TAK TO ZAČÍMÁ..

Pořád jsem na to musela myslet. Na ten náš cvićný zápas. Na tu nepolapitelnou Zlatonku.. Jak je možné že se jí neppdařilo chytit ani mně, ani Ginny, která je v tom daleko zkušenější?! Měla jsem chuť vzít koště a prolétnout hřiště, jestli ji nenajdu, ale.. Napadlo mně něco jiného. Bodmin Moore.. I tam by měla být jedna nepolapitelná Zlatonka. A ten kdo by ji chytl.. Jistě by to bylo něco jiného než ten náš splašený kamínek!

Chtěla jsem to zkusit sama, aby se mi nikdo nesmál když to nevyjde, ale zdá se, že tady mají uši všude. Doslova.. Že se ke mně chtěla přidat Ginny, budiž, ta by mohla být stejně nadšená jako já. Ale o další společnost jsem nestála.. I tak ji ale mám. Bylo by úplně jasné že Enid hned poběží za Mildred. Nechtěla bych aby vyrazily sami a náhodou tu Zlatonku chytly a tak jsem tedy souhlasila že se holky můžou připojit.

S povzdychem slétnu k zemi a sesednu z koštěte. I ostatní holky jsou zdá se zklamané, tedy až na Maud. Docela mně překvapuje jaký má slovník. Proč sem vůbec letěla když je tak negativní? Poslouchám tu jejich debatu a dívám se při tom na krajinu kolem.

"Mošná, še ósmdesát lidí bylo prrostě moš! Urršitě oni fšímali sami sebé, neš okolí.. Slatónka s
Bódmin Moorrre.. Pšeci ktyš by někdo chytl, byl by slafný! To si nikdo nenechat prro sébe.. Někdé tu ještě jé.. Musíš prrostě fěšit!" Pronesu k Maud.. Pak se s úsměvem podívám na Ginny a nasednu na koště, můžeme se vrátit na Akademii.. Poslední pohled na nebe. Já vím že tu jsi!

*****

Článek co vyšel v Dením Věštci mně velice mile překvapil. Trochu jsem se bála nějaké špíny, ale tohle bylo opravdu milé. A jak jsem to četla, došlo mi, že teď je to vážné. Že teď o mně budou lidé vědět a já do toho budu muset dát úplně všechno! Obzvlášť, když je se mnou v týmu Felix.. Je chytrý, to uznávám, ale nemyslím že Turnaj bude hlavně o lektvarech nebo písemných testech! Já bych mu chtěla pomoc, ale znám ho, zase by se zasekl. Takže ho nechávám být a doufám že si to uvědomí a půjde do sebe.. K čemu by nám jinak byl?

A tak jsem pracovala aspoň na sobě. Na tom abych si trošku zlepšila angličtinu. Abych se udržovala v kondici, ať už tréninky s Krásnohůlským famfrpálovým týmem, plaváním a nebo ranním cvičením, které jsem ještě zintenzivnila.. Chtěla jsem se také aspoň trošku soustředit na svou vášeň, a tak jsem šla za největší odbornicí na lektvary která tu je, Constance Metlová.

Tu jsem prosila aby mi dávala soukromé hodiny, ale moc se jí to nezdálo a tak jsem to musela zaonačit tak, že si chci rozšířit obzory, což zabralo! Z toho jsem vážně nadšená, že mně bude učit někdo takový, i když začneme až za nějaký ten čas.. I přes to všechno jsem si našla čas na kamarády, abych si občas popovídala s Ginny, nebo jsme se šly projít, nebo jsme také skončily u Mlsného baziliška.. Samozřejmě s námi párkrát byla i Mildred a všimla jsem si jak na mně kouká. Jako když by viděla někoho jiného.. Že by to bylo tím mým novým parfémem, cedr a vanilka?

Nezapomínala jsem ani na Andrise. Vím že i on je
šampion a tak se může chtít chystat po svém. Ale občas si dát společně jídlo, popovídat si, nebo si spolu zalétat, bylo fajn. Chci aby věděl že není sám, ráda bych byla jeho kamarádka..


Další den jsem zcela připravena! Na sobě mám teplé vysoké boty s huňatým kožíškem a visícími bambulkami, kalhoty, tričko, na něm svetr bílé barvy a rozepnutou světle modrou bumdou s kapucí (ta je dole) a na hlavě růžovou čepici, která drží aspoň trochu pohromadě mé rozpuštěné vlasy. Řekli že se máme teple obléct a tak jsem poslechla.. Ještě jsem se lehce navonila svým parfémem, který jsem si zamilovala a vydala jsem se na místo určení.. S úsměvem zamávám na Andrise a čekám. Až se dozvíme co bude dál a taky zda a v jakém stavu, se objeví Felix.

Nervozita z turnaje

Myslím, že by bylo načase napsat matce, že jsem vybrán do trunaje... Bylo by fajn, kdyby se to dověděla ode mě a ne skrze noviny... Nebude z toho nadšená tak, ani tak... Zvláště pak po obležení Bradavic... Uklidnit ji, že to nebude tak hrozné... že si budu dávat na sebe pozor... A tak dále a tak dále... Mám ji fakt rád, ale o některých věcech se s ní dá bavit jen opravdu obtížně. Doufám, že nebude moc naštvaná.

---

Ještě jsem ani nedošel do hlavního sálu a už jsem věděl, že vyšlo nové číslo Věštce... Věštce s rozhovory se šampióny. Na chodbách to vypadalo, že sem navezli tříděný odpad z půlky Anglie... každý šustil s novinama a hltal řádky z jednoho konkrétního článku... Sovinec bude mít aspoň zásobu výstelky, až toto šílenství opadne... Já jej nečetl... Nebyl jsem zvědavý na ten paskvil, který tam o mě psali. Rozhodně ne. Posadím se ke stolu a rozhlédnu se po všech přítomných. Všichni nebo alespoň většina jsou plně zaměstnáni novinama. Já čekám jen na jednu osobu. Začnu si na talíř nakládat snídani.
Uslyším Gisli, jak okřikuje chechtající se partičku a na tváři se mi též mihne úsměv.
Cítím na sobě cizí pohledy, ale snažím se je ignorovat. Raději nevědět, co o mě napsali, pak není třeba přemýšlet nad tím, co si o mě všichni ti čumilové říkají... Kdyby to tak fungovalo, bylo by to fajn. Ale nefunguje. Dnešek bude otravný... Rychle do sebe naházím snídani a opustím síň ve prospěch venkovních prostor, které teď budou, jak doufám téměř liduprázdné..

O týden později...

... krátce se vrátím do sálu a naberu si jídlo sebou, od všeho něco, ale speciálně pudinky (vanilka/čokoláda) než vyklouznu ze sálu a zamířím ven, zdánlivě nikam konkrétně...
Posadím se na kámen a rozložím před sebe malou hostinu. "Dáš si taky? Nebo tě přešla chuť k jídlu?" a do ruky vezmu jednu pudinkovou misku...
"Tak je to asi venku..." začnu...

*

Následující týdny se vše víceméně stabilizuje... Tréninky famfrpálových týmů, kam jsem se dostal, výuka, učení, seznamování se s ostatními studenty... A také šampióny. A hlavně naše víkendové výlety s Gisli po krásách okolí... Skrze Gis, jsme se relativně dobře poznali i s Heidrún a zdá se mi jako docela milá holka.

*

Podle instrukcí se taky obleču. Je to teplé oblečení nějak související s tím úkolem? Nebo jen s kalendářním datem, ve kterém se odehrává? Co to asi tak může být za úkol? Školní exkurze? Má to souviset s těmi propadlými katakombami, které zruinoval Andris v den příjezdu? Jsem z toho opravdu nervózní. Ano, napadla mě myšlenka, "ty troubo, proč jsi tam ten lístek házel?"
Zhluboka se nadechnu a pomalu mířím jejím vstříc velkému turnaji. Vidím v hloučku lidí před hlavními vraty Gisli. Když si mě všimne, tak se na ni usměju a zamířím k ní.

NÁVŠTĚVA DOMA

V sobotu ráno jsme se s Andrisem sešly v komnatě ředitelky Krákavé. Právě s ní jsem se domluvila na použití Letaxové sítě. Na sobě jsem měla tentokrát červeno-černé šaty a přes rameno světle růžovou kabelku, uniformu jsem nechala v Kočáru.. Společně s Andrisem jsme se přemístily do Doveru, do jedné starší restaurace kde už o nás věděli, takže vše bylo v pořádku. Tam jsme došly do přístavu a nastoupily na trajekt. Pokud se Andris ptal, řekla jsem mu, že Letaxová síť by na takovou vzdálenost asi nešla, přenášedlo nevím kam by nás přesně vzalo a.. Že se mi plavba lodí prostě líbí, proti mudlovské dopravě nic nemám. Jo a taky se neumím přemisťovat takže.. Pro mně jasná volba.

Pravda, na lodi nebyl největší luxus, ale to mně nevadilo. Vím že Kruvalští mají loď jako cestovní prostředek, ale co vím tak ta jejich aktuální hlavně létá, takže pro jistotu jsem předem připravila i lektvar proti nevolnosti, jeden nikdy neví.. Plavba za mě byla příjemná, mohly jsme si ještě popovídat. Řekla jsem Andrisovi o mé rodině, že maminka se jmenuje Charlotte, otec je Richard a moje malá sestřička které je šest let, se jmenuje Chloé. Že kromě sadu se stromy máme ještě vinici, což je hlavně jako krytí pro mudly. Ale víno máme skvělé i tak!

Loď zakotvila v Calais, což je za mně velice pěkné město a kdyby byl čas, určitě bych tu Andrise provedla. Jenom že na to nebyl čas, čekala nás dlouhá cesta.. Kousek od Calais jsme se zastavily u jakési.. Farmy? Aspoň na první pohled. Majitel měl však živnost i kousek od farmy, u lesa. Stačilo mu ukázat hůlku a on už věděl. Dala jsem mu pár zlatých mincí a on nás odvedl k lesíku. Nevím zda je přímo chová, nebo jak k nim přišel, ale má tam několik testrálů. Nám dva z nich zapůjčil a mohly jsme tak vylétnout. Andris si mohl všimnout že jsem se s mým testrálem ještě chvilku mazlila a kdyby se ptal, řekla bych mu že babičku, když jsem byla ještě hodně malá..

Na testrálech trvala cesta skoro tři hodiny, což bylo poměrně dost, ale pořád lepší než když bychom měly jet vlakem nebo autem.. Kolem druhé hodiny jsme minuly Bordeaux a do dvaceti minut jsme pak přistály v našem sadu.. Ze vzduchu mohl Andris vidět poměrně velký pozemek, na východě středně velké lány kde rostla vinná réva, ve st|edu starší, ale velice pěkněbzachovalá vila s pěknou zahradou a na severní straně malý lesík, ze západu pak dloouze táhnoucí se sad se všemi možnými stromy, kde jsme právě byly my.. Testrálové odletěli, zřejmě cvičení aby se vrátili na místo. Na tváři jsem měla zářivý úsměv, bylo hezké být zase doma.

"Něso ti ukášu!" Vezmu Andrise za ruku a táhnu ho kousek mezi stromy.. Zastavím pod starým ořechem a dám si prst před pusu, jako aby byl ticho. Strom obejdu a chvilku mluvím a lehce mlaskám do malé výdutě. Po chvilce se pak vrátím k Andrisovi a může si všimnout že mi na rameni něco sedí.

Mohlo by to vypadat jako rostlinka, ale při bližším pohledu je vidět že má ručičky, nožičky a očička. Jestli se Andris aspoň trošku vyzná v kouzelných tvorech, bude vědět, že to je Kůrolez.. "Tochle jé Drrobek.. On kamarrád už ktyš já byla malá.. Šije jích tu fíce. Tak posnáš še dšefo fchodné na chůlly nebo kóště". Usmívám se a lehce Drobka pohladím na hlavě, tedy po lístečku. "Můšeš skúsit pochladit. Ale ópatrrně, on má ostrré prrstíky".

Drobek se na Andrise dívá nedůvěryhodně, ale myslím že když by na to šel klidně a pomalu, nechal by se pohladit.. Ať tak či onak, nakonec zamíříme k vile. Zaklepu na dveře, ty se po chvilce otevřou a objeví se žena, něco málo přes čtyřicet, modré oči, kudrnaté blond vlasy v culíku a na sobě zástěru. Oči se jí hned rozzáří když mně uvidí. "Nicóle! Co ty tady?" Ptá se a hned mně začne obímat. Samozřejmě je to má mamka. Hned nás začne zvát dovnitř. Tam jí představím Andrise, jako mého kamaráda a účastníka Turnaje tři kouzelníků. Mamka ho přivítá obejmutím a hned vyzvídá. Jak jsme se poznaly, odkud Andris je a podobné věci..

Když z něj přestane tahat rozumy, řeknu jí že jsem si přišla pro pár věcí a oznámím, že i já se Turnaje účastním, jajo šampionka za Krásnohůllky. Mamka má velikou radost a říká že připraví slavnostní večeři.. Nějakou dobu mamka ukazuje Andrisovi mé staré fotky, za což se trochu stydím, a snaží se z Andrise tahat co jde. Je vidět že je ukecaná, ale moc milá.. Než se otevřou dveře a přijde za námi muž, zhruba stejného věku jako mamka, s krátkými zrzavými vlasy a drží za ruku malou, sotva šestiletou hlonďatou holčičku, která se moc hezky směje. Oba dva mně začnou vítat, Chloé obímat a hned se ptá na spoustu věcí. Když je klid, představím taťkovi Andrise, řeknu mu to co mamce a poprosím ho, zda by mohl pomoci, optavit Andrisovo koště. To si taťka prohlédne a po chvilce řekne že to půjde, ale nebude to snadné. Udělám na něj psí oči a on s pousmáním řekne že zítra ráno to bude. Výborně! Koště si vezme a na chvíli s ním odejde. Když se pak vrátí, sdělí že už se na tom pracuje. Nevím jak to dělá, ale věřím že to zvládne.

Během doby co jsme tu, panuje velmi přátelská atmosféra. Zkrátka jedna milující rodina. Andris dostane pokoj pro hosty a večer se pak sejdeme všichni u stolu. Mamka se vážně snažila, připravila její slavnou bujabézu a výborného humra s bylinkami a česnekem. Při večeři se hodně konverzuje, takže Andris pozná že Chloé mluví jen francouzsky, mamka mluví asi jako já a jedině taťka mluví anglicky perfektně.. Ještě se pak posadíme u stolku v obýváku, kousek od krbu a mamka přinese táct s asi pěti druhy na kostičky nakrájených sýrů. Bavíme se o škole, o Turnaji, o mých nových kamarádech a od mamky padne i otázka jestli se mi někdo líbí, na což zavrtím hlavou, začervenám se a zacpu si pusu sýrem. Byl to pěkný, poklidný večer, dokud se nerozloučíme a jde se spát..


Ráno mně probudí povědomá, velmi příjemná vůně. Vstanu, převléknu se, umyju a sejdeme se dole v kuchyni, kde mamka připravuje snídani. Nějaké ovoce, jogurty, sýry, ale hlavně, čerstvě pečené Croissanty! Jsem si jistá že lepší Andris v životě neměl! Mamka řekne že Chloé je ve školce a taťka v práci, ale za pár hodin se vrátí. A tak se v klidu nasnídáme a pak vezmu Andrise na procházku. Ještě jednou do sadu, ale i na vinici, kde pracují a zdraví mně lidé. Andrisovi dám ochutnat několik bobulí a vždy o tom druhu něco málo řeknu, včetně toho jaký druh sýru k danému vínu jde nejvíce když se pije..

Nakonec se vrátíme domu. Asi kolem 11té se taťka vrátí, v ruce drží Kulový Blesk, který je jako nový, bez jediného škrábance! Taťkovi poděkuji a chvilku se s ním bavím o tom jaká by byla nejlepší cesta zpět do Anglie. Nakonec se to domluví tak, že nás autem vezme do Bordeaux a tam nám jeden jeho známý povolí použít přenášedlo.. Ještě před tím si však musím něco vzít. Svůj Nimbus 2001, který má růžovou mašly a vypadá jako by na něm byla stříbrně vyryta vinná réva, jako by koště obrůstala kolem dokola.. Pár drobností z pokoje a ještě zaběhnu do vinného sklípku, kde vezmu dvě lahve. Jednu si dám do batohu a druhou dám Andrisovi, s tím, že si ho budeme moc společně dát, když jeden z nás vyhraje Turnaj.

Mamka nás udrží ještě na oběd, kdy máme cibulačku, hovězí na víně a nakonec suflé.. Bylo to výborné, ale musím se s mamkou rozloučit ať to s Andrisem stihneme. Taťka nás tedy vezme do svého pickupu, který se mu při práci hodí a jedeme do Bordeaux. Tam nás taťka vezme k jednomu postaršímu pánovi se kterým se evidentně zná a poté co se rozloučíme, se s Andrisem dotkneme přenášedla jež má tvar hodin, kukaček a.. Vžuuum, objevíme se na nějaké louce v Cornwallu. Asi to na Akademii bude kousek, ale nevadí.. Usměju se na Andrise, posadím se na své koště a vylétnu víše. "Sáfod?" Ušklíbnu se, nečekám na odpověď a vylétnu jako blesk!

Už se to blíží

Sovy přinesou čerstvé výtisky Věstce a většina studentů se po nich ihned vrhne. Hlasité předčítání je potupné samo od sebe, i když je obsah spíše pochvalný.

"Vážně vtipné, blbouni. Postavit vás vedle slizonožky, tak vás ani vlastní matka nepozná." houknu na partičku, která se chechtá článku o Andrisovi. Rozhodně to není naše peslední názorová výměna.

O týden později...

"Hej, Gisli!" zaslechla jsem posměvačný hlas patřící kruvalskému hromotlukovi Orunovi. Aniž bych se ho prosila, přisedl si u snídaně naproti mně. "Jsi se asi zcvokla, co? No jasně! Máte to přece v rodině!" zachechtal se vlastnímu fórku.

"O co ti jde, Orune?" otráveně jsem odložila nakousnutý kousek koláče zpět na talíř. "O nic. Jenom máme s klukama strach o tvojí loajalitu, když je z tebe teď ta převlílačka hábitů." věnoval mi jedovatý kruvalský úsměv číslo jedna. Minule šili do Andrise a teď mi to asi chtějí vrátit. Já se ale rozhodnu hrát blbou a jenom povytáhnu obočí. V tom se ke mně pošoupl Eric se stále přelepeným nosem - nebo tím, co z něj po nárazu potloukem zbylo."Ulrich tě viděl, jak se muckáš s tím bradavickým šampiónem." osvětlil mi situaci a pak mi podal názornou ukázku muckajíc se sám se sebou. Ostatní propukli v hlasitý smích. Někdy mám opravdu problém rozeznat je a stádo dobytka.

"Držte zobák a radši se starejte o sebe, jasný? Tohle není moc reprezentativní." zamručím a doufám, že tím to máme vyřešené.
"Čekal bych to od nějaký z Krásnohůlek, ale že zrovna ty budeš taková cou-" spustil opět Orun, ale už to nedořekl, protože...

Zrovna vstupuju do hlavního sálu, když si všimnu, jak kolem Gisli sedí u stolu dva nějací kruvalští studenti. Neslyším, o čem se baví, ale z její řeči těla je mi jasné, že se jí to úplně nelíbí. Rychlým tempem se vydám k nim. Tasím hůlku a její špičkou dloubnu z boku mezi žebra Erika, který sedí hned vedle Gis...

"Jen to dořekni..." Varuju ho. "Tobě z pusy často lezou nechutnosti, že ano?" Zeptám se spíš řečnicky a myslí mi proletí kletba *Žer slimáky* Úder kletby jej sestřelí z lavice směrem od Gisli a já, aniž bych cítil potřebu kontrolovat, co se s ním bude dít dál otočím hůlku na hromotluka naproti přes stůl. "Kamarádi?" zeptám se Gisli a konejšivě položím dlaň na rameno.

Jeho povzbudím mávnutím špičky své hůlky...]"Co tak vejráš? Chce to omluvu ne? Nebo chceš taky přispět k ničení úrody?" Zeptám se ho.

Z toho všeho budou určitě potíže... Už si tak nějak začínám zvykat, že jedna místní profesorka je přítomná vždy a všude... Ale kdo ví, třeba mám dnes štěstí...

Nestačím ani zareagovat a Erik v dávivých křečích na podlahu zvrací slimáky. Zvedne se mi žaludek a odvrátím zrak přímo na Oruna. Je znát, že v první chvíli uvažuje nad tasením svojí hůlky, ale ví, že by rychlejší nebyl. A tak nasadí falešně přátelský tón.

"Ale copak, copak? Jenom tady Gisli chválíme výběr. Míří vysoko, holka." s tím se Orun přesune pryč, avšak se signálem pro Williama, že tohle ještě bude mít dohru.

Já rychle chytím Willa za zápěstí, aby sklonil hůlku. Ve tváři jsem celá rudá, kdo ví, z jaké příčiny. "Jdeme." syknu a stále držíc ho za ruku zamířím ven ze síně. I když nám to asi neprojde.

Zašklebím se na jeho falešně přátelský tón... "Zato vy dva se pořád plácáte v blátě na úplném dně..." Vrátím mu průpovídku... a sleduju jej až dokud se neztratí a pak se otočím na Gisli, která mi strhla ruku s hůlkou a tlačí mě pryč...

"Počkej, kam jdeme? Jestli je to kvůli Metlové, tak pokud se to k ní dostane, nemá cenu utíkat..." Ale nechám se odtáhnout a alespoň si v rychlosti vezmu suchou bagetu...
"Děje se něco?" Zeptám se jí, když už jsme venku...

"No... No, tak si tady zůstaň! Stejně už to všichni slyšeli." malinko a neplánovaně na Willa upustím páru.

"Promiň a...děkuju." řeknu už klidnějším hlasem, ale na snídani se nevracím. "Potřebuju na vzduch." a jak řeknu, tak udělám.

*

Zbytek měsíce byl ve znamení snahy o studium, tréninky famfrpálu a trávení volného času - hlavně víkendů - společně s Willem po různých výletech v okolí. Heidrún jsem mohla občas připadat myšlenkami mimo, ale za to jsem měla téměř stále dobrou náladu a byla jsem připravena jí s čímkoliv pomoct. To ostatně i Andrisovi. Kdo mě zná, tak ví, že na klevety a zkazky příliš nedám. Když to šlo a nedal se opět na útěk, přizvala jsem na trénink i Antoineho, případně mu dohlídla na věci, když si chtěl zaplavat. Taky jsem s ním měla vůli rozebírat ten matriarchát a jeho dopady na toho nebohýho kluka. Myslím, že se z nás nakonec stali i kamarádi.

*

Nastal den D. První úkol. Co to tak může být? Teple se obléci? Sama nevím, co od toho čekat jako divák, natož naši soutěžící. Musím si přiznat, že v tenhle moment poháru děkuju, že mě nevybral. Stačí mi moje menší dilema, komu dneska budu fandit. Není přece nic špatného mít hned tři favority, ne? Ačkoliv největší obavy mám hlavně o jednoho. Snad ho ještě zastihnu, než to vypukne.

Před bojem

"Támhle jsem asi něco zahlédla!" vypískla Ginny a kopnutím vyslala koště vpřed.

Nicole tajný plán - podívat se na vřesoviště Bodmin Moore a slovit zde nepolapitelnou zlatonku - byl vyzrazen prakticky okamžitě, když ji v malé akademické knihovně překvapila Ginny a tahala z ní, proč si půjčuje Krajové legendy a pověsti Cornwallu.

Ginny se Nicole plánu dovtípila velmi rychle a obě za okamžik zjistily, že je za regálem s knihami poslouchá Enid Blínová přes Ultradlouhé uši bratří Weasleyových. Ginny vyhrožovala výmazem paměti a Enid se zkušeně a bez tiknutí oka přemístila pryč. Večer už bylo dojednáno komando Dubois - Weasleyová - Blínová - Měsíčková - Virválová a expedice se o posledním zářijovém víkendu vypravila na cestu.

"Tak nic! Je to obal od sušenky... Prasata!" ulevila si Ginny na adresu turistů.

"Existenci bodminmoorské zlatonky popírají tři výpravy z let 1921, 1967 a devadesát osm." četla Maud Měsíčková na mechem porostlém balvanu.

"Už zapadá slunce, asi to zabalíme."

"Jsem pro! Každej menhir jsem obletěla nejmíň desetkrát." zafuněla Mildred a povolila si šálu v barvách Falmouthských sokolů.

"Říkala jsem, že chytíte hoVNO." dodala s gustem Maud a usrkla trochu čaje z termosky. Mimo Akademii byla sprostá jako dlaždič.

"Zkusíme to ještě v říjnu." dodala s nadějí v hlase Enid, která se snesla k zemi za kamarádkou.

"A chytíte druhý." zaštěbetala Maud. "Napadlo vás někdy proč se to nepovedlo ani za sto dvacet čtyři let?"

"To už jsme slyšeli Maud." odporovala Midred a napodobila Maudin písklaý hlas:"Jen expedice Ulfa Ušatého pročesávala vřesoviště se zapojením osmdesáti letců a média. Nikdo z nich zlatonku nespatřil a médium prohlásilo, že nikde v okolí nic jako zlatonka není! Na expedici ovšem vrhá špatné světlo pozdější zjištění, že médium byla místní hochštaplerka a podvodnice Rosemary Rousatá...Ale co, jako výlet to nebylo tak zlé!"

…

"...skrovné prostředí skrývající nevšední profesionalitu... Krákavý hrad… pevnost historického významu... po Bradavicích nejdůležitější místo britského školství..."

"Slečna Černolesá je opravdu uznalá a okouzlující mladá dáma!"

"Když myslíte, paní ředitelko."

"A teď tohle:"

"...ani tento turnaj se nevyhnul sabotážím ze strany ubohých závistivců... Constance Metlová se, s důstojností jí vlastní, zhostila své role a nehodlala zkazit účastníkům zábavu a šampionům hru..."

"Vidíte, slečno?"

"Slyším, paní ředitelko."

"...prudce inteligentní, zázračné dítě již na studiích... šampioni by zjevně byli bez šance. Ale slečna Constance-"

"Dost! Promiňte. Ale už dost. Už to prostě nemůžu poslouchat ani o vteřinu déle." Constance Metlová hněvivě vstala, opustila ředitelnu a zanechala zde slečnu Krákavou, slečnu Zdatnou a Rozvernou, každou zvlášť zcela zmatenou.

…

"… odvážný, se smyslem pro spravedlnost, zavázaný povinností ke starému a vznešenému rodu… takovým je kruvalský šampion, vysokorodý pán, Andris von Grin-Erdwall… aristokrat rodu i ducha, zcela povznesený nad svůj původ a netečný k materiálnu…"

"Teda Andrisi, Ty máš ještě bratra? Nikoho takovýho totiž neznáme!" řehtali se kruvalští u snídaně, zatímco krásnohůlští luštili:

"…pohledná rusovláska, přátelského, nenuceného chování… přesto za milým úsměvem tušíte bystrost a obezřetnost lasičky… premiantka krásnohůlského výběru… Nicole Dubois, se sklonem inklinovat k vysokému umění lektvarů a alchymie, je důkazem, že přirozenost je dnešní výjimečností."

"… ve společnosti Heidrún Grimdottir na vás dýchnou dálavy a poetika starých ság… čarokrásná, nezávislá a doslova bohatýrská hrdinka kruvalské výpravy jistě získá mnoho ctitelů v řadách diváků a porotci se budou muset mít na pozoru, aby tváří tvář severu nepropadly jeho chladnému kouzlu."

"…bradavickou elitu zastupuje William Blake, příslušník staré kouzelnické rodiny a student obávané Zmijozelovy koleje… pan William dokazuje, že mravní a osobnostní kvality tato instituce zdaleka nevylučuje. Je proto velkou vzpruhou pro všechny, kteří se za svou příslušnost ke Zmijozelu stydí a jistou nadějí, že v budoucnu nebudou ze svého životopisu tuto etapu vymazávat."

"Je pravda, že otec na ministerstvu nárůst uchazečů - z řad mrzimorských a moonhillských, které si nikdo nepamatuje – zaznamenal." vykládala Ethel své kamarádce Drusile.

"...Mildred Virválová sice nevyniká prospěchem ani starobylým rodem, Ohnivý pohár ale pronikavým úsudkem odhalil všechny její kvality... Akademie tak nevsadila na svá protěžovaná esa, ale vložil do karet nebezpečného žolíka! Páni Mili, ty nám za ten rok hrozně zpychneš!" předčítala Maud při snídani děvčatům tak nahlas, že ve Velké síni nebylo moc místa, kde by se před těmi informacemi někdo ukryl.

"...týmový duch, kreativní důmyslnost a především nezlomné odhodlání postavit se čemukoliv a ihned. To jsou devizy Akademické šampionky..."

"Ty ses tam asi hodně vychválila, viď Virválová?"

"Vždyť já tam skoro nic neřekla. Ta ženská ale věděla všechno. I že jsem nám vyhrála bazén a dokonce i že-"

"Čte hodně noviny, víš? To se tak občas stane, když v nich dělá."

"Máš problém, ty jedno protěžované eso?“

"Kdepak. Koupila jsem si pytlík zázvorových mloků a budu ti zítra fandit, abys zas předvedla tu svou nezlomnou důmyslnost. Něco jako dnes. Metla jí z tvojí lavice zrovna seškrabává špachtlí."

"Být tohle normální den normálního roku... asi by mě jeden přižahlej kotlík rozhodil... Tys měla lektvar fakt nádhernej... Škoda, že ho neviděl Ohnivej pohár, možná by vášní vzplanul a ještě to narychlo přehodnotil!"

"Víš, že je trapné, jak pořád vytahuješ to samé, Virválová?"

"To teda je. Tak do řady Svatoušková a nepřekážej! Šampionka odchází!"

"Všimli jste si, že v článku vůbec nebyl Felix Croes?"

"Jdi do háje, Blínová!"

"Ale vážně! Museli ho vystřihnout."

Druhý den se měli šampioni i diváci z řad studentů a profesorů dostavit na louku ke kruvalskému drakkaru. A měli se teple obléci. Co bude prvním úkolem a proč začíná jako školní exkurze bylo předmětem fantaskních dohadů...

Zápasy a rozhovory

Finální skóre tohohle zápasu nezápasu Kruvalu vskutku nelichotí, že z nejlepšího koštěte náležícího hráči našeho týpu je najednou nůše třísek na otop je taky prima, ještě že se nikdo doopravdy vážně nezranil, ačkoliv ve mně párkrát zatrnulo v obavách, ať už o Gisli, Andrise či Krásnohůlčana, kterého jsem dneska dříve pucovala na třaskavé hodině lektvarů.
Něco mě k němu táhne. Pocit sounáležitosti? Pěkná tvářička, která zdědila rozhodně více vílího šarmu než-li já?
No, k dobru mu to příliš neslouží, zatím. Aspoň z toho, co bylo vidno.
Že se kvůli němu a jeho rozevláté stříbrné kráse přede mě na tribunu naštosovala kupka okouzlených dívek různých akademických náležitostí a dokonce i pár chlapců, mě maximálně otráví. Jejich nadšené chichotání a vzdychání v kombinaci s dynamickou až brutální hrou nad námi definitivně ukončí moje pokusy trochu si přiblížit učivo poslední hodiny.

Naštěstí zdá se být emeritní čaroděj příliš pohlcen sám sebou, svou řečí a svým výkladem, než aby nějak výrazně řešil ty, kteří se v tom plácají či odpadli úplně... ten člověk je mi sympatičtější víc a víc.

***

Ráno u snídaně se přede mě snesla překrásná sova pálená, na drápy na svých stehnech jsem jen polkla a zamrkala, a poselkyni vylákala kousky slaniny na stůl, než jsem si převzala dopis.
Rozhovor... no... ano.
Četla jsem rozhovory s šampiony při posledním turnaji. Jaktože mi nedošlo, že tomu my taky neujdeme?
Jemné klovnutí mě upozorní na to, že tu pořád ještě někdo je.
"Myšky nevedu, musíš se spokojit se slaninou," brouknu, přisunu jí pár dalších kousků a na zadní stranu krátkým vzkazem potvrdím účast, než sovu vyšlu na cestu zpět.
Tak cukrárna?
Hm.

***

"Děkuji vám, klidně seďte," kývnu na tmavovlásku, jež mi svým vzezřením připomíná dravce. Jako by jedna černovlasá žena s pronikavým pohledem a břitkým intelektem nestačila... bude vlastně i rozhovor s ní? Nebo plánují tohle další zakopnutí Poháru tutlat?
"Díky, ale já sladké přříliš nevyhledávám," odvětím zdvořile, šálek silné kávy však rozhodně neodmítnu.

Černolesá se představuje, a nezdráhá se rovnou přejít na první otázky. Na moment zaváhám. Co ta může vědět o mé babičce?
"Ano, s mou rrodinou udrržuji kontakt korrespondenčně. Všichni jsou na mne hrrdí, ačkoliv má matka neskrrývala obavy," kývnu vážně. A to si nedokážu představit, jak by se bála o mého bratra, kdyby ten byl na mém místě...
Musela by se zbláznit hrůzou.
"Nečekala jsem, že mě pohárr vyberre. Za naši akademii přřijelo mnoho talentovaných spolužáků," pousměju se a usrknu kávy. Třeba Gisli. Možná nemá obří krev, ale mít ostré lokty a vědět kdy je použít je schopnost nad zlato.
"A co se vybrrání týče... Velmi si toho vážím."

Další případné otázky zodpovídám mile, zdvořile, ale poměrně neutrálně, snažím se příliš neodkrývat, ale ani nepůsobit, že reportérku odbývám.
Jsem zvědavá, co odpovídali ostatní... a co si při tom mysleli.
Měla bych je poznat... ale...
Začít přátelsky konverzaci zní jako daleko těžší úkol, než jít s mečem proti drakovi.

TRÉNING

V lese neďaleko Akadémie. Nie v zakázanom lese, ale v smere odkiaľ sme sem prvý deň prišli.
"Expulso!" Môj prútik namierený pred seba, vyvoval explóziu na balvane predo mnou.

Na zemi ležali dvaja mŕtvy od nás, videl som ako sa z nich vylieva červená krv. Okolo mňa bolo niekoľko zranených a všetci kričali, plakali, alebo stonali od bolesti. Vo dverách sa objavil smrťožrút, oblečený celý v čiernom. Namieril som jeho smerom svoj prútik, ale ruka sa mi triasla.

"Glacius!" Na balvane sa objavili námrazy, ktoré začali praskať.

Ani neviem aké zaklínadlo vykríkol, ale žiarivá kliatba mi preletela okolo hlavy a vrazila niekde do steny za mnou. Ten jeho výraz, užíval si to, usmieval sa, keď všetko ničil a zabíjal všetkých naokolo.

"REDUCTO!" Namrznutý balvan sa roztrieštil na všetky strany.


Je čas sa vrátiť. Som tu už od rána. Pár hodín som pospal v tom zasranom mudlovskom stane. Nemal som už na výber, ale spal som veľmi nepokojne a ušiel som odtiaľ ešte skôr ako sa ostatní zobudili. Som v pohode, trochu som si pospal na Dusného hodine ten večer.

Keď som sa vrátil a sadol som k stolu na raňajky, zistil som, že boli šampióni pozvaní na rozhovor. Znova mi to zanechalo v ústach horkú pachuť, pretože som to mal byť ja, kto by bol šampiónom a kto by teraz mal ísť na rozhovor. Mal som to byť ja.
Neviem čo tu vlastne robím, premýšlam že sa vrátim do Bradavíc. Momentálne tam ani nebude riaditeľka, takže to tam bude kľudnejšie a mohol by som trénovať a učiť sa nové kúzla. Tu asi len strácam čas.

Andris... Černokněžník?

Nevím proč, ale těšilo mně že Andris poslouchal co jsem říkala. Né vždy se dokážu takhle rozmluvit. A on na mě působí mile. Možná trochu osaměle, ale mile.. "Oui". Špitnu když znovu zmíní ten charakter. Znělo mi to jako by si tím on sám nebyl jistý. Spokojeně se na Andrise usmívám když řekne že to tedy přijímá.

Najednou však nějak zvážení, že mi prý musí něco říct. "Dobše.." zadívám se na něj a zvědavě poslouchám. Z toho co slyším jsem docela překvapená a možná i trochu šokovaná. Obzvlášť když mi Andris ukáže svou ruku. "Mon Dieu.." Špitnu když vidím ty jizvy.

Jak může otec udělat něco takového vlastnímu synovi? To je hrozné! Nějak nevím co si o tom všem myslet. Andris to musel mít hodně těžké. Je mi ho vlastně docela líto.. Jsem ráda že mám rodinu jakou mám, i když se né vždy shodneme, mám je řada..

Chvilku o tom všem přemýšlím. Možná že se tu bude leccos šeptat, ale je mi to jedno, neodsoudím člověka jen pro to co by kdo mohl říct. Zadívám se na Andrise a vezmu jeho levou ruku do svých dlaní. "Še nefědí so šíkají". Přátelsky se usměji a pak Andrise obejmu. Je mi jedno co by si kdo mohl myslet, zkrátka dostane pořádné, přátelské obejmutí!

Tak nějak možná doufám že se pak bude cítit lépe.. Po chvíli se odtáhnu. "Mě mrsí še ty to máš těšké.. Ale děti né fšdy jako rodiše. Ty mi nepšijdeš jako nič s tocho có ty šekl.. Já mám dobrrý šuch". Poklepu si prstem na nos a zasměji se.

Pak se ppmalu začnu zvedat od stolu. "Já nechám tě aby ty mochl napapát.. Pošítám f sobótu rráno, déset chodin.. A kdyby ty chtěl někdy prrojít, šekni. Mají tu skfělou cukrrárrnu!"

Napadení !!

Šílenost. Jak jinak popsat to, co se odehrávalo před mým zrakem. Pouliční zlatonka, krvežíznivost mezi letci třímající pálky a nakonec kolize vyustící v zničení nejdražšího koštěte současnosti ? Óóó ano, vskutku jde o tu pověstnou bezpečnou sportovní aktivitu. ....až na to že vůbec." Nejsem fanoušek poletování na koštěti ale tady někdo udělal chybu. "Aspoň že se baví...." Tiše si špitnu pod vousy a dál nezaujatě shlížím celou tuhle událost. Rozhodně se tím ale tak nebavím jako ostatní.
Ta má zábava přijde až o pár hodin později. Opět Dusný. Až neuvěřitelné jak velké štěstí máme. Už při příchodu do učebny jsem odhodlán zabrat si ty nejlepší místa v učebně. Prostřední lavice hned v první řadě. To co se odehrává v dalších několika desítkách minut se nedá popsat slovy. Vzrušen z očekávání hltám každé slovo a sám několikrát projevím aktivitu zvednutím ruky. Jde o ty výjimečné momenty, kdy mam já sám zkušenost s daným tématem. A tak proč to nešířit dále že..Ale den je na něco takového prostě krátký. Vše skončí až nepříjemné rychle. Klidně bych tam vydržel ještě pár hodin. Ale profesorský sbor nám chce prý dopřát chvilku klidu.
Nevím přesně kde hledat ten klid a tak zbytek dne trávím pod záštitou Kruválského kočáru. Zalezlý pěkně v rohu, ukryt ve stínu a s hlavou zabouřenou do knížky "Dynamická Meteorologie očima Tiberiuse Světlova".

Druhý den je o poznání jiný. Začíná to stejně. Ranní hygiena, výšlap na ztrouchnivělý hrad a obstojná snídaně v hojné společnosti. Ale po té mě zastihne hororová událost. Cestou zpět mě napadla sova !!! Zákeřné stvoření neustále mě klofající do temene hlavy. A i když jsem se oháněl hůlkou,né a né mi dát pokoj. Musel jsem proběhnout tři chodby než mi to stvoření dalo pokoj. Jediné co zbylo je ta záhadná obálka. "Interview ? Pro boha jen to ne..." Okamžitě běžím vše nahlásit Madam Maxine. Jenže ta mě jen poťapkala po hlavě a pošoupla vpřed. Očividně se něčemu takovému prostě nevyhnu.

A tak jsem tu. V divné zahradě před tím nebezpečným lesem. Výborné místo na setkání. Naštěstí osoba co mě vyhlíží je vidět už na míle daleko. "Hezký podvečer přeji....co ? jo je pěkně....co ? kde ? " Vyděšeně vyhlížím do prostoru na které mě novinářka okamžitě upozorní. Měl jsem to vědět. Tohle prostě není prostor pro studenty. Nechci tu být. A tak i vypadá má tvář po celou dobu mluvení. "Zájem o mou osobu...není to čeho si momentálně všímám...nebo vyhledávám." Evidentní už z první ruky. Jsem zapšklý stín stínu. Někdo jako já neví co je to pozornost, dav nebo popularita. Takové věci vždy šli mimo mě. Patrně to taky bude můj bod zlomu.....a ta největší slabina.
"Já...no...třeba to nebude tak zlé....hehe..." Jestli mě předešlá slova dostala na lopatu, tohle mě posadilo na první vlak domu. Zmínka o úmrtnosti v turnaji je opravdu to poslední co by měl člověk v mé přítomnosti říkat. Ale snažím se zachovat si nějakou tvář. Nervozní, skrytou pod hodně.....hodně .....ale hodně falešným úsměvem.
Další otázka je taky pěkná. Né tak zlá, ale zákeřná až mi škubne v boku. Další draci ? Pro bůh... Optimismus mi protéká skrz děravé boty. "Nějak nás překvapit musí.....a bradavického šafáře neznám......pokud je to ale vše, děkuji za velmi.....velmi příjemné chvilky s vámi..." Špetka slušnosti, natáhnout nové čisté trenky a padám zpátky do hradu. Jen myšlenka na ohlédnutí ve mě vyvolá mráz po zádech. Rozhodně si nedokážu představit něco takového v akci. Mami.....

Po procházce

V lese najde i kouzelník nejedno rozhřešení. Věci se zdají být dost dramatické, ovšem stačí se na chvilku zastavit a pozorovat veverku jak si hopká z větvičky na větvička a člověk ihned získá novou perspektivu.

***

Na hodinu dorazím pozdě. Dokonce asi o deset minut později, než opozdilec předemnou. Profesorce věnuji velmi omluvný posunek a doufám, že se to obejde bez školního trestu, ačkoliv nevím, jak to zde chodí.

Zapluju do lavice vedle Williama, tiše si odkašlu a límeček košile vytáhnu o něco výš. Kdo ví proč u toho myslím na housle.