Peníze, sláva, a ohnivý pohár

Doprovodná hudba

Andris pomyslím si, zatímco očarované pero právě podepisuje můj šek. Anatol promítne se mi v hlavě, zatímco pero škrábe. Gellert zazní mi v mysli, zatímco se dotyčné jméno zjevuje na papíru. Ivan Nadechnu se. ctěný pán von Grin-Erd... Proud myšlenek je zastaven ve chvíli, kdy pan ředitel Drakenol vkročí do debaty, a nedovolí mi pokračovat. Chvilku se na něj překvapeně dívám, ale pak se zdviženým obočím mávnutím ruky nechám papír zmizet pryč. Zdá se, že zde nakonec mám zastání. A to, co se děje následovně, mi vezme dech. Najednou je to celé obráceně, a jako zpráskaní psi odcházejí úředníci. Výhružky padají jak od Drakenola, tak od té Metlové z Akademie. Nečekal bych to, a nevím, proč s tím čekali až doteď, ale nebudu lhát, udělá to na mě dojem.

S lehce pozdviženým obočím sleduji dveře, které se zabouchnou za vyhnanými úředníky. Připadám si zde jaksi nepatřičně. Ale když už mám tu hůlku v ruce...
,,Já...děkuji" řeknu uctivým tónem, ovšem nemám na to nutně čas, neboť je mi zjevné, že ač veřejně se mě profesor Drakenol zastává, nejspíše z celé situace přesto nevyváznu lehce. Ale to ostatně ani ti úředníci. A to mě plní jistou zlomyslnou radostí.
,,Rád bych se ještě jednou omluvil za všechny nepříjemnosti, které mé kouzlo mohlo způsobit. Mým úmyslem bylo opravdu pouze zabránit tomu, aby dotyčné zvíře zranilo či zabilo některého z přítomných čarodějů. Přesto, omlouvám se Vám za komplikace a škody" řeknu a uctivě se ukloním směrem k přítomným. V tu chvíli mi pokyne pan ředitel, a odcházíme z místnosti. Věřím, že mě čeká ještě jedno velmi důrazné seřvání.

╚══ ≪ °❈° ≫ ══╝

Vítr zašuměl kdesi daleko od hranice pozemku Akademie slečny Krákavé. A zatímco studenti usínali u projevu ministerského úředníka, a příslušní čarodějové začarovávali díru v zemi, koloval zdejšími hvozdy šepot. Tři ženy oděné v temných robách a tradičních špičatých kloboucích sledovaly bublající tekutinu uvnitř kotlíku, která zapáchala temným, ohavným odérem smrti. Jedna z nich, ta nejstarší a nejzkaženější, měla na tváři zkřivený úsměv. Větvičky zapraskaly, když se u žen objevil někdo další. Pohledný muž kolem 50 let v luxusním oděvu, který vypadal, že nikdy netrpěl bídou či hlady. Přesto, jeho tvář byla ošlehaná, a oči tikavé. Jako kdysi luxusní oblečení na sobě nosilo známky obnošení. Vypadal, jako kdyby několik nocí nespal. Bez jakékoliv elegance, šel hrabě Anatol von Grin-Erdwall vstříc čarodějnicím, a bez okolků je oslovil:
,,Je to pravda? Je to pravda, že můj syn porazil Velšského zeleného?" zeptal se s téměř zbožštělým hlasem. Nejstarší z žen se zakřenila, a přes své černé kulaté brýle se podívala dovnitř do kotlíku. Uvnitř něj byl mladý dědic Grin-Erdwallského panství, který seděl uvnitř haly během proslovu ministerského úředníka.
,,Je pravda, že Váš syn, ctěný hrabě, měl štěstí. To má kdekdo, často nezaslouženš. Například má sestra." zakřenila se Agáta Krákavá, a podívala se přímo na hraběte, zatímco dvě čarodějnice vedle ní přikývly. ,,Není to žádný velkolepý čaroděj, žádný slavný drakobojec. Hlupák co seslal kouzlo, ale i takových se má rozdavačná sestra a ta její služka zastávají" řekla slečna Krákavá drze, a hrabě se zamračil. ,,Nenechám urážet ani sebe, ani svého syna, Krákavá. Očekával bych, že když vám poskytnu prostředky, abyste se dostala z Azkabanu, budete ke mně vřelejší" pravil hrabě hrdě, a instinktivně sevřel hůlku. Slečna Krákavá se zamračila.
,,Na rozdíl od mé sestry, pane Grin-Erdwalle, já nejsem tak laskavá. A říkala jsem Vám, že nemám lidi jako jste vy ráda. Lidi, co dostali do klína vše, a neví, jak s tím naložit. Šlechtice. Muže. Celý život se lísáte k jiným, jenom proto, že Váš příbuzný něco dokázal. Ale vy sám jste nedokázal zhola nic" pravila Agáta Krákavá, a začala obcházet kotlík. Dvě čarodějnice zůstaly stranou a začaly se chechtat. ,,Nicméně máte pravdu a máme stejný cíl. Tenhle svět by potřeboval dalšího temného pána" řekla, zatímco se v kotlíku začal objevovat ohnivý pohár. ,,Já si jenom myslím, že temná paní zní mým uším mnohem lépe" dodala slečná Krákavá zlomyslně. Výraz hraběte zbrunátněl a vytasil hůlku před sebe. ,,Dal jsem Vám peníze" řekl hrabě, a začal se nadechovat. Slečna Krákavá se jenom usmála, podobně jako blahosklonná babička, která by dítěti dala hrst bonbonů. Poté její tvář překlel temný stín. ,,AVADA KEDAVRA!" zašumělo lesy, zatímco hrabě von Grin-Erdwall sebou cukl, a sesul se k zemi. Čarodějnice vedle kotlíku se začaly chichotat.

╚══ ≪ °❈° ≫ ══╝

Během proslovu uředníka Dusného se Andrisovi udělalo zničehonic mdlo. Přisuzoval to jeho úmorné délce, a stresu z komplikací kolem propadu draka. Bylo pravdou, že v mlátí trpěl na úzkosti, vzhledem k tomu, co všechno mu otec prováděl. A nyní, když mu Drakenol vytkl jeho lehkovážnost poměrně hruběji, si na to vzpomněl. Zhluboka se nadechl. Měl zvláštní, divný pocit. Jako kdyby jeho kostlivec chtěl vyskočit z vnitřku jeho těla. Pokusil se svlažit si hrdlo dýňovou šťávou. Pomohlo to jen částečně. Z instrukcí úředníka pochopil, že bude ubytován v Malém Bustlingu. Stočil na to tedy své myšlenky. Vidina klidu a noční pohody v peřinách mu teď připadala jako vysvobození. Když byl mladý, byl jeho pokoj mnohdy jediným místem, kde se cítil alespoň trochu v bezpečí. Tahle škola, tohle prostředí. Nelíbilo se mu to. Připadalo mu, jako kdyby lidé nebyli lidé, ale jenom ohavné bytosti co předstírají lidskost, aby si jich nikdo nevšiml. Promnul si oči.

A pak, s vrzáním židlí, to přestalo. Proslov byl u konce. Andris se zvedl, a vydal se rovnou k ohnivému poháru. Cítil z něj...negativní emoce. Připadalo mu, že má strach. Že vlastně nechce, aby si jej pohrál případně vybral. Ale chtěl dobře reprezentovat svou školu. Chtěl lidem ukázat, že není hajzl. Neschopný hňup, syn vraha lidí ve spánku. Černá ovce.
Andris Anatol Gellert Ivan von Grin-Erdwall pomyslel si, udělal pohyb hůlkou, a očarovaný lístek s nápisem vletěl do poháru. Doufal, že tohoto rozhodnutí nebude litovat.

Byl čas se vydat do Malého Bustlingu, ovšem zaujme mě, že jedna studentka se zeptá Drakenola na to, zda máme nějakou večerku, protože by si chtěla...inu, jít zaběhat. Nad tím musím zvednout obočí. Heidrun se profesora ihned zeptá, zda můžeme házet jména do poháru.
,,Já se k poháru vydal rovnou po proslovu..." řeknu a zamrazí mě. To jsem opravdu jediný, kdo to zatím udělal?

Začínalo mi docházet, co pan profesor myslí mou lehkomyslností.

Náročný den

Kolik let už uběhlo...

Nekonečný proslov

VE VELKÉ SÍNI

EGBERT DUSNÝ

Oslava na uvítanou teprve propukla. Patálie s drakem jako by byla ta tam. Stoly – které musely být umístěny i do vstupní haly, do patra, dva do galerií a dva dokonce i na malé vnitřní nádvoří – se prohýbaly pod lahůdkami z kuchyně svobodných domácích skřítků, kterými byly dočasně a tajně nahrazeny mudlovské kuchařky.
Egbert Dusný zasedl k nastavenému profesorskému stolu a se všemi si náruživě přiťukával. Když se cinkot příborů pozvolna utišil, odkašlal si a předstoupil před malou velkou síň.

