Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta
Jindřich

Nakonec se tedy všichni tři sejdete v obytné světnici a oba se rozhlíží po tom, co jsi našel "Pěkný úlovek... Tak nakonec se ta procháka vyplatila..." okomentuje to Karol uznale a rovnou začnou nalezené jídlo i alkohol cpát do batohů. Vaše zásobování sice funguje, ale proč si strohý vojenský jídelníček takhle drobně nevylepšit, že? Když připomeneš že někomu spálíte dům, oba jen pokrčí rameny. Očividně nemají takové skrupule jako ty a hned začnou chystat věci na podpal. Odněkud vyloví kanystr petroleje a začnou škubat povlečení z postele na pruhy aby je nechali hořlavinou nasáknout. "Začal bych stodolou... Vyschlé trámy, seno... Blafne to rychle a na barák se to rozšíří během chvíle." navrhne pak. Netrvá to dlouho a skutečně se ze stodoly brzo ozývá praskání ohně a mezi střešními břidlicovými taškami se k nebi hrnou oblaka kouř sem tam prosvětlovaný plameny. Když jste zhruba v půli cesty zpět ke zbytku jednotek, už je stodola v jednom ohni a část střechy se zrovna zřítila dovnitř. První plameny už přeskakují na obytný dům. Spousta vojáků přestala pracovat a ze svých okopů pozorují probíhající destrukci jako ostatně skoro vždy když se něco ničí...

Tví spolubojovníci zamíří k nově vybudovanému okopu pro kulomet kam si rovnou začnou nosit i zbytek svých věcí zatímco ty zamíříš k horským jednotkám zkusit vykšeftovat trochu tabáku. Vzhledem k tomu, že si zrovna většina z nich dává oběd z polní kuchyně, vidíš u nich skutečně pestrou sbírku jak dřevěných tak porcelánových fajfek a několik viržinek. Ale ty vesměs kouří ti, kteří mají víc peněz nebo je prostě někde sehnali. Každopádně se zdá, že si stačí jen vybrat co bys chtěl a pak můžeš zkusit s majitelem smlouvat. Pár metrů od tebe si nějaký postarší kaprál zrovna tenkým zavíracím nožem z bochníčku lisovaného tabáku ukrajuje dávku do dýmky a začne si ji nacpávat.

Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta

Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta
„Marko“ Savić

Během budování okopů myslíš na Bogdana a na to, co jste spolu zažili. Už je to skoro měsíc od posledního dopisu, který ti od něj přišel a v tom zmiňoval, že ho převeleli někam na sever. Podrobnosti samozřejmě zmínit nemohl, ale i když ostatním dopisy chodily, tobě od Bogdana už další nepřišel, takže vůbec netušíš, co se s ním vlastně stalo nebo kde zrovna je. I když je tu pořád možnost, že je v pořádku a nebo je třeba v zajetí, s každým dnem se tahle naděje postupně víc a víc vytrácí.

Když pak po dokončení svých vlastních příprav zamíříš ke kaprálovi a jeho pomocníkovi, překvapivě tvou nabídku celkem ochotně přijmou a ani se na tebe nedívají nějak pohrdavě jako spousta vyšších šarží na obyčejné vojáky. Pomocník - představí se ti jako Mateo - tě požádá, abys mu pomohla vytrhat níž na svahu několik drobných keříků a pomohla mu je přenést k nové pozici. Sám ale rozhovor nijak nezačíná a spíš se pak soustředí na práci při maskování jejich vlastních postavení. Všímáš si, že vesměs dělají buď okopy širší aby se tam vešli oba dva nebo je budují těsně vedle sebe - očividně je pro ně důležité, aby spolu během práce mohli komunikovat.

„Zajímá tě?“ zeptá se po chvíli Schacht když si všimne, že místo skládání kamenů kolem kořenů keříků po očku pozoruješ opřenou pušku. Pak svého mannlichera zvedne a předá ti jej, aby sis mohla pušku prohlédnout. Vlastně se od té tvé nijak zvlášť neliší. Pouze je to dlouhá verze doplněná dalekohledem a když ji zkusíš natáhnout, je ti hned jasné, že je mnohem přesněji vyrobená nebo pečlivěji pro tento účel vybraná. „Klidně se přes ten dalekohled podívej... Později si to můžeš vyzkoušet.“ vybídne tě a ukáže směrem ke statku dál v údolí, ke kterému zrovna míří několik pěšáků na hlídku. Pokud by ses přes dalekohled podívala, zjistíš, že nemá nijak zvlášť velké zvětšení - zhruba 2 nebo 4 násobné, ale i tak je to proti klasickým pevným miřidlům na tvé pušce velká změna...

Při budování okopů myslím na Bogdana. Byl jedním z velitelů, který nás provázel prvním výcvikem a tak nějak mě vzal pod svoje ochranná křídla. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, klidně by to mohl být můj otec. Měla jsem podezření, že mě prokouknul, ale nikdy nic nenaznačil. Bylo to tím jak se na mě díval, když si myslel, že ho nevidím.

Hodně mě toho naučil a já si jeho rady neustále opakuji, jako nějakou mantru. Jako kdyby mi už jen to mohlo pomoci přežít. Nikdy proto nepodceňuji přípravu, zvlášť nyní, když máme skutečně čas. Až začnou z nebe pršet kulky, bude už pozdě. Po očku také pozoruji práci svých dvou druhů, ale nijak ji nekomentuji. I když mě na jazyku pálí slova, nechám si je pro sebe. "Neser se do cizích záležitostí."

Bogdan byl zvláštní člověk. I přesto v jakých sračkách jsme se nacházeli, byl vždy v dobré náladě. Na všem špatném dokázal najít i něco dobrého, a toho se držel. Ale co víc, dokázal svým optimismem nakazit i ostatní. Když ho převeleli, a já s ním ztratila kontakt...bylo to, jako kdyby z oblohy zmizelo slunce.

Když se k nám konečně připojí kaprál Schacht, jsem se svou prací už prakticky hotová. Chvíli ještě lelkuji kolem a kontroluji svůj okop, po očku ale sleduji ostrostřelce a jeho partnera.
"Uč se."
Zazní mi v hlavě Bogdanův hlas, a já se zvednu, a jdu nabídnout dvojici svou pomoc, a zjistit, zdali je ještě něco potřeba. Puška mě opravdu zajímá a jsem zvědavá, jestli se mužovo sebevědomí skutečně může měřit s jeho výkonem.

Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta
Jindřich

Zatímco obhlížíš obytnou budovu zvenčí, vrátí se Majevic z chléva s prázdnýma rukama a zamíří za Karolem do velké stodoly. Na obytný dům jsi tedy sám, takže postupuješ raději opatrně, ale kromě vrzání prkenné podlahy pod tvýma botama se prakticky žádné zvuky z domu neozývají. Sem tam vrzne okenice nebo zaskřípají nějaké otevřené dveře v průvanu, ale jinak je dům tichý. Co tak vidíš, vypadá to, že lidi odcházeli celkem ve spěchu a nesklidili ani nádobí po jídle, ale vzali s sebou asi vše cenné a taky zásoby jídla. Nenarazíš ani na žádnou nástrahu a nakonec pomalu projdeš i zbytek domu. „Jak jsi na tom JIndro? My našli akorát pár vajíček...“ zaslechneš zvenčí hlas Karola když dorazíš až do malé ložnice majitele domu. Nad postelí je velká svatební fotka relativně mladého páru, ale podle oblečení tušíš, že fotka může být tak 10-15 let stará.

Nic nebezpečného jsi ale nenašel, takže ses pustil do podrobnějšího průzkumu. Při tom jsi byl očividně úspěšnější. Našel jsi poloplnou kameninovou lahev jakési domácí pálenky a vzadu ve spíži na trámu zavěšený kus uzené šunky - vítané přilepšení k vojenským přídělům. Mimo to v šuplících v kuchyni jsi našel zapadlý jeden ruský zlatý rubl mezi různými obyčejnými železnými příbory, noži a tak... Má v sobě dírku na provlečení šnůrky, takže ho možná někdo nosil jako amulet, ale jeho hodnotu to v tomhle případě nijak zvlášť nesnižuje. „Tak co? Našels něco?“ objeví se ti chlapi za zády. „Měli bychom to tu zapálit...“ nadhodí Karol „Jestli sem přitáhnou kulomet, budou tu mít solidní pevnůstku...“ dodá pak a ukáže na masivní kamenné zdi budovy.

I když se chlapům moc makat nechce, nakonec se přece jen zvednou a s reptáním se k tobě při budování střeleckých okopů přijpojují. I když se vesměs rozhodli k tomu, že si spíš vyhloubí jen jakési trychtýřovité díry a nebudou je nijak zpevňovat. Sice jich vybudují každý asi dvakrát tolik co ty, ale zase nejsou zdaleka tak propracované a mohl by je slušně ohrozit i jen relativně blízký výbuch dělostřeleckého nebo ručního granátu. Ale tím se očividně nijak zvlášť netrápí.

Zhruba po hodině a půl vás od práce vyruší skřípání okovaných bot na kamenité stezce a postupně je vám dopřán výhled na postupně se objevivšího kaprála Schachta. Je to mladý vytáhlý chlapík s úzkým tmavým knírkem, krátkými hnědými vlasy a jasně modrýma očima s šedým nádechem. Uniformu má nepřekvapivě střiženou podle německého vzoru jen s vaším ošitím a i pušku rozeznáváte jako klasickou dlouhou pěchotní M95. Akorát k tomu někde sehnal lovecká dalekohled a podle sebedůvěry, s jakou pušku nese, to i vypadá, že s ní umí zacházet. Kousek za ním do kopce vystupuje vojín s krátkou jezdeckou karabinou a na prsou se houpajícím dalekohledem. „Tak vás mi dali jako ochranku?“ zeptá se kaprál vcelku zbytečně a přehlédne vaši malou skupinku „Bude toho tady kolem nás lítat dost, tohle vám nebude stačit...“ zhodnotí kryty tvých kolegů a na ten tvůj jen celkem spokojeně přikývne. Pokud na něj ale nemáte žádné dotazy, začne si sám s partnerem chystat jednotlivá střelecká stanoviště a vždy zkouší, do jakého úhlu se může vyklonit nebo kam až mu v údolí dlouhá hlaveň umožňuje zamířit. Do vaší práce vám ale nijak nekecá a všimneš si, že chlapi moc prohlubování krytů neřeší a spíš ho pozorují při práci.

Osogovský průsmyk,
30. červen roku 1913, Makedonská fronta

"Hmm..."
Zabručím jen tiše v odpověď. Mohl by to být souhlas, nebo taky ne. Mohlo by to být cokoliv. Jestli chtěl Karel zapříst hovor, nevybral si k tomu vhodnou osobu. Obvykle podávám jednoslovné odpovědi, pokud vůbec něco. A dnes nejsem v dobré náladě.

Zamračeně sleduji dění v údolí. V jednom mají muži pravdu, odsud budeme mít skutečně dobrý výhled na probíhající boj. Rozhodně si ale nemyslím, že to bude snadné. I kdyby byl Schacht sebelepší, nikdy je nepostřílí všechny. Jestli tohle chceme přežít, musíme být připravení.

A tak se zvednu, i když každý sval v mém těle křičí odporem. Odtrhnu zrak od mužů, kteří na druhém svahu údolí připravují kulomet, a začnu si sama chystat pozici. Navršit kameny, vyhloubit zákop, ať tady nejsme jako holubi na drátě. Je lepší zaměstnat ruce, protože hlava potom nemusí tolik přemýšlet.

Chlapi sice reptají, ale nakonec se ti podaří je přesvědčit o tom, že to fakt nechtěj schytat shora nějakým zatraceným minometem nebo granátem a když zezdola přitáhnete pár kmenů a velkých skob vyžebraných od dělostřelců, kteří si uvědomují, jak potřebují vaše krytí, překvapí tvůrčím duchem při budování zešikmeného krytu vašeho palpostu, který by při troše dobré vůle mohl některé granáty odrazit stranou nebo aspoň trochu odklonit energii výbuchu. Jasně, přímý zásah houfnicí by to neustálo, ale když to ještě doplníte trochou hlíny a drobného kamení, dostali jste slušně vypadající a proti ostatním pěšákům i relativně bezpečné útočiště pro nadcházející bitvu. Až vás z něj vytlačí, bude to jiné, ale minimálně nějakou dobu vám určitě ochranu poskytne.

Velitel překvapivě proti průzkumu nic nenamítá a když vidí, že si vzdálenost i zhruba krokuješ, vidíš při pohledu zpět, že uznale přikývne. Tví kámoši se rozhodli opět pomoct a vždy, když si děláš značku, udělají další ve stejné vzdálenosti na obou stranách od tebe. I díky tomu vám cesta ke statku zabere skoro hodinu, ale nakonec stojíte před obytným domem, chlévem a stodolou. Z chléva jasně cítíte zápach mrtvoly, ale jinak se krom okenice vlající ve větru nikde nic nehýbe a nevidíte ani nic podezřelého. Oba tví kumpáni už mají v rukou nabité pušky a míří po jednom ke chlévu a stodole. Vypadá to, že obytná chalupa zůstala na tobě. "Zastřelili prase... Ale už z něho nic nebude. Jinak tu nic není..." zavolá pak Majevic, který prohledával chlév. Ohledně Karola ve stodole nevíš nic. Takže je na tobě, co bude dělat dál...