Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 |
Zodpovědnost
Kazandra Jakkoliv se hovor na chvíli stočí ke Gretel, tak u ní i skončí. Pobídneš koně a ostatní tě napodobí. Nemá smysl ten okamžik odkládat, brána sídla je už na dohled. Všimneš si, že je dokonce otevřená – přichystaná na váš příjezd. Je tomu tak pokaždé, skoro jako by si vždy někdo v panství držel přehled o tom, zda a kdo se blíží. Dnes to není jiné. A zatímco se blížíte k bráně, nad hlavami vám prolétne hned několik temných štíhlých siluet rýsujících se proti nočnímu nebi. Nocí se navzdory pokročilé hodině rozezní několikero vraní kráknutí oznamující jediné.
Jste doma.
Bez dalšího zdržování projedete branou na malé nádvoří. Dvojčata pro jednou nevtipkují a Wiola vypadá, že se nemůže dočkat až seskočí z koňského sedla. Všichni pospolu zamíříte ke stájím, kde se dokonce i v tuto hodinu svítí. „Vy si teda umíte vybrat čas k příjezdu,“ hartusí naoko Izák, který tam na vás čeká. Je na něm znát, že se oblékal narychlo a dost možná opravdu ještě před chvílí spal. Není tu sám, stačí tak koně akorát odstrojit a o zbytek se postará Izák společně se štolbou. Vyrazíš ze stáje jako první, Arek s Aronem něco řeší s Izákem a Wiola nikam nepospíchá.
Ovšem když přejdeš nádvoří a zamíříš k jednomu z vchodů do sídla, dveře se před tebou takřka otevřou. A ne samy. Zachytíš rychlý pohyb. A v další chvíli i jeho původce, který do tebe málem narazí. Ovšem se tiché polekané vyjeknutí a na tebe se upře dál vybledle modrých velkých očí. Plavovlasá dívka od tebe v další chvíli rychle odskočí a v pobledlé tváři se objeví rumělková barva.
„Moc, moc se omlouvám, paní,“ vyhrkne Luisa. Za poslední dva roky povyrostla, ovšem stále působí tak zvláštně bledě. Neduživě. Nemocně. Kostadin tvrdí, že z toho, čím ta malá Trautsonová trpí, ji nedokáže vyléčit, pouze mírnit příznaky. „Izák říkal, že už jste tady, tak jsem…“ odkašle si. Ani nevíš, kdy se stalo, že za tebou začala běhat jak štěně pokaždé, když ses zastavila v sídle. „Mám vám něco vzít? Oblečení do prádelny? Nebo donést jídlo?“ pousměje se.
Kdo ví, kde se ta její náklonnost vzala. Z čeho jste ji dost možná svým činem zachránili. Vlastně vše, co se v ten večer stalo… Krisztián sám nevěděl, co s ní. Ne kromě jedné věci, kterou jsi nechtěla udělat. A tak jste ji vzali s sebou – nešlo to jinak. Znala vaše tváře, věděla, že jste to vy, kdo… Nevzpírala se ani neutíkala. Vyděšená, slabá… Možná proto? Baronka z toho neměla zrovna radost, Sivak to nijak nekomentoval. Ovšem od té chvíle se z mladé Luisy stala tvá zodpovědnost.
Dívka stojí před tebou, oblečená jen v lněných šatech a samozřejmě bosá. Bude z toho akorát znovu nemocná, to už jste tu párkrát také zažili. Přesto vyčkává, zda po ní budeš něco chtít a její pohled říká, že pokud pro ni nebudeš mít aspoň něco, tak bude zklamaná.
Tak či tak, když se vydáš do komnat, které už nějakou dobu sdílíš s Krisztiánem, tak si všimneš, že je zhasnuto. Tianovy věci tam sice zahlédneš, ovšem sám není v žádném z pokojů a ani v následujících minutách se nevrací. To nebylo úplně zvykem, že by v noci byl snad někde… Jinde. | ||
| |||
|
1300
| ||
| |||
 | Ztráty Život se někdy dovede během okamžiků otočit o sto osmdesát stupňů. Něco málo o tom už vím. A dnes to není jiné. Jen jsem na to musela počkat pár let. Pár let, kdy jsem tu vybudovala svůj život i postavení doslova z ničeho, abych o vše během pár okamžiků opět přišla. Bořit je skutečně snazší než budovat.
Ovšem nehodlala jsem to vzdát jen tak. Podvolit se a odejít s ním. Ne, jen přes mou mrtvolu! Má ruka vystřelila směrem k jeho paži. Stačí jen moment, aby… Aby jeho paží prošla jako kdybych promáchla vzduch. Co?! Zračí se mi v očích, když pochopím, co se právě stalo. Avšak už je příliš pozdě. Po ráně do obličeje mi zableskne před očima a síla úderu mi zvrátí hlavu do strany. I přes hučení v uchu a jistou malátnost zvednu okamžitě pohled ke svému oponentovi, abych byla schopná reagovat na jeho další útok. A tehdy to uvidím. Volchovu pravou podobu. Podobu někoho, kdo se stínem už naprosto splynul.
Nedává to smysl. Je to ten stejný Volch jako před lety? Ten, kterého ta… ta… Eryn shodila ze schodů a málem ho tak zabila? Pamatuji si to dobře. To, jak tam ležel a krev mu tepla z rozbité hlavy. Stejně tak i soustředěný výraz přivolaného Kostadina, který rozhodně nevypadal, že by nevěřil tomu, že tam právě umíral. Ne… to nebylo divadlo. Nebo? Ale pokud měla tehdy před lety skutečně Eryn proti někomu takovému tehdy šanci, tak já jsem musela být teď zatraceně pomalá?!
Nemám ale prostor, aby se mé myšlenky rozběhly dále do minulosti a co by kdyby. Teď jsem se musela tomu muži postavit a… ubránit se. Ovšem i to se záhy ukáže jako nečekaně obtížný úkol. Nejsem ozbrojená, a tak jediné, co teď zmůžu, je držet si jej od těla. Volch ale nevypadá, že by mezi námi chtěl udržet odstup.
Instinktivně vykryji jeho útok na mé tělo, avšak stejně jako před tím, jeho ruka projde skrz mně, jako kdyby byla tvořená dýmem. Ovšem jen na chvíli. Než ucítím z břicha ostrou bolest a v očích mi probleskne překvapení, které se přetaví v pochopení. Stínové zbraně. Talent, který měla Eryn. A viditelně nejenom ona.
Kromě bolestivého vyheknutí, ale nic nestihnu říct, protože to už mě odhodí stranou. Dopadnu na bok a zapřu se rukou o zem, na které za ní zůstane rozmazaný krvavý otisk. Vůně zimolezu, kterou náhle cítím mě málem strne někam jinam. Do jiné doby. Ale zamrkám a kousnu se do rozbitého rtu tak silně, že zaplaším možné přívaly vzpomínek, na které teď skutečně není prostor.
Tohle není vyrovnaný boj. Vím to. Teď jsem to já, kdo je v pozici těch, které jsem ze stínů zabíjela. Avšak nic to nemění na tom, že se nehodlám vzdát. Jen… potřebuji… přemýšlet. Přivřu bolestí oči, když se vytáhnu na nohy, zatímco se Volch vydá kamsi… Zpátky do safírového ivánu a já v ten moment vím, co se bude dít ještě před tím než se to stane.
Vše je… pryč. Jedním lusknutím prstů a nebo snad bodnutím dýky. Je… konec. Skutečně jsem právě přišla o vše. Téměř.
Hledím skrz stíny, zatímco si tisknu ruku na krvácející ránu na břiše, která se hojí, avšak… něco je s ní špatně. Cítím to. Ale stejně jako vše ostatní, ani na tohle teď není čas. Je už rozhodnuto. Musím pryč. Hned!
Otočím se a rozběhnu se ke kraji terasy, přes jejíž zábradlí se přehoupnu a seskočím dolů. Dopadnu do podřepu a jen se zamračím, jak mi bolest zatepe v ráně. Musím… Musím… Pohled mi padne na dvojici vojáků stojící pár metrů za mnou, kteří vypadají z mého přistání stejně překvapení jako já z toho, když mě zdánlivě neozbrojený Volch bodnul do břicha.
