Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta

"Hmm..."
Zabručím jen tiše v odpověď. Mohl by to být souhlas, nebo taky ne. Mohlo by to být cokoliv. Jestli chtěl Karel zapříst hovor, nevybral si k tomu vhodnou osobu. Obvykle podávám jednoslovné odpovědi, pokud vůbec něco. A dnes nejsem v dobré náladě.

Zamračeně sleduji dění v údolí. V jednom mají muži pravdu, odsud budeme mít skutečně dobrý výhled na probíhající boj. Rozhodně si ale nemyslím, že to bude snadné. I kdyby byl Schacht sebelepší, nikdy je nepostřílí všechny. Jestli tohle chceme přežít, musíme být připravení.

A tak se zvednu, i když každý sval v mém těle křičí odporem. Odtrhnu zrak od mužů, kteří na druhém svahu údolí připravují kulomet, a začnu si sama chystat pozici. Navršit kameny, vyhloubit zákop, ať tady nejsme jako holubi na drátě. Je lepší zaměstnat ruce, protože hlava potom nemusí tolik přemýšlet.

Chlapi sice reptají, ale nakonec se ti podaří je přesvědčit o tom, že to fakt nechtěj schytat shora nějakým zatraceným minometem nebo granátem a když zezdola přitáhnete pár kmenů a velkých skob vyžebraných od dělostřelců, kteří si uvědomují, jak potřebují vaše krytí, překvapí tvůrčím duchem při budování zešikmeného krytu vašeho palpostu, který by při troše dobré vůle mohl některé granáty odrazit stranou nebo aspoň trochu odklonit energii výbuchu. Jasně, přímý zásah houfnicí by to neustálo, ale když to ještě doplníte trochou hlíny a drobného kamení, dostali jste slušně vypadající a proti ostatním pěšákům i relativně bezpečné útočiště pro nadcházející bitvu. Až vás z něj vytlačí, bude to jiné, ale minimálně nějakou dobu vám určitě ochranu poskytne.

Velitel překvapivě proti průzkumu nic nenamítá a když vidí, že si vzdálenost i zhruba krokuješ, vidíš při pohledu zpět, že uznale přikývne. Tví kámoši se rozhodli opět pomoct a vždy, když si děláš značku, udělají další ve stejné vzdálenosti na obou stranách od tebe. I díky tomu vám cesta ke statku zabere skoro hodinu, ale nakonec stojíte před obytným domem, chlévem a stodolou. Z chléva jasně cítíte zápach mrtvoly, ale jinak se krom okenice vlající ve větru nikde nic nehýbe a nevidíte ani nic podezřelého. Oba tví kumpáni už mají v rukou nabité pušky a míří po jednom ke chlévu a stodole. Vypadá to, že obytná chalupa zůstala na tobě. "Zastřelili prase... Ale už z něho nic nebude. Jinak tu nic není..." zavolá pak Majevic, který prohledával chlév. Ohledně Karola ve stodole nevíš nic. Takže je na tobě, co bude dělat dál...

Sotva vám svobodník zmizí z dohledu, využijou toho chlapi z tvého doprovodu k odpočinku. Najdou si místo za velkým šutrem, přes který není z údolí vidět a oba vytáhnou ručně balené cigarety z levného ruského tabáku, který se mezi vojáky pro snadnou dostupnost rychle rozšířil a po chvíli stoupají k nebi dvě stužky šedého štiplavého dýmu. "Dobrá šichta, Marko, ne?" nadhodí jeden z nich v narážce na to, že odsud se pod váma rozkládá skoro celé údolí a vzhledem k vaší pozici byste měli být ušetřeni toho největšího masakru, který se níž pod váma bude určitě odehrávat. Na protějším svahu vidíte na ostrohu v podobné výšce nějaké pěšáky jak táhnou po svahu těžký kulomet a hromadu bedýnek s municí. Druhý se nachází kus pod váma v pozici zpevněné kládami a vzhledem k tomu, že jste všichni věděli, co tyhle nové hračky dokážou, je vám jasné, že to pro nepřítele nebude procházka růžovou zahradou. Ale projít i tak samozřejmě můžou když budou dost odhodlaní. I když máte dva kulomety a několik lehkých houfnic, je vás na takhle dlouhé údolí přece jen málo a pokud vás vytlačí z tohohle ústí, nemáte za sebou nachystané žádné další záložní pozice, ve kterých byste se mohli udržet.

"Teď je to dobrý Karle..." souhlasí druhý voják se svým kámošem. "Ale až sem dorazí ten Schacht a začne je střílet jak koroptve, budou sem pálit vším, co maj...." dodá, když opět vyfoukne k nebi stužku kouře. Sám už si očividně vybírá místa, kde se bude krýt, ale zatím se nijak nemá k tomu, aby si je nějak upravoval nebo prohluboval. Podle chování obou je celkem jasné, že nepřátelský útok ještě nečekají a raději využívají čas k odpočinku. Shodili jak pušky z ramen, tak opasky s vybavením a rozhlíží se kolem sebe...

Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta

Drápu se po kamenitém svahu, a tiše si mumlám jednu nadávku za druhou. Koutkem oka zaznamenám, že druzí dva muži si navzájem pomáhají. Mě by se pomocná ruka taky chvílemi hodila, ale to by znamenalo pustit si někoho příliš blízko k tělu, a to já nemohu riskovat.
Snažím se držet si pověst samotáře. K nikomu příliš nepřilnout, a pokud to není vyloženě nutné, ani se s nikým nebavit. Jsem osamělá, ale alespoň jsem v "bezpečí". I proto mi tolik vyhovovaly horské jednotky. Když se mohu spoléhat jen sama na sebe, jsem nejspokojenější.
Nejde ale o to, že se nechci nechat odhalit. Lidé kolem mě umírají a pokud je neznám, není pro mě, jejich smrt, tak bolestivou záležitostí.

Kývnutím hlavy pozdravím svobodníka Gavrovoviće, a vystoupím ještě několik kroků, abych se mohla rozhlédnout z vrcholu svahu. Kleknu si přitom na jedno koleno. Nepřítel o nás sice ví, ale to neznamená, že na nás musím zbytečně upozorňovat.
Pokouším se popadnout dech. Kvůli utajení si stahuji hrudník a tak se mi hůře dýchá. Kávou bych rozhodně nepohrdla, ale zrovna teď jsem ráda, že jsem ráda.

Vypadá to, že před sebou máme ještě minimálně několik hodin klidu. Najdu si tedy pohodlný kámen, a usadím se. Nezbývá, než čekat, až dorazí kaprál Schacht. Úkol zní jednoduše, ale rychle jsem pochopila, že se vždycky něco posere.
Zamžourám k nebi a hlavou mi probleskne úplně stejná myšlenka, jako předchozí ráno, a všechna ta rána, která mu předcházela. Je tohle ten den, kdy zemřu?

Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta

Kopání zákopů a střeleckých okopů nakonec nebylo tak hrozné, jak to původně vypadalo. Jako hlavní stanoviště sis po zjištění, že kulomet nemá klasickou lafetu ale horskou plochou na přenášení vybral celkem velký kámen, na který se dala těžká lafeta položit a za ním se dal vyházet slušný okop i s krátkým únikovým příkopem. Nic extra funkčního, ale pro vás by to mělo stačit. Trochu mrzuté ale bylo, že to byl ještě starý Schwarzlose a ne moderní, jaký jsi měl čest poznat jako jednoročák. Chyběl mu tlumič výšlehu plamene což by až tak vadit nemělo, střílet budete asi ve dne, ale kromě toho i ovládání bylo ještě trochu archaické. Ale nic, co by se nedalo velice rychle naučit. Vesměs byly ovládací prvky stejné, jen o pár centimetrů jinak. Munice jste ve vozíku našli skoro 3000 kusů, takže chvíli byste vydržet měli. Jeden z chlapů, kteří šli nahoru s tebou, nasekal jakési proutí, co rostlo v údolí a začal z něho splétat nějakou zástěnu, kterou dal ještě za kamennou zídku, co jste vyskládali a před ni začal sypat menší kamení - buď se vyznal nebo jen nějak intuitivně tušil, že by to mohlo pomoct. Ani jsi ho vlastně moc neznal, jen jsi věděl, že si říká Hans a původem je jeho rodina někde z oblasti Bavorska.

„Hele Jindřichu... Podle mě to už skoro máme. Dotáhnem sem nějaký patrony a můžem si dáchnout, ne?“ obrátí se na tebe Karol, jeden z chlápků, se kterým se z jednotky bavíš víc a vlastně i proto jsi ho asi vybral s sebou sem nahoru. Už během toho, co tohle navrhuje, si nacpává řezaným tabákem malou hliněnou dýmku a připaluje si ji. „Myslíš, že by nám někdo z oficírů schválil malej výlet?“ nadhodí pak ještě a ukáže na malou farmu na druhé straně hranice. Vypadá relativně opuštěná, ale kousek od ní a cesty je malý lesík a nepřátelé by se dali trošku potrápit - kdyby se to udělalo šikovně...

Když kráčíš po hrbolaté kamenité pěšině, která by se dala nazvat cestou snad jen s hodně velkou nadsázkou, všimneš si více takových menších ohníčků kolem sebe a i vůně kávy nebo čaje, které se na nich připravují. Někteří z vojáků si už dokonce z plochých kamenů vyrobili primitivní pícky, aby nepřicházeli o tu trochu drahocenného tepla, kterou jim vítr nesebere. Během cesty za svobodníkem se několikrát málem natáhneš jak se ti cvočky okované boty smeknou na vlhkých, lišejníkem porostlých kamenech, ale vždycky si nějak zvládneš poradit i když při závěrečné fázi výstupu si pro jistotu pomáháš pažbou pušky při hledání opory. Ostatní mají podobné problémy, ale zatímco oni si navzájem pomáhají, ty to odmítneš a dál se snažíš sama dostat nahoru. Přece jen, kdyby jsi upadla a někdo z nich tě zachytil, mohl by něco odhalit...

Svobodníka Gavrovoviće najdeš klečet kousek od vrcholu svahu vedle velkého kamene. S malým dalekohledem hledí do údolí a dělá si poznámky do malého deníku vázaného v kůži. Otočí se k vám, když jste asi 10 metrů od něj, ale musel o vás vědět dřív. Jednak jste se nesnažili nějak plížit a navíc, okované boty na kameni krásně zvoní. „Výborně, jsem rád, že jste tu tak brzo.“ přivítá vás tady nahoře. Stačí, abyste vystrčili hlavu nad kámen, u kterého se schovává a hned se do vás zabodne celkem chladný vítr. „Tohle bude vaše stanoviště. Zhruba za hodinu dorazí kaprál Schacht, někde sehnal pušku s dalekohledem a prý s tím krámem celkem umí, takže si tady zřídí pozici. Vy ho budete krýt kdyby se k němu někdo snažil dostat zblízka.“ vysvětlí vám úkol. „Útok očekáváme asi až zítra, ale čím dřív budete nachystaní, tím lépe. A když řeknete provianťákovi od dělostřelců, že vás posílám, třeba pro vás najde nějaké kafe.“ dodá ještě, zaklapne deník a pokud se nechcete ptát na nějaké podrobnosti, vydá se zpět do údolí směrem k baterii tří lehkých 10 cm horských houfnic podle rakouského vzoru. Možná dělal nějaké nákresy pro ně. Kdo ví. Vám se s tím rozhodně nesvěřil...

Mám pocit, že jsem sotva zavřela oči, a už nás opět budí. Nejraději bych si jen přetáhla deku přes hlavu, a zmizela někam ze světa. Po těch třech dnech náročného pochodu bychom si zasloužili mnohem víc, než jen pár ubohých hodin neklidného spánku. Jenže to by svět nesměl být takový, jaký je, a my nesměli trčet v tomhle zatraceném kamenitém údolí.
A tak se nakonec přeci jen zvednu. Mohla bych tvrdit, že je to kvůli mému odhodlání, ale větší roli v tom hraje fakt, že když bych nevstala sama, někdo by si pospíšil, a nakopnul mě do žeber. To není budíček, o který bych stála.

Jsou chvíle, kdy to opravdu chci zabalit. Zamávat bílou vlajkou, přiznat barvu a vrátit se domů. Jenže pak pomyslím na to, proč tady vlastně jsem...kvůli komu tady jsem, a tyhle myšlenky se vytratí.
Neměla jsem ponětí, do čeho jdu. A vlastně jsem to netušila až do okamžiku, kdy kolem začaly létat kulky. Je s podivem, že jsem pořád ještě naživu. Marko by umřel už dávno. Nepřežil by ani výcvik. Je dobře, že jsem tu já, a ne on.

Sbalím své věci, a na rameno si hodím pušku. Mám pocit, že mě bolí snad každý sval v těle. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem se mohla vyspat beze strachu, že nás v noci někdo napadne. Kdy naposledy jsem necítila to nepříjemné mrazení za krkem, které mi připomíná, že mě neustále může mít někdo na mušce.
Se závistivým pohledem projdu kolem skupinky mužů, kteří se choulí kolem malého ohně. Voda v konvici se už pomalu začíná vařit, ale já nemám čas, čekat na čaj. Osvěžím se alespoň několika loky vody, a vydám se za svobodníkem, zjistit, co hezkého pro mě má nachystané.

Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta