Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 |
Konec I. části
| ||
| |||
 | Dlouhá cesta ke svobodě Vdechuji vůni máků, ze které mě už pomalu akorát tak začíná bolet hlava. To čekání je nepříjemné. A ještě nepříjemnější je, že stále pokračuje, pokračuje… a pokračuje. Trpělivost nikdy nebyla mou ctností a tyto chvíle to jen dokazují. Nakonec se slunce pohne až nepříjemně k západu a mě je v ten moment jasné, že domluvený čas vypršel. A možná ještě něco málo k tomu. Už takto je mi jasné, že pojedu lesem po tmě. S poněkud nevrlým zamručením se vytáhnu na nohy a doutáhnu přezky u sedla, abych se pak do něj vyšvihla.
„Tak… Pojedeme.“ Mlasknu na koně a pobídnu jej k pohybu. Ještě naposledy se ohlédnu, ale… Ne. Nic se nezměnilo. Nechám tak za sebou pouze vlnící se rudé hlavičky kvetoucích máků i siluetu Rydzinského zámku. Avšak ještě než vjedu pořádně mezi stromy, ozve se ostrý zvuk. Vraní zakrákání, po kterém můj bělouš poskočí a rozběhne se kupředu jako smyslů zbavený.
V sedle se udržím, ale chvíli mi trvá, než se mi jej podaří zklidnit a donutit zpomalit, protože hnát se tryskem skrz les by nemohlo skončit dobře ani pro jednoho z nás. „Hou… Hou.“ Poplácám koně po plecích, když jej přiměji konečně zastavit. „Co to bylo? Nevěděla jsem, že se bojíš vran… I když… Něco na tom asi bude.“ Zamumlám spíše pro sebe do jeho stále poněkud poplašeného podupávání a pak se konečně rozhlédnu kolem sebe. Kde to jsem? Ne tohle není zrovna těžká otázka. V lese. Avšak, kterým směrem, že jsem to měla v první řadě jet? Chvíli mi trvá, než si utřídím, kde je která světová strana a pak opět vyrazím hlouběji do lesa. Tentokrát už pomaleji a snad i správným směrem. Nemůžu to přeci minout. Tedy… Doufám.
๑ ๑ ๑
Čas se táhne. Dnešní den jsem strávila prakticky celý v sedle, což už pomalu cítím i na svém těle, které se sem tam bolestivě ozve. Není to nic dramatického, zvláště ne oproti stavu, v jakém jsem byla ještě včera, ale k pohodlné jízdě kočárem to má také daleko. Nevadí.
Cestička klikatící se lesem společně se sluncem je tak dobrým vodítkem po část mé cesty. Tedy až do momentu, kdy se najednou vytratí mezi mlázím a poslední sluneční paprsky uhasnou. Les kolem se ponoří do tmy a já vím, že mám už jen dvě možnosti. Buďto se tu někde rozhodnout přečkat noc až do rána a nebo pak je tu ta druhá… Ten zrak. Pokud tedy vůbec budu něčeho takového schopná, ale za pokus nic nedám. Soustředit se není tak těžké. Trénovala jsem to měsíce pod Sivakovým dohledem a nakonec není takový rozdíl, jestli se snažím sáhnout po stínu a nebo se skutečně…
„Podívat.“ Zašeptám skoro až nevěřícně, když se mi oči rozzáří modrým světlem a temný les tonoucí v černotě se náhle promění. Objeví se barvy, mezi kterými výrazně převažuje rudá.
To bude jistě ten zmiňovaný rudý mech. Prolétne mi hlavou, když si prohlížím kmen nejbližšího stromu, který je tím doslova oblepený. „Hmmh.“ Natáhnu ruku a dotknu se ho. Protože co špatného by se mohlo tak asi stát? Bříška prstů přejedou po jemné struktuře připomínající chmýří a zase ruku rychle stáhnu zpátky, když si uvědomím, jak živě to celé působí. Ne, určitě se to nemůže pohnout a ohrozit mě nějak. Ne… určitě. Uklidňuji se v duchu, zatímco pobídnu patami Sněha, aby zase vyjel. Teď, když už vidím směr díky rudému mechu, nepotřebuji slunce a nakonec ani cestičku.
Je to fascinující projíždět lesem, který je tak jiný od všech ostatních, které jsem kdy za svůj život viděla. Jako kdybych byla v jiném světě, a přitom se stačilo jen změnit úhel pohledu. Přistihnu se tak, že i díky tomu se více soustřeďuji na své nezvyklé okolí než cokoliv dalšího a myšlenky mi tak zbytečně nebloudí kolem.
Mech houstne a houstne. Nakonec je to jako kdybych projížděla rudým mořem. Všude, kam se jen podívám, je šarlatový mech. Začínám si už pomalu říkat, jestli jsem stále v tom světě, který znám a neprojela jsem někde nevědomky nějakou tou trhlinou mezi sférami. Avšak pak konečně dorazím k cíli. Rudá totiž najednou zmizí a přede mnou se otevře pohled na malou loveckou chatu, která v prvních chvílích po vší té rudé působí spíše naopak něco naprosto cizího. Příliš všedního. Avšak, vím, že je to ona.
„Našli jsme to.“ Roztáhne se mi na rtech potěšený úsměv, zatímco poplácám koně po plecích. Zvládli jsme to.
๑ ๑ ๑
Poté co koně odvedu a odstrojím v přístěnku, vydám se sama do chaty. Všude je tma, ale to není něco, čemu by pár svíček nepomohlo. Nakonec se rozhodnu rozdělat i oheň v menším krbu, který tu je. Přeci jen je brzké jaro a i tahle noc není rozhodně nejteplejší. Chvíli se zamyšleně šťourám dřívkem v praskajícím ohni a sem tam přihodím nějaké to polínko, aby se pořádně rozhořel a prohřál tuhle menší ale plně dostačující místnost. Až pak si začnu prohlížet vše kolem. Není toho mnoho. Nahrubo stlučený nábytek. Nějaké ty zásoby, ke kterým zkusmo čichnu a prohlédnu si je, abych věděla, jestli se do nich nedala hniloba nebo moli, ale vzhledem k pokročilé hodině je snad nějaká příprava jídla to poslední, na co bych měla pomyšlení. A tak prostě jen sem tam přikládám do ohně a čekám. Nic jiného kromě spánku teď už stejně nemá smysl.
Ani nevím, kolik času uplynulo, když mnou projede ten zvláštní pocit, naznačující, že už tu nejsem sama. Skoro až polekaně se ohlédnu ke dveřím do chaty a i když svým způsobem vím, že je to Kain, i tak mi ruka v prvních chvílích sjede k pasu, u kterého mám i nadále opasek s dýkou. Avšak netasím ji. Jen hledím ke dveřím, které se otevřou a projde jimi dovnitř skutečně ten, na koho jsem tu po zbytek noci čekala.
„Co se stalo?“ Prohlédnu si jej pozorně, avšak Kain nevypadá, že by byl ve stavu, ve kterém by odpovídal na jakékoliv mé dotazy. A navíc je… sám. To znamená jediné. Společenství muselo to dívku dostat dřív než ji našel. Měla jsem to tušit, že je celá tahle cesta zbytečná. Pokud na Malwinu Kazandra přišla, musela to říct Baronce a ta už se postarala o zbytek. Chtěla bych věřit, že to měla dívka rychlé, ale… Na chvíli mi pohled vyhýbavě zabloudí k hořícímu krbu, než jen tiše mlasknu. Ne, nejspíše neměla. Na to jsem jejich metody znala až moc dobře.
