Na útěku

Personal responsibility

Trpělivě čekám, až ti dojde, co se děje. "Ne... ne, nemáme." Potřesu hlavou, když zmíníš, že máme den nebo dva. Vím to. Instinktivně. "Nikdo z mých nebere telefon. Něco se děje. Obávám se, že naši přítelíčkové vyložili karty na stůl." Potřesu hlavou. Pevně doufám, že alespoň většina kapitánů se stihla schovat. Ať se teď děje cokoli, nebude to hezké. Když zmíníš asiata... přimhouřím oči. Díky funkčním vylepšením mi teď mozek běží na tu správnou rychlost. Neuronové buňky si předávají informace, skáčou od možnosti k možnosti.. až skočí k té jediné možné.

"Nishiki..." Temně zavrčím. "Ten čůrák byl vždy ambiciózní. Musela ho oslovit ta kočanda, co mi rozmlátila držku při výslechu." Nikdy mě na nadávky tolik neužilo. Teď, pod náporem stresu, ze mě padají jedna za druhou. "Jak se o tom dozvěděli... nevím, ke konci už jsem byl hodně mimo. Mohli někde nasadit výslech, mohli mi hacknout počítač, mohli... Ne. To nemohli." Potřesu hlavou, když mě napadne zrada Freda. Ale ne. Ten ne. Ne po tom všem, co jsme prožili. Ten by měl dost slušnosti mě zradit tváří v tvář. Když zmíníš ženské jméno, nakloním hlavu na stranu. "Nemyslím si, že si spojili tebe a Tronixe, ještě ne. A budou to chtít udělat chirurgicky. Pokud jsi s ní vyloženě někoho neoperovala, bude v bezpečí." Zamručím.

Zatímco si i já balím to nejnutnější, po očku tě pozoruji. Adrenalin mi buší v žilách a i já mám ostrý tón. Také ale není mířený proti tobě. Ne, tohle není vzájemné obviňování, tohle je výměna informací s někým stejně schopným, jako jsem já. Poplácám tě po boku, když jdu kolem tebe, abych ze stolu vzal zbraň a zastrčil si ji za opasek. "Mohla by jsi přestat být sexy, když jsi rozrušená? Rozptyluješ mě." Pobaveně se ušklíbnu. To, že to je možná poprvé, co jsem nahlas zmínil jak moc mě přitahuješ, mi v tu chvíli nedojde. Přes stůl k tobě pošlu další zbraň. Pistole se zahlazenými výrobními čísly a chytrou municí. "Jestli s tím umíš zacházet, vem si to." Kývnu na tebe, než přejdu k oknu.

Mou pozornost si získají dva policejní vozy, které zrovna zastavují před vchodem do budovy. "Kurva..." Téměř ani v tu chvíli neposlouchám zprávy, které jsou stále slyšet z mého mobilu.
"V centru města teď probíhá masivní razie na podniky Capetovců. Víme o jednotkách těžkooděnců u nočního klubu Helio, často spojovaného s těmito gangstery. Jak vidíte na záběrech, na místech došlo ke střelbě. Ve studiu máme mluvčí policie, aby nám něco řekla o..." Vztekle mobil vypnu. Pár rychlými kroky dojdu k tobě a za tvou šíji si přitáhnu tvůj obličej k mému. Opřu si své čelo o tvé a zadívám se ti do očí. "Ať se stane cokoli, dostanu nás z toho. Nás oba. Slibuju." Pohladím tě po tváři a dlouze políbím.

Smutná pravda je, že nemáme kam utéct. Okno je příliš vysoko, než abych riskoval skok, i s tlumičemi dopadu ve stehnech. Na schodech už slyším dusot policistů. Výtah už je také na cestě. Postavím se pár metrů za dveře do bytu a čekám. Nádech. Výdech. Vnímám, jak se mi tělo připravuje do bojového módu. Když první policista vyrazí dveře. Přivítá ho záplava kulek, stejně jako kolegu za ním. Chvíli se mi takhle daří je držet za dveřmi, než mě zradí nedostatek munice. Vztekle zbraň odhodím a následující vteřiny jsou ve znamení boje zblízka. Jednoho federála se mi podaří prohodit oknem a dalšímu rozbít hlavu o stůl, kde jsem ještě před chvílí jedl pizzu.

Jakkoli se snažím jim zamezit, aby se k tobě dostali... je jich moc. A já jsem jen pár hodin po operaci. Pár kulek mě zasáhne a dostatečně omráčí, aby ke mně mohl přiskočit další zmetek, který mi zabodne sedativum do krku. V další moment ho chytnu pod krkem, hodím na zem a na krk mu dupnu. A pak se skácím na zem vedle něho, když sedativum přemůže mě i protijedové systémy v těle. "Zabiju vás... všechny vás zabiju..." Vrčím, když klížícíma očima pozoruji ozbrojené stíny, jak tě obkličují.