Andor.cz - Dračí doupě online

Vysoká cena za život

♬♬♬♬♬

Proplétala jsem se mezi lidmi, než jsem se nakonec zařadila do menší neoficiální fronty těch, kteří čekali na nalodění. Loď přede mnou byla už z dálky obrovská. K nebi se tyčilo hned několik stožárů se skasanými plachtami a na palubě obehnané dřevěným zábradlím bylo už takto z dálky pěkně živo. Nebyla jsem schopná říct, kdo z lidí pohybujících se ve výšce po palubě byli námořníci a kdo snad podobní cestovatelé jako já, kteří hledali jen cestu dál. V mém případě skutečně co možná nejdál. Ani jsem nepočítala kolikrát za poslední dobu, kdy jsem byla s Kainem na cestách, jsem měla ten nepříjemný pocit blížícího se nebezpečí. Bylo mi Společenství v patách? Dost určitě. Bylo by ode mě bláhové doufat, že mě snad nechají jen tak odejít. Zrada se vždy a všude trestala a já… zradila. Všechno to, k čemu mě dlouhé roky vedli. Na co mě připravovali. A v neposlední řadě i je. Ty, se kterými jsem tohle vše sdílela. Přesto… neudělala bych nikdy nic jinak. Společenství jsem si sama nevybrala. Ovšem tohle!

„Další!“ Ozve se mužský hlas kdesi přede mnou a chumel lidí, jehož jsem součástí se opět o pár kroků pohne. Už jen pár metrů a budu tam. Vzhlížím k vytesané soše ženy na přídi lodi a nemůžu se přestat usmívat, když mi dochází, že jsem už jen kousek od toho, abych opustila Císařství. Už jen pár kroků. Pár lidí, kteří zde dorazili přede mnou.

„No tak, další.“ Vykročím a zastavím se před mužem, který má tohle celé na starost. Opravdu se mu říká kapitán? Ano, tak by to snad mělo být. Kainovy instrukce byly jasné. Předat kapitánovi dopis a příslušnou sumu. To by mělo stačit k tomu, aby vzal na palubu jednu ne tak obyčejnou dívku bez doprovodu.

„…No ty, děvče!“ Strhnu pohled z dřevěné ženy s křídly na muže s knírem, který mi věnuje ne zrovna přívětivou pozornost. Rozhodně působí obezřetně. A nedůvěřivě. Není se ale čemu divit. Takového cestujícího jako já poveze asi prvně.

„Ano ano, Porto do Son. Tedy… To je poslední přístav na cestě, než se loď vydá zpět, že?“ Pro jistotu se ještě ujistím, že jsem skutečně na tom správném molu a Kainovy informace byly správné. Vděčila jsem mu za hodně. Sice jsem si vždy myslela, že se o sebe zvládnu postarat sama, ale i tak ty poslední měsíce se Společenstvím v patách byly… náročné. A rozhodně ne tak klidné, jak by si kdokoliv z nás přál. Snad mi alespoň tahle plavba konečně nějaký ten klid zajistí. Nemluvě o dobrodružství. Poskočí mi koutky rtů do sebevědomého úsměvu, se kterým vylovím z oděvu obálku s pečetí a tu podám kapitánovi.

„Tohle je pro vás. A pak také…“ Vytáhnu patřičný obnos, který položím na dřevěný sud stojící vedle něj.

„Za cestu.“ Dodám a nechám jej, aby si vše přečetl a pobral odevzdané peníze. Ta chvíle se natáhne, avšak… Kain viditelně věděl, co tam píše, ať už tam stálo cokoliv, protože kapitán udělá krok zpátky a… cesta na palubu galeony je volná.

„Děkuji, pane.“ Potěšeně se mírně ukloním a musím krotit nadšení z toho, že se to skutečně děje. Skutečně se budu plavit na moři. Na skutečném zatraceném moři, na které jsem dlouhé roky jen vzpomínala!

Bez dalšího pobízení vykročím na palubu, aniž bych snad zaváhala a jistým krokem dojdu až k zábradlí. Nevypadá to, že by mi snad nezvyklé pohupování jakkoliv vadilo. Ostatně tohle nebylo nic proti některým tréninkům rovnováhy ve Společenství.

Za vydatného křiku okolo poletujících racků se opřu o zábradlí a se zájmem sleduji všechen ten cvrkot na palubě Costa Fortuny. Příliš toho s sebou nemám. Jen pár věcí v tlumoku a věrné zbraně u pasu. Připomínku toho, odkud jsem pocházela.

A od čeho utíkám.

๑ ๑ ๑

„Pastevci. To je… poetické. Tedy do momentu, než někoho sežerou.“ Ušklíbnu se maličko, zatímco sleduji obrovského vlka chránícího stádo ovcí. Vím, že to není skutečné. Nic v našich snech není, jen se to tak zdá. Avšak je příjemné být zase nohama na pevné zemi, jakkoliv snové.

„Hmm, musím říct, že po posledních týdnech na oceánu dovedu docela ocenit i posezení v obyčejné trávě. Až na to… otravné šumění.“ Nakrčím čelo a drobně se zamračím, když identifikuji zvuk, který na pustou a klidnou pastvinu rozhodně nepatří. „Ne, v pořádku Kaine. Jen… Trochu mě to ruší. To je vše. Není to něco, co bych nepřežila.“ Mávnu s úsměvem rukou nad tím drobným rušením, které náš dnešní společný sen provází. Už už se chci Kaina na něco dalšího zeptat a pomalu se nadechuji ke slovům, když v tom mi místo nich skrz rty uteče jen poplašené vyheknutí, jak mnou cosi prudce škubne a on, vlk s ovcemi i celá pastvina, vše se roztříští v milión kousků, jak se sen rozpadne. V uších mi ještě doznívá Kainův výkřik jména, které jsem v poslední době slýchávala pouze od něj. Ne, teď už nebyla oficiálně žádná Elzbieta. Pouze Walerie.

A Walerie teď měla opravdu problém. Další nahnutí lodi mnou smýkne po podlaze, na které instinktivně roztáhnu ruce, aby se mnou divoké houpání lodi tak neházelo a zůstala jsem víceméně na místě. Zažila jsem toho na moři za svou cestu už dost, ale ne tohle!

Moře už dávno nešumí, ale doslova burácí a vlny buší do trupu lodi, jako kdyby se snažily probít za každou cenu dovnitř. Vše se naklání hned na jednu, tu na druhou stranu a z paluby sem otevřeným průlezem stékají provazce vody. Avšak tak nějak instinktivně vím, že tohle rozhodně není žádná bouřka. Na pažích mi naskočí husí kůže a oči zadoutnají modrou vnitřní září, jak se instinktivně rozhlédnu. Něco je špatně! Něco… nepřirozeného.

Vyběhnu na palubu a tam to uvidím.

„U bohů!“ Vydechnu tváří v tvář změti černých obřích chapadel, které ovíjejí císařskou galeonu, jako kdyby to byla jen malá dětská hračka. Ani pořádně nestihnu roztočit ta kolečka v hlavě, když mnou smýkne další prudký pohyb lodi společně s tím, jak do mě někdo strčí a já narazím tvrdě na zábradlí, které mě zachrání od toho, abych spadla do rozbouřeného moře.

„Zatraceně!“ Zavrčím, když je to jen těch pár kusů dřeva, které mě zachrání od jasné záhuby. Tohle bylo skutečně o…. Ale nedokončím ani tak krátkou myšlenku. Najednou letím. Padám. A do praskotu dřeva a rozbouřeného moře se přidá i jiný, známější zvuk. Zvuk praskajících kostí, který tak věrně znám. Ovšem tentokrát je ho nějak moc.

Až… příliš.

๑ ๑ ๑

Tiché šumění postupně zesilovalo. V tom teple, které jsem cítila na kůži, byla studená voda vln, jenž mě, vlastně příjemná. První pokus se nadechnout mě donutil se jen dávivě rozkašlat. Vyplivla jsem slanou vodu a konečně otevřela oči. Postupně jsem přicházela k sobě stejně jako moje tělo, které bylo poseté oděrkami a škrábanci, v nichž nepříjemně pálila sůl schnoucí mi jinak na kůži. Slunce pálilo a já…

Zaclonila jsem zářící sluneční kotouč rukou, abych si alespoň trochu ulevila a zamžourala unaveně kolem. Netušila jsem, kde jsem.

Kdo jsem?

Se zasténáním jsem se přetočila na bok a uviděla tu spoušť, která zde panovala. Kusy dřeva, trosky, bedny i těla… To vše vyplavilo moře všude na pláž. A mě s tím vším.

Jako u vytržení jsem to celé sledovala a snažila se přijít na to, jak jsem se sem vůbec dostala. Co přecházelo mému probuzení zde. Avšak nehledě na to, jak moc jsem se snažila v hlavě pátrat, nenacházela jsem tam nic. Prostě nic. Zůstal jen… zmatek.

Ani nevím, jak dlouho tam stáli, ale v jednu chvíli mi zrak padl na obzor na západě, kde jsem si všimla skupiny lidí. Kdo je to? Záchrana? Kdo jiný by to také mohl být. Pokusila jsem se na ně zamávat, než jsem se v půli pohybu zarazilo. Něco ve mně mě varovalo. Ta nedůvěra vůči cizincům. Nutnost zůstat ostražitá. Ale ani tak, nemohla jsem nic dělat, když vykročili dolů na pláž a vydali se rovnou ke mně. Pokusím se vytáhnout na nohy, ale bezúspěšně. Nohy mě neposlouchají a jazyk se nepříjemně lepí na patro.

To už jsou u mě a jazyk, kterým mluví, nepoznávám.

„Pomoc… Potřebuji… pomoc.“ Zaskřípám a očima kmitám mezi tvářemi, které nepoznávám. „Vodu.. Ano.“ Přikývnu, když si všimnu, když jeden z nich sáhne pro čutoru, které se hned chopím, jakmile ji jen trochu přiblíží ke mně a lačně se napiji, avšak nedovolí mi víc než pár loků, než mi ji opět vytrhne z ruky. Počastuji ho napůl překvapeným a napůl ublíženým pohledem, ale nic neříkám. Nerozuměli by mi a… A pak mě jeden z nich chytí za zacuchané vlasy. Pokusím se po něm ohnat, ale ten pohyb je příliš pomalý a slabý, aby představoval jakoukoliv hrozbu.

„Počkejte… Ne! Nechtě mě!“ Rozkašlu se, když mě za vlasy vytáhne na nohy a zase s ostatními řeší něco tím jejich jazykem. Jako na důkaz toho, že skutečně neuteču, se mi podlomí třesoucí se nohy a nebýt jednoho, který mě chytí, padla bych zpátky na písek. Ovšem neposadí mě a ani mě nenechají vydechnout. Místo toho mě vezmou stejně jako zbytek použitelné kořisti, kterou jim dnes vyplavilo moře. Skutečně štědrý dar.

Nebo snad prokletí?

๑ ๑ ๑

„Nestrkej do mě!“ Zavrčím na Dauda, který se drží těsně vedle mě. Na rozdíl od ostatních, které jsem v této zemi potkávala, mi tenhle muž rozuměl. Mluvil mou řečí, ačkoliv v ní byl cítit ten cizí přízvuk. Avšak v téhle zemi bylo vše cizí. Nebo spíše já zde byla cizinkou. Ne, stále jsem netušila, proč jsem zde. Kam jsem se to tehdy plavila nebo snad od čeho? Ne, mé vzpomínky zůstávaly stále zahalené ve stínech, ze kterých v posledních dnech nebo spíše nocích vystoupilo akorát jedno jméno.

„Walerie? Co ty na to?“

Walerie. Něco s tím jménem bylo v nepořádku. Vnímala jsem to. Necítila jsem ho jako vlastní. Avšak bylo to to jediné, co jsem zatím měla. Doslova. „Ale no tak, Daude. Určitě se zvládneme nějak domluvit. Tohle nebude potřeba. Zvládnu si to odpracovat. Nějak. Určitě… Hmmh, tohle není jediné řešení.“ Polknu při pohledu na pódium, ke kterému se blížíme a zkusím to na muže, který mě vede tentokrát po dobrém. Ostatně, když jsme se potkali, nepůsobil jako teď. To, že jsem slyšela jazyk, kterému jsem rozuměla, bylo jiskřičkou naděje. První od mého probuzení na té zatracené pláži. Byl to konečně někdo, koho jsem mohla požádat o jídlo i pití, ale neměla jsem nic na oplátku. Beze jména, minulosti, jsem se neměla na co odkazovat. Co slibovat. A že bych teď naslibovala hory doly, abych neskončila jako jedna z těch žen na dřevěném pódiu, které tu vystavovali jako dobytek na trhu.

Do jaké země jsem se to dostala?! Tohle přeci není normální. A nebo… je? Netušila jsem. Ale celé mi to přišlo špatné. Avšak, jakkoliv jsem se snažila ohlížet po muži, který mě vedl a hledala v jeho tváři nějaké pochopení, soucit, hledala jsem marně. Ten se již těšil na to, co za mě dostane. A že si nenechal některé rady od cesty.

„Usmívat… usmívat…“ Těknu pohledem kolem a koutky rtů mi nervózně zacukají, jako kdyby věděly, jak se smát i nehledě na to, jakýma sračkama se zrovna brodím. „Za tyhle dobré rady si řekneš taky o příplatek? Kašlu ti na ně!“ Trhnu sebou popuzeně, ale vím moc dobře, že se mu nevytrhnu. Ne, to už jsem zkusila a se zlou se potázala. Neměla jsem už moc možností. Jen jít dopředu skrz dav lidí a čekat, až na mě dojde řada a skončím jako něčí otrok. Bytost zbavená svobody. Ta myšlenka se mi bytostně příčila a svírala mi žaludek, avšak místo jakékoliv záchrany jsem ucítila jen další postrčení do zad.

A tak jsem šla. Krok za krokem. Když v tom se ozval výstřel a já se ohlédla stejně jako většina ostatních z davu na tržišti. Hlavou mi však trhnul Daud, který mě chytil za vlasy a majetnicky s nimi škubl, abych se snad nepokoušela o nějaké hlouposti. Svět kolem se na moment rozmazal. Najednou kolem nebylo to palčivé slunce, ani lidé v cizím stylu oděvu. Všude byla jen tma a voda. Pronikala mi do nosu i křičících úst, zatímco jsem se rukou sápala po tom, kdo mě držel pod hladinou, avšak marně. Vše opět potemňovalo, zatímco cosi uvnitř mě křičelo.

„Za všechny ty roky jsem se naučil, že s lidmi se nejlépe hovoří poté, co jim dáš správnou motivaci. Ber to jako… cennou lekci do života,“

Slyšela jsem jednotlivá slova, zatímco se mi před očima míhala bíla a černá. A vše to, co s sebou tyto barvy nesly. V tom šermířském sále kdesi daleko a dávno.

Křupnutí kosti brzy následoval Daudův překvapený jekot, jak jsem mu jediným úderem loktu zlomila nos, ze kterého se vyřinula krev. Nestihl si ho ale ani chytit, než jsem jej chytila za zápěstí a ty zatracené prsty, mezi kterými zůstalo několik bílých vlasů, jsem bez milosti zpřelámala. Překvapivě to bylo až nezvykle snadné. Jako kdyby to bylo jen chrastí a nic víc. To už ale naše malé představení   doprovázené Daudovým křikem přitáhlo pozornost zbytku našeho doprovodu, který na to celé nejprve poněkud nevěřícně hleděl, avšak, když viděli, co jsem za těch dalších pár vteřin provedla jednomu z nich, rozhodli se zakročit.  S úderem na krk jsem se přetočila za muže, kterého jsem držela i když padl s přidušeným sípáním na kolena a vytáhla z jeho pouzdra u pasu nezvykle zahnutou dýku. No, něco takového jsem v ruce držela poprvé, ale tak nějak jsem věděla, co s tím. Oni vykročili a já se připravila. Neměla jsem moc času, a tak jsem se jich musela zbavit rychle.

Kolem se míhaly tváře a nezvyklé vůně, když jsem utíkala skrz dav na tržišti, které jsem nechávala za sebou. Netušila jsem, kam běžím. Co budu dělat dál. Ale věděla jsem, že to nějak zvládnu. Jako vždy. V každém neštěstí se dala vždy najít i špetka toho štěstí a já na to byla odborník. Teď se toho jen dožít.

๑ ๑ ๑

Prstem jsem si přejížděla po hrbolaté kůži skryté pod plavými vlasy. Netušila jsem, proč tam mám něco takového ukrytého. Stejně jako dvojice protáhlých jizev na zádech i tohle pro mě zůstávalo obestřené záhadou. Jak k tomu ta dívka, kterou jsem v minulosti byla, asi přišla? Samozřejmě by se nabízelo ztroskotání lodi, které mě uvrhlo do tohoto neznámého světa, ale na to tyto jizvy byly příliš zhojené. A především podivně pravidelné. Zamručím tiše, když přejedu opět po jedné z čar křížící se s další a jen na kratičký okamžik, zahlédnu za zavřenými víčky pár jantarově žhnoucích očí.

Ze zadumání mne vytrhne pohyb. To, když kolem mne pronesou na nosítkách zkrvavené tělo. Místo, kde měl ten člověk obličej se změnilo na krvavou kaši z masa a kostí. Není to pěkný pohled, přesto se neodvrátím a celé to sleduji s vlastně až nezvyklým klidem. Jak jsem časem zjistila, tyhle věci mi prostě nevadily. Byly přirozené. Stejně jako to, že jsem dokázala páchat podobné věci, pokud to bylo třeba. A že dnes bude. Opět.

Zatímco odnesou tělo Ahmeda, myslím, že se tak jmenoval, tak se rozrušené šumění davu pomalu uklidní a já vím, že je to jen pár chvil před tím než bude chtít obecenstvo přídavek. Však jej dostanou. Už je pomalu na čase.

Poposednu si na dřevěné lavici a nevzrušeným pohledem zalétnu k obrysu arény. Neměl to být můj první boj na podobném místě. Pravda, muselo se nechat, že tohle bylo zatím to nejprestižnější. Nakonec někdo jako já neměl moc na výběr, jak v této zemi přežít. Každý se snažil dělat v životě to, co uměl. A já zjistila, že umím bojovat a potažmo zabíjet. A to velmi efektivně.

Střípky vzpomínek se stále vynořovaly a zase zanořovaly. Stále jsem neměla v hlavě ucelený obraz toho, co bylo. Naštěstí si to tělo velmi dobře pamatovalo, když už ne mysl. To, že se mi léčily rány nezvyklou rychlostí bylo další věcí, která se hodila a byla zvláštní. Stejně jako některé ty záblesky, ve kterých figurovaly pohybující se stíny.

Zvolání vyvolávače mě přinutí zase zaostřit a pokývnout. Ještě pořádně nerozumím místnímu jazyku, ale těchto pár slov neslyším prvně. Jsem na řadě.

Vstanu a natáhnu se po zbraních. Padnou do ruky jako už tolikrát před tím a přijde ten dobře známý pocit soustředění. Vykročím a přehoupnu se lehce přes dřevěné hrazení ringu. Na vyvolávače a jeho pohled plný lítosti odpovím jen krátkým úsměvem a pohozením hlavou. Je mi jasné, že mě nelituje kvůli tomu, kdo jsem. Sama to nevím. Ale vím, že je jeho lítost zbytečná. Nepotřebuji ji. A brzo to pochopí i oni. Přelétnu modrýma očima obecenstvo, které stejně jako všude jinde dychtí po krvi. Vidím to v těch očích upřených doprostřed arény. Na mě a na… Hassana? Prolétne mi hlavou jméno, které jsem tu slýchala docela často. Viditelně to musel být někdo, kdo tu už něco dokázal a znamenal – Popravčí.

Přeměřím si jej podobně hodnotícím pohledem, jakým hledí na mě. Ne, v jeho očích není nic z toho zájmu okolních mužů, ale čistá obezřetnost. Srdce mi přidá na rytmu a skoro mám pocit, jako kdybych slyšela v hlavě ženský hlas vyslovovat čísla. Dvojka. Byla jsem dvojka?

Muž přede mnou se usměje a připraví se ke střehu. Těch pár slov, které mi řekne, mne ale na chvíli dostane skutečně jinam. Najednou tam nestojí zjizvený muž se dvěma meči, ale černovlasý mladík s jeden a půl ručním mečem.

„Zatančíme si?“

„Přece tě nenechám dál sedět v koutě.“ Zamumlám odpověď jako naučenou linku ze scénáře, aniž by tomu můj oponent snad mohl rozumět. Ten stín zamyšlení mi ale z tváře zase rychle zmizí, zatímco se po krátkém modravém zadoutnání v očích rty prohnou do spokojeného úšklebku. Už vidím, tu slabinu a kudy povedu první útok. Namířím na něj špičku svého meče, dlouze se nadechnu a ukročím. Ne, nemá smysl to ukončovat co nejrychleji a nečistěji. Tak jak nás to učili. Ne, publikum chce krev a drama. To se nikdy nemění. A já jim to hodlám dát.  

A vlastně s radostí.

๑ ๑ ๑

Neměla jsem ráda ty momenty, kdy jsem na sebe musela natáhnout černý oděv s lehkou zbrojí a vydat se společně s Faridovou jednotkou řešit jiné, delikátní záležitosti sultanátu. Vraždění jednotlivých cílů a vlivných osob, které se málokdy nějak efektivně bránily, nebylo nic pro mě. Nevadilo mi zabíjet, ale to platilo pro bitevní pole, bojové arény a další místa, kde můj oponent nebo oponenti věděli proti komu stojí a měli sami šanci bojovat. Tehdy byla v boji čest. To něco, co na konci nezanechalo vítězi hořkou pachuť na jazyku. Ne jako dýka vražená bohatému starci do zad. Nedělala jsem to ráda. Ostatně v armádě jsem strávila více než dva roky a prošla množstvím větších i menších bitev a nikdy jsem si nestěžovala. Tehdy to mělo smysl. Tohle ale… Kdyby věci u Bazaraku nešly tak špatně, nemusela jsem zde být. Ale některým věcem se nevyhnu. Možná skutečně osud? Vzhlédla jsem k rudému úplňku a tiše mlaskla. Vraní úplněk. Tak se tomu tam za mořem říkalo?

Tichá velitelova slova mě ale přinutí zbystřit a pohlédnout zase zpátky na něj. Plížíme se městem jako zloději, i když k nim máme daleko. Ne, jen potřebujeme odstranit jednu z hrozeb pro sultanát. Tolik nás se má postarat o jednoho muže? Nelíbilo se mi to hned z vícero důvodů, ačkoliv jsem se uměla ve stínech pohybovat jako ryba ve vodě. I tohle tu dívku kdysi učili.

Stejně jako ji učili vnímat okolí a možné nebezpečí. To mrazení v zátylku stále zesilovalo, čím více jsme se nořili do města. Do toho tichého a zdánlivě prázdného města.

„Nelíbí se mi to.“ Zamručela jsem přes lehkou látku halící mi nos a ústa, když jsme na chvíli zastavili a velitel rozdal rozkazy. „Něco je ve vzduchu. A je tu příliš ticho.“ Pokračuji v místní řeči, kterou jsem se za roky zde již naučila, i když v ní přesto byl stále slyšet ten tvrdší cizácký přízvuk. Věděla jsem, že pláču na špatném hrobě. Farid mě nevyslechne. Je příliš zaslepený tím, jak blízko už jsme. Nikdy mi ale nic nezabránilo v tom říkat své názory, i když mě to kolikrát dostalo do problémů. „Možná bychom měli… Ne, dobře. Tak ne.“ Zmlknu, když mi posunkem naznačí, abych mlčela a vydá se společně s Jaffarem dále vpřed.

Tenký stín se mihne nocí a postava Farida sebou náhle trhne, jak se mu šíp zabodne do krku. A pak vyletí další. „Kryjte se!“ Křiknu na zbytek jednotky, ale nemáme šanci. Na krajích střech se vynoří zástup postav a luky a my se nemáme kam schovat. Pohnu se rychle ke stěně, ale i tak mi jeden ze šípů zajede do hrudi a další do nohy. V ústech ucítím železitou chuť krve, zatímco se do uličky vrhne ozbrojená jednotka, která se s námi rozhodne udělat krátký proces. Bey Karam nás viditelně uvítal se všemi poctami a nic nenechal náhodě.

Není to poprvé, co jsem uprostřed masakru. Rozhodně ne. Ovšem teď odtud nevidím žádnou vhodnou cestu ven. S potlačovanou bolestí si vytrhnu šíp ze stehna a odhodím ho stranou. Vím moc dobře, že tohle mě nezabije. Ale jejich čepele by už mohly. Prolétne mi hlavou, když uvidím blížící se ozbrojence. Nehodlám ale odtud utíkat. Ne, já ne! Sáhnu po zbrani a udělám krok vpřed. Vstříc blížícím se vojákům. Noha mi ale nedopadne na dlážděnou ulici, ale najednou mě obklopí šero. Stín. A já se ponořím pod hladinu.

Jako už tolikrát před tím.

„Kde je? Teď tu byl. Ještě…“ Čepel vystoupila z temnoty a zabodla se do těla přesně v místě, kde se pod žebry nacházelo bijící srdce. Další z nich se otočili ke svému mrtvému druhovi, který se začal s výrazem plným bolesti a šoku hroutit k zemi. To už ale ze střechy spadl jeden z lučištníků a naproti černému nebi na chvíli zažhnuly jen dva modré body.

Vynořovala jsem se a opět nořila pod hladinu, ve které nebyly žádné barvy. Jen modrá záře planoucí mi v očích. Nepatřila tam. Cítila jsem to. Přesto já tam patřila. Tam… domů. Mezi stíny.

Kolik jich mohlo být? Dvě desítky? Už nějakou dobu jsem je nepočítala. Nehrála jsem si s nimi. Efektivně jsem je likvidovala. Když se uměl jeden dobře podívat, stačil jeden správně mířený útok k tomu, aby člověka zabil. Nocí se opět rozezněl křik, ve kterém ale byl slyšet především strach a panika těch, pro které si šla smrt, kterou neviděli.

„Haah, Faride.“ Vydechla jsem se zamračením poté, co jsem si vytrhla šíp z ramene a přiklekla k našemu veliteli, který ležel na zemi v krvi. Rána na mém rameni krvácela jen krátce. Cítila jsem, to známé šimravé teplo šířící se pod kůží, které opravovalo maso i kůži jako už tolikrát před tím a díky kterému jsem se vracela z většiny bitev prakticky nezraněná. Už tehdy se začalo mluvit o cizince, válečnici s vlasy barvy mořské pěny a očima podobnými oceánským hlubinám, kterou přineslo samo moře. A po dnešním dni… Ne, o tomhle se mluvit nebude. O to se postarám.

„Dokončím to. Slibuji.“ Šeptnu, zatímco mrtvému muži od krku odtrhnu zlatý přívěšek zpodobňující hlavu lva. Odznak našich jednotek, který se nesmí dostat do povolaných rukou. Zůstane na něm jen pár krvavých šmouh, než jej schovám do svého oděvu a naposledy se rozhlédnu po uličce, která je doslova posetá mrtvolami a páchne smrtí. Pak vykročím a společně s druhým krokem prostě… zmizím.

Dnes večer mám ještě nějakou práci a tentokrát si ji udělám po svém.

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

Ležím v posteli a nemůžu se pohnout. Oči mám upřené do rohu místnosti, kde se na stěně rýsuje postava utkaná z vířících stínů. Je to jako živá noční můra, která se neustále vrací a vrací. Matka. Ano, to pojmenování mě napadlo už poprvé, kdy se mi to přihodilo. Tehdy jsem ještě nevěděla skoro nic o Společenství, o životě té dívky – Elzbiety – ve světě za mořem. Avšak po letech zde, jsem ji poznávala stále více a více. Stejně jako tu stínovou ženu, která za mnou některé večery přicházela. Patřila jí. Ta dívka tehdy. Ale co já teď?

Párkrát už jsem měla pocit, jako kdybych opět slyšela ten její podivně melodický hlas, ale nakonec nikdy nepromluvila. Ani já nebyla ničeho schopná. Snad jen kromě…

Křik, který se rozlehl mou ložnicí se odrazil od stěn. Konečně mě sen uvolnil ze svého sevření a já se prudce posadila. Shrnula jsem si rozlétané vlasy z upocené tváře a rychle oddechovala. Nesnášela jsem ty chvíle, kdy jsem se cítila bezmocná. Zranitelná. Ne, taková jsem už nikdy být nechtěla a nebo to přinejmenším nedat znát nikomu dalšímu.

„Ano… Ano, v pořádku.“ Trochu zachraptím, zatímco modrá záře v mých očích pohasne, jen co je stočím od prázdné stěny k mladé ženě stojící v mých dveřích. Ne, nebyla to služebná, ale otrokyně. Věci v tomto světe fungovaly jinak. Já málem skončila stejně jako ona, ale nakonec jsem si vydobyla svobodu. Postavení. Tento dům. A nakonec i jméno.

Walerie už nebyla jen někým, kdo bojoval v jamách Kandaháru kvůli tomu, aby přežil několik dalších dní. Stejně jako jsem už nebyla tou naivní dívkou ze světa za mořem. Elzbieta, tak jí říkali. Ta společně s jejím dluhem Společenství zemřela v moři. Zaplatila za svou zradu a přišla o vše. Zatímco já – Walerie – jsem tohle vše, co jsem dnes měla, získala a sama vybudovala prakticky z ničeho.

Můj nový život.

„Ano, čaj si dám. Děkuji.“ Pousmála jsem se na otrokyni, se kterou jsem nezvládla nikdy jednat jako někteří další z místní země. Jako kdyby se jednalo jen o majetek, o věc. Ne, na to jsem byla jejímu osudu kdysi až příliš blízko. „Nemusíš spěchat. Myslím, že chvíli ještě spát nepůjdu.“ Ohlédnu se na ni, zatímco vstanu z postele a jen co se za ní zavřou dveře, vykročím pomalým krokem k vysokým oknům, které sem vpouští chladný noční vzduch proudící sem z pouště.

Projdu lehkými závěsy až ven na balkón, na kterém se zastavím u zdobeného zábradlí a vzhlédnu k hvězdné obloze. Kolikrát jsem ji už takto pozorovala. Něco na ní bylo… povědomé. A přitom jiné. Horizont zdánlivě nekonečné pouště zahalený nocí se táhl, kam jen oko dohlédlo. Byla to opravdu kouzelná země. Plná zázraků i prokletí. Stačilo si jen vybrat. Pousmála jsem se a zhluboka se nadechla vlahého vzduchu.

Můj nový domov.  

♫♪♪♫

✝ ✝ ✝

Costa Fortuna je doslova a do písmene obrovská. Během těch pár měsíců na cestě jste sice projížděli hned několika městy na řece, která měla přístaviště, přesto se kterákoliv z nákladních lodích kotvících u mol nemohla rovnat s dřevěným kolosem před kterým stojíš. V životě jsi takovou loď neviděla, její mohutná příď se nad tebou tyčí do výšky, zatímco na tebe z té výšky hledí vyřezávaná silueta okřídlené ženy s hrdě vypjatou odhalenou hrudí ve více jak životní velikosti. Roztažená křídla objímají příď galeony až nahoru k zábradlí a čím blíže jsi, tím hrozivějším a majestátnějším dojmem působí. Prý má odhánět zlé duchy během plavby. Už jsi o takových sochách slyšela, avšak dnes máš možnost vidět ji naživo.

V přístavu panuje čilý ruch, hned několik desítek mužů pomáhá nakládat dřevěné bedny a pytle do nákladového prostoru lodě, zatímco se mezi nimi proplétají první pasažéři připravení se nalodit. A mezi nimi jsi ty. Čekáš v zástupu lidí, kteří přistupují ke kapitánovi stojícímu na konci mola jednotlivě kvůli platbě za lodní lístek.

Jsi zde sama.

Kain nikdy nebyl na zdlouhavá srdcebolná loučení, ať už jste se měli rozloučit na pár hodin nebo dní – a teď tomu nebylo jinak. „A… Elo? Dávej na sebe pozor. Znáš se,“ doznívají ti hlavě ta poslední slova, která ti řekl před branami Gdańsku. Dál s tebou už nešel, ať proto měl jakékoliv důvody. A pak… Každý jste vyrazili svojí cestou, a ta jeho vedla opačným směrem. Těch pár společných měsíců proteklo hladce a rychle mezi prsty podobno vodě. Strávili jste je na cestě, nikde jste se nezdrželi déle jak několik dní. Nešlo to jinak, opatrnosti nikdy nebylo nazbyt a ani jeden z vás nevěděl, jak blízko mohou být stíny Společenství nebo dlouhé prsty Magistéria.

Přesto jste to zvládli a Kain splnil svůj slib. Dostal tě až sem, do cíle… Nebo snad nového začátku? Nikdy se ti to za tu dobu nesnažil rozmluvit, ačkoliv někdy bylo těžké se v něm vyznat… V tom, co vlastně cítí. Nejen k tobě. Jako bys cestovala se dvěma muži, kteří se přetlačovali o své místo na výsluní. Jeden z nich tě vždy dokázal rozesmát a byl tam pro tebe, ten druhý byl odtažitý, vždy vážný a topící se ve vlastních myšlenkách…

„Tak další…“ proplete se mezi tvé myšlenky cizí hlas. „No tak, další… No ty, děvče!“ osloví tě poněkud rázně kapitán. Nakroucený knír mu poněkud netrpělivě zacuká, když k tobě mávne rukou, abys přistoupila blíže. „Takže až do Porto do Son říkáš?“ zopakuje po tobě a už poněkolikáté si tě pozorně prohlédne. Ostatně… Jakkoliv jsou pasažéři lodi různorodí, tak jako mladá dívka bez doprovodu jsi tu jako jediná. Táhne to nechtěnou pozornost, pokud si dá Společenství opravdu záležet – a nepochybovala jsi o tom, že dá – tak si zvládnou dohledat, na jakou loď jsi nasedla. Ostatně už několikrát jsi měla za tu cestu pocit jako by ti někdo dýchal na krk… I když jsi pro to neměla žádné důkazy.

„Tak dobrá,“ broukne kapitán zamyšleně, když si od tebe bere příslušnou částku společně s dopisem, který ti k obnosu zanechal Kain s tím, abys ho kapitánovi předala. Pečeť s tichým lupnutím praskne a muž psaní rychle přelétne pohledem a… „Vítej na palubě císařské galeony Costa Fortuna,“ pousměje se a ustoupí ti z cesty na lávku vedoucí k lodi.

✝ ✝ ✝

Život v bezpečí tvých a Krisztiánových komnat si plyne svým poklidným pomalým tempem. Jako by se tady zastavil čas – ačkoliv nic nemůže být dále od pravdy. Útěk Elzbiety nakonec narušil váš život jen tak, jak jste to té informaci dovolili. Každý z učedníků to přijal jinak, avšak jak to bylo doopravdy… Každý z vás se až příliš dobře naučil skrývat své emoce a s nimi všechno to, co neměl nikdo vidět. Jako právě teď.

Sedíš v pracovně starého mistra společně s Tianem po tvé levici. Předvolání od Sivaka přišlo nečekaně, ačkoliv to byla jen otázka času. Všichni ostatní učedníci byli už několik týdnů pryč, postupně opouštěli brány sídla vstříc svým povinnostem, zatímco mistrů zde byl jen Sivak, Baronka a Ras. Bylo to zvláštní, nepotkávat v chodbách známé tváře, neřídit svůj život a čas podle mistrů stanovujících každodenní výcvik. Přesto Krisztián trval na tom, abyste každý den aspoň na chvíli vytáhli zbraně, často ve společnosti Sivaka, který se vám až nezvykle věnoval. Tobě především.

„Krisztiáne. Kazandro. Myslím, že nemá smysl odkládat důvod, proč jsem si vás k sobě nechal zavolat,“ promlouvám k vám Sivak sedící za stolem. Působí uvolněně, ačkoliv v jeho tváři jako obvykle sedí ten vážný přemýšlivý výraz. S tím k vám přisune po stole tři srolované svitky, které měl před sebou nachystané už při vašem příchodu. „Stíny si vyžádaly tři jména,“ vysloví bez dalšího natahování, ostatně Sivak si nikdy nepotrpěl na dramatické pauzy. „Tři životy,“ upřesní vzápětí beze změny výrazu ve tváři. „Potřebné informace najdete zde, zbytek bude na vás. Jakmile se připravíte na cestu, vyrazíte společně. Snažte se k sobě nepřitáhnout zbytečnou pozornost, zejména ty, Kazandro. Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ povzdechne si.

„Věřím, že Společenství nezklamete a splníte svoji povinnost tak, jak si to žádá situace,“ pokračuje dál s tou neochvějnou jistotou.

Tři jména. Tři životy. Tři vraždy.

Přesto Krisztián po kratičkém zaváhání krátce kývne hlavou. Působí tak zvláštně… Smířeně. „Můžete se na nás spolehnout, mistře,“ přislíbí pevným hlasem bez známek nejistoty a pohled jeho jantarových očí zalétne k tobě stejně jako ten Sivakův.

Někdy jsou věci až příliš jednoduché.

✝ ✝ ✝

„… říkám jim Pastevci,“ broukne Kain sedící na jednom z velkých kamenů roztroušených po zdánlivě nekonečné pastvině lemující úbočí skal. Stejně jako ty hledí směrem k obrovskému zvířeti s vlčími rysy stojícímu uprostřed malého stáda ovcí. I z dálky ten tvor působí stejně děsivě jako impozantně. Jeho krémově bílá srst místy připomíná ovčí rouno, zatímco mléčně zakalené oči bez zorniček se upírají směrem k obzoru, kde se pohybují ve vysoké trávě štíhlá těla šedohřbetých vlků. Výhružně cení zažloutlé tesáky dlouhé jako tvé předloktí a bez jakéhokoliv zvuku se tyčí nad klidně se pasoucími ovcemi do úctyhodné výšky.

„Nevím, proč to dělá, ale vlastně ty ovce doopravdy chrání. Před ostatními dravci a jakýmkoliv dalším nebezpečím… Což znamená, že bohužel i před kýmkoliv, kdo by se k nim chtěl přiblížit. Což… Je trochu problém, když je lidi nevidí. Proto mají farmáři tahle vřesoviště za prokletá, jakmile se jim sem zatoulá zvíře, tak se ho už ani nevydávají hledat… Samozřejmě, vždy se jednou za čas najde nějaký hrdina nebo znuděný šlechtic, který se rozhodne uspořádat lov na Gevaudánskou bestii,“ pokračuje dál a lehce se ušklíbne.

Z dálky slyšíš šumění moře, ačkoliv žádné nevidíš. Hranice snu a reality se v jistých vjem stírají, prosakují a přelévají se v sobě navzájem. Přesto je to stále i po těch měsících fascinující, utvářet společně sny. A po té době strávené na moři je vlastně příjemné cítit pevnou zemi pod nohama, i když to není skutečné.

Avšak dnes… Dnes je něco jinak. Šum moře sílí, nabírá na intenzitě. „Hm…“ všimneš si, jak se Kain zamračí a rozhlédne se. „Děje se něco, Elo?“ zeptá se tě a jeho hlas podbarví temný hukot valící se vody. Něco s tebou bez varování trhne. Smýkne to s tebou dopředu. „Elo…?“ zaslechneš Kainův výkřik. A v tu samou chvíli se sen rozpadne na tisíc drobných střepů, stejně jako tvé vědomí, které sbíráš zpátky dohromady.

Ležíš na dřevěné podlaze své kajuty. Loď sebou hází ze strany na stranu podobna divoké mule a lidský křik provází zvuk praskotu dřeva. Už jsi na moři zažila dvě ošklivé bouřky, avšak tohle je jiné. Neslyšíš dunění hromů ani jekot větru protahujícího se mezi prkny. Naopak vnímáš to zvláštní chvění a svrbění pod kůží, které předchází vždy tomu, kdy cítíš volání z jiných sfér. Něco se děje. Něco hodně špatného.

Když se ti podaří dostat z kajuty na palubu, tak to uvidíš. A pochopíš. Hustě prší, ovšem to není důvod, proč se loď zběsile kymácí ze strany na stranu. Není to bouře ani rozdivočené moře, ale jedno z bezpočtu černých silných chapadel, které šplhají po přídi a pomalu ovíjí loď. Musí to být obrovské… A z toho, co se děje na palubě je ti jasné, že jsi jediná, kdo to vidí.

V další chvíli do tebe bez varování vrazí jeden z mužů vybíhajících z podpalubí. Loď se opět prudce zhoupne. Slyšíš praskot jednoho ze stěžňů, ovšem to už sama letíš vzduchem. Padáš. A praskot, který slyšíš… Není dřevo.

Jsi to ty.

✝ ✝ ✝

Z hliněného kalíšku před tebou líně stoupá pára jako z kteréhokoliv jiného čaje. Avšak kdokoliv by si to myslel, nemohl by být dále od pravdy. Hladina se barví měděnými odlesky syté modři, zatímco s každým nádechem těch výparů čím dál intenzivněji cítíš vůni starých knih a něčeho, co nedokážeš popsat. Jako by v sobě ten odér mísil vše, co je ti tak blízké. Drahé tvému srdci. Díky Rasovi už víš, že právě tahle vůně je znamením správně připraveného měděnkového odvaru. Stejně jako že je lepší měděnky svařit s durmanem či námelem.

Za tu dobu, co si jej vaříš sama bez jeho dohledu i pomoci jsi už ovšem přišla i na lepší kombinace. Silnější a zároveň stále stabilní. Baronce by se to zajisté nelíbilo, podle ní měděnky rozhodně nebyly něčím k pravidelnému užívání, především kvůli vlivu na mysl, kterou nutily překonávat zábrany i vlastní limity. Běžného člověka by něco takového poznamenalo do konce života, ovšem ty jsi byla všechno, jen ne běžný člověk. Ne se svým spojením se Stíny a dědictvím Černé čarodějky, jejíž krev kolovala v žilách rodu Sulkowski.

Pomáhalo ti to. Posilovalo to tvoji mysl, mohla jsi díky tomu hledat ve svém nitru tu ohromnou moc, která v tobě dřímala. Vzdálená a zároveň takřka na dosah. Cítila jsi ji ve svých vizích, když ses měnila ve vránu a letěla roztříštěná na desítky a desítky drobných opeřených těl. A pak tu bylo to jedno záhadné slovo, kolem kterého se točila část tvých vizí i neurčitých setkání s Matkou, která tě tak oslovovala. Viriditas. V zápiscích mistra Morozova jsi k tomu našla žalostně málo, jednalo se o pojmenování části alchymistického procesu. Podle Rasa to ve tvém případě označovalo hodnost. Ovšem měděnky ti toho mohly ukázat mnohem víc. Stačilo jen… Zajít o kousek dál.

Tohle je nová směs. Silnější a intenzivnější.

… pohltí tě chaotická změť rychle se prolínajících vzpomínek barvících se do odstínů bílé. Zlaté. Rudé. Zelené. A nakonec se ztrácející v prosakující temnotě. Vidíš známé tváře těch, vedle kterých každý jediný den svého života dospívala, prožívala všechny své malé pády i vzestupy. Všechny jsou pokřivené do svých nových nelidských podob včetně tebe samé, pokryté krví z pečetí vyřezaných do masa. Vidíš vás všechny. Opus magnum, vrcholné dílo Matky, které…

…

Albedo. Citrinitas. Rubedo. Viriditas. Nigredo.

Zrození. Duše. Síla. Vědění. Zmar.

Elzbieta. Lukyan. Isaiah. Ty. Eryn.

…

„… Kaz! Zatraceně… Kazandro! No tak!“ doléhá k tobě zdálky hlas, načež se z temnoty bez varování vynoří dvě ruce, které s tebou prudce trhnou směrem do namodralého studeného světla. Obklopí tě chlad a celý svět kolem tebe se rozostří. Nemůžeš se nadechnout, když pootevřeš polekaně rty, vnikne ti do úst voda, ve které ležíš. Dlaněmi nahmatáš okraje kádě a prudce se posadíš. Vnímáš ruce, které ti pomohou vynořit se nad hladinu i rozmazanou tvář Tiana jen kousek od tebe.

„Jsi zpátky,“ vydechne s neskrývanou úlevou slova, která ti v ten samý okamžik proletí hlavou. Až teď ti dochází, že tě musel odnést z postele do kádě se studenou vodou. „Kaz… Tohle… Tohle mi už nedělej. Nemáš ani ponětí, jak moc ji mě vyděsila,“ potřese hlavou. Nejsou to zrovna slova, která bys chtěla po několika týdnech odloučení chtěla slyšet. Ještě aspoň týden měl být pryč, přesto se zdá, že se stihl vrátit dříve. „Měla jsi oči obrácené do vnitřku hlavy a skoro jsi nedýchala,“ zamračí se, když ti pomáhá vstát. „Víš, co ti říkala o měděnkách Baronka… Kaz… Opravdu je to nutné?“

Nechápe to. Jak by mohl? Je to… Touha. Nutkání? Ten pocit, který díky měděnkám zažíváš. To, jak sílíš… Všechno, co ti dávají… Je to návykové. Mnohem horší než než obyčejná posedlost nebo touha po vědění. Ne…Dnes poprvé ti dojde, co to je.

Závislost.

Otázkou jen zůstává – stojí to za to?

✝ ✝ ✝

Z dálky k tobě doléhá pronikavý křik racků a rytmický zvuk vln omývajících písečnou pláž, na které už nějakou dobu ležíš. Vnímáš, jak se tvé tělo dává dohromady a navrací se do něj síla. Ležíš mezi troskami lodi, které jsou rozeseté po celé šíři zdánlivě nekonečně dlouhé pláže. Ať se stalo cokoliv… Vybavuješ si jen posledních pár okamžiků. Déšť. Křik. Chapadla? Bolest. A pak… Pak už nic. Nedává to smysl, nic nedává smysl. Myslí ti víří jen chaotická změť záblesků a útržků vlastního vědomí, které ti neustále vyklouzává zpoza prstů.

Ovšem žiješ a na tom jediném záleží. Mezi rozlámanými kusy lodi i jejího nákladu leží i bezpočet těl lidí i zvířat v různém stádiu rozkladu i stavu. Do některých se museli pustit ryby, než je vyvrhlo moře a nyní dílo zkázy dokonávali mrchožrouti slétávající se kolem. A ty… Ty jsi jediná přeživší toho zmaru a neštěstí. Zlatavé sluneční paprsky tančí po kůži pálí, potrhané oblečení ti příliš ochrany neposkytuje. Slunce má opravdu sílu, až nezvyklou sílu. Nutí přivírat oči a hledat stín.

Po nějaké době si ovšem všimneš pohybu. Tam, na obzoru duny oddělující pláž od zbytku světa. Slabý vítr vonící horkem, pískem a solí k tobě donese krom nasládlého pachu hniloby i šum hlasů. Lidských hlasů. Početná skupina mužů klouže z duny dolů a míří neomylně k troskám lodi. Všichni jsou oproti tobě snědí a tmavovlasí, působí cize. Stejně jako jejich řeč, které nerozumíš. Jeden z nich si tě všimne. Něco zakřičí a mávne na ostatní, aby upoutal jejich pozornost. Zamíří k tobě.

Stále jim nerozumíš a dle všeho je to vzájemné. Přesto ti jeden z nich dá napít vody z čutory, co má u sebe, zatímco ostatní něco řeší. Zcela jistě se to týká tebe a... Tvých vlasů? Cizí ruka se jich bez varování dotkne a už je nepustí. Jsi ovšem příliš zesláblá, aby ses bránila. Tvé tělo žadoní po více vody, než kterou ti muž dovolil vypít, žaludek se svírá hladem.

Nakonec tě berou s sebou do města. Ať už chceš nebo ne. Nakonec jednu věc dokonale pochopíš. Jsi pro ně jen součást ukořistěného nákladu ze ztroskotané lodi. Jediná přeživší, kterou nikdo z mrtvých už nebude postrádat.

Cizinka v neznámé zemi.

✝ ✝ ✝

Stojíš před zavřenými dveřmi pracovny pána tohoto domu, prvorozeného syna říšského knížete von Trautson. Staré jméno ještě staršího rodu Věrných synů, jak se dalo volně přeložit jméno rodu, který do knížecího stavu kdysi dávno povýšil císař. Od té doby jméno Trautson pozbylo už ten věhlasný lesk a upadlo v zapomnění. Přesto… Přesto někomu stálo za pozornost i výlohy dost na to, aby využil nabízených služeb Společenství. Aby využil vás.

Tlumené zvuky, které k tobě doléhají skrze dveře nedávají tvé fantasii příliš prostoru. Víš, co se tam děje – věděla bys to, i kdybys nic neslyšela. Už jsi několikrát viděla výsledky Krisztiánovy práce, když někdo odmítl spolupracovat po dobrém. Byl to znepokojivý pohled, jakkoliv se nejednalo o prostoduchou řezničinu. Nebo snad právě proto? Krisztián si to nikdy neužíval, jen dělal nezbytné. Stejně jako ty. Přesto… Podle těch zalykavých zvuků mladého Trautsona je ti jasné, že tohle už nebude dlouho trvat. A pak? Ne, tady žádná cesta k vykoupení nevede, viděl vaše tváře, a i kdyby ne… tak stále tu je důvod, proč jste zde byli. Na konci dne se stane šťastným synem a univerzálním dědicem knížete von Trautsona jeho mladší bratr. Přesně tak, jak si přál.

Jak to Baronka říkala? Jste jen nástroje. Prodloužení ruky těch, kteří nemohou či nechtějí vzít do rukou nůž. Není na vás, abyste soudili, pouze konáte. Pro Domhain Scathach cokoliv. Nebo… Snad ne? I na tohle víš, co by ti Baronka řekla. Pochybovat je přirozené.

Náhle zaslechneš pohyb. Tiché opatrné nášlapy. Oddechování. Nikdo další tu neměl být. Ne… Všichni přeci měli spát, Kostadin vám k tomu dal uspávadlo, které stačilo zamíchat do vody. Přesto se na konci chodby vynoří postava malé dívky s dlouhými popelavě plavými vlasy. Stejný odstín jako měl Trautson. Odhadem jí může být kolik… Deset? Více ne. Vypadá pobledle, oblečená je ve volné noční košili halící útlé tělo. Působí nemocně. Při pohledu na tebe se zarazí, ale ve tváři se jí nezračí strach. Zatím ne.

„Hledám tátu,“ šeptne přistiženě a nejistě přešlápne z nohy na nohu. „Vy jste…“

A zpoza dveří se ozve výkřik.

✝ ✝ ✝

Někdy stačí mrknout a všechno je jinak. Doléhá k tobě kakofonie zvuků a hlasů doléhajících ze všech stran. Hysterické hýkání osla se mísí s vřískotem dětí proplétajících se davem lidí ve snaze dostat se co nejblíže k dřevěnému podiu stojícímu uprostřed náměstí dlážděného bílým kamenem. Příliš se jim to nedaří, muži v turbanech stojící kolem je s křikem a holemi v rukách odhání pryč, aby nezabírali místo kupcům shromažďujícím se kolem. Pod malými stříškami roztroušenými poblíž podia se tísní desítky krčících se lidí – ženy i muži, dokonce i pár dětí. Na první pohled to působí jako by se jen schovávali ve stínu před sluneční výhní…

Dokud si člověk nevšimne, že přístřešky jsou ve skutečnosti klece a mnozí z mužů mají pouta na rukách, někteří i na nohách. Děti pak mají na krku obojek s drobným zvonečkem, který při každém pohybu cinká a mnohé z žen na sobě nemají víc než lehký kus takřka průsvitné látky. Zvláště pak ty mladé. Z toho pohledu se svírá žaludek úzkostí, jakkoliv se nad tím nikdo z přítomných nepobuřuje. Zvláště když…

„No tak, trochu života do toho umírání,“ vstoupí ti do myšlenek melodický hlas se zvláštním měkkým přízvukem patřícím muži kráčejícím po tvém boku. Ovšem navzdory přízvuku snědý míšenec aspoň mluví jazykem, kterému rozumíš na rozdíl od jeho společníků. Zprvu se to zdálo jako požehnání, když jsi s ním mluvila poprvé poté, co ti obstaral dostatek jídla i pití, ovšem jakmile ses dala dohromady… Na rtech mu sedí samolibý úsměv, zatímco tě vytrvale postrkuje vpřed s rukou položenou na tvém rameni. Tmavýma očima si hlídá každý tvůj pohyb, stejně jako zbytek tvého doprovodu. Ostatně nejsi jediná, koho s sebou vedou, ne… To zdaleka ne.

„Když se budeš snažit, nemusí to být zase tak špatné,“ pokračuje, snad ve snaze tě povzbudit? Na první pohled to tak může působit, ovšem jestli jsi něco během těch pár dní pochopila, tak že Daud je především obchodník. A ty jsi cenný kus zboží na prodej. „Milují plavovlásky. A čím víc za tebe zaplatí, tím lépe se o tebe budou starat,“ cynicky se ušklíbne. „Takže se zkus usmívat, zlato. Nebo to zahraj na stydlivku, hm?“ sjede tě přemýšlivým pohledem. „Rozhodně tam nechceš být za divošku, kterou je třeba krotit. I když… Hm. Jak říkám. Tvá volba, zlato,“ koutky rtů se mu roztáhnout opět ve spokojený úsměv.

Dalších pár kroků. Podium se blíží stejně jako klece plné dnešního předváděného zboží. Není to pěkný pohled. Naopak. Daud tě už poněkolikáté popožene a nespokojeně u toho mlaskne. Odněkud ze strany se náhle ozve třaskavá rána. Táhlý ženský jekot. Muž sebou trhne a jeho ruka v tom úleku bez varování vystřelí k tobě. K tvým vlasům, aby si tě mohl bezpečně přitáhnout k sobě.

Čas na chvíli zpomalí.

Málem se utopíš v tom neznámém pocitu… Deja vu.

Před očima ti prokmitne zcela jiná tvář. Ledově modré oči. Ruka vplétající se do vlasů. Voda hrnoucí se nosem i ústy do krku. To divoké odhodlání hořící v ehrudi. Nesmí mu to projít. Znovu už ne. Ten záblesk se na úder srdce prolne s desítkami dalších provázených ozvěnou na černobílé šachovnici.

A tvé tělo najednou přesně ví, co bys měla udělat.

✝ ✝ ✝

Je to fascinující pohled. Jen pár metrů od tebe se pase skupina těch nejdivnějších koní, jaké jsi kdy viděla. Jistě, už jsi o nich četla v jednom pojednání cestovatele, jistého vikomta Hieronima, který své rodinné dědictví utratil za cesty do vzdálených krajin za mořem… Přesto číst o nich a vidět je naživo byl nesrovnatelný zážitek. Velikostně připomínají muly, tak trochu i stavbou těla, ovšem tady veškerá podobnost končí. Bílá srst je pokrytá černými pruhy, přičemž žádná ze zeber není stejná a každá má své unikátní zbarvení. Krotce se popásají kousek od ohrady a některé z nich vás zvědavě sledují v očekávání něčeho na přilepšenou.

„Pamatuji si, jak se tu pořádal jeden hon. Část z nich vypustili z ohrady ven s dalšími zvířaty, aby byla kořist zajímavější… Ale jsou tak zvyklí na lidi, že tam jen stáli, nechápavě se rozhlíželi kolem a pak se té ohrady sami vrátily,“ ušklíbne se Tian stojící jen kousek za tebou. S tím stáhne ruce z tvých boků a pár kroky přejde k ohradě, o kterou se opře. Chvíli nic neříká, jen zamyšleně hledí směrem k siluetě Korvinského letohrádku stojícího v pozadí. Ten vám je zapovězen, ovšem i přesto se Tian rozhodl splnit svůj dávný slib a vzal tě aspoň kolem ohrad, ve kterých spokojeně popásaly stáda exotických zvířat působících na zelené trávě jako zjevení z jiného světa.

„Už ses vlastně rozmyslela, kam budeme pozítří pokračovat?“ pousměje se. Dnes a zítra vás čeká ten slibovaný lov pumy, pokud tedy na nějakou narazíte. Pokud ne… Nic se nestane. Jediné na nyní záleží je to, že jste spolu. Protože to rozhodně není samozřejmost. Povinnosti vůči Společenstvu vás často rozdělují na celé týdny. Někdy i měsíce, jak tomu bylo třeba teď. Neviděla jsi ho více jak čtvrt roku, během kterého jste si vyměnili jen několik vzkazů donesených přes jednu z tvých vran.

Když se vrátil… Byl zase trochu jiný. Díky častému odloučení sis toho začala všímat. Chlapecké rysy se z jeho tváře už zcela vytratily a jakkoliv by ses nad tím snažila přivírat oči, tak podobnost mezi jím a Volchem byla čím dál patrnější.

„Měli bychom jít,“ povzdechne si a narovná se. Nikdo z Korvinů by zde neměl být, ale je lepší k sobě nepoutat zbytečnou pozornost. Teď více než kdy jindy. Tohle je jen „váš“ čas. Žádné úkoly ani povinnosti, po tvém posledním úkolu s Lukyanem, kdy jste se střetli s Magistériem a málem to nedopadlo dobře… Konečně přišla ta slibovaná svoboda. Možnost sebrat se a vydat se na pár měsíců na cesty. A tak jste s Tianem po pár dnech cestování a příprav vyrazili. Jen tak. Stíny Společenství jste zanechali za sebou – nebo aspoň zdánlivě. Jsou věci, na které nelze zapomenout…

Ovšem dá se to aspoň předstírat.

✝ ✝ ✝

Doléhá k tobě šum vzrušených hlasů prolínající se s nadšeným rykem obecenstva i zklamanými výkřiky. Můžeš si jen domýšlet, co se děje za těžkou oponou oddělující zázemí od sálu plného lidí přihlížejících krvavé podívané. S každým nádechem čím dál více vnímáš ten těžký železitý odér mísící se s čpavým pachem potu a zvláštní vůní bylin. Pach umírání. Není to ani půl hodina, co jsi viděla, jak tím závěsem pronáší bezvládné zkrvavené tělo. Ten nebožák měl natolik rozbitý obličej, že už ani nebylo poznat, zda šlo o muže či ženu. Jisté bylo jen jedno. Mrtvolu poznáš, když ji vidíš.

Přesto zde sedíš na dřevěné lavici a čekáš, až vyvolají tvé jméno.

Nemáš zrovna na výběr. Tohle je jediný způsob, jak se z toho všeho dostat ven. Jak něčeho dosáhnout v této cizí zemi nepřátelské vůči cizincům, kde si člověk musí vše nejdříve vybojovat. Zvláště někdo jako ty. Nemáš už nic, co bys ztratila – naopak můžeš už jen získat.

Bojová jáma v Kandaháru je proslavená krvavými turnaji, které se zde pravidelně pořádají. Schází se zde všichni, od trhanů po zámožné obchodníky či dokonce správce místních provincií. Účastní se jich nejčastěji otroci snažící se vybojovat si svobodu či uznání svých pánů, jiní jsou sem posláni jen na smrt jak psi, co už se k ničemu jinému nehodí. Chlapci i muži, není ani výjimkou zde občas spatřit nějakou ženu či dívku. Oblíbenou kratochvílí je boj děvčat se šelmou připomínající se svém závěru spíše jatka. Přesto zde bojují i svobodní, zoufalci snažící se přijít s k penězům i žoldáci hledající způsob, jak si udělat jméno.

Bez ohledu na důvody jsi zde i ty.

Střípky vzpomínek z tvé minulosti ti toho příliš neodhalily, provázelo je více otázek než odpovědí, avšak jedním sis mohla být jistá. Někdo si dal dost záležet na tom, aby z tvého udělal zbraň. Byla jsi rychlejší a silnější, než bys měla být. Tvé tělo se dokázalo zázračně hojit. Skutečně… Ne, ty bys neměla být tím, kdo by se v aréně měl být.

Dav za oponou propukne v hlasitý jásot na znamení konce dalšího zápasu.

„Ya hadha!“ promluví na tebe snědý muž v turbanu, když arénu vyklidí oba zápasníci. Není poznat, kdo je vítězem, oba jsou ošklivě potlučení a sotva zvládají ujít těch pár metrů. Budou mít štěstí, když dnešní noc přežijí… „Anhada, han dawruk,“ pokračuje dál a jasným gestem tě volá poněkud netrpělivě k sobě. Stačila jsi už pochytit nějaká slova i fráze, spojíš si tak, že ti oznamuje, že jsi na řadě. Když k němu vykročíš, sjede tě pohledem… Skoro až lítostivým. Dost možná si představuje, jak budeš asi vypadat až zápas skončí. Škoda, čteš z jeho tváře.

Do arény ohraničené dřevěným bradlením vcházíš až jako druhá. Sázky na tebe jsou mizerné, avšak tvůj příchod rozhodně vzbudí v přihlížejících sedících i stojících všude kolem zájem. Někdo se i zasměje. Přesto z většiny těch tváří kolem přímo dýchá dychtivost. Jen pár z nich to sleduje s chladným zájmem, který… Ne, na tom teď nezáleží. Tvůj oponent na tebe už čeká. Není to zvíře ani trhan, tenhle muž dnes už zabíjel. A nejen dnes. Už jsi párkrát jeho jména slyšela, Hassan. A tak víš, jak mu tady říkají.

Popravčí.

Vysoký šlachovitý muž oděný jen do půli těla si tě měří pohledem. Hodnotí. Odhaduje. V každé ruce drží krátký lehký meč a podle jeho postoje ti je jasné, že moc dobře ví, co má dělat. Když říkají tvé jméno, usměje se a přechytí obě zbraně do ofenzivního držení.

„Zatančíme si, co ty na to?“

✝ ✝ ✝

Vítr ti cuchá vlasy a vhání ti je do tváře. Střešní tašky pod tvýma nohama tiše vržou, jak přenášíš váhu z pat na špičky. Stojíš na střeše severní věže sídla a přímo pod tebou se otvírá pohled na prázdné nádvoří vzdálené několik desítek metrů. Stačil by jeden krok… A ani Ras by tě už neposkládal zpátky stejně jako tehdy. Jenže právě ten jeden krok vpřed udělat musíš. Ukázala ti to. Ukázala ti, co musíš udělat, abys to po všech těch měsících… Letech… Konečně dokázala.

I teď stojí vedle tebe, v koutku oka se ti mihotá silueta Matky, utkaná ze samotných stínů. Avšak vždy, když pootočíš hlavu, abys na ni pohlédla, zmizí. Tenhle krok musíš udělat sama. Před očima ti tančí barevné skvrny a nádvoří pod tebou se chvílemi rozpíjí do velkých fialových kol. Jako když dopadne kámen na hladinu. Ovšem to je dobré znamení – tonikum, které jsi před chvílí vypila začíná konečně zabírat. Vyráběla jsi ho několik týdnů v laboratoři mistra Morozova, kam jsi měla povolený přístup dle svých potřeb.

Tvůj mistrovský kousek. Tonikum, které odstraňovalo zábrany a umožňovalo moci magické jiskry dřímající ve tvém nitru proudit bez omezení myslí. I teď to vnímáš, jak tě pomalu zalévá síla hledající si jakoukoliv cestu ven. A tak jí tu cestu dáš. Celé to náhle působí tak zvláštně surreálně. Takže neuvěřitelně… Jako dlouhý sen.

Mezi lopatkami ucítíš dotyk dlaně, lehký jako pár třepotajících se můřích křídel.

V další chvíli padáš.

Ruce bezmocně nahrábnou vzduch, zatímco se řítíš rychle k zemi. Přímo na kamenné dláždění malého nádvoří, které v tuto denní hodinu zeje prázdnotou. A pak… Dva údery zběsile bušícího srdce před katastrofou se čas náhle natáhne. A vše kolem se zpomalí. Tvé tělo se začne rychle měnit. Z kůže i skrze oblečení prorůstá půlnočně černé peří, zatímco kosti s tichým praskotem mění tvar i strukturu. Rty ti tvrdnou a protahují se v zoban, zatímco tvé okolí se ponoří do šedivých barev, jak se barvy náhle utlumí a vše kolem se zdá najednou tak… Velké.

A pak tak křehká chvíle popraská a čas opět zrychlí.

Roztáhneš křídla a prudce jimi mávneš. Vynese tě to v krkolomné piruetě výše a najednou máš, co dělat, abys nevletěla přímo do zdi. Možná máš tělo vrány, ale rozhodně ne její mysl. Nikdy jsi ve skutečnosti nelétala, a tak ti trvá pár perných minut zběsilého mávání, než přijdeš na to, co a jak musíš dělat. Přesto…

Dokázala jsi to.

Otázkou jen zůstává… Jak se vrátit zpátky?

✝ ✝ ✝

Nocí se nese zvuk cvrkajících cikád znějící odevšad a zároveň odnikud. Nad rovnými střechami domů se vyjímá na temné obloze silueta oranžového měsíce, který přitahuje tvůj pohled. Něco v něm vyvolává ten neurčitý pocit deja vu, který se v posledních měsících objevuje poměrně často. V mysli se ti vynoří ta zvláštní myšlenka. Vraní úplněk. Červí úplněk. Objevuje se, když je bariéra mezi Sférami nejslabší. Ať už to znamená cokoliv…

„Už tam skoro jsme,“ ozve se tichý hlas velitele Farida. Stejně jako vy ostatní na sobě dnes nemá uniformu v barvách Ománského sultanátu, namísto toho je oděný celý v černém a lehké kožené zbroji.  „Nebudeme na nic čekat, využijeme momentu překvapení. Držte se pohromadě. Já s Jaffarem jdeme první, budete nás krýt. Nic víc, to je rozkaz,“ zopakuje a významným pohledem zavadí právě o tebe. Víš proč. Tohle je špatný plán. Celé je to špatně. Město je příliš klidné a tiché, je to celé… Až moc snadné.

Nejsi součástí Faridova oddílu dlouho, byla jsi sem přiřazena po bitvě u Bazaraku. To přeřazení s sebou neslo nepříjemný pocit, odpor proplouvající myslí. Za tu dobu jsi totiž rychle pochopila, že se rozhodně nejedná o jednotku, která by sváděla své boje v bitevní vřavě. Ne, až příliš často jste si oblékali jiné barvy i zbroje než ostatní vojáci, kradli jste se nocí a dělali tu skutečně špinavou práci. Vaším úkolem bylo zabránit některým bojům dříve, než na ně stačilo dojít, získávat výhody i informace v téhle nekonečné válce mezi Qataghanskými provinciemi a sultanátem. A nyní zde jste ze stejných důvodů, hluboko uprostřed nepřátelského území. Vaším cílem je jediný muž, Youssef Bey Karam… Kterého nečeká v dnešní noc nic příjemného.

Pohnete se, vykročíte směrem k ústí úzké ulice vedoucí k zadnímu vchodu domu. Tvůj špatný pocit jen zesílí.

A pak vzduchem proletí šíp. První z mnoha. Na ochozech domů se objeví několik temných siluet rýsujících se proti noční obloze. A v uličce vypukne peklo. Vzduchem se mihne hned několik salv šípů, z nichž většina najde svůj cíl. Spatříš velitele Farida, jak padá na kolena a všude kolem něj se rozlévá krev. Strhává si černý šátek z hlavy a děsivě u toho chrčí. Tohle je ovšem jen začátek. Cvrkání cikád přehluší křik. Ten vlhký mlaskavý zvuk ostří přetínajícího maso. Kosti. Šlachy. Tohle není boj.

Jsou to jatka.

A pnutí v tvé hlavě bez varování zesílí… A jeden ze stínů se k tobě náhle natáhne a přelije se přes tebe podoben ochranné náruči matky.

✝ ✝ ✝

Sněží. Bílé vločky se líně snáší z těžkých šedivých mraků v nekonečných hypnotických spirálách. Klečíš na namrzlém dláždění uprostřed nádvoří a sníh kolem tebe se barví čerstvou krví. Tvojí krví. Kolem tebe postává v kruhu dobrý tucet mužů oděných ve zbrojích různé kvality i provedení, žádní sedláci. Ne, tohle jsou žoldáci, kteří už mají něco za sebou. Někteří z nich třímají v rukách meče, pár z nich dokonce i kuše – avšak jednu věc mají společnou. Míří zbraněmi na tebe.

Tahle situace se vyvíjela dost ošklivě, i když ještě před pár hodinami by tě nikdy nenapadlo, že se to takhle zvrtne. Hrabě Imrich Koháry se ti nelíbil už když jste spolu jednali poprvé. To, jak se choval, že odmítl jednat s Arekem či Aronem a trval na tobě a snad i ten pohled, který na tebe upíral, když si myslel, že se nedíváš. Přesto tě nenapadlo, že by byl schopný zajít až tak daleko. Namísto zaplacení smluvené ceny za služby tebe i dvojčat na tebe čekali vojáci.

„Budeš už rozumná?“ dolehne k tobě hlas jednoho z mužů třímajících v rukách nabitou kuši. Neptá se tě, z jeho úst to zní spíše jako doporučení. Jedna z šipek ti trčí z ramena a druhá z boku. Bolí to jak čert, ale s bolestí se dá pracovat, pouze nám říká, že je něco špatně. Horší je, když ji člověk necítí.

„Hm,“ zamručí vzápětí, cítíš na sobě jeho pohled, který po tobě sklouzne. Dost možná nechápe, proč jich hrabě poslal tolik na jednu malou holku. „Spoutat a naložit,“ kývne vzápětí na někoho za tvými zády. Krytého vozu stojícího u brány vedoucí na nádvoří sis všimla už dříve, přesto ti až nyní dojde, že tu čekal na tebe. A že cokoliv se má dál odehrávat… Nebude tady. Jsou to vůbec muži hraběte? Předtím jsi ani jednoho z nich zde neviděla.

Nakonec na tom nyní ale nezáleží. Dvojčata na tebe čekají a chvíli jim bude trvat, než zjistí, že je něco špatně. I kdyby ti hned teď přispěchali na pomoc, nestihnou to. Jsi tu sama.

Nebo… Možná ne tak sama, jak by se mohlo zdát. Na střechách lemujících nádvoří posedává hejno černých vran, které se zájmem shlíží dolů a pozorují dění na nádvoří. Cítíš je. Vnímáš jejich vědomí roztroušená všude kolem tebe. Z hřebene střechy se ozve pronikavé zakrákání a muž s sebou lehce trhne. Přesto jako by si to vzápětí uvědomil, tak přimhouří oči a potřese hlavou.

„Tak na co čekáte,“ vybídne poněkud netrpělivě ostatní a přešlápne z nohy na nohu. „Ten krkavčí bastard nerad čeká.“

✝ ✝ ✝

Z divokého snu plného záblesků mísících v sobě minulost a minulost v chaotické změti splývajících útržků tě vytrhne ten pocit. Důvěrně známý pocit. Dívá se to na tebe. Opět. Strnule ležíš v měkké posteli a prvních pár vteřin po probuzení nejsi schopna, jakkoliv se pohnout, tvé tělo je stále v moci nočních běsů rozpínajících se v napnutých svalech. Přesto koutkem oka spatříš temnou siluetu stojící vedle postele.

Postava utkaná ze samotných stínů noci se v ten stejný okamžik jako na povel začne rozplývat. Nikdy jí nestačíš pohlédnout do tváře, nikdy nestihneš zahlédnout více než jen obrys mizící do ztracena. Přesto v tobě ten pohled nezanechává strach ani úzkost, do tvého podvědomí prosakuje pocit, že tam není proto, aby ti ublížila. Občas máš i pocit jako by se ti snažila něco naznačit, říct…

Ona. Matka.

Posadíš se. Do hustého šera pokoje ještě chvíli žhnou tvé oči tím doutnajícím modrým světlem. Vidíš sebe sama v zrcadle umístěném na jedné ze zdi. Sebe samu, jak tam sedíš, mělce oddechuješ a modravý oheň v tvých očích zvolna vyhasíná. Za vysokým oknem ložnice stále panuje noc, temně modré nebe se leskne myriádou třpytících se hvězd nad pouští. Je to pěkný výhled, něco v něm se jen tak neomrzí. Tenké poloprůsvitné závěsy lehce povlávají a oknem vniká do ložnice chladný pouštní vzduch. Přesto je v takových chvílí těžké znovu usnout, jak se střípky roztroušeného vědomí skládají znovu a znovu do téhle tvé nové podoby.

Najednou se ozve tiché zaklepání na dveře, které se vzápětí pootevřou. Stojí v nich mladá dívka s dlouhými černými vlasy skrytými pod šátkem. Na čele má vypálený cejch otrokyně. Znáš ji, jmenuje se Latifa a patří ti stejně jako tenhle dům stojící na okraji města. Není to zase tak dlouho, co ti ho sultán al-Nasir al-Hasan věnoval za tvoji věrnou službu. Zachránila jsi mu život při jednom takřka dokonaném atentátu, a to se nezapomíná. Navzdory tomu, že jsi byla cizinkou a ženou k tomu, stala ses rázem jeho oblíbenou.

„Paní? Je všechno… V pořádku? Slyšela jsem vás křičet,“ promluví Latifa ostýchavě. „Mám vám donést čaj, paní?“ optá se tě vzápětí a vyčká na prahu místnosti, zda na ni budeš mít nějaké požadavky a nechá tě opět o samotě.

Nakonec… Bez ohledu na tvé rozbité vzpomínky, které se ti v posledních týdnech strávených v klidu vlastního domu čím dál častěji vracejí… Tohle je teď tvůj nový život. A Elzbieta je už dávno minulostí.

Zůstala jen Walerie.

✝ ✝ ✝

Kráčíš známou cestou přes zámeckou zahradu Rydzynského panství, zaklesnutá do rámě Krisztiána držícího se po tvém boku. Mlčí, ale co chvíli sklouzne zamyšleným pohledem k tvé tváři jako by se snažil odhadnout, na co asi myslíš. Navzdory tomu, že se listí na stromech barví do hřejivých odstínů podzimu, tak nemáš jediný důvod k radosti. Zavítala jsi sem po tak dlouhé době kvůli jedinému.

Tvá matka je mrtvá.

Ta zpráva přišla nečekaně. Přinesla ti ji osobně Baronka jednoho večera. List papíru, který nesla v rukách jen stroze oznamoval datum smrti a kusou zprávu o tom, že se jednalo o tragickou nehodu na vyjížďce. Prý ji shodil kůň a při pádu si srazila sraz v rokli. Jenže bylo tomu skutečně tak? Vojvoda Czartowski dlouho netruchlil, nechal její tělo pohřbít v Rydzyně hned následující den bez toho, aniž by sezval vazaly a sám odcestoval pryč. Celé to proběhlo v tichosti a bez náležitých poct, které si zasloužila.

Vzpomeneš si na ten zvláštní vzkaz, který ti od ní přišel před pár měsíci. První a poslední za všechny ty uplynulé roky, kdy tvůj život patřil Společenství. Zvala tě ples ku příležitosti narozenin vojvody. Na mysli ti ovšem vytane jediná věta, která tě i tehdy přeci jen zarazila.

„Buď na sebe opatrná, Kazandro a dávej pozor na svůj odkaz.“

A tak tu nyní stojíš, před náhrobním kamenem nesoucím její jméno. Jako poslední z rodu Sulkowski. Starý kníže, strýc, matka… Všichni jsou pryč. A není pochyb o tom, že u všech zasáhla do jejich života úplně jiná ruka než ta patřící osudu. Co se stalo se strýcem jsi nedokázala vypátrat ani ty – zkrátka zmizel. Přesto náhrobek stojící opodál nese i jeho jméno.

„Je to pěkný hrob,“ prolomí tu hradbu ticha mezi vámi Krisztiánův hlas tou nečekanou poznámkou. „Moje matka žádný neměla. Zbavili se jejího těla hned po porodu,“ pokračuje dál tím tichým hlasem, který ovšem postrádá osten lítosti. Ostatně lze vůbec cítit smutek vůči někomu, koho jste nikdy nepoznali? „Každopádně…“ lehce si odkašle, když mu dojde, že ta poznámka byla dost možná nevhodná. „Měli jsme sice pokračovat do Bělostoku, ale… Lukyan to pár dní zvládne i bez nás. Pokud chceš…? Můžeme tu zůstat… Zjistit, co se stalo…“ nabídne ti.

Otázkou jen zůstává, k čemu by to bylo dobré.

✝ ✝ ✝

A tak plynou dny… Týdny… Měsíce i roky, podobny zrnkům písku v přesýpacích hodinách.

Po dlouhých pět let.

Pět let změn a zkušeností. Pět let hořkých konců a nových začátků.

Pět let vašeho života.

Snad jen…

Co se stane, až hrdlem hodin propadne poslední zrnko?

♫♪♪♫

Dlouhá cesta ke svobodě

Vdechuji vůni máků, ze které mě už pomalu akorát tak začíná bolet hlava. To čekání je nepříjemné. A ještě nepříjemnější je, že stále pokračuje, pokračuje… a pokračuje. Trpělivost nikdy nebyla mou ctností a tyto chvíle to jen dokazují.

Nakonec se slunce pohne až nepříjemně k západu a mě je v ten moment jasné, že domluvený čas vypršel. A možná ještě něco málo k tomu. Už takto je mi jasné, že pojedu lesem po tmě. S poněkud nevrlým zamručením se vytáhnu na nohy a doutáhnu přezky u sedla, abych se pak do něj vyšvihla.

„Tak… Pojedeme.“ Mlasknu na koně a pobídnu jej k pohybu. Ještě naposledy se ohlédnu, ale… Ne. Nic se nezměnilo. Nechám tak za sebou pouze vlnící se rudé hlavičky kvetoucích máků i siluetu Rydzinského zámku. Avšak ještě než vjedu pořádně mezi stromy, ozve se ostrý zvuk. Vraní zakrákání, po kterém můj bělouš poskočí a rozběhne se kupředu jako smyslů zbavený.

V sedle se udržím, ale chvíli mi trvá, než se mi jej podaří zklidnit a donutit zpomalit, protože hnát se tryskem skrz les by nemohlo skončit dobře ani pro jednoho z nás. „Hou… Hou.“ Poplácám koně po plecích, když jej přiměji konečně zastavit. „Co to bylo? Nevěděla jsem, že se bojíš vran… I když… Něco na tom asi bude.“ Zamumlám spíše pro sebe do jeho stále poněkud poplašeného podupávání a pak se konečně rozhlédnu kolem sebe. Kde to jsem? Ne tohle není zrovna těžká otázka. V lese. Avšak, kterým směrem, že jsem to měla v první řadě jet? Chvíli mi trvá, než si utřídím, kde je která světová strana a pak opět vyrazím hlouběji do lesa. Tentokrát už pomaleji a snad i správným směrem. Nemůžu to přeci minout. Tedy… Doufám.

๑ ๑ ๑

Čas se táhne. Dnešní den jsem strávila prakticky celý v sedle, což už pomalu cítím i na svém těle, které se sem tam bolestivě ozve. Není to nic dramatického, zvláště ne oproti stavu, v jakém jsem byla ještě včera, ale k pohodlné jízdě kočárem to má také daleko. Nevadí.

Cestička klikatící se lesem společně se sluncem je tak dobrým vodítkem po část mé cesty. Tedy až do momentu, kdy se najednou vytratí mezi mlázím a poslední sluneční paprsky uhasnou. Les kolem se ponoří do tmy a já vím, že mám už jen dvě možnosti. Buďto se tu někde rozhodnout přečkat noc až do rána a nebo pak je tu ta druhá… Ten zrak. Pokud tedy vůbec budu něčeho takového schopná, ale za pokus nic nedám. Soustředit se není tak těžké. Trénovala jsem to měsíce pod Sivakovým dohledem a nakonec není takový rozdíl, jestli se snažím sáhnout po stínu a nebo se skutečně…

„Podívat.“ Zašeptám skoro až nevěřícně, když se mi oči rozzáří modrým světlem a temný les tonoucí v černotě se náhle promění. Objeví se barvy, mezi kterými výrazně převažuje rudá.

To bude jistě ten zmiňovaný rudý mech. Prolétne mi hlavou, když si prohlížím kmen nejbližšího stromu, který je tím doslova oblepený. „Hmmh.“ Natáhnu ruku a dotknu se ho. Protože co špatného by se mohlo tak asi stát? Bříška prstů přejedou po jemné struktuře připomínající chmýří a zase ruku rychle stáhnu zpátky, když si uvědomím, jak živě to celé působí. Ne, určitě se to nemůže pohnout a ohrozit mě nějak. Ne… určitě. Uklidňuji se v duchu, zatímco pobídnu patami Sněha, aby zase vyjel. Teď, když už vidím směr díky rudému mechu, nepotřebuji slunce a nakonec ani cestičku.  

Je to fascinující projíždět lesem, který je tak jiný od všech ostatních, které jsem kdy za svůj život viděla. Jako kdybych byla v jiném světě, a přitom se stačilo jen změnit úhel pohledu. Přistihnu se tak, že i díky tomu se více soustřeďuji na své nezvyklé okolí než cokoliv dalšího a myšlenky mi tak zbytečně nebloudí kolem.

Mech houstne a houstne. Nakonec je to jako kdybych projížděla rudým mořem. Všude, kam se jen podívám, je šarlatový mech. Začínám si už pomalu říkat, jestli jsem stále v tom světě, který znám a neprojela jsem někde nevědomky nějakou tou trhlinou mezi sférami. Avšak pak konečně dorazím k cíli. Rudá totiž najednou zmizí a přede mnou se otevře pohled na malou loveckou chatu, která v prvních chvílích po vší té rudé působí spíše naopak něco naprosto cizího. Příliš všedního. Avšak, vím, že je to ona.

„Našli jsme to.“ Roztáhne se mi na rtech potěšený úsměv, zatímco poplácám koně po plecích. Zvládli jsme to.

๑ ๑ ๑

Poté co koně odvedu a odstrojím v přístěnku, vydám se sama do chaty. Všude je tma, ale to není něco, čemu by pár svíček nepomohlo. Nakonec se rozhodnu rozdělat i oheň v menším krbu, který tu je. Přeci jen je brzké jaro a i tahle noc není rozhodně nejteplejší. Chvíli se zamyšleně šťourám dřívkem v praskajícím ohni a sem tam přihodím nějaké to polínko, aby se pořádně rozhořel a prohřál tuhle menší ale plně dostačující místnost. Až pak si začnu prohlížet vše kolem. Není toho mnoho. Nahrubo stlučený nábytek. Nějaké ty zásoby, ke kterým zkusmo čichnu a prohlédnu si je, abych věděla, jestli se do nich nedala hniloba nebo moli, ale vzhledem k pokročilé hodině je snad nějaká příprava jídla to poslední, na co bych měla pomyšlení. A tak prostě jen sem tam přikládám do ohně a čekám. Nic jiného kromě spánku teď už stejně nemá smysl.

Ani nevím, kolik času uplynulo, když mnou projede ten zvláštní pocit, naznačující, že už tu nejsem sama. Skoro až polekaně se ohlédnu ke dveřím do chaty a i když svým způsobem vím, že je to Kain, i tak mi ruka v prvních chvílích sjede k pasu, u kterého mám i nadále opasek s dýkou. Avšak netasím ji. Jen hledím ke dveřím, které se otevřou a projde jimi dovnitř skutečně ten, na koho jsem tu po zbytek noci čekala.

„Co se stalo?“ Prohlédnu si jej pozorně, avšak Kain nevypadá, že by byl ve stavu, ve kterém by odpovídal na jakékoliv mé dotazy. A navíc je… sám. To znamená jediné. Společenství muselo to dívku dostat dřív než ji našel. Měla jsem to tušit, že je celá tahle cesta zbytečná. Pokud na Malwinu Kazandra přišla, musela to říct Baronce a ta už se postarala o zbytek. Chtěla bych věřit, že to měla dívka rychlé, ale… Na chvíli mi pohled vyhýbavě zabloudí k hořícímu krbu, než jen tiše mlasknu. Ne, nejspíše neměla. Na to jsem jejich metody znala až moc dobře.

„Ne, nevadí. To bude… asi nejrozumnější.“ Pokývám pomalu zamyšleně hlavou a znovu si Kaina prohlédnu, aniž bych však ale cokoliv dalšího dodávala. Skutečně bude nejrozumnější jít spát. Byl to dlouhý den. Pro všechny. A nakonec tady už stejně nic nezmůžeme. Je příliš pozdě. Žádné zázračné záchrany na poslední chvíli se dnes konat nebudou.

๑ ๑ ๑

Utáhnu poslední přezku na postroji a poupravím si sponu od pláště. Je na čase vyrazit. Možná nakonec vše nedopadlo, jak nejlépe mohlo, ale mohlo to být i výrazně horší. Stále jsem neměla nikde v patách nikoho ze Společenství a ani jsem nebyla doživotní mrzák. To rozhodně nebylo málo. To vůbec nebylo málo.

„Takže na jih.“ Zamručím a vzhlédnu ke korunám stromů, nad kterými se objevují první jarní paprsky. Dlouze se nadechnu toho vzduchu prosyceného vůní lesa a ranní rosy a spokojeně se pousměji. Na jih. K moři. K přístavu, kde budu moci sednout na jednu z lodí a vydat se mimo území Císařství. Co bylo dál? Kam jsem mířila? To jsem vlastně nevěděla. Možná jsem měla dávat větší pozor na lekcích zabývajících se podobnými tématy, ale to bych se připravila o to překvapení a údiv, až to jednou sama všechno na vlastní oči uvidím. A že já se ráda divím.

„Závod? Teď?“ Vyšvihnu se do sedla a přechytím si poněkud zaskočeně uzdu. Avšak než stačím cokoliv dalšího říct, dodat, či namítnout, tak uslyším jen rychlý dusot kopyt rozrývajících měkkou lesní půdu. Je to zvláštní vidět Kaina jednat tak lehkovážně jen den po tom, co ta dívka dost možná zemřela. V tom lepším případě. Skoro jako kdyby se nic nestalo. Buďto to byla přetvářka a nebo prostě jen uměl rychle zapomínat. Možná jako tehdy na tom náměstí, kde hořela u kůlu ta žena pa rosila jej bezúspěšně o pomoc. Tehdy, když… Ne! Jen zatřesu hlavou při cizí vzpomínce, která není rozhodně ani teď příjemná. Teď na to není vhodný čas. A tak stejně jako s ostatními problémy to celé odsunu stranou. Někdy je lepší nad věcmi prostě tolik nepřemýšlet. Ne když je takové pěkné ráno a já jsem svobodná.

„Hejá!“ Pobídnu Sněha a vyrazím rychle ve stopách druhého jezdce mizejícího mezi stromy.

Propletu se mezi dvojicí pokroucených kmenů a minu grošáka i s jeho pánem. Nezastavuji. Jedu dál. Vstříc novému životu. Takovému, ve kterém budu rozhodovat já sama. Který si budu řídit já sama. A ať už přinese cokoliv, budu to jen já, kdo nakonec sklidí, co i sám zasel. Už žádné poslouchání příkazů. Už žádné poslušné klopení zraku k zemi před mistry a čekání na ránu nebo povolení, abych vůbec mohla opustit zdi panství. Celý svět se přede mnou otevírá a já si tuhle draze vykoupenou šanci nenechám vzít.

Dnes je totiž nový den. Jeden z prvních v životě, který konečně patří jen… mně.   

♬♬♬♬♬

* * *

* * *

* * *

* * *

♫♪♪♫

✝ ✝ ✝

Jakkoliv se v tobě vzedme rozporuplná změť pocitů, tak žádný z nich nepřehluší ty ostatní. Zabila jsi. Měla bys něco cítit – nebo snad ne? Hrdost, výčitky svědomí, smutek, zadostiučinění z vraždy někoho, kdo nahradil starého Mateusze. Kdo ví, kde je starému správci konec, Rydzyna byla jeho život. Přesto je to zvláštní, připadáš si zvláštně otupěle. Prolila jsi krev ve vlastním domově, v tom jediném, skutečném… V tom první, který jsi kdy měla. Přesto bez jediného sentimentu otřeš krev z dýky do tapisérie visící ze zdi dolů. Je to vlastně až ironicky symbolické, kolik krve na sobě musel mít sám vojvoda Czartowski při převzetí vašeho knížectví? Rozhodně více než tu trochu, kterou zanecháš na těžké hrubě tkané látce s vyobrazením erbu jeho rodu.

Nic neříkající vzkaz se zvláštní mincí, které už nikdy nedoputují ke svému příjemci, ti přinesou jen spoustu otázek a odpověď žádnou. Snad jen ten hřejivý šimravý pocit, co ti pulsuje bříšky prstů, když se mince dotýkáš ti napoví, že nepůjde o jen tak obyčejný kus raženého kovu.

Vzkaz vzplane jasným rudým plamenem a ke stropu se vznese proužek černého štiplavého dýmu. Je tím jediným, co po tobě v chodbě zůstane, než zmizíš skoro jako ten stín.

Netrvá to dlouho a kráčíš chodbou vedoucí do sálu, kde má proběhnout večerní hostina i zábava. Sloužící se ti uctivě klaní, aniž by si kdokoliv z nich uvědomoval, jak blízko v dnešní den byli smrti. Kdokoliv z nich mohl procházet tou chodbou a stát se obětí hladového ostří. Ta mladá žena se světlými vlasy vyčuhujícími z pod čepce, co před tebou stydlivě klopí oči, nebo snad muž v tmavě modrém livreji, který se soustředěně hryže do vnitřní stany rtu, zatímco nese plný tác výhružně cinkajících pohárů z křišťálového skla. Kdokoliv z nich bez ohledu na cokoliv.

„Tady jsi, Kazandro. No konečně!“ přitočí se k tobě paní Anieszka, sotva tě spatří. Její bystré oči po tobě přelétnou a na okamžik se zarazí. Možná ti přeci jen někde ulpěla kapka krve? Nebo? „Ahh, perfektní,“ vyřkne tvá matka bez varování ten nečekaný verdikt, „jen se zkus trochu více usmívat, drahoušku, ano? Už dorazil zeman Jabłonowski i se svým synem a ptali se po tobě,“ švitoří dál, zatímco ti naznačí, abys ji následovala. „Věděla jsi, že jeho syn Leszek je velice dobrý šermíř? A stále svobodný pán k tomu…“

Kéž by to byl v ten večer první svobodný šlechtický synek, kterého ti tvá matka představila…

✝ ✝ ✝

„Štěstí je pro amatéry. Budu pospíchat, jak to jen půjde.“

V hlavě ti zní ta poslední slova, která ti Kain řekl, než se vydal rudým polem k Rydzynskému zámku. Od toho okamžiku zajisté už uteklo několik mučivě dlouhých hodin a po jezdci na koni nikde není ani vidu ani slechu. Jsi tu sama. Chodíš. Doufáš. Stojíš. Vyhlížíš. Sedíš. Čekáš. Jenže na stavu věci to nic nemění. Čas, který ti Kain přislíbil, že mu bude stačit to protekl nemilosrdně mezi prsty, aniž by se cokoliv změnilo. Oceán rudých máků tiše šumí a vlní se, jak se jím probírá zvedající se vítr, zatímco paprsky slunce nabírají sytých odstínů.

Už nemá smysl čekat, musíš vyrazit k loveckému srubu, o kterém Kain prve mluvil. Půlden cesty znamená, že do srubu dorazí někdy až po setmění, nemůžeš si tak dovolit se tu ještě více zdržovat.

Nakonec se tak odhodláš a nasedneš na koně. Poslední ohlédnutí… Poslední ujištění, že se nic nezměnilo. Pobídneš koně a vyrazíš směrem k zapadajícímu slunci. Pole rudých máků necháš za sebou stejně jako celé to proklaté místo. Nezbývá než jen doufat v to, že na světě není dost stínů, aby dokázali polapit jednoho bílého krkavce. Protože ať už je to jakkoliv, tak kdesi v hlubinách svého podvědomí cítíš, že je Kain v pořádku.

Chvíli předtím, než zmizíš mezi stromy, zaslechneš ostré vraní kráknutí. Sněh sebou polekaně trhne a bez varování se tryskem rozeběhne vpřed…

✝ ✝ ✝

„… už jsem vám říkal, jak vám to dnes sluší, komteso Sulkowski?“ slyšíš říkat markraběte Bronislawa z rodu Wróblewski. Minulou zimu ovdověl, jak ses dozvěděla během zahajovací ceremonie před hostinou od paní Anieszky, během které ti byli jeden po druhém představováni všichni vaši vazalové. Ovšem pokud sis myslela, že to je to nejhorší, co tě za ten večer čeká, krutě ses mýlila. Po hostině začal malý orchestr vyhrávat k tanci a tvá něžná bledá ručka šla do kola. Císařská delegace sice táhla hodně pozornosti, avšak to nic nebránilo všem těm synům a ovdovělým vznešeným pánům, aby si nežádali o tvůj tanec.

Kolikátý je markrabě Wróblewski? Pátý? Vede tě jistě a žádný z doteků nepřekračuje hranice etikety. Přesto se s tebou během tance snaží konverzovat a lichotit ti tak, jak to přeci mají mladá děvčata ráda.

„Vaše matka říkala, že máte ráda knihy, je to pravda? To je rozhodně pozoruhodné! Tedy pokud odpustíte, tak neznám příliš dívek vašeho věku, které by…“ pokračuje dál ve snaze tě rozmluvit. Přesto je tahle informace skoro až zarážející, jak tohle tvá matka může vědět? Pamatuje si to snad z dob, kdy jsi byla její malá vrána? Nebo snad tu informaci má od někoho ze Společenství? Odpověď na tuto otázku nemáš. Možná Baronka…

Zrovna ta po hostině náhle zmizela ze sálu. Skoro jako pavoučice, který ucítila chvění šířící se skrze upředenou síť…

Hudba hraje a skladba se blíží naštěstí ke svému tanci. Tvůj tanečník se ti ukloní a zdvořile ti poděkuje za tanec. Ovšem, než se stačíš stáhnout z tanečního reje, spatříš koutkem oka pohyb, jak se před tebe postaví nový společník. Nikdy to neskončí. Jako by sem snad všichni vaši vazalové přijeli jen proto, aby si prohlídli nabízený kus – cennou trofej pro kteroukoliv z těchto rodin. Ovšem tenhle tanečník není jen tak někdo. Ne. Je to Lukyan.

„Smím prosit?“ zeptá se tě polohlasně s lehkou úklonou.

Je zvláštní vidět ho v brokátovém šedivém kabátci, dokonce s vázankou kolem krku. Přesto si všimneš, že obojí působí jako by si to rychle oblékal, dva z knoflíků na kabátci jsou špatně dopnuté. Hlavu má lehce sklopenou, aby mu nebylo tolik vidět do tváře, která stále vyhrává barvami. Přesto se na vás neupírá zbytečně moc pohledů, skoro jako by Lukyanova přítomnost ostatní svým zvláštním způsobem odpuzovala.

Hudba začne hrát.

„Omlouvám se, Kazandro,“ promluví k tobě Lukyan tiše, zatímco se pohnete společně s ostatními tanečními páry v rytmu hudby. „Věci… Nejdou úplně podle plánu. Potřebujeme, abys Krisztiánovi získala čas,“ sklání se k tobě a melodie zrychluje společně s vašimi kroky. Přichází otočka a svět se na okamžik rozmaže. „Musíš tady zdržet Korvina tak dlouho, jak to dokážeš,“ šeptne.

Vážný výraz v jeho tváři napoví, že to celé bohužel jen hloupý žert.

✝ ✝ ✝

Prosmýkl se ke dveřím tak akorát včas, aby se minul s procházejícími gardisty. Prostory zámku byly plné nabroušeného železa a zvláštního napětí visícího ve vzduchu, tím zneklidňujícím pocitem slabého kouře rozléhajícího se všude a zároveň odnikud na znamení, že se něco stane. Lidé, které míjel mu připomínali koně podupávající ve stáji s doutnající střechou. Přesto to, co mu ve skutečnosti dělalo starosti byly ty neviditelné nitky moci natažené skrze stíny. Jako by si vykračoval vnitřkem velké pasti na medvědi. Stačil by jediný neopatrný pohyb a železa by sklapla.

Natáhl krok a pohledem střelil krátce k oknu. Už dávno měl být na cestě pryč, přesto mu zabralo čas se jen dostat nepozorovaně dovnitř. Spoléhat na Mikolaje bylo… Hloupé. Ať už by kdekoliv, tak rozhodně ne tam, kde ho teď potřeboval. S povzdechem potřásl hlavou a drobně se zachmuřil, zatímco se blížil ke schodišti vedoucímu do nižších pater.

Čas se mu už dávno nekrátil – žádný totiž neměl. Věděl to od chvíle, kdy prošel kolem hlubokého stínu, který vrhala socha stojící v jednom z výklenků.

Vzduch jen kousek od jeho hlavy prořízlo tenké štíhlé ostří. Nebýt prudkého úkroku do strany, našlo by svůj cíl. Tohle mohlo bolet, prolétlo mu hlavou. Přesto nezaváhal. V očích planoucích modravým světlem se mihlo něco dalšího. Cizího. Úsporným pohybem ruky odrazil bez zaváhání i druhý výpad a bleskurychle se vrhl vpřed. Levou částí těla mu náhle bolest, jak se přes něj přelil stín. Jako by se mu do kůže zaseklo v ten jediný okamžik na tisíce drobných ostrých háčků a do kůže se vryl ostnatý drát. Stiskl zuby tak silně, až se ozval skřípot drolící se skloviny. Přesto ten pohyb dokončil.

Vyrval ji ze stínů do světla tohoto světa. Nedělal to poprvé. Vůbec to nedělal poprvé. Jenže tentokrát se nedržel zpátky, nebyl důvod. S rukou v pletenou do těch rudých hustých vlasů ji strhl směrem k sobě a do toho protipohybu vší silou rychle bodl. Pokusila se ho odstrčil. Marně. Ostří prošlo kůží i masem mezi kostmi a čepel nože jí přibodla vlastní dlaň k hrudi.

„Ty…“ ozvalo se vydechnutí namísto bolestného výkřiku.

„Já nejsem ten, kdo se pokusil toho druhého zabít,“ cynicky se ušklíbl. Očima jen krátce kmitl po prázdné chodbě, než ji přirazil zády ke zdi, aniž by pustil rukojeť dýky nebo její vlasy. „Mirabelle, že? Nebo jak si to teď říkáš? Hraběnka? Baronka?“ Tu ženu viděl prvně v životě, přesto si dobře pamatoval její tvář. Nezměnila se, za všechny ty roky jí nepřibyla jediná vráska.

„Pamatuješ si mě?“ vydechla takřka překvapeně. Trhavě oddechovala, jak se jedna z plic plnila krví.

„Pamatuji si každého, kdo mě zabil,“ konstatoval. „Zvláštně ty, co více než jednou. Hmm… Nemáš ani ponětí, jak dlouho o tomhle snil,“ ušklíbl se. „A jak dlouho snít ještě bude…“ Víc prostoru jí ovšem už nenechal. Pro tohle tu nebyl. Slíbil to. Bez varování vyškubl ostří z látky i kůže zalévající se krví. Teď už se chodbou rozlehl ženský tlumený výkřik, který stejně rychle utišila jeho dlaň.

Bodl znovu.

✝ ✝ ✝

Hodiny v sedle se táhnou a zároveň utíkají rychle. Je to zvláštní pocit bezčasí, co zažíváš. Okolí kolem tebe se takřka nemění a teď po západu slunce už vůbec ne. S posledními slunečními paprsky zapadajícího slunce deroucími se zpoza mraků zmizel i ten jediný ukazatel správného směru. Vypadá to, že lesní pěšina tě vede snad správně, přesto nakonec nastane chvíle, kdy to prostě musíš udělat. Sáhnout po Zraku, ačkoliv ti Kain ještě předtím vším zakázal pár dní používat magii. Došlo mu vůbec, jak si protiřečil? Nevypadal tak.

Jakkoliv ovšem váháš a snažíš se tu chvíli oddálit, jak to jen jde, tak houstnoucí tma kolem tebe je nemilosrdná. Nedá ti na výběr, pokud nechceš přečkat noc někde v lese. Nakonec se tak přeci jen pokusíš ponořit do vrstev světa, které obyčejné oči nevidí. Zrakem poodhrnout závoj halící prostory za oponou.

Lehkost, s jakou se ti to podaří je až zarážející. Stačí se chvíli soustředit, uchopit ten pocit tváře nořící se pod hladinu a otevřít oči. Ještě včera večer by něco takového bylo nemyslitelné – cítila jsi to, věděla jsi to. Tvé tělo se do dnešního rána nezkoušelo samo hojit, necítila jsi dokonce ani své spojení se stínem. Jako by v tobě setkání s Lukyanem něco zablokovalo a celá ta věc s magickým cejchem to celé jen prohloubila a postavila mezi tebe a tvoji jiskru neviditelnou bariéru. Ovšem ten sen… Toho očividně uzdravil více než jen tvé tělo.

Ovšem zda děláš dobře nebo špatně… To je ve hvězdách.

Sotva otevřeš oči žhnoucí studeným vnitřním světlem, nemusíš se příliš rozhlížet, abys to spatřila. Šarlatově rudé zvláštní skvrnky rostoucí na stromech lemující ten nenápadný lesní chodníček. Až zblízka je patrné jemné chmýří zvláštního nadýchaného mechu prorůstajícího kůru. Na pohled i na dotek připomíná červenou vatu. Vlastně ten mech působí podivně… Živě. Jako v něm něco tepalo, pulsovalo. Nasycen emocemi, pocity i ozvěnami myšlenek těch, kteří tudy projížděli před tebou…

Čím blíže jsi svému cíli, tím více mechu obaluje stromy, visí z nich v mohutných trsech a místy se plazí i po zemi. Jako by se z drobků stávala cesta.

Na jejím konci ovšem nečeká děsivá chaloupka, ale zcela obyčejný lovecký srub. Jeho okolí působí vypáleně, v okruhu pěti metrů od něj nezahlédneš kousek rudého mechu. Za srubem je dokonce přístavek pro koně, kde můžeš zanechat Sněha. Dokázala jsi to.

Jsi na místě.

✝ ✝ ✝

Korvin oděný v impozantní kombinaci černé barvy a šarlatu stojí obklopen vskutku pestrou společností. Nenuceně upíjí víno ze zdobené číše a netváří se, že by se jakkoliv bavil. Ne, Baltazar Korvin se zde rozhodně nebaví, naopak čím déle ho pozoruješ, tím víckrát ho přistihneš, jak pohledem zalétává ke dveřím vedoucím ze sálu. Dokážeš si poměrně snadno představit, že ho zde drží akorát tak společenské povinnosti. Přeci jen… Všichni se dívají. Nicméně stejně jako nikde nevidíš Tiana, tak se zde od začátku hostiny neobjevil ani Korvinův pobočník.

Ať už se děje cokoliv…

A pak to přijde. Ta chvíle, kdy Korvin odloží pohár na tác jednoho z procházejících sloužících a krátce, takřka úsečně se omluví své společnosti. Naposledy se rozhlédne po sále a vykročí pryč. Daleko se ovšem nedostane. Nesmí.

Cítíš na sobě pohled jeho tmavých očí, které jsou tolik podobné těm… Které míval Tian. Těch podobných rysů v jeho tváři nacházíš více, avšak čím déle do ní hledíš, tím více tam vyvstávají i ty Volchovi. Lehce se ušklíbne – a tolik ti ho v ten okamžik připomene. Jakkoliv ti do teď nevěnoval takřka žádnou pozornost a jen sem tam o tebe znuděně zavadil pohledem… Tak nyní tě sleduje se zájmem. Přináší to nepříjemné vzpomínky. Je to jiné… A stejné zároveň. Jako by tě na místě svlékl z kůže, aby si tě mohl pozorněji prohlédnout.

„Opravdu?“ povytáhne obočí. „Ne, nechte mě hádat…“ drobně přimhouří oči, zatímco se nad tebe nakloní. „To není ten pravý důvod, proč jsi tady, že?“ samolibě se pousměje a bez varování k tobě natáhne ruku. Skoro jako by ho bavil ten skrytý odpor vlnící se ti za maskou, co sis nasadila tě tím gestem přinutí vzít nabízené rámě a nechat se odvést zpátky k tanečnímu parketu.

Je to draze vykoupený čas.

✝ ✝ ✝

„Tady jsi…“ vydechl s neskrývanou úlevou. „Hou, hou… Opatrně, Mal,“ neubránil se pousmání, když ho ryšavé děvče bez varování objalo. Sám si ji přitáhl blíže, ačkoliv úsměv v jeho tváři na okamžik zakolísal. Tohle bylo těžké. Mnohem těžší, než čekal.

„Co ti tak dlouho trvalo, Kaine? Strašný! Už jsem myslela, že ses tu na mě… Zapomněl!“ spustila Malwina, sotva se od něj odtáhla a neodpustila si ho u toho praštit pěstí do ramene. Tedy – aspoň se o to pokusila, zachytil její ruku jen kousek od sebe a křivě se zašklebil. S tím se narovnal a krátce se rozhlédl po noclehárně určené dívkám a ženám ze služebnictva.

„Jak bych mohl?“ povytáhl obočí. „Ale teď pohni tím svým kostnatým zadkem, musíme odsud zmizet.“

„Zmizet?“ zarazila se. „Jako… Oba? Ty mě odsud bereš pryč?“

„Ano. Už to tady není bezpečné,“ potřásl hlavou. „Ne, nebal se. Jsou to jen věci,“ dodal zamítavě.

Malwina rychle kývla hlavou a úsměv v její tváři nahradil nezvykle vážný výraz. „Dobře,“ špitla. „Já… Udělala jsem všechno, co jsi po mně chtěl. Vím, kdo to je. Dostala jsem se k ní a dala jí to. Našla jsem i ty záznamy, jak jsem chtěl a zničila je…“

„To je dobře. To je moc dobře…“ broukl tiše. „Tak pojď. Půjdeme. Vezmu tě… Vezmu tě do bezpečí,“ natáhl k ní ruku, aby se jí mohla chytit. „Slíbil jsem, že se o tebe postarám, ne?“

„Ano… To jsi slíbil. A já nikdy nepochybovala,“ koutky rtů se jí roztáhly zpátky v úsměv, který mu lámal srdce. Ovšem neměl na výběr. Věděli o ní. Nedokázal ji ochránit, teď… Teď už ne. Dříve nebo později… Byla už jen jedna věc, kterou pro ni mohl udělat, aby svůj slib dodržel.

✝ ✝ ✝

Konečně jsi nechala ten dlouhý večer za sebou. Korvina jsi zdržet dokázala, přesto se zbytek večera nesl s hořkou pachutí přetrvávající v ústech. Sama ses vytratit ovšem nemohla, tvá matka tě hlídala jako ostříž a poctivě se starala o to, abys plnila své společenské povinnosti. Vojvoda se oproti tomu po většinu večera zdržoval ve společnosti dalších mužů, se kterými z toho mála, co jsi zaslechla, řešili především politiku. Ostatně… Toho večera jsi toho zaslechla opravdu hodně – a také viděla.

Konec večera vlastně přišel trochu nečekaně a dříve, než bylo v plánu. Vojvoda se se všemi rozloučil závěrečným přípitkem a najednou bylo po všem. Skoro jako by se něco stalo, co jej přinutilo tuhle sešlost ukončit. Správce? Něco ohledně Korvina? Mohla ses jen domnívat. Nikoho dalšího ze Společenství jsi po zbytek večera neviděla, a tak jsi celou tu dobu mohla jen setrvávat v té zvláštní nejistotě.

I nyní tě přivítají prázdné komnaty. Krisztián tu není. Ani Malwina tu nikde nečíhá. Ani jsi nedostala příliš na výběr, vojvoda tě sem nechal poslat s dvojicí strážných, kteří tě měli doprovodit až ke dveřím. Zajisté se něco stalo. Něco…

Avšak to podivné tiché prázdno, které tě obklopuje v ložnici se rychle vytratí se zvukem otevírajících se dveří. „Kaz?“ zaslechneš své jméno. Ten hlas okamžitě poznáváš, stejně tak siluetu černovlasého mladíka. Všimneš si, že není oblečený v tom samém oděvu, ve kterém jste společně vítali císařskou delegaci. Kalhoty i boty má sice stejné, ovšem chybí mu kabátec a košili vyměnil za obyčejnou halenu, která dost možná mohla patřit i někomu ze sluhů. Vlasy se mu vlhce lesknou, jak je má mokré. Myl se? Vypadá tak. Stopy po zranění ani krev na něm nenacházíš, avšak kdo ví.

„Jsi v pořádku?“ vydechne a několika rychlými kroky překoná vzdálenost, co vás dělí. Bez dalších slov tě obejme. Krátce, leč silně. Vydechne do tvých vlasů, než tě opět pustí. „Sbal se, musíme ještě dnes odjet. Baronku někdo málem zabil,“ sdělí ti tím smrtelně vážným hlasem. Jantarové oči má nezvykle potemnělé, ať se dnes stalo cokoliv… „Werther ji našel, bude v pořádku, ale trvala na tom, že musíme okamžitě zmizet,“ zamračí se. „Ne, že by mi to vadilo, Baltazar bude ráno zuřit,“ zamumlá vzápětí a krátce se zarazí, když zachytí tvůj pohled.

„Potom ti to vysvětlím, ale teď… Musíme si pospíšit,“ dodá rozhodně a vykročí pro sedlové brašny, abyste mohli společnými silami vše sbalit.

Jako by dnešní den neměl nikdy skončit.

✝ ✝ ✝

Ucítíš jeho přítomnost dříve, než zaslechneš poblíž chatky koňské zaržání. Venku panuje hluboká tma a z malého okna takřka nic nevidíš, přesto seš si jistá tím, že je to Kain. Prostě to víš. Ten pocit se vynoří zdánlivě odnikud a jakmile se na něj pokusíš soustředit, tak zase rychle zmizí…

Kainovi to chvíli při odstrojování koně trvá, nakonec se ovšem objeví ve dveřích, obtěžkaný sedlovými brašnami. Okamžitě poznáš, že je něco špatně. Je sám. Drobnou rusovlásku od světských nikde nevidíš a ani to nevypadá, že by ji Kain snad někde schovával. A on sám… Je špinavý. Ruce i oblečení má zašpiněné od mokré hlíny, pár tmavých šmouh má i na zpocené tváři. Sám vypadá jako by koně celou cestu hnal.

„Omlouvám se,“ zachraptí, když tě spatří. Neřekne za co. Zkrátka jen… „… omlouvám se,“ zopakuje o poznání tišeji, „nikdy jsem ji do toho… Neměl zatáhnout.“ S tím pokračuje do místnosti, která tvoří celé spodní patro srubu. Je zde nahrubo stlučený nábytek, dokonce i nějaké zásoby bylinek, koření, mouky a sušených křížal i ořechů. Spát se dá buď dole u krbu nebo v malém půdním podkroví vystlaném starým senem, kam se dá vylézt jen po žebříku. Tedy pokud člověku nevadí myši a kuny.

Víc k tomu Kain nedodává. Možná ani není co, dokážeš si mnohé domyslet sama. Ať už se stalo cokoliv… Odloží věci a mechanicky ze sebe stáhne kabátec a přebytečné vrstvy oblečení. „Nevadí ti… Když si půjdeme lehnout? Jsem… Unavený,“ zeptá se tě tiše. „A dnes už nechci nic víc než vedle tebe prostě jen… Usnout,“ vydechne, jak z něho ve tvé přítomnosti opadává všechno to napětí.

Navzdory tomu, že je špinavý a je cítit potem a dost možná i slabě krví, tak si tě bez dalších slov přitáhne blíže k sobě. Těžko říci, před čím nebo kým v tobě hledá útěchu, přesto vnímáš tu naléhavost, co z něj sálá.

A přestože události dnešního večera nebyly příliš šťastné, tak jeho závěr se nakonec nezdá být špatný. Zítra už vám nebude nic bránit vyrazit odsud pryč a nechat tohle celé konečně za sebou.

✝ ✝ ✝

Svítá. Kodrcání kočáru na cestě tