That's Enough !!

[LA by Night]

Příjde nám pomoc ve formě princového šerifa. Už to samo o sobě je tak nějak uklidňující a dokonce z toho na chvíli i bleskne naděje, že budu dnes spát někde v lepším než ve smradlavé kanalizaci. Dokonce nám i navrhne možnou cestu z tohoto pekla. Tajný výtah z princovy osobní kanceláře. Super. Necháme se tedy vést k únikové cestě. Vypadá to dobře. Cestou potkáváme jen mrtvoly, kterými se prostřílela a prosekala, když šla za námi. Je to opravdu impozantní bojovnice. A není divu. Pozice vykonavatele Princovy vůle a jeho osobního strážce není pouze politická. Šerif musí být nejen velice loajální, ale také všestranně schopný.

Dorazíme k výtahu a tam nás přímo z únikové trasy přepadne skupina nepřátel, která v mžiku odpraví šerifku.
Tato situace mi začíná velice lézt na nervy a začínám mít dost hry "na kočku a na myš", zejména pokud mám hrát myš.
(Aktivuji Presenci-Zastrašení) V místnosti se skoro skoro znatelně ochladí, a přestože teploměr by tuto změnu nezaznamenal, všichni přítomní ať živí nebo nemrtví to registrují. A středobodem tohoto působení jsem já. Má samotná přítomnost způsobuje mrazení v zádech a vyvolává strach.
(Aktivuji Presenci-Dread Gaze) Zaměřím se pohledem na postavu, která je uprostřed skupiny ozbrojenců vyčnívající ze skupinky ozbrojenců. Pro ni se stanu živoucí noční můrou, proti které není jiné záchrany než útěk.
Do pléna na ně zavrčím:

"Vypadněte, jestli se chcete dožít rána!!"

From The End

ılı.lıllılı.ıllı.

[ PARALYSED AGE - Bloodsucker ]

↠ⁿᵉˣᵗ ˢᵒⁿᵍ ↺ ʳᵉᵖᵉᵃᵗ ⊜ ᵖᵃᵘˢᵉ

ᴠᴏʟᴜᴍᴇ : ▮▮▮▮▮▮▯▯▯

Cloe tasí meč a poslouchá. Je těžké odfiltrovat všechen ten hluk kolem. Skřípání namáhané budovy, praskání ohně, křik rodných i lidí. I klapání těžkých bot komanda zní hlasitě.

Bum, bum, bum, bum.

Jsou tady. Jenže přesně v tu chvíli, kdy udělají dva kroky do místnosti, je slyšet něco jiného. Něco, co sem nepatří. Rychlejší pohyb. Běh? Pak ho přehluší výstřel.

Dveře, dveře a dveře. Další a další, už jsou ti z chodby na dosah a výtah se pořád nekoná. Chodby, úklidové prostory a kanceláře. Většina z nich plná štiplavého dýmu a dusivého pachu ohně. Nic, co by se dalo použít nebo se tam schovat s tím, že byste se dostali do lepší situace než v místnosti, kde jste se probrali. Skrz podlahu jsou občas vidět další z ozbrojenců, jak prochází budovou. Téměř jako by někdo kopnul do mraveniště.

Další dveře se otevřou. Další místnost téměř sesypaná. Chybí téměř celá stěna. Novinářský vrtulník září svým reflektorem přímo do obličeje. Roger ani neví, co ho varuje. Druhý zvuk vrtule, který by lidské smysly asi těžko zaznamenaly. Vynoří se zpoza rohu budovy. Odraz hledí se jen zlehka zaleskne. Střelec musí být pořád člověk. Jinak by stihl zareagovat. Výstřel pušky na okamžik přehluší všechno kolem. Ze stěny se zapráší. Kulka jí projde, jako by byla z papíru a zakousne se do podlahy. Jedno začíná být jasné, tahle past sklapla za všech stran.

Vejdou do místnosti, udělají několik kroků vpřed. Už si všimli Rogera, který se musel dostat z místnosti potom, co prásknul výstřel a míří za ním. Vlastně je štěstí, že má jejich plnou pozornost. To dost věcí usnadňuje. Kohoutek revolveru odskočí a zase přiskočí. Komora bubínku se otočí. Možná až moc jednoduché. Ten s plamenometem to schytá do místa nechráněného neprůstřelnou vestou a sveze se v zemi. Kolem se rozlévá kaluž jeho krve. Další výstřel, druhý padá. Třetí už nebude potřeba. Chladné ostří udělá s posledním krátký a tichý proces, jak se instinktivně otáčí za zvukem střelby.

Skutečně jednoduché.

Dupot nohou se přiblížil. Řítí se sem jako zběsilí. Jen tak tak se stihnete schovat do bezpečí, když zápalné projektily začnou pročesávat místo, kde jste jen před několika vteřinami stáli. Jde jen těžko zahlédnout kolik jich je. Podle hluku hodně. Z druhé strany se k místnosti žene vrtulník s odstřelovačem. Je čas tak akorát skočit do ohnivého pekla po vámi. Možná to bude o hodně příjemnější než to, co vás čeká z rukou těch, co napadli tohle místo.

Jazyk plamenometu vyšlehne a zapálí ty, co byli nejblíž. Snažili se krýt, ale je jim to k ničemu. Dvě ohořelá těla padnou k zemi. Další se můžou snažit utéct, ale je jim to k ničemu. Další šlehnutí plamene a tělo s brokovnicí odletí potom, co ještě exploduje střelný prach v patronách. Hledá hlavní poslední z jeho cílů a chladnokrevně zmáčkne spoušť zbraně. Plyn se prožene benzínovou hadicí a zášleh směs zapálí. Během okamžiku jazyk vyšlehne a postará se o zbytek. Je konec. Je čas jít dál. Dokud se neotevřou dveře za ním.

Všichni vnímáte žár plamenometu. Z chodby se ozývá řev. Jejich plamenometčík právě upálil svoje bratry ve zbrani, otočil se a sebevědomě vyšel chodbou. Dveře za ním se otevřely a prošla jimi žena. Desert Eagle v její ruce vystřelil jen jednou. Stačilo to. Z bezprostřední blízkosti do obličeje. Toho už nikdo nepozná, ani kdyby byl přeborník ve skládaní puzzlí. Jeho kusy jsou na obličeji ženy, která ani nehne brvou. Nad ramenem jí ční černý jílec meče a kulaté sluneční brýle zdobí cákance krve.

„Za mnou!“ Křikne šerifka když zneškodní posledního z mužů. „Vyhodili do vzduchu budovu tak, aby se z téhle části nedalo utéct. Výtahy jsou mimo. Jenže neví o tajném, co je v kanceláři prince. Dostaneme se ven a vypadneme.“ Ukáže na dveře za ní, které skutečně vedou do luxusně zařízené kanceláře, která patří nejvyššímu představiteli Camarilly v Chicagu.

„Tohle si někdo zatraceně odsere. Zatraceně moc!. Jen se seskupíme a pak je sundáme. Neskutečně moc!“ Vrčí mezi zuby a odklopí tajný panel za jedním z draze vypadajících obrazů. Zmáčkne tlačítko…

*cink*

Dveře výtahu se otevřou. Překvapená žena za nimi ani nestačí zdvihnout zbraň. Dvojice zápalných projektilů jí zasáhne do hrudi a odhodí na mahagonový stůl. Tajný výtah je plný ozbrojenců. Mezi nimi stojí jediná postava, která se vymyká. Upraví se, jako by jí střelba tak blízko iritovala.

„Dobrý večer.“ Prohnou se rty do přátelského úsměvu a vám v tom okamžiku dojde, že se tohle všechno nepodělalo dnes večer, ale mnohem dřív. Konkrétně před pár dny…

ılı.lıllılı.ıllı.

