Go beyond the edge

Opřela jsem se o parapet vysokého věžáku ve staré čtvrti.

Silný déšť ztišil město. Neonové nápisy dýchaly do ulic a lákaly k útěku od všednosti. Každý hledá vzrušení jinde, někdo s 5D robotickou děvkou, jiný sází na ilegálních zápasech nebo na závodech rychlodatových mikroštic, berou se drogy, chodí se pařit, hraje se virtuálka s dopingem na energetických kapačkách a ráno zase makat.

Já jsem se nevyžívala ani v jednom z toho. Musela jsem tvrdě makat nehledě na to, jestli byl den nebo noc, abych se dostala tam, kde jsem teďka. Nejžádanější mechanička široko-daleko se specializací na humanoidně-mikrorobotickou oblast. Ale o tom nikdo nevěděl. Pro všechny jsem byla jen asistentka Lea. Tronix, mnou smyšlená postava, byl pro všechny ten "mistr". 

Já vím, krása prodává, ale jen tam, kde je v souladu s představami okolí. Jako mladá holka bych se nikdy nedostala ke kontaktům, materiálu a zakázkám. Nikdy bych se nevypracovala až sem. 

Takže moje zakázané ovoce? Moc, informace a peníze... Pila jsem to jen po kapkách, ale zato labužnicky polykala.

Moc spočívala v mojí genialitě a umu. Nejlepší byli zakázky na kyber operace za cílem vylepšení lidských možností. Takové zakázky však musela schválit vláda. A ta si za to shrábla obrovské, ale obrovské peníze. Také to dopřávala jen vlivným ovcím, které si tak podmázli až do konce života. Paradoxně víc peněz jsem měla z oprav robotů nebo robotických částí. Ty byly mimo velké oko vlády a nemusela jsem se o zisk příliš dělit. 

Hm, telefon, kdo teď o půl jedenácté něco chce? 
"Lea, co pro vás můžu udělat?" Nasadila jsem sladký tón.
"Máte povolenku?" "Ahm, rozumím."
"Ne, je mi líto, pro něco takového musíte mít povolenku."
"Jsem pravá ruka pana Tronixe a jeho podmínky jsou v tomto směru jasné, omlouvám se, nashledanou." 

Jednou za čas to vždycky někdo zkusí. Jít do něčeho takového by bylo stát jednou nohou v hrobě. Tresty smrti jsou zrovna v tomhle odvětví vcelku časté. Ještě chvíli jsem pozorovala déšť na oknech a nakonec popadla kabelku a upravila se. Dneska večer věnujeme shánění zakázek. Díky panu "Tronixovi" všichni vědí kdo jsem a všichni se se mnou chtějí znát... bude legrace. 

Natáhla jsem na sebe dlouhou černou pouzdrovou sukni, neonové šperky a bílý top, co končil nad pupíkem, modrý polopláštík a vysoké podpatky. Řasenka, rtěnka stíny a zábava může začít. Kde? No přece v Heliu. Jednom z nejznámějších klubů pro bohaté.