Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Soví král

Příspěvků: 6
Hraje se Jednou týdně  Vypravěč InuGirl je offlineInuGirl
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Bimba - 21. května 2023 11:29
800832774060.jpg
Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci.

Bimba

 
Bimba - 02. května 2023 20:37
800832774060.jpg
Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.
 
Melánie De Vries - 19. března 2023 20:30
0991c051d06c44c1f2fdff878140a798_optimized7518.jpg
Stejně jako ji temnota a nevědomost spolkla, tak ji i vyplivla, což bylo poněkud překvapení, protože nečekala, že bude ještě dýchat.
Omdlela poprvé v životě, a tak nějak byla zaskočená, že to nebyl spíše infarkt.
Melánino vnímání k ní přicházelo pomalu, cítila se malátně a zmatená.
Je na břehu? Oživují ji? Kde jsou zdravotníci? Proč kolem ní nikdo nemluví? Přišla o sluch? Ne, sluch měla v pořádku, protože jí nezvonilo v uších a slyšela vítr zlověstně ševelit v listí na stromech.
Proč se jí tedy někdo nezeptá, jak se jmenuje? Proč jí nikdo nekontroluje pulz?
Bože, je vážně mrtvá? Teď se bála otevřít oči. Uvidí hřbitov? Pusté pláně plné duchů?
Třes se znovu vrátil, nebyla připravená čelit realitě v její surové podobě.
Tak počkat, dýchala, cítila, možná se opravdu nějak sama dostala na břeh a nepamatuje si to.
Melánii zalil úlevný pocit, že tohle je to vysvětlení, které hledala. Jediné logické vysvětlení.

Odvážně otevřela oči, ale nebyla připravena na to, co uvidí nebo spíše neuvidí.
Rukou odhrnula mokré vlasy přilepené přes obličej a zjistila, že leží na podlaze. Žádná tráva, žádný břeh, ale podlaha se složitou mozaikou, kterou by čekala v Římě nebo muzeu. Mozaika, která by svou pracnou dech beroucí složitostí uchvátila návštěvníky.
„Ah…“ zasténala Melánie a zakašlala. Všude pod ní se leskla voda, která z ní stekla. Ať už ji tam odtáhl kdokoliv, neobtěžoval se ji více pomoci nebo snad někdo čel pro teplé kakao a přikrývku?
Ne, marná naděje, kolem nebyly slyšet žádné kroky jen ticho a zvuky z pozadí, ne pozadí, ale přímo nad její hlavou.
„Co…“
Ztěžka se převalila na záda jako žába na kameni, protože si nebyla jistá, že ji nohy udrží a vstát si ještě netroufala.

Čekal ji ten nepodivnější pohled vůbec. Byla v díře. Kdyby to přirovnala ke králičí noře, asi by to nebylo úplně přesné spíše měla pocit, jako být v oku hurikánu.
Byla v jakési kulaté místnosti s nekonečně vysokým stropem jako mrakodrap. Až tam nahoře mohla vidět nebe a hvězdy. Polovinou až dolů nakukovat zvědavě měsíc ve své bílé košilce.
Kde to byla? Hodil ji někdo do nějaké roury? Urputně přemýšlela, zda tohle není jen její hloupá fantasie, protože, kdo by tomu věřil? Horší bylo, že neviděla na stěny okolo, ty se utápěly ve tmě, snad mohla jen rozeznat obrysy něčeho jako kořeny, kroutící se a splétajíc, které se pnuly po obvodu až nahoru.
Mohla by po nich vyšplhat?

„Tohle celé je podivný sen…“ zasténala a štípla se do ruky, ale nedokázala se probudit. Absurdní.
Zvykala si na to prazvláštní místo, ze kterého jasně poznala jen podlahu, když si až teď uvědomila, že slyší špitání, šeptání nebo houkání? Snad nějaké zvuky.
Její oči začaly bloudit po zdroji, ale nemohla nic najít, dokud koutkem oka nezavadila o dvojici zářících očí ve tmě nějakého nočního zvířete. Vedle byly další, naproti, nejdříve jich viděla desítky, a pak víc a víc a začala si rychle uvědomovat, že není sama, ale je sledována a že to nebyl vůbec dobrý pocit.
Všechny žluté oči na ni shlížely jako tribunál schované v temnotě po celém obvodu.
Nemohla být více vyděšená nebo ano?

Melánie se rychle posadila a podepřela dlaněmi. Úleva, kterou cítila před chvílí, zcela zmizela a cítila se jako motýl pod sklem, ještě stačilo, aby do ní někdo zabodl špendlík.
To horší mělo ale teprve přijít. Shora se ozvalo zahoukání, silné, ostré, jako nějaký signál. Proti měsíci uviděla přeletět ptáka, nebo to nebyl pták? Ať už to bylo cokoliv, začalo to kroužit a přibližovat se, dokud to nevletělo do otvoru nahoře a bylo to obrovské. To co se zprvu zdálo jako špendlíková hlavička, se zvětšilo na velikost autobusu.
Mávnutí mocných křídel byl pořádný závan větru. Celou mozaiku i s ní zahalil strašidelný stín obrovské sovy, která se prudce snesla na zem, jako by se vrhla dravě na kořist.
Melánie v sobě udusila výkřik, protože si ve srovnání s ptákem připadala malá jako žížala.

Místo jekotu však jen těžce polkla a z hrdla jí unikl jen přiškrcený zvuk. Nedokázala se pohnout, i když by měla začít utíkat a někam se schovat, ale poblíž nebylo nic, kam by zbaběle zalezla.
Jak se proboha mohla stát tak malou? Jak se dostala do sovího hnízda?
Obrovský tvor hrdě zvedl hlavu a ukázal jí svůj smrtící zobák a velké oranžové oči.
Melánie už se loučila se světem, mrkla jednou, dvakrát a počítala, kdy ji sezobne jako malinu. Sovou se však stalo něco, čemu by nevěřila, pokud by to neviděla na vlastní oči, a i tak si myslela, že je blázen, a že se prostě pomátla.

Byl to snad jen mžik, jako když se smítko prachu zaleskne na slunci jako zlato, co se tento majestátní živočich změnil v postavu. Všechny údy se přeskupily na jeden nádech. Melánie viděla, jak se pták zmenšil ze své původní velikosti, která zabírala celý prostor do mnohem menší.
Tvor zahalený celý v černém stál záhadně v té největší tmě a stínu kam měsíc ještě nedosáhl, a kterou neměla možnost prohlédnout, jediné co ho prozrazovalo, byl plášť z peří barvy noci a pak oči, velké, kulaté a rozhodně nelidské.
Co to sakra je?

„Vstaň, ženo, jsi v této síni hostem, nemusíš přede mnou klečet,“ ozval se hluboký hlas, který ji rozechvěl do morku kostí svou nepopiratelnou autoritou.
Melánie se za sebe zastyděla, když si uvědomila, že je pořád promočená na kost a sedí na zemi v kaluži vody.
Rozpačitě se kousla do rtu, „já nevím jestli…“ jestli dokážu vstát, dořekla to ve své hlavě a uvědomovala si, jak blbě to zní. Právě teď byla tak zaskočená, že mohla být ráda, že alespoň dýchá.
„Potřebuješ pomoci?“ zeptal se neznámý cizinec a v Melánii hrklo, zaváhala, zda vůbec chtěla, aby to stvoření, ať už vypadá jakkoliv, vyšlo ze stínu. Možná to, když zůstával skrytý, mělo své opodstatnění.

Než stačila záporně odpovědět, postava se pohnula a krok za krokem jí šla v ústrety, než před ní předstoupila, čímž se vyloupla se do světla.
Pokud si Melánie přála, aby to bylo něco krásného jako když Popelka rozlouskla oříšek a ten ukrýval krásné plesové šaty, tak se šeredně mýlila. Nebyl to hezký pohled nebo možná ano, ale mnohem více se bála, než aby obdivovala něco, co rozhodně nemohl být kostým.
Teď oněměla ještě víc s lehce pootevřenými chvějícími rty. Neměla žádná slova pro to, co viděla, co měla před sebou.

Jen pár stop od ní se tyčil obr, ale výška byla ta nejméně zarážející. Ten neznámí měňavec vypadal z části jako sova a přitom měl také lidskou mohutnou postavu. Jeho tvář však nebyla jako její, hlava měla kulatý lehce protáhlý tvar posetá maličkými peříčky po stranách tváří, obličej byl symetrický uhlazený jako u sovy pálený jen s tmavými akcenty místo býlími. Měl také špičatý nos, ale velice zřetelná lidská ústa s přísnými rty, a tak nějak tušila, že úsměvu by se od tohoto tvora nikdy nedočkala. Oči měl velké a oranžové jako tavící láva, tak pozorné a tvrdé, že z nich šel největší strach, jako by se jimi díval do duše a viděl všechny její hříchy, kterých se kdy dopustila. Bylo to nepříjemné a děsivé. Už jen samotná jeho přítomnost ji nutila vyhnout se tomu pohledu.

To co však u sovy nečekala, byla koruna z větviček na hlavě? Byla to opravdu koruna? Vypadalo to jako vrbové proutí spletené do kruhu a ulámané špičky vyčnívající k nebi.
Nějaká známka čeho vlastně? Hodnosti? Co byl zač?
S výrazem chladné netečnosti se cizinec ještě více přiblížil. Jeho černý plášť, který seděl na širokých ramenou, ho dokonale celého zakrýval, takže mohla jen hádat, co bylo pod ním.
Z pláště se bez varování vztáhla ruka stejně tmavá jako jeho rubáš a byla jí nabídnuta. Melánie na ni hleděla jako by ji měla kousnout.
Až později si uvědomila, že tohle byla cizincova jediná chabá vstřícnost z tohoto večera, jenž jí prokázal.

Melánie byla obezřetná a podívala se na ruku s… drápy? Ne, tohohle se nedotkne, nikdy!
Nepřemýšlela, zda je nezdvořilé odmítnout a bylo jí to jedno, prostě vstala sama pomocí vlastních sil a udělala pár chabých kroků dozadu.
Tvor na sobě nedal znát překvapení nad jejím rozhodnutím, jen schoval svou ruku zpět pod plášť a nijak se ji nesnažil uklidnit, že jí neublíží, což by klidně mohl.
„Co jsi?“ nedůvěřivě si jej prohlížela a nijak neskrývala zvědavost.
„Pozor na jazyk, ženo, před tebou stojí živá bytost, ne nějaká obyčejná věc,“ varoval ji poněkud ostřeji a bylo to jako líznutí bičem na kůži. Nebyla hloupá, aby poznala, že ten, kdo stojí před ní, není nikdo se slabým duchem, naopak, je pánem situace.

„Omlouvám se, pokud jsem mluvila urážlivě,“ zamumlala Melánie a na pár chvil poníženě sklopila oči k zemi, než je váhavě zvedla zpátky k němu.
Cizinec popošel mírně do strany a stále zůstával na světle, sledoval ji pozorně jako by ji zkoušel a soudil, z čehož měla stažený krk a opatrně volila slova.
„Kdo jsi?“

„Jsem Soví král této říše nočních tvorů a toto je půlnoční síň soudu,“ pronesl majestátně a jeho hlas se odrážel od stěn, aby přinesl bázeň a strach všem, kdo poslouchali.
Nutno říci, že Melánina pozornost byla teď směřována výhradně k němu a vše okolo ustoupilo do pozadí, stejně jako stovky očí kolem.
„Síň soudu? Nerozumím, jsem… jsem snad mrtvá, a zde se má rozhodnout, zda půjdu do nebe nebo do pekla?“ vyhrkla zmateně, když rozhodila rukama.
„Tady jsi v říši fae, tvé bytí zde může být peklem nebo rájem, záleží, jaký osud si vybereš, ale nejsi zde, abych soudil tvou duši, a ty neumíráš, zatím…“
To zatím, neznělo vůbec optimisticky, natož přátelsky. Její podezření stouplo na vyšší úroveň. Neměla z něho právě dobrý pocit.

„Dobře, tak mi řekni, proč jsem tady, Soví králi,“ požadovala tuto velice důležitou odpověď.
Vladařovy rty se nakrátko usmály, ale nebylo v tom nic veselého, až jí přeběhl mráz po zádech. Nikdy netušila, že i úsměv může být nepříjemný.
„Vyslyšel jsem tvé zoufalé volání o pomoc, děvče. Zachránil jsem ti tvůj ubohý život před utopením,“ mluvil k ní povýšeně jako by o ní neměl dobré mínění a to ji ani neznal, nelíbilo se jí to. Melánie byla uražena tímto tvorem, který se na ni díval z patra, ale odolala nutkání si založit ruce přes sebe ve vzdorovitém gestu, místo toho je nechala volně vedle boků.

„To je od tebe ušlechtilé,“ našpulila rty jako dítě.
Postava v černém plášti jen překvapeně naklonila hlavu na stranu, „očekával jsem nějaký vděk, ale lidé nemají vychování, že?“ popíchl ji a popošel pár kroků stranou, čímž se od ní mírně odvrátil, takže si mohla prohlédnout jeho ostrý profil tváře a špičatý nos.
Melánie zatnula zuby, doslova cítila tu zášť, která od něho střílela jejím směrem. Měla toho dost.
„Proč mě neustále urážíš? Pokud tak pohrdáš lidmi, proč jsi mě nenechal svému osudu?“ ohradila se prudce a udělala k němu jeden vyzývavý krok, prsty se jí srolovaly do pěstí, jako by se připravila k boji.

Kolem nich to zašumělo jako by se v kruhu prohnala meluzína a narážela na obvodové zdi. Melánie střelila očima do temných koutů. Měla pocit jako by ji ty stovky očí hypnotizovaly, mrkaly a vlnily se. Fae zřejmě nebyli rádi, že takhle mluví s jejich králem, ale ona si nehodlala jen tak sypat na hlavu popel a nehodlala se nechat urážet. Nic špatného přeci neudělala.
„Můžeš se mi alespoň podívat do očí, když s tebou mluvím?“ natahovala své štěstí ještě o kousek dál, i když tady byla přesně stanovena hranice. Prostě ho musela provokovat, říkal si o to.

Soví král se k ní skutečně otočil a jeho oči se z oranžové staly krvavějšími, když se zúžily a zabodly se do ní jako jehly. Ticho by mohlo zabíjet. Evidentně to nebylo jediné, co by do ní rád zabodl, ale útok za její drzost nepřicházel. Jen na ni hleděl s tichou nenávistí, jako by si nepřál nic jiného, než aby zmizela. V tu chvíli měla Melánie velké nutkání říci něco stejně urážlivého a jedovatého jako on jí, ale zadržela svůj neposlušný jazyk za zuby.
Temný cizinec se zhluboka nadechl a zase vydechl, snad aby získal zpátky trpělivost pod kontrolu, která mu unikala mezi prsty.

„Dobře, žádné další urážky,“ odsekl, neznělo to však nijak smířlivě. „To, proč jsi zde, má své jisté opodstatnění, ženo.“
Tentokrát nedůvěřivě zúžila oči Melánie. „A to je?“
„Řekni mi, co vše víš o magii?“ zeptal se otázkou a jeho tmavá ruka s drápy proťala vzduch jako ostří meče.
„Magie? Pro nás je to spíše jen slovo, v podstatě lidé neumí kouzlit nebo něco podobného, ale to jistě už víš,“ konstatovala a byla zvědavá, kam tím míří.

„Ovšem že, zatímco pro vás je magie něco méně než vzduch a vlastně ji ani necítíte, my fae jsme z ní stvořeni. Je nedílnou součástí našeho života, rodíme se s ní a umíráme. Potřebujeme ji, stejně jako ona potřebuje nás. Dýcháme ji, cítíme, ovládáme, přináší nám dary, o kterých jsi nikdy nesnila,“ Soví král zvedl paži do úrovně jejích očí dlaní vzhůru, jako by jí nabízel neviditelný předmět a mezi prsty se vytvořila lesklá barevná bublina velká jako tenisový míček. Povrch se vlnil a chvěl jako hladina vody, dokud nebyl pevnější a změnil se v čirý pevný křišťál, který svou chladnou modrou září přitahoval pozornost.

Melánie to uchváceně sledovala jako vystoupení iluzionisty. Krystal zůstal sám levitovat ve vzduchu, a pak se z jednoho stalo pět. Rozdělily se z toho jediného jako buňky v těle. Balancovaly mezi sebou a připomínaly planety ve vesmíru, aniž by do sebe nějak narazily. Byl to tanec, ladný, bezcílný a krásný. Melánie by to přirovnala ke světelné show, které převáděli kouzelníci v televizi při zábavných reklamách.
„Váš druh vždy obdivovat, to co nikdy nemohl mít a lidem, kterým byla dána výsada vlastnit něco nasyceného magií z naší říše, se jim nakonec vymstilo a zkazilo jejich nitro, nebo to použili k nečestným účelům proti svému vlastnímu druhu. Přesto lidé stále touží po nepolapitelném.“

Pronášel to Soví král jako učitel k hloupému dítěti nějakou životní přednášku.
„Vše ale má svá pravidla, magie musí být v rovnováze, je potřeba ji vyvažovat. Já i všichni ostatní se řídíme zákonitostmi, díky kterým prosperujeme. Chápu, že nemůžeš znát jakýkoliv rozsah mých slov, ale pro tvou představu to bude stačit,“ řekl unaveně.

„Pokud se řídíš pravidly přírody, les ti požehná, pokud ne…“ modré bubliny náhle popadaly na zem jako hvězdy z nebe a rozbily se na tisíce střelů mezi nimi dvěma. Melánie zalapala po dechu při tom hluku.
Krásná světelná hra krystalů prostě zemřela tam u jejích nohou. Nevěřícně shlížela na nepořádek, který tam najednou byl.
„Co to má společného se mnou?“ vzhlédla k němu a z těch jeho velkých očí byla pořád velice nervózní a vyplašená.
„Zachránil jsem ti život, na oplátku musíš vyrovnat svůj dluh,“ odvětil chladně panovník.
Nastalo hrobové ticho, až měla Melánie pocit, že jsou tam jen oni dva, ale ostatní desítky nočních tvorů stále číhali schovaní jako by jen čekali na pokyn se na ní vrhnout a rozsápat ji.

Tmavovláska přikývla, nemusela se s ním hádat, aby věděla, že je mu velice zavázána.
„Dám ti, cokoliv chceš, ale…“ náhle si uvědomila, že vlastně sebou nic nemá, kapsy má prázdné. Všechno zůstalo v jejím potopeném autě na dně jezera, jediné co momentálně mohla nabídnout, bylo její oblečení a nějak odhadovala, že ten mokrý potrhaný hadr, co na ní visí, nebude to pravé.
„Musela bych se vrátit zpět domů, abych ti něco dala,“ ukázala své prázdné ruce.
Sovímu králi se kysele zkroutily rty jako by právě kousl do citrónu, „vlastníš snad něco, co je srovnatelné s tvým životem?“ ukázal na ní svým drápem.

Melánie byla zaskočena a rychle přemýšlela, co by mohla nabídnout. Své chabé úspory? Dům? Ne, ten pořád patřil její matce. Co jiného měla? Moc toho nebylo a navíc, nebylo to nic s velkou cenou. O co by však stály víly? Neměly náhodou rády třpytivé věci? Mohla by ho uplatit nějakým medailonkem nebo prstýnkem.

„Já… možná bych mohla… něco vymyslím…“ snažila se rychle získat čas, a přitom si okusovala spodní ret, jak projížděla v hlavě katalog všech svých věcí.
„Poslouchala jsi mě vůbec, ženo?“ obořil se náhle na ní král půlnoční říše a Melánie měla nutkání se přitom přikrčit. Měla pocit, jako by jeho hlas přímo drnkal na její citlivý nerv.
„Poslouchala jsi, když jsem mluvil o magii a rovnováze?“ drobná tmavá peříčka nad jeho oční linií se naježila, což vypadalo hrozivě a nebezpečně.

„Pokud vím, nezachránila mě magie ale ty,“ nenechala se zastrašit.
Soví král přikývl, „ano, já a já požaduji na oplátku stejně vysokou cenu.“
„Co tedy… chceš?“ koktala Melánie, protože neměla žádné vodítko. Co takový mocní tvorové, kteří mohli mít vše, chtěli? K čemu by jim byla nějaká lidská věc? Co bylo srovnatelné se životem? Jaká komodita by ho uspokojila? Mohl by naopak chtít její duši? Dokázala by ji darovat? Tak nějak očekávala, že to bude něco spíše mystického než hmotného, ale to co řekl, ji zcela zaskočilo nepřipravenou s pusou dokořán.
„Žádám na oplátku tvé dítě,“ ta slova pronesl tak chladně, jako by se jednalo o obyčejnou transakci. Obchod.

Melánie myslela, že slyšela špatně, ale kdo ví proč, jí to přišlo šokující a zároveň k smíchu, i když on určitě nežertoval. Jak by ne, byl to tak absurdní požadavek, že se tomu nedalo věřit.
„No, pak tě asi trochu překvapí, že žádné dítě nemám,“ pokrčila rameny a dovolila se u toho snad i usmát. Pokud tihle supi chtěli něco, co nemá, tak jim to nemůže dát ne? Jednoduché počty.
Ze všech stran tribunálu se ozvalo pobouřené šustění křídel, které náhle utichlo, když k ní Soví král zamířil.
Melánii spadl úsměv z tváře a klopýtla dozadu, měla štěstí, že se nesklouzla po kaluži, která byla pořád za ní.
„Myslíš si, že bych já, král půlnoční říše měl zájem o lidské dítě?“ vyplivl to na ni jako sprostou nadávku.
Melánie neměla slov a začala mít neblahé podezření, že je to buď nějaká metafora, nebo něco úplně jiného.
„Pak nerozumím tvému požadavku.“

„Chci naše dítě, z poloviny mé a z poloviny tvé, ženo, jablko, plod ze dvou různých stromů,“ každá slabika ji zamrazila, když Sové král šel přímo skrze střepy na zemi k ní. Drtil je pod svýma nohama, sklo krystalů nepříjemně skřípalo a lámalo, jak ho dřel o mozaiku.
Melánie byla zděšená takovým požadavkem, udělala jeden krok zpátky, a pak druhý, ale to už ji dostihl a tyčil se nad ní jako přízrak z nočních můr. Napadl její osobní prostor, okradl ji o vzduch a naopak ji obklopila vůně mokrého lesa, jehličí smíchaného s popelem a dýmem, zvláštní vůně lesní esence.
Zpod pláště vystřelily drápy a chytily ji za hrdlo, jako by mu došla ona pomyslná trpělivost. Neškrtil ji, ale jistě si užíval strach a paniku v jejím pohledu se sadistickým potěšením.

Panovníkovy oranžové oči nikdy neopustily její, když se do ní vpíjely a vnutily jí svou vůli, která zde vládla. Zacházel s ní jako s jednou ze svých poddaných, u které si mohl vynutit poslušnost.
Melánii se rozutekly všechny myšlenky. Co tohle bylo za požadavek? Jaký do nebe volající nesmysl? Neukázal snad dost jasně, že lidi jsou pro něho jako smetí? Jako prach a špína na cestě? Ráda by znala jeden jediný důvod, proč? Proč jí zachraňovat, proč chtít dítě a zároveň křížence? Jak moc zvrácené to bylo, a přitom nikdo neprotestoval. Všichni přítomní mlčeli v němém odsouhlasení.

Melánie si dovolila trochu nadechnout, zatímco jí jeho drápy svíraly krk jako okov, přinutila se rozvázat si jazyk. Musela se k tomu nějak vyjádřit, nemohl takhle rozhodovat za ní.
Tohle nebyla žádná volba. Jak by vůbec spolu mohli strávit nějaký čas, natož něžné chvíle? Otřásla se při tom hrozném pomyšlení. Ne, tohle bylo nepřípustné. Žádné dítě s ním mít nebude a tečka.
„Odmítám, rozhodně odmítám, tohle je pro mě… nepřijatelné,“ zamračila se a pokusila se odtáhnout.
Sevření se zpřísnilo, aniž by její uzurpátor vynaložil nějakou hrubou sílu.

„Nerozumíš, ženo, tohle není žádost,“ uvedl na pravou míru Soví král a držel si ji od těla na délku paže.
„Pokud však se ti vyhlídka na mou volbu zdá, jak říkáš nepřijatelná,“ ohrnul horní ret, až se zaleskly jeho špičaté ostré zuby, „pak máš dvě volby a mohu říci, že jsem k tobě dnes velkorysý.“
Melánie pocítila naději, možná svůj požadavek přehodnotil, možná si tento namyšlený král uvědomil, jak šílené má nároky. Stále nechápala, zda se jí chce za něco mstít, anebo to považuje za zvrácenou zábavu. Dokázal by jí udělat dítě jen za předpokladu, že by ji tím ponížil? Nebyly víly takové? Škodolibé? Pomstychtivé? Hravé? Možná měly hranice a priority zcela jiné než lidé, možná to dělali pro zábavu. Kde byla pravda?

„Poslouchám,“ vydechla.
„Budiž, buď mi dáš to, co chci, nebo teď a tady zemřeš,“ poslední slovo jí zavrčel do tváře tak blízko, že se jejich nosy málem dotkly. V tu chvíli viděla jen tu děsivou oranžovou záři jako roztavené zlato. Ty oči byly nádherné, a přitom tak nevýslovně kruté. Jantar se přeléval a vytvářel příměs červené, se kterou si nechtěla zahrávat.

„Rozhodni se rychle, čas běží.“
S tím ji prostě pustil. Melánii se podlomila kolena a klesla zpět do své louže, ve které se probudila. Srdce jí bušilo jako zvon jako dva kameny narážející o sebe, mezi kterými byla. Jak si mohla vybrat mezi takovou volbou?
„Říkáš velkorysé, ale nic velkorysého v tom není,“ zvýšila hlas, „nutíš mě vybrat si mezi hroznou a ještě horší variantou.“
Soví král jí ukazoval svá široká záda a plášť z peří se za ním vlekl jako posmrtný rubáš, jak se od ní vzdaloval. Ač se hrozba vzdálila, pořád tam byla patrná.

„Zachránil jsem ti život, nezapomínej, mám také právo ti ho znovu vzít, važ svá slova dobře,“ odbyl ji a nejspíše mu pramálo záleželo na tom, zda si raději vybere smrt.
„Potřebuji čas na rozmyšlenou, potřebuji přemýšlet, já…“
„Ne, rozhodni se teď a ušetři mě svých výmluv,“ prudce se otočil a stál opět jako nehybná socha v panteonu kuriozit.
Melánie byla zoufalá, víc než to, a nejhorší bylo, že to vše myslel smrtelně vážně.
„Nuže, jaká je tvá volba?“ zeptal se král jako kat a soudce v jednom těle.
Kdyby to věděla dopředu, kdyby se na to mohla připravit, zeptala by se na tolik věcí, ale stála proti zkušenému soupeři, který neměl konkurenci.

„Smrt nebo život?“ naléhal na ní a nedával jí čas utřídit si myšlenky, které pobíhaly kolem. Snažil se s ní manipulovat, vedl celý rozhovor, stál si za svým, jakou šanci proti němu měla?
Melánie zatnula pěsti, cítila, jak se jí nehty zarývají bolestivě do dlaní, nenáviděla takové rozhodování. Nenáviděla jeho, že jí nedával přijatelnou alternativu.
Vzduch houstl napětím, nepohodlí z mokrého oblečení ani nevnímala. Tohle bylo rozhodnutí jejího života a to, jak se bude ubírat dál.
Na špičce jazyka měla argumenty, tak moc toužila na něho křičet a volat po nespravedlnosti, ale dostala ze sebe jen rychlé nádechy.

Všude ve tmě okolo zářily ty oči, provokovaly ji, smály se její zoufalé situaci, vysávaly její energii a na oplátku ji živily strachem. Nikdo nezakročil, nikdo se nepostavil po jejím boku na její stranu a nikdo se neodvážil odporovat svému králi.
Melánie poraženecky sklonila hlavu, a aniž by to postřehla, Soví král se vítězně usmál, ale ten prchavý okamžik byl ihned pryč jako kouř nad uhasínajícím ohněm.
„Nechci umřít. To co chceš je sice hanebné, ale pořád je to lepší, než přestat existovat…“ zamumlala Melánie a velice se styděla za to, co řekla.
„Moudré rozhodnutí, ženo.“

Z královy strohé pochvaly se jí dělalo špatně. Kdyby měl boty, určitě by na ně plivla.
Nemohla zvednout hlavu a podívat se na něho, ne v té chvíli, kdy cítila výčitky za to, k čemu se to odsoudila. Život byl tak sakra nespravedlivý! V tomto případě dvojnásob. Z kteréhokoliv úhlu pohledu to bylo špatné a dost šílené, aby si sama říkala, zda to není noční můra…
„Soud je u konce,“ ozval se hřmotný hlas Sovího krále, což byl signál pro všechny ostatní, aby opustili svá místa a v pestrobarevném reji vytvořili vír, který zmizel kdesi nahoře do noci neznámo kam.
Prostor všude kolem naplnilo tíživé ticho, které sedělo Melánii na hrudi jako balvan. Mlčky se snažila vstřebat to, co se stalo za poslední dlouhé minuty, a trhla sebou, když zjistila, že není sama.
„Nejsem tak krutý, jak si možná myslíš.“

Oh, tak on tam pořád byl. Skvělé, pomyslela si. Možná chtěl obdivovat, jak ji dostal na kolena, říkala si melancholicky. Měl z toho potěšení? Líbil se mu její zoufalý obličej? Snažil se udělat jen prázdné gesto, aby vypadal lépe? Tak jako tak si už nemyslela, že víly jsou krásné, spíše by je přirovnala ke komárům.
„Ne? Pak máme oba zcela rozdílný žebříček krutosti,“ nakrčila pravý koutek úst v ironické poznámce.
„Nebo to snad bylo jen divadlo pro ostatní?“ vzhlédla k němu, a tak moc si přála, aby řekl ano, aby se jen vydával za tvrdého vládce, ale uvnitř měl alespoň nějaké srdce.
„Nikoliv, člověče, to co bylo řečeno, bylo myšleno zcela vážně, nade vši pochybnost.“
Hm…
„Jaké je tvé jméno?“

„Melánie De Vries.“
„Výborně, od této chvíle Melánie De Vries nikomu neřekneš své jméno.“
„Co? Proč?“ nechápavě zakroutila hlavou. Vážně jí teď bude přikazovat, co má dělat a co ne?
„Protože jména mají moc, ty hloupé stvoření.“
Toť k urážkám, že? Ten soví muž byl nesnesitelný!
Když to vypadalo, že stále nechápe význam, pokračoval.
„Pravá jména každého z nás jsou jako zaříkávadla, pokud znáš vílí jméno, můžeš ji ovládat, zaklít, máš nad ní pravomoc a lehce by toho mohl někdo zneužít a jistě nechceš být něčím otrokem a poslouchat jeho malicherné rozkazy.“
„To myslíš vážně?“ zamrkala Melánie na něco tak absurdního. Nevěřila tomu.

„Neznevažuj slova krále a vstaň, není důstojné sedět v tom mokru a vypadat tak uboze, když ti jsou dány takové výsady.“
Melánie po něm chtěla hodit nějakou urážku, ale cítila, jako by ji vlastní tělo neposlouchalo. Měla pocit, jako by jí údy omotal vodící provázek, který ji nutil postavit se na nohy. Byla to názorná demonstrace toho, že, mluvil pravdu a to bylo asi nejvíce zastrašující. Mohl ji teď ovládat? Mohl ji přinutit skočit z nějaké výšky a zabít se? Mohl ji přinutit k tomu, na čem se dohodli?

Tohle mu dávalo dozajista tu největší pravomoc, o jaké mohla uvažovat. Teď ji mohl přikázat nakráčet do ložnice, roztáhnout nohy a čekat, dokud nebude hotovo. Neskutečně ji takové myšlenky vyděsily.
Jak lehké by to pro něho bylo. Vážně měli víly takovou moc? Kdysi by si myslela, že je to nemožné, ale teď cítila, jak ji neznámá síla tahá za každý prst, jak se jí opírá do nohou a boků, aby ji ohnula po jeho vůli.

„Ty…“ vydechla, a jakmile se postavila, tlak a podivné jiskření, které ji hřálo a zároveň mrazilo na kůži, se rozplynulo. Úlevu z toho však necítila, spíše vztek. Byla podvedená a teď ještě předala klíč ke své svobodě do rukou tyrana jen proto, že nerozuměla zdejším zvyklostem. Raději už by neměla říkat ani slovo.
„Ne, nemusíš se obávat,“ ubezpečil ji, „nemám v úmyslu prosazovat svou moc vůči tobě, pakliže to nebude nezbytně nutné.“
Dobře, teď jí dělala starosti ta poslední poznámka. Jaké byly ty případy nutnosti? Třeba to, že by ho chtěla v posteli zavraždit?

„Ty jsi mě podvedl, kdybych to věděla, nikdy bych ti své jméno neřekla!“ vykřikla ukřivděně.
Její hněv padl na úrodnou půdu a nebylo třeba vysvětlovat, že to udělal právě takto záměrně. Nadýchaný péřový límec kolem krku se Sovímu králi naježil, ale pro tentokrát nechal její neuctivý výbuch být. Očekával ho. Lidé byli tak únavně předvídatelní. Tak často se rozčilovali a hádali, aniž by věděli, co je pro ně dobré.
„To byl můj záměr, vyvaruj se tedy té chyby, že své jméno prozradíš někomu jinému, ostatní na mém dvoře nemusejí být tak oduševnělí jako já, a někteří mají velice škodolibou povahu, která by se ti nemusela líbit,“ varoval ji a ona nepochybovala o pravdivosti jeho slov.

Melánie naletěla podruhé a cítila se ještě hůř.
„Neměla bych tedy na oplátku znát to tvé, Soví králi? Lidé mají takové pořekadlo, zub za zub. Bylo by čestné znát na oplátku tvoje jméno,“ střelila po něm ta slova ironicky jako kulky z pistole.
„Nečekal bych, že v tobě bude tolik odvahy, Melánie,“ řekl suše a přesto její vlastní jméno z jeho úst znělo podivně sladce jako med smíchaný s jedem.
„Musím tě však zklamat, nikdo nezná mé pravé jméno a já ho rozhodně nesložím k nohám smrtelníkovi.“
Taková zášť, takový výsměch pro to co byla, co představovala. Vstávaly jí z toho chloupky na krku a prsty se samovolně zatínaly do pěstí.

„To není fér,“ mračila se Melánie, zatímco kolem ní Soví král pomalu kroužil.
„Nic na tomto ani tvém světě není spravedlivé,“ konstatoval suše a najednou se do Melánie opřel poryv větru, který ji donutil zavrávorat, když se obrovská sova vznesla nahoru, zakroužila a zmizela do noci stejně jako ostatní.

Zmatená rozhořčená a vysílená Melánie hleděla se zakloněnou hlavou na měsíc, jehož větší část už téměř zakryla celý výhled na temné nebe. Prosila ho o záchranu, ale dodával jí jen své stříbrné světlo, které se třpytilo v mokrých vlasech jako požehnání.
Málem už se rozbrečela, když ji ze sebelítosti vytrhlo teatrální odkašlání, upozorňující, že ani teď nemůže mít chvíli pro sebe a zhroutit se.
Melánie se rychle otočila, aby viděla, že ze stínu vyšla postava, která alespoň z větší části připomínala člověka ale jasné fialové oči, které jako by prozářily tmu barvou ametystu, byly jasným znakem, že to byl jen klam.

Muž s kučeravými plavými vlasy jako by je políbilo slunce, se zastavil v dostatečné vzdálenosti od ní, aby jí nenahnal strach a zároveň, aby ho vzal na vědomí a zvykla si na jeho přítomnost.
„Ehm, jmenuji se Armadal, slečno, je mým potěšením tě přivítat v království našeho krále. Jeho veličenstvo…“ muž uhnul očima jako by se styděl, „má svůj poněkud mírně řečeno, ne moc příjemné vystupování, které se může zdát trochu hrubé.“ Povzbudivě se na ni usmál, když se koutky jeho hezkých rtů váhavě zvedly.
„Přijmi mou omluvu,“ uklonil se uctivě Armadal.

„Nejsi to ty, kdo by se měl omlouvat za něčí jednání,“ povzdechla si Melánie.
Mužovo mlčení bylo více než omluvné, až měla dojem, že ač bude samozřejmě na straně Sovího krále, tak nějak je i na té její, ale mohla tu vůbec někomu věřit právě po té zkušenosti, kterou teď měla?
„Armadal není tvé pravé jméno, že ne?“ zeptala se pro jistotu.
Mladý muž se nepřestával shovívavě usmívat a zakroutil hlavou, v tu chvíli vypadal jako roztomilý cherubínek s dospělými rysy.
„Ne, to co zde používáme, jsou odvozeniny nebo náhradní jména, slečno Melánie.“
„Oh, takže, i ty znáš mé jméno?“ vyděsila se.

Armadal klidně pomalu přikývl, ale ihned zvedl ruce, jako by krotil divoké zvíře, „ano, ale máš mé slovo, že ho nezneužiji a nikomu ho neprozradím. U mne bude v naprostém bezpečí. Vím, že mne neznáš a věřit bys mi nemusela, ale jistě se o tom časem přesvědčíš a já si získám tvou důvěru, protože zde budu jako tvůj průvodce.“
„Takže jsi nějaký sluha?“ sjela ho pohledem od hlavy k patě. Na sobě měl volnou bílou košili, červené kalhoty v barvách podzimního listí a stejně červený kabát na míru se zlatými doplňky. Nevypadal jako někdo, kdo si vezme koště a bude vytírat podlahu. Byl tohle nějaký stejnokroj poskoků?

„Jsem posel, dlouholetý důvěrník našeho krále dá se říci, možná bys mě pojmenovala jako úředníka ve svém světě. Jsem tam, kde je mě potřeba a teď, pokud dovolíš, rád bych se o tebe postaral. Zjevně potřebuješ trochu péče, něco čistého, suchého a pohodlného, a jistě si také odpočinout. Dovol mi ukázat ti naši pohostinnost,“ pokynul rukou Armadal k místu, kde byly zřejmě dveře, které tam snad ani před chvíli nebyly.
 
Melánie De Vries - 19. března 2023 20:27
0991c051d06c44c1f2fdff878140a798_optimized7518.jpg
Úvod


Nikdy nevěř vílám a tomu co neznáš. To bylo první pravidlo, které měla mít Melánie stále na mysli. Neustále, ale člověk si nedá pozor, dokud se nespálí.
Melánie jako malá milovala pohádky, toulání se do jiných světů a dimenzí, které jí matka čítala, a aby příběh měl pointu, vždy měl svou světlou stránku a svou temnou, hrdinu a padoucha. Dobro vždy zvítězilo nad zlem, ale ten kdo vymýšlel a psal tyto poutavé příběhy, které hltala očima, nikdy nebyl v její situaci a nepoznal svět tak složitý a zvláštní z první ruky jako ona.

Život nikdy nebyl jednoduchý, nikdo ve své knize osudu neměl napsáno „šťastně až do smrti.“ Pokud mohla Melánie soudit, byly to lži, vykonstruované, líbivé a měly vás motivovat dělat dobré věci, na které byste byli hrdí. Ne však všichni dělali vše správně, někteří neměli na růžích ustláno, nebyla tu zlatá lžička, která by je krmila ani láska nebyla v životě navždy. Sliby postrádaly platnost, slova váhu a city trvanlivost.
Všechno ale začíná něčím malým, co se zvětší na velikost slunce, aby vás zničilo a rozdrtilo. Katastrofy začínají drobnostmi, a kdyby Melánie nebyla tak tvrdohlavá a zoufalá, nejela by nad světelnou rychlostí po silnici v pozdních večerních hodinách, jako by jí hořelo za patami.

Stačil jediný telefonát z nemocnice, aby se její žaludek obrátil vzhůru nohama. Málem jí sluchátko vypadlo z vlhké dlaně, když upírala oči na dřevěné obložení před sebou jako duchem nepřítomná a sestra jí lítostivým hlasem říkala o špatném zdravotním stavu jejího otce. Hodně špatném.
Melánie nevnímala, přes bušící srdce měla problém rozeznat slova a následně na to, když nastala dlouhá pauza a sestra ji několikrát oslovila, odpověděla pár slovy, než prostě zavěsila.

Do očí se jí draly slzy, ale nemohla si dovolit nic víc, než popadnout bundu, kabelku a klíče od auta. Snad dokonce ani nezamkla hlavní dveře, když skočila do svého starého auta a rozjela se z příjezdové cesty.
Město nechala mrknutím oka za sebou a sešlápla plyn takovou silou, že se divila, že za ní už neblikají světla majáčků městské hlídky, ale kdo by se v tuto hodinu obtěžoval, že?

Nemocnice už nemohla být daleko, jen o několik vesnic dál. Tak blízko a přitom tak daleko. Melánie zatnula prsty do volantu a dívala se na cestu. Levý světlomet občas problikl, možná se do něho dostala voda při včerejším dešti, odtušila.
Řidička cítila neskutečný strach, paniku, ten nepříjemný sžíravý pocit, jako by vám něco kousalo vnitřnosti, protože si myslela, že jede pozdě. Co když záleželo na každé vteřině? Poslední týdny byl stav jejího otce špatný, věděla to, ale pořád se držela naděje, která dnes dosáhla svého limitu.

Melánie několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, protože by pak nic neviděla, nemohla si dovolit cítit vinu. Ne teď. Ještě pevněji stiskla volant a mírně poskočila, když přední kolo vjelo na kámen.
„Sakra,“ popotáhla nosem a stiskla rty skrze zuby, až to bolelo, ale bolest byla dobrá, svým způsobem ji držela na uzdě.
Před řidičkou se míhaly stromy jako žraločí zuby a modlila se, aby ze strany nevběhla na silnici nějaká divoká zvěř. Nebyla to však srna ani kanec, kdo jí zkřížil cestu, bylo to protijedoucí vozidlo, které se proti ní vyřítilo. V ten moment si byla jistá, že vozidlo přejelo bílou vodící čáru uprostřed vozovky nebezpečně blízko ní jako by byl druhý řidič opilý. Sama tedy strhla volant.

První kola přejela krajnici, a pak auto letělo dopředu jako při nějakém kaskadérském nácviku do filmu. Ta chvíle jako by se zpomalila a Melánie byla pár prchavých chvil doslova ve vzduchu, kdy se jí zadek odlepil od sedadla, a pak nastal náraz. Její auto doslova zajelo pod hladinu vody, jako když hodíte oblázek. Rychlost ji poslala dál ke středu rybníka. Motor se otáčel, společně se šplouchnutím, to byl nejhorší zvuk, který kdy slyšela a neskutečně ohlušující.
Vůz se začal potápět, příliš těžký, než aby se udržel na hladině. I když okénka byla zatažena, a dveře zavřené, voda se začala zvedat zdola a pronikala od auta spodem. Ženiny kotníky byly už potopené, pak lýtka…

Teď už byl čas panikařit, v zoufalé snaze něco udělat, se Melánie vrhla ke svému pásu. Zbrkle se snažila odpoutat a nahmatat stříbrnou sponu. Prsty rychle přebíhaly sem a tam, dokud nezaslechla cvaknutí.
Motor chcípl, světla zhasla, všechno se ponořilo do tmy černé a zelené, jako by byla uvězněna v bublině. Ledová voda se jí šplhala na kolena.
„Takhle nemohu umřít, takhle ne, prosím!“ vykřikla, aby se uklidnila, ale to byla jen chabá odezva, protože nebylo koho prosit o svobodu. Nikdo v autě nebyl kromě ní, nikdo jí nemohl dát radu, jak se dostat z této situace.
Melánie se vrhla po dveřích, ale rychle se zarazila.

