Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
VtM: Ivory Tower
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Best Day Ever
Kolem budovy fouká vítr. Vrtulník zdejší televizní stanice krouží kolem. Tohle nebude problém. Camarilla je má pod palcem. Nemají takový dosah, aby se dostali dál. Na zem je to daleko, zatraceně daleko. Dvacet pater minimálně. Divnější jsou auta, která stojí dole. Černá SUV. Dveře otevřené a vozy prázdné. Hasičské i policejní houkačky znějí v dáli. V moc velké dálce na to, aby jeli sem. Dokonce je vidět jedno z aut, které se mihne mezi domy. Rozhodně sem nejede. Možná oklikou. Hodně velkou. Stoupající slunce je nepříjemné ještě mnohem víc než drobné mrazení z ohně, který je někde poblíž. Kouř je cítit ve vzduchu a černý dým stoupá z boku budovy. Tam bude i oheň. Naoranžovělá záře na obzoru je ale prostě pořád mnohem děsivější.
Alvin s Cloe otevřou jedny ze dveří v sálu. Žár na druhé straně cítit není. Naštěstí. Jdou ale otevřít celkem těžce. Hned jak vás do obličeje praští vítr, který se žene chodbou. O kus dál je část domu prostě pryč. Pod vámi šlehají plameny. Přesně na druhé straně, než vyběhl ten hořící muž. Přesně o několik pater níž. Jak se sem…
Dveře na druhé straně se rozrazí. Proběhne jimi žena. Upravená blondýna v černém kostýmku. Teď je ale rozcuchaná, oblečení má potrhané a zdá se, že v jejích očích je něco bestiálního. Tedy v oku, půlka obličeje je oholená na kost. Téměř skočí dopředu. Prásknutí výstřelů jí popožene o několik kroků. V očích se jí objeví ještě větší dávka zuřivosti. Pak zařve bolestí a svalí se na zem. Zkřivenými prsty si drásá hrudník. Zápach spáleného masa je cítit dost dobře.
V chodbě stojí trojice mužů a postupují vpřed. Na sobě mají obleky jako zásahová jednotka. Jenže jim chybí jakékoliv označení. Tihle rozhodně k policejním složkám nepatří. První z nich sklání hlaveň kouřícího samopalu. Neobtěžují se ani používat tlumiče. Druhý má tu samou zbraň. Další nese na zádech velkou lahev, ze která vede hadice až k hubici, kterou svírá v rukou. Zažehnutý plamínek jasně napovídá, o co se jedná. Zápalnou munici a plamenomety si nikdo běžně nebere, pokud neví přesně, jaké hnízdo jde vyčistit. Zatím vás nevidí. Jdou chodbou směrem k místnosti. Z jedněch postranních dveří se mihne stín. S prvním z nich hodí o zeď chlapík v kožené bundě. Druhý ho dávkou pošle k zemi. Zuřivě nakopne jeho mrtvolu, která se svíjí v agónii na zemi.
I z jiných míst v budovy je slyšet střelba. Přes vítr, přes praskání ohně i rachot vrtulníku který létá kolem. Jen těžko lze odhadnout kolik skupin tu je. Očividně ale dodělávají práci, kterou nezvládla exploze. Cílená destrukce Camarilly v Chicagu právě začala.
| ||
| |||
 | Not Ordinary Fireworks Ze mdlob mě probere obličej Cloe… nebo Eli. Co vlastně dělám na zemi? „Nic mi není.“ Posadím se a spíše slyším, než cítím, jak se ze mě sypou střepy. Celým bokem mi projede ostrá bolest až tlumeně zavrčím. Snažím se narychlo prohlédnout. Mám úplně zničený oblek. Ten byl nový, mám jej sotva týden. Sakra… hádám, že zase dám brzy někomu vydělat. ☥ Když opadne prvotní šok a tak nějak se zorientuju v prostoru a situaci, je mi jasné, že se musíme dostat co nejdříve pryč. Fakt tady nechci být ani o vteřinu déle, než bude nezbytně nutné. Zamířím k díře po oknu, kterou si s východem spletl hořící kolega. Chytím se něčeho pevného, možná nahmátnu a vyzkouším rám vyraženého okna, rožek stěny, cokoliv, co by mohlo posloužit jako dodatečná opora. Pak se vyhnu ven z díry a shlédnu dolů s cílem zjistit, kde přesně vlastně hoří, z kterého patra pod námi stoupá kouř apod. Následně se vytáhnu zpět a všimnu si vrtulníku kroužícího okolo budovy. Prohlédnu si jeho potisk... Novináři... Sakra... Urychleně zalezu zpět dovnitř doufajíc, že si mě tam nikdo nevšimne. Zamířím spěšným krokem zpět hlouběji do místnosti a ke zbytku ke skupině. | ||
| |||
(1)6026.png){kind=icon} |
 Zvuk kuropění, vůně táborového ohně a čerstvý vánek. K tomu obličejem ležet ve střepech na břiše roztaženej na znak v louži něčeho co byla doufám především voda a naprosto zlikvidovanej koberec. Sotva jsem se probudil a začal zpovídat sám sebe jako by to byla ta nejhorší propařená noc mýho života, zatřásla se mnou ta bláznivá holka. Zvednu se na rukou do kleku a prohmátnu si obličej. Jsem snad čekal modřiny, nebo co? Všechno bylo na svým místě tak jak Emrys sliboval. Jakmile jsem se rozhlídl kolem, akorát jsem zahlídl hořícího chlápka mizejícího ze scény. "Co to doprdele..." Jasně, slyšel jsem Cloe, ale jsem mladej emancipovanej muž a mám právo na svý vlastní zmatený otázky. Rozepl jsem křivák, abych zjistil co mě tlačí a na svět se vyloupla neprůstřelná vesta. Byl to pěknej dílek skládačky k pumpovací brokovnici, kterou jsem zvedl ze země.
Opřu se o ní jak o hůl při vstávání na nohy. Ježily se mi tu z toho chlupy na krku a to jsme nevěděli ani za nehet toho co se stalo. Výhled po místnosti stál za starou bačkoru, ale přeci jsem snad musel tohle místo už někde vidět. To jsme s těmahle všema krámama naběhli někomu donést pizzu? Udělám aspoň malý kolečko po sále a zajdu se podívat z okna, než se vrátím k ostatním u východů a cestou k nim zkontroluju mobil v kapse.
"Delle, nedejcháš, kouř tě akorát oslepí." Zamručím a sleduju počínání Cloe u dveří. "A určitě se nenecháme vyprostit hasičema, zachránit policajtama a nebo odvézt sanitkou. Lidi za tohle dost možná můžou a i kdyby ne, tak pořád přemejšlej jako lidi. Budeš jako v cele předběžnýho zadržení koukat jak za oknem vychází sluníčko?" Frustrovaně z toho už zavrčím a nabiju brokovnici. "Dneska spíme v blátě s krysama, tak se na to připravte. Dolů, do metra, do tunelu a budem rádi jestli neusnem na kolejích, jasný?"
| ||
| |||
 | Behind The Mask [ Billy Joel - We Didn't Start the Fire ] ,,Oh Connie, do čeho ses mi to zase připletl?" ženský hlas rezonoval mojí hlavou, zatímco jsem před sebou viděl tvář jediného člověka, kterému jsem kromě mojí mámy věřil. Krásná, zkurveně sexy blondýnka, která se bůh ví proč zahazovala s lůzrem jako jsem já. No, někdo by řekl, že v tom vzhledem k jejímu povolání hrají roli peníze. Ale tohle byla skutečná láska kurvafix. Skutečná. Láska. ,,Delle, jsi v pohodě?" Tak moment...To není ona. Tohle není můj být. Tohle je...síň. Ta holka...Já jí znám... uvědomím si náhle. Cloe, nebo Eli. Vím, že se jich tam vevnitř pere víc. ,,Co se to kurva děje?" vyhrnku ze sebe zmateně, zatímco si rychle srovnávám masku. Rozhodně nechci, aby mě tahle holčina viděla. Taky by se mohla posrat srachy. Svítat? pomyslel jsem si, když mi to řekla. Ano. Bože, teď mi to teprve došlo. Začnu se zuřivě rozhlížet po okolí. Oheň. OHEŇ! OHEŇ! | ||
| |||
 | In My Head
| ||
| |||
| Great Chicago Fire
Vrtulník na střeše se chystal ke vzlétnutí. Obrysová světla poblikávala rudě do noci a vrtule vířila vzduch. Žena, která ještě před několika okamžiky ležela doma v posteli, vyběhla ze dveří a hnala se k němu. Vítr jí cuchal vlasy, které si pečlivě česala cestou v taxíku. Na sobě měla teplou bundu a červený rolák. V červené jí byli zvyklí vidět a tohle bylo zatraceně důležité. Jen místo obvyklých lodiček zvolila tenisky. Hlavně z praktických důvodů. Stejně je nikdo neuvidí. Naskočila do helikoptéry. Už tam na ní čekal její kolega. Byl nový. Henry, Harold? Určitě něco na H. Pokývla mu, připoutala se a nasadila si sluchátka. Helikoptéra s logem WGN-TV se zvedla ze střechy a vyrazila k centru města. Henry nebo Harold si chystal kameru. Dívala se na masivní sloup kouře, který stoupal k obloze. Tohle nebylo za poslední dobu poprvé, co se něco podobného stalo. Novinář v ní si nemohl takovou situaci nechat ujít. I když věděla, že kolem toho, co se v Chicagu děje, hrozí nebezpečí. Jenže netušila jaké. Kdyby to Courtney Spinelli věděla, nejspíš by zůstala v posteli.
Sean Pole to viděl přímo ze stanice. Nebylo potřeba, aby je někdo volal. Prostě se to nedalo přehlédnout. Tichá noc, ničím nerušená a najedou rána. Po explozi začaly z centra šlehat plameny. Nejdřív stál v šoku a díval se na to. Pak se rozezněly sirény a všichni vyrazili k autům. Hnali se městem. Pokud brzy nezastaví plameny, bude to háji. A jestli se požár rozšíří, bude to peklo. Potil se i v chladné noci. Potil se jako prase. Lidi hleděli k centru a ukazovali. Vykláněli se z oken. Ta rána musela probudit snad celé město. Bál se, že přijedou pozdě. Pohledem hypnotizoval ručičku na tachometru, jako by jí pouhou silou vůle mohl vytáhnout na vyšší hodnoty. Předjela je kolona černých SUV, od kterých se jen odrazila modrá světla jejich majáku. Co to kurva bylo? Kdo v tuhle chvíli předjíždí hasiče? Těžko říct. Okna měli začerněná a vůbec nic přes ně nebylo vidět. Zavrtěl hlavou a nechal je být. Měl důležitější věci na práci.
Annette Nance-Holt seděla na posteli o oknem se dívala na plameny. Telefon ležel vedle ní na posteli. Za celou svou kariéru nic takového nezažila. Věděla, že jsou čísla, která musí brát a nesmí říct ne komukoliv, kdo je na druhém konci linky. Začínala v terénu a dotáhla to až na komisaře. Velela celému hasičskému sboru Chicaga. Myslela si, že jediný, komu se ve městě přímo zodpovídá, je starosta. Sakra, je první ženská a černoška, co se tak vysoko dostala. Sice jí to trvalo přes třicet let služby, ale je to prostě poprvé za sto šedesát let, co oddělení existuje. Dnešní večer ale její vírou otřásl do základů. Dívala se na sloup kouře a chystala se vydat rozkaz, který se jí hnusil. Podívala se na fotku na nočním stolku a vzpomněla si na to, co říkal hlas v telefonu. Jeden její syn byl po smrti. Umřel v šestnácti, když kryl spolužáka během střelby v autobuse. Nesmí dovolit, aby se tohle v její rodině stalo znovu. Zatnula zuby. Vytočila číslo. Věděla, že ten, kdo volal jí, udělal to samé i na jiných místech. Dala rozkaz. Auta dojedou na místo požáru až po východu slunce. Dřív ne. Pak se rozbrečela.
Fouká a je přitom teplo. Po tvářích vám teče studená voda. Prší? Nebo co se to sakra stalo? Po otevření očí se všechno kolem houpá. Tohle bylo něco extra. Zatraceně extra. Kolem panuje peklo. Někde v dálce šlehají plameny, které marně skrápí bezpečnostní protipožární systémy, které ještě fungují. Za zbytky nerozbitných skel, kde by jindy bylo vidět známé panorama Chicaga, jsou pouze sloupy temného dýmu, kterými sem tam prošlehne ohnivý jazyk. Nejsou tak blízko ale stejně je to děsivě nepříjemné. Pokud Rodné něco umí doopravdy rozházet, je to právě oheň. Bestie tam hluboko ve vás škrábe a kňučí hrůzou. Zatím se vám ji ale daří držet na řetězu. Zatím. Co se sakra stalo? Kde sakra jste? Vzpomínky jsou uzavřené někde za otřesem, který předcházel tomu masakru. Kolem je kouř, křik a chaos. Sál, velký sál. Všechno kolem bylo noblesní a moderní. Něco, co stálo roční příjem několika Američanů střední třídy. Několik východů nepochybně vede ven. Jenže kde je všude oheň? To nejde dost dobře odhadnout. Někdo kolem projde a hoří? Kdo to sakra byl? Určitě jste ho znali. Jenže teď plápolá jako pochodeň. Proskočí oknem. Přímo ven. Tohle nepřežije ani Rodný. Jenže v agónii mu to moc nemyslí. Dovnitř vnikne další studený noční vzduch. Dobře, ne tak úplně noční. Je prosycený pachem, který je nebezpečný. Pachem, který vyvolává podobně hlubokou odezvu odporu jako oheň. Pachem svítání.
„Dobrá ráno Chicago je 6:00 a zhruba za půl hodina nás čeká svítání! Vítá vás Jackie Bange a přinášíme vám živé záběry z požáru z centra Chicaga. Hasiči stále nedorazili na místo. Žádné bezpečnostní složky nejsou stále přítomné. Je to děsivý pohled! Před domem parkuje několik vozů. Naše kamery zaznamenaly že muži z nich vnikli do budovy před několika minutami. Jsou ozbrojení! Bože, někdo vyskočil ven z okna, ten člověk hoří!“ Žena vytřeští oči a v tom k ní přiběhne muž s vysačkou televizní stanice kolem krku. Něco jí řekne a ona se na něj podívá výrazem plným neuvěření.
| ||
| |||
| Birds and Bees Nastala chvíle ticha. Roger už trochu nervozně těkal pohledem z jednoho mlčícího obličeje na druhý, než syknul a upravil si vlnu vlasů, co mu padala do očí. "Doprdele." Shrnul to a podíval se na tabuli. Rozhodil rukama a opřel se do tabule dlaní vedle prvního bodu. "No tak začneme úplně z gruntu, no." Podíval se zpět na Vás a zatímco mluvil, mnul si prsty a odolával nutkání strčit si ruce do kapes. "Maškaráda, to je prostě základní princip, kterej nám všem umožňuje v klidu existovat, protože kdyby si sedm miliard lidí řeklo, že mají čas do západu slunce na to vytřískat všechny Rodný, tak se to prostě stane a nikdo z nás s tím nic neudělá. Pokud nechcete žít někde v ruský tajze a objevovat se na fotkách vedle bigfoota." Názorně ukázal na Della. "Takže žádný zohyzděný ksichty na veřejnosti, žádný ožužlávání krků pod kamerama a prostě nic, co by dalo lidem tušit že existujeme, natož důkaz. Jednoduchý." Podíval se zamyšleně ke stropu a podle pohybů rtů si něco tiše zopakoval a snažil vybavit, než to řekl nahlas. "Říká se prostě že neodkryješ svou pravou podstatu před těmi, kteří nejsou krve a pokud to uděláš, ztratíš svoje právo na krev." Zvedl do vzduchu dva prsty na kterých počítal. "Z toho si vemte dvě věci. Znalý našeho světa nejsou jen Rodný. Jsou ghoulové, blood dollky a spousta dalších stvoření noci. Ti o sobě, Vás a našem světě něco vědí. Neřekl bych že je někdo, kdo ví všechno. Za druhý taky vězte, že jestli tuhle tradici porušíte, tak po Vás zbyde jen koberec na vyklepání." Přesvědčil se na Vašich výrazech, zda to řekl dostatečně důrazně. "Tím chci říct ,že přijde někdo koho znáte, Vaši rodičové, nebo někdo úplně cizí a zbaví se Vás a kohokoli, u koho byť jen hrozí, že byste mu o světě temnoty mohli něco vykecat." Na chvíli se odmlčel a nechal ponurou atmosféru se uležet ve Vašich hlavách. Zašel se podívat z okna a pak se posadil za katedru a položil si na ní nohy. "Panství je jednoduchý, ale je potřeba na to myslet. Na světě už asi neni místo, který by za to stálo a nikomu nepatřilo. Každý velký město v Americe dneska už někomu patří a pokud patří Camarille, patří zároveň Princovi danýho města. Podobnýmu, jakýho jsme před pár dny potkali a byli jsme mu představený, protože jsme se dostali na jeho Panství a jelikož jsme se dostali na jeho Panství, museli jsme mu prokázat náležitou úctu a získat jeho svolení tady pobývat." Tohle zvládl odříkávat i s mobilem v ruce, jenž zase vytáhl. "Když Princ uzná, že mu ve městě nevadíte, musíte pak respektovat jednotlivý území, který on rozdělil mezi svý poddaný. To můžou být čtvrti i jednotlivý ulice. S tím je potřeba respektovat i ty kdo to území ovládá a nedělat tam bordel. Měli byste mít jejich svolení na tom území lovit. Neměli byste tam dělat bordel. Naštěstí se očekává jistá míra pohostinnosti, ale rozhodně ne žádná ochrana." Odeslal zprávu a zvedl k Vám oči. "No a když se Princi dostatečně zavděčíte, třeba jednu dvě ulice taky dostanete, nebo se o ně podělí Váš Sir. Cokoli z toho, je pak na Vás, abyste na tom území zjednali pořádek." Podíval se pak na tabuli a přečetl si další body. "Potomstvo a Zodpovědnost. V tuhle chvíli taky jednoduchý. Ani nemyslete na to, že byste vytvořili další Rodný. Jde to, ať už víte, nebo netušíte, jak na to. Nechci o takovejch nápadech ani slyšet. O tomhle rozhoduje Princ a starší, fakt se to neděje dnes a denně a nikdo to nikomu neodpouští. Nedávejte nikomu pít svou krev a kdybyste to chtěli zkusit, tak si vyřiďte svý pozemský záležitosti, protože jakmile se to rozkřikne, nepobudete tu dlouho." Až teď si přečetl další bod a plácl se do čela. "Jasně, Pohostinnost, souvisí s Panstvím. Pokud se budete toulat po městě, aniž byste se představili a budete se tvářit nenápadně, může se z Vás snadno stát lovná zvěř. Pro některý není tak těžký vysvětlit proč zabili nějakýho cizího Rodnýho co se jim toulal po dvorku. Tohle je Amerika, stejný pravidla jako u lidí. Pokud se touláte někomu po tmě na dvorku, může Vás z toho vytrhnout pár varovnejch výstřelů ve Vašem břiše. Jestli se začnete v novým neznámým městě shánět po tom jak to tam chodí až potom co tam dorazíte, je to už tak o dva kroky příliš pozdě." Vstal pak ze židle a postavil se zpět vedle tabule, kterou začal mazat. "Poslední je Destrukce. Jenom Princ má právo na to zabít Rodnýho v jeho vlastní doméně, takže v celý širým městě, jasný? Takový nicky jako jsme my to rozhodně nechrání. Znamená to hlavně to, že Princ je nejvyšší autorita v případě, že se smrt Rodnýho provalí a musíte se za to zodpovídat jemu. Třeba Vás potlapká po rameni a pochválí, třeba Vás nechá popravit. Na okolnostech závisí. Může Vás v tichosti klidně nechat zabít starší Vašeho klanu, ale tam zkrátka zas platí, že se za to zodpovídá Princi a až ten si na to udělá názor, jestli to bylo špatně, dobře, nebo skvělá záminka k tomu Vašemu Staršímu zatopit, ale u toho Vy už nebudete." Jakmile byla tabule prázdná, otočil se k vám zahodil fixu do koše u katedry a přečetl si a zareagoval na poslední zprávu v mobilu. "A sedmá tradice." Rozmrzele zamručel a váhal nad interpretací. "Nikdy se při porušování tradic nenechte chytit. Naviděnou příště." S tím došel znovu odemknout učebnu, otevřel dveře aby se podíval zda někdo nečeká na chodbě a odešel.  | ||
| |||
|  Ani ne několik dnů po pompézním představení Kamarille, které všichni přežili, Vám Roger rozeslal pozvánky do komunitního centra na periferii Chicaga, kde zamluvil jednu z poslucháren specificky pro Vaše účely. Informace a pozvának to byla vágní. Místo, čas a poznámka o tom že jde o důležitou záležitost koterie, kterou ho pověřilo panstvo. Pod tím vším ještě poznámka: Nejednalo se o nic podezřelého a jedinou paniku mohla vzbuzovat přetrvávající paranoia čerstvě přeměněných neonatů. Vše mělo začít ve 22:00 v době, kdy v komunitním centru probíhají poslední přednášky. Po příjezdu na místo se zde ještě pohybovalo množství lidí. Instrukce na pozvánce odpovídali rozpisu na recepci, kde byly na recepci pouze desky s podpisovým archem příchodů a odchodů. Starší člen ostrahy pokuřoval venku před budovou na rohu a všímal si jen toho jak se mu krátí směna. Krom recepčního stolu zde na stěně visel plán učeben. Učebna 66F byla jedna z menších. Na malém okénku dveří byl přilepený papír s textem: Držte se a naviděnou příští týden! - Prof. Ösbourne Roger čekal uvnitř malé místnosti, opíral se o katedru a věnoval pozornost telefonu v ruce. Dle práce palci, vyčkávání a množství pozornosti co ho to stálo si s někým psal. Vás vždy jen pozdravil, nabídl Vám jakékoli místno v učebně a vysvětlil že začneme, až budeme všichni. Až při plném počtu telefon po pár zprávách schoval do kapsy a přešel k tabuli. Z kapsy vytáhnul fix a s nádechem se podíval na Vás na všechny. "Určitě se ptáte, proč tady všichni dneska večer jsme." Podíval se pak ke dveřím, tiše zaklel a krátce si odskočil od tabule je zamknout. "Jsme tady proto, že je to pro všechny nový a protože je to nový, nesmíme to posrat." Otočil se pak k tabuli a začal psát. Mluvit přitom nepřestal. "Říká tu někomu z Vás něco 6 tradic Kamarilly? Hm?" Jakmile je vypsal, otočil se zpět k Vám. "Protože Emrysovi a Vašim starejm přišlo důležitý, abysme si to zopakovali." S tím plácnul do tabule a ukázal prstem na Alvina. "A ty nenapovídej."  | ||
| |||
| Chicago
Slunce zapadlo nad panoramatem Chicaga a město se jako každý den ponořilo do noci. Pouliční světla ozařovala silnice i rohy zaplivaných uliček. Poblikávající barevné neony ve tvaru ženských křivek zvaly hosty k nevšedním zážitkům. A v místech, kde dříve bývaly staré dobré plakáty, poblikávaly z budov ploché obrazovky, na kterých se střídaly křiklavé nápisy s širokými vybělenými úsměvy.
Město bylo plné světel a života.
Hudební kluby tepaly dunivým rytmem a udávaly zrychlený puls městu. Chicago se probouzelo a s ním i část těch, kteří byli pravými vládci této metropole. Postavy stojící ve stínech. Loutkaři, od jejichž rukou se táhly tenké provázky do všech koutů města vytvářející spletitou pavučinu, ze které nebylo úniku.
Někteří z nich se vyráželi bavit. Jiní za svými povinnostmi. A v neposlední řadě tu byli ti, jež se snažili jen prostě přežít. Každý z nich se ale probudil s Hladem. Jedni ho utišili křišťálovou sklenkou plnou rudé tekutiny, jiní s neznámou ženou na klubových záchodcích a někteří nepohrdli ani chroptící postavou zabalenou v hadrech, které z ruky se zacinkáním vypadla flaška v papírovém sáčku.
Tvrdit, že noci byly v poslední době klidné, by bylo odvážné tvrzení. Přesto byly i večery, kdy Šerif neměl plné ruce práce a setkání Primogenů jednotlivých klanů s Princem Chicaga se nesla ve společensky laděném a přátelském duchu. Tedy alespoň natolik, nakolik si tyto role dovolili navzájem mezi sebou předstírat. Již brzy ale měla přijít bouře, která tenhle vzácný a vratký klid měla nenávratně narušit.
☥
Letištní halou se rozléhalo ostré staccato klapotu vysokých podpatků. Vyklizeným koridorem letiště pro soukromé lety kráčela skupina lidí. V jejím čele šla žena. I přes její rázný krok se zdálo, jako kdyby se nedotýkala země a spíše plula lehce ve vzduchu. Dlouhé černé vlasy spadaly po ramenou drahého bílého kostýmku a bledá pleť působila až nepřirozeně mrtvě v umělém světle bílých zářivek. V ruce nesla malý matný kufřík z černého kompozitu, který tak trochu nabourával její jinak dokonalý model dle posledních trendů. Nebyla sama. V jejích patách ji následovala její suita. Převážně dobře stavění muži v oblecích, pod kterými by si šikovné oko mohlo povšimnout neprůstřelných vest. Zbraně u pasů a několik útočných pušek také nešlo přehlédnout, ale viditelně to personálu letiště tentokrát nevadilo. Za velkými skleněnými tabulemi, které nahrazovaly jednu ze stěn, už byla vidět runway, na které poblikávaly obrysová světla přistaveného osobního tryskáče, čekajícího na své pasažéry.
„Budete si něco přát?“ Zastavila se stewardka vedle ženy v bílém, sedící na kožené široké sedačce a hledící z okénka.
„Ne.“ Mávla na ni ledabyle žena položila ruku zpátky na černý kufřík, který měla položený na klíně.
„Jistě, rozumím. Možná byste se měla…“ Kousla se stewardka do rtu, až to zabolelo a rychle si rozmyslela, o co ji chtěla původně požádat a raději zmlkla. Ne, za tohle ji dost neplatí. „… V New Yorku bychom měli být za necelou hodinu a půl. Budeme mít drobné zpoždění. Musíme se vyhnout bouřce. Omlouvám se.“ Sklonila hlavu až v nezvykle omluvném gestu a rychle vzdálila, aby šla raději pomoci tomu holohlavému dvoumetrovému muži s pistolí u pasu.
Tryskáč začal rolovat na start. Letecká věž dala po volení k odletu a motory se rozhučely. Stroj se rozjel po dráze a zrychloval. Klapky se zvedly, podvozek se odlepil od země, aby letadlo začalo stoupat.
A pak noční oblohu rozžehl velký výbuch…
| ||
| |||
| Vampire the Masquerade:
| ||