"Dobrý večer všem, které jsem ještě nepozdravil. Mé jméno jest Egbert Dusný, jsem emeritní Velký Čaroděj Walesu a speciální zmocněnec Ministerstva kouzel pro tento turnaj." Projev zněl uhlazeně, artikulace vytříbeně. Egbertův podtón však vnímaví jedinci spolehlivě identifikovali jako samolibý.

"Zažili jsme toho dnes již dost, ale to hlavní dnešního večera nás čeká a proto dovolte, abych všechny přítomné seznámil s jistými skutečnostmi… Jak víte, minulý ročník turnaje dopadl katastrofálně. Proto jsme se letos rozhodli učinit jistá opatření, která se nám jevila jako nezbytná k dosažení vyšší bezpečnosti účastníků, vyšší atraktivity turnaje pro veřejnost a vyšší transparentnosti soutěže… Za prvé… nejdůležitější věc. Do turnaje se mohou přihlásit i nezletilí, šestnáctiletí žáci… Za druhé… Nikdo nebude v tomto turnaji soutěžit sám… Za třetí… porotci nebudou vybráni z řad přítomných pedagogů." Obličeje McGonagallové, Metlové a Krákavé ztuhly. Madame Maxime se rozčarovaně otočila na Drakenola. "Ano, správně. Na tomto bodě jsme se shodli se všemi zahraničními ministerstvy. Zajistí se tak, že nikdo nebude moci být osočen z předpojatosti… Za páté… šampioni se nikdy neztratí z našeho viditelného dohledu. Za šesté… šampioni všech škol budou v určitých fázích nuceni spolupracovat… Za sedmé…“ hlas Velkého Čaroděje se melodicky nesl školou. Nesl se dlouho.
"Za třicáté čtvrté… na šampiony nebudou při turnaji používána kouzla deformující jejich mysl… Za třicáté páté…"

Mildred Virválová spala s hlavou na stole. Levý cop měla v omáčníku. Dusný pokračoval neúnavně dál.

“Za čtyřicáté deváté… věková bariéra bude tentokráte pouze překážející, nikdo jí nebude odmrštěn, částečně metamorfován, ani jinak poškozen… Za padesáté…"

Zdálo se, že Egbert by mohl být Drakenolovi v řečnění důstojným soupeřem.

"Za šedesáté první…“

"Končím." podložila si Ethel Svatoušková bradu. "Pamatuji si to do padesátšestky." řekla dost nahlas směrem ke stolu Hermiony Grangerové. Ta si však nevšímala ani jí, ani proslovu. Jen se opět více kabonila.

"To bylo za sté… A tím jsme hotovi… Vlastně ne-"

Sál se vyslovil vzdechem plným zklamání.

"Zapomněl jsem to podstatné… Ohnivý pohár najdete na Percivalově odpočívadle. Ve druhém poschodí… Na vhození lístku s vaším jménem máte čtyřicet osm hodin… Právě odteď. A ještě jedna věc..."

"Já si myslím, že by bylo lepší, kdybychom ten turnaj vůbec nedělali. Zatím je to vážně hrozná otrava." prohlásila Mildred zcela nezakrytě a ztuhlé chuchvalce smetanové omáčky ve vlasech přeměnila na ozdobu z pomněnek. K jejímu štěstí nebyla přes Sonorus Dusného k profesorskému stolu vůbec slyšet.

"To už je… Za sté druhé… studenti z Bradavic budou spát na hradě… Studenti z Kruvalu s příjmením začínajícím na A-J v Malém Bustlingu. Zbylí rovněž tady… Ti přespávající na hradě se ohlásí u místních prefektek…"

"Eh."

"Na něco jsem zapomněl nebo mám něco zopakovat, slečno?"

"U-Merlinovy-brady-jenom-to-ne." zajíkla se slečna Rozverná upřímně.

"Aha. Už vím. Samozřejmě. U prefektky… Mají tu jen jednu… Slečna Svatoušková, nemýlím-li se? Ano, studenti přespávající na hradě se hlásí u Ethel Svatouškové! To je támhleta pohledná mladá dáma."