„Ne, nevadí. To bude… asi nejrozumnější.“ Pokývám pomalu zamyšleně hlavou a znovu si Kaina prohlédnu, aniž bych však ale cokoliv dalšího dodávala. Skutečně bude nejrozumnější jít spát. Byl to dlouhý den. Pro všechny. A nakonec tady už stejně nic nezmůžeme. Je příliš pozdě. Žádné zázračné záchrany na poslední chvíli se dnes konat nebudou.
๑ ๑ ๑
Utáhnu poslední přezku na postroji a poupravím si sponu od pláště. Je na čase vyrazit. Možná nakonec vše nedopadlo, jak nejlépe mohlo, ale mohlo to být i výrazně horší. Stále jsem neměla nikde v patách nikoho ze Společenství a ani jsem nebyla doživotní mrzák. To rozhodně nebylo málo. To vůbec nebylo málo.
„Takže na jih.“ Zamručím a vzhlédnu ke korunám stromů, nad kterými se objevují první jarní paprsky. Dlouze se nadechnu toho vzduchu prosyceného vůní lesa a ranní rosy a spokojeně se pousměji. Na jih. K moři. K přístavu, kde budu moci sednout na jednu z lodí a vydat se mimo území Císařství. Co bylo dál? Kam jsem mířila? To jsem vlastně nevěděla. Možná jsem měla dávat větší pozor na lekcích zabývajících se podobnými tématy, ale to bych se připravila o to překvapení a údiv, až to jednou sama všechno na vlastní oči uvidím. A že já se ráda divím.
„Závod? Teď?“ Vyšvihnu se do sedla a přechytím si poněkud zaskočeně uzdu. Avšak než stačím cokoliv dalšího říct, dodat, či namítnout, tak uslyším jen rychlý dusot kopyt rozrývajících měkkou lesní půdu. Je to zvláštní vidět Kaina jednat tak lehkovážně jen den po tom, co ta dívka dost možná zemřela. V tom lepším případě. Skoro jako kdyby se nic nestalo. Buďto to byla přetvářka a nebo prostě jen uměl rychle zapomínat. Možná jako tehdy na tom náměstí, kde hořela u kůlu ta žena pa rosila jej bezúspěšně o pomoc. Tehdy, když… Ne! Jen zatřesu hlavou při cizí vzpomínce, která není rozhodně ani teď příjemná. Teď na to není vhodný čas. A tak stejně jako s ostatními problémy to celé odsunu stranou. Někdy je lepší nad věcmi prostě tolik nepřemýšlet. Ne když je takové pěkné ráno a já jsem svobodná.
„Hejá!“ Pobídnu Sněha a vyrazím rychle ve stopách druhého jezdce mizejícího mezi stromy.
Propletu se mezi dvojicí pokroucených kmenů a minu grošáka i s jeho pánem. Nezastavuji. Jedu dál. Vstříc novému životu. Takovému, ve kterém budu rozhodovat já sama. Který si budu řídit já sama. A ať už přinese cokoliv, budu to jen já, kdo nakonec sklidí, co i sám zasel. Už žádné poslouchání příkazů. Už žádné poslušné klopení zraku k zemi před mistry a čekání na ránu nebo povolení, abych vůbec mohla opustit zdi panství. Celý svět se přede mnou otevírá a já si tuhle draze vykoupenou šanci nenechám vzít.
Dnes je totiž nový den. Jeden z prvních v životě, který konečně patří jen… mně. | ||
| |||
 | Konec jedné kapitoly Když na mě přistane pozorný pohled paní Aniezsky, srdce mi poskočí. Ani nevím, proč čekám, že by si něčeho všimla. Možná protože je to pořád moje matka, ale… Ten nečekaný verdikt mě přiměje se odvrátit. S předstíraným zájmem přejedu očima sál, který se stejně jako zbytek zájmu nese ve zlatomodré kombinaci. Perfektní. Tak bych svůj dnešní výkon neoznačila. Je jenom otázka času, než tam správce někoho najde. Mohla jsem si vybrat lepší místo – nebo ho nalákat někam jinam. Pravidla poslední zkoušky stanovila, že to nesmí vypadat jako nehoda, ale už neříkala, kdy má jeho mrtvé tělo vyplavat na povrch. No, na tom nezáleží… „Zeman Jabłonowski?“ zopakuji s jistým zpožděním. Na okamžik jsem byla myšlenkami jinde. To se dnes nesmí opakovat, a tak se přiměji kývnout. „Ah, to je od nich milé,“ dodám pomalu. Místo toho, abych se nad zjištěním, že se po mně ptal jistý svobodný pán, usmála, nebo se snad zajímala, jestli je pohledný, mi obočí sjede o něco níže. Nevím. Asi jsem to měla čekat. Provdat mě některému ze svých věrných vazalů by vojvodovi vyřešilo pár problémů a s pár haranty v závěsu bych mu těžko mohla působit problémy. Probohy. Mohli by to vůbec udělat? Domluvit mi sňatek? Můj život – teď více než kdy jindy – patřil Společenství. Ne, neměla jsem v plánu se stát politickou partií pro kohokoliv z našich ctěných hostů. Přikázat mi to nepomohli. Bez ohledu na to, jak dobrý byl Leczek Jablonowski prý šermír. To bych chtěla vidět, jak by obstál před takovým Tianem… Měla bych se stydět, že mi ta představa připadá vlastně i zábavná? Myšlenky mi k němu utíkají, kdykoliv pohledem zavadím o císařskou delegaci. Dokonce i teď na začátku večera k nim lidé gravitují. Není se čemu divit. Přesně jak jsem však slíbila, si od nich raději držím odstup. Nedostatkem společnosti ostatně netrpím. Po boku paní Aniezsky se pustím do vítání hostů. Proto tady přeci jsem. Abych dokázala, že rod Sulkowski nevymřel se smrtí starého knížete. V zelených šatech se zlatým zdobením bych se ostatně ani nemusela představit nahlas, ale přesto to udělám, kdykoliv poklesnu v kolenech. „Kazandra Sulkowski. Ráda vás poznávám,“ pronesu s úsměvem snad stokrát. Většinou pak navážu zdvořilostní a bolestně nicneříkající frází, které jsou v tomto druhu společnosti tolik oblíbené. Je to utrpení, ale úkoly se nám nemusí líbit. Úkoly se musí zkrátka splnit. Byť jsme s Baronkou prošly seznam hostů důkladně a žádné ze jmen místní šlechty mi není vyloženě cizí, chvílemi je jich možná až příliš. Žádné si nepopletu, avšak někdy jsem ráda za to, že se paní Aniezska chopí slova první. Tohle jsem na ní obdivovala už jako malá vrána. Dokázala jednat s lidmi se zvláštní lehkostí a sebevědomím. Mně to tak snadno nešlo, ale snad se mi to dařilo alespoň předstírat. * * * „… jste přespříliš laskavý, markrabě Wroblewski,“ odvětím klidně, jak se na mladou dámu sluší a patří. I když mě podobné poklony nechávají chladnou, přiměji se pozvednout koutky rtů alespoň v náznaku úsměvu. Tak to paní Aniezska říkala, ne? Měla bych se snažit více usmívat. Dobrá tedy. Svým způsobem je to dokonce poučné. Způsob, jakým se na mě markrabě čas od času zadrhne pohledem, totiž nasvědčuje, že to nejsou planá slova. Vůbec ne. Nikdy jsem si nezakládala na tom, jak vypadám. Po několika hodinách příprav však začínám chápat, proč to ženy z vyšší společnosti slyší tak rády. A proč je to pro ně tak důležité. Nad zmínkou o knihách se přeci jenom krátce pozastavím. Jak to vůbec… Hmm, nejspíše to má od Malwiny. Svou návštěvu knihovny jsem před ní zmiňovala. No, to nevadí. Dalo se to čekat. „Hmm, ano. V poslední době jsem si oblíbila Vitella. Jeho úvahy jsou dnes již poněkud zastaralé, uznávám, ale jeho variace na svět idejí je osvěžující. A co vy, markrabě? Máte filosofii v oblibě?“ stočím otázku zpátky k muži, zatímco píseň pokračuje. Ani nečekám, že by mi smysluplně odpověděl. K mému překvapení se zmínky o Vitellovi chytí. Četl ho? Zní to tak. To ho staví před mladíky, s kterými jsem tancovala předtím. Kolik jich už vlastně bylo? Příliš. Jakkoliv by tak mohlo být příjemné pustit se do akademicky laděné debaty o dvojakosti našeho světa, rychle se ukloním a— Ne, nezatvářím se otráveně, když se přede mě postaví další tanečník. Nemám k tomu daleko. Takhle jsem si dnešní večer nepředstavovala. Raději bych ho strávila v ústraní – nasloucháním politickým jednáním, které tady vojvoda vede. Na rtech se mi přesto roztáhne milý úsměv. Otočím se ke světlovlasému muži, který není členem místní smetánky, nýbrž pouze a jedině Lukyanem. Vlastně se mi i uleví. „Bude mi potěšením,“ hlesnu.
