, dokud jim ho neuloupil Malcolm. Těžko soudit.

Přejdu k Willovi a položím mu dlaně na hruď. "Hlavně už to neřeš, ano? Třeba si teď už dají pokoj." všimla jsem si toho pohledu, který nevěstí nic dobrého.

Procházka

Pokrčím rameny "Dobře... Jak chceš." Zareaguju na její tajnůstkářskou odpověď.

Nad její dalším výrokem vyprsknu smíchy. "Dobrý fór... Umbridge ti zachránil krk? Hehe." Zeptám se aniž bych tomu připisoval sebemenší význam. Její mlčení a následující doplnění informace mě ale znervózní. "Počkej, ty si neděláš legraci?" Dívám se na ni vážně a ten opar veselí je tentam.
"Co se stalo?... Myslím předtím než tě zachránil Malcolm?" A to jsem si myslel, že dnes se už nic dalšího nestane. Na údajné pozvání na máslový ležák teď zrovna nereaguju. Na to možná dojde řada, až se vyřeší ta důležitá část sdělení... Probodávám ji pohledem a čekám na odpověď, zatímco cítím, jak se mnou prostupuje tichý vztek. Napadne mě totiž první věc, co se mohla stát... "Nebyli to náhodou ti dva, že ne?"

Frosinn Meistari

"Děkuju... Vyhrráli jsme?" neskrývám překvapení. Půlka našeho týmu zdá se nedokončila zápas... jak na tom mohli být ostatní ještě hůř?
"Jak jsou na tom ostatní, jsou v pořřádku? A nepamatuješ si skórre?" potřesu tak trochu mimo Nicolinu ruku. Ta moje je ještě pořád ztuhlá a studená, modrý nádech už se ale naštěstí veškerý vytratil.
Pudink, ha.
Už už chci začít, že radši ne, že bych se mohla pozvracet... ale když mističku zahlédnu, zakručí mi hromově v břiše.
"Eh... parrdon. Děkuju... jsi moc hodná."
Opatrně, abych misku jalovými prsty neupustila, si ji převezmu a naberu lžičkou první sousto. "Vážně dobrrý," musím jí dát za pravdu.

"Lev...? To jako... se vším všudy samec lev?" zatvářím se prapodivně. Hmh... možná měla být i já samec orla, ale u ptáků se to nepozná... "To musel být docela šok k přřekonání navrrch... nedá se to kvalifikovat jako ztížené podmínky?" dodám účastně.
"Byla jsem orrel, ano. Bylo to úžasné... ještě teď mi ten pocit chybí," upřímně přiznám, na chvilku zavřu oči. Klesat a vznášet se na proudech větru, svištět, až se svět kolem rozmaže v čáry a stejně mít ostrým orlím zrakem přehled o okolí...
Povzdychnu si.
"Možná zkusím v knihovně najít něco o zvěrromagii, teď, když vím, jak chutná ptačí let, bych se k tomu rráda vrrátila! I když, s mým štěstím, skončím beztak jako žížala," krátce se zasměju.
Lžička pudinku ve mně mizí jedna za druhou, až cinkne o prázdnou misku.

"To doufám! Létat na vlastních křřídlech bylo ohrromující a dokonalé, ale rráda se ukážu i s hůlkou. A kdoví, třřeba další úkol bude všichni prroti všem... a já budu moct Andrrisovi taky něco přřimrrazit," pousměju se žertem.
"Co myslíš, že nám vyberrou?"

Procházka

"Opravdu nevím, proč by to dělal záměrně. Ani kdyby šlo o protivníka. Pamatuješ si, jak nám překazil faulování Antoineho a ještě si u toho zničil koště?" ne, nemyslím si, že by můj spolužák byl až takový pošuk. Je prostě svůj a něco ho děsně žene dopředu tak moc, že občas nedomyslí následky. Ale kdo z nás ano?

"Dobrý pokus. Ovšem tohle tajemství si nechám pro sebe." klepnu si hranou ukazováčku na stranu nosu a pousměju se u toho.

Potom poněkud nespokojeně zamručím. "Dobře, dobře." vydechnu smířeně. "Škoda, když teď meteme věci pod koberec, tak se ani nedozvíš, že mi dneska zachránil krk samotný Malcolm Umbridge." nechám tomu prohlášení dostatečnou váhu a pokračuju. "Dokonce ani odpověď na otázku, zda přijal pozvání na máslový ležák." pokrčím rameny ve stylu co se dá dělat a zazubím se. Zlobím ho, já vím. A pak se sice snažím tvářit vážně, ale zdá se, že mě pod hábitem něco lechtá, když se začnu lehce ošívat a potlačovat smích.

U brány

"Vtipné..." Vyčaruju na tváři kyselý úsměv. "...tak ať nám to na té titulní straně sluší..." Pronesu pak a nechám ji narovnat mi košili.

"Tak to je fajn. Snad se brzo vrátí zpět. Jo, nemyslím si, že to Andris udělal schválně, tak snad to dopadne dobře. Nakonec to ty je znáš už docela dlouho." Trochu mě bodne, že jsem v tom všem tak nějak zapomněl na Mildred. Jak to snáší a tak. Určitě si poradí, ale možná je trochu divné jak jsou všechny týmy tak nějak spojené a my... ne zas tolik. To bude nejspíš tím že nejsme že stejné školy, ale stejně. Pak si s ní promluvím.

Poslouchám její vysvětlování a kývu hlavou. "A jak se ti podařilo najít něco stranou v oblasti, která kvůli přelidněnosti praská ve švech?" Optám se klidně.
Její náhlá změna tématu mě pak zaskočí, ale rychle naberu ztracenou rovnováhu. "Asi to zametu pod koberec." Odpovím klidně, ale rozhodně. "...není na tom co rozebírat. Dopadlo to tak jak to dopadlo a nemá žádný smysl se v tom dál šťourat." Dodám.

ŠAMPIÓNI

Přátelsky se na Willa usmívám. "Já byla jen lef, neudělala jsem nic.. Ale, snad bude mošnost pši dalším úkolu, pokud nás opět f něco nepšemění". Pobaveně se zasměji. To už by mně asi trochu nakrklo.. Pohlédnu se k našemu stolu a pokrčím rameny. "Já nefím.. Mošná chtěl si odpošinout. Fšechna ta posornost.." Odpovím ohledně Felixe. Dnes se vážně snažil a překvapilo mně že to zvládl. A to velice obstojně. Možná to bylo tím že vypadal jako jeden z nejlepších kouzelníků všech dob?

Najednou je u nás Andris. Mile se na něj usmívám a ráda mu potřesu rukou. "Děkuji, i ty.. Já grratuluji k fítězstfí". Řeknu upřímně a jak pouštím jeho ruku, natáhnu se a lehce Andrise líbnu na tvář. Lehce se zaculím, s oběma se rozloučím a jdu si sednout a najíst se.. O pár chvil později jdu s miskou v ruce na ošetřovnu.

Když tam dojdu, Heidrún vypadá tak nějak.. zesláble. Ale usmívá se na mně. "Achoj.. I já tebe". Také se usměji a jdu blíže, abych si sedla na protější lůžko, s pravou nohou přes levou. "Dopadlo to prro fás dobše. Fyhrály jste.. Grratuluji". Usmívám se mile a zvednu směrem k Heidrún ruce.

"Já pšinesla pudink. Mají moc dobrrý! Dáš si?" Zeptám se mile. Vidím že ruce má Heidrún nějak zkřehlé a tak jsem připravena ji i krmit když by chtěla, já s tím problém nemám.. "Já nefím co flastně pšesně stalo, byla jsem lef.. Né lfice, ale lef.." Při té vzpomímce se culím jak sluníčko. "Bylo to moc.. Difné.. Ale to jedno.. Ty byla orrel, še? Muselo být sajímafé, létat bes kóštěte.. Doufám, še f dalším úkolu budeme moci ukásat i my co umíme!"

Frosinn Meistari

Svižným, dravým náletem sundám část těch malých smradů se žebříky, dalším dokonám zbytek. ANO!
Cítím se mocně, nepřekonatelně... něčím zároveň i daleko pohodlněji než v lidské podobě. Nálet na loď je jen přirozeným pokračováním, kanonýři jsou příliš pomalí, než aby mě sestřelili dělovou koulí, stačí si dát pozor a nenaletět do rány sama.
S cílem pevně zaměřeným mávnu křídly a už už natahuji spáry, chytit se kormidla...
A tu... je něco špatně. Hodně špatně.
Jako bych se namočila do ledové vody, záda, křídla, spáry... hruď a hlava, nestihnu nic než rozšířit hrůzou oči, a padám vstříc dřevu a tmě.

***

Kdesi ve tmě se vznáší hlasy, některé rozčilené, některé klidné a konejšivé. Po chvilce klidu pak jeden provinilý. Andris?
S omluvou. Za co se omlouvá?
Nemůžu udržet myšlenky pokupě... všechno zase mizí ve tmě.

***

"Soseto...?"
Vědomí se probírá pomaloučku, vjemům chvíli trvá, než se dostanou, kam potřebují. Teplo... měkko.
Pach čisté bavlny, závan bylin, zápach linoucí se z lahviček... na nočním stolku. Bílá.
Ošetřovna? Jsem na ošetřovně.
"Hmh?"
Profesorka Metlová mě doufejme zasvětí do toho, co se událo... někde mezi lektvary, které do sebe musím dostat.
"Jsem v pořřádku," namítnu slabě. Což není tak úplně pravda, konečky prstů mám stále namodralé, studené a necitlivé. A špičku nosu, ha.
Že musím přes noc zůstat na ošetřovně, mě moc netěší. Neprotestuji ale...
Tedy, proti pobytu.
"Ne... další už ne, vždyť se pozvrracím," pokusím se odmítnout další utrejch, ale mám pocit, že se na mě mračí nejen Metlová, ale soukromě i její drdol.
Nechtě a s nevolí tedy srkám další břečku, zdá se mi, že každá chutná odporněji než ta předešlá.

Neohrabanými prsty se natáhnu pro vzkaz na stolku, vedle převázaného balíčku. Gisli, pousměju se, když poznám písmo. Povzbuzení je milé, těší mě. 'Něco dobrého' však nechám zabaleného. Momentálně na jídlo vážně nemám pomyšlení, ačkoliv si cením myšlenky.
Byl za mnou i Andris, omluvit se? Nebo to byl jen sen? Myslím, že byl... jeho kouzlo mě zmrazilo. Mizerná muška, vskutku...
Kupodivu se však nezlobím. Ne každý zvládá stres, a mířit na takovou dálku bylo dost odvážné.

Tu se na ošetřovnu blíží kroky... protočím oči, pro Merlina, snad ne zase další lektvar!
Nicméně přísný drdol vystřídají ohnivé kudrlinky.
Unaveně se na Nicole usměju.
"Ahoj... rráda tě vidím. Nevíš, jak to dopadlo? Já mám tmu a prrofesorrka Metlová nevypadala, že má na rrozhovory náladu..."

Procházka

"No jistě, vaše sláva vás předchází, pane Blakeu." zakřením se a upravím mu límeček košile. Co kdyby ho teď vyfotil někdo od Věstce? Hvězda musí zářit! V duchu se té myšlence zasměju.

"Bude v pořádku, naštěstí to není nic vážného. Spíš si myslím, že si trochu zkazí žaludek z těch lektvarů, co pořád musí pít." nevesele se pousměju. "Snad si to s Andrisem vyříkají, ale nemyslím si, že by se na něj nějak zvlášť zlobila."sdělím mu svou doměnku, chytím ho za ruku a rozejdeme se směrem pryč od Akademie.

"To se brzy dozvíš. Dneska každý podnik praská ve švech, tak jsem našla něco krapet...stranou." pokrčím rameny, načež se na chvilku odmlčím. "A co ty? Chceš si o tom úkolu promluvit nebo to zase zameteš pod koberec?" zeptám se jakoby nic.