O několik vrznutí židlí později už Ethel Svatoušková vedla špalír bradavických úzkými chodbami školy. Dívky byly ubytované u místních studentek. Dostaly přistýlku, nebo celou přidanou palandu. Ty šťastnější měly v jizbě okno.

"Dříve měl každý pokoj své. Ale s tím, jak jsme byly nuceny rozšířit kapacitu pro uprchlé bradavické žačky, začalo se šetřit prostorem na každém čtverečním metru." vykládala Ethel samolibě.
"Teď chlapečci." podívala se Ethel do seznamu. "Takže Blake… aha, to jsi Ty… ten ochránce dobrých mravů… Přístěnek přímo před sirem Percivalem, Galahadem a Borsem… vyšlo to krásně symbolicky." V malém, prázdném přístěnku na košťata byla umístěna čerstvě povlečená postel.

Rytíři Percival, Galahad a Bors byly tři zlaté zbroje opřené o obouruční meče. Uprostřed nich, na kamenném sloupku, stál Ohnivý pohár, osvětlující modrými plameny celé ztemnělé odpočívadlo.

"Dobrou noc, sire… hádám, že dnes budeš mít dámskou společnost. " ušklíbla se Ethel Svatoušková na Blakea jízlivě a vedla zbylé studenty dál.

"A poslední… Umbridge. Jo, to jsi Ty. Hmm, stan na Menším nádvoří. To mě vážně mrzí, ale už vás asi nebylo kam naskládat…" Menší nádvoří byl malý dlážděný dvorek uprostřed pevnosti. Padalo sem trochu světla z luceren u vrat do hradu a do Velké síně. Tam, kde před chvíli ještě stály hodovní stoly byl nyní ukotven malý zelený stan. Když Malcolm vlezl dovnitř, zjistil, že je zcela mudlovský. Na podlažní plachtě byl připraven spacák.

Když se William vracel z hledání umývárny, mohl se snadno vyděsit. Na odpočívadle teď stály čtyři siluety. Ta nová patřila slečně Metlové. Se založenýma rukama na prsou a zcela nehybná upřeně pozorovala Ohnivý pohár. Modré světlo olizovalo její voskovou tvář.

"Tak Drakenole… do Bustlingu trefíte přímo po pěšině. " vykládal Velký Čaroděj při cestě lesem. "V krčmě jste ubytováni na pokojích po dvou. Útrata na účet odboru. Za dva dny se přijdu podívat, kdo z Vaší výpravy bude tím skutečným esem. Sázím na bombarďáka von Grin-Erdwall! Dobrou noc!" A přemístil se.

Kruvalští vykročili k vesnici a Krásnohůlští po cestě ke kočáru. Kdo chtěl, krátil si cestu na vypůjčeném koštěti.

Kruval má každý rád

Mezinárodní kouzelnická spolupráce

Hermiona se Nicole rozhodně nehodlala posmívat. Jen během poznámky o kameni mudrců byl její úsměv o něco širší a poprvé při něm trochu vycenila zuby. Nicole si při nastalém kontrastu všimla, že má zarudlé bělmo. "Pegase si pohladím ráda… Profesorka McGonagallová mě popravdě přemluvila, abych jela. Já jsem z toho ale dost nesvá. Nevím, kolik času mi bude zbývat na studium a kde se budu učit. Taky se musíme učit sami, co mi tedy nevadí, ale raději bych zase v klidu usedla do lavice… My tu nemáme žádný kočár, ani loď a prý nás ubytují tady a v té vesnici pod hradem - Malém Bustlingu. Četla jsem o ní v Dějinách Nabubřelého hradu a je to velmi stará, z poloviny mudlovská a z poloviny kouzelnická vesnice. Vlastně se dost těším, až dostaneme příležitost se tam porozhlédnout. Mohla bys jít se mnou a s Ginny." Řekla na závěr víc živěji.

V ředitelně se zatím dalo napětí téměř nahmatat. Když úředník sdělil Andrisovi cifru, slečna Krákavá a slečna Metlová se na sebe nechápavě podívaly. "Ještě počkejte, pane Grine-Erdwalle. ." navázal Drakenol a Constance Metlová vytáhla z šuplíku žlutý pergamen s vodotiskem kočky sedící na srpku Měsíce. Brk, který jí vylétl z rukávu po něm začal okamžitě šmejdit. Amélie Krákavá si nasadila brýle, aby na psaní viděla.
"A nyní se tedy dostáváme k tomu hlavnímu. " kulminoval Drakenol a ministerští podle témat střídavě sinali nebo zelenali.

Krákavá se zahleděla na Metlovou a zavrtěla ustaraně hlavou, že to přeci jako ne. Jenže Metlová přikývla, že to tedy rozhodně jako ano.

"Tak buďte rozumní…" pokračoval obšírně kruvalský ředitel a Krákavá smířlivě gestikulovala na svou zástupkyni. Ta však měla pevně zavřené oči. Asi aby Krákavou neviděla a nejspíše taky proto, že se s psacím náčiním dorozumívala telepaticky.

"…ještě jednou zachováte k jakémukoliv z mých studentů takovýmto způsobem… tak nebudu ani zdaleka tak shovívavý jako zde slečna Metlová-"

"Ministerstvo kouzel, 2. patro, Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, Oddělení prosazování magického práva." Začala slečna shovívavá akcentně předčítat. "K ctihodným rukám Theodora R. W. P. Svatouška, drahého přítele, člena Starostolce, odrážeče Montroseských strak, dvojnásobného vítěze Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv a místopředsedy klubu Tchoříčků… Prokurátora. Nebo-li veřejného žalobce." Zaskřípala na závěr výhružně a udělala na úředníky trénované zlostné oči. "Drahý příteli… pak nějaká ta vata! Zmínění úředníci – Nobby Gibs a Willy Barker, Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, kancelář divize zvířat, respektive Odbor kouzelných her a sportů - se nejprve dopustili závažného přestupku, když jednali, ZCELA BEZOSTYŠNĚ, drze a v rozporu se zásadou, že veřejná správa je službou veřejnosti. Dále porušili etický kodex a zásady slušného chování vyslovením výslovných vulgarismů. Rovněž se dopustili, před mnoha svědky – Amélie Krákavé a Theria Drakenola včetně - korupční výzvy. Naplnili skutkovou podstatu trestného činu a sami nabádali k činu poskytnutí úplatku vysokorodého pána Andrise von Grin-Erdwalla, čímž – zřejmě nedopatřením a z jejich úplné negramotnosti," slečna Metlová již citovala z paměti, zatímco pečetila obálku a starostlivě jí vkládala do zobáku velkému vypelichanému výrovi. "přiblížili britské kouzelnické společenství k obzvláště trapnému, mezinárodnímu diplomatickému faux pas. Osobně navrhuji - požaduji a preferuji - okamžité odvolání z funkce, ukončení činnosti a disciplinární řízení… S přáním slunného pozdního léta Constance Metlová, zástupkyně, případná svědkyně." vyhodila sovu z okna.

"Napsala jste to správně, slečno." prohlásila Krákavá odhodlaně a uznale zároveň.

Nobby Gibs a Willy Barker vyšli na chodbu jako spráskaní přesně ve chvíli, kdy Malcolm oslovoval děvče a Heidrún kouzelníka ve fialovém plášti.
"Neomlouvejte se, slečno. Ani v nejmenším." rozzářil se vousatý muž, až se mu stříbrné hvězdy na oděvu div nezatřpytily. "Berthold je jenom trochu potlučený a vyděšený… v jeho věku malý zázrak. Je opravdu výstavní exemplář, co se týče magické odolnosti, ale na takové strašlivé pády do hlubin samozřejmě nemá věk. Do turnaje už ho nepustíme, zvlášť teď, když je vyzrazen. Šampioni s ním ani neměli bojovat a jeho funkce měla být spíše, abych tak řekl, dekorační. Mohlo to pro něho být především vítané rozptýlení… Bůh ví, jak je na podzim života potřebné." usmál se zářivě. "Jsem Egbert Dusný, omluvte, že jsem se dosud nepředstavil. Jsem z Odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci a budu jedním z porotců. Jistě se přihlásíte, viďte? Vypadáte velmi odvážně."

"Já, totiž, ahoj. Promiň, já nevím jestli-" vyrazila ze sebe dívka, zaskočená Malcolmem. Zdála se být náhle opravdu vyděšená.
"Hej Umbridgi. Ty jsi fakt ztracený případ. To tě doma nenaučili slušnému chování vůči ženám a hostitelům?" ozval se za zády William.
"Slečna Metlová… ona říkala, že se nemáme- Tak Ty jsi Umbridge? To je jedno. Ne. Radši ne… Nech si svá kouzla." sykla tlumeně a stáhla se k hloučku, kterému vévodila Heidrún a starý kouzelník.

V Doupěti Hadů

Samý nadějný čáryfuk tady

Chaos !!!