Navzdory tomu, že mi ona maska mladé šlechtičny sklouzne ze tváře a nahradí ji charakteristická vážnost, je to asi poprvé za celý večer, co ta slova myslím vážně. A také naposledy. Přinejmenším na chvíli si však budu moct odpočinout od plytkých konverzací, které mě spíše popuzovaly, než bavily. Je mi však jasné, že si sem Lukyan neodskočil kvůli své velké vášni k tanci. Už jenom ta omluva mě v tom utvrdí. Věci nejsou úplně podle plánu… Pod těmi slovy by se mohlo skrývat tolik. Bezděčně se rozhlédnu po sálu, jak mezi siluetami oděnými do drahých šatů hledám Baronku. Není tady. Naposledy jsem ji viděla během hostiny. Nebo možná krátce po ní? Nevím. Pevně semknu rty. Snažím se nedát najevo, nakolik silně mnou rezonuje ta jediná otázka, na které záleží. Co to znamená? Je Krisztián v pořádku? „Co ode mě potřebujete?“ zeptám se bez sebemenšího zaváhání. Nepotřebuji vědět nic jiného. Teď už stejně nezáleží na tom, co mají přesně v plánu, nebo kde se to pokazilo, a tak se do Lukyana vpiji pozorným pohledem a pak… pak prostě kývnu. * * * Od okamžiku, kdy se Lukyan ztratí v davu, dávám na Korvina pozor. Nesmí opustit tento sál. Pod záminkou drobného občerstvení se mi podaří vzdálit tanečnímu parketu, avšak nevnutím se mu do společnosti hned. Místo toho se mu držím v patách. Čekám, až ho společnost omrzí. Soudě podle toho, jak pohledem netrpělivě těká ke dveřím, je to jenom otázkou času a pak… pak budu muset zasáhnout. Zrovna když stojím na vhodném místě, z nějž mám nejenom dobrý výhled na Korvina, ale zároveň ke mně doléhá i vcelku zajímavý rozhovor dvou urozených pánů, se dá do pohybu. Pohár vína odloží na tác procházejícího sluhy a neomylně zamíří ke dveřím. V duchu zakleji. Na nic nečekám. Nemůžu. Musím si pospíšit. Jako had se prosmyknu davem a překřížím mu cestu pokud možno co nejpřirozenějším způsobem. Naše pohledy se střetnou. Jeho oči jsou podobné těm, které míval Tian. Zatímco ty jeho si však nesly nahnědlý odstín a odrážely světlo, tyhle ho pohlcují, jako by v nich něco chybělo. Zamrazí mě, když se ušklíbne. Najednou si připadám jako ta malá holka, která se úzkostlivě vyhýbala Volchově pozornosti dlouho předtím, než mohla tušit, čeho všeho je ve skutečnosti schopný. Obočí se mi mimoděk zhoupne, ale to už sklopím hlavu a přiměji se poklesnout v pukrleti. „Jasnosti,“ pečlivě si to odpočítám a napřímím se, až když mi to pravidla etikety dovolí, „jaký jste měl zatím večer? Doufám, že se u nás nenudíte. To by nás velice mrzelo – obzvláště po té dlouhé cestě, kterou jste sem vážil. Jistě jste však musel navštívit zajímavá místa. Možná ne na našem venkově, ale někdo jako vy musí být… světaznalý,“ nadhodím opatrně. „Možná byste se slitoval nad dívčí zvědavostí a něco málo mi o vašich cestách řekl?“ Navzdory tomu hodnotícímu pohledu si na rty vnutím plachý úsměv. Po chvíli uhnu pohledem, jako bych ten jeho už nemohla vydržet – a popravdě se mi uleví. Připadám si stejně, jako když se o mě mistr začal zničehonic zajímat. Jako když čekal na odpověď na svou otázku a já… já se jí snažila vyhnout. Marně. Nechte mě hádat… Nakloní se ke mně hádat. Mám v tu chvíli co dělat, abych nepopojela podpatkem po podlaze a nevydobyla si tak alespoň část osobního prostoru zpátky. Vím, že to udělat nesmím. Kvůli Tianovi. Ani se tak neohradím oproti tomu samolibému úsměvu, s nímž ke mně natáhne ruku. Nemám na vybranou. „Přeci bych ti své důvody neprozradila tak snadno. Kde by v tom byla zábava?“ povytáhnu obočí, přičemž se zachytím nabízeného rámě. „Každopádně mi bude… potěšením, Jasnosti,“ přiměji se vyslovit, i když by to tentokrát nemohlo být dále od pravdy. * * * Byť mi jeho společnost není zrovna příjemná a některé společenské meze padnou za vlast, nikterak se mi neuleví, když se z mé společnosti omluví. Tentokrát už se mi ho zastavit nepodaří. Stačilo to? Nezbývá než doufat. Paní Aniezska mě každopádně nenechá dlouho spočinout, než se objeví po mém boku a představí mi dalšího vdovce. Naštěstí – nebo naneštěstí – večer už netrvá dlouho. Zrovna když se mě onen vážený pán vyptává, zda podobně jako jeho neteř ráda vyšívám, se sálem rozezní znělé zacinkání příborového nože o pohár. Vojvoda si přeje promluvit ke svým hostům a… … tím to končí. Bezděčně se nad tím, jak děkuje přítomným, zamračím. Něco se stalo. Jestli se to však týká toho, co jsem udělala já, nebo toho, co tady plánovalo Společenství, netuším. Příležitost se zeptat nedostanu. Při pohledu na strážné, kteří dostanou na starost mé bezpečí, mi srdce poskočí úlekem. Udělala jsem někde chybu? Vědí, co se stalo správci? Po krátkém osvětlení situace kývnu, věnuji jim vděčný úsměv a bez sebemenších námitek se nechám doprovodit k našim – nebo možná už jenom mým – komnatám. Jsou prázdné. Ani, nevím proč jsem čekala něco jiného. Prsty si zajedu do vlasů, zatímco se bezradně rozhlédnu po místnosti. Snad se tady objeví Malwina, aby mi pomohla se odstrojit. Mohla by něco vědět. Nebo bych se mohla po odpovědích porozhlédnout sama… Než se však odhodlám k dalšímu kroku, ať už by byl jakýkoliv, dveře vedlejšího pokoje se pootevřou a ono tíživé ticho přetne zvuk mého jména. „Tiane…“ vydechnu ostře. Jak tom, že… Co tady vůbec dělá? Že se dostal příležitost již opláchnout a převléct z krví prosáklého oblečení, mi neunikne. Ani se nezdá, že by ho v pohybu omezovalo nějaké vážnější zranění, ale zrovna on je dokázal skrývat až moc dobře. „Jsi…“ chci se zeptat na to samé jako on, než se zarazím a raději překonám i ten poslední krůček, který nás dělí. Pevně ho obejmu. Jeho paže se kolem mě obmotají. Ve vlasech mě zašimrá jeho dech. Přinejmenším na chvíli si dovolím přivřít oči a… „Ano, jsem. A ty?“