[ Arthur Brown - Fire ]

↠ⁿᵉˣᵗ ˢᵒⁿᵍ ↺ ʳᵉᵖᵉᵃᵗ ⊜ ᵖᵃᵘˢᵉ

ᴠᴏʟᴜᴍᴇ : ▮▮▮▮▮▮▮▯▯

Na Rogerovu poznámku o tom, že už vlastně nedýchám, jen zavrčím. Nebylo to něco, na co bych byl zvyklý, nebo něco, co by se mi nějak extra líbilo. Pořád jsem na tyhle drobné detaily zapomínal. Zvlášť teď, ve stresu. Kurva já fakt nesnáším oheň a prostě se k němu nechci vůbec přibližovat. Radši budu v tý zpíčený cele pomyslím si, ale neřeknu nic. Ne, teď nebyl čas na to být posera. Situace se zkurveně komplikuje, a objevuje se nové nebezpečí - těžkooděnci. Náhle začíná být zcela jasnější, o co se jedná. Řízená likvidace. A my jsme měli být zlikvidovaní. Ale proč? A kým?
Jistě, Roger mi částečně odpoví. Lovci. Ale to pro mě nebyla uspokojivá odpověď. Jak se jim podařil takhle propracovaný útok? No, na odpovědi bude čas později.

V ruce sevřu pevně svůj policejní Glock 22. Zkurvení lovci. Zkuverný oheň. Zkurvenej život. Všechno mě sere. Ale Roger má pravdu a zdá se, že nejvíc ví, co dělat. S pistolí v ruce začnu prohledávat okolí. Hledám cokoliv užitečného, a nebojím se prostě vykopnout další dveře. Na šahání na kliku není dost času. Podívám se na Alvina a Cloe. Cloe nevypadá dobře, takže bude blokace dveří na Alvinovi.
,,Hej Rogere, pokud nenajdeme jiný východ, můžu se zkusit dostat skrz ně. Umím být pro lidi skoro neviditelný. Když se je sevřeme v palbě z dvou stran, budeme mít taktickou výhodu" řeknu a pokynu mu. Zatím ale hledám jiný východ vyrážením dveří a pozorováním. To tady ve dvacátém patře opravdu není výtah? pomyslím si.

"Eh... prosím." Dveře šli ztěžka, skoro jakoby je někdo nebo něco drželo. Ani ale nestihnu říct prd, natož abych se pozorněji rozhlédla a už mě kravaťák tlačí zpět. Už chci začít něco namítat, ale Alvin dveře zase zabouchne, opře se o zeď a vytáhne svojí zbraň. A hned na to vysvětlí proč.


Uslyším výstřely jdoucí z chodby, zaslechnu i zasténání umírající a je to jen otázkou chvilky, kdy se mi v ruce objeví má katana. Pomalu, procítěně si protáhnu krk, trochu se i rozhýbu a přitisknu se na druhou stranu dveří. Pustíme jí? "Ne a neruš." Zavřela jsem na chvilku oči, soustředila se, poslouchala. Začala jsem se soustředit na své smysly, naslouchala jsem. Samuel mi o tom něco říkal, před pár dny. Jen jsem zatím netušila, jestli to opravdu umím. A kdy jindy než teď to zjistit, no ne?

Pro ostatní jsem vypadala jako bych si chtěla zdřímnout. Stála jsem opřená o zeď vedle dveří, katanu v jedné ruce, druhou ruku položenou na zdi, oči zavřené a hlavou jsem natáčela jako netopýr ve tmě hledající svou kořist. A já se o to vlastně i snažila. Snažila jsem se je slyšet, vnímat. Vědět kolik jich tu je. Soustředila jsem se jen a jen na to a nevnímala nic jiného. Kolik vás je a kde jste? To jediné mne teď zajímalo.

Best Day Ever

ılı.lıllılı.ıllı.

[ Joy Division – Transmission ]

↠ⁿᵉˣᵗ ˢᵒⁿᵍ ↺ ʳᵉᵖᵉᵃᵗ ⊜ ᵖᵃᵘˢᵉ

ᴠᴏʟᴜᴍᴇ : ▮▮▮▮▮▮▯▯▯

Kolem budovy fouká vítr. Vrtulník zdejší televizní stanice krouží kolem. Tohle nebude problém. Camarilla je má pod palcem. Nemají takový dosah, aby se dostali dál.

Na zem je to daleko, zatraceně daleko. Dvacet pater minimálně. Divnější jsou auta, která stojí dole. Černá SUV. Dveře otevřené a vozy prázdné. Hasičské i policejní houkačky znějí v dáli. V moc velké dálce na to, aby jeli sem. Dokonce je vidět jedno z aut, které se mihne mezi domy. Rozhodně sem nejede. Možná oklikou. Hodně velkou. Stoupající slunce je nepříjemné ještě mnohem víc než drobné mrazení z ohně, který je někde poblíž. Kouř je cítit ve vzduchu a černý dým stoupá z boku budovy. Tam bude i oheň. Naoranžovělá záře na obzoru je ale prostě pořád mnohem děsivější.

Alvin s Cloe otevřou jedny ze dveří v sálu. Žár na druhé straně cítit není. Naštěstí. Jdou ale otevřít celkem těžce. Hned jak vás do obličeje praští vítr, který se žene chodbou. O kus dál je část domu prostě pryč. Pod vámi šlehají plameny. Přesně na druhé straně, než vyběhl ten hořící muž. Přesně o několik pater níž. Jak se sem…

Dveře na druhé straně se rozrazí. Proběhne jimi žena. Upravená blondýna v černém kostýmku. Teď je ale rozcuchaná, oblečení má potrhané a zdá se, že v jejích očích je něco bestiálního. Tedy v oku, půlka obličeje je oholená na kost. Téměř skočí dopředu. Prásknutí výstřelů jí popožene o několik kroků. V očích se jí objeví ještě větší dávka zuřivosti. Pak zařve bolestí a svalí se na zem. Zkřivenými prsty si drásá hrudník. Zápach spáleného masa je cítit dost dobře.

V chodbě stojí trojice mužů a postupují vpřed. Na sobě mají obleky jako zásahová jednotka. Jenže jim chybí jakékoliv označení. Tihle rozhodně k policejním složkám nepatří. První z nich sklání hlaveň kouřícího samopalu. Neobtěžují se ani používat tlumiče. Druhý má tu samou zbraň. Další nese na zádech velkou lahev, ze která vede hadice až k hubici, kterou svírá v rukou. Zažehnutý plamínek jasně napovídá, o co se jedná. Zápalnou munici a plamenomety si nikdo běžně nebere, pokud neví přesně, jaké hnízdo jde vyčistit. Zatím vás nevidí. Jdou chodbou směrem k místnosti. Z jedněch postranních dveří se mihne stín. S prvním z nich hodí o zeď chlapík v kožené bundě. Druhý ho dávkou pošle k zemi. Zuřivě nakopne jeho mrtvolu, která se svíjí v agónii na zemi.

I z jiných míst v budovy je slyšet střelba. Přes vítr, přes praskání ohně i rachot vrtulníku který létá kolem. Jen těžko lze odhadnout kolik skupin tu je. Očividně ale dodělávají práci, kterou nezvládla exploze. Cílená destrukce Camarilly v Chicagu právě začala.

Not Ordinary Fireworks

Ze mdlob mě probere obličej Cloe… nebo Eli. Co vlastně dělám na zemi? „Nic mi není.“ Posadím se a spíše slyším, než cítím, jak se ze mě sypou střepy. Celým bokem mi projede ostrá bolest až tlumeně zavrčím. Snažím se narychlo prohlédnout. Mám úplně zničený oblek. Ten byl nový, mám jej sotva týden. Sakra… hádám, že zase dám brzy někomu vydělat.
Ta bolest v boku je dost otravná. Pokusím se nadzvednout sako a podívat se, na zdroj toho nepohodlí. Krátce se zasoustředím a nechám své tělo dát trochu do pucu. Cítím, jak se mi pod košilí znovu splétá kůže a poraněné svalstvo dohromady. Po pár vteřinách je hotovo a po bolesti ani památky. „Co se stalo?“ Zeptám se osazenstva. Kromě Cloe tak nějak registruju i všechny ostatní. Pak si všimnu lidské pochodně, která kolem mě probíhá. Příliš blízko než bych rád a v tu ránu jsem na nohou v pokusu za každou cenu se vyhnout nebezpečí kontaktu. Člověk, ale jen proběhne kolem a proletí dírou po okně. „Kurva... kurva…“ Vydýchávám příval adrenalinu.

☥

Když opadne prvotní šok a tak nějak se zorientuju v prostoru a situaci, je mi jasné, že se musíme dostat co nejdříve pryč. Fakt tady nechci být ani o vteřinu déle, než bude nezbytně nutné. Zamířím k díře po oknu, kterou si s východem spletl hořící kolega. Chytím se něčeho pevného, možná nahmátnu a vyzkouším rám vyraženého okna, rožek stěny, cokoliv, co by mohlo posloužit jako dodatečná opora. Pak se vyhnu ven z díry a shlédnu dolů s cílem zjistit, kde přesně vlastně hoří, z kterého patra pod námi stoupá kouř apod. Následně se vytáhnu zpět a všimnu si vrtulníku kroužícího okolo budovy. Prohlédnu si jeho potisk... Novináři... Sakra... Urychleně zalezu zpět dovnitř doufajíc, že si mě tam nikdo nevšimne. Zamířím spěšným krokem zpět hlouběji do místnosti a ke zbytku ke skupině.

// Tady mě prosím oprav co se týče toho, co jsem viděl pod námi (a jestli vůbec něco)
„Vypadá to, že nejhorší to bude dvě patra pod námi.“ Oznámím ostatním, zatímco kolem nich procházím a pod zasviněnými botami mi křoupe rozbité sklo ze stolu, po kterém zbyl jen rám. Z poznámky o pravděpodobném dnešním noclehu se mi nepříjemně zježí chloupky za krkem, ale nijak ji nekomentuju.
Dojdu ke dveřím, u kterých se zastavila Cloe. „Jestli dovolíš.“ Promluvím na ni gentlemanským tónem, když jsem skoro u ní a pokud ustoupí, tak vezmu za kliku a jen okamžik počkám na reakci z ruky z případného pálení a pak za ni zatáhnu s úmyslem otevřít dveře.

Sunrise Fking O'clock

ılı.lıllılı.ıllı.

[ Sick Puppies – You're Going Down ]

↠ⁿᵉˣᵗ ˢᵒⁿᵍ ↺ ʳᵉᵖᵉᵃᵗ ⊜ ᵖᵃᵘˢᵉ

ᴠᴏʟᴜᴍᴇ : ▮▮▮▮▮▮▮▮▯

☥

☥

[ Billy Joel - We Didn't Start the Fire ]

,,Oh Connie, do čeho ses mi to zase připletl?" ženský hlas rezonoval mojí hlavou, zatímco jsem před sebou viděl tvář jediného člověka, kterému jsem kromě mojí mámy věřil. Krásná, zkurveně sexy blondýnka, která se bůh ví proč zahazovala s lůzrem jako jsem já. No, někdo by řekl, že v tom vzhledem k jejímu povolání hrají roli peníze. Ale tohle byla skutečná láska kurvafix. Skutečná. Láska.
,,Ale vůbec do ničeho bejby..." řeknu, zatímco žena předemnou pustí rádio. Hraje tam Billy Joel, ,,We didnt start the fire". Mám tu písničku fakt kurva rád. Ale to ona ví.
,,Mám problém tomu věřit. Ty, takový gangster. Víš, že když lžeš, tak se potíš" řekla žena pobaveně, a žertovně mě plácla. ,,Potím? Já...né..." začal jsem překotně, jen abych si uvědomil, že na sobě skutečně cítím vodu. Zarazím se, a sáhnu si na obličej. Je úplně celý mokrý. Tak moment... pomyslím si, a podívám se na svoje ruce. Najednou na nich už vůbec není kůže. Jsou rudé, a trčí z nich maso a kosti. Co to? napadne mě, a pokusím se chytnout znovu za obličej, jenom abych místo masa cítil ocelovou masku. Cítím, že je pod ní voda...Všude je voda. Najednou už nestojím, jsem na zemi. Kdy jsem upadl?

,,Hej Delle?" zeptá se láska mého života.

,,Delle, jsi v pohodě?"

ZABIJ UTEČ ZABIJ UTEČ ZABIJ UTEČ

VTRHNI JIM KRKY A ROZTRHEJ JE NA KUSY!

Cítím, jak se mi celé tělo třese. Opravdu hodně nesnáším oheň. ,,Drž hubu...Drž hubu!" řeknu sám sobě, a vyděšeně sleduju plameny. ,,Já kurva nesnáším oheň. Nesnáším oheň" řeknu opět nahlas a dvakrát se bouchnu do hrudi. ,,Omlouvám se...špatné vzpomínky..." řeknu prostě všem, především Cloe, která u mě doposud byla nejblíže. To snad aby si nemyslela, že říkám, aby držela hubu jí. Kde je Sparky? Kde je můj chudáček? pomyslím si, ale nikde svou emoční podporu nevidím.

STÁHNI Z NICH KŮŽI A POUŽIJ JÍ JAKO ŠTÍT PŘED SLUNCEM

Tyhle myšlenky...Jděte pryč! Vypadni z mojí hlavy ty svině!

Pomyslím si, a jdu směrem k Cloe a dveřím, které vedou ze zdejší síně. Jenže v tu chvíli...Kolem mě někdo projde. Někdo hořící. Doteď jsem ho vůbec neznamenal. Vyskočí z okna. Zůstanu konsternovaně stát.
,,Uklidni se. Uklidni se..."
Tohle je noční můra, zkurvená noční můra! Zrovna mně!
Nevydržím klidný moc dlouho. Musím se odsud dostat. Tohle je jak ušité přímo na to, aby mi to připomínalo moje traumata. Co se tu KURVA ale děje? V hlavě mám blok. Musíme ven.
Několik dveří, všechny vedou do neznáma. Cloe zkouší jedny, a podle kliky chce asi poznat, zda je za nimi oheň nebo ne. Popáleniny už na ruce mám, a další nechci. Co hledám jsou...Prosté symboly. Především pak ten směrem k požárnímu východu. Něco takového v budově určitě bude existovat, na takové věci jsou směrnice, zvlášť u takovýhle nóbl lidí. A pokud architekt nebyl úplný idiot, ještě by to nemělo být kompletně pohlcené plameny. A navíc...Někde by tu mohl být hasící přístroj. Vydám se ho hledat.
,,Musíme spolupracovat. Vidíte někdo nějaký hasičský přístroj? Požární východ? Nebo alespoň něco, co by nám nějak pomohlo?" řeknu sýpavým hlasem, ale je vidět, že křičet mi dělá problém.
,,Když jsem byl děcko, říkalo se, že dokud v místnosti přímo oheň není, a cesta je zablokovaná, je nejlepší zadusit dveře kolem kvůli dýmu, otevřít okna, a zavolat hasiče aby pro tebe poslali auto s žebříkem..." řeknu dále, především chlápkům jménem Roger a AJ, pokud si pamatuju správně. ,,Venku musí už hasiči být, nebo někdo jiný. Novináři, policie. Hergot, třeba i Rodní. Když rozbijeme ta neprůstřelná okna a upoutáme pozornost na tohle patro, mohl by nám někdo pomoci zvenčí" řeknu dále, ale chci znát jejich názor. Ukvapená akce by nám mohla teď ještě víc uškodit.

Proč tu vlastně jsme? Zazní otázka v mé hlavě, na kterou aktuálně neznám odpověď. Jen pokrčím rameny a dál, nalepená na skle sleduji letadlo, jak roluje na start, připravuje se k odletu a nakonec i vzlétá.

"I Belive i can fly, i belive i can touch the sky," letěla jsem. Od skla, asi. Musela jsem ne? Nejspíš. Fakt? Určitě, jak jinak by ses dostala až sem? Že jo? Jo. A zvedej se. Zvedla jsem se. Roztřesená, trochu duchem nepřítomná a parádně potlučená.

"Au." Cosi mě bodalo na noze a špatně se mi stálo. Podívala jsem se tam. "Sklo? Já mám v noze sklo?" Spíš se koukni z okna. Koukla jsem se. Oči se mi rozšířili hrůzou. Oheň. Nechtěla jsem tu být. Opravdu ne. Rozhlédla jsem se po kdysi krásné a honosné hale, abych zahlédla jen zkázu a zmar. Hořící postava ve mě zanechávala směsici hrůzy a úžasu, zatímco plameny venku a příslib čehosi strašlivého ve mě budil jen tu hrůzu. Chtěla jsem odsud co nejdál, musela jsem prostě zmizet. "Co teď? Co teď? Kam jít?" Oči mi cukali z místa na místo, hledali východy. Chvilku mi trvalo, než jsem si všimla svých společníků.

"Klid holka. Tak co tu máme? Hm..." Ostře soustředěná mysl se zaměřila na ležící postavy, které se teprve probíraly. "Rogere, vstávej, musíme odsud vypadnout, než se rozední." Přidřepla jsem u vlasatce, trochu s ním zatřásla, dokud se neprobudil. "Zvedej se, musíme zmizet, než to tu bude celý v plamenech. Podívej se po nějakým východu, já se kouknu na ostatní." Přísný a ostrý hlas, který si nepřipouští odmluv. Jen co se gangrel zvedne, zamířím za dalším. Dell, jestli si dobře pamatuji. Jop, Dell, jako ten počítač. "Mlč. Delle, jsi v pohodě?" Má ruka dopadla Nosferatuovi na rameno, lehce jsem s ním zatřásla. Žil... ehm... svým způsobem. Neživě. "Vstávej, musíme zmizet. Bude svítat." Další na řadě byl kravaťák, bleh. Jak já nenáviděla kravaťáky. Někdo to udělat musí. "Já vím. Mlč už konečně. Alvine? Jsi celej?" Nedotkla jsem se ho. Nope. Nemám je ráda. Ani botou. Jen jsem si k němu přidřepla, zvědavě jsem natočila hlavu a zeptala se ho.

"Dobře, to bychom měly, co teď?" Východ? "Jop." Není támhleto moje katana? Pohledem sjedu k zemi, kde jsem ležela a opravdu, ležela tam má katana. Nože naštěstí byli v jejich pouzdrech (dva karambity), takže jsem jen docourala ke kataně a zvedla ji ze země, načež jsem ji vrátila do jejího úchytu na zádech. Víš, že tam je to na hovno? "Jo, pak to přehodím. Au..." Pohled mi sjede k noze, ze které mi stále trčí kus skla. Taky ho mohla už vyndat. Zatnu zuby, vytáhnu střep a bolestivě zasyčím. Nějakou dobu to ještě bolet bude, ale aspoň to nebude překážet.

"Našel jsi východ?" Štěkl ostrý hlas halou, aby přehlušil dunění nedalekých ohňů. Rozhlížela jsem se po místnosti, viděla několikero dveří. Které jsou ty správné? "To se zjistí snadno." Rozešla jsem se k nejbližším dveřím a položila na ně ruku. Pokud je za nimi oheň, bude to pálit ne? CHCI VEN! A sakra. "A sakra."