Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 | Staří přátelé Dále se nezdržuji. Nemám k tomu důvod. Dům, jehož stín se mi stal skrýší, obejdu a kousek se vrátím, abych navázala na svou cestu městem. Vrány se i nadále drží nade mnou. Hlídají mé okolí, avšak nezdá se, že by se mi držel v patách ještě někdo další, nebo že by mě ten kluk snad dohnal. To je dobře.
Vymotat se ze změti menších uliček na hlavní třídu, která vede napříč městem až k hostinci, mi netrvá dlouho. Už zdálky ke mně doléhá kakofonie hlasů navzájem se překřikujících a dohadujících se o zcela nepodstatných záležitostech. Tahle místa jsem nikdy neměla v libosti. Byla na mě příliš hlučná. Příliš nepřehledná. Příliš… nepředvídatelná. Přinejmenším měli ve Formance pokoje čisté – v porovnání s tím, co jsem během svých cest zažila – a nikdy jsem pod postelí nenašla krysu. Na některé věci bylo opravdu lepší nevzpomínat. Už abychom byli doma… Gris přistane na střeše hostince. Vyměním si s ní poslední pohled, než otevřu dveře a vkročím do jámy lvové. Příjemně chladný noční vzduch vystřídá vydýchané teplo prosáklé alkoholem, tabákovým kouřem a potem. Byť můj příchod neujde několika zvědavcům, nikterak na ně nereaguje. Zvednu hrdě bradu a pomalým krokem zamířím hlouběji do podniku. Svou, hm, přítelkyni nespatřím ihned, ale stačí vlastně jenom přejít do vhodnějšího úhlu směrem k dřevěnému sloupu, aby se mi za ním neschovala. A společnost skutečně má. Zpomalím. Pro případ, že by ocenila soukromí. Tak trochu v to doufám. Poslední, co se mi teď chce, je dělat někomu křena… Místo nenápadného odmávnutí mi však kývne na pozdrav a pousměje se. Mám přijít blíže? To by po několika dnech na cestě se mnou neocenila živější společnost? Potlačím povzdech. Aniž bych svému výrazu dovolila se jakkoliv proměnit, pokračuji ke stolu, kde sedí i onen zrzek. Musí se jí uznat, že má typ. Teprve teď, když ke mně muž natočí tvář, se naše pohledy střetnou a… … dveře vedoucí do dvora se otevřou. „Areku…?“ uteče mi, když si uvědomím, kdo stojí přímo přede mnou. Nevěděla jsem, že jsou ve městě. Nebo že by se měli vracet do sídla. Každopádně se zdá, že je Wiola stačila zpravit o důvodu mé nepřítomnosti. Jak se také dalo čekat… „Povinnosti, však to znáš.“ Koutky rtů mi v odpovědi na jeho široký úsměv poskočí. Nestačím pořádně ani nic říct, než zruší vzdálenost mezi námi a já se div neztratím v medvědím objetí. Napřed ho zdrženlivě poplácám po zádech, ale pak se dlaní přeci jen pozdržím mezi jeho lopatkami. Kdy naposledy jsme se viděli? Loni v létě? Má pravdu. Je to až moc dlouho. Jako malá jsem s dvojčaty trávila skoro všechen volný čas, jenomže pak přišel Tian a… No, naše životy se změnily. My se změnili. Některé věci se však nemění – jako třeba to, že je vidím ráda. Pomalu ho pustím. Místo toho, aby mě napodobil, mě paže sevřou pevněji a… „Areku!“ napomenu ho, když mě nadzvedne. Teď už se lidi určitě dívají, jenomže je to Arek a já až moc dobře vím, že zkrotit ho – nebo jeho nápady – je předem prohraný boj. Je těžké čelit té odzbrojující radosti z opětovného setkání a tvářit se přitom vážně, nebo ho snad za tu scénu pokárat. Hmm… No, tolik na tom nezáleží. A co, pokud se lidi dívají? Většina ze zdejších patronů brzy nebude ve stavu, aby si naše tváře pamatovali. „Ráda vidím, že přinejmenším jeden z vás se nezměnil,“ brouknu – možná i trochu škádlivě? Ta jeho živelnost ostatně není špatná vlastnost. „Za chvíli mi začneš popisovat svůj plán jak se vplížit do kuchyně…“ To už se na nohy vytáhne i jeho bratr. Ukročím, abych mu vyšla vstříc a nezamotali jsme se tady jeden do druhého. To já se tentokrát natáhnu k tomu druhému. Zachytím se jeho ramene a krátce se do něj opřu bokem. Není to tak bezprostřední objetí jako to, do něhož mě stáhl Arek, přesto je to více, než by ode mě většina mohla čekat. „Já tebe taky, Arone,“ ujistím ho, než se odtáhnu. „Budete s námi zítra pokračovat domů, nebo míříte opačným směrem? Hmm,“ přisednu si ke stolu. Ze zvyku podnik přejedu pohledem, jestli mezi hosty nesedí někdo podezřelý, nebo se neschyluje ke scéně, které by bylo lepší se vyhnout, ale… Nevím, co čekám. Pořád je to jenom Grunwald. Asi mám problém se uvolnit. „Předpokládám, že vás Wiola už stačila vyzpovídat – včetně toho, jaké máte dneska ponožky –,“ kmitnu pohledem k brunetce a pousměji se, „ale tak mi řekněte, jak jste se vlastně měli. Naposledy jsem slyšela, že jste jeli někam na jih, ale… To už je taky nějaká doba.“
| ||
| |||
 | Had a hadilov Vyjedeme. Očima si hlídám Emori s Hakimem, kteří jedou po mých stranách. V hlavě mi stále zní těch pár slov – něco je špatně – doprovázená i výrazem snědé ženy, který dával jasně tušit, že hořícího města se její varování netýkalo. Čeho však? Kráčím snad ve Faridových šlépějích? Ne, jen teď už nemůžeme zastavit a vzít to obezřetnějším přístupem. Ne, když samotné město vzplálo.
Vítr k nám nocí nese štiplavý pach kouře a sílící výkřiky plné paniky. Lidé se snaží hasit a nebo se alespoň zachránit před rychle se šířícími plameny. Ti jsou mi jedno. Ať už se jedná o belhající se starce a nebo ženu táhnoucí za sebou za ruce dvě plačící a kašlající děti, jejichž tváře jsou plné černých šmouh. Kvůli nim tu nejsme. Ani kvůli ohni, který zuří už v naší bezprostřední blízkosti. Ne… My nezachraňujeme. Ne doslova. Trestáme.
A nezastavujeme.
๑ ๑ ๑
Kůň narazí tělem do jednoho z útočníků a já se po něm oženu scimitarem, který se zasekne do jeho krku a ramene, abych chrčícího muže bez okolků odkopla na zem. Nezdržuji se jím. Je tu více takových, kteří na nás zaútočili ve snaze… O co vlastně? Stačilo mi jich pár zabít, abych věděla, že jsme se nestřetli s žádnými cvičenými vojáky. Jejich výzbroj byla stejně chabá jako jejich schopnosti vládnout zbraní. Jediné, čím to vynahrazovali, byly jejich počty. Nemohla jsem jim ani upřít jejich zapálenost pro věc.
Přimhouřila jsem oči a strhla koně stranou, když se na mě vrhli další dva. Přechytila jsem scimitar do druhé ruky a dvěma seky se o ně postarala. Přehodila jsem nohu přes záda koně seskočila na zem. Jeden z nich se skoro useknutou rukou, která visela jen na pár cárech kůže, se ještě snažil odplazit pryč, nechávajíc za sebou jen krvavou louži. Pár kroky jsem k němu došla, dupla mu na záda, než jsem sekla po jeho zátylku. O jednoho míň, ale dle siluet postav blížících se k nám, to bylo jen plivnutí do moře. Povstalců tu bylo opravdu hodně. Avšak nebyla to situace, která by vypadala předem prohraná. Spíše tak pro ně.
„Sesedat!“ Křikla jsem do bojové vřavy na těch pár zbylých vojáků z mé jednotky, kteří ještě stále zůstávali v sedlech. Teď už přišla bitva konečně k nám a bylo na čase ji rozhodnout. Jako už tolikrát před tím.
Odrazila jsem čepelí útok jednou z obyčejných holí a přikročila hned na to k útočníkovi, abych tasila druhou rukou od pasu dlouhou zahnutou dýku, kterou jsem mu bodla do břicha a nechala pak můj meč, aby dokonči svou práci.
Další… Další… A pak další. Nepočítala jsem je. Už roky jsem je nepočítala. Byla to jen práce. Povinnost. Přestože bych to nikomu nahlas nepřiznala, cítila jsem se v tyhle momenty živější více než kdy jindy. Ta chůze po tenké hraně. Ten boj o přežití. Bušící srdce i tělo vybičované na hranici schopností. Neexistovala minulost ani budoucnost. Prostě jen tento moment.
Je to však nakonec více masakr, poprava, než nějaký vyrovnaný boj. Mladí lidé, včetně žen, nepředstavují nějaké výraznější nebezpečí. A i když se někteří z mých vojáků dostanou do úzkých, mají po svých stranách své spolubojovníky, na které je spoleh.
Ohlédnu se po výkřiku a zahlédnu postavu, kterou poznávám. Hakim. Je ode mě dobrých osm metrů a snaží se odrážet nápor přesily. Žena za jeho zády jej bodne do zad a… Sevřu pevněji jílec scimitaru a natáhnu se po jednom ze stínů, kterých tu díky noci a divokému požáru je nespočet. A pak seknu. Ruku i s mečem obklopí ten známý chlad a část jí prostě zmizí, pohlcená stínem. To už se ale i se zbraní v ten samý moment objeví za nic netušící ženou. Je to jen okamžik. Jeden jediný útok. Než se její hlava oddělí od těla, aniž bych se snad musela pohnout z místa, kde právě stojím. Její tělo zůstane ještě chvíli stát, jako kdyby mu bez hlavy, která se skutálela k jejím nohám, nemohlo samo rozhodnout, co teď, než se nakonec přeci jen zhroutí k zemi za ní. To už ale čepel zaútočí na dalšího z nich, přičemž o třetího se postará sám Hakim.
Jistě, i přes ten všudypřítomný zmatek tohle někdo mohl vidět, ale nepočítám s tím, že tu dnes zůstanou nějací svědci. Ne, zajatce dnes nebereme.
๑ ๑ ๑
Chytnu dalšího za vlasy, abych mu zvedla hlavu ze země a dostala se tak čepelí k odhalenému krku. Pohublý muž se mi sice snaží bránit, ale marně. Za chvíli na ruce ucítím horkou krev, jak trhnu zbraní a rozhodnu tak o jeho osudu. Dnes už kdo ví pokolikáté.
Kolem nás je už pomalu utichající bojiště. Náměstí u mešity je poseté těly, ale nevypadá to, že by mezi padlými byl někdo z mých lidí. Je to dobrý pocit vědět, že dnes o nikoho z nás nepřijdeme. A skutečně je to něco, co bude stát za to zapít. Teď jen dodělat svou práci. Vykročím k dalšímu z těl, které se nemoudře pohnulo.
„Haah, to vypadá na to, že to dnes skutečně zapijeme.“ Vydechnu úlevně a vezmu si ze svých věcí u sedla čutoru s vodou, ze které se žíznivě napiji, než vyhledám očima Emori stojící opodál a hodím jí ji také. Voda alespoň smyje slanou chuť potu a krve a poskytne trochu osvěžení po tom, co máme za sebou.
Nebo snad…?
Stejně jako ostatní si i já všimnu blížících se postav. Tentokrát mají k obyčejným trhanům daleko. Zbroje, barvy sultanátu i zbraně zavěšené u pasu. Ne, tohle jsou jedni z našich. Jen krátce kývnu na Emori, než jim vykročím v ústrety, jak se na velitele jednotky sluší a patří.
„Veliteli Makrame. Vidím, že jdete právě včas.“ Rozmáchnu se skoro až teatrálně rukama, aniž by se však v mém špínou a krví pokrytém obličeji pohnul nějaký sval. Ne, neusmívám se. Ani bych se nedivila, kdyby tohle celé pouze nepozoroval zpovzdálí a dal příkaz svým mužům nezasahovat. Nebylo by to poprvé, co jsem se s něčím takovým setkala… Myšlenky mi opět zalétnou k bitvě i Bazaraku, kde… Ale Makramův pohled mě opět vrátí nohama zpátky do reality.
„V pořádku, děkuji za štědrou nabídku, ale oblast zvládneme zajistit sami.“ Nenechám se jeho direktivním tónem zahnat do kouta a možná právě díky němu jeho nabídku nehodlám přijmout. Ne, on mi nemá co rozkazovat! Vím to a ví to i on. Přesto to zkusil. „Ostatně už jsme se o většinu věcí postarali.“ Pokývnu hlavou k náměstí, po kterém teče krev, spousta krve, a zapřu si pravou ruku ležérně o jílec scimitaru zavěšeného u pasu.
Ne neuhýbám mu pohledem, a tak si je nakonec pár chvil vyměňujeme. Měříc si jeden druhého. Jako kobra a hadilov. Jsou to ale jen mocenské půtky a vymezování teritoria. Nic víc. Nebo snad…?
Těch pár slov mě přinutí na vteřinu strnout. Zaváhat. Slyšela jsem to dobře? Proč by ale…? Ale na otázky a úvahy není čas. Tohle je zrada! A za tu se platí jen krví. Očima krátce kmitnu po svých mužích, kteří rozhodně nejsou po tom boji ve stoprocentním stavu, ale… Nemáme na výběr. Podmračeně pohlédnu na Makrama sklánějícího se ke svému pobočníkovi, než se napjatě nadechnu a křiknu.
„Do zbraně!“
Dělá to na něčí příkaz? Nebo se jen rozhodl, že využije příležitosti a postará se o ty oblíbenější, aby se sám dostal do sultánovy přízně? To bylo teď vedlejší. Ne, nehodlala jsem se s ním bavit a dávat jim tak čas být o další krok napřed před námi. A tak…
Vyběhnu směrem k novému nepříteli, avšak neudělám ani pár kroků, než prostě zmizím. Ponořím se do stínu, tentokrát celá a rozběhnu se tím temným světem směrem ke svému cíli, u kterého se vzápětí vynořím, abych jej nelidskou silou strhla z koně. Teď nehledím na to, že jsou tu svědci. Ostatně něco mi říká, že jich tu na konci dne stejně moc nezůstane.
„Zastav to! Hned!“ Křiknu vztekle na Makrama ve snaze to celé ještě zastavit než sáhnu sama po zbrani. Někdy je však třeba hadu nejdříve useknout hlavu, aby neuštkl… | ||
| |||
 |
Krvavá povinnost
Elzbieta Emori sotva znatelně zavrtí hlavou na znamení, že není za co se omlouvat. Jako vždy. Tváří se vážně, pryč je ten obvyklý úšklebek i povznesený výraz na všechny a všechno, který pro ni byl tolik typický. Emori stejně jako ty věděla, že nikdy není dost zle na to, aby nemohlo být hůře a podle toho se také chovala. Ale ne teď. „Něco je špatně,“ zní ti v uších její slova a nemáš sebemenší důvod tomu nevěřit. Na rozdíl od jiných velitelů nasloucháš instinktům podřízených vojáků – dokonce i když to jsou ženy. To v téhle cizí zemi není něco obvyklého, sama moc dobře víš, jak těžké to zde ženy mnohdy mají. Dokonce i přes tvé výsledky a zásluhy se na tvůj oddíl někteří z velitelů armády sultanátu dívalo skrze prsty a s jen těžko skrývaným výsměchem. Ovšem nic to neměnilo na tom, že na rozdíl od mnohých za sebou měla tvá jednotka mnoho vítězství i splněných úkolů k naprosté spokojenosti sultána.
Tvá slova i myšlenky stejně jako ty Emori ovšem náhle přeruší křik podbarvený divokým hukotem ohně. Každý, kdo do teď seděl na zemi a odpočíval stejně jako ty – vyskočí rychle na nohy. Pohledy všech se upírají k obloze, kterou olizují ohnivé jazyky šlehající do výše. Emori stojí vedle tebe a pozoruje to dílo zkázy, zatímco se u toho stále nespokojeně mračí. Skoro jako by to nebylo… Ono. To, o čem se ti chystala říct.
Přesto čas na řeči už došel. Tvůj hlas prolomí ticho mezi vámi a okamžitě tím k sobě přitáhneš pozornost zbytku jednotky. Neváháš. Ostatně není k tomu důvod. Tvé rozkazy jsou jasné a nikdo je nerozporuje. Nakonec všichni ví, co je vaším úkolem zde – zastavit povstání, a to za jakoukoliv cenu. Zajatce neberete, není k tomu důvod, sultanát se v tomhle případě vyjádřil dost jasně. Zabít všechny pro výstrahu, aby si to ti další dvakrát rozmysleli, zda se chtějí vzepřít ruce, co laská i trestá.
„Slyšeli jste velitelku. Tak ať je co zapíjet!“ křikne Emori, když vysedne na koně za souhlasného pokřiku zbytku jednotky. Ulicemi se rozezní ostré staccato koňských kopyt ženoucích se ke středu města v plamenech.
* * *
Ve vzduchu je cítit pach spáleniny mísící v sobě kouř a krev. Koňské plece jsou pokryté rudými skvrnami stejně jako čepele zbraní. Ta tvá se bez milosti zasekne do krku muže, který se na tebe vyřítil z boku a pokusil se tě strhnout z koně. Ostří nemilosrdně tne hlavu i s prsty a polovinou dlaně, kterou v poslední chvíli ráně nastavil. Marně. Stačíš se sotva otočit a přitáhnout uzdu koně, když se k tobě rozeběhne další. Stačí udělat jen pár kroků, když se přes něj přežene další jezdce. Emori. Kopyta srazí mladíka k zemi. Ozve se křik. Křupnutí. Beduínka ještě za jízdy seskočí, aby kluka dorazila. Zblízka vidíš, že je to víc chlapec než muž. Přesto v rukách svírá dlouhý nůž, kterým by dost možná neváhal tě zabít.
Ulice se ztrácí v hustém dýmu z hořících domů. Byla to past – jak jsi očekávala. Vyřítili se na vás z bočních uliček, aby vás zmasakrovali. Ovšem díky tobě jste na to byli připraveni. V ulicích vypukl masakr.
Boj se přesouvá ze sedel na zem. Vyhráváte. Nestojí proti vám cvičení vojáci, dokonce ani žádní zabijáci, jsou to jen… Lidé. Prostě a jen lidé. Mnozí z nich nemají ani opravdové zbraně, ale nože. Hole. Kusy dřeva pobité hřebíky.
Výkřik zleva tě přiměje se tím směrem rychle otočit. Hakim má problém, sesypali se na něj ve třech. Spatříš, jak žena stojící za jeho zády se rozpřáhne rukou a bodne ho do zad. Voják se pod tou ranou zapotácí a spíše jen náhodou zvládne vykrýt útok na hlavu.
A krev teče ulicemi proudem.
* * *
Hukot ohně slábne, jak každý, kdo má ruce a nohy hasí. Na malém náměstíčku u staré mešity se ovšem na okamžik vše zastaví. Na zemi leží bezpočet těl. Muži, i pár žen. Někteří vypadají až příliš mladě. A pár z nich ještě žije – i když ne na dlouho. Měla by je čekat veřejná poprava, avšak místo toho je Emori s Aslamem dorážejí. Je to tak lepší. Milosrdnější. Dost z tvých lidí utržilo v boji zranění, ale mezi mrtvými nevidíš nikoho z nich. Někteří odpočívají, jiní se věnují ošetření.
Je po všem. Nebo…?
V uličkách vedoucích na náměstí zahlédneš pohyb. Jsou to… Ne. Poznáš muže v uniformách oddílu velitele Makrama. Včetně jeho samotného. Sedí jako jediný na koni, doprovázen houfem svých vojáků… Kteří vypadají takřka nezraněně. Jako by se snad ani neúčastnili žádného většího boje. Zachytíš pohled Emori, která si všimla toho samého.
„Velitelko Walerie,“ zaslechneš Makramův odměřený hlas. „Dejte svým lidem pohov, my už oblast zajistíme místo vás, abyste se mohli postarat o raněné,“ pokračuje dál s tím prostým požadavkem na samotné hranici rozkazu. Členové jeho jednotky postupně vstupují na náměstí, měří si vás pohledem. Napětí houstne namísto toho, aby se přes tebe přelila vlna úlevy, že je tohle celé už za vámi.
Makram kývne na svého pobočníka a lehce se k němu ze sedla nakloní, aniž by z tebe spustil pohled. A pak to zaslechneš. Jasně jako tlukot svého svého vlastního srdce.
„Zabijte je. Všechny.“ | ||
| |||
|
Překvapení
Kazandra Při pohledu na noční oblohu posetou hvězdami se ti vybaví mnohem příjemnější věci než tvrdnout v Grunwaldu se společností, kterou sis nevybrala. Skutečně, noci jako byla ta dnešní přímo vybízely k tomu využít pěkného počasí, dokud bylo. Sama sice moc dobře víš, že Krisztián si nijak zvláště nelibuje ve venkovní romantice, ale za ty roky na něj už máš jisté páky, aby se k něčemu takovému dobrovolně uvolil. Zvláště po delším odloučení… Které za pár dnů skončí. Nebo v to aspoň doufáš, nakonec poslední zpráva zněla tak, že stejně jako ty míří zpátky do sídla a měl by tam dorazit snad i o několik dnů dříve než ty.
Nicméně se nakonec objeví něco zcela jiného, co si vyžádá tvoji pozornost a přiměje tě odložit plánování na později. Stačí si počkat na vhodnou chvíli a svého malého slídila snadno odhalíš. A opravdu – je to jen dítě. Malý trhan, který se za tebou plíží městem… Ovšem proč? Ne, odpověď na tuhle otázku neznáš, ale přiměje tě to zbystřit. Kdyby tě chtěl přepadnout a oloupit, nebyl by zajisté sám, ne, tyhle děcka fungují stejně jako krysy – v houfech. Možná to je jen sázka nebo nějaká pitomá dětská hra, možná je v tom něco více… Ovšem rozhodneš se tím nezdržovat. Kluk má dnes svůj šťastný den, nedostane lekci, kterou by mu někdo jiný na tvém místě pravděpodobně uštědřil.
Vypomůžeš si ještě chvíli vraním zrakem jednoho z tvých malých věčných zvědů, aby ses klukovi ztratila. Už není důvod s ním hrát tu dětinskou hru na kočku a myš. Ty jsi chytřejší a hbitější než kterákoliv kočka či myš na světě. Podobna stínu se mu ztratíš z dohledu a tentokrát mu už nedáš sebemenší šanci na to, aby tě mohl vypátrat a pověsit se ti zpátky za paty. Odměnou ti je už jen pohled na jeho zmatenou tvář, když bezradně stojí v křížení ulic a marně po tobě pátrá.
Teď už ti skutečně nic nebrání v tom pokračovat do hostince, kde na tebe čeká Wiola.
V Grunwaldu je ostatně jen jedno místo, kde se dá ubytovat, a tím byla Formanka. Hostinec jako každý jiný, měli tu pár pokojů k pronajmutí a jednu větší noclehárnu, ve které nocovali všichni, co neměli na zaplacení samostatného pokoje. Párkrát sis už zkusila noc v pár takových noclehárnách a opravdu nebylo o co stát. Místo postelí lavice nebo země zaházená slámou nebo naopak pár jednoduchých postelí, na kterých se muselo tísnit vícero lidí. K tomu jeden společný kýbl a… Ne, na některé věci je lepší nevzpomínat.
Když k Formance dorazíš, je v ní už celkem živo. Nikdo uvnitř sice nemuzicíruje, ale jako jediná hospoda ve městě mají jako každý večer vcelku plno. Jakmile vejdeš dovnitř, obejme tě teplo mísící v sobě alkoholový odér, dýmkový tabák, vůni jídla a pot. Je tu trochu dusno, nebylo by od věci otevřít okna nebo dveře a vyvětrat. Nevšimneš si ničeho podezřelého, až k hostinci tě už nikdo nesledoval a zde přitáhneš jen několik pohledů – asi jako každý žena, která vchází sama do večerní hospody.
Wioly si nevšimneš hned, sedí u jednoho ze zadních stolů, částečně schovaná za jedním z masivních dřevěných sloupů podpírajících strop. Výběr místa ovšem dává smysl, je to dál od šenku a poskytuje více soukromí, zároveň je od tam vidět po zbytku lokálu a v případě nutnosti se dá odsud rychle zmizet do dvora hostince. Ať už se Wiola chovala jakkoliv, hloupá rozhodně nebyla.
Jak vykročíš hospodou blíže, všimneš si, že jí ve tváři sedí více než zaujatý a zároveň tak trochu vážný výraz, se kterým pozoruje muže sedícího u stolu s ní. Je k tobě otočený zády, má krátké hnědé vlasy a přes židli má přehozený těžký kožený kabátec. Tak si přeci jen našla dle očekávání společnost – a dle všeho takovou, která se jí opravdu líbila vzhledem k množství džbánů a prázdných pohárů tlačících se na stole. Pivo, víno, pálenka, rozhodně se nešetřili. Jak se blížíš, zaznamená i ona tebe. Ucítíš na sobě pohled jejích tmavých očí. Levý koutek jí povyjede sotva znatelně nahoru, když krátce kývne bradou namísto pozdravu a vzápětí se nakloní přes stůl ke svému společníkovi a něco mu rychle pošeptá.
Připadá ti povědomý. Určitě jsi ho…
Dveře vedoucí do dvora vrznou, jak se otevřou a dovnitř rázně vejde další muž. Mladý, vysoký, převyšuje tě o dobré dvě hlavy. Je oblečený podobně jako ten, co sedí s Wiolou u stolu. Dokonce má i stejný odstín barvy krátkých vlasů. Pohlednou tvář má porostlou strništěm a… Jakmile tě spatří, na rtech mu vykvete široký úsměv, se kterým se rychle pohne vpřed. K tobě.
„A hele, koho to stíny donesli!“ zvolá Arek radostně, když rozpřáhne paže, aby tě bez zeptání prostě a jen objal. „Už jsme se báli, že dáš před námi přednost tomu panákovi,“ uchechtne se, zatímco tě obejmou jeho silné paže. Oči se mu lesknou na znamení, že má už popito. „Hm, jak je to vlastně dlouho? Hm… Moc dlouho,“ zakření se a bez varování stisk paží zesílí, jak tě prostě zvedne na chvíli do vzduchu a otočí se s vámi, než tě opět pustí.
Má pravdu. Jak dlouho jsi dvojčata neviděla? Rok to byl už určitě…
„Kaz,“ to už se k vám otočí i Aron, který se zvedne ze židle. „Rád tě vidím,“ pousměje se. Nevítá se s tebou tak divoce a hlasitě jako jeho bratr. Naštěstí, to už by se po vás vážně dívala celá hospoda.
„No, no, no, pánové,“ mlaskne Wiola. „Abych si to nebrala osobně,“ zašklebí se vesele, očividně v dobrém rozmaru. | ||
| |||
| Hranice mezi snem a realitou Utíkám. Od podrážek mi odletuje písek, aby se mi hned na to nohy zabořily nepříjemně hluboko do jeho jemných zrnek. Ne, po poušti se neutíká zrovna nejsnáze, avšak, je to jako se vším – trénink dělá mistra. A já tohle nedělám rozhodně poprvé. Ne, nekochám se hvězdnou oblohou, která je stejně nekonečná jako bílá poušť, která mě obklopuje. Nemůžu. Nemám čas. Vím, že jde po mě. Lovec lovce pozná a stejně tam vycítí, kdy se z něj stane prachsprostá kořist.
Dostanu se na vrchol písečné duny, a aniž bych zaváhala sklouznu se část dráhy po jejím svahu využívajíc setrvačnosti. Ujedu dobře několik metrů a jen co naberu opět trochu opory pod nohama a povrch se vyrovná, vyhoupnu se opět na nohy a utíkám dál.
V boku mě píchá a srdce mi buší divoce v hrudi, zatímco se dech krátí. Nezastavuji však. Vím, že potřebuji jen výhodu. Něco, co převáží pomyslné misky vah opět na mou stranu. Něco, co v otevřené poušti těžko najdu, avšak ve městě, do kterého právě vbíhám, to už je něco jiného. Proběhnu kolem prvních domů a zahnu prudce do jedné z uliček. Skoro jako kdybych mohla cítit na krku ten horký páchnoucí dech šelmy, která je mi v patách. Ne, nevěřím v to, že bych se jí snad mohla ztratit. Ne, potřebuji jen zbraň. Něco!
Když minu jeden z mnoha nuzných domů tvořících tuto ulici, podkopnu menší stříšku, kterou si někdo postavil u boku domu z pár dřevěných kůlů a látky natažené na jejich vršku, aby poskytovala komukoliv, kdo si pod ni sedne, alespoň trochu toho milosrdného stínu a úlevy od horkého slunce. Ta se díky tomu s pár dutými bouchnutími zřítí k zemi, zatímco si jednu z dřevěných vzpěr chytím a prostě ji přelomím kolenem, jako kdyby to byla ve skutečnosti nějaká obyčejná suchá větev. V rukách si nechám její delší kus, který uchopím jako provizorní kopí. Je zakončen pár poměrně ostře vypadajícími kusy rozlámaného dřeva. Není to ideální, ale stále je to lepší než mít prázdné ruce.
„Tak pojď!“ Křiknu zadýchaně na bestii, která je mi jak jinak v patách. Je obrovská. Vypadá jako obrovský vlk, který se vydal lovit. Ne však ve smečce. Je sama. Ale já nakonec také. Zakročím a nespouštím z ní oči, zatímco kolem mě krouží. Hraje si se mnou? Ne, odhaduje mě. Stejně jako já ji. Přechytím ratiště mé provizorní zbraně a připravím se. Není to poprvé, co hledím smrti do tváře. Čím častěji jsem podobné situace zažívala, tím více jsem se učila, že v podobných chvílích vede k úspěchu jedno základní pravidlo – zbytečně nemyslet. Je to prosté. Budu muset být rychlejší. To je to jediné, na co se v tento moment soustředím. Odhadnout její pohyby, směr útoku… záměr.
Přesto mnou zničehonic vyslovené jméno zarezonuje a prsty křečovitě sevřu ratiště. Bestie cvakne zuby. Ne, to není mé jméno. Její tělo se napne a připraví ke skoku. Nepatří mi. Ne… „Ne!“ A vrhne se na mě. Uhnu do strany a nastavím jí do cesty svou improvizovanou zbraň, aby…
๑ ๑ ๑
„NE!“ Ruka se ožene instinktivně po komkoliv, kdo by byl v mé bezprostřední blízkosti. V prudce otevřených očích lehce zadoutná modrá, která ale brzy zase vyhasne. Byl to jen sen. Nic než… sen. Letí mi v hlavě, zatímco stále poněkud zrychleně oddechuji. Pohled do Emoriných tmavých očí mi ale připomíná, že tomu tak skutečně je. Tohle je realita. Je to skutečné.
„Ahh… Omlouvám se, Emori.“ Zamručím omluvně na beduínku a trochu se protáhnu. Přeci jen cítím, jak mi záda opřená o studenou kamennou zeď poněkud ztuhla. „Tohle je prostě dlouhý den a konečně se trochu ochladilo.“ Shrnu si spadané vlasy z pod černého šátku na hlavě z ramene a naprosto neelegantně se opřu o zeď, abych se s její oporou vytáhla na nohy. I tak se neubráním obezřetnému rozhlédnutí se po našem okolí. Přeci jen…
V očích opět skoro neznatelně zadoutná vnitřní záře, jako kdybych se chtěla ujistit, že žádná z mých nočních můr neožila. Ale vidím jen těch několik členů mé jednotky, která sem byla poslaná stejně jako další podobné, abychom zajistili, že sultanát čekají jen zářné a klidné zítřky. I když to bylo vykoupeno množstvím krve. To nakonec ale vše na tomto světě, co za něco stojí. Kam se hrabe zlato, když přijde na merit věci. Krev je jediné platidlo, které má nakonec opravdovou hodnotu.
„Takže děje se něco?“ Otočím se s otázkou ve tváři na Emori, která by mě jen tak nebudila kvůli ničemu. Příliš mi toho neřekne, ale vím, že na její instinkty je spoleh. Ostatně k princeznám a členkám harému má tato žena daleko. Ne, poznala jsem to už tehdy, když jsem ji potkala. Tehdy jsme to nevzali zrovna z dobrého konce, ale nakonec díky mému zastání dostala možnost větší svobody, než ve kterou mohla dříve sama doufat. A v neposlední řadě měla štěstí, že skončila v rukou lidí, které jsem měla na povel já osobně. Zbytečné násilí na zajatcích jsem nikdy nepodporovala. Zvláště ne, když to byly ženy. To jsem byla ale v sultánově armádě jen jednou z mála. Moc dobře jsem si dovedla představit, jak by dopadla, kdyby dostal tehdy ten úkol místo mě třeba právě Nasir. Hmm, nemluvě o zbytku velitelů. Ne, jejich zaslepenost je omezovala. Neviděli potenciál tam, kde ve skutečnosti byl. Možná proto bylo i složení mé současné jednotky na místní poměry docela netradiční. Společně se mnou tu totiž stáli jak muži, tak i pár žen. Všichni ozbrojení a nesoucí více či méně skrytě výsostné insignie sultanátu.
„Špatně… Hmm, dobře, v tom případě je asi konec odpočinku. Alespoň do té doby, než se ujistíme, že…“ Ale i mně dojdou slova, respektive je přehluší hlas nesoucí se sem z dálky. Hoří? A jako v odpovědi, se od černého nebe odrazí naoranžovělá záře plamenů chrlících vzhůru oblaka dýmu. „Zatraceně.“ Mlasknu s pohledem upřeným na plameny, které značí, že jsme tu pozdě. A když už ne vyloženě pozdě, tak rozhodně později, než by bylo záhodno. Avšak stále to nic nemění na tom, že situaci v tomto městě musíme udržet na uzdě. Pokud tu má dojít k povstání, teprve s vypuknutým chaosem se to celé dá řádně do pohybu.
„Dobře, tak do sedel! Qasim s jeho muži by měl být někde na východní straně. Nevím, kde je Makram s Faruqem, ale snad někde poblíž. To je teď ale vedlejší. Vezmeme to od západu. Skrz město. Viditelně už hadi vylezli z děr, tak bude alespoň snazší je odlovit.“ Zavelím a sama pár rychlými kroky dojdu ke svému koni, do jehož sedla se bez dalšího otálení vyhoupnu. „Prioritou je teď rychlost. Ne nenápadnost. Čím dříve to zastavíme, tím menší škody napáchají.“ Přitáhnu uzdu a ohlédnu se na svou jednotku. „… A tím dříve to zapijeme a třeba se i konečně dobře vyspíme.“ Zhoupne se mi koutek do křivého úsměvu, než s mlasknutím pobídnu koně energicky patami a vyrazíme co nejrychleji vstříc centru města, nad jehož střechami šlehají rudé plameny.
| ||
| |||
| Starý dobrý Grunwald Po ramenech se mi skutálí povzdech, načež na táhnu krok. Nerada chodím pozdě. Obzvláště když mi na krk dýchá Wiola a bude chtít znát každý nepodstatný detail mého jednání. Byla bych raději, kdyby si tohle nechala pro své oběti. Byla bych raději, kdyby si tohle nechala pro své oběti. Určitě už si nějakou v hostinci našla. Byť jsem se jí v posledních letech snažila vycházet vstříc, tenhle druh prázdného rozhovoru mi blízký nikdy nebyl. A dnes už jsem toho měla tak akorát po krk. Jako by večeře s radním nestačila… Omluvit se z jeho společnosti jsem nemohla. Ne, když mě tak laskavě pozval na večeři coby čestného hosta. Přinejmenším otevřel i láhev dobrého vína… To nedělal vždycky. Jenom když něco potřeboval. Lidé jsou někdy předvídatelní, nicméně ani v tomhle jsem neměla na výběr. Na jeho dobrém mínění i podpoře záleží. Kromě toho, že potřebujeme udržovat zástěrku akademie pro problémovou mládež, je Grunwald strategický bod. Ze sídla se sem dá dojet během několika dní, což znamená mimo jiné i to, že se odsud dováželo jisté zboží. Večeři nezkrátilo ani to, že jsem mu pomoc přislíbila. Nebo přinejmenším to, že to zkusím. Očekávání se mi snad podařilo uvést na pravou míru. Akademie ostatně nové studenty nehledá. Přinejmenším si toho nejsem vědoma. Celé to bylo třeba šikovně zaobalit. „Je třeba uvážit velikost ročníku, vzácný pane, jinak by se každému svěřenci nemuselo dostat adekvátní pozornosti. Však víte, jak si akademie zakládá na svých výsledcích…“ Pokud by se ukázalo, že pro něj akademie nebude nejvhodnějším místem – což nebude –, ráda mu doporučím jiné. V rámci udržování dobrých vztahů. Ugh… Bolí mě z něj hlava, ale je to otázka pár dopisů a při troše štěstí bych se mohla dozvědět, o koho se jedná. Nakolik vlivný známý to asi je? Hmm, neměla bych si od toho slibovat příliš. Pokračuji známými ulicemi. Pohled se mi chvílemi zadrhává na místech, ke kterým se váže vzpomínka na naše učednická léta. Je zvláštní tady být bez Krisztiána. V Grunwaldu jsme spolu strávili hodně času. Trvalo mi dlouho, než jsem večeřím, na které nás brávala Baronka, přišla na chuť. Měla jsem tendenci spíše zapadnout do pozadí a naslouchat rozhovorům nepovšimnuta. V posledních letech jsem se to musela naučit překousnout. Malá vrána se ztratila ve stínech a Kazandra Sulkowski měla povinnosti. Dokonce i dnes. Přinejmenším je to pěkná noc. Na rtech se mi mihne úsměv, když tvář zakloním k hvězdné obloze. Ursa Minor dnes svítí opravdu pěkně. Pokud nám počasí vydrží, možná bych Krisztiána přesvědčila k pikniku pod hvězdami. Hmm, Wiola a ty její otázky mi už začínají lézt na mozek, ale… Už je to zase delší doba, co jsme se neviděli. Mohlo by být pěkné něco podniknout. Snad v sídle bude.
Na okraji oka se mi znovu mihne stín. Ne, tentokrát se mi to opravdu nezdálo. Utvrdí mě to v tom nutkavém pocitu, jako by mě někdo sledoval. Na poklidnou scenérii pod hvězdami i plány po návratu domů rázem zapomenu. Je to intenzivní vjem. Mít někoho v zádech. Cítit hrozbu ještě předtím, než udeří. Svaly na zádech se mi bezděčně zatnou a v hlavě mi začne cinkat varovný zvonek. Bylo by snadné se s tím vypořádat, přesto se vědomě brzdím. Neměla bych se unáhlit. Je vysoce nepravděpodobné, že by se mi v patách držel někdo z Magistéria nebo třeba jenom vycvičený voják. A proč by to dělal? Jsem Kazandra Sulkowski. Na cestě zpátky do Akademie, která mi během mých studiích přirostla k srdci. Dobrý pocit z toho nemám. Nikdy z toho nemám dobrý pocit. Na vlastní kůži jsem už zjistila, jak se tyhle situace dokážou zvrtnout – jako třeba tehdy, když nás s Lukyanem poslal do Kaliningradu a já měla zatracené štěstí, že mi kryl záda, jinak by se odtamtud vrátil jenom jeden z nás. Pokud vůbec. Tohle je však jiné. Zatímco přidám do kroku, vrána zvědavě poskočí na okraji střechy a shlédne dolů. Jejíma očima sleduji, jak se zpoza rohu vykloní ani ne tak hrozba jako… kluk. Prostě kluk. Kolik mu může být? Patnáct? Hmm… V jeho věku jsme znali tolik způsobů jak člověka zabít. Ono to ve výsledku není zase tak těžké. Stačí jenom vědět, kdy a kam udeřit. Soudě podle jeho oblečení ho však bude zajímat spíše můj měšec než život. To si vyhlédl pěkně oblečenou paninku, nebo o co tady jde? A vůbec – to vypadám jako vhodná oběť? Ten kluk má více štěstí než rozumu.
A já na tohle nemám čas. Už tak jdu pozdě. Nejsnazší bude ho prostě setřást. Nejspíše nebude těžké si domyslet, kam mířím, ale třeba ho to odradí a najde si jinou – lepší – kořist. Takovou, která bude mít trpělivost na podobné hry. Vrána znovu roztáhne křídla. Napřed proletí nad hlavou a pak i mně… Před očima mi prokmitne město z ptačího pohledu. Ulička se mezi domy příhodně klikatí a tady na tom rozcestí by nemělo být těžké se mu ztratit. Mírně změním směr. I nadále si svého pronásledovala hlídám pro případ, že by ho napadlo něco hloupého. Zahnu už vlastně jenom – dvakrát – a potřetí přidám do kroku, sotva se mu ztratím z dohledu. Nepochybně udělá totéž, ale jsem si docela jistá, že budu rychlejší. Přehoupnu se přes vhodně umístěnou zídku a ztratím se ve stínu sousedního domu. A teď už se nocí plížím jako zloděj i já. To je mi vlastně příjemnější než večeře s panem radním… Zaposlouchám se do zvuku blížících se kroků. Znovu se natáhnu vědomím ke vráně. Stráží ulici, kterou jsem ještě před chvílí kráčela. Ať už kluk zvolí kteroukoliv cestu, dám si záležet, abych se mu vyhnula. A pak už bych měla opravdu pospíšit za Wiolou. | ||
| |||
|
Kořist a lovec
Kazandra Dokonce i taková díra jako je Grunwald má něco do sebe, když se zahalí do hávu noci. Půlnočně modré nebe je poseté myriádou hvězd táhnoucích se do všech stran, kam jen tvé i vraní oko dohlédne. V dnešní jasnou noc je dokonce vidět i mlhovina třpytící se vysoko nad tímto světem, blízká a nedosažitelná zároveň. Její původ je učencům nejasný, v knihách jsi našla mnoho fantaskních teorií nepodložených jakýmikoliv důkazy, nicméně nejznámější byla ta, že mlhovina obklopuje jizvy mezi sférami. Zahojené průrvy, které zde byly ještě dříve než kdokoliv z lidí. Ať už je to ovšem jakkoliv, je to pěkný pohled. Jen málokdo si uvědomuje, jak důležitý význam hvězdy mají, zvláště pokud umíte s astrolábem. Pomáhají určovat polohu, dá se díky nim předvídat dokonce i počasí. Některé se objevují jen za speciálních konstelací a stejně jako pro většinu pozemských věcí, tak i pro ně platí, že se nic neděje jen tak.
Stejně tak ty nekráčíš uličkami starého známého Grunwaldu jen tak. Pospícháš. Uličky města naštěstí znáš celkem dobře, vždyť kolikrát jsi tu už byla jako učedník? Jenže ty roky bezstarostnosti, kterou jste měli a nikdo z vás si to neuvědomoval, jsou pryč.
Jdeš pozdě, neplánované setkání s radním Konarskim se nepříjemně protáhlo. Pozvání na večeři se nedalo odmítnout, přeci jen jsi nyní byla Kazandra Sulkowski a Konarski se vždy snažil být za dobře nejen s Baronkou, ale od jisté doby i s tebou. Zvláště, když něco potřeboval. Konkrétně přímluvu u Baronky pro jednoho svého „opravdu vlivného známého, který si nepřeje být jmenován, dokud to nebude nutné“. Důvod byl prostý, nechtěný levoboček, kterého bylo třeba někam uklidit a zároveň se postarat aspoň nějakým způsobem o jeho výchovu – přesně jak se sídlo Společenství na veřejnosti tvářilo.
Wiola si tě za to určitě vychutná. Co na tom, že jí v hostinci zcela jistě tvoje společnost nechybí a už si stačila najít jinou, přesto si zcela jistě neodpustí tě zahrnout dotěrnými otázkami, co jsi to tam tak dlouho s Konarskim dělala a jaký je. Čistě z principu. Za těch pár dní, které jste spolu cestovali zpátky domů jí bylo opravdu dost a jestli s něčím dovedla být opravdu neodbytná, tak to byly otázky směřující mimo jiné i na Krisztiána. A očividně se toho dobře bavila. Ovšem Wiola není jediný důvod, který tě přinutil natáhnout krok – pokud by to vůbec měl důvod být.
Nejsi sama.
Roky tě naučily rozpoznat z čeho tě svrbí zátylek. Nejdříve to bylo jen podezření, rychlý pohyb zahlédnutým koutkem oka, avšak po chvíli sis tím byla naprosto jistá. Někdo tě sleduje. Tvůj slídil ti je v patách od chvíle, co jsi opustila dům radního Konarskiho a dělá, co může, aby ses mu neztratila.
Na nočním nebi se mihne temná štíhlá silueta s rozpaženými křídly. Jedna z tvých vran držících se vždy poblíž. Záblesk zelenkavých očí tě ujistí v tom, že se jedná o Gris ještě dříve, než se natáhneš k ptačí mysli. Ať tě sleduje kdokoliv… Nemá ani ponětí, čeho všeho jsi schopná. Tvá mysl se na okamžik prolne s vraní a před očima se ti vykreslí pohled na sebe samu ze střechy domu. Vrána se usadí na jejím okraji a vyčkávavě se vykloní, zatímco ty zmizíš za nejbližším rohem.
A pak ho spatříš.
Plíží se za tebou jak zloděj – nepochybně to malý chmaták bude. Viděla jsi takových děcek už bezpočet, hlavně ve větších městech. Kluk, vytáhlý a šlachovitý, u takových se špatně poznává věk, ale víc jak patnáct zim mu nebude. Střapaté světlé vlasy mu trčí do všech stran podobny vrabčímu hnízdu, navlečený je do několika vrstev oblečení, které mají to nejlepší už dávno za sebou. Dost možná to zdědil po všech svých sourozencích, kdo ví. Noci jsou naštěstí ještě relativně teplé i přes nastupující podzim.
Kluka ani na okamžik nenapadne zvednout hlavu směrem k obloze, když soustředěně vyhlédne zpoza rohu a vyběhne podél domů ulicí k místu, kdes mu zmizela z dohledu.
Není o tom pochyb. To on je tím, koho máš v patách. | ||
| |||
|
Lovec a kořist
Elzbieta … utíkáš.
Běžíš se napříč noční pouští protkané dlouhými pokroucenými stíny přelévajících se kolem písečných dun. Nohy se ti boří do sypkého alabastrově bílého písku a zřetelně vnímáš ostré bodání ozývající se v boku při každém nádechu. Jak dlouho už takhle utíkáš? Připadá ti, že celou noc. Věčnost. Dekády. Přesto je tu něco silnějšího než vyčerpání a bolest. Ten ochromující pocit strachu a úzkosti ženoucí tě vpřed jako štvanou zvěř. Pocit, který není tvůj. Ty přeci neutíkáš, už nemusíš… Nebo snad ano? Tvůj pronásledovatel je neúprosný. Nevidíš ho, ale víš o něm. Tančí ti v koutku oka podoben míhajícímu se stínu. Slyšíš jeho zhrublý dech. Mlaskavé zvuky jazyka ochutnávajícího vzduch. Skřípot drápů odrážejících se od kamenů skrytých v písku i tiché vrčení rozechvívající prostor kolem tebe vždy, když zpomalíš.
Vydrápeš se na vrchol duny, pod kterou se rozprostírají první z domů města táhnoucího se do všech směrů, kam jen dohlédneš. Stačí sklouznout pískem až dolů a obejmou tě zdi labyrintu úzkých uliček. Přesto se před lovcem štvoucím před sebou svoji kořist nelze schovat. Má svoji stopu, které se drží. Štve tě před sebou jako když smečka loveckých psů pronásleduje jelena, dokud nepadne.
Zastavíš se.
Musíš. Ať už kvůli vyčerpání nebo odhodlání ukázat, jak snadno se může setřít hranice mezi lovcem a loveným. Od stěn uličky se odrazí hrdelní zvuk zavrčení a v jednom ze stínů se zalesknou oči bestie. Uličkou se prožene vítr nesoucí sebou chlad noční pouště… Uprostřed které stojíš. Opět. Není žádné město. Žádné domy. Jsi zpátky na začátku. Ty a bestie obcházející tě pomalým líným krokem dokola. Hlavou jí saháš sotva po kohoutek, pod hrubou zčásti olysalou kůží posetou jizvami a popáleninami se rýsují řetězce pevných svalů. Má silnou mordu plnou zažloutlých tesáků. Dívá se na tebe těma nepřirozenýma bílýma očima.
Náhle se zastaví a vycení na tebe zuby. Přikrčí se.
„Elzbieto…“ zaslechneš společně s takřka ohlušujícím cvaknutím zubů. Jméno, které jsi slyšela naposledy před několika lety. Jméno mrtvé dívky, kterou pozřelo moře. Tvé jméno.
A bestie po tobě skočí. * * * „… Walerie,“ tichý hlas lámající se v nakřáplý chrapot tě vytrhne z divokého snu. Prsty se přitom lehce dotkne tvého ramene, avšak vzápětí se opět rychle stáhne dříve, než by ses po ní snad stačila ohnat. Přeci jen už tě tak trochu zná a ví, co si může a nemůže dovolit.
Navzdory osidlům noční můry, která tě jen nerada pouští ze svých spárů, Emori okamžitě poznáváš. V houstnoucím šeru sice rysy její snědé tváře splývají, avšak černé vlasy i oči společně s tetováním na jedné z lící jsou nezaměnitelné. Emori je pravá beduínka, která se k tvé jednotce přidala už před nějakou dobou, při bojích u Asúnu. Původně vám měla posloužit jako rukojmí, páka proti uzavření spojenectví pouštních klanů s provinciemi, nicméně když se ukázalo, že ani jí není chystaná svatba po chuti…
Ovšem to je dávná historie. Od té doby se už několikrát prokázalo, že vzít ji s sebou jako jednu z vás bylo dobré rozhodnutí. Jako třeba teď.
Sedíš na zemi v průchodu vedoucího do dvora jednoho ze zdejších domů. Ne sama, je tu větší část své jednotky. Usnula jsi? Ani nevíš kdy, přesto… Byl to dlouhý den, a ještě delší noc.
„Něco je špatně,“ zamračí se a z jejího výrazu máš zvláštní pocit deja vu. Sultanát tě sem poslal společně s několika dalšími jednotkami kvůli potlačení údajného povstání, které mělo ve Fayzabadu vypuknout. Bylo třeba nastolit ve městě opět „mír a pořádek“. Avšak když jste dnešního dne dorazili a prošli branami města, tak se nezdálo, že by bylo co potlačovat. Přesto bylo vaší povinností město projít a zajistit kohokoliv, kdo by se, byť jen jako rebel tvářil. A skutečně, podařilo se vám získat stopu vedoucí snad k nějakému buřičskému setkání, které se mělo konat nedaleko odsud. „Myslím, že…“
Emori to ovšem nestačí doříct.
Ulicemi se rozlehne vyděšený křik. „Hoří! Hoří!“ chvíli trvá, než v tom hysterickém mnohohlasném povykování zaslechneš i konkrétní slova. Večerní nebe náhle ozáří plamenná záře ohňů, které zachvátí jednu z budov v sousední čtvrti. A dost možná to nebude jediné místo ve městě, co vzplálo.
Přeci jen tu možná jste správně. | ||
| |||
|
II. Vzestup a Pád
| ||
| |||
| Viriditas Potom, co jsme se navrátili do sídla, nastal klid. Byla jenom otázka času, než i nás dva odvolají povinnosti, ale prozatím jsme si mohli dělat, jak jsme sami uznali za vhodné. I kdyby to znamenalo strávit líný den v posteli. Po všem, co se stalo a co jsme měli za sebou, to bylo příjemné. Vydechnout. Soustředit se jeden na druhého. Čas plynul. Většina mistrů byla pryč, takže jsem ve svých cvičení pokračovala sama nebo ve společnosti Tiana, který si na každodenních návštěvách nádvoří trval. Bylo to… dobře. I když pro něj nejsem nejlepším soupeřem, udržovalo nás to ve formě – a záda potřebovala rozcvičit. Dokonce na nás dohlížel Sivak, který se dosud věnoval spíše Ele, ale teď… Hmm. Ne, nevyčetla jsem z jeho tváře, co si o tom myslel. Ani jak na to reagoval. Předvolání každopádně přišlo. Nebylo těžké uhodnout, čeho se bude týkat. Během posledních několika týdnů jsme o tom nemluvili, přesto jsem věděla, že… že to pro Tiana nebylo snadné přijmout. Naše osudy. „Můžete se na nás spolehnout, mistře,“ promluví přesto pevným hlasem. Byť bych tomu, jak to řekne, nebo se u toho zatváří, nemohla nic vytknout, neunikne mi, že… zaváhá. Přitáhne to pohled zelených očí jeho směrem. Spíše než odhodlání splnit úkol v něm čtu smíření. Snad… bych měla něco udělat. Říct? Přála bych si, aby to bylo možné.
Avšak není. Nejenom protože tady teď nejsme sami. Oba jsme přeci věděli, co nás čeká. Kam tahle cesta vede. Naše poslední zkouška si žádala život. První z mnoha. Teď před námi leží tři svitky, tři jména, tři… další životy, které Společenství schvátí a již nenavrátí. Nestojíme však na rozcestí, ne; cesta před námi je rovná a bez zbytečných zákrutů. Jakkoliv mě to vědomí dříve netížilo, teď na mě dolehne silněji než kdy předtím. To samé by se totiž dalo říct o nás. Společenství pohltilo i naše životy. „Samozřejmě,“ obrátím se zpátky k mistrovi a kývnu v náznaku úklony. „Uděláme, jak si Stíny žádají…“ * * * Prsty si frustrovaně zajedu do vlasů. Vedle rozečtené knihy mám položený zápisník s vyznačeným slovem φάρμακον, čteno jako pharmakon, a slovník, v němž zrovna dohledávám jeho význam. Uniká mi odpověď na onu prostou, avšak zcela zásadní otázku, jestli se jedná o jed nebo léčivo. Zní to jako… obojí? Záleží tedy na dávkování, nebo autor poukazuje na vedlejší účinky? Ztrácí se informace v překladu, nebo je to opravdu tak nepřehledně napsané? Možná bych se měla zeptat Rasa…
S touhle knihou už se mořím celé dny. To, že se musím neustále zastavovat a dohledávat si, co které slovo znamená, tomu nepomáhá. Začíná to být… frustrující? Ano, to bude výstižné označení pro ten palčivý pocit na hrudníku. Dělám pokroky. Opravdu. Den za dnem je to snazší. Dostávám se do toho. Už se nezadrhávám za každým druhým slovem, ani nemusím každý odstavec číst třikrát, abych mu porozuměla. Chce to čas. Jenom čas… Toho mám naneštěstí dost. Krizstiána odvolali před několika týdny kdovíkam. I když tady není, držím se našich ranních rozcviček na nádvoří. Často je to jediná příležitost se setkat s těmi pár vyvolenými, kteří stejně jako já bloudí chodbami sídla. Je to zvláštní. Po všech těch letech, kdy jsme spolu trávili den ze dnem, je najednou vzácnost potkat se tady. Možná i proto si toho začínám vážit. Vyrostli jsme spolu. To navzdory našim odlišnostem nebylo zase tak málo. Navíc… Asi by bylo zbytečné zapírat, že se mi po něm stýská. Zabavit se zvládnu, to ano, a alespoň se mohu věnovat studiu. Nakonec je toho pořád tolik, co nevím. Co ještě musím zjistit a naučit se. Zamžourám na stránky pokryté cizími symboly a promnu si nos. Ano, ano… Je toho tolik. Snad bych jen byla raději, kdyby bylo snazší se v tom vyznat. Ostré kráknutí mě přiměje zvednout hlavu. Vrána ani nečeká na vyzvání. Přeletí z parapetu pootevřeného okna na stůl. Vidět to Ras nebyl by rád, ale já se nad její drzostí jenom pousměji. Poslední dobou jsem… shovívavější. Sentimentálnější? Někdy je lepší věci nepojmenovávat. Obzvláště pokud jim člověk nedokáže přiřknout lichotivé označení. „Hmm, přišel jsi mě zkontrolovat, Corvusi?“ přeptám se, přičemž mu prstem přejedu po načepýřeném peří nad zobákem.
O tom, že jsem původní čtveřici dala jména – Avis, Corvus, Gris a Nox –, věděl samozřejmě jenom Tian. Nikomu jinému bych to nepřiznala, ostatně jsem dobře věděla, že to byla hloupost. Jednoho dne, spíše dříve než později, je potká stejný osud jako číslo pět a šest, přesto… Kolik je vůbec hodin? To už jsem tady strávila zase celý den? Světlo pronikající do knihovny nabírá naoranžovělého nádechu, který jasně značí, že se již sklání nad obzor. Blíží se večer. Corvus má pravdu. Měla bych se zvednout a sehnat si něco k jídlu. Možná se i trochu protáhnout. * * * Viriditas. Viritidas… Ten termín se mi neustále vrací, ať už se ozývá vizemi vyvolanými měděnkovým vývarem, nebo ho šepotají stíny na samém prahu vědomí. V zápiscích mistra Morozova jsem našla, že se jedná o pojmenování alchymistického procesu, avšak dohledat přesně jakého nebo proč to označení používá Věčná, se mi nepodařilo. Na dně hliněného kalíšku se však skrývají i ty odpovědi, na něž člověk tradičními způsoby nedosáhne. Ne, u toho prvního nepovedeného pokusu to neskončilo. Bylo příliš lákavé nahlédnout znovu za hranice času, prostoru i vlastní mysli. Nemluvě o tom, jak jsem si potom připadala. Soustředěnější. Silnější. I teď kalíšek nadzvednu bez obav. Jeho obsah se ve světle svíčky modře zaleskne. Vypadá správně. Dokonce tak i voní. Už bych ani nespočítala, kolikrát jsem ho připravovala. Nebyla to směs, kterou by mě naučil mistr Morozov. Experimentovala jsem, hledala účinnější kombinace – a že byly dnes potřeba, pokud jsem měla dohlédnout k tajemství jedné z entit. Často jsem používala jedovatých bylin. I ty se daly použít bezpečně, pokud člověk věděl, kterou část může použít. Nakonec… jedovatější než měděnky samotné mohly být těžko. Bylo to přesně tak, jak jsem kdysi četla. Pharmakon. Jed, který je zároveň lékem. Nebo snad lék, který je zároveň jedem? Někdy záleží na úhlu pohledu. Potáhnu vzduch do plic a chvíli ho tam podržím. Přiměji se tak odstrčit stranou všechny ty nepotřebné úvahy. Teď… Teď se potřebuji soustředit jenom na jedno. Na to, kam chci nasměrovat své vize. Zatímco na jazyku stále ještě cítím důvěrně známou chuť měděnkového vývaru, se položím na postel. Závěsy jsou zatažené. Potáhnu vzduch do plic a chvíli ho tam podržím. Přiměji se tak odstrčit všechny ty nepotřebné úvahy. Teď… Teď se potřesu soustředit jenom na jedno. Na to, kam své vize nasměruji. Zatímco na jazyku stále ještě cítím důvěrně známou chuť měděnkového vývaru, se položím na postel. Jsem sama. Knihy z nočního stolku jsem sklidila, stejně tak jsem se zbavila i jiných rozptylujících předmětů. Svět se ponoří do tmy, jak tvář skryji pod černým plátnem. Už vím, co mám dělat. Uvolním se. Opakuji si těch pár slov, které jsem vyčetla z Rasových poznámek a které mi dají směr. Nechávám se nést proudem, dokud se všechno kolem mě nezbarví bílou. Zpoza rohu se vynoří Elzbieta. Dveře stihnu přivřít dříve, než by si mě všimla. Očividně pospíchá, ale přeci jenom jí to nedá. Rozhlédne se, jako by se bála, že ji tady někdo načapá. Není těžké pochopit proč. Na hruď se jí tiskne něco černého a očividně chlupatého. Vytváří tak dokonalý kontrast s bílou scénou, kterou záhy prosákne zlato. Krátce si zastíním oči paží. Žár slunce se do nás nemilosrdně opírá, avšak to mistrovi nezabrání vyvolat další dvojici. Světlé vlasy mladíkovi sklouznou ze tváře, když vedle mého jména padne i jeho. Nemám z toho radost. Lukyan zastaví uprostřed nádvoří a jemným kývnutím mi dovolí zaútočit první. Ne, že by to na výsledku něco změnilo. Naše čepele se se zařinčením střetnou… … ale dříve, než mou nedávnou prohru nevyhnutelně následuje další, svět pohltí rudá. Místo Lukyana přede mnou stojí Isaiah a pak najednou sedím v knihovně probarvené zelenými odstíny. Vrznutí dveří mě přiměje zvednout hlavu od rozečtené knihy. Je zvláštní tady vidět Eryn. Svět za okny tmavne. Poslední paprsky slunce se ztrácí za obzorem. Teprve když ode mě ostře odvrátí pohled, si však uvědomím, že tma se do místnosti nevkrádá ani tak zvenku – ale od ní. Začínám to chápat. Albedo, Citrinitas, Rubedo, Viriditas, Nigredo. Každý máme svou roli, kterou v plánu Věčné, v jejím opus magnum, odehrajeme. Podobně jako v alchymii je třeba napřed posbírat správní prvky a pak je za určitých podmínek zkombinovat. Jaké jsou to podmínky? A kam přesně tohle všechno vede? Tohle nestačí. Musím se dostat dál. Ještě kousek. Ještě… „…Kaz!“ Aniž bych stačila zaprotestovat, něčí ruce mě pevně popadnou a strhnou mě docela jiným směrem. Daleko od plánu Věčné, někam… Někam pryč. V očích mě štípe tak, že ve změti modré nejsem schopna rozpoznat, kam mě vize strhla tentokrát. Modrá však nebyla jednou z pětice těch barev. Je to špatně. Celé je to špatně, avšak čistě jenom silou vůle se mi nedaří proud strhnout zpátky tam, kam potřebuji. Na kůži mě šimrá chlad. Vkrádá se mi pod oblečení, nebo jím spíše ještě prosakuje a lepí se na tělo. Jak se ponořím hlouběji, pod zády cítím dno. Nemůžu… Nemůžu dýchat. Hruď mi polekaně poskočí, ale místo toho, aby se do plic vpravil vzduch, se mi v hrdle bez varování zadrhne voda. Trhnu sebou. Honem nahmatám okraje kádě. Není to snadné, ale Tian mi pomůže se vynořit nad hladinu. „Haa…“ vydere se mi skrze rty přidušeně, než se zprudka rozkašlu. Byť se bezpečně opřu do okraje kádě, Tian mě i nadále přidržuje. Něco říká. Zvednu k němu hlavu. Je… Je zpátky, ale… Neměl se vrátit až… Vyděsila? Ne… Přehání. Byla jsem opatrná. Vždycky jsem opatrná. Vím, co dělám. S hlubokým výdechem skloním hlavu do dlaní. Mokré vlasy si shrnu ze tváře. Byť mi srdce tluče jako splašené, silněji než úleva na mě doléhá… zklamání. Byla jsem tak… tak blízko.
„To je… To je v pořádku. Nic mi není,“ vyslovím… Ani nevím. Konejšivě? Nebo ho spíše odbudu? Kdyby nezasáhl, mohla jsem se konečně dozvědět, co Věčná chce. Mohla jsem…! Snad bych v kádi i zůstala sedět, kdyby mě nepodepřel a zároveň nepobídl, ať se začnu zvedat. Když znovu zachytím jeho pohled, zamračí se. Jeho hlas nenasvědčuje tomu, že by to bylo v pořádku. Nejspíše to nebyl pěkný pohled. Dobře, uznávám. Možná jsem měla použít jiné dávkování, nebo to nebyla nejvhodnější kombinace pro užívání s měděnkami, přesto… Tian pokračuje. Opravdu je to nutné? Zamrkám, nakolik mě ta otázka zastihne nepřipravenou. „Cože… Tiane, já…“ zakoktám se. Jak se na to může ptát? Copak nechápe… „Samozřejmě,“ padne bez sebemenšího zaváhání. Že tohle slyšet nechtěl, mi dojde záhy. Ani nevím, co všechno je v následujících okamžicích řečeno. Že jsem mohla zemřít? Že to nechápe? Když se pak ocitnu sama za dveřmi své ložnice, prsty křečovitě zaťaté do hrubé látky osušky, v hlavě mám dokonalé prázdno. Nemůžu uvěřit, co se právě stalo. Takhle jsem si jeho návrat nepředstavovala. Tmavou košili si přetáhnu přes hlavou a v tom dětinském záchvatu rozhořčení ji mrsknu do rohu místnosti. Nechápe to. Nesnaží se to pochopit, to je na tom nejhorší. S pomocí měděnek bych se toho mohla tolik dozvědět, mohla bych toho tolik dokázat…! Pokud ani Baronka neměla šanci proti Krkavci, copak bych mohla já zahodit tuhle příležitost? Pomáhá to. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale… abych řekla pravdu, nepřipadám… nepřipadám si teď nejlépe. Tělo mám těžké a mysl nespolupracovala zdaleka tolik, abych se dobrala těch správných argumentů. Zvednout ten nebohý kousek mokrého oblečení mi trvá trestuhodně dlouho. Pomalu jsem se uklidnila a teď… Měl starost. Proč se mě to tak dotklo? To mi přeci není vlastní. Nechat se takhle unést emocemi, když bych na jeho místě neříkala nic jiného. Na jeho místě… Je to děsivá představa. Vrátit se, jenom abych ho našla ve stavu, kdy skoro nedýchá. Měl pravdu? Mohla jsem zemřít? Udělala jsem někde ve svých počtech chybu, nebo… I když to teď není důležité, mysl se mi obrací stále tím samým směrem. K tomu, co jsem mohla dokázat. Co mi tak nevybíravě proklouzlo mezi prsty. Možná by stačilo jenom změnit dávkování, nebo bych mohla použít jinou bylinu pro umocnění efektu měděnek, nebo… Ne, dost. Dost! Dlaněmi si sjedu po pažích, zatímco přejdu po místnosti. Není to důležité. Ne teď. Vím to, přesto je těžké se o tom přesvědčit. Přimět se odtrhnout. Možná… Možná měl Tian pravdu. Možná je to příliš. Když později zaklepu na jeho dveře, netrvá zase tak dlouho, než je otevře. Naše pohledy se střetnou. Nadechnu se a pak… Nesměle přešlápnu na místě. Nevím, co říct. Možná by bylo ze všeho nejlepší mlčet? S otázkou v očích tak pozvednu džbán v ruce. Některé tradice z našich učednických let by byla škoda zapomenout a navíc… Navíc je to snad vhodné gesto na usmířenou. I on vypadá klidněji, přesto… Ne, když odkládám džbán na vyhraněné místo, nedá mi to. Nedokážu to prostě jenom přejít. „Tiane… Ohledně toho, co se stalo předtím,“ nakousnu to nejistě. Chci, aby to pochopil. Aby věděl, proč je to tak důležité. „Jsem tak… blízko. Mohla bych...“ Ostře se nadechnu s úmyslem pokračovat. Když se k němu však otočím čelem, jeho pohled mi dokonale sebere vítr z plachet. Zůstanu tam stát. Aniž bych se pokusila posbírat popadaná slova ze země a poskládat je zpátky na svá místa ve větě. K ničemu by to nebylo.
Semknu rty. Znovu mnou projede to bolavé uvědomění, že to nechápe. Nemůže. Všechno to vědění je na dosah. Nemůžeme se připravit na to, co nevíme. Stačí se jenom přimět dojít zase o ten nepatrný kousek dál. Pokud mám však k sobě být upřímná, tam by to neskončilo. Ne, našla bych si jinou záhadou, jinou neodkladnou otázku, a pak další a další… … ale to není ani tak důvod, proč se zarazím. Proč se mi z očí vytratí odhodlání a ramena mi s povzdechem poklesnou. Znovu mi myslí projedou ta slova co předtím. Co bych dělala na jeho místě? Potřesu hlavou. Zbláznila bych se strachy. Nechtěla bych, aby se mu něco stalo. „… dobře,“ zašeptám odevzdaně, když na paži ucítím stisk jeho dlaně. Ani to nemusí říct nahlas. A já nemusím vysvětlovat, co to slovo znamená. Kapitulaci. Možná… Možná na tom nezáleží. Elzbieta je pryč. Vrcholné dílo Matky – ať už bylo jakékoliv – pozbylo jednu ze svých nejdůležitějších ingrediencí. Sama dobře vím, že alchymie vyžaduje preciznost. „Dobře… Omlouvám se. Nikdy jsem to neměla nechat… zajít tak daleko… Omlouvám se,“ zopakuji o několik stupňů tišeji, když se k němu natáhnu a obejmu ho. Pořád nevím, jestli by odpovědi za ono riziko nestály, ale… Jednou věcí si jistá jsem. On za to nestojí. Tohle bych mu udělat nemohla, a tak navzdory tomu nutkavému pocitu, že se vzdávám něčeho důležitého, přivřu oči. Nestojí to za to… * * * Nestojí to za to, napomenu se v duchu, když se přímo přede mnou objeví světlovlasá dívka. Neměla by tady být. Nikdo by tady neměl být. O to jsme se postarali, přesto na mě zakotví ta velká hnědá kukadla a já…
Vím… Vím, co musím udělat. Viděla mou tvář. Tudy jiná cesta nevede. Ruka mi instinktivně sklouzne k jílci zbraně schované u pasu, ale místo toho, abych tasila a postarala se o tuhle malou nepříjemnost… Stíny, odpusťe mi. Zaváhám. Na dost dlouho, aby promluvila. Hledá… tátu? Teprve když to slovo padne, si uvědomím, že je mu podobná. Trautsonovi. Obočí mi cukne. Ona nebyla součástí naší dohody, nebo ano? Jistě, je to pořád jenom děvče, ale i děvče dokáže zkomplikovat přímočarou dědickou linii, pokud se za něj postaví správní lidi. Nebo… Pokud nebyla součástí plánu jejího strýce, znamená to… Je bastard? „Jeho Jasnost je…“ Ať už se mi na jazyk dere jakákoliv špatná výmluva, nestačím ji dokončit, než se zpoza dveří ozve bolestivý výkřik. Jindy by to mnou nepohlo. Vím, čeho je Krisztián schopen, a zrovna tak vím, že se v tom nikdy nevyžívá. Dělá jenom to, co je nezbytné. Stejně jako my všichni. Stejně jako bych to teď měla udělat i já. Překonám vzdálenost mezi námi. Dříve, než ta dívka udělá něco hloupého. Jednou paží ji obmotám kolem pasu a druhou přimknu k jejímu hrdlu. Místo výkřiku se jí skrze rty vydere jenom přidušené zasýpání. Nepolevím. Netrvá to dlouho, než se z drobného těla vytratí slabý odpor. Teprve pak sama vydechnu. Pomalu ji položím na podlahu. Hruď se jí stále zvedá. Žije, i když… i když by neměla. Frustrovaně přivřu oči. Co to dělám? Hlavou mi běží tolik důvodů, proč bych se o to měla postarat bez dalšího zdržování, ale… nedokážu se k tomu přimět. Je to jenom malá holka. Každá malá vrána jednou vyroste, připomene se mi hlas Věčné, než za mnou cvakne klika a můj pohled se střetne s Tianovým. Čas vypršel. Musím… „Viděla mou tvář,“ zamumlám v odpovědi na nevyřčenou otázku. I on ví, co to znamená. Co se musí stát. Pohledem znovu zakotvím na její poklidné tváři. Kolik jí vůbec je? Deset? Ani to ne? „Postarám se o to,“ pokračuji. Kdybych ho o to požádala, nepochybně by tuhle neveselou povinnost převzal, ale… ne, to bych po něm chtít nemohla. A ani nechci. Okamžik se natáhne. Ani teď se nezvedám. A vlastně ani nevytáhnu dýku z pochvy, jako by to úder za úderem srdce bylo těžší. Trvá to snad celou věčnost, než s těžkým povzdechem skloním hlavu a… „Její jméno na seznamu nebylo,“ padne těch pár slov, které jsem nikdy vyslovit neměla. A být tady kdokoliv jiný než Tian, nikdy bych to neudělala. „Je to jeho dcera. I kdyby se sem nepřipletla, Trautson by si nepochybně našel způsob jak se jí zbavit. Mohli bychom… Mohli bychom ji vzít… někam daleko odsud. Někam, kde nebude záležet na tom, co viděla. Zaplatit někomu, aby se o ni postarali.“ Po mých slovech se rozhostí ticho. Nepříjemné, tíživé ticho. Vpíjím se do něj pohledem a snažím se z jeho tváře vyčíst, co se mu honí hlavou, dobře si vědoma toho, na jak tenkém ledě teď stojím. Měl by to zamítnout. Vynadat mi. A postarat se, abych dostála své povinnosti. To by všechno měl, přesto ho v duchu prosím, aby… aby to nedělal. * * * „Takže říkáš, že mě na rozdíl od té Wertherovy potvory nepokoušou?“ nadhodím pobaveně. Jakkoliv zním nad věcí, pohledem se mi prožene kapička tázavosti a jablko si přendám z jedné ruky do druhé, skoro jako bych váhala. To, že mě pustí a vykročí blíže k ohradě, si vysvětlím jako pobídnutí. Přirozeně ho následuji. Jedna ze zeber k nám zvedne hlavu, notnou chvíli líně přežvykuje trávu a, teprve když se odhodlám a natáhnu k ní ruku s jablkem, se uráčí vydat blíže. Ještě kousek… Ještě…
Podstatná část jablka mi s hlasitým chroumstnutím zmizí z ruky. Příležitost nepromhrhám a natáhnu se ke zvířeti i druhou rukou. Prsty mu opatrně sklouzla po plecích. Nikdy jsem nemyslela, že bych si pohladila zebru… Byť mi pohled gravituje k Tianovi a po rtech mi přiběhne nezvykle lehký úsměv, pozornost mi rychle uteče zpátky k jablku a možnému nebezpečí, že by se zuby přeci jenom ohnaly i po mase. I Krizstián se pozorností obrátí jinam. Ponořena do toho nového zážitku mi dojde až se zpožděním kam. Korvinský letohrádek se tyčí v dálce – tak blízko, a přeci daleko. Hmm… Jaké asi musí být tady stát? Nevím. A pochybuji, že by se mi se svými myšlenkami svěřil. Snad proto nic neříkám, jenom se dotknu jeho paže. Dopřeji mu čas. Tak dlouho, kolik potřebuje. Zatímco on hledí do dálky, já v jeho tváři hledám povědomé rysy. Vždycky, když se ke mně vrátí, vypadá zase trochu jinak. Trochu více jako… Balzatar a… Volch. Kdykoliv na mě to uvědomění dolehne, je to… Ne, sama se nevyznám v tom, co ve mně vzbuzuje. Za ty roky jméno našeho dávného mistra – toho, před kým jsem ustrašeně klopila hlavu a snažila se mu nezavdat důvod se otočit mým směrem, a také toho, koho jsem svým rozhodnutím vyhnala z bezpečí hradeb Společenství – pozbylo hrůzy. Stal se z něj duch naší minulosti. Kamínek v botě, který se tu a tam připomenul, avšak jinak se na něj dalo zapomenout. Většinou. Přesto… Ne, Tian nebyl jako on. Věděla jsem to. Navzdory všemu, co se za tu dobu odehrálo, všem těm dobrým i špatným chvílím, na světě nebyl nikdo, s kým bych tady raději stála. I tentokrát mu tak úsměv oplatím. „Pokračujme na sever. Přiznávám… Ty antické lázně, o kterých jsi mluvil, mě zaujaly. Po našem loveckém výkonu si zasloužíme trochu odpočinout v horkých pramenech a pak…“ Pokračuji plynule. O tom, co bychom rádi viděli, jsme mluvili tolikrát, že máme seznam delší, než můžeme za těch pár měsíců stihnout. Nevadí to… Záleží jenom na tom, že tenhle čas strávíme ve společnosti toho druhého. Bez stínů Společenství. Bez povinností. Bez dalších jmen, které bychom měli sprovodit ze světa. Bez všeho toho, co čekalo na náš návrat a odmítalo se nás to pustit. „Pojďme,“ kývnu, než se i já naposledy ohlédnu ke Korvinskému letohrádku. „Možná jednou…“ nadhodím, aniž bych tu myšlenku dokončila, a natáhnu k němu ruku ve výmluvném gestu, které by kdekoliv jinde nepřipadalo v úvahu. Opravdu je vzácné, že spolu můžeme strávit čas jenom tak. Sami. A jednou… Jednou se možná podíváme i dovnitř. * * * Nádech. Výdech. Barevné skvrny prosakují nádvořím a vlévají se mi do žil. Magie si hledá cestu z mého nitra ven. Tonikum začíná zabírat. Trvalo mi týdny, možná dokonce měsíce, než jsem našla správnou kombinace. Slib Tianovi jsem dodržela. Od měděnek a všeho, co nabízely, jsem upustila. Hledala jsem bezpečnější varianty, byť… Nebyly tak silné, jak by být mohly. Na druhou stranu byly stabilní. Morozov by to nejspíše nenazval chybou. Byla chyba držet se zpátky? Raději bych nad tím takhle nepřemýšlela. Pohled mi sklouzne mezi stříškami až na nádvoří dole. Navzdory členitosti sídla je to odsud volný pád, ostatně proto jsem si tohle místo vybrala. Stačil by jeden jediný krok a… Polknu. Srdce se mi roztluče rychleji. Tentokrát už si nejsem jistá, zda je to jenom vedlejší účinek mého tonika nebo… Strach. Tak či onak na tom nezáleží. Ten krok udělat musím. Následující okamžiky mi splynou do jednoho. Dotyk dlaně mezi lopatkami následuje pocit beztíže. Zpod noh se mi vytratí podpora a černé vlasy mi prosviští kolem obličeje. Svět se rozmaže. Padám. Je to tak… povědomé. Tentokrát se tomu strachu však nesmím odevzdat. Soustřeď se. No tak…! Natáhnu se po moci rozlévající se mi žilami. Pevně ji popadnu a už si ji nenechám proklouznout mezi prsty. Stačí jí dát směr. Tvar. Záměr. Vím, co musím udělat. Všechna ta síla, která si marně hledala cestu ven, se mi rozlije po kůži. Cítím na ní mnohem více než jenom šimrání černého peří porůstajícího celé mé tělo. Roztáhnu ruce. Kosti se mi prodlouží, až se najednou o pažích nedá vůbec mluvit. Jsou to křídla. Má nová křídla.
Pohled mi znovu padne na dlažbu. Je blízko. Zatraceně blízko. Udeřím křídly do vzduchu a pak to udělám ještě jednou. S nečekanou prudkostí se proženu těsně nad zemí, než mě tělo vynese možná až příliš vysoko. Málem narazím do zdi. Na poslední chvíli se mi podaří zabrzdit a změnit směr, byť na nádvoří létám spíše jako včela než bytost náležící obloze. Nakonec to však… … zvládnu. Když si na to tělo i mysl zvykne, není tak těžké udržet se ve vzduchu. Řídit směr letu a nemuset se zběsile vyhýbat překážkám. Je to… nepopsatelný zážitek. Hnát se s větrem o závod. Když proletím kolem oken severní věže, připadám si tak dokonale svobodná. * * * Na zem dopadnu tvrdě. Chlad sálající ze země se mi zakousne do holých dlaní, když se předkloním a trhaně vydechnu. Bolí to. Do křupavého nánosu sněhu se zavrtávají krvavé kapky. Kap, kap, kap…
Chvíli mi trvá zvednout a přejet zamračeným pohledem po skupině žoldáků, kteří se kolem mě stáhnou do kruhu. Ani teď neskloní zbraně. Dávají si pozor. Nepochybně mají rozkaz si dávat pozor. Vědí vůbec, s čím si tady zahrávají? Měli jsme to čekat. Já to měla čekat. Hned ze začátku jsem Aronovi říkala, že se mi ten chlap nelíbí. To, jak s námi – nebo spíše jenom se mnou – jednal… Navzdory tomu, že to zdaleka nebylo poprvé, si málokdo troufne chovat se tak, když jednám jménem Společenství, ale jeho to neodradilo. Jeho ne. Co přesně si potřeboval dokázat, nevím a vlastně je mi to jedno. Tohle je poslední kapka. Nemůžeme dovolit, aby mu to prošlo. „Běžte k čertu,“ odseknu, když se jeden z mužů chopí slova. Stisk na rukojeti meče zesílí. Celé je to zvláštní. Místo toho, aby dílo dokončili, zůstávajíc stát na místě. Proč? O co jim pro lásku stínů jde? Tohle bude vzácný typ otázek, na které ani já nechci zjišťovat odpověď. Raději. Hledám slabinu v jejich rozmístění, postoji, čemkoliv, ale… Bez ohledu na to, jaké kroky si rozvrhnu v hlavě, nekončí to dobře. Je jich příliš. Ani za ideálních podmínek nepatřím k nejlepším bojovníkům Společenství. Rány utržené na rameni a boku mě zpomalí. Navíc se sem dvojčata nedostanou včas… To všechno mě drží při zemi. Navzdory tomu, co jsem řekla, nedávám najevo, že bych se k něčemu měla odhodlat. Spoutat a naložit, padne tak rozkaz, který mi vyrazí dech. Počkat, cože? Proč? Ledová maska poprská. Skrze praskliny pronikne pár kapek překvapení. Nedává to smysl. Teď, když mám příležitost si muže lépe prohlédnout, tak je ani nepoznávám. Nikoho z nich. Neviděla jsem je tady. Ani mé vrány je neviděly. Teprve s těmi posledními slovy to začíná dávat smysl. Nebo to možná smysl stále nedává, ale přinejmenším se z útržků začíná formovat něco podobného konečnému obrazu. Krkavčí bastard? Ze střechy se ozve kráknutí. A pak další. A další. Cítím jejich rozhořčení, stejně jako cítím to své. Nebo ho naopak cítí ony? Přes rameno seknu pohledem k muži, který ke mně vykročí. Přinejmenším on svěsí zbraň a místo toho se chopí pout. Nejraději bych se do něj obořila, že toho bude litovat, ale tím bych teď ničeho nedosáhla. Teď ne. Bezděčně semknu rty, když se ještě o kousek příblíží. Nemohu ho to nechat udělat… Zbytek jeho jednotky na mě hledí. Podobně jako smečka vlků kolem mě krouží, výhružně cvakají zuby a boří drápy do sněhu. Ramena mi zničehonic poskočí. Tak Krkavec na mě poslal smečku vlků? Ani nevím, proč se mi vybaví dávná slova Věčné. Snad protože mě tehdy tak popudily. Nechápala to. Nebo jsem to nechápala já. S tím uvědoměním se ze střechy spustí první stín. Rychle ho následují další. Vrhnou se vstříc mužům s kušemi, sápají se po nich zobáky i ostrými drápy. Chrání mě. Korálkové oči vran žhnou jasným zeleným plamenem stejně jako ty mé, když se ponořím do síly ve svém nitru. Znovu zvednu meč ze země. Ozve se cvaknutí, jak první kuše vystřelí, ale to už svět zpomalí a ponoří se do medu. Najednou je všechno tak směšně pomalé. Loktem se oženu po muži, který už stojí přímo za mnou. Nestačí zareagovat. On ani jeho kolegové. Navzdory bolesti se prudce vyšvihnu na nohy, zabodnu do něj ostří své zbraně a rychle ji zase vysvobodím. Čas bez varování poskočí. Rázem se dá zase všechno do pohybu. Jedno tělo se bortí k zemi, zatímco šipka kuše mine svůj cíl. Ostře se nadechnu, než mi magie znovu zajiskří na kůži. Vrány mi koupily čas, ale netroufám si odhadnout, jestli to bude stačit. Meč, který vystartoval mým směrem, zničehonic zabrzdí ve vzduchu a mně nedělá problém se mu vyhnout. Botou se obořím plnou silou do kolene toho muže. O ty dva nejblíže se musím postarat dříve, než… Je to dezorientující. Nakolik rychle se situace mění. Potom, co se všechno utlumí a zpomalí, to zase naskočí do plných obrátek. Jindy by mě z toho třeštila hlava, ale teď si něco takového nemohu dovolit. Musím pokračovat. Bokem mi prostřelí bolest. Jenom tak-tak zabrzdím další úder, než se přiměji opět zrychlit. Tentokrát už naposledy. Proderu se skrze mezeru ve formaci, kterou ještě nestačili zatarasit. Napřed si vyškubnu šipku z ramene, pak z boku. I skrze několik vrstev cítím, jak mi vlhkost krve prosakuje i těžkým pláštěm. Při troše štěstí se rány zmenší, ale… Ne, nevím, co udělá. Vím jenom, že nemám na výběr. Musím se odsud dostat. Zaskřípu zuby. Zatímco se snažím udržet v pohybu, se natáhnu ještě po tom něčem jiném. Nakonec měla Věčná pravdu. Před vlky vrána uletí. Stačí… jenom… roztáhnout křídla. * * * Pod nohama nám křupe podzimní listí. Podzim jsem měla vždycky ráda, ale teď jsem vůči jeho krásám zvláštně slepá. Ani nevím, co tady dělám. Proč jsem se tady tak nutně potřebovala zastavit. Abych jí vzdala holt? O to se tady snažím? Proč? Proč bych za ni měla truchlit? Jako malá jsem se jí hnala v patách, tolik lačná sebemenšího projevu přízně, a plnila jí každé přání, jenom abych se jí zavděčila. Ona se mě však nikdy nezastala, když se ke mně obrátil rozzlobený pohled starého knížete, a nikdy… Nikdy nedělala nic jenom tak. Cítím, jak ke mně Krisztián sem tam sklouzne pátravým pohledem. Neptá se. A já nic neříkám. Popravdě bych ani nevěděla co. Stejně jako jsem to nevěděla, když jsem mu napůl v šoku padla do ložnice, nedokázala mu pořádně ani vysvětlit, co se děje, a nakonec mu strčila ten nebohý kousek požmoulaného papíru do ruky. Paní Aniezska… Ne, má matka zemřela. Připadám si prázdně. A tak nepatřičně. Svědomitá dcera by se teď jistě zalykala slzami, hlasitě by naříkala, nebo by dělala alespoň… něco. Cokoliv. Tak ráda bych se přiměla k tomu sehrát tuhle roli, ale i nadále na jméno vytesané do náhrobku hledím netečně. Možná i chladně. Snad jenom stisk na Tianově paži zesílí a ruka se mi zachvěje, jak se ve mně bije představa, že bych toho měla v téhle situaci cítit více, a skutečnost, že je toho i tak více, než jsem čekala. Byť jsme si nikdy nebyly v pravém slova blízké, v žilách nám kolovala ta samá krev a… Je těžké si uvědomit, že ji už nikdy neuvidím. Že nikdy nedostanu příležitost se s ní usmířit. Doufala jsem v to? Že bych jí dokázala někdy odpustit za to… všechno… Ani nevím. Je mrtvá a já se to už nikdy ani nedozvím. Co přesně se skrývalo pod tou zdánlivě dokonalou maskou. Tianův hlas mnou trhne. Ponořila jsem se do vlastních myšlenek natolik, že jsem docela zapomněla na jeho přítomnost. Tak trochu tázavě k němu zvednu pohled. Pěkný hrob? Ahh… „Je to pěkný hrob,“ kývnu po chvíli. „Víš, co byla zač? Tvá matka?“ zvednu k němu pohled, snad i ráda za to, že se mohu chvíli soustředit na něco jiného. „Můj otec byl voják. Nebo možná žoldák, nejsem si jistá. Párkrát jsem se na něj zkoušela zeptat, ale… Jednou mě slyšel starý kníže a málem vylétl z kůže. To zadusilo i mou zvědavost,“ ušklíbnu se. Byť to mělo vyznít jako žert, záhy mi uteče drobný povzdech. Mezi těmito zdmi byl nakonec jenom jeden, koho bych nazvala rodinou… … a jeho hrob leží nedaleko, byť pochybuji, že by v něm bylo jeho tělo. Co přesně se stalo strýcovi, nevím. I on je pryč. Všichni jsou teď pryč. Nakonec jsem poslední, kdo si nese jméno prokletého rodu Sulkowski. Zadostiučinění z vědomí, že se starý kníže jistě obrací v hrobě, není zdaleka tak sladké, jak bych si myslela. „Zůstat?“ zopakuji. Drobně přimhouřím oči, zatímco se mu ze tváře snažím vyčíst, co se mu honí hlavou. „Jsi si jistý? Víš, že…“ Tohle by nabízet neměl a zrovna tak bych na to neměla kývnout. Chvíle se natáhne, než mi výraz povolí. „Dobře. To bych… ráda.“ Nakonec to není až tak špatný nápad. Vojvoda odjel. V zámku tak není nikdo, kdo by nám bránil položit pár otázek, nebo se dostat do míst, kam bychom normálně neměli mít přístup. A kdo ví, možná se mi podaří zjistit odpovědi i na mnohem starší otázky. „Tiane?“ pousměji se. Vítr se zvedne – a já si prsty zajedu do vlasů, abych jim zabránila vletět mi do tváře. „Jsem… opravdu ráda, že jsi tady se mnou.“ | ||