Když se odtáhne a chopí se slova, zelenýma očima se mi v rychlém sledu prožene tolik různých emocí. V prvé řadě je to zmatek, pak překvapení, které se rychle přemění v nevíru, a v neposlední řadě – zděšení. Baronku někdo málem zabil? Ale to není… Není to možné. Byť jsme mistry nikdy neviděli bojovat bez zábran, všichni jsme věděli, čeho byli mistři schopní. Bylo těžké si představit, že by se jim mohl někdo rovnat, nebo je dokonce zabít. Málem. „Dobře… Dobře,“ přitakám. Odpovědi počkají. Prozatím se musíme soustředit na to, co je opravdu důležité. „Pomoz mi s tím vázáním,“ přehodím si vlasy přes rameno, abych si vrchní díl šatů mohla záhy přetáhnout přes hlavu a co nejrychleji suknici vystřídat za kalhoty. Naštěstí to sundat netrvá ani z poloviny tak dlouho jako se nachystat. Tak nevím, jestli mám tu nejhorší část večera za sebou, nebo ta bude teprve následovat… Co nejrychleji skládám věci do našich zavazadel. V jednom okamžiku se mi pohled zadrhne na knížce, kterou jsem si odnesla z knihovny Rydzynského zámku, a za celý náš pobyt zde jsem do ní neměla šanci nahlédnout. Dlouho nad tím nepřemýšlím a strčím ji do jedné z brašen. Byla strýcova oblíbená. Je jenom přirozené, že bych si ji měla nechat… Přál by si to. * * * Svítá. Skrze okénka kočáru k nám doléhají první sluneční paprsky. Touhle dobou se obvykle probouzím, ale dnes mi vědomí proklouzává mezi prsty a tělo mám ztěžklé únavou. Byl to opravdu dlouhý den… Opírám se do Tianova do boku. Jeho teplo mnou prosakuje skrz-naskrz stejně jako vědomí, že jsme už oba v bezpečí. Žena na protější sedačce ztěžka oddechuje. Ve tváři je přízračně bledá. Rudé vlasy jí neuspořádaně padají do obličeje. Vypadá tak… slabě. Pořád tomu nedokážu uvěřit. Že by se něco takového mohlo vůbec stát. Skoro jako dítě přesvědčené o nesmrtelnosti svých rodičů to odmítám přijmout, ale pak mi pohled sklouzne k symbolu, které mi do dlaně vypálila dohoda s Věčnou. Navzdory tomu, že jsem věděla, co je zač, jsem toho mladíka podcenila. Věčná mě před ním varovala, ano. Pro mě hrozbou dozajisté být mohl, jistě, ale pro mistru…? Přijala jsem ten úkol tak pošetile. Nebude lehké ho splnit, avšak… Důrazné kráknutí přetne vlákno mých myšlenek. Natočím se k oknu. Je to zvláštní. K mému čtyřhlavému hejnu se cestou připojili další… jako by se ve mně spolu se splněním mé poslední zkoušky něco probudilo, nebo jsem je k sobě volala podvědomě a vytvářela si kolem sebe hradby, skrze které nepronikne ani Krkavec. Mohu se jedině připravit na to, až se naše cesty střetnou příště, a také to udělám. Tian se zavrtí, přičemž mě obejme pevněji. Koutky úst mi jemně poskočí. Má pravdu. Zvládli jsme to. Na tom, co přijde někdy v budoucnosti, nebo čeho všeho je Krkavec schopný, teď nezáleží. „Tiane…?“ oslovím ho tiše, přičemž se k němu natočím. „Miluji tě.“ Ano, na tom záleží. Krví, kterou jsme prolili a kterou teprve prolijeme, jsme si vykoupili naši vlastní budoucnost. Nebude to jednoduché, já vím. Stojíme teprve na pobřeží toho nezměrného oceánu. Nikdy mě nenapadlo, že bychom do něj mohli vkročit a z jeho dna vylovit nespočet možností, díky nimž by se naše životy mohly změnit k nepoznání. Mnohé z nich jsou nám navždy zapovězeny, ale jiné… Dokážu si je představit. Nejsou špatné. Jakkoliv nejistá se však budoucnost jeví, neděsí mě to. Vím, co chci. Je to tak trochu úsměvné… Vždycky jsem myslela, že pro mě na prvním místě bude stát vědění, možná dokonce moc. Na tom záleží především, ne? Chtěla jsem se zdokonalovat v magických umění a sbírat nejrůznější druhy vědomostí. Ať už se daly získat skrze zaprášené knihy, nebo vypitím šálku čaje z měděnek. Pořád je to pro mě důležité, ale… Teď, když k němu pootočím tvář, si už nemyslím, že by to bylo ze všeho nejdůležitější. Na rtech se mi mihne něžné pousmání, než koutky úst opět poklesnou a já mu s dlouhým výdechem položím hlavu na rameno. Zvládli jsme to. Celý náš výcvik pod záštitou Společenství, naše poslední zkoušky, dokonce i ten nešťastný večer. Zvládli jsme to…
| ||
| |||
|
O krok blíže ke konci
✝ ✝ ✝ Jakkoliv se v tobě vzedme rozporuplná změť pocitů, tak žádný z nich nepřehluší ty ostatní. Zabila jsi. Měla bys něco cítit – nebo snad ne? Hrdost, výčitky svědomí, smutek, zadostiučinění z vraždy někoho, kdo nahradil starého Mateusze. Kdo ví, kde je starému správci konec, Rydzyna byla jeho život. Přesto je to zvláštní, připadáš si zvláštně otupěle. Prolila jsi krev ve vlastním domově, v tom jediném, skutečném… V tom první, který jsi kdy měla. Přesto bez jediného sentimentu otřeš krev z dýky do tapisérie visící ze zdi dolů. Je to vlastně až ironicky symbolické, kolik krve na sobě musel mít sám vojvoda Czartowski při převzetí vašeho knížectví? Rozhodně více než tu trochu, kterou zanecháš na těžké hrubě tkané látce s vyobrazením erbu jeho rodu.
Nic neříkající vzkaz se zvláštní mincí, které už nikdy nedoputují ke svému příjemci, ti přinesou jen spoustu otázek a odpověď žádnou. Snad jen ten hřejivý šimravý pocit, co ti pulsuje bříšky prstů, když se mince dotýkáš ti napoví, že nepůjde o jen tak obyčejný kus raženého kovu.
Vzkaz vzplane jasným rudým plamenem a ke stropu se vznese proužek černého štiplavého dýmu. Je tím jediným, co po tobě v chodbě zůstane, než zmizíš skoro jako ten stín.
Netrvá to dlouho a kráčíš chodbou vedoucí do sálu, kde má proběhnout večerní hostina i zábava. Sloužící se ti uctivě klaní, aniž by si kdokoliv z nich uvědomoval, jak blízko v dnešní den byli smrti. Kdokoliv z nich mohl procházet tou chodbou a stát se obětí hladového ostří. Ta mladá žena se světlými vlasy vyčuhujícími z pod čepce, co před tebou stydlivě klopí oči, nebo snad muž v tmavě modrém livreji, který se soustředěně hryže do vnitřní stany rtu, zatímco nese plný tác výhružně cinkajících pohárů z křišťálového skla. Kdokoliv z nich bez ohledu na cokoliv.
„Tady jsi, Kazandro. No konečně!“ přitočí se k tobě paní Anieszka, sotva tě spatří. Její bystré oči po tobě přelétnou a na okamžik se zarazí. Možná ti přeci jen někde ulpěla kapka krve? Nebo? „Ahh, perfektní,“ vyřkne tvá matka bez varování ten nečekaný verdikt, „jen se zkus trochu více usmívat, drahoušku, ano? Už dorazil zeman Jabłonowski i se svým synem a ptali se po tobě,“ švitoří dál, zatímco ti naznačí, abys ji následovala. „Věděla jsi, že jeho syn Leszek je velice dobrý šermíř? A stále svobodný pán k tomu…“
Kéž by to byl v ten večer první svobodný šlechtický synek, kterého ti tvá matka představila… ✝ ✝ ✝ „Štěstí je pro amatéry. Budu pospíchat, jak to jen půjde.“
V hlavě ti zní ta poslední slova, která ti Kain řekl, než se vydal rudým polem k Rydzynskému zámku. Od toho okamžiku zajisté už uteklo několik mučivě dlouhých hodin a po jezdci na koni nikde není ani vidu ani slechu. Jsi tu sama. Chodíš. Doufáš. Stojíš. Vyhlížíš. Sedíš. Čekáš. Jenže na stavu věci to nic nemění. Čas, který ti Kain přislíbil, že mu bude stačit to protekl nemilosrdně mezi prsty, aniž by se cokoliv změnilo. Oceán rudých máků tiše šumí a vlní se, jak se jím probírá zvedající se vítr, zatímco paprsky slunce nabírají sytých odstínů.
Už nemá smysl čekat, musíš vyrazit k loveckému srubu, o kterém Kain prve mluvil. Půlden cesty znamená, že do srubu dorazí někdy až po setmění, nemůžeš si tak dovolit se tu ještě více zdržovat.
Nakonec se tak odhodláš a nasedneš na koně. Poslední ohlédnutí… Poslední ujištění, že se nic nezměnilo. Pobídneš koně a vyrazíš směrem k zapadajícímu slunci. Pole rudých máků necháš za sebou stejně jako celé to proklaté místo. Nezbývá než jen doufat v to, že na světě není dost stínů, aby dokázali polapit jednoho bílého krkavce. Protože ať už je to jakkoliv, tak kdesi v hlubinách svého podvědomí cítíš, že je Kain v pořádku.
Chvíli předtím, než zmizíš mezi stromy, zaslechneš ostré vraní kráknutí. Sněh sebou polekaně trhne a bez varování se tryskem rozeběhne vpřed… ✝ ✝ ✝ „… už jsem vám říkal, jak vám to dnes sluší, komteso Sulkowski?“ slyšíš říkat markraběte Bronislawa z rodu Wróblewski. Minulou zimu ovdověl, jak ses dozvěděla během zahajovací ceremonie před hostinou od paní Anieszky, během které ti byli jeden po druhém představováni všichni vaši vazalové. Ovšem pokud sis myslela, že to je to nejhorší, co tě za ten večer čeká, krutě ses mýlila. Po hostině začal malý orchestr vyhrávat k tanci a tvá něžná bledá ručka šla do kola. Císařská delegace sice táhla hodně pozornosti, avšak to nic nebránilo všem těm synům a ovdovělým vznešeným pánům, aby si nežádali o tvůj tanec.
Kolikátý je markrabě Wróblewski? Pátý? Vede tě jistě a žádný z doteků nepřekračuje hranice etikety. Přesto se s tebou během tance snaží konverzovat a lichotit ti tak, jak to přeci mají mladá děvčata ráda.
„Vaše matka říkala, že máte ráda knihy, je to pravda? To je rozhodně pozoruhodné! Tedy pokud odpustíte, tak neznám příliš dívek vašeho věku, které by…“ pokračuje dál ve snaze tě rozmluvit. Přesto je tahle informace skoro až zarážející, jak tohle tvá matka může vědět? Pamatuje si to snad z dob, kdy jsi byla její malá vrána? Nebo snad tu informaci má od někoho ze Společenství? Odpověď na tuto otázku nemáš. Možná Baronka…
Zrovna ta po hostině náhle zmizela ze sálu. Skoro jako pavoučice, který ucítila chvění šířící se skrze upředenou síť…
Hudba hraje a skladba se blíží naštěstí ke svému tanci. Tvůj tanečník se ti ukloní a zdvořile ti poděkuje za tanec. Ovšem, než se stačíš stáhnout z tanečního reje, spatříš koutkem oka pohyb, jak se před tebe postaví nový společník. Nikdy to neskončí. Jako by sem snad všichni vaši vazalové přijeli jen proto, aby si prohlídli nabízený kus – cennou trofej pro kteroukoliv z těchto rodin. Ovšem tenhle tanečník není jen tak někdo. Ne. Je to Lukyan.
„Smím prosit?“ zeptá se tě polohlasně s lehkou úklonou.
Je zvláštní vidět ho v brokátovém šedivém kabátci, dokonce s vázankou kolem krku. Přesto si všimneš, že obojí působí jako by si to rychle oblékal, dva z knoflíků na kabátci jsou špatně dopnuté. Hlavu má lehce sklopenou, aby mu nebylo tolik vidět do tváře, která stále vyhrává barvami. Přesto se na vás neupírá zbytečně moc pohledů, skoro jako by Lukyanova přítomnost ostatní svým zvláštním způsobem odpuzovala.
Hudba začne hrát.
„Omlouvám se, Kazandro,“ promluví k tobě Lukyan tiše, zatímco se pohnete společně s ostatními tanečními páry v rytmu hudby. „Věci… Nejdou úplně podle plánu. Potřebujeme, abys Krisztiánovi získala čas,“ sklání se k tobě a melodie zrychluje společně s vašimi kroky. Přichází otočka a svět se na okamžik rozmaže. „Musíš tady zdržet Korvina tak dlouho, jak to dokážeš,“ šeptne.