Jakmile otevře, auto se naplní vodou rychleji, ale pokud to neudělá, tak stoupající hladina, která už jí sahala na břicho, jí zanedlouho stejně pohltí. Musí jen dlouho zadržet dech, to je všechno, opakovala si.
Jak moc už se propadla? Jak daleko je od břehu? Dokáže vyplavat? Co když to druhé auto odjelo? Jak by si zavolala záchranku? V tomto stavu a mokrá by nedošla do další vesnice.
S těmito myšlenkami se vrhla po kabelce na sedadle spolujezdce, už byla plná vody. Potřebovala svůj telefon. Nijak jí nenapadlo, že by po namočení nemusel fungovat.
Ženin dech se v panice prohloubil, dýchala rychle, přerývavě a třásla se zimou. Znovu se chytila otevírání dveří a pořád neměla odvahu otevřít.

Vozilo náhle kleslo na dno, zhouplo se, voda uvnitř jí dala facku přes tvář, což jí ještě více vyděsilo.
„Prosím, zachraňte mě někdo! Kdokoliv!“ vykřikla, ale nic se nestalo. Nebyl tu žádný spasitel, žádný hrdina, který by vyskočil z její kabelky a dostal jí z této šlamastyky.
Melánie se třásla víc, nemohla to ovládnout, nemohla přestat, když se odhodlávala otevřít dveře, a co když je skutečně neotevře? Co když ji to venkovní tlak nedovolí? Pak se tam utopí.
V hlavě jí probíhaly černé myšlenky, které se dotýkaly jí i jejího otce, který na ní čekal v nemocnici. Jeho možná poslední chvíle…
Ta rozpolcenost a bezmoc ji trhala na kusy.
Chtěla křičet z plných plic, ale tím by se jen připravila o potřebný kyslík, který jí zbýval, protože cítila, že vzduch už byl namáhavější a každý nádech se stal, obtížným.

Melánie chytila kliku, polkla a počítala do tří, když tu něco velkého proťalo vodu jako blesk. To poslední, co si pamatovala, byly obrovské ostré drápy, které se doslova zakously do předního skla a na první pokus ho rozdrtily na kousky. V těch několika vteřinách viděla se venku něco zalesknout, něco co se rychle pohybovalo, a pak ji doslova zavalila voda, která rychle zaplnila vozidlo, jako když se potápěl Titanic.
Studené vlny do ní narazily takovou silou, že ji doslova přirazily k sedadlu. Melánii přemohla panika, začala křičet, protože obrovské drápy se natáhly po ní. Bez smilování ji to uchopilo za ramena, jako když jestřáb uloví myš v poli a v letu si ji odnáší pryč.

Každé ostré bodnutí, které se jí zatnulo do kůže, bylo jako ostří nože. Vodu obarvila krev.
Vše se stalo rozmazané a tmavé plné bouřlivých zvuků, bublání a jejího křiku.
Něco si pro ni přišlo. Její ruka vyletěla k jednomu ze zahnutých drápů o velikosti jejího předloktí, byl to jako dráp dinosaura, těch masožravých, kteří se vám zaryjí do těla, a pak z vás trhají kusy masa.
Další vlna ji udeřila do tváře, a pak to její hlava prostě vzdala...
 
Melánie De Vries - 19. března 2023 20:25
0991c051d06c44c1f2fdff878140a798_optimized7518.jpg
Příběh pojednává o mladé ženě, která vlivem nepříznivého osudu je zachráněna zvláštní velice mocnou bytostí, která nepatří do lidského světa.
Soví král, ač tento titul zní vznešeně, je dán tvorovi v ničem nepodobném člověku, protože patří do krajin zcela jiných a magických a daleko více nebezpečnějších, než je Melánin svět.
Soví král je víla a vládce svého lesního království, ale pozor, nic nedělá z dobrého srdce a věřit, mu, je velice nevýhodné, a to jeho poddaní dobře ví.
Přes všechny okolnosti se dá říci, byl v pravý čas na pravém místě, když ji zachránil a ušetřil tak její život před utopením. Mohlo by mu snad stačit jen poděkování? Ani náhodou.
To poslední o co stojí, jsou nějaká plytká lidská slova, která pro něho nemají význam.

Za Melánin život požaduje daleko vyšší splátku i s úroky. Něco, co není ochotná mu dát, ale jak vidno nemá na výběr, jelikož o pomoc volala a on poslechl její zoufalé přání smrtelníka. Něco takového si tedy dobrovolně zvolila a nemůže couvnout, což je jako oprátka kolem krku, která se rychle stahuje.
Jistě, není to typická dohoda, která by byla dána oboustranně mezi člověkem a vílou, pořád však platí pevně stanovaná pravidla protkaná mezi světy a král má plné právo požadovat hodnostu srovnatelnou s jejím životem jako kompenzaci.
Melánii nikdy nenapadlo, že by to zašlo tak daleko. Víly jsou přeci nezištné a krásné, plní přání a lidé je obdivují a píší o nich příběhy. No, realita je cela jiný obrázek.
To, co soví král chce je dítě. Nejen tak ledajaké dítě, ale jejich společné z obou jejich esencí.

Nabídka byla dána, slova vyřčena a Melánie má na výběr, ne že ne, buď přijme nehorázný obchod této arogantní bytosti, nebo ji teď a tam usmrtí bez známek soucitu před svým dvorem.
To byla první krutá lekce v jejich světě a ona si nemohla své rozhodnutí ani promyslet, ne že by bylo nad čím váhat. Neměla ani tušení, co všechno to obnáší, s čím vlastně souhlasí a jaké by to mělo následky.

Tlačena k rozhodnutí, které by si nikdy nevybrala, žena svěsí hlavu, protože smrt nechce žádný živý tvor a on to dobře ví.
Před Melánií je nový život, nové dveře a za nimi miliony otázek. Musí se naučit chodit v nových botách a naučit se, jak vzdorovat zlým vílám a jejich smyslu pro humor a závisti a zjistit všechna tajemství, například, proč někdo, kdo lidmi doslova pohrdá, chce mít napůl lidského potomka.
Svět víl je plný klamu, a i když víla nemůže lhát, dokáže říci polopravdu a zacházet se slovy tak, aby vás zmátla a vodila za nos, což je jejich velká zbraň a vy musíte zjistit, kde začíná pravda, a kdy se začnete topit.

 
Melánie De Vries - 19. března 2023 20:23
0991c051d06c44c1f2fdff878140a798_optimized7518.jpg
Obrázek
 
 
1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.059909105300903 sekund

na začátek stránky