ŠAMPIÓNI

Přátelsky se na Willa usmívám. "Já byla jen lef, neudělala jsem nic.. Ale, snad bude mošnost pši dalším úkolu, pokud nás opět f něco nepšemění". Pobaveně se zasměji. To už by mně asi trochu nakrklo.. Pohlédnu se k našemu stolu a pokrčím rameny. "Já nefím.. Mošná chtěl si odpošinout. Fšechna ta posornost.." Odpovím ohledně Felixe. Dnes se vážně snažil a překvapilo mně že to zvládl. A to velice obstojně. Možná to bylo tím že vypadal jako jeden z nejlepších kouzelníků všech dob?

Najednou je u nás Andris. Mile se na něj usmívám a ráda mu potřesu rukou. "Děkuji, i ty.. Já grratuluji k fítězstfí". Řeknu upřímně a jak pouštím jeho ruku, natáhnu se a lehce Andrise líbnu na tvář. Lehce se zaculím, s oběma se rozloučím a jdu si sednout a najíst se.. O pár chvil později jdu s miskou v ruce na ošetřovnu.

Když tam dojdu, Heidrún vypadá tak nějak.. zesláble. Ale usmívá se na mně. "Achoj.. I já tebe". Také se usměji a jdu blíže, abych si sedla na protější lůžko, s pravou nohou přes levou. "Dopadlo to prro fás dobše. Fyhrály jste.. Grratuluji". Usmívám se mile a zvednu směrem k Heidrún ruce.

"Já pšinesla pudink. Mají moc dobrrý! Dáš si?" Zeptám se mile. Vidím že ruce má Heidrún nějak zkřehlé a tak jsem připravena ji i krmit když by chtěla, já s tím problém nemám.. "Já nefím co flastně pšesně stalo, byla jsem lef.. Né lfice, ale lef.." Při té vzpomímce se culím jak sluníčko. "Bylo to moc.. Difné.. Ale to jedno.. Ty byla orrel, še? Muselo být sajímafé, létat bes kóštěte.. Doufám, še f dalším úkolu budeme moci ukásat i my co umíme!"

Frosinn Meistari

Svižným, dravým náletem sundám část těch malých smradů se žebříky, dalším dokonám zbytek. ANO!
Cítím se mocně, nepřekonatelně... něčím zároveň i daleko pohodlněji než v lidské podobě. Nálet na loď je jen přirozeným pokračováním, kanonýři jsou příliš pomalí, než aby mě sestřelili dělovou koulí, stačí si dát pozor a nenaletět do rány sama.
S cílem pevně zaměřeným mávnu křídly a už už natahuji spáry, chytit se kormidla...
A tu... je něco špatně. Hodně špatně.
Jako bych se namočila do ledové vody, záda, křídla, spáry... hruď a hlava, nestihnu nic než rozšířit hrůzou oči, a padám vstříc dřevu a tmě.

***

Kdesi ve tmě se vznáší hlasy, některé rozčilené, některé klidné a konejšivé. Po chvilce klidu pak jeden provinilý. Andris?
S omluvou. Za co se omlouvá?
Nemůžu udržet myšlenky pokupě... všechno zase mizí ve tmě.

***

"Soseto...?"
Vědomí se probírá pomaloučku, vjemům chvíli trvá, než se dostanou, kam potřebují. Teplo... měkko.
Pach čisté bavlny, závan bylin, zápach linoucí se z lahviček... na nočním stolku. Bílá.
Ošetřovna? Jsem na ošetřovně.
"Hmh?"
Profesorka Metlová mě doufejme zasvětí do toho, co se událo... někde mezi lektvary, které do sebe musím dostat.
"Jsem v pořřádku," namítnu slabě. Což není tak úplně pravda, konečky prstů mám stále namodralé, studené a necitlivé. A špičku nosu, ha.
Že musím přes noc zůstat na ošetřovně, mě moc netěší. Neprotestuji ale...
Tedy, proti pobytu.
"Ne... další už ne, vždyť se pozvrracím," pokusím se odmítnout další utrejch, ale mám pocit, že se na mě mračí nejen Metlová, ale soukromě i její drdol.
Nechtě a s nevolí tedy srkám další břečku, zdá se mi, že každá chutná odporněji než ta předešlá.

