Diskuzní kroužek na ošetřovně

"Aha... takže máš i vyzkoušeno," pousměju se. "A z dívek nebo žen, je tu někdo, kdo se ti líbí?" zeptám se trochu nejistě - jsem si totiž jistá, že moje zvědavost není na místě... ale stejně.

Nicole se z půvabné šelmičky stane zpět půvabnou zrzkou, a její odpověď mě překvapí.
V její rodině se takový dar dědí? Nemusí řešit roky a roky pokusů? Ta se má... na moment jí závidím.
Popisuje pocity v proměně, u chuti na sýr i zálibě ve třpytivých věcech se zasměju. Zní to báječně.

"Já budu vděčná, když mi pomůžeš... i když se bojím, že mi to nepůjde," pousměju se trochu sklesle.
"Víš... moje rodina... má několik nelidských vlivů. Obřří a vílí. Částečně i kvůli tomu nejsem zase tak zdatná v čisté magii... je spousta přředmětů, kde jsem talent nahrrazovala prrostě prrací a snahou. Tohle možná bude jedna z těch složitějších věcí, kterré dokázat.
Ale pokud se mnou budeš mít tu trrpělivost, budu moc rráda!" usměju se na Nicole tentokrát zeširoka.

Vzápětí sebou cuknu, zazdá se mi, že po chodbě někdo jde... ano? Ne? Nejspíš ne.
"Uf. Už jsem se bála, že mi zase Snape v sukních nese další várrku lektvarrů," pousměju se úlevně.

BÝT ZVĚROMÁG JE FAJN!

Mile se na Heidrún usmívám, já vím že se neznáme, tedy, né třeba tak jako s Andrisem, ale povídá se mi s ní moc dobře. Myslím že bychom mohly být kamarádky. I když je z Kruvalu.. "Óprrafdu?" Zvednu s pousmáním obočí když zmíní že ví, že se někomu líbím.

"Tédy.. Já.. Já uš dala polibek i chlapci, ale.. Nikdy nebylo ono. Šádný prrinc na bílem ohřři". Zaculím se. To co Heidrún řekla mi velmi lichotí. Ale, já sama nevím. Do teď jsem neměla žádný vážný vztah. Možná to bude také tím, že jsem drtivou většinu času věnovala studiu a zbytek rodině. Ale, teď když se nad tím opravdu zamyslím, je tu někdo keo se mi líbí. Líbí se mi moc a né jen z profesního hlediska, i když to je také faktor. Hmmm..

Ohledně dalšího úkolu má Heidrún pravdu, nemá smysl nad tím spekulovat. Tady už by se vážně neměl člověk divit ničemu.. Přeměním se a spokojeně sleduji reakci Heidrún. Funguje to snad ještě lépe, než jsem čekala. Ten její výraz, lesknoucí se oči.. Moc mně těší že jsem jí mohla zvednout náladu. Je to příjemné když mně hladí a drbá, spokojeně při tom vrním a hrabu pravou zadní packou.

Heidrún se začne ptát na spoustu věcí. Zadívám se na ni, otřu se jí o ruku a skočím z lůžka. Ještě ve vzduchu se přeměním do své lidské podoby a dopadnu na nohy. Pobaveně se zasměji, dám si pramínek vlasů za levé ucho, posadím se na vedlejší lůžko a znovu se zadívám na Heidrún.

"Já tak se narrodila. Mama šíká, že my máme f rrodině. Babiška prrý byla také.. Sfěromág. Ale pšeměňofat umím se dfa rroky". Pousměji se a přikývnu. "Ouí, já jsem rre.. pšihlášrná. Ve Frrance.. Se sašátku bylo difné, já bála še na mně někdo šlápne. A košky, ty byly děsivé.. Ale, kdyš já tak malá, je to fain. Já můšu dostat skoro kamkolif a nikto nefšimne.. A košky teď bojí mně". Pobaveně se zasměji. Taková naštvaná lasička, s drápky a zubama.. Není těžké ulovit třeba i zajíce. Né že bych to někdy udělala.