„Vy! Vyhlaste poplach! Hned! Je tu narušitel! Ten… host! V Safírovém ivánu!“ Vykročím k nim hned a strhnu si z vlasů černý šál, aby hned pochopili, s kýmže to mají tu čest. Někdy se hodí být jedinou ženou mezi ostatními veliteli. Věřím, že můj direktivní tón a stejně tak i zakrvácený vzhled bude dostatečným budíčkem, který je pobídne k tomu, aby to celé nebrali na lehkou váhu. „Tu zbraň, vojáku!“ Sáhnu rukou od krve po meči jednoho z nich, jakmile jsem u nich. Ne, nehodlám čekat na jeho souhlas, a tak doufám, že buďto bude stále zaskočen a nebo jej prostě uposlechne. Tak jako tak, jej prostě tasím jemu přímo od pasu, i kdybych se s ním o něj měla porvat. Tu zbraň skutečně potřebuji, protože na rozdíl od Volcha, já nemám v rukávu přehršel podobných záludných triků.
„Běžte!“ Křiknu na ně pak, aby se už dál nezdržovali a rozhlédnu se ostražitě kolem. Odtud to budu muset vzít stíny. Možná to nakonec bude ale moudrá volba. Pokud si dobře pamatuji, tehdy při boji s tím stínem… slídičem?... jsem mu nebyla schopná v reálném světě cokoliv provést, ale naopak mezi stíny… A tak, jen co je dvojice stráží alespoň zdánlivě z dohledu, udělám krok a ponořím se mezi stíny.
Uvidíme, jestli se bude minulost opakovat. | ||
| |||
 | Dvoudenní cesta „Čaj. Dvě konvičky, čtyři šálky. S medem na dochucení,“ zamumlám, když dosednu do stinné části podniku. Jsem tady první. Pod stolem už mi leží poskládané brašny. V pokoji jsem se příliš nezdržovala. Převlékla jsem se už v přístavku, stejně tak jsem se netrápila ani s vlasy, které mám spletené do pevného copu. „A, uch… nějaké… pečivo. Bochník chleba. S džemem a máslem.“ Pořádně se na hostinskou ani nepodívám. Ze včerejšího večera si ji jakžtakž pamatuji, ale z hloubi duši doufám, že si ona nepamatuje mě. Nebo ten tanec. Probohy… Hlava mi naštěstí – nebo možná naneštěstí – třeští tak, že nad tím přemýšlet stejně nemůžu. V podniku je ticho. Slunce už je tak vysoko, že je většina lidí po snídani, nebo ještě nedorazila na oběd. Jenom na jídlo pomyslím a žaludek se mi nebezpečně sevře. Vzhledem k tomu, jak se ostatní loudají a ostentativně ignorují připomínky, že nás čeká ještě dlouhá cesta, mám přinejmenším chvíli se vzpamatovat. To vlastně není tak zlé. Ani si nevzpomenu, kdy mi naposledy bylo tak mizerně. Dávala jsem si pozor. Polevit na pozornosti a ztratit kontrolu nad sebou samou se v naší profesi mohlo člověku ošklivě vymknout, obzvláště když se čas od času připomněli staří známí. Ughh… V porovnání s tím, jak jsem si někdy připadala po vypití vývaru z měděnek, to nic není, ale… „Víš, že jsem tě takhle vlastně ještě neviděl?“ Měla jsem po něm něco hodit. Nebo ho alespoň poslat do háje.
„Děkuji,“ kývnu na obsluhu, když přede mnou přistane jídlo a pití. Čerstvý bochník chleba odsunu doprostřed stolu a příliš si ho nevšímám. Teď mě nic nepřiměje polknout byť jenom jedno jediné sousto, ale Arek bude potřebovat něco sníst – a ostatní by to také mohlo ocenit. Prozatím si tak dopřeji jenom šálek čaje se štědrou porcí medu a pak další a další, dokud z úst nevyženu tu příšernou pachuť piva smíchaného s medovinou. Čí byl tohle nápad… * * * Než se všichni posbíráme dole v hostinci, uběhnou dobré dvě hodiny. Hlava je na tom už lépe, ale na Arekovu dobrou náladu dnes nemám sílu. Přinejmenším ho krajíce chleba umlčí – nebo to byla ta nevrlá poznámka mířená jeho směrem? „To si snad děláte…“ zamručím, když jeden z nich přivolá mávnutím hostinskou a poručí nám všem misku polévky k obědu. Já vím, že už tak vyjíždíme pozdě, ale tím spíše bychom se tady neměli už zdržovat. Ne? Jedna proti třem nemám sebemenší šanci. I já se na pobídnutí Arona přiměji něco málo sníst. Bude to tak lepší. Na cestu potřebujeme sílu, ale… Co já bych dala za to, abych si mohla zalézt pod peřinu a zůstat tam až do večera. Zvedneme se trestuhodně pozdě, ale nakonec se všichni vyhoupneme do sedel a vyrazíme. Vstříc domovu. * * * Ten první den na cestě není příjemný ani trochu. Z houpavého pohybu koně kráčejícího známou cestou se mi dělat přestane, ale i tak se příliš nezapojuji do živého rozhovoru ostatních. Držím se tak spíše na pozadí. Tohle se mě nepustilo ani po letech. I teď mám ve zvyku spíše naslouchat, obzvláště když je okolo více lidí. Ono to ostatně není vždycky na škodu, ale… … následující ráno se snažím být živější. Přeci jenom jsme se dlouho neviděli a v sídle nebude tolik příležitostí jim položit doplňující otázky. Jistě, potkávali jsme se na ranních rozcvičkách, od nichž jsem – částečně protože si na nich Krisztián tolik trval – neupustila ani mimo sídlo, ale jinak jsme měli vlastní zábavy. Temný les rozpínající se kolem sídla poznáme všichni, snad proto se ponoříme do toho zadumaného ticha, který mi není nepříjemné. Držet krok s Arekem a Wiolou tak snadno nedokážu. Divím se, že z toho Arona někdy nebolí hlava…
Mezi širokými kmeny se mihne první světlo. Rychle ho následuje další, až se před námi s dalším záhybem cesty rozprostře robustní silueta sídla. Připadám si v tu chvíli jako tehdy… jako když jsem ho viděla poprvé. Malá. Nad hlavami mi proletí černé stíny, které se ženou vstříc domovu. Přistávají v korunách stromů podél cesty – blíže a blíže, až jich několik dosedne i na hradby. Skoro se zdá, jako by mě svými kráknutími chtěly popohnat. A možná také chtějí. Místo toho, abych popohnala koně, mi však pohled uteče směrem k bratrům. Nad Grétou jsem příliš nepřemýšlela. Ani já se na další setkání s ní netěšila, avšak nepočítala jsem, že by v sídle čekala i ona. Zřejmě měla jinou práci. Mohla hledat nové děti, to je… pravda. Není to nemožná představa, přesto na mě dolehne zvláštně ztěžka. Krisztián by mi nepochybně vyčetl, že měknu. Zvládli jsme to my, zvládli by to i oni. Nic jiného by jim ani nezbylo. „Doufám, že ne,“ zamručím na odpověď, než pobídnu koně do poklusu. Nevím jak ostatní, ale já se nemohu dočkat teplé koupele. Mimo jiné. Nádvořím se tak rozlehne klapot koňských kopyt směřující ke stájím. Těsně před nim ze sedla seskočím. Po celodenní cestě je hříšně příjemné se protáhnout v zádech a povolit zatnuté svaly, avšak den ještě nekončí. Koně je třeba dovést na vyhraněné místo, odstrojit, vysušit a ještě se ujistit, že má ve žlábku vodu i seno. Přinejmenším už je vidět světlo na konci tunelu. To pak jdou tyhle podružné práce člověku rychleji od ruky. | ||
| |||
|
Bez milosti
Walerie „Myslíš?“ odpoví ti tiše Volch, zatímco se ti bezostyšně vpíjí pohledem do tváře s tou nevyřčenou výzvou. Jako by chtěl, abys to udělala.
