Modern Nights

ılı.lıllılı.ıllı.

[ Disturbed - The Vengeful One ]

↠ⁿᵉˣᵗ ˢᵒⁿᵍ ↺ ʳᵉᵖᵉᵃᵗ ⊜ ᵖᵃᵘˢᵉ

ᴠᴏʟᴜᴍᴇ : ▮▮▮▮▮▮▯▯▯

,,Tady doleva" řeknu prostě řidiči svého taxíku. Stejně jako já má masku. Nenávidím lidi s maskou. Je jako já. Já jsem jako on. Jsme stejní. Okolo nás prochází tisíce lidí. Noční město, světla. Dívám se z okýnka ven, zatímco si píšu do svého deníčku. Co vlastně pro mě ještě lidé jsou? Nemám s nimi už téměř nic společného, ale přesto, chtěl bych znovu být jeden z nich. Myslím na rodinu, zatímco kreslím do deníčku podobiznu své milované Lucille. Kreslit mi vždycky docela šlo. Řidič je mlčenlivý, možná už ho jeho práce naučila nemít příliš otázek. Dám mu na VAMUBERu 5 hvězdiček. Jedinou věcí, která by zvedla mé neexistující obočí, je jeho podivně jugoslávský původ. Chci říct, proč má fotku maršála Tita s narýsovanými zuby na stínítku? Když vidím Starbucks, usměji se. Tedy, udělám pod maskou dost ohavnou grimasu.

,,Jakou velikost si dáte pane?" Ta otázka baristek mě vždycky rozhazovala. Copak se v tom vyznám. Podíval jsem se nervózně na Lucille. Tyhle podniky jako byl Starbucks. Neměl jsem to rád, bylo to komplexní. Člověk chce prostě kafe. A ne nějaký nesmysly, co neumí ani vyslovit. Dal jsem si nějaký dýňový nesmysl, protože mi to Lucille doporučila. ,,Dá si Grande" řekla, aby mě zachránila ze situace. Pamatuji si, že baristka divně žvýkala. To její žvýkání...
,,Takkkk...Chutná ti to?" zeptala se Lucille, a v očích se jí objevily hvězdičky.

Přišel jsem včas a přikývl na pozdrav. ,,Dobrý večer. Můj pán, ctěný Gorki, Vás zdraví" řeknu chrchlavě a šerifce vykám. ,,Dám si, děkuji Vám za nabídku..." řeknu prostě, a můj obličej se rozvířil nad rudou tekutinou uvnitř ne-nepodobného kelímku. ,,Poprosím velikost Grande" dodám a místností se ozve pod maskou tlumené chrčení. Poté se podívám na nápis ,,ENJOY OUR PUMPKIN SPICE LATTE" na kterém se usmívá blonďatá krásná žena. Tady se mi docela líbí pomyslím si.

... in Coffe Shop

Na místo kvůli zajížďce dorážím později, než jsem měl původně v plánu, ale vzhledem k tomu, že původní plán počítal s rezervou, i tak tu jsem pár minut dopředu. A stálo to za to, znovu ji vidět. Jsem nyní uvnitř značně klidnější. Řidiči taxíku podám dopředu kabiny bankovky se slušným dýškem a vystoupím.
Vyčkám až taxík odjede, rozhlédnu se po ulici zamířím ke dveřím, na kterých je zavěšená cedule ZAVŘENO. A dveře zamčené. Až na to, že vůbec. Když k nim natáhnu ruku, ozve se bzučák a mám možnost vstoupit dovnitř.

Vstoupím dovnitř a rozhlédnu se po lokále, kdo je přítomen. Pokud Šerifka pozvala více osob současně se mnou, předpokládám, že bych měl být poslední příchozí. Už je totiž skoro čas... "Dobrý večer." Pozdravím přítomné a zamířím k pultu, za kterým uvidím Irene.
Jakmile k ní dojdu, opřu se o pult na mé straně a odměřeným hlasem řeknu. "Mám vyřídit pozdravy od Dominika" Koukám jí při tom do očí.

"Ne díky, kofein nikdy nebyl moje oblíbená droga." Odmítnu její nabídku, jakoby byla primárně mířená směrem ke mě a slova podpořím mávnutím rukou. Ať už šlo o opravdovou kávu nebo něco více vhodného pro náš druh, pro mě v této podobě opravdu jen velice nepatrný rozdíl.

Rozhlédnu se po lokále a nyní se soustředím na samotné prostředí. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem ve Starbucks vůbec někdy předtím byl. Copak to tu máme. Hádám, že nejvýraznější lákadlo podniku budou stěny počmárané různými ezokecy... Káva tu totiž podle referencí, které se ke mě dostaly, za moc nestojí... Prostě idylka.
S velice dobře skrývanou netrpělivostí, sleduju Šerifku a čekám, kdy nám konečně řekne, proč jsme sem byli svoláni a kvůli čemu musím zanedbávat jiné povinnosti.

Modern Nights

ılı.lıllılı.ıllı.

[ The Mammas & The Papas – California Dreamin' ]

↠ⁿᵉˣᵗ ˢᵒⁿᵍ ↺ ʳᵉᵖᵉᵃᵗ ⊜ ᵖᵃᵘˢᵉ

ᴠᴏʟᴜᴍᴇ : ▮▮▮▮▮▮▯▯▯

Město tepalo životem. I tuto noc, do které jste se všichni probudili po svém. Někteří se postarali o své všední záležitosti. Jiní vedli zajímavé rozhovory. A další si třeba dali jen něco dobrého na zub. Rozjezd do tohoto dne měl pro každého vlastní tempo, které ale s postupujícím časem nabíralo na rychlosti. Ostatně nechat Šerifa čekat by byla jedna z věcí, u kterých vám nemuseli Sirové vysvětlovat, že je to naprostá hloupost. Většině z vás došlo, že zpráva na mobilu o schůzce v kavárně nebude jedna z těch, které stačí nenápadně přečíst a pak ignorovat.

Irene Lytham, pro vkus některých zvláštní žena, jenž měla na starost bezpečnost města, si vás sezvala na jeden čas do obyčejné kavárny v centru města. Starbucks. Opravdu se upíři scházejí ve Starbucks? Navíc v tuhle dobu zavřeném?

Po bohatě osvětlené ulici jezdila auta. Jednou sem, pak tam. Troubení a smrad z výfuků. Stromy lemující chodníky, které sem nasázeli dle plánu nějakého čerstvě vystudovaného architekta, aby oživili centrum a přinesli trochu toho nádechu přírody i do betonové džungle. V tuhle roční dobu z nich ale zbyly jen pokroucené kostry a holými větvemi. Lehce mrholilo. Bylo to takové to nepříjemné lezavé podzimní počasí. Ačkoliv… vás už tolik netrápilo. Po dešti, který se prohnal nad Chicagem asi půl hodiny zpátky se silnice ještě vlhce leskly a ulice tak doslova zářila nehledě na pozdní hodinu.

Už z dálky vás vítala známá zelená s bílým logem. Kdo by neznal v dnešní době Starbucks. Skrz vysoké tabule skla, které tvořily stěnu kavárny, pronikalo na ulici hřejivé světlo. Kavárna vypadala otevřená. Tedy na první pohled. Na ten druhý, pozornější, si mohl příchozí všimnout, že na dveřích visí cedulka ZAVŘENO. A pro ty méně všímavé byly i zamčené dveře.

Přesto, když jste ke dveřím přišli vy, ozvalo se zabzučení dálkového otevření zámku. Stačilo se jen zapřít za kliku a kavárna vám byla otevřena. Byly tu kamery? Jistě někde ano.

Vevnitř bylo teplo a vcelku příjemně. Starbucks nebyl ostatně nějaký zaplivaný podnik na předměstí, kde se scházela anarchská pakáž. Tohle bylo místo pro trendy mládež, lidi co potřebovali mít fotky na Instagram a pak…také nové mladé Rodné. Vcelku se nabízelo, jestli je to celé jen nevyřčený žert ze strany Šerifa, nebo tohle místo má prostě jen ráda. Rozhodně to nebyl tajný odstíněný bunkr v podzemních garážích hluboko pod ulicemi Chicaga. A dost možná by se i takové tady našly.

Křesílka, stolečky, motivační plakáty na stěnách vymalovaných v hřejivých zemitých barvách. Všudypřítomná vůně kávy, která už většině z vás nechutnala tak jako dřív. Irene Lynton stála za barovým pultem. Všimli jste si jí okamžitě. Nebyl tu nikdo jiný a ta postava oděná od hlavy až k patě v černém nebyla zrovna k přehlédnutí. Ano,  už od vašeho posledního setkání Irene vypadala, že má tuhle barvu ráda. Černá kožená bunda a rukavice z prakticky stejného materiálu. Upnuté džíny a vysoké těžké boty. Kolem bledého krku jednoduchý pásek. Černé výrazné líčení její už tak poněkud nezdravě bledé pleti dodávalo až mrtvolný nádech. Stála tam. V ruce držela kelímek s kávou a pozorovala nově příchozí skrz kouřová skla černých brýlí. Z reproduktorů se line tichá hudba, všude voní káva a prostě vše vypadá jako klasická návštěva kavárny. Skoro jako za vašeho života.

„Tak dobrý večer mládeži. Slézáte se tu jak švábi na pivo. Hmm.“ Zamručí a sklopí pohled rychle k času na displayi mobilu. „Někdo si dá v mezičase kávu?“ Povytáhne pokušitelsky koutek černých rtů do křivého úsměvu, než z kelímku prostě upije. Pít kávu… něco nemyslitelného pro většinu z vás. Celkově jídlo a pití už vaše nemrtvá těla nesnášejí zrovna nejlépe. Jak rychle to jde dovnitř, tak to jde zase zanedlouho obratem ven, pokud si na to nedáte dobrý pozor. Přesto, i když Irene pozorujete, nevypadá to, že by měla s kávou jakýkoliv problém. Nejspíše tohle bude kvalitní Starbucks pobočka.