Na chvilku se zamyslím. "Hmm.. Ktyš já pšeměněná, cítím jídlo fšude kolém. F kapse, f kuchyni.. Chlafně sýrr, ten dokášu najít fšude! Mošná i prro to sýrry miluju i jako já." Zasměji se. Sýr mám opravdu ráda, skoro jako pudink.. "Obšas já mám nutkání sníst co najdu, i kdyš fím še bych neměla. A fěci co se chodně lesknou. Sašnu si s nimi chrrát, nebo je schofám.. Alé jinak furt já". Řeknu upřímně.

"Fíš, já.. Ktyš pšeměnila, chodně jsem sačala studofat sfěromagii.. Myslím, še mošné aby jsi se tó naušila. Mochla bych pomóct. Ale, ty musíš oprafdu chtít.. Je tó felmi slošité a bude to chodně dlouho trrfat.. Ale, je mošné". Mile se na Heidrún usměji. Když se tak na ni dívám, úplně vidím jak by se měnila ve velkou, bílou vlčici.

Chundelaté překvápko

"To není špatné... jsem zvědavá, jak s tím zamíchá drruhý úkol," pousměju se s pokývnutím, a odložím misku na stolek.

Překvapí mě Nicolino přiznání, že se jí líbí ženy. Sama je ztělesněná ženskost, půvabná, elegantní, s prstýnky barvy mědi a jiskřivým pohledem...
Ehm.
To chápu, že bylo dvojnásob nepříjemné, mít...
"Nad tím někteřří naši hoši zapláčí... vím alespoň o jednom, kterrý po tobě pokukuje," usměju se s tvářemi lehce zrůžovělými. Gunnar má smůlu... kdyby náhodou už neměl jen tím, jak je váhavý vůbec se optat.

Spekulace nad druhým úkolem jsou nejspíš marné, Nicole sice tipuje boj proti něčemu, ale... upřímně?
"Prrvní úkol bych neuhodla ani ve snu... myslím, že další budou podobně komplikované."

Zmiňuje zvěromágy, přisvědčím, zvědavá zmínkou o pomoci.
Můžu ji pohladit? ...??
Na moment jsem zmatená... pak všechno začne dávat smysl. Naprostý.
Vydechnu okouzleně, nedokážu z drobného tvorečka spustit pohled. Zasměju se tichoučkému zaňuchání u ucha, opatrně, něžně se dotknu droboulinkých ušíček, pacek, střapatého ocásku, prodrbkám prsty heboulinký hřbítek.
Je neuvěřitelné, jak se normálně velký člověk může změnit v něco tak maličkého. A přece, zpoza těch korálkových oček na mě pořád hledí Nicole, jakkoliv by bylo jednoduché na to zapomenout.
"To je..." postrádám slova, na moment jen rozzářeně hledím, s trochu podobným pocitem jako dítko u vánočního stromku.

"Jak... jak dlouho ti trrvalo se to naučit? Musela ses rregistrrovat? Jaký je to pocit, být najednou tak maličká? Mění se ti nějak uvažování, nebo chutě, když jsi lasičkou?"

Procházka

Poslouchám její vyprávění co se dělo, než se zeptám. "Počkej a kdy přesně se to stalo? Těsně před turnajem? Jak jsme se rozdělili?" Doptávám se, zatímco se mi v hlavě skládá obrázek toho, co se asi tak mohlo stát.
Z tohoto stavu mě vyvede až její žádost o ujištění, že to nechám plavat.
"Samozřejmě. Jsem si jistý, že už dají pokoj." Odpovím.

"A kam teda jdeme?" Změním téma.

OŠETŘOVNA

"Oui". Pokývu s úsměvem hlavou když se Heidrún ujišťuje o výhře. "Fšichni f pošádku". Odpovím s pousmáním a na chvilku se zamyslím. "Myslím še.. Krrufal tšicet tši bodů. My, dfacet ósm á F.. Will s Milí, defatenáct.. Cónstance nebyla bodofána". Tak to myslím je, aspoň co se bodů týče.

Sleduji Heidrún jak se pouští do pudinku. Slyšela jsem jak jí zakručelo v břiše, jako bych tušila že jí přijde vhod. "Mně pudink fždy rosfeselí, kdyš něco stane". Mile se usmívám a sleduji jak papá. Byla jsem připravena jí pomoci, ale zdá se že to nebude třeba. Možná že už zítra bude Heidrún v pořádku.