Ať už je to ovšem jakkoliv, máš v tom jasno. Skutečně už nejsou tou dívkou, která se pokusila utéci a vyvázla z toho šrámy na duši i zádech. Dokonce ani tou, která se po letech odhodlala to udělat znovu a opustila všechno a všechny, které znala. A už vůbec ne tou Elzbietou, která prchla daleko za moře, tak daleko od Společenství, jak to jen šlo s naivní představou lepšího života, co tam na ni čeká. Ta zemřela na palubě lodi roztříštěné ve vlnách moře společně se vším a všemi, které vezla. Za těch pět let se toho stalo opravdu hodně. Zažila jsi věci, které byly nic oproti trestům od mistrů. Dokonce jsi musela dělat věci a činit rozhodnutí, co by byla dříve nemyslitelná. Strašná, Ohavná. Přesto ses jich dopustila ve víře v to jediné, na čem v tvém životě kdy záleželo.
V boji o vlastní svobodu a život neexistují hranice, které by nešlo překročit.
Ani na bojišti a už vůbec ne tady a teď.
„Zajímavá volba,“ broukne Volch v hraném podivení. Jeho dlaň lehce sevře v tvé rameno, ale nepokračuje v tom pohybu dále. Vlastně neudělá vůbec nic. Těžko řici zda proto, že jsi rychlejší než on nebo to vůbec neměl v plánu. Sáhneš po síle dřímající v tvém nitru jako tolikrát předtím. Pohneš se. Se zlomenou rukou se bude zajisté bojovat špatně i někomu jako je on.
Spatříš to setinu vteřiny předtím, než tvá dlaň dokončí pohyb. Nebo se o to aspoň pokusí. Volchovu paži obalí stíny. Kůže zešediví. A tvá ruka projde jen chladným prázdnem. Dlaň z tvého ramene zmizí a v dalším okamžiku ti vykvetou před očima rudé mžitky společně se silnou ranou pěstí do tváře. V ústech cítíš krev. V pravém uchu ti hučí.
Další úder vykryješ. Musíš uskočit, abys získala víc prostoru. Tak akorát včas, aby ses vyhnula přišlápnutí kotníku. Jenže Volch se opět pohne tvým směrem. Kdybys měla meč, dokázala bys ho snáze udržet od těla. Jenže ty ho nemáš. A Volcha je těžké zadržet. Nevstupuje ani nemizí ve stínu, ne... On je tím Stínem. Doutnavá záře v tvých očích zesílí, jak na něj hledíš v jeho pravé podobě.
A v tu chvíli ti to dojde.
Muž před tebou už dávno není člověkem. A do teď si s vámi jen hrál. Je to zvláštní pocit… Jak je to dlouho, co jsi narazila na soupeře, který se ti nejen rovnal – ale předčil tě? Po všech těch bojích proti přesilám, bodání ze stínů, dokonce i po soubojích v Kandaháru je to až zarážející.
Děje se to tak rychle. Tvá ruka opět projde stínem, když se snažíš krýt, je to instinktivní reakce. Vzpomeneš si krátce na Kaina, na to, jak tě vytrhl ze stínu, ale… Jak? Nemáš čas na to to zjišťovat. Volchova pěst se nezadržitelně blíží k tvému břichu. Ovšem přesně v tu chvíli se v jeho dlani zhmotní stínové ostří. A bodne. Břichem ti projede prudká bolest, zatímco tě od sebe Volch prudce odstrčí. Krom krve ve vzduchu zavoní ovšem i něco jiného – slabá vůně zimolezu, kterou jsi necítila celé roky. Jako by stínové ostří způsobilo mnohem hlubší zranění než to fyzické, které tvé tělo okamžitě začne hojit, aby zastavilo krvácení.
„Když zábavnější možnost, tak zábavnější,“ ušklíbne se.
S tím vstoupí do stínu. Vidíš to, jak se jeho silueta prolne se šerem a pohne se směrem k ivánu. Stačí mrknutí a zmizí ti za zdí. Druhé a zpoza přivřených dřevěných dveří se ozve tlumené zachroptění. Stíny se rozhostí železitý odér krve. A ty víš, co to znamená, vidíš život vyhasínající ti přímo před očima. Teprve teď tvůj život zde doopravdy skončil.
Tady a teď se smrtí sultána al-Nasira al-Hassana. | ||
| |||
| Jediná správná možnost Vyjdu ven na terasu, kde zůstaneme nakonec jen sami dva s Volchem. Přestně tak, jak si to jistě přál. Ostatně ten jeho samolibý výraz jsem nemohla přehlédnout, když jsem souhlasila s tím, abychom si promluvili. Věděla jsem, že jsem hrála dle jeho not. Avšak jen zatím.
Své podmínky si stanovím, avšak mám své pochyby o tom, že by to snad stačilo k tomu, aby to muže jako on odradilo od čehokoliv, kvůli čemu sem přišel. Snad jej to alespoň donutí přestat hrát tohle divadlo a vyložit karty, se kterými sem dorazil. A také, že ano. Krátce svraštím obočí, když zaslechnu to cizí a přitom zvláštně vlastní oslovení. Elo … Tak mi už nikdo dlouhé roky neřekl. Ale je to jen slovo. Nic víc to neznamená. Snad jen to, že bychom tu měli odložit masky.
„Hmmh.“ Zamručím na jeho popíchnutí, ale kromě nesouhlasného výrazu mu do řeči neskáču. Jen ať řekne, proč tu ve skutečnosti je. A že se to také brzy dozvím. Bohužel je to, jak jsem se bála. Hodlá mě odvést zpátky do Společenství. Do toho vězení, ze kterého mé staré já hledalo roky cestu ven. Zůstávám tiše a nechávám jej mluvit dál. O tom, že stejně nemám na výběr. Na duši by mě snad mohlo hřát jen to, že bych se sem snad někdy mohla vrátit. Abych tu co? Pokračovala v tom, co jsem tu vybudovala? A tehdy se mi koutek rtů začne sunout nahoru do křivého úsměvu. On opravdu netuší, kdo jsem. Že bych stála o to, co tu mám a vyměnila to za vlastní svobodu? Za můj život? Ne, to, že tyhle věci mám, je něco, co přišlo samo. Hrou osudu. Nikdy to pro mě nebylo to hlavní. Už teď jsem věděla, že jsem o svůj život zde přišla. Našli mě. Společenství o mě vědělo. To znamenalo, že můj život zde skončil. Teď bylo jen otázkou, jak v něm pokračovat dle svého. A bez nich.
„Obávám se, že se skutečně neznáme, pane Dragowski.“ Pronesu chladně a sklouznu pohledem k jeho ruce, která se ke mně blíží. Skutečně si myslí, že se bude minulost opakovat? Za koho mě má? Mně…?!
๑ ๑ ๑
Mohutné hradby Fayzabádu byly skryté za úbočími vysokých skal tak, že odtud nebylo vidět na to, jak se kolem města schyluje v připraveném ležení, které bylo rozbité kolem, k dalšímu a teď už snad, když bohové dají, i poslednímu útoku. Do politiky jsem příliš neviděla, ale bylo mi jasné jedno, vládce toho města se musel nějak zprotivit samotnému sultánovi, že byla vyslána armáda na to, abychom si podrobili Fayzabád a vše kolem. Nakonec to ale bylo jedno. Byla jsem jen jedna z tisíců vojáků, kteří byli do tohoto tažení vysláni.
Nebylo to mé první bitevní pole. To ani zdaleka. A tak už jsem si za těch pár let v armádě vysloužila i svými úspěchy jistou pozici. Koneckonců přežila jsem už více než dost krvavých bitev. Jen tehdy jsem netušila, že zrovna ta o Ahmarský průsmyk bude mou do té doby nejtěžší.
Úkol zněl jasně. My a čtyři další kohorty jsme měli zabezpečit, aby průsmykem, který byl zároveň hlavní tepnou vedoucí k Fayzabádu, nepronikla ani myš. Respektive jsme měli zabránit možným posilám o které Al-Zamel, vládce Fayzabádu, požádal u svých spojenců, aby narušili obléhání samotného města. Neočekávalo se, že ostatní z mocných osob někomu takovému nakonec poskytnou pomocnou ruku, avšak tehdy diplomaté a špehové silně podcenili finální rozložení sil.
__
„Hah, osm! Přesně osm!“ Vykřikl vítězoslavně Faheem, zatímco Hakim s Tahsinem se začali tvářit jako kdyby kousli do citrónu. Ve zbrojích jim ani nebylo teplo jako jindy, protože se slunce už před několika hodinami schovalo za ocelově šedé mraky a vše kolem se tak zahalilo do šedého stínu. Jen helmy a opasky se zbraněmi měli odložené vedle, stejně jako velká část vojáků, kteří zde drželi pozici a čekání si krátili po různu. Třeba právě hrou v kostky.
„Už zase. Pět výher v řadě. Tohle není normální… Neříkej mi, že s těma kostkama nic není.“ Mručel nespokojeně Hakim, který hned párkrát zkusmo hodil dvojicí kostek, jako kdyby snad tušil nějakou zradu. Avšak Faheem se natáhl pro menší hromádku ohmataných mincí jako už několikrát před tím a dle vítězoslavného úsměvu si z brblání ostatních příliš nedělal.
„No, s takovou tady většinu žoldu brzo prohraju. Zatraceně. Koukám, že se na tebe štěstěna dnes skutečně usmála.“ Přidal se Tahsin. „Tedy, ne že by se to nehodilo. Ostatně nic jiného, než za čekání nás tu neplatí. To vlastně není tak zlé… Co, velitelko?“ Otočil se mým směrem.
„Cože?“ Vytrhl mě ze zamyšlení hlas jednoho z mých mužů. Nechávala jsem je, ať si krátí čas, jak chtějí. Byla jsem jen jednou z více poručíků, kteří zde byli umístěni a kteří zároveň v té rozvětvené vojenské hierarchii nakonec spadali někam mezi. Velela jsem obyčejným vojákům, ale tam výše nade mnou bylo ještě dost šarží, před kterými jsem musela sklapnout paty a vlastně nakonec i pusu. Dost těch, kteří si nešpinili ruce jako já. Ale to mi nikdy nevadilo… Ušpinit se.
„Říkám, že to tu není tak zlé. Nemyslíte? Víc práce mají asi u samotného města. Ostatně na ty obléhací věže by mě nikdo nedostal. To si radši posedím ještě pár dní tady. Zásob máme dost a když počasí vydrží…“ Pokračuje Tahsin s pohledem zvednutým ke mně. Ne, nesedím tam s nimi. Opírám se o skalní stěnu a sleduji krajinu před námi. Tento klid před bouří totiž až moc dobře znám.
„Neřekla bych, že vydrží.“ Zvednu na chvíli pohled k těžkým mračnům, než se pousměji. „Ale jinak máš pravdu. Není to tu zlé. Mohlo by to být podstatně horší. Snad se ta Faheemova štěstěna usměje i na nás. Nakonec by nebylo špatné…“ A pak si v dálce všimnu nečeho… Něčeho, co se mi ani trochu nelíbí. Mračna prachu zvedající se v dáli. Narovnám se v zádech a přimhouřím oči, ve kterých modře zadoutná vnitřní záře. A pak to uvidím…
„A nebo také ne. Tak to vypadá, že si svůj žold vysloužíme i jinak než sezením a hazardem. Sakra! Faheeme, koně! Musím za velením. Nemáme už moc času.“
__
Déšť už dlouhé hodiny skrápěl vyprahlou zemi a nejenom ten. Mísil se i s krví, která tekla po bitevním poli proudem a vsakovala se do mazlavého bláta. První kapky dopadly, když zaútočili na naše pozice a pokusili se prorazit přední linie. Avšak my byli připraveni. Přesto… Mrtví byli na obou stranách. Sama jsem jich několik zabila, když jsem se i přes rozkazy shora vydala do předních linií se svými muži. Ne, nehodlala jsem se držet zpátky a nechávat bitvy bojovat jiné. Od toho jsem tu nebyla.
„Štíty!“ Křikla jsem, když k nám od nepřítele vyletěla salva šípů. Nad hlavami se nám vztyčila okamžitě bariéra z dřevěných štítů, ze které se jen ozvalo množství nárazů od toho, jak se do ní projektily zabodly a nebo přímo odrazily. Netrvalo to ale dlouho, než se k tomu přidalo i pár bolestivých výkřiků z okolí. Někdo nebyl dost rychlý a nebo měl prostě jen smůlu. Tak to na bitevním poli chodilo. Stačilo někdy málo, aby… Bylo všechno…
__
„… Ztraceno! Nemůžeme je už udržet! Musíme se stáhnout!“ Křičel na mě Bishar, velitel druhé kohorty a od úst mu odlétaly sliny i voda, která z nebe padala s menšími přestávkami už třetí prokletý den.
„Nemůžeme se stáhnout. Máme držet průsmyk.“ Odpovídala jsem mu s ledovým klidem sedíc na zemi, zatímco mi z ramene armádní lékař tahal šíp.
„Ale ten nemůžeme proti takové přesile udržet. Stáhneme se za průsmyk a spojíme se s obléhací armádou. To nám poskytne dostatek…“
„Ale hovno nám to poskytne!“ Obořila jsem se na Samira, velitelé páté kohorty, a společně se mnou a Bisharem posledního z žijících velitelů. „V průsmyku máme taktickou výhodu. Stačí nám je tu zdržovat dostatečně dlouho, než bude jejich snaha pomoci Fayzabádu zbytečná. A navíc…Tsss!“ Zasykla jsem, jak mi lékař pootočil šípem v ráně a vytáhl tenký ostrý nůž. Ty zatracené zpětné háčky jsem nikdy neměla ráda. Zbavit se jich bylo ještě horší než se nechat střelit. „A navíc… Máme šanci. Máme dost mužů. Společně bychom to…“
„Ne, tohle je bláznovství. Zbytečné bláznovství. Nenechám tu své muže pro nic za nic umírat. Je rozhodnuto.“ Natáhl se Samir po své přilbě na znamení toho, že tady už domluvil.
„Souhlasím. Přeskupíme se a pak… Pak nás podpoří obléhací armáda. Tohle nemá cenu. Jestli si tu chceš vykopat hrob, Walerie, tak prosím. Ale tohohle se účastnit nebudu. Ani jeden z nás!“ Pokračuje Bishar viditelně s novým elánem poté, co jej Samir podpořil i přes to, že jejich rozhodnutí jde proti našim rozkazům. Ovšem oba byli synové velmožů. Muži, kteří vyrostli se stříbrnou lžičkou v puse. Bylo vidět, že se měli k čemu vracet. O co se bát. Ale to já neměla. Já měla jen náš rozkaz a vidinu toho, že situace není tak beznadějná, jak na první pohled vypadá.
„Hmm, dobře tedy.“ Vzhlédnu k nim a dobře si je prohlédnu. „Je mi jasné odkud vítr vane. Dělejte si, co chcete. Mohla bych vás obvinit z dezerce, ale… To vás čeká tak jako tak. Nemám na takové jako vy čas.“ Nemluvě o tom, že spor mezi kohortami je to poslední, na co teď máme prostor. „Tak odsud prostě vypadněte. Nemám vám už, co říct. My zůstáváme. Dle rozkazu.“ Narovnám se trochu v zádech a otočím se po lékaři. „A vy se s tím tak nebabrejte. Prostě to vytrhněte. Nemám na to celý den!“
„Ale paní, je to blízko kosti a riziko krvácení je téměř jisté.“
„HNED!“
__
Další dny. Další boje. Po odchodu přeživších velitelů i s jejich jednotkami nás zůstala stěží třetina. Na můj rozkaz jsme se stáhli částečně více do průsmyku, abychom rozbili sílu nepřítele, avšak netušila, jsem komu z nás dojdou dříve síly. Budeme to my? A nebo oni? To bylo nakonec v rukách osudu.
Dusivý hutný puch, který se šířil z množství mrtvých těl, kterými byla zem všude kolem pokrytá už jsme ani nevnímali. Stejně tak jako rány, které si mnoho z nás už neslo s sebou. Snad jen já… Já měla na své straně ještě něco, díky čemu sice má zbroj vypadala zničená více než na některých mrtvolách kolem, ale ve skutečnosti pod ní byla zhojená kůže i maso. Avšak i tento můj dar, měl své limity.
Byli jsme na místě smrti, doslova, které jsme bránili. Už jsme ani nedoufali v nějakou záchranu. Posily. Plnili jsme svou povinnost až do konce. Život se smrskl na ty jednoduché věci. Jíst, spát, bojovat a na nic dalšího nebyl prostor. Jen to bzučení hejn much kladoucích larvy na mrtvá těla bylo všudypřítomné.
Ještě jsme ale neskočili.
Ten den se nepřítel rozhodl k finálnímu útoku. Netušila jsem proč. Jestli se k nim dostala zpráva z prohrávajícího Fayzabádu a nebo jim jen došla trpělivost s námi, kteří jsme jim bránili v průchodu. Ovšem tehdy začalo skutečné peklo, protože na nás vrhli vše a všechny, co měli k dispozici.
Byl to masakr. Bránili jsme pozici a nepřátelé umírali. Na patnáct jejich padl jeden náš. Avšak ani to nestačilo. Bylo jich jako much. Doslova. Stejně jako ostatní jsem se vrhla do boje a na ty dlouhé chvíle zůstal jen boj, snaha přežít a zároveň… zabít.
Jeden a půl ruční meč, zbraň která tu nebyla příliš známá, opsal oblouk a zabodl se do těla muže, který se na mě řítil. Zatlačila jsem a z úst mu vylétla sprška krve. To by mělo stačit. Vytáhla jsem prudkým pohybem ostří a nechala jej padnout na kolena, abych sekla po dalším. A pak dalším a dalším. Čistila jsem prostor kolem sebe, ale ani já nebyla neomylná. Nezranitelná.
Pár seknutí do rukou a nebo nohou nebylo něco, co by mě zastavilo. Cítila jsem to hřejivé teplo, které se vlívalo do ran a zatahovalo kůži s masem zase zpátky k sobě, ale zároveň jsem věděla, že to nepůjde donekonečna. Avšak na budoucnost jsem v takových chvílích nemyslela. Nebyl na to prostor.
Nakonec se stalo nemožné. Řady oponentů… řídly. Viděla jsem to. Stejně jako jsem viděla slabá místa svých oponentů a náležitě jich využívala. Avšak stejně jako jejich řady, řídly i ty naše. Nakonec nás zůstalo jen několik posledních. Hlouček přeživších, kteří byli už jen malou překážkou v cestě.
„Štěstěna říkáš.“ Vyplivla jsem krev a podívala se na Faheema, který držel svůj meč nezvykle v levé ruce, zatímco ta druhá mu visela bezvládně u těla a z prstů kapala krev.
„Přesně ta… A nebo cinklé kostky. To už se nikdo nedozví.“ Zasvítily v jeho špinavé tváři na chvíli bílé zuby, než se na nás vrhli.
Byl to zvláštní pocit, když mi ostří meče zajelo do těla. Vlastně to v první chvíli ani nebolelo. Bolest samotná se dostavila až s uvědoměním, když jsem pohlédla na svou hruď, ze které čněl zbytek zbraně. „Haah.“ Vydechla jsem sípavě a ucítila, jak se mi do úst vrhnula krev. Výraz muže přede mnou nezapomenu. Konečně se jim to podařilo. Zabít tu bělovlasou ďáblici, která jim byla už více než trnem v patě. Přivřela jsem unaveně oči, jak se mi tělem rozšířila vlna… čeho? Únavy? Ne, něčeho horšího. Kdy jsem spala naposledy? Avšak… Nikdy věci nejsou tak snadné. Ne dnes…
Udělala jsem krok dopředu. Nehledě na meč, který jsem měla stále v těle. V očích muže ve zdobené zbroji se zablesklo překvapení. Další krok. A pak strach. Avšak to už bylo pro něj pozdě. Ostří dýky jsem mu bodla ze strany do krku a trhla jí tak, abych jej rozpárala. Kapky krve mi stříkly na obličej, zatímco jsem se zasípáním padla na zem a vedle mě se zhroutilo hned na to jeho umírající tělo. Smrt velitele ostatní vojáků v okolí viditelně znejistěla. A už vůbec se jim ke mně nechtělo. Mysleli si, že stejně pojdu jako zraněný pes. Avšak to byla chyba.
Prsty se sevřely kolem jílce a zabrala jsem. Čepel z masa vyklouzla překvapivě snadno, i když se mi při tom zatmělo před očima a nedržet se zuby nehty jiskřičky vědomí, skutečně bych padla k zemi. Takto… Meč dopadl na zem a kousek od něj mé ruce, jak jsem se jimi zapřela o zem. Dýchat. Musím dýchat! Letělo mi hlavou, avšak s probodnutou plicí to nebylo nic snadného. Musela jsem ale jen vydržet. Soustředit se. Šimravé teplo se mi opět rozlilo tělem a koncentrovalo se na mé hrudi. Doslova jsem cítila, jak se kusy tkání spojují a proud vytékající krve zpomaluje. Dostatečně na to, abych se znovu… nadechla.
Zapřela jsem se rukou o zem a vytáhla se na nohy. Po tváři se mi táhla černá klikatící se žilka připomínající pavučinu. Dluh už byl příliš velký. Ale já nemohla zastavit. Ne teď. Zvedla jsem meč a v očích mi zazářila modrá, jak jsem pohlédla na nejbližšího z nepřátelských vojáků. Levá ruka… Sek na levou ruku. Letělo mi hlavou, než jsem zaútočila. Nestála jsem o šermířské duely. Jen o rychlý konec. Jejich konec.
__
Bylo po všem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Z nebe opět padala voda a na zemi tvořila krvavé kaluže. S přerývavým dechem jsem se zastavila a naposledy rozhlédla. Avšak… nepřítel, nebo to, co z jeho armády zbylo, se stáhnul. Zůstalo jen pole plné mrtvol a … já.
„Ahhh!“ Zkroutil se mi obličej bolestí a padla jsem na kolena, když jsem ucítila další vlnu křečí od žaludku, který trávil sám sebe a postupně celé mé tělo. Dluh už musel být splacen. Tak nebo onak.
Po krku i tvářích se mi táhly černé žíly značící, že můj čas už dotikal. Nikde kolem nebylo nic, čím bych mohla křečemi sevřený žaludek zaplnit. Tedy až na…
Po čtyřech jsem se poposunula o pár metrů dopředu. K jednomu z nespočtu těl, které tu ležely. V ruce se mi objevila dýka, se kterou jsem se k němu sklonila. Byl to nějaký muž, už si ani nepamatuji, jestli měl uniformu sultanátu nebo nepřítele. Pamatuji si jen tu vůni krve a pak tu… železitou pachuť a horkost. Bylo to odporné, a přitom jsem cítila, že přesně tohle si mé tělo žádá. Ale chtělo víc a víc. A pak jsem odřízla první kus…
Někdy je cena za přežití vysoká.
๑ ๑ ๑
„Radši se vrátím do Kandahárských jam než zpátky k vám.“ Vyslovím bez zaváhání, ale jeho ruce neuhnu, i když dopadne na mé rameno. Naopak držím pohled na jeho očích. Avšak vím, že nejhorší, co se může stát, je, že přijdu buďto o svůj život a nebo svobodu. Jako už tolikrát před tím. A vím, co je pro mě cennější. Ostatně smrti jsem hleděla do tváře už tolikrát, že bychom si mohli začít tykat. Avšak bojovala jsem v životě jen za jedinou věc…
Ne, nikdy jsem nebyla diplomatem s rozvážným přístupem. On už dávno nebyl mým mistrem. A ani jsem nebyla vyděšeným zvířetem zahnaným do kouta. Už ne. Za ty roky se hodně změnilo.
„Volím tedy tu zábavnější možnost.“ A v očích mi zadoutná modrá záře, se kterou mi pohled sklouzne k jeho ruce. Tam je to místo. Má dlaň vystřelí k bodu, která se zdá nejslabší, ve snaze mu ji jednoduše a rychle zlomit. Pro začátek. Nehodlám ho odtud nechat odejít. Tak jako tak vím, že můj život zde díky jeho návštěvě skončil. Vědí o mně. Ovšem jeho zde může skončit také. Jen on sám to ještě neví. | ||
| |||
|
Setkání po letech
Elzbieta Není mnoho možností, jak se pokusit tohle celé uhrát, a tak se rozhodneš pro ten nejjednodušší. Sám Volch měl narážku na tvoji křehkou paměť, tak proč ho v tom jen neutvrdit? Nemluvě o sultánovi, který na tebe nyní hledí všelijak, jen ne jako na svoji oblíbenkyni. Když mu odpovíš, tak sice kývne hlavou, ovšem mistr Dragowski vám nedá prostor pro to, abyste v tomhle hovoru pokračovali. Naopak vás přeruší a stočí sultánovu pozornost zpátky svým směrem. Ke svému požadavku. „Ano, pohovořil, Walerie,“ zopakuje po tobě Volch. Sultán tě do ničeho nenutí, nechává rozhodnutí na tobě, ačkoliv… Dá se v takové chvíli odmítnout? Něco ti říká, že by to nebylo příliš rozumné. A tak souhlasíš.
Bez dalšího zdržování vykročíš směrem k terase. Projdeš pootevřenými zdobnými dveřmi jako první, zatímco tě Volch následuje. Venku tě ovane o něco chladnější večerní vzduch, vlasy se proplete slabý vánek. Terasa patřící k ivánu je poměrně prostorná, a tak akorát osvětlená, aby zde bylo dobře vidět a zároveň se zde dalo posedět v příjemném měkkém šeru poskytujícím soukromí. Je odsud vidět na další menší nádvoří a ivány, které jsou kaskádovitě postavené, stejně tak odsud vidíš na město táhnoucí se až k okrajům samotné pouště. Je to pěkný pohled. Tedy… Byl by, pokud bys neměla úplně jiné starosti.
Volch projde dveřmi za tebou a zavře je. Zřejmě skutečně nestojí o to, abyste byli rušeni. Možná je až zarážející, jak jistě působí. Jako by si byl vědom toho, že se sultánova nelibost nemůže proti němu obrátit. Chopíš se slova jako první, je třeba vymezit hranice. A ty tvé jsou nyní dost jasné. Už nejsi tou dívkou, kterou znal a stejně tak on už není tvým mistrem. Za těch pět let se toho ostatně změnilo opravdu hodně. Ty především.
Když domluvíš, povytáhne obočí. Působí spíše pobaveně než překvapeně. „Elo, Elo…“ mlaskne vzápětí a udělá k tobě krok. „Tedy, vlastně Walerie, že? Celkem pěkné jméno. Hodí se k tobě,“ pokrčí rameny. „No, doufal jsem, že zvolíš rozumnější přístup, ale jak vidím, tak jsi nám za ty roky pěkně zvlčela. Asi je to vážně dědičné,“ drobně se ušklíbne.
„V tom případě si budeme muset ujasnit ještě jednu věc,“ hledí ti zpříma do očí a klidně ti tvůj pohled oplácí. „Vlastně je mi jedno, na co všechno si vzpomínáš nebo nevzpomínáš, i když něco mi říká, že to skutečně nebude zase tak hrozné, jak se tváříš,“ poznamená nevzrušeně, avšak nenechá ti prostor na to jakkoliv reagovat. Zřejmě to opravdu nehodlá řešit ani z tebe páčit, kde je skrytá pravda. „Nepřišel jsem tě přesvědčovat ani s tebou vyjednávat. Nejsem Sivak a rozhodně nemám sebemenší iluze o tom, že bys odsud se mnou chtěla odejít ze své vlastní vůle, hm?“ přisune se o další kousek blíže. Hlavu nakloní lehce ke straně.
„Tvé malé dobrodružství tímto ovšem končí. Aspoň pro tuto chvíli. Pokud se sem hodláš poté vrátit… Možná by nebylo od věci nedělat žádné hlouposti. Sultánova přízeň je vrtkavá, víme?“ tiše si odfrkne. „Je to vlastně jednoduché. Buď se se mnou vrátíš dobrovolně a nepřijdeš o to, co sis tu tak pracně vybudovala… Mimochodem, jsem ohromen, Walerie. Opravdu dobrá práce, i když je trochu mrzuté, že sis proti sobě zároveň zvládla poštvat část velitelů. No… Možná by ti vážně prospělo se na chvíli ztratit, než se ta bouře přežene… Ale kde jsem to skončil?“ hraně se zarazí. „Ah, už vím. Nebo odmítneš, a stejně se se mnou vrátíš domů. Osobně mi je jedno, jestli to zvládneme civilizovaně nebo tím zábavnějším způsobem, ale připadalo mi…“ s dalším pohybem vpřed k tobě natáhne ruku, aby ti mohl položit dlaň na rameno. Je to pomalý, vláčný pohyb. Nikoliv útočné gesto. Skoro jako by tě… Zkoušel? Připadá ti to tak.
„Hm, férové, dát ti možnost volby,“ dokončí větu i myšlenku, se kterou ti věnuje ten vyzývavý pohled.
Opravdu si je tak moc jistý… Možná až moc. | ||
| |||
|
Domů
Kazandra Vzpomínky na včerejší večer, který se protáhl v dosti veselou noc a skoro až ráno, k tobě přicházejí v útržkovitých záblescích. I tak se ti ovšem nedaří poslepovat celkový obraz toho večera, jak některé jeho části prostě chybí. Jako by je někdo schoval do černé mlhy obestupující tvé rozbolavělé vědomí. Pnutí ve spáncích jen zesílí, když se posadíš a na okamžik se ti i zatočí ze slabosti hlava. Kdyby tě takhle viděl Tian… Dokážeš si živě představit, co by ti na to řekl. Asi by si to i řádně užil… Ale nakonec by ti stejně pomohl a nenechal by tě v tom. Jenže Tian tu není, a ty se musíš postarat sama. A při pohledu na trojici svalenou v posteli, tak dost možná nejen od sebe.
„Hmmm… Co?“ zamručí ochraptěle Aron, když ho bez slitování probudíš. Chvíli na tebe rozespale mžourá a vidíš na něm, že není daleko od toho to zase zalomit a usnout jak pařez. „Jak pozdě… Uhhhm… To už je…“ na okamžik se zarazí, „světlo?“
Jeho otázka vyzní do prázdna.
„… co blázníte… Ech,“ protáhne se se zívnutím Arek, který na rozdíl od vás tří vypadá jako vždy. Rozcuchaný a svlečený do půl těla, ale nepřipadá ti nějak pobledlý nebo že by mu bylo taky zle. „Ty máš teda ránu…“ poznamená, když rozloupne oči a jeho pohled ulpí na tobě. „Víš, že jsem tě takhle vlastně ještě neviděl…?“ ten prevít se dokonce i uculí a šťouchne do Wioly, která leží v posteli přitulená k jeho rameni.
Bohužel má pravdu. Jestli vypadáš tak, jak se cítíš… A že se cítíš mizerně. Dělá ti problém zvyknout si na denní světlo, bodá tě do očí a nutí tě je přivírat. Sluneční paprsky deroucí se do okna, které se snažíš otevřít, ti tak tvoji snahu řádně znesnadní. Nicméně se ti to nakonec podaří a ovane tě tak chladný čerstvý vzduch.
„To je dobrý, klidně běž…“ zamumlá Wiola, která ke své vlastní nechuti je už také vzhůru.
Nakonec tak vyrazíš z pokoje sama. Na horkou koupel opravdu není čas, a tak musíš vzít zavděk kádí se studenou vodou v přístavku patřícímu k Formance. Rozhodně ti to tak pomůže se probrat a dostat do trochu funkčnějšího stavu. Citlivost na světlo tě ovšem trápí i nadále, stejně jako nepříjemná pachuť držící se pod jazykem i na něm. Poznáváš ji. Tu zvláštní pelyňkovou hořkost. Bylina svatého Jana…
I přes veškeré snahy přípravy na odjezd co nejvíce urychlit a popohnat, trvá to dobré dvě hodiny, než jste schopni všichni vyrazit na cestu. Ti tři se rozhodně nepřetrhnou, aby kdovíjak pospíchali, dokonce si na tobě i vydupou, že ta chvíle, než si dáte v hostinci polévku k obědu už opravdu mnoho nezmění.
Arek dle všeho kocovinou nijak netrpí, Aron už je na tom hůř a Wiola taky zrovna nehýří energií, ovšem oba se zdají na takové stavy poměrně dost zvyklí. Nakonec i ty se s tím popasuješ, přeci jen už jsi zažila opravdu ošklivé stavy při svých pokusech s měděnkami. Jen ta světloplachost odeznívá protivně pomalu.
Ovšem nakonec všichni společně vyrazíte. Ostatně… Máte před sebou ještě dlouhou cestu, Grunwald je přeci jen dva dny cesty od sídla. Aspoň, že do zad vás hřejí poslední památky na mizející léto, nazlátlé sluneční paprsky poledního slunce…
Hutné večerní šero se už před nějakou dobou proměnilo v tmu. Přesto pokračujete cestou vinoucí se temným lesem dál. Utábořit se na noc ostatně už nemá smysl, ne když vás dělí od sídla odhadem slabá hodinka cesty, spíše méně. Poznáváš některé ze stromů i skalních útvarů, které míjíte.
Jakkoliv většina vašeho dvoudenního putování probíhala v celkem živém hovoru a chvílemi až příliš bujarém veselí, nyní všichni do jednoho mlčí. Posledních pár hodin se díky tomu i nekonečně táhne… Nebo je to snad tím, že se blížíte k domovu? Tak či tak to příliš neutíká.
Až nakonec…
Spatříš mezi stromy světlo. Robustní silueta budov sídla vypínajících se k noční obloze poseté hvězdami se nedá z téhle vzdálenosti přehlédnout. V některých oknech se svítí, avšak především mihotavá záře loučí osvětluje vzdálenou bránu.
„Heh… Tak o co, jestli bude číhat za některým oknem i ta čarodějnice,“ utrousí polohlasně Arek.
„Tuhle sázku bych asi rád prohrál, setkání s Gretel bych si klidně ještě na pár let odepřel,“ odpoví mu Aron.
„Hm… No je pravda… Kdy jste ji vlastně někdo viděli naposledy? Celkem by mě zajímalo, co dělá. Myslíte, že někde loví nový děcka?“ nadhodí Arek a těžko říci, zda to myslí jako žert nebo zcela vážně…
Vlastně si ani nevzpomínáš. Hledačka v posledních letech trávila většinu svého času někde… Pryč. A posledního více jak půl roku po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Ani mistři o ní nemluvili. Tak či tak to je vedlejší, teď už záleží jen na jediném.
Za chvíli jste doma. | ||
| |||
| Někdo jiný Očima přelétnu celou místnost kolem nás, ale nezahlédnu nic podezřelého. Žádnou hrozbu. Tedy až na muže v černém kabátci sedícím přede mnou. Ta jeho tvář… Ten pohled a stejně tak i pocit, který mne zalije, mě na moment zarazí. Ta tvář, která se přetvoří na ten kratičký okamžik spíše na lebku potaženou kůží než cokoliv jiného. Ne, takto si mistra nepamatuji. Avšak také jsem si jej neměla před lety nikdy možnost prohlédnout takto.
„Hmm.“ Zamručím trochu neurčitě a povytáhnu obočí, když nevypadá zaskočen mou reakcí a ještě naznačí, že se snad o něčem ve smyslu mé paměti bavili? Co přesně řešili? Můj pohled se stočí k sultánovi, ale ten mi samozřejmě neodpoví. Nevypadá vůbec nadšeně a viditelně ho celá tahle situace přinejmenším frustruje, nebo spíše hůř.
„Těší mě, pane… Dragowski.“ Odpovím mu nakonec a nakrčím obočí, jako kdybych se snažila si snad na něco vzpomenout, i když ve skutečnosti tohle jméno velmi dobře znám. Ovšem nemusím přeci jen vyložit všechny své karty na stůl hned. Možná bude lepší, pokud si bude bývalý mistr myslet, že je přeci jen má paměť křehčí, než ve skutečnosti je a zůstalo mi v hlavě z mého starého života jen pár roztroušených střípků.
„Co přesně?“ Pohlédnu pak na sultána, který svou nelibost teď zamíří na mě a jeho otázky… Ne, nedávají my smysl. Ne tak docela. Ani s tím, co vše si pamatuji. „Já? Jakých lidí?“ Podivím se teď už bez nuceného předstírání. „Nepamatuji si, že bych k někomu odtud patřila. Můj život… Před tím vším byl daleko za mořem. To vím. I když si zdaleka nepamatuji vše. Ale rozhodně vím, že nepatřím k nikomu z nich. Ať už jsou… Kdokoliv.“ Semknu pevně rty, ale i nadále hledím na sultána. Nevím, co mu ten muž napovídal, ale není to pravda. A Riah? Netušila jsem, kdo by jím snad ze Společenství měl být. Snad… Větroplach? Ale Společenství přeci nemohlo dosáhnout až sem? Ne tak daleko!
„Pohovořil?“ Otočím se na Dragowskiho a musím se krotit, aby mi do pohledu neprosákla nedůvěra, kterou ve mně tato žádost vyvolala. „Ale dobře tedy. Pokud si to pane přejete.“ Zapřu ruce do opěrek křesílka. Tentokrát má slova patří sultánovi. „Je to to nejmenší.“ Skloním krátce hlavu, než se opět zvednu z křesílka. „Tak si tedy promluvme.“ Pronesu rozhodně pevným hlasem, abych vzápětí vykročila směrem na terasu, kam nám sultán naznačil, že se máme odebrat.
Ne, neohlížím se po Volchovi a vlastně ani sultánovi. Nejsem už ta malá holka a nenechám se vyděsit. Nikým. Ani Volchem, který si rád kopnul. Zažila jsem ostatně už mnohem horší věci, než čemu jsem byla ve Společenství vystavena a přesto jsem… přežila.
„Takže… Pane Dragowski, chtěl jste se mnou mluvit. O co přesně jde?“ Zastavím se po pár krocích, kdy jsme už konečně dostatečně daleko od samotného ivánu a otočím se na muže vedle mě. „Možná si raději ujasněme rovnou jednu věc. Jak už jsem řekla, nikomu nepatřím. A ani k nikomu, ať už je řeč o komkoliv. Ke své službě zde jsem se rozhodla svobodně a drží mne tu teď povinnosti, takže… Nestojím o žádné, hmm, nabídky.“ Shrnu to celé bez jediného zaváhání, přičemž mu pohlédnu zpříma do očí. Tentokrát už bez ostychu. Beze strachu. Poprvé v životě.
Snad pochopí, že ta dívka, kterou si myslel, že tu najde, už tu dávno není. | ||
| |||
| Včerejší noc Obočí se mi zhoupne. Ani nevím, co jsem si od té poznámky slibovala. Vlastně asi nic. Znám je. Oba. Ani od Krisztiána bych nečekala, že by pokorně sklopil hlavu a zapomněl na dlouhé roky vzájemného rýpání, jakkoliv mi to celé připadá…. Hloupé. Jsou dospělí. Jednoho dne se na sebe budou muset spolehnout – a co pak? To, že se znovu ozve Aron, mě zaskočí. Vždycky byl rozumnější než jeho bratr, to ano, a vždycky jsem se na něj mohla spolehnout, ale… Ani on neměl Krisztiána v oblibě. Kmitnu k němu pohledem, než se slova chopím sama. Tohle nemá šanci se vyvinout produktivním směrem, akorát bychom si zkazili večer. Soudě podle toho, jak se Wiola nakloní k Arekovi, si to uvědomuje i ona. Muži jsou někdy… předvídatelní, chm. Ironie… Ironie to svým způsobem je. I když pro nás Společenství udělalo mnohé, jeho zdi nám zároveň byly klecí. V posledních letech to však bylo… jiné. Nebo ne? Některé věci možná nezměníme, ale domov je domov. „Na brzký návrat,“ pozvednu pohár i já. Rozhovor se stočí k těm, kteří tady s námi nejsou. Navzdory svému předsevzetí se v tom už nerýpat se přistihnu, jak jim v duchu přiřknu i hodnost stanovenou Věčnou. Rubedo stojící v záři rudého ohně spalující město, naše zmizelá Albedo obalená v bílé a nakonec zmar rozesetý meči Eryn, Bílé čarodějnice s duší černou. Některé otázky je těžké zapomenout, i když… Bezděčně pohnu hlavou do strany, než se raději napiji piva. „Brzy s ní začnou strašit zlobivé děti,“ prohodím směrem k Wiole. Na druhou stranu… Kdo z nás by na ně nezapůsobil? I my jsme stíny, které si je odnesou, pokud nebudou poslouchat rodiče. Je to i náš úděl, ale ten nás dnes trápit už nemusí. * * * Sluneční paprsky se natáhnou skrze okno a sklouznou mi po tváři. Na to je rozhodně příliš brzy… S nespokojeným zamručením se přetočím na záda a mimoděk rukou hodím tak, že klouby prstů klepnu muži vedle mě na hruď. To mě přeci jenom přiměje rozlepit oči. Poklidně spící tvář je mi dobře známá, avšak nepatří Tianovi, jak by se dalo čekat. Je to… Myslím, že je to Aron. Ano, to by dávalo smysl. To mě vynesl po schodech a uložil do postele, ale proč… Ah. Probohy. Čí nápad tohle byl? Sluneční paprsky se natáhnou skrze okno a sklouznou mi po tváři. Je na to příliš brzy… Hlava mi třeští a tělo mám těžké. S nespokojeným zamručením se přetočím na záda a mimoděk rukou pohodím tak, že klouby prstů klepnu muži vedle mě na hruď. To mě přeci jenom oči rozlepit přiměje. Zaostřit na poklidně spící tvář mi trvá. Je mi známá, avšak nepatří Tianovi, jak by se dalo čekat. Je to… jedno z dvojčat. Ar… Aron? Aron. To by dávalo smysl. Vynesl mě po schodech a pak uložil do postele, ale proč… * * * „… jsem v pořádku. Naprosto v pořádku,“ trvám si na svém, přičemž se ztěžka opřu do zábradlí a odhodlaně zamžourám na schody. Za zády se mi rozhostí krátké ticho, jako by i ostatní pochopili, že to myslím vážně a pokořit se nenechám. Jak by mě také mohly doběhnout schody! Patřila jsem mezi naše nejlepší lezce. Lezla jsem po hradbách. Co po hradbách, po střechách! A co více, uměla jsem létat! Ne, tohle vědomí ani po letech nepozbylo na sladkosti zadostiučinění. Zhluboka se tedy nadechnu a vykročím… … jenom aby se jeden z bratrů hlasitě rozesmál, když navzdory svému velkolepému nástupu do akce klopýtnu a zavrávorám. O eleganci by se v tom okamžiku mluvit nedalo. Svět se se mnou zhoupne, možná se dokonce protočí a žaludek se mi nebezpečně sevře. Ruka mi zvláštně zpomaleně prohmátne vzduchem, avšak tentokrát se nestačím chytit zábradlí. Napůl v očekávání pádu zavřu oči. Když je znovu otevřu, nehledím na strop – roztažená dlouhá jak široká na podlaze –, nýbrž ke mně shlíží Aronova tvář. Drží mě. Pro cosi se nadechnu, ale šanci to vyslovit nedostanu. Záhy klopýtne na schodech i on. Strhne ho to do strany – a s ním i mě. Zábradlí se mi opře do zad a já se muže raději chytím, aby mě po cestě na schodech nevyklopil. To je mi zachránce za všechny prachy… „Doprava! Doprava!“ koriguji ho, i když mu tím moc nepomáhám. Vlastně asi vůbec. To mi nezabrání se vítězoslavně zasmát, když překonáme i poslední schod, a zamumlat: „Zvládli jsme to,“ jako bychom vylezli na vrchol hodně vysoké hory. Četla jsem o tom. O jednom klášteru hluboko v horách. Čas od času se stane, že tam zavítá cizinec. V místních dialektu je zvou blázny a od výstupu se je snaží odradit. Nebo je alespoň nasměrovat k bezpečnějším kopcům. Těm tvrdohlavým to nestačí. Často se pak nevrátí. Ať už protože je rozcupují šelmy, nebo výstup hrubě podcení… … ale, když zády narazím na tvrdou matraci a svět se takřka okamžitě ponoří do tmy, myslí mi pořád zní to sladké: zvládli jsme to. Je to stejné, jako když jsme s Tianem ulovili tu pumu. Díky tomu chápu, proč se navzdory všem varováním neotočili zpátky. * * * Nevzpomínám si. Přiměji se tedy vytáhnout na loktech, abych se rozhlédla po pokoji, a teprve pak zaklesnout do matrace. Ta tiše – a přeci hlasitě asi tak, jako by se mi ostnatý drát pomalu táhl vnitřkem hlavy z jednoho spánku do druhého – zavrže. Kolik jsem toho vypila? A proč jsem jim nedala dobrou noc dříve?
Proč… To vím. I když jsem se v jednom okamžiku zvedala, k tomu poslednímu přípitku jsem se přesvědčit nechala. A pak znovu. A znovu. Kolik jich vlastně bylo? Dost na to, abych přestala odmítat to, aby mi Aron dolil, a zapáleně mu vyprávěla o Remešské knihovně. Byla neskutečná. Dokonce i ta Morozova v porovnání bledla, což bych mistrovi do očí samozřejmě neřekla. Dokázala bych tam strávit hodiny, dny, týdny, měsíce, možná dokonce roky a stále by se mi neomrzela. Dost možná by se mi o ní neomrzelo ani mluvit. Možná proto mě Arek vyzval k tanci? Aby mě umlčel? * * * „Areku… Areku, no tak. Vždyť ani nehrají hudbu,“ rozesměji se nezvykle lehce. On si trvá na svém. Já vrtím hlavou. Byť mu to nedám zadarmo, nakonec se od stolu zvednu – nebo mě od něj odtáhne? Nechám se. Když se k nám stočí pohledy okolních stolů, mám chuť se otočit a stáhnout ke stolu. Táhneme pozornost, to bychom neměli. To stíny nesmí, ale slib je slib. Opravdu jsem mu to slíbila? Možná ano. Navíc nás ostatní povzbuzují a hlasitě mě přemlouvají, abych ho dál neodmítala. Nebo abych vzala na milost někoho jiného. „Dobře, dobře…“ kapituluji s úsměvem, než ho mu prsty sklouznu po hřbetech rukou a nasměruji je na patřičná místa. „Ruce sem,“ brouknu melodickým hlasem, než se přitáhnu blíže a chytím se jeho ramene. „A teď mě následuj. Raz – dva – tři, raz – dva – tři…“ * * * S dalším letmým zábleskem nakrčím obočí. Mám pocit, jako by… Možná je lepší nad tím nepřemýšlet. Dlouze vydechnu, než si promnu tvář. Kůži mám nepříjemně mastnou a vlasy prosáklé tím nahořklým zápachem alkoholu, tabákového kouře a ještě něčeho, co se raději nepojmenovávám. Potřebovala bych se umýt. Doopravdy umýt, ne se jenom opláchnout ve vědru studené vody, ale vyžadovat se teď horké koupele by se protáhlo a… Kolik je hodin? Znovu se přiměji podepřít rukou, abych se vytáhla do sedu. Žaludek se mi sevře. Chvíli mám co dělat, abych nevyběhla směrem k nejbližší koupelně. Nebo šavli nehodila přímo tady. Už je to dlouho, co mi bylo takhle špatně. Nejraději bych se zavrtala zpátky do peřiny, kterou jsem si stejně uloupila pro sebe a zanechala ty tři s druhou přikrývkou. I kdyby je Wiola zanechala živlům na pospas, vzduch v pokoji je teplý. Vydýchaný. To nikdo nemohl otevřít okno? „Vstávej,“ zamručím nevybíravě, načež krátce stisknu Aronovo rameno a teprve pak se odhodlám postavit. Necítím se dobře. Měla bych se napít a… opláchnout a…
Okno. Ze všeho nejdříve potřebuji otevřít to okno a nadechnout se čerstvého vzduchu. Zarachotím kličkou, která mě napřed poslechnout nechce, ale stačí zabrat větší silou a povolí. To je lepší. Mnohem lepší. „Je pozdě,“ navážu tiše. Pohledem přelétnu oblohu a na slunce se zamračím, jako by to byla jeho chyba, že jsem to včera přehnala. Co mě to napadlo… „Musíme vyrazit co nejdříve… Já se… půjdu opláchnout. Wiolo,“ otočím se zpátky k posteli a prsty si zajedu do rozcuchaných vlasů, abych je dostala ze tváře, „chceš jít se mnou? Opláchnout se. Bude rychlejší, když se… prostřídáme… efektivně,“ pokračuji pomalu, zatímco lovím z vaku hřeben, abych se alespoň zběžně učesala. Nějak moc trápit se tím nemá smysl, stejně strávíme den na cestě, ale aspoň sepnout bych vlasy mohla. Posbírám to nejnutnější, abych se mohla alespoň trochu umýt, a ještě jednou pohledem střelím k Wiole, jestli přijde nějaká odpověď – nebo alespoň její náznak. Tak či onak zamířím z pokoje ven. Čím rychleji se nachystáme, tím dříve budeme doma a… To je teď hlavní. | ||