Vážný výraz v jeho tváři napoví, že to celé bohužel jen hloupý žert. ✝ ✝ ✝ Prosmýkl se ke dveřím tak akorát včas, aby se minul s procházejícími gardisty. Prostory zámku byly plné nabroušeného železa a zvláštního napětí visícího ve vzduchu, tím zneklidňujícím pocitem slabého kouře rozléhajícího se všude a zároveň odnikud na znamení, že se něco stane. Lidé, které míjel mu připomínali koně podupávající ve stáji s doutnající střechou. Přesto to, co mu ve skutečnosti dělalo starosti byly ty neviditelné nitky moci natažené skrze stíny. Jako by si vykračoval vnitřkem velké pasti na medvědi. Stačil by jediný neopatrný pohyb a železa by sklapla.
Natáhl krok a pohledem střelil krátce k oknu. Už dávno měl být na cestě pryč, přesto mu zabralo čas se jen dostat nepozorovaně dovnitř. Spoléhat na Mikolaje bylo… Hloupé. Ať už by kdekoliv, tak rozhodně ne tam, kde ho teď potřeboval. S povzdechem potřásl hlavou a drobně se zachmuřil, zatímco se blížil ke schodišti vedoucímu do nižších pater.
Čas se mu už dávno nekrátil – žádný totiž neměl. Věděl to od chvíle, kdy prošel kolem hlubokého stínu, který vrhala socha stojící v jednom z výklenků.
Vzduch jen kousek od jeho hlavy prořízlo tenké štíhlé ostří. Nebýt prudkého úkroku do strany, našlo by svůj cíl. Tohle mohlo bolet, prolétlo mu hlavou. Přesto nezaváhal. V očích planoucích modravým světlem se mihlo něco dalšího. Cizího. Úsporným pohybem ruky odrazil bez zaváhání i druhý výpad a bleskurychle se vrhl vpřed. Levou částí těla mu náhle bolest, jak se přes něj přelil stín. Jako by se mu do kůže zaseklo v ten jediný okamžik na tisíce drobných ostrých háčků a do kůže se vryl ostnatý drát. Stiskl zuby tak silně, až se ozval skřípot drolící se skloviny. Přesto ten pohyb dokončil.
Vyrval ji ze stínů do světla tohoto světa. Nedělal to poprvé. Vůbec to nedělal poprvé. Jenže tentokrát se nedržel zpátky, nebyl důvod. S rukou v pletenou do těch rudých hustých vlasů ji strhl směrem k sobě a do toho protipohybu vší silou rychle bodl. Pokusila se ho odstrčil. Marně. Ostří prošlo kůží i masem mezi kostmi a čepel nože jí přibodla vlastní dlaň k hrudi.
„Ty…“ ozvalo se vydechnutí namísto bolestného výkřiku.
„Já nejsem ten, kdo se pokusil toho druhého zabít,“ cynicky se ušklíbl. Očima jen krátce kmitl po prázdné chodbě, než ji přirazil zády ke zdi, aniž by pustil rukojeť dýky nebo její vlasy. „Mirabelle, že? Nebo jak si to teď říkáš? Hraběnka? Baronka?“ Tu ženu viděl prvně v životě, přesto si dobře pamatoval její tvář. Nezměnila se, za všechny ty roky jí nepřibyla jediná vráska.
„Pamatuješ si mě?“ vydechla takřka překvapeně. Trhavě oddechovala, jak se jedna z plic plnila krví.
„Pamatuji si každého, kdo mě zabil,“ konstatoval. „Zvláštně ty, co více než jednou. Hmm… Nemáš ani ponětí, jak dlouho o tomhle snil,“ ušklíbl se. „A jak dlouho snít ještě bude…“ Víc prostoru jí ovšem už nenechal. Pro tohle tu nebyl. Slíbil to. Bez varování vyškubl ostří z látky i kůže zalévající se krví. Teď už se chodbou rozlehl ženský tlumený výkřik, který stejně rychle utišila jeho dlaň.
Bodl znovu. ✝ ✝ ✝ Hodiny v sedle se táhnou a zároveň utíkají rychle. Je to zvláštní pocit bezčasí, co zažíváš. Okolí kolem tebe se takřka nemění a teď po západu slunce už vůbec ne. S posledními slunečními paprsky zapadajícího slunce deroucími se zpoza mraků zmizel i ten jediný ukazatel správného směru. Vypadá to, že lesní pěšina tě vede snad správně, přesto nakonec nastane chvíle, kdy to prostě musíš udělat. Sáhnout po Zraku, ačkoliv ti Kain ještě předtím vším zakázal pár dní používat magii. Došlo mu vůbec, jak si protiřečil? Nevypadal tak.
Jakkoliv ovšem váháš a snažíš se tu chvíli oddálit, jak to jen jde, tak houstnoucí tma kolem tebe je nemilosrdná. Nedá ti na výběr, pokud nechceš přečkat noc někde v lese. Nakonec se tak přeci jen pokusíš ponořit do vrstev světa, které obyčejné oči nevidí. Zrakem poodhrnout závoj halící prostory za oponou.
Lehkost, s jakou se ti to podaří je až zarážející. Stačí se chvíli soustředit, uchopit ten pocit tváře nořící se pod hladinu a otevřít oči. Ještě včera večer by něco takového bylo nemyslitelné – cítila jsi to, věděla jsi to. Tvé tělo se do dnešního rána nezkoušelo samo hojit, necítila jsi dokonce ani své spojení se stínem. Jako by v tobě setkání s Lukyanem něco zablokovalo a celá ta věc s magickým cejchem to celé jen prohloubila a postavila mezi tebe a tvoji jiskru neviditelnou bariéru. Ovšem ten sen… Toho očividně uzdravil více než jen tvé tělo.
Ovšem zda děláš dobře nebo špatně… To je ve hvězdách.
Sotva otevřeš oči žhnoucí studeným vnitřním světlem, nemusíš se příliš rozhlížet, abys to spatřila. Šarlatově rudé zvláštní skvrnky rostoucí na stromech lemující ten nenápadný lesní chodníček. Až zblízka je patrné jemné chmýří zvláštního nadýchaného mechu prorůstajícího kůru. Na pohled i na dotek připomíná červenou vatu. Vlastně ten mech působí podivně… Živě. Jako v něm něco tepalo, pulsovalo. Nasycen emocemi, pocity i ozvěnami myšlenek těch, kteří tudy projížděli před tebou…
Čím blíže jsi svému cíli, tím více mechu obaluje stromy, visí z nich v mohutných trsech a místy se plazí i po zemi. Jako by se z drobků stávala cesta.
Na jejím konci ovšem nečeká děsivá chaloupka, ale zcela obyčejný lovecký srub. Jeho okolí působí vypáleně, v okruhu pěti metrů od něj nezahlédneš kousek rudého mechu. Za srubem je dokonce přístavek pro koně, kde můžeš zanechat Sněha. Dokázala jsi to.
Jsi na místě. ✝ ✝ ✝ Korvin oděný v impozantní kombinaci černé barvy a šarlatu stojí obklopen vskutku pestrou společností. Nenuceně upíjí víno ze zdobené číše a netváří se, že by se jakkoliv bavil. Ne, Baltazar Korvin se zde rozhodně nebaví, naopak čím déle ho pozoruješ, tím víckrát ho přistihneš, jak pohledem zalétává ke dveřím vedoucím ze sálu. Dokážeš si poměrně snadno představit, že ho zde drží akorát tak společenské povinnosti. Přeci jen… Všichni se dívají. Nicméně stejně jako nikde nevidíš Tiana, tak se zde od začátku hostiny neobjevil ani Korvinův pobočník.
Ať už se děje cokoliv…
A pak to přijde. Ta chvíle, kdy Korvin odloží pohár na tác jednoho z procházejících sloužících a krátce, takřka úsečně se omluví své společnosti. Naposledy se rozhlédne po sále a vykročí pryč. Daleko se ovšem nedostane. Nesmí.
Cítíš na sobě pohled jeho tmavých očí, které jsou tolik podobné těm… Které míval Tian. Těch podobných rysů v jeho tváři nacházíš více, avšak čím déle do ní hledíš, tím více tam vyvstávají i ty Volchovi. Lehce se ušklíbne – a tolik ti ho v ten okamžik připomene. Jakkoliv ti do teď nevěnoval takřka žádnou pozornost a jen sem tam o tebe znuděně zavadil pohledem… Tak nyní tě sleduje se zájmem. Přináší to nepříjemné vzpomínky. Je to jiné… A stejné zároveň. Jako by tě na místě svlékl z kůže, aby si tě mohl pozorněji prohlédnout.
„Opravdu?“ povytáhne obočí. „Ne, nechte mě hádat…“ drobně přimhouří oči, zatímco se nad tebe nakloní. „To není ten pravý důvod, proč jsi tady, že?“ samolibě se pousměje a bez varování k tobě natáhne ruku. Skoro jako by ho bavil ten skrytý odpor vlnící se ti za maskou, co sis nasadila tě tím gestem přinutí vzít nabízené rámě a nechat se odvést zpátky k tanečnímu parketu.
Je to draze vykoupený čas. ✝ ✝ ✝ „Tady jsi…“ vydechl s neskrývanou úlevou. „Hou, hou… Opatrně, Mal,“ neubránil se pousmání, když ho ryšavé děvče bez varování objalo. Sám si ji přitáhl blíže, ačkoliv úsměv v jeho tváři na okamžik zakolísal. Tohle bylo těžké. Mnohem těžší, než čekal.
„Co ti tak dlouho trvalo, Kaine? Strašný! Už jsem myslela, že ses tu na mě… Zapomněl!“ spustila Malwina, sotva se od něj odtáhla a neodpustila si ho u toho praštit pěstí do ramene. Tedy – aspoň se o to pokusila, zachytil její ruku jen kousek od sebe a křivě se zašklebil. S tím se narovnal a krátce se rozhlédl po noclehárně určené dívkám a ženám ze služebnictva.
„Jak bych mohl?“ povytáhl obočí. „Ale teď pohni tím svým kostnatým zadkem, musíme odsud zmizet.“
„Zmizet?“ zarazila se. „Jako… Oba? Ty mě odsud bereš pryč?“
„Ano. Už to tady není bezpečné,“ potřásl hlavou. „Ne, nebal se. Jsou to jen věci,“ dodal zamítavě.
Malwina rychle kývla hlavou a úsměv v její tváři nahradil nezvykle vážný výraz. „Dobře,“ špitla. „Já… Udělala jsem všechno, co jsi po mně chtěl. Vím, kdo to je. Dostala jsem se k ní a dala jí to. Našla jsem i ty záznamy, jak jsem chtěl a zničila je…“
„To je dobře. To je moc dobře…“ broukl tiše. „Tak pojď. Půjdeme. Vezmu tě… Vezmu tě do bezpečí,“ natáhl k ní ruku, aby se jí mohla chytit. „Slíbil jsem, že se o tebe postarám, ne?“
„Ano… To jsi slíbil. A já nikdy nepochybovala,“ koutky rtů se jí roztáhly zpátky v úsměv, který mu lámal srdce. Ovšem neměl na výběr. Věděli o ní. Nedokázal ji ochránit, teď… Teď už ne. Dříve nebo později… Byla už jen jedna věc, kterou pro ni mohl udělat, aby svůj slib dodržel. ✝ ✝ ✝ Konečně jsi nechala ten dlouhý večer za sebou. Korvina jsi zdržet dokázala, přesto se zbytek večera nesl s hořkou pachutí přetrvávající v ústech. Sama ses vytratit ovšem nemohla, tvá matka tě hlídala jako ostříž a poctivě se starala o to, abys plnila své společenské povinnosti. Vojvoda se oproti tomu po většinu večera zdržoval ve společnosti dalších mužů, se kterými z toho mála, co jsi zaslechla, řešili především politiku. Ostatně… Toho večera jsi toho zaslechla opravdu hodně – a také viděla.
Konec večera vlastně přišel trochu nečekaně a dříve, než bylo v plánu. Vojvoda se se všemi rozloučil závěrečným přípitkem a najednou bylo po všem. Skoro jako by se něco stalo, co jej přinutilo tuhle sešlost ukončit. Správce? Něco ohledně Korvina? Mohla ses jen domnívat. Nikoho dalšího ze Společenství jsi po zbytek večera neviděla, a tak jsi celou tu dobu mohla jen setrvávat v té zvláštní nejistotě.
I nyní tě přivítají prázdné komnaty. Krisztián tu není. Ani Malwina tu nikde nečíhá. Ani jsi nedostala příliš na výběr, vojvoda tě sem nechal poslat s dvojicí strážných, kteří tě měli doprovodit až ke dveřím. Zajisté se něco stalo. Něco…
Avšak to podivné tiché prázdno, které tě obklopuje v ložnici se rychle vytratí se zvukem otevírajících se dveří. „Kaz?“ zaslechneš své jméno. Ten hlas okamžitě poznáváš, stejně tak siluetu černovlasého mladíka. Všimneš si, že není oblečený v tom samém oděvu, ve kterém jste společně vítali císařskou delegaci. Kalhoty i boty má sice stejné, ovšem chybí mu kabátec a košili vyměnil za obyčejnou halenu, která dost možná mohla patřit i někomu ze sluhů. Vlasy se mu vlhce lesknou, jak je má mokré. Myl se? Vypadá tak. Stopy po zranění ani krev na něm nenacházíš, avšak kdo ví.
„Jsi v pořádku?“ vydechne a několika rychlými kroky překoná vzdálenost, co vás dělí. Bez dalších slov tě obejme. Krátce, leč silně. Vydechne do tvých vlasů, než tě opět pustí. „Sbal se, musíme ještě dnes odjet. Baronku někdo málem zabil,“ sdělí ti tím smrtelně vážným hlasem. Jantarové oči má nezvykle potemnělé, ať se dnes stalo cokoliv… „Werther ji našel, bude v pořádku, ale trvala na tom, že musíme okamžitě zmizet,“ zamračí se. „Ne, že by mi to vadilo, Baltazar bude ráno zuřit,“ zamumlá vzápětí a krátce se zarazí, když zachytí tvůj pohled.
„Potom ti to vysvětlím, ale teď… Musíme si pospíšit,“ dodá rozhodně a vykročí pro sedlové brašny, abyste mohli společnými silami vše sbalit.
Jako by dnešní den neměl nikdy skončit. ✝ ✝ ✝ Ucítíš jeho přítomnost dříve, než zaslechneš poblíž chatky koňské zaržání. Venku panuje hluboká tma a z malého okna takřka nic nevidíš, přesto seš si jistá tím, že je to Kain. Prostě to víš. Ten pocit se vynoří zdánlivě odnikud a jakmile se na něj pokusíš soustředit, tak zase rychle zmizí…
Kainovi to chvíli při odstrojování koně trvá, nakonec se ovšem objeví ve dveřích, obtěžkaný sedlovými brašnami. Okamžitě poznáš, že je něco špatně. Je sám. Drobnou rusovlásku od světských nikde nevidíš a ani to nevypadá, že by ji Kain snad někde schovával. A on sám… Je špinavý. Ruce i oblečení má zašpiněné od mokré hlíny, pár tmavých šmouh má i na zpocené tváři. Sám vypadá jako by koně celou cestu hnal.
„Omlouvám se,“ zachraptí, když tě spatří. Neřekne za co. Zkrátka jen… „… omlouvám se,“ zopakuje o poznání tišeji, „nikdy jsem ji do toho… Neměl zatáhnout.“ S tím pokračuje do místnosti, která tvoří celé spodní patro srubu. Je zde nahrubo stlučený nábytek, dokonce i nějaké zásoby bylinek, koření, mouky a sušených křížal i ořechů. Spát se dá buď dole u krbu nebo v malém půdním podkroví vystlaném starým senem, kam se dá vylézt jen po žebříku. Tedy pokud člověku nevadí myši a kuny.
Víc k tomu Kain nedodává. Možná ani není co, dokážeš si mnohé domyslet sama. Ať už se stalo cokoliv… Odloží věci a mechanicky ze sebe stáhne kabátec a přebytečné vrstvy oblečení. „Nevadí ti… Když si půjdeme lehnout? Jsem… Unavený,“ zeptá se tě tiše. „A dnes už nechci nic víc než vedle tebe prostě jen… Usnout,“ vydechne, jak z něho ve tvé přítomnosti opadává všechno to napětí.
Navzdory tomu, že je špinavý a je cítit potem a dost možná i slabě krví, tak si tě bez dalších slov přitáhne blíže k sobě. Těžko říci, před čím nebo kým v tobě hledá útěchu, přesto vnímáš tu naléhavost, co z něj sálá.
A přestože události dnešního večera nebyly příliš šťastné, tak jeho závěr se nakonec nezdá být špatný. Zítra už vám nebude nic bránit vyrazit odsud pryč a nechat tohle celé konečně za sebou. ✝ ✝ ✝ Svítá. Kodrcání kočáru na cestě tě uspává a probouzí zároveň. Je to zvláštní pocit – a ještě zvláštnější situace. Baronka leží na protější sedačce, schoulená a podivně nehybná. Jen ztěžka oddechuje a občas se její nádech protáhne v ošklivé zasípání, zatímco tvrdě spí. Nebo je v bezvědomí? Werther tvrdil, že bude v pořádku. Že si potřebuje jen odpočinout a o zbytek se postará Kostadin. Teď už víš, co se jí stalo – potkala se s Krkavcem. Přišel, skutečně zavítal na Rydzynský zámek… A pak zase zmizel, stejně jako Malwina.
Symbol protnutného kruhu vypálený v tvé dlani ti připomíná, že jsi byla na dosah splnění úkolu od Matky a zároveň tak daleko… Možná je to takhle ale lepší. Pokud před Krkavcem neobstála Baronka, jak bys mohla ty?
Krisztián sedící vedle tebe pospává. Tvář má opřenou tvoji hlavu, zatímco jednu z rukou má protaženou za tvými zády. Werther ho před chvílí vystřídal na kozlíku kočáru. Siluetu Lukyanova koně vidíš z jednoho z okének krytého kočáru, stejně jako mladíka sedícího v sedle.
Čeká vás ještě dlouhá cesta domů.
A pak?
Budoucnost se dnes zdá obzvláště nejistá, a přitom pevně daná. Přesto si můžeš být jednou věcí více než jistá. Včerejší večer toho dost změnil. Splnila jsi poslední zkoušku a stala se prodlouženou rukou Společenství.
Zvenčí se ozve zakrákání jedné z vran, která prolétne kousek za okénkem jako by tě snad chtěla zkontrolovat, než se opět vznese a připojí se k malému hejnu letícímu nad kočárem. Cítíš je všechny. A tak víš, že už nejsou jen čtyři. Ne. K malému hejnu se připojili další a…
„Hmmm…“ z přemýšlení tě vytrhne Tianův hlas, když se zavrtí a nakrátko zamžourá po vnitřku vozu. „Spi, Kaz. Zvládli jsme to… Zasloužíš si odpočinout si,“ řekne měkce a obejme tě i druhou rukou.
Budoucnost bude muset ještě nějakou chvíli počkat.
✝ ✝ ✝ V loveckém srubu se nakonec zdržíte ještě jeden den kvůli svému pozdnímu vstávání. Kain se po probuzení už nevrací k tomu, co se stalo, namísto se soustředí na to, co bude dál. Čeká vás hodně cestování. K pobřeží u jižních hranic říše, kde se dá nasednout na loď a odplout přes širé moře do cizích krajin, je to daleká cesta – zvláště s různými zastávkami či zajížďkami, které Kain navrhuje. Nakonec je to jen na tobě, avšak vypadá to, že Kain opravdu myslel vážně, že ti hodlá pomoci a strávit s tebou nějaký čas na cestách.
A tak společně balíte věci. Ne poprvé a tentokrát je už jisté, že rozhodně ne naposledy. Svítá a koně netrpělivě odfrkávají, připravení na cestu.
Svět nepočká.
Teď už ne.
Stačí se vyhoupnout do sedla, dotáhnout řemeny a naposledy zkontrolovat, že vše sedí, jak má. „Hm… Co takhle malý závod k okraji lesa?“ ozve se Kain. Od rána má dobrou náladu, dokonce i přes brzké vstávání a to, že jsi ho musela budit jinak by byl schopný vyspávat zase až do poledne. Bylo znát, že jej mistři několik let v kuse netýrali vstáváním před východem slunce v kterékoliv roční období. „Odměnu za výhru si vybírá vítěz,“ zamyšleně se pousměje. „Samozřejmě… Pokud se nebojíš,“ mrkne na tebe.
Na odpověď si už ani nepočká a bez varování pobídne koně vpřed. Typické. Jako by snad nevěděl, že těch pár vteřin náskoku ho rozhodně nezachrání.
Nad lesem pomalu svítá a ptáci vyděšeně vylétávají z korun stromů, zatímco ženete koně vpřed. Vstříc okraji lesa. Vstříc další cestě. Vstříc svobodné budoucnosti, která na tebe nikde nečekala, ale musela sis ji vzít. Nebude to lehké si ji udržet, ovšem jedno víš jistě.
Každý takový den za to bude stojí.
Od teď až do konce tvého života.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec? . . . . . . . . . . . . . . . . . Praskliny šplhající po hladkém kameni šplhají rychle vzhůru. Kámen se drolí a s hlasitým pukáním praská tak dlouho, dokud se nakonec nerozpadne v několik kusů. Ticho, které se náhle rozhostí přeruší po chvíli ten neurčitý vzdálený zvuk, který postupně zesiluje a zesiluje…
… než z prolákliny, která zůstala po morovém sloupu vyrazí ze země bzučící roj much. Křidélka se jim ve slunečním světle šarlatově lesknou, zatímco roj v kruzích stoupá vzhůru k obloze. | ||