Když se zmíní o lvovi, tak se začnu červenat, jako jahoda. Na chvilku skloním hlavu a přikývnu. "Fíš já.. Mně líbí se šeny. A.. Bylo chodně sfláštní mít.. Fíš co.. Onó to bylo feliké a tak to tam fiselo á.." Dál už nic neříkám, jen se trochu nepříjemně zatřesu. Rozhodně bych si to už nemusela zopakovat.. Ta to Heidrún vypadá že být orel muselo být skvělé. Mít křídla a vznášet se v oblacích, trochu ji závidím.

Lehce se zaculím když Heidrún zmíní zvěromagii a při zmnínce o tom že by skončila jako žížala se pobaveně zasměji. Vezmu prázdnou misku a odložím ji stranou. "Já nefím.. Byla jsem lef, teď uš bych se nedifila ničemu.. Tšeba nám kašdému fyberou nějaké chrozné svíše, proti kterému budeme muset bojofat". Řeknu s pousmáním napůl žertem.

Zadívám se na Heidrún a něco mně napadne. "Ty šíkala še chcéš být sfěromág, oui?" Ušklíbnu se a rozhlédnu se kolem. "Já mošná bych mochla pomóc.. Něco ukášu. Ale pššt!" S úsměvem si dám prst přes rty.. Opatrně si lehnu k Heidrún na lůžko a obejmu ji jednou rukou. "Ty můšeš mně pochladit jestli chceš." Mrknu na ni, zavřu oči a začnu se zmenšovat. Jsem menší a menší a chlupatější, až nakonec u Heidrún neležím jako člověk, ale jako malý, chlupatý, hezký tvoreček s krásnou srsti. Lasička! Začenichám Heidrún u ucha, tiše zakníkám a vylezu jí na břicho. Tam se posadím, otočím hlavu na stranu a svýma malýma očkama na ni koukám.

Procházka

Tušila jsem, že mi to na první dobrou neuvěří, a tak dál trpělivě čekám, než mu dojde, že si tu opravdu nic nevymýšlím.

Zhluboka se nadechnu, moc se mi do toho nechce, ale nakousla jsem to, takže s tím musím na světlo. "Nechtěla jsem ti to říkat, ale na druhou stranu...aspoň budeš vědět, že ti dva pořád něco kujou." uznám a založím si ruce na hrudi. "No, nestalo se nic, co bys nečekal. Počkali si na mě stranou všech a potom getlemansky vytasili své hůlky a ano skutečně tím myslím hůlky ze dřeva." raději upřesním s menším úšklebkem, aby mu fantazie nejela na plné obrátky.

"Pak se objevil Malcolm a přidal se na moji stranu. Myslím, že nevěděl, kdo jsem...ale i tak. Sama bych je asi...nezvládla nebo kdo ví, ale..." měli na straně moment překvapení, dokud jim ho neuloupil Malcolm. Těžko soudit.

Přejdu k Willovi a položím mu dlaně na hruď. "Hlavně už to neřeš, ano? Třeba si teď už dají pokoj." všimla jsem si toho pohledu, který nevěstí nic dobrého.

Procházka

Pokrčím rameny "Dobře... Jak chceš." Zareaguju na její tajnůstkářskou odpověď.

Nad její dalším výrokem vyprsknu smíchy. "Dobrý fór... Umbridge ti zachránil krk? Hehe." Zeptám se aniž bych tomu připisoval sebemenší význam. Její mlčení a následující doplnění informace mě ale znervózní. "Počkej, ty si neděláš legraci?" Dívám se na ni vážně a ten opar veselí je tentam.
"Co se stalo?... Myslím předtím než tě zachránil Malcolm?" A to jsem si myslel, že dnes se už nic dalšího nestane. Na údajné pozvání na máslový ležák teď zrovna nereaguju. Na to možná dojde řada, až se vyřeší ta důležitá část sdělení... Probodávám ji pohledem a čekám na odpověď, zatímco cítím, jak se mnou prostupuje tichý vztek. Napadne mě totiž první věc, co se mohla stát... "Nebyli to náhodou ti dva, že ne?"

Frosinn Meistari

"Děkuju... Vyhrráli jsme?" neskrývám překvapení. Půlka našeho týmu zdá se nedokončila zápas... jak na tom mohli být ostatní ještě hůř?
"Jak jsou na tom ostatní, jsou v pořřádku? A nepamatuješ si skórre?" potřesu tak trochu mimo Nicolinu ruku. Ta moje je ještě pořád ztuhlá a studená, modrý nádech už se ale naštěstí veškerý vytratil.
Pudink, ha.
Už už chci začít, že radši ne, že bych se mohla pozvracet... ale když mističku zahlédnu, zakručí mi hromově v břiše.
"Eh... parrdon. Děkuju... jsi moc hodná."
Opatrně, abych misku jalovými prsty neupustila, si ji převezmu a naberu lžičkou první sousto. "Vážně dobrrý," musím jí dát za pravdu.

"Lev...? To jako... se vším všudy samec lev?" zatvářím se prapodivně. Hmh... možná měla být i já samec orla, ale u ptáků se to nepozná... "To musel být docela šok k přřekonání navrrch... nedá se to kvalifikovat jako ztížené podmínky?" dodám účastně.
"Byla jsem orrel, ano. Bylo to úžasné... ještě teď mi ten pocit chybí," upřímně přiznám, na chvilku zavřu oči. Klesat a vznášet se na proudech větru, svištět, až se svět kolem rozmaže v čáry a stejně mít ostrým orlím zrakem přehled o okolí...
Povzdychnu si.
"Možná zkusím v knihovně najít něco o zvěrromagii, teď, když vím, jak chutná ptačí let, bych se k tomu rráda vrrátila! I když, s mým štěstím, skončím beztak jako žížala," krátce se zasměju.
Lžička pudinku ve mně mizí jedna za druhou, až cinkne o prázdnou misku.

"To doufám! Létat na vlastních křřídlech bylo ohrromující a dokonalé, ale rráda se ukážu i s hůlkou. A kdoví, třřeba další úkol bude všichni prroti všem... a já budu moct Andrrisovi taky něco přřimrrazit," pousměju se žertem.
"Co myslíš, že nám vyberrou?"

Procházka

"Opravdu nevím, proč by to dělal záměrně. Ani kdyby šlo o protivníka. Pamatuješ si, jak nám překazil faulování Antoineho a ještě si u toho zničil koště?" ne, nemyslím si, že by můj spolužák byl až takový pošuk. Je prostě svůj a něco ho děsně žene dopředu tak moc, že občas nedomyslí následky. Ale kdo z nás ano?

"Dobrý pokus. Ovšem tohle tajemství si nechám pro sebe." klepnu si hranou ukazováčku na stranu nosu a pousměju se u toho.

Potom poněkud nespokojeně zamručím. "Dobře, dobře." vydechnu smířeně. "Škoda, když teď meteme věci pod koberec, tak se ani nedozvíš, že mi dneska zachránil krk samotný Malcolm Umbridge." nechám tomu prohlášení dostatečnou váhu a pokračuju. "Dokonce ani odpověď na otázku, zda přijal pozvání na máslový ležák." pokrčím rameny ve stylu co se dá dělat a zazubím se. Zlobím ho, já vím. A pak se sice snažím tvářit vážně, ale zdá se, že mě pod hábitem něco lechtá, když se začnu lehce ošívat a potlačovat smích.

U brány

"Vtipné..." Vyčaruju na tváři kyselý úsměv. "...tak ať nám to na té titulní straně sluší..." Pronesu pak a nechám ji narovnat mi košili.

"Tak to je fajn. Snad se brzo vrátí zpět. Jo, nemyslím si, že to Andris udělal schválně, tak snad to dopadne dobře. Nakonec to ty je znáš už docela dlouho." Trochu mě bodne, že jsem v tom všem tak nějak zapomněl na Mildred. Jak to snáší a tak. Určitě si poradí, ale možná je trochu divné jak jsou všechny týmy tak nějak spojené a my... ne zas tolik. To bude nejspíš tím že nejsme že stejné školy, ale stejně. Pak si s ní promluvím.

Poslouchám její vysvětlování a kývu hlavou. "A jak se ti podařilo najít něco stranou v oblasti, která kvůli přelidněnosti praská ve švech?" Optám se klidně.
Její náhlá změna tématu mě pak zaskočí, ale rychle naberu ztracenou rovnováhu. "Asi to zametu pod koberec." Odpovím klidně, ale rozhodně. "...není na tom co rozebírat. Dopadlo to tak jak to dopadlo a nemá žádný smysl se v tom dál šťourat." Dodám.