Příčina a následek

Nešlo to podle plánu... rozhodně ne. Ale znovu jsme byli předčasně vyrušeni... Tahle škola je vážně prokletá... Snažím se pohnout prsty a zápěstím ruky s hůlkou, abych se mohl odeklít, když uslyším jak kousek ode mě někdo mluví. Ale nevím o koho jde, neznám je, ale to co se nám chystají udělat je hodně zlé... je mi jasné, ži tito ke škole určitě nepatří a to víc se snažím ve svém úsilí, než uslyším Metlovou... Trochu se mi uleví, ale toto vystřídá podráždění... tentokrát z nespravedlivého trestu. Vztek na kantorku, která nás z čistého sadistického potěšení spojila dohromady a otevřela tomuto všemu cestu, vztek na celou tuto zatracenou školu... a vztek na... úplně to ve mě vře... Ale vím lépe, že je lepší se právě teď neprojevovat. Malcolm bude opět lhát a vykrucovat se, to mě aspoň dá příležitost trochu se uklidnit...

---

Nehodlám se s nikým dělit o to, co se tam vlastně stalo,... stejně kromě hlasu a slov se nemám o co dělit, snad jen s Gisli, ale tu bych teď nerad zatěžoval víc, než je třeba, na druhou stranu, jsem jí to slíbil... Nakonec tedy, když budeme sami tak jí řeknu, co se stalo, aspoň si ušetříme to naléhání a provinilé pohledy, které by zapírání způsobovalo. Místo toho se v těch posledních zbytcích volného času mezi školou a školním trestem za tu první rvačku zakopu do knih... Než příjde další školní trest tentokrát za tuto eskapádu. To se nám to pěkně kupí...

---

Konec týdne se pak nese v duchu odevzdávání toho "originálního" lektvaru Metlové. Měl jsem jej předpřipravený dopředu, hned začátkem týdne, než mi naplno naběhl trest.
Bohužel se malinko zpozdím a tak na hodinu přicházím v podstatě na poslední chvíli "se zvoněním" a jak mířím do své lavice vedle Gisli, tak cestou, když míjím Malcolma sedícího na svém místě, mu bez nějakého varování otočím obsah mé lahvičky na hlavu zatímco pokračuju v mé cestě na místo. Jak dobře mu půjde to lhaní a obviňování, až mu po obličeji poteče to jeho nagelované háro. Na druhou stranou jak sám nedávno řekl,...

*Možno máme s Willom nejaké spory, ale nikdy by som sa neuchýlil k fyzickému napadnutiu...*

A já se k němu nyní také neuchýlil... Ale když už mám dostat druhý týden školního trestu, ať mám alespoň objektivní prohřešek za co...

Kroky a ticho

Halou se rozlehlo mumlání, jak se všichni polohlasně domlouvali na dvojicích a hned na to praskání a šustění, jak se jednotlivci z druhé skupiny začali přemisťovat.
Nicole nabídla ruku Maud právě včas, aby tak na Mildred zbyla Enid Blínová. „S Tebou nejdu, Ty trumpeto!“ odsekla Mildred načež se ozvalo hlasité PFF! a obě dívky zmizely. „No těpysk!“ zasmála se Maud. „Teď my! Na tři! Dva! Jedna!“ FfffF-FF!

Nicole zalehly uši, za vytrvalého snažení být s Maudinou myslí zajedno.

Krátké oslepení a pocit dušnosti vystřídalo mlasknutí, když se obě vylouply v potemnělé zahradě. Prostor plný stromů a květin zásobovaly slabým světlem hradební okna.

„Vyšlo to Enid! Promiň, vůbec jsem Ti nevěřila.“

Do dvou minut se zbytek studentů dostal do zahrady také.

„Páni, je to snadné!“

„To jsem vůbec nečekala, že dovedu!“

„Ticho a každý zůstane, kde je!“ zazněl varovný tón slečny Metlové. „Mildred zvedni obálku, co máš u nohou a co je v ní, to přečti nahlas.“

„Kde? Vůbec jí nevidím.“

„Tak si rozsviť Mildred.“

„Áá, už ji mám!“ zajásala šampionka. „Píše se tu: Kdo se přemístil sem je-“

„Nahlas, Mildred.“

„Je osel.“ Řekla Mildred nesměle, ale pak: „KDO SE PŘEMÍSTIL SEM, JE OSEL!“vřískala a mávala s pergamenem Enid před nosem. „Jseš uplně na hlavu, Blínová! Vidíš to!? Zrovna jsme mohly bejt placatý a uplně mrtvý! Já Tě zabiju! Přísahám, že Tě dneska už za všechno uplně zabiju!“
„Važ slova, Mildred.“ utrousila suše Metlová. „Studenti stojící vedle skleníku absolvovali přenos úspěšně. Ti u lavičky by měli na mále. A Blínová s Virválovou, by už nejspíš nebyli mezi námi.“ Dodala s řádným důrazem. „Pro tyto případy jsem na celou síň seslala příslušná-“

„Paní profesorko,“ ozvalo se od skleníku.

„Co chceš, Maud?“ zeptala se slečna Metlová nevrle.

„Ti dva blonďáci tu nejsou!“

„Co prosím?“

„Ti s tím džusem! Šampion a Umbridge.“

„Neměj obavy, nejspíš se budou ještě v síni dohadovat, kdo může koho unést.“

Constance Metlová se tento měsíc poprvé mýlila.

---

Malcolm vykřikl zaklínadlo první a William v mžiku ztuhl jako prkno. Bolestivě se udeřil při pádu do zad.

Záblesk světla ale téměř stihl dokončit a prudce žahl Malcolma do očí. V houstnoucí tmě lesa byl rázem zcela slepý.

Když se začínal pomalu rozkoukávat udeřilo do něho bez varování cizí kouzlo a jeho hůlka zadrnčela o vedle stojící jedli.

Muselo jít o nonverbálně seslané expeliarmus. Vzápětí strnul úplně stejně jako William a zvrátil se naznak.

Leželi teď od sebe jen kousek. Přesto se oba neviděli.

Jen větve se skláněly nad nimi a hvězdy vysoko na obloze.

Oba v lesním tichu postřehly těžký dech. A kroky. Blížily se k nim. Drtily jemné větvičky.

Zastínily hvězdy nad Malcolmem.

„Študentíci.“ Ušklíbl se ten stín ženským hlasem. Hlasem stařeny. Mech voněl a země studila.

„Co kdybych s nima trochu-“

„Zapomeň na to.“ Řekl druhý hlas, ke kterému nepatřil stín ani kroky. Byl také ženský. Mladší a nepřipouštějící odpor. „Vymaž jim paměť a nech je ležet jak tady... Počkej... Sakra!“
Ozvalo se prásknutí, které o vteřinu následovalo druhé, jež se slilo s třetím. Stín zmizel a o pár tepů Malcolmova srdce jej nad ním nahradila sinalá tvář slečny Metlové.

„To vypadá na další týden trestů, milánci.“

PŘEMISŤOVÁNÍ

Andris zřejmě nepochopil jak jsem to myslela. Možná jsem to nevysvětlila dobře, nebo mi zkrátka nerozuměl. Samozřejmě že vím že jsou lektvary Lásky, a rovnou několik druhů. Ale, tohle mělo být úplně jiné.. Vlastně je to jedno. Své práce mám dost a tak jsem se soustředila na ni, s tím, že pokud by o to stál, můžu mu aspoň občas s něčím poradit.

Je Středa, spolu s dalšími studenty stojím ve Velké síni. Na sobě krásnou, čistou uniformu, na hlavě klobouček a.. Pod očima se mi začínají dělat kruhy. Není to moc vidět, ale z blízka to člověk pozná. Rozhodla jsem se, že ty mé lektvary budou perfektní, takže je zkouším znovu a znovu, i v pozdních hodinách, dokud nebudu spokojená.. Dívám se na Constance, s úsměvem na tváři a přemýšlím, co na ně asi řekne.. Když pak mluví, začnu dávat větší pozor.

Přejdu k Ethel. Ano, jde mi dost věcí, ale v přemisťování zkrátka zkušenosti nemám.. Moc se mi nelíbilo když Constance přinutila Mildred aby šla do druhé skupiny, podle těch slov bych tam měla jít i já. Ale zdá se, že mě nutit nebude. Hmmm.. Snažím se poslouchat Ethel i Constance a ignorovat při tom rušivé elementy, ale není to snadné.. Tiše si povzdychnu.. Constance pak předvedla názornou ukázku přemístění, což bylo zajímavé, stejně jako vysvětlení, proč s sebou mohla vzít Williama a Malcolma.

Hmm, takže když bych někoho někam chtěla přemístit bez jeho svolení, je k tomu třeba silná vůle.. Ale co když má někdo silnější mysl, dá se něco takového trénovat? Na chvilku zauvažuji, až pak si všimnu že se ostatní dělí do dvojic a někteří zmizí. Dobrá.. Rozhlédnu se kolem a zamířím třeba.. K Maud, proč ne.. S otázkou v očích a s milým úsměvem k ní natáhnu ruku a pokud bude souhlasit, budu se soustředit na to abychom se dostaly do zahrady.

Nepřátelé za hrob

Nesnažím se diskutovat a jen souhlasně přikývnu hlavou nad trestem, který na mě uvalí ředitelka. Týden otročiny... trochu vysoká cena za to, co se stalo, ale budiž.

První den není zas tak hrozný. Doučování prváků z obrany a lektvarů... mohlo být hůř. Mohli nám dát hodiny astrologie navíc... Ne, že bych se nějak vyžíval v učení někoho, ale nevadí mi to... Ale je to dost vyčerpávající a bere mi to volný čas, který bych rád trávil úplně jinak, ale co se dá dělat... Dal jsem se na boj tak hold musím bojovat... Aspoň ty nenávistné pohledy od Malcolma mi vždy zaručeně zvednou náladu. A když naprosto jej naprosto ignoruju, zatímco se pokouší mě nějak urážet,... z toho se vnitřně přímo raduju, když na něm sleduju, jak jej můj absolutní nezájem o cokoliv, co dělá ještě více provokuje... Něco na tom bude... Úsměv nasraného člověka ještě více nasere...
Škrábání brambor pak je ale vyloženě k vzteku. Mudlovské rvačky jim nesedí, ale mudlovské tresty jsou v pořádku... Důležité je, ale nedát znát své podráždění… Ono se to poddá...

Vše se znovu začně vyhrocovat, když nás Metlová dá dohromady na přemisťování... Opravdu mi přijde, že Metlová je občas jak Snape na steroidech... Měl jsem svého kolejního ředitele celkem rád, ale rozhodně nebyl stižen prokletím bezchybnosti.
Vrchol dne je pak Malcolmův úskok, kdy mě přenese pryč a rozhodně ne na zahradu, kam jsme se měli dostat původně. Nesnažil jsem se mu v přesunu bránit… to je na to si nechat utrhnout vlastní ruku, když se to nepovede úplně.
Gislin přívěšek na jejím řetízku začne chvíli po našem zmizení intenzivně pulzovat.

Lekce

Po odpoledni v laboratoři jsem konečně zvládla ukuchtit zkušební verzi lektvaru. Bude to chtít ještě něco málo doladit a nejlépe vyzkoušet, ale do toho se zatím úplně nehrnu.

Samozřejmě se ke mně pak dostaly zkazky o té šarvátce, kterou skončilo popichování dvou zmijozelských u oběda. Mé kroky vedly k Willovu kumbálu, abych zjistila, co se vlastně stalo a jaké jsou následky. Nálada byla toho večera všelijaká a pravděpodobně se to odrazilo i na dalším dni, kdy si někdo pozorný tak jako Malcolm mohl všimnout, že nejsem zrovna ve své kůži. Když s Willem spolu mluvíme, tak někde v ústraní a tak, aby nikdo nic neslyšel.

Ve středu jsem posedávala v síni a připravovala se psychicky na hodinu přemisťování, když mi na kolena dosedla papírová vlaštovka. Zvědavě se rozhlédnu kolem a pak vzkaz rozbalím a přečtu. Docela mě to překvapí a znovu se rozhlédnu, ale pisatele nikde nezahlédnu. Vytáhnu hůlku a vzkaz zničí. Hmmm. Třeba je to šance všechno napravit. Asi bych tam měla jít. Definitivně se ale rozhodnu později.

Dorazím do třídy a trochu nervózně pohlédnu na profesorku a přidám se do její skupinky. Barvité popisy toho, co se stane, když se něco pokazí, mi vrací jídlo ze žaludku do krku. Snad tady nehodím šavli. Pak nám ovšem profesorka Metlová ukáže únos v přímém přenosu a ta senzace moje žaludeční šťávy opět uklidní. "No páááni..." vydechnu ohromeně.

To ale není nic oproti tomu, když dá dohromady Willa s Malcolmem. To je přece nařízená amputace. I naprostému ignorantovi je nad slunce jasné, že ti dva spolu spolupracovat nikdy nebudou. Avšak než stačím něco namítnout, je profesorka fuč. Doluju optimismus, kde se dá, ale stejně mám silné tušení, že to dopadne špatně. Věnuju jim povzbudivý úsměv, ačkoliv ho asi nezaznamenají, a jdu najít někoho do páru ke mně. Nejlépe Heidrún či Antoineho, případně někoho z Kruvalu, pokud už nebudou s někým jiným.

NEPRIATELIA Z DONÚTENIA

Pred McGonagalovou sa zmôžem len na neveriacky pohľad. Ja tomu naozaj neverím, tá nespravodlivosť! Will napadol mňa. Ten džús si zaslúžil, pretože ma urazil a vyhodil ma od stolu. Som v práve a za všetko môže len on! Metla si nás chce vziať na starosť a pred odchodom venujem Willovi len nepriateľský nenávistný pohľad.

Hneď prvý trest nebol tak zlý. Doučovať prvačky z lektvarov a obrany proti čiernej mágii. Ani to neberiem ako trest. Nemám tu čo iné na práci a tváriť sa, že som učiteľ je skvelé. Konečne môžem byť viac ako len študent.

Druhý deň už bol horší. Sedeli sme s Willom v kuchyni a lúpali sme brambory. Najradšej by som vytiahol prútik a jediným kúzlom tie zemiaky zmasakroval, ale prútik bol zakázaný. Museli sme to robiť ručne ako mudlovia. Nenávidím túto prekliatu mudlovskú školu!
"Je to tvoja vina ty zbabelec. Prisahám, že ťa ešte naučím ako sa máš správať!"
Nebolo to nič zvláštne, podobnými vyhrážkami som Willa obdaril zakaždým keď som ho uvidel, alebo som s ním musel tráviť čas počas trestu. A Vždy keď som ho za posledné dni videl s Gisli, tak som na nej mohol oči nechať. Z diaľky som ich nanápadne pozoroval. Nechápem, prečo je s ním? Len preto, že je šampión? Nie, to nebude preto. Ako som ju sledoval, nepripadá mi ako obyčajná trápna nána, ktorá letí za šampionmi. Bude v tom niečo iné. Ale je nádherná a každý deň mi príde krajšia a krajšia.

Dnes máme hodinu premiestňovania, ale ešte pred tým som napísal vlaštovku a odoslal som ju. Bola určená Gisli. Sedela v jedálni, keď jej pristála na stehnách.

O chviľku na to sme už s Willom upratovali miestnosť a pripravovali ju na hodinu. Ako inak, obšťastnil som ho niekoľkými obviňujúcimi vetami.
Metla rozdelila hodinu na dve skupiny, pre začiatočníkov a pre pokročilých. Aj keby som bol v premiestňovaní totálny blbec, tak by som šiel k metle, pretože k tej suke Ethel by som neprišiel nikdy. A keby som teraz nemal za zadkom Willa, tak by som sa už postaral o to, aby tá mrcha pekne trpela.

Z rozmýšlania ma vytrhne Metla, keď ma vyzvala aby som pristúpil. Urobil som jeden krok a ucítil som nepríjemný pocit. A zrazu stojím vedľa Metly na poschodí nad sieňou. Zamrkám očami a obzriem sa okolo. Ona ma premiestnila? Nemohol som proti tomu nič urobiť, proste sa to stalo proti mojej vôli! Ako to urobila? Nečakal som to. Premohla moju mysel, ako odznelo.

A potom mi nariadila, aby som sa s Willom premiestnil do záhrady. Pozriem sa naňho a hnusí sa mi to. Chytiť sa za ruky? Prepojiť mysle? Je to pre manželské páry alebo celoživotným priateľov? Nie sme ani jedno z toho!
A potom sa mi pohľad zmení, na Williama sa usmejem. Ako ťažké bude premôcť jeho mysel a proste ho dopraviť tam kde chcem. Proti jeho hlúpej hlave a chabej márnej mysli to bude malina.
Natiahnem ruku a chytím ho za lakeť. "Tak poď na to." Pokúsim sa zlomiť Willovu myseľ a nasilu nás oboch premiestniť.
Ale nie do záhrady. Do lesa, tam kde som zvykol trénovať, tam to dobre poznám.