Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Slečna Metlová a Ohnivý pohár
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Hořká Prohra Zápas skončí a navzdory tomu, že jsme až doposud Kruvalský tým drželi v šachu a jejich obroučemi létal jeden camrál za druhým, tak díky Kruvalskému šampionovi i tak vyhrají oni. Nicole se totiž nepodaří mu vyfouknout zlatonku a on ji tak nakonec svírá ve své ruce, za cenu zranění. No, ten na tohle nemá moc štěstí, stále si pamatuju ten trénink před měsícem kdy si zničil ten svůj kulový blesk. Tohle ale vnímám jen tak okrajově, jelikož se hlavně snažím nějak vstřebat tu náhlou prohru. Když je to tak těsné, tak to zabolí ještě víc. Pár dalších gólů a nepomohla by jim ani zlatonka. A navíc když stačila jen ta zlatonka na to aby nám to vítězství vyfoukla. Budu muset trénovat ještě o něco víc aby to příště takhle nedopadlo. pomyslím si a rozhodnu se, že zítra začnu svůj pravidelný trénink létání na koštěti o trochu dřív, aby sem si mohl procvičit všecko, co jsem dneska nezvládl úplně tak jak bych chtěl. Doufal sem, že svým výkonem ohromím Viktora Kruma, ale teď vítězstvím Kruvalu je to jaksi ztracené. Měl jsem příležitost a teď je pryč. Možná že že matka, babička i tety a pratety měly pravdu a nakonec se k ničemu nehodím... Když dosednu na zem z koštěte tak přemýšlím o tom, že půjdu najít Gisli abych sis ní mohl promluvit o tomhle všem a taky o tom, proč tak najednou musela ze zápasu odejít. Ale pak si všimnu, že do Kruvalských šaten právě vstupuje William Blake a tak to nechám zatím být. Stále si ještě pamatuju, jak se tvářil tehdy když si mě Gisli přivázala k tomu křeslu. Gisli tohle okomentovala jenom tak, že to špatně pochopil a byla to žárlivost z jeho strany, ale tak nějak nevím, na co by on měl žárlit. On je Bradavickým šampionem v Turnaji Tří Kouzelníků, já ani nedokáži přinést svému týmu vítězství v pitomém školním famfrpálovém zápase. Pak si všimnu Nicole, která právě míří k... Viktoru Krumovi? Ihned si domyslím, že asi chce od něj autogram a po chvíli váhání se k ní nakonec přidám. Oslnit jsem jej bohužel nedokázal, ale alespoň ten autogram od něj bych získat mohl. | ||
| |||
 | PROHRA Já. Andris. Zlatonka. Nic jiného pro mě neexistovalo. Navzdory tomu všemu křiku kolem a komentáře Dusného, jsem se opravdu snažila soustředit. Jako ještě nikdy.. Jsem si dobře vědoma toho že Andris je rychlejší a tak zkrátka musím dělat co jen jde. Takže když si všimnu létajících potlouků kolem, neváhám. Promiň.. Tohle není osobní. Vidím Potlouk, blížící se přímo k nám. Popolétnu jen kousek a prudce stočím dráhu svého letu. A.. Zafungovalo to. Bum! Andris dostal Potloukem pěknou ránu! Je mi ho trochu líto, asi to bude dost bolet, ale to se prostě ve Famfrpálu stává. Zlatonka! Vidím ji! Na nic nečekám a letím! Ždímu z Nimbusu co to jen jde! Slyším skandování svého jména. Nevím kdo to je, ale je mi jasné že teď ji prostě musím chytit! Je jen kousek přede mnou! Chytím ji a dopadne to jako tehdy, v roce 1994, kdy při jednom zápasu bylo skóre 390:10. Kruval rozdrtíme! Aspoň tak jsem si to představovala.. Cítila jsem jak se mi Zlatonka prosmíkla kolem rukávu. Pak jsem se musela prudce otáčet a měla jsem co dělat, abych se udržela na koštěti! Andris byl ale jako klíště, kterého jsem se nemohla zbavit. I s tou zraněnou rukou.. Už už jsem jí skoro měla, ale najednou.. Nevím co se stalo. Prostě.. Najednou Andris držel Zlatonku v ruce. Bylo to.. jako když by mi dal někdo ránu do obličeje. Slyším pískání. Zápas končí a já tomu stále nemohu uvěřit. Jen tam tak ve vzduchu sedím a přemýšlím co se vlastně stalo. Střídá se ve mně jedna emoce za druhou. Mám vztek! Na sebe.. Na Andrise.. Vyhrál jen pro to, že měl rychlejší koště. AAAAAAAAHHH! Ne.. Klid.. Byl to.. Jen zápas. Snažím se uklidnit. Výdech, nádech.. Až po nějakých třech minutách co ke Andris pryč, se pomalu snesu dolů na zem. No.. Co. Zápas to byl skvělý. Dala jsem do toho opravdu všechno a jistě se nemám za co stydět. Viktor! Najednou vyběhnu směrem k tribuně, kde jsem ho viděla. Stále chci jeho autogram! Třeba mi může podepsat koště! Zhodnotit můj zápas a dát pár vítek, nebo rad. Je to nejlepší chytače na světě! Když bych kolem viděla slečnu Černolesou, klidně ji poprosím o fotku, když by to Viktorovi nevadilo. Chci mít nějakou památku. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Šatna Vydechnu a zavrtím mírně hlavou. Její přímý pohled klidný opětuju než promluvím. "Myslíš, že jsem to byl já? Je pravda, že jistý smysl by to dávalo. Ale já to nebyl. Dokonce mi kontrolovali hůlku, než mě pustili za tebou z tribuny..." Pokrčím rameny a řeknu popravdě. "Ale vzhledem k možným implikacím mě velice zajímá kdo to byl a proč..." Dodám ještě. Kývnu hlavou na znamení, že chápu, jak se cítí. Obejmu ji kolem ramen. Pak uslyšíme jásání predznamenávající konec zápasu. Pustím ji, aby se mohla obléct. "Počkám na tebe venku, ok?" Zeptám se, spíš teda oznámím. Čekám za dveřmi a poslouchám zvuky nesoucí se z hřiště. *Andris je vážně nezmar.* pomyslím si, když si z pokřiků uvědomím, kdo je vítězný tým a jak se to z tak katastrofálního skóre mohlo stát... usměju se kysele a poklepu týlem hlavy o provazy podpírající Kruvalský stan. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Rozhovor v šatně Když se ozve, vydám se za ní, aby na mě hned za rohem mezi skříňkami přistály její svršky. Zachytím je při následovném pádu na zem a přehodím přes lavičku. "Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku." Pronesu, zatímco si ji letmo prohlédnu než zmizí ve sprše. Takový pohled mi dovede zlepšit den. Pak se opřu o skříňku. "Co tím myslíš? Zmizela jsi ze hřiště dost narychlo, tak jsem si dělal starost, jestli ti něco není." Zavolám na ni trochu hlasitěji, abych překřičel zvuky sprchy zatímco se koukám směrem, kterým zmizela. | ||
| |||
 | Následek Hra se postupně stává čím dál tím brutálnější, jak moc našemu týmu teče do bot. Nesmím se na to soustředit opakuji si neustále v hlavě, soustředíc se pouze na sebe a svůj předem popsaný postup. Ale je to ksakru těžké. Krásnohůlští naše drtí, a ti na to odpovídají jak umí - mrzkým cílením na hráče. Ale musím to nechat být. Přesto, i mně zvýšená brutalita na hřišti hru ztěžuje - na jednou jsou ve hře kromě Zlatonky i agresivní potlouky a podráždění Krásnohůlští, především Nicole, která na mě doráží daleko více, než bych chtěl. Ale musím se soustředit na Zlatonku. Stačí se jí jen dotknout, a vše se obrátí... To byl můj smysl v této hře. A já ho musel naplnit. Kvůli těm několika málo čestným sportovcům, kteří tu byli. Chtěl jsem všem prokázat, že já jsem ten dobrý a slušný. Ne jako ten zbytek. Jsem jako žralok. Chci svůj cíl. Ale Nicole udělá manévr, který mě...prostě rozhodí, a to i když jsem chtěl být opatrný. Je to jenom pár vteřin, ale i to stačí. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Už když mi kontrolují hůlku si všimnu Gisli, jak mizí za rohem při obchodu z hřiště. Když mi zkontrolují hůlku, neztrácím z tváře lhostejný výraz. Když slezu z tribuny, rozhlédnu se kam zmizela Gisli. Nikde ji nevidím, tak si opravdu odskočím pomůže mi to samotnému nebýt nervózní a poté ji jdu najít. Prvním místem, kam se kouknout je kruvalská šatna. Dorazím do šatny až poté, co Gisli zachytí část rozhovoru a jestli jsem ředitelku a zástupkyni akademie alespoň zahlédl, tak jsem to vytěsnil jako zbytečnou informaci. Vstoupím do šatny a rozhlédnu se. Pak zaklepu na kovovou skříňku předemnou a zavolám. "Gisli? Jsi tady?" Vstoupím tiše do stanu a zatáhnu za sebou plentu slyšíc stále zápas na hřišti. | ||
| |||
 | Do poslední chvilky „V pořádku,“ zamumlal tělnatý chlapík a vrátil hůlku Williamovi. Vypadalo to, že se nikdo z bystrozorů nemíní při kontrole banálního prohřešku přetrhnou. | ||