Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
VtM: Ivory Tower
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Interlude Nevidím důvod, proč bych si měl nechat líbit podobné průpovídky a tak náš střet vůlí přeruší až Dell. Plichta je za mě přijatelný výsledek. Když mě ale zastaví při odchodu, přejede mi mráz po zádech. Byla chyba se k ní tak brzy otáčet zády? Nejspíš. Stisk mého ramene sílí až do prasknutí kosti. Snažím se zadržet bolestný sten, zacukají mi rty pod nimi mi vysvitnou tesáky. Hlas, který vydávám raději proměním v tiché vrčení, než abych jí udělal radost z projevu slabosti. Všímám si mé koterie přede mnou a doufám, že se nikdo neotočí a neohlédne, aby to viděl. Už tak ve mě řve zlost z ponížení. Toto není jen tak nějaké gesto. Toto je cílený útok na mou důstojnost... *Jednoho dne, a bude to dříve, než si myslíš, si vzpomenu na tuhle scénu... A NEHNU ANI PRSTEM!!!* pomyslím si a aniž bych jakkoliv reagoval na její vyhození nebo ostrou bolest zlámané klíční kosti v rameni, odejdu ven za ostatními. A ve chvíli, kdy se za mnou zabouchnou dveře se zasoustředím na své rameno a zlámané kosti a poškozené svalstvo si nechám opět spojit do původního tvaru... Hlad... Počkáme na taxika, podržím dveře Cloe než sám nasednu a pak vyjedeme... | ||
| |||
 | On the Road
„Zapletl se s těmi, se kterými neměl. I obyčejní lidé umí být jako nepříjemná veš v kožichu, když si nedáte dobrý pozor. My jsme v tom prsty neměli.“ Odvětí Šerifka Alvinovi na jeho otázku, aby vzápětí následovalo něco poněkud nezvyklého. Na Alvinovi je patrné jisté roztrpčení po závěrečných slovech, kterými vás bledá žena před vámi obdaří. Výraz Irene se nezmění, jen drobně nakloní hlavu na stranu a rozhostí se na pár momentů poněkud tíživé ticho. Cloe se na Šerifku i dál bezelstně culí jako školačka na výletě, zatímco Rogera, který je z vás nejzběhlejší v zákulisních hrách Camarilly, trochu z toho momentu nepříjemně zamrazí na zátylku. Je to právě až Dell, který celou situaci rozsekne svou poněkud nečekanou otázkou.
„Hmm? Brýle?“ Otočí se Irene na maskovaného muže a poposune se ji na nose o něco níže, aby tak odhalila své oči. Barva zorniček je vskutku netradiční, světle šedá, skoro až bílá, a dává tak jejímu pohledu poněkud nelidský vzhled. Což nakonec asi nebude něco až tak neobvyklého po tom v tomto vašem novém světě. „Ale jistě. Až to bude za vámi, pošlu ti adresu. Mají tam spoustu stylových kousků.“ Její ukazováček brýle zase vrátí na své místo, zatímco se opře zpátky do židle.
Ostatní už jsou na cestě ven a stejně tak se i zvedá Alvin a otáčí se k odchodu, aby za sebou zaslechl jen tiché odsunutí židle a pak mu na rameno dopadla ruka v černé rukavici a pevně jej sevřela. „Ššš, nováčku.“ Nakloní se žena zezadu k jeho uchu a široce se usměje. „Na takovéto výstupy si nezvykej. Dominik zjevně pár věci zanedbal, ale to nevadí. Metoda pokus omyl se dá také aplikovat.“ Stisk na tvém rameni nepříjemně a až nezvykle bolestivě zesílí a její úsměv se ještě více roztáhne. Ne, teď už rozhodně nepůsobí tak nad věcí jako před tím.
„Jiní nemají svatou trpělivost jako já a stejně jako ty si užívají publikum. Zkus chvíli krotit to svoje posraný ego, nebo s tebou můžou příště taky ostatní pěkně vymrdat. A já…“ Najednou ti ramenem vystřelí ostrá bolest a v klíční kosti, o kterou se opíral její palec, nepříjemně zapraská. „…Ani nehnu prstem.“ Odtáhne od tebe zničehonic ruku a o krok ustoupí. „A teď už vypadni.“ Zavrčí pohrdlivě a vyprovodí tě pohledem skrytým za černými skly brýlí.
Jste venku. Vůni kávy vystřídala podzimní vlhkost nedávného deště. Voda ještě nestihla stéct z ulic a sem tam je vidět, jak kola aut rozstřikují kaluže u chodníků. Plán je tady nakonec jasný. Rozdělíte se. Dva vyrazí k dotyčnému domů a dva naopak obhlédnout místní klubovou scénu.
☥ Alvin s Cloe nastoupí do taxíku, aby je vzal na adresu, co máte od Šerifky. Roger měl pravdu. Cesta skutečně není nejrychlejší a nakonec vám zabere něco přes hodinu a půl. Během cesty si můžete užívat melodických refrénů arabského popu, zatímco řidič hlasitě telefonuje v jazyce, kterému nerozumíte a divoce u toho gestikuluje, někdy i oběma rukama zároveň. No, rozhodně to není zrovna standart, na který by byl třeba právě Alvin zvyklý.
Cesta ubíhá pomalu. Můžete si ale během ní alespoň prohlédnout ulice města, které jste dříve mysleli, že znáte. Teď už jste si nemohli být tak jistí. Ať už si cestu zpříjemníte hovorem a nebo po vzoru moderní doby budete hledět většinu času do chladného světla obrazovek telefonů, nakonec se dostanete na místo a dokonce bez nehody.
Kolem vás je množství panelových budov. Jedna jako druhá. V pravidelně rozmístěných oknech se pro změnu nepravidelně svítí. Na zemi se povalují odpadky a na druhé straně silnice vidíte skupinu nějakých poflakujících se výrostků v mikinách a kšiltovkách. No, rozhodně to není nejlepší čtvrť. Dům, kde by měl být hledaný muž najdete nakonec vcelku snadno díky číslu u dveří a dle jména na zvonku si to jen potvrdíte. Dům nevypadá jinak než ty ostatní. Velmi záhy ale zjistíte, že vchodové dveře jsou zamčené.
☥
Dveře dodávky se zabouchnout a další nezvyklá dvojice se vydá vstříc svému cíli. Roger točí volantem a snaží se proplést městským provozem, zatímco Dell se usadil na sedadle spolujezdce. Cesta vás nečeká až tak dlouhá jako vaše kolegy, ale nějaký čas naberete až pak na místě. Najít totiž místo na to, kde dodávku zaparkovat se ukáže jako větší problém, než by se mohlo zdát. Klub má sice přilehlé garáže, ale tam se bez speciální karty nemáte, jak dostat a domlouvat se s automatickou závorou je také poněkud… na dlouho. Nakonec tedy zaparkujete před Walmartem a chvíli se projdete. Čerstvý vzduch je prý dobrý na zdraví, ačkoliv ve vašem stavu by se o jeho prospěšnosti dalo už poněkud pochybovat. Zvlášť když se nemusíte během té čtvrt hodiny chůze ani jednou nadechnout.
Klub Temple je umístěn v rohové budově. Červené a fialové neony společně s množstvím plochých obrazovek táhnoucích se po obvodu domu, tomu místu dodávají lehce futuristický nádech. Ten až ostře kontrastuje s jinak poněkud staře vypadající cihlovou budovou, na které je to vše nainstalované. Až když už jste skutečně blízko, slyšíte tiché dunění linoucí se z budovy. Roger ví, že odhlučnění tu mají perfektní, ale i tak… No, stejně dobré mají vnitřní ozvučení.
Ode dveří se táhne dlouhá fronta, co se zrovna moc neposouvá. U vstupu stojí dvojice ramenatých vyhazovačů, kteří nevypadají, že by se obtěžovali pouštět moc lidí dovnitř. Vypadá to, že klub už bude zaplněn, a to ještě ani zdaleka neudeřila půlnoc.
| ||
| |||
(1)6026.png){kind=icon} |
Mrknu na šerifku, protože jsem ještě mladej, hloupej, naivní a užívám si i neživota a počkám si na podzimní trhák sezóny. Prohlédnu si kelímek na pultu z více stran, pootočím ho a pak si ho samozřejmě vyfotím a okamžik zabere, než fotku s úsměvem na rtech odešlu. Škodolibé uchechtnutí se mě pak chvíli drží a houpe lodičkou mé dobré nálady cestou za šerifkou ke stolu. Perfektní latté zůstane na pultu. Zato taška odcestuje se mnou a s bouchnutím skončí pod stolem. Takhle těžké hokejky už se holt nevyrábí. ☥ Vzornost koterie mě skutečně dojala. Určitě za to mohl náš malý brífink. Nebo laxnost šerifky? "Pro mě je to prašť jako uhoď." Pousměju se zdvořile a opřu se pohodlněji do opěradla. Pak dojde na samotné jádro pudla a fotky nejsou nikdy dobrá zpráva. Těch by se Rodní měli bát víc než Bill Clinton podpultovejch selfíček Moniky Lewinský. Zabralo to zhruba pět slov než mě z toho píchlo u srdce. "No doprčic." Ulevím si a doposlouchám to do konce. ☥ Temple jako spoustu jinejch klubů znám, ovšem už z podstaty vedení toho místa, jsem tam zavítal ne víckrát než byste napočítali na prstech jedný ruky. Rámus, chlast a rušení nočního klidu? Ovšem, ale kdy tam naposledy o někoho rozbili židli, co? Byla k tomu i adresa toho kde bydlí. Z toho se mi stáhlo hrdlo. Podíval jsem se na šerifku, na adresu a pak zpět na ní. Je to teď milá holka, ale než se přestěhuju vymažu si ji z přátel. Jakmile dojde chvíle na to vyrazit, znovu seberu sportovní náčiní a zastavím se s ostatními venku před kavárnou. "Přejdu fakt, že nemáte auto a tak Vám nebudu moc otírat o nosánky že projet centrum Chicaga zabere zhruba hodinu, když jsou prázdný silnice." Pousměju se se skrývanou skromností a trpělivostí. "Máme na to jednu noc, šerifka se s námi patlat nebude. Moje dodávka má navíc jen další místo pro spolujezdce. Beru to teda jako znamení z nebe že vyrazíte taxikem do bytu a já se s někým zastavím v klubu a zavoláme si jakmile kdokoli z nás chytí stopu toho týpka, co?" Svůj protinávrh jsem podpořil hlavně tím, že jsem ještě jednou na srozuměnou kývnul a vyrazil po ulici k dodávce.
| ||
| |||
 | Hide and Seek
| ||
| |||
| Seek the Hidden… [odkaz] „Je to tak, vždyť jej znáte. Stále v práci…“ Pokračuju ve zdvořilostním smalltalku se šerifkou a mile se na ni usmívám. Rogerův dotaz k cestě přejdu pokrčením ramen. „Provoz nebyl tak hrozný, takže asi v klidu…“ Když dělá kafe pro kolegy, zhluboka se nadechnu a ucítím vůni kávy. Voní hezky. Ale káva se navzdory mému stavu stala běžnou kratochvílí. Ale jen při velice specifických okolnostech. Nemůžu si pomoct, ale na mysli nastane dnešní cesta taxíkem kolem jejího bistra. Zaženu podobné obrazy, teď na ně není čas a ani společnost. Nejsem si jist, kam zařadit šerifku, ale minimálně před Malkavianem bych si měl dávat extra pozor nad čím přemýšlím. Toto bylo snad nejvíce opakované varování mého Sire… Pozorně si prohlédnu muže na fotce a poslouchám zbytek výkladu, než se zeptám. „Jak se to stalo? Myslím ta konečná smrt? A kdo byl jeho sire? Též Kamarilla nebo snad ne?“ Zeptám se jí. Zatímco kliká do mobilu, aby nám rozeslala info. Nad jejím bezeslovným poukázáním a osočením mě, mi podrážděně cukne horní ret. Téměř jsem následující věty podpořil svým nadpřirozeným šarmem, ale na poslední chvíli jsem se udržel. „Při vší úctě, očividně jste mě špatně odhadla. Za života, a definitivně teď, jsem zastával názor, že každý má ve fungující společnosti své jasně dané místo. A to včetně mě. A moje současné místo může být v současnosti relativně nízko a nehodlám se s ním dlouhodobě spokojit, ale dokud to tak bude, a tyto činnosti budou mojí prací, budou podle toho taky provedeny.“ Probodávám její pohled tím svým. --- Poté, co nás vypakuje, nechám Della sehnat nám nějaký velký taxík. Ještě než se tak ale stane, tak navrhnu tónem, který by si mohli ostatní přebrat jako prosté konstatování. „Začneme u něj doma. Třeba se tam něco dovíme než půjdeme do toho klubu…“ | ||
| |||
 | Hide and Seek
,,Fajn. Ale měl podivně rád Jugoslávské vůdce" odvětil jsem chrapotem Alvinovi. | ||
| |||
| Hide and Seek
Začnete se scházet v podniku jako banda místních teenagerů anebo snad turistů na výletě. Irene vás se spokojeným výrazem sleduje, zatímco sem tam usrkne z kelímku s bílo zeleným logem.
„Grande. Jistě.“ Odloží svůj nápoj na barový pult, když si Dell poručí něco dobrého k pití. Neptá se už co přesně by to mělo být. To už se ale připojí s požadavkem i Roger a černé rty odhalí bělostné zuby v pobaveném i když poněkud dravčím úsměvu. „Tohle nebude tvoje první rodeo, co chlapče?“ Mlaskne, než se otočí a ke kávovaru a do zvuků podkresové retro hudby se vmísí nevybíravý zvuk mlýnku na kávu.
„Jistě, jistě, není zač děkovat. Tohle půjde na seznam pracovních nákladů. Nemusíte se bát. A ano, Dominik? Jak ten se má? Stále pracovně předpokládám. Ten nikdy neumí odpočívat. A teď toho musí mít až nad hlavu.“ Mluví na Alvina, aniž by se na vás však otočila. Zvuk mlýnku na kávu nahradí syčení páry a pěnícího se mléka.
„Gorki. Hmm, dlouho jsem ho neviděla. Budu mu muset připomenout, ať se zastaví. Jsou tu některé věci, které bych s ním ráda probrala.“
*ťuk, ťuk*
Ozve se klepnutí nádobkou na mléko k pult, než Irene začne nalévat mléčnou pěnu do již nachystaných kelímků. Skutečně to vypadá na velikost grande a opravdu se to jeví i voní jako obyčejná káva. Žádné podpultovky kromě dýňového sirupu do ní neleje. Prostě káva. Což pro většinu z vás znamená, že není radno ji jen tak pít, pokud nechcete zase rychle obsah žaludku vyzvrátit do záchodu a nebo ještě hůře hned vedle stolu. Samozřejmě můžete se přemoci, ale tyhle probouzení vaší staré lidskosti někdy umí jednoho vyhladovět.
„Ah, Sam, posílá pozdravy. To je zlatíčko.“ Procedí skrz poněkud silněji stisknuté zuby a její úsměv nabere trochu křečovitosti, kterou se ani nesnaží skrývat. „Ale ať se nebojí. Jistě budu mít zanedlouho čas i na něj a bude mi moci vyřídit pozdravy osobně.“ Zabodne pohled do Cloe, která dorazila jako poslední a postaví jakoby nic dva kelímky napěněného horkého latté na pult před vás. Vypadá to, že Šerifka ví, jak udělat kávu. A možná je to jen nějaký podivný koníček v jejím dlouhém neživotě. „Tak prosím pánové. Dnes beze jména, ale jestli chcete...“ Zamává fixou, kterou zde používají na popis kelímků jmény hostů.
„Ale už dost zábavy. Poberte si kafe mládeži a vemte místo.“ Mávne ledabyle rukou do lokálu, aby se chopila své rozpité kávy a vydala se za vámi. Posedáte si k jednomu z větších stolů a Irene si odsune židli, kterou protočí ve vzduchu a sedne si na ni obkročmo opírajíc se předloktím o její opěradlo. Musí se nechat, že Šerifka rozhodně působí nekonformně oproti očekávání, která byste mohli mít díky svým prvním zkušenostem s Camarillskou smetánkou.
„Ne, Rogere, nic jste neprovedli nebo se to alespoň zatím nedostalo ke mně. Pokud si tu ale někdo potřebuje vylít srdíčko, tak sem s tím. Hmm? Nikdo nic?“ Povytáhne lehce jedno obočí. „Hmm, dobře. Stejně na vás dnes nemám moc času.“ Dodá vzápětí, aniž by vám dala nějak moc prostoru na to zformulovat případné odpovědi.
„Mám tu jednu věc, na kterou byste se mohli podívat. Tady…“ Vytáhne z kapsy telefon, podrží ho chvíli před tváří a pak jej položí doprostřed stolu. Vidíte tam obrázek muže v mikině, který byl nejspíše pořízen z nějaké bezpečnostní kamery a nějakými technologiemi ala televizní kriminálky zaostřen natolik, že je jeho tvář rozpoznatelná.
„Ethan Brown, obyčejný Rodný. Gangrel. Je tu tak… Hmmm, pět let? Vlastně potěr dost podobně jako vy. Jeho sire ale loni našel svou poslední smrt, takže je od té doby na vlastních nohách. Tohle je záběr z kamery na letišti O´Hare. Pár dnů zpátky. Potřebuji, abyste ho našli, zjistili, co se tam ochomýtal a ideálně mi ho přivedli. Živého. Já už si z něj detaily dostanu.“ Opět se jí v úsměvu zablýsknou bílé zuby.
„Dle informací bývá čas od času vídán tady v klubu. Temple. Je to na jihu centra. Jestli neznáte…“ Pohlédne na vás a někteří protřelejší městskou klubovou scénou si vybaví místo, o kterém se docela často mluví. Většinou fronty, VIP vstupy a prostě větší či menší exkluzivita, záleží, kdo z vás se na to dívá. Rozhodně ale na to ten obyčejný týpek v mikině zrovna moc nevypadá.
„Má to tam pod palcem Veronique Moss, primogen místních toreadorů. Neptejte se mě, proč ji zrovna baví mít takovou díru plnou hluku, ale je to jedna z růžiček. Ti mají často dost podivné chutě.“ Usrkne trochu z kávy, kterou si právě před vámi připravila jako kdyby byla jen obyčejný člověk.
„Tady je pak jeho adresa.“ Naťuká něco na mobilu a vám se všem rozvibrují, či rozezvoní telefony po kapsách. Ti, kteří je zkontrolují, vidí že jste dostali adresu kdesi z Chicaga i fotografii pana Browna. „Dnes večer, a doufám, že jen dnes večer, budete pod ochranou kanceláře Šerifa. To znamená, že se nemusíte hlásit v doménách ostatních, ani žádat o povolení k lovu. Pokud by vám někdo dělal problémy, odkažte ho na mě. Pokud naděláte nepořádek… Měli byste si ho taky uklidit. Kdyby toho ale bylo opravdu moc, číslo na mě máte. Jestli mě ale budete otravovat s prkotinama…“ Semkne rty v nuceném úsměvu a větu nechá úmyslně nedokončenou.
„A jestli si myslíte, že tohle je pod vaši úroveň…“ Zabodne se její pohled částečně skrytý za kouřovými skly brýlí především do Alvina. „Tak si podobný kecy nechte pro sebe, nebo až na mě budete nadávat v autě. Nehodlám s vámi jakkoliv diskutovat. Tohle vyřešíte a Browna ke mně dotáhnete. Ideálně tenhle večer. Rozumíme si?“ Zeptá se, a aniž by čekala na odpověď, tak kývne.
„Dobře. To by bylo vše. Vemte si kávu a hezký večer, mládeži.“ Zabubnuje prsty o kelímek a zůstává sedět.
| ||
| |||
| One Bloodccino, Please
| ||
| |||
|
V dodávce nejprve projedu ulicí, aniž bych zpomalil a obhlédnu okolí, než o půl bloku dál zaparkuju. Z palubní přihrádky vezmu revolver a schovám ho do opaskovýho pouzdra. Sedět na týhle věci celou cestu sem, raději si zadek ustřelím než jsem vyrazil. Zamknu auto a z boxu na nářadí vzadu na korbě vezmu tašku na hokejky a hodím si ji na popruhu na záda. Koženou bundu si i přes chladno nechám zapnutou. Měl jsem pod ní jen košili a i tak jsem se do ní tentokrát sotva vešel a mít ji zaplou, chodím s ladností RoboCopa. "Zatracená práce. Měl bych si tyhle pitomosti nechat účtovat od hodiny." I přes mý krásný oči pro pláč jsem se vydal pěšky na místo. ☥ Cedulka na dveřích mě opravdu pobavila. Než jsem k nim přišel blíž, podíval jsem se naproti přes ulici na 7-Eleven, jestli před ním nesedí smutná šerifka s plechovkou ledovýho kafe z večerky. Zabzučení dveří mou pozornost přitáhlo zpátky ke kavárně a při bližším pohledu, při zatáhnutí za dveře, bylo vidět, že už uvnitř někdo je. Vstoupil jsem tedy a zatímco se dveře ještě zavíraly, prohlédnul jsem si od nich interiér. Čí byl tohle nápad? Šerifka v žádném koutě s Macem a kouřícím se hrnečkem neseděla. Ne, stála za pultem a bavila se s Alvinem a Dellem. Popošel jsem blíž a zapojil se tedy do dnešního... dnešního... brífinku? ☥ "Zdar a dobrej večer." Pozdravím ty dva a šerifku naposledy. Shodím tašku ze zad a opřu ji o barový pult. Opřu se pak o něj a podívám se na tabule na stěně za šerifkou, kde byla vypsaná nabídka a vedle nich, zhruba o velikosti celé jedné tabule, plakát přesně na to, co jsem potřeboval. Nestyděl jsem se na to ukázat prstem. "Jedno dýňový latté se sojovým mlíkem, sebou, venti a bez cukru." To bylo jednoduchý. S jasným zadostiučiněním jsem se pousmál a vytáhnul mobil z kapsy.  Neobejde se to přece bez fotky. "Jaká byla cesta, hm?" Kouknu se na Della s Alvinem. "Cloe tu ještě není?" Ušklíbnu se, ale ne moc. Podle hodin jsem sám nebyl někdo podle koho byste si měli řídit budíky. "Já doufám, že jsme zatím nic neprovedli, šerifko. Jinak moc děkuju za přátelský pozvání na kafe."
| ||