Neohrabanými prsty se natáhnu pro vzkaz na stolku, vedle převázaného balíčku. Gisli, pousměju se, když poznám písmo. Povzbuzení je milé, těší mě. 'Něco dobrého' však nechám zabaleného. Momentálně na jídlo vážně nemám pomyšlení, ačkoliv si cením myšlenky.
Byl za mnou i Andris, omluvit se? Nebo to byl jen sen? Myslím, že byl... jeho kouzlo mě zmrazilo. Mizerná muška, vskutku...
Kupodivu se však nezlobím. Ne každý zvládá stres, a mířit na takovou dálku bylo dost odvážné.

Tu se na ošetřovnu blíží kroky... protočím oči, pro Merlina, snad ne zase další lektvar!
Nicméně přísný drdol vystřídají ohnivé kudrlinky.
Unaveně se na Nicole usměju.
"Ahoj... rráda tě vidím. Nevíš, jak to dopadlo? Já mám tmu a prrofesorrka Metlová nevypadala, že má na rrozhovory náladu..."

Procházka

"No jistě, vaše sláva vás předchází, pane Blakeu." zakřením se a upravím mu límeček košile. Co kdyby ho teď vyfotil někdo od Věstce? Hvězda musí zářit! V duchu se té myšlence zasměju.

"Bude v pořádku, naštěstí to není nic vážného. Spíš si myslím, že si trochu zkazí žaludek z těch lektvarů, co pořád musí pít." nevesele se pousměju. "Snad si to s Andrisem vyříkají, ale nemyslím si, že by se na něj nějak zvlášť zlobila."sdělím mu svou doměnku, chytím ho za ruku a rozejdeme se směrem pryč od Akademie.

"To se brzy dozvíš. Dneska každý podnik praská ve švech, tak jsem našla něco krapet...stranou." pokrčím rameny, načež se na chvilku odmlčím. "A co ty? Chceš si o tom úkolu promluvit nebo to zase zameteš pod koberec?" zeptám se jakoby nic.

Sál

(Nicole, Andris, Gisli)

Gislina odpověď mi stačí. Ani si nevšimnu jejího zaváhání. Proč by taky měla? "Jasně, hned tam budu." Odpovím jí s úsměvem, než se otočím na Nicole.
"Bondžúr. Jojo, byl jsem dobrý. ale je tu očividně hodně velká konkurence." Odpovím jí s úsměvem s propašovaným komplimentem. "Kde máš parťáka?" Zeptám se zvědavě.
"Ah Andrisi, gratuluju k vítězství. Ten je jen jeden a někdo to musí uzavírat i z druhé strany..." Ani nevěřím, že jsem to řekl... "Příště..." Nechám větu nedokončenou s úsměvem na tváři. Tatáž otázka jako na Nicole mi nepřijde úplně vhodná. Neviděl jsem, co se stalo, ale slyšel. A pochybuju, že šlo záměr, tak není třeba se v tom víc šťourat. Jestli je mu to jedno, tak mu to bude jedno dál a jestli není, tak nepotřebuje dál nakládat... Přišel mi z těch pár setkání relativně v pohodě, tak nemám důvod mu nějak přitěžovat...
Když pak odchází Nicole, neubráním se letmému zkoumavému pohledu... Rozhodně jí to víc sluší takto než jako lvovi.

---

Pak se rozloučím a vydám směrem ven za Gisli. "Promiň, společenské povinnosti..." Zavtipkuju, jakoby nevěděla, kde jsem byl. "A než půjdeme, jak je Heidrún? Bude v pohodě?" Zeptám se na její spolubydlící... "...a kam vlastně jdeme?"

Konec hry

Vyhrál jsem. Ale za jakou cenu?
To jsem opravdu musel být ve všem nejlepší, ve všem největší snaživec. Chtěl jsem jenom dělat dobré jméno mojí škole. Ani nevím, kde mě popadla taková soutěživost, ale opravdu jsem chtěl vyhrát a opravdu jsem to chtěl za každou cenu. A dokonce si uvědomuji, že to stále chci. Stále chci vyhrát, mít pocit a obdiv ostatních, ale jsem dostatečně rozumný, abych věděl, že tyto pocity jsou pomíjivé a že chtít je mít za každou cenu, je cesta do pekla. Můj otec byl takový. Nechci být jako on.

Heidrun to koupila. Jinak se to říct nedalo. A co jsem to tam blbnul s těmi kouzly? Opravdu mě tolik rozhodily karkulinky, že jsem se pokoušel vyvolat kouzlo, které bylo tak volatilní, že byl úspěch, že se mi povedlo zastavit jenom dvě karkulinky, protože to taky mohlo znehybnit půlku stadionu? Navíc ten led...No, prostě jsem se netrefil, a byla to moje chyba. Slibovali, že se z toho Heidrun dostane, ale já...Já nevím. Doufám v to. Ale dal jsem do toho kouzla hodně síly. Hodně hněvu. Jako malé dítě! pomyslím si vztekle.

A moje okolí tomu moc nepomáhalo. Kruvalští šíleli. Teda, nejspíše nešíleli ze mě, ale z toho, že jsme vyhráli. I tak jsem slyšel mockrát ,,Andris! Andris!", a dostal pár poplácání po zádech a trochu vřelejší pohled od stoického Drakenola. Také jsem si povšiml, ano, až teprve teď, že se prodávají i moje figurky. A že je lidé líbají a dělají s nimi bůh ví co. To ve mně vyvolalo ještě další zvedlé obočí. Ale přesto, byl to pěkný pocit...Když vás mají lidé rádi. Chtěl bych ho zažívat víc.

Byl jsem rád, že jsem byl v mém vlastním těle, i když to byl trochu nezvyk. Navíc si myslím, že jsem si předtím trefil (tehdy ještě poněkud větší) prsa, a že se moje bradavky hýbou pomaleji, než zbytek mého těla. Fakt super Andrisi pomyslím si.
Ohledně výhry jsem zdvořilostní, a nastavuji nastrojené úsměvy. To mi šlo dobře už od dětství. Nechtěl jsem vypadat špatně, a proto jsem byl mezi lidmi. Ostatně, z jejich úhlu pohledu, jsem byl vítěz.

Tady, mezi lidmi, mi bylo dobře. Když se za mnou zaklapnou těžké dveře ošetřovny, je mi o poznání hůře. Knedlík v krku mi jede na plné obrátky.

,,Heidrun..." začnu pomalu, už svým hlasem, a přistoupím k lůžku. ,,Jsi v pořádku?" nakousnu. ,,Já...Omlouvám se ti. Jsi tu kvůli mně, protože jsem to nezvládl" dodám prostě. Snad mě, ve svém zmrzlém stavu, slyší.


Když pak přijdu na večeři, jsem spíše skleslý, ale co se dá dělat. Plánuji se pouze rychle najíst, a jít pak k sobě do apartmánu. Všimnu si ale, že na mě Nicole mává, a že je u ní i Bradavický šampion William Blake a Gisli. Už jsem měl možnost se s nimi trochu seznámit předchozího dne.
,,Ahoj, dobrá hra dneska" řeknu, a nabídnu všem ruku s úsměvem. ,,Sorry Wille že to nevyšlo, ale věřím, že v dalším kole se ti zadaří" řeknu upřímně.

K večeři moc nepojím. Jenom polévku a dýňovou šťávu. Poté se odeberu do svého apartmánu ke spánku.

Ale ale ale, snad jsi na mě nezapomněl Samozřejmě, že jsem na to radící zrcadlo zapomněl. Jeden by čekal Andrisi, že změníš vizáž, když jsi teď šampion. Chce to něco stylového. Nový oděv, a možná sestřih. Co si myslíš o stylu zlaté kudrlinky? Nechtěl by sis obarvit vlasy?
,,Zrcadlo, já nejsem Zlatoslav Lockhart" odvětím mu prostě. Ano, do tohohle můj život dospěl.
Ale mohl bys být! zavolalo zrcadlo vesele.

Můj život je vtip.

Večeře

Dobře. Všechno zapomenuto. Uculím se po přivítání a při první otazce se úsměv změní na lehce rozpačitý. Budu ji brát jako řečnickou. Ehm.

"Ano, to jsem naštěstí stihla." utrousím na poznámku o táboráku a uchechtnu se. Odtuším, že tím vyvstává otázka, kde jsem teda byla, kterou jsem neměla úplně v plánu řešit...ale naštěstí se objeví ta zrzka z Krásnohůlek. Její pozornost je mířená hlavně na Willa, což mi osobně moc nevadí. Vážně, ne?

"Počkám venku." brouknu k Willovi a vykročím napřed. Chladný čerstvý vzduchu, tady jsem!

PO ÚKOLU - VELKÁ SÍŇ

Sakryš! Ve věži, ani v jednom patře, nebylo nic. Vůbec nic. Jaká ztráta času.. Doběhla jsem zpět za Felixem a zavrtěla hlavou. "Je to úplně prázdné". Jistě že je, přeci by nám tam nenechali něco, co by nám mohlo pomoc.. Následující okamžiky byli.. Já vlastně ani nevím. Přes to že bariéra byla pryč a já jsem na sobě měla nějaký lepivý hnus, tak jsme já i Felix, dělaly co jen šlo. Jako lev jsem toho moc nezmohla, ale chránit Felixe když byl někdo až moc blízko, mi řekla bych šlo.

A najednou bylo po úkolu.. Dusný nás ze zvířecích podob přeměnil zpět a já se rozplácla na zemi. Ach Bože.. Jak se mi ulevilo že jsem zase měla ruce, nohy a poprsí a.. Všechno. Byt lev bylo.. Bylo to hodně zvláštní. Především jsem si nemohla zvyknout na to že jsem měla bimbase, to mě rozptylovalo asi nejvíc.. Po chvilce kdy jsem jen tak ležela a odpočívala, jsem se zvedla a pořádně obejmula Felixe. Dlouze. Beze slov, jen jsem se usmívala. Vím že dělal co mohl a jsem na něj pyšná.


Potom vyhlásili výsledky a.. Druhé místo.. To není tak špatné, né? Samozřejmě, mohlo to být lepší, ale ostudu jsme naší škole jistě neudělaly.. A po chvilce veselí jsme se mohly konečně vrátit. Opravdu doufám, že při dalším úkolu už nás v nic nepřemění.

*****

Jakmile jsme se dostaly do našeho Kočáru, tak poté co jsme dostaly pochvalu od paní ředitelky, jsem se svlékla a šla se umýt. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že na sobě stále mám tu lepkavou hmotu.. Po očistě jsem napsala vzkaz rodičům že se uvidíme zítra, třeba na oběd, a poslala ho mamce, ve formě ptáčka. Pak jsem padla na postel a už jen odpočívala.. Nez přišel čas večeře.

Oblékla jsem si svou uniformu, i s kloboučkem, stříkla jsem se svým novým parfémem a pokud tu Felix ještě byl, vzala jsem ho za ruku a společně jsme šly na večeři. Jestli se mu nechtělo nebo byl pryč, šla jsem sama.. Tak či onak, při vchodu do Velké Síně jsem si všimla Williama s Gisli. "Bonjour". Pozdravím mile a postavím se před Willa. "Jak to jde? Já slyšela še ty podal skfělý fýkon.. S pošadí si nic nedělej, pši dalším úkolu můše být fše jinak". Mile se na Willa usměji. Podívám se i na Gisli a je mi jasné že jsem je vyrušila.

"Désolé, já nechtěla rrušit.. Heský fečerr". Lehce se zaculím a odcupitám k našemu stolu. Dám si něco dobrého, mám hlad jako lev. Haha.. Během večeře se bavím se spolužáky a vyrozumím, že se začali přidávat nějaké figurky šampionů. Nevím jestli má někdo mě nebo Felixe a je mi to jedno. Ale, když by měl někdo figurku Metlové a moc se mu nelíbila, nabídnu že ji koupím, klidně i za vyšší cenu..

Po večeři vstanu od stolu. Jestli že je zde Andris, tak mu s milým úsměvem zamávám. Přeju mu to.. Vezmu misku pudinku s lžičkou a jdu na ošetřovnu za Heidrún. Neznám nikoho kdo by neměl rád pudink, tak doufám že jí bude chutnat. Pokud bude ve stavu jaký jí to umožní, můžeme si povídat, jak dlouho bude chtít. Dnes chci ještě napsat jeden dopis, ale jinak mám času dost a tak tu můžu sedět a povídat si o všem možném.. Zítra máme volno, tak si s Ginny když tak popovídám pak, stejně tak s Mili, od které bych něco potřebovala.

Ve velké síni

Vejdu do Velké síně a mám pocit, že když se na mě okolí otáčí, vidím jim v očích pohrdání. Hlavně u bradavického stolu. Snažím se to ignorovat a najdu si místo, kde bych se mohl usadit a najíst. Cestou si všimnu Gisli, u jejich stolu, jak je zabraná do hovoru se svými spolužáky.
Mám už fakt hlad a uvědomil jsem si to až teď, když vidím a cítím jídlo na stolech. Naložím si plný talíř a pustím se beze slova do jídla. Všímám si, že někteří mají u sebe figurky svých idolů, které jsem pochopil začali prodávat po začátku úkolu. A že se přeměňují na naše avatary z úkolu... stojí to úsilí ignorovat. Další připomínka mého selhání... Pohledem se stočím do svého talíře a hledím si svého.

---

Když za mnou pak přijde Gisli, tak mi to docela zvedne náladu. Vždycky mi zvedne náladu. Přitáhnu ji za ruku k sobě a dám ji letmou pusu. "Bavila jsi se?" Zeptám se a mírně se usměju.
Pak mě ale táhne ven. "Já už to nějak zvládnu. Při nejhorším, táborák rozdělat umím..." Odpovím jí na narážku chladného počasí venku a následuju ji ven.
Čím méně očí, tím lépe... pro mě teď určitě.

Konec úkolu

Má pozornost se výhradně dělí mezi Andrise s Heidrún a Willa s Mili. Nebo spíše Rowenu a Helgu. Je to pořád divně nepříjemný pocit je takto vidět...asi jako když hladíte kočku proti srsti rukou upatlanou od javorového sirupu. Rozhodně u toho ta kočka nevrní blahem.

"Ano!!! To je ono!!!" nadšeně pištím, když to pro Helgu a jezevce vypadá nadějně, ovšem vzápětí mé nadšení ochabuje a střídá jej šok. Situace se proměňuje strašně rychle a mně pozornost padne na skupinku spolužaček. Jsou jako kvítky vymáchané v dóze lučního medu a já krvelačný medojed. Přimhouřím oči a semknu rty. No tohle! "Copak nevíte, že Andris s Felixem by si nad postel raději pověsil plakát Viktora Kruma, než Delacourový? A Blake má prašivou kletbu!" okřiknu je. Nány pitomý. To je asi daň za slávu. Rozmrzelost z průběhu turnaje se projevuje různě. Omlouvat se nebudu.

Oči zakotví u našich a možná se začíná blýskat na lepší časy. Hehe. Ovšem Andris je opět...Andris. Ten kluk, jak už jsem ve své hlavě několikrát zmínila, musí mít vždy něco extra. Takže valím oči, kroutím hlavou a když to sejme Heidrún, polekaně si zakryju obličej dlaněmi. Tohle napětí se pomalu už nedá vydržet. A jakoby si to mysleli i pořadatelé...první úkol je u konce.

***

Kruval měl pořádný důvod k oslavě. A já byla na naše šampiony hrdá. Měla jsem radost, že naše škola předvedla, co v ní je. Ať už je tento turnaj jakkoliv pochybný. Ve všem tom veselí jsem myslela i na Willa, avšak nebyl nikde k nalezení. Jako by se propadl do katakomb a zarostla nad ním zem. Tenhle jeho styl řešení problémů a negativních emocí se mi přestával líbit.

Zašla jsem ještě za Heidrún. Pochválit ji a povzbudit, donést něco dobrého. Ovšem nevím, jestli bude ve stavu, aby mohla přijímat návštěvy nebo komunikovat. Každopádně to zkusím. Minimálně jí tam nechám pozornost i se vzkazem.

U večeře se náš stůl dobře baví. Doufám, že dobrá nálada zaúčinkovala i na Oruna s Erikem a bude klid zbraní. Alespoň pro dnešek. Všimnu si Willa, který se konečně rozhodl objevit na veřejnosti. Nejdu za ním hned, nechám ho najíst. Dost možná o něj bude mít zájem i někdo další. A ještě chvilku můžu trucovat, no ne?

Nakonec se od kruvalských odpojím a dojdu až k Willovi. "Pojď se mnou." natáhnu k němu ruku a pousměju se. "Doufám, že máš u sebe šálu. Kousek se projdeme." doufám, že nebude dělat drahoty, pod hábitem mě do žeber začala zrovna šťouchat jedna figurka.

Pohroma na obzoru

Výborně... Ten těžší krok už mám za sebou. Peklo může začít... Neubráním se mírnému úsměvu...
Z okamžiku kdy jsem spokojený, že jsem si úplně netrhnul ostudu mě probere rána nad hlavou. Jen tak tak se mi podraří udržet věž v jednom kuse. Nemám ale čas ji plně opravit, protože se na mě začnou vrhat všechny potvory v okolí...
Rozmáchnu se hůlkou víříc ohnivou stěnu na hradbách a vytahuju z ní provazy plamene, kterými začínám čistit nádvoří. Pomalu postupuju vpřed směrem k uvězněnému prskajícímu jezevci. Vím naprosto jistě, že celý prostor za mnou je bezpečné území a tak zášlehy ohně tvořím linii přes kterou žádnou karkulinku nepustím. Teď už to bude jednoduché...
Ani si v tom zápalu nevšimnu, že další dělová koule zničila špičku věže. Už jsem skoro u Mildred když mě zastaví pořadatelé. "COŽE? CO JE TO ZA BLBOST?! ŽÁDNÁ Z TĚCH POTVOR SE K NÍ NEDOSTALA!" Rozkřiknu se vztekle na ně. "To si ze mě děláte srandu!!" Dost silně to teď ve mě vře. Mám chuť teď právě sejmout i je...
Ovládnu se... Uvolním ohnivý prstenec a postupně jak ze mě vyprchává adrenalin si začínám uvědomovat jak vyčerpávající to vlastně bylo... Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
Otráveně namířím hůlku na Mildred a kletbou "Diffindo" rozsekám síť, do které Mili zamotali.
"Fajn. Kašlu na to. Jak se zbavit této hrůzy?" Pronesu už jen podrážděně, ale mnohem klidněji a ukážu na sebe.

---

Večer se jen velice krátce kouknu na finální hodnocení. Není absolutně nic co by se dalo slavit. Nejspíš se uklidím někde bokem abych tu porážku rozdýchal. Tak málo bodů? Jestli skončili s počítáním ve chvíli, kdy mi z věže spadla ta vlajka... Tak to musela spadnout snad už při tom prvním zásahu věže... Fakt začínám být zase vzteklý. Tentokrát na sebe. Ta potupa z tak drtivé porážky... Sedím na svém místě u lesa zakrytý skrývacím kouzlem. Nemám náladu na to se s nikým bavit.

Nakonec se ale dostatečně uklidním a tak nějak začnu přijímat své selhání. Prostě musím být příště lepší... Nakonec zamířím zpátky do školy do Velké síně, přijít na jiné myšlenky. Vždyť o nic nejde. Je to jenom stupidní bezvýznamná soutěž... Říkám si dokola. Po tisící tomu třeba začnu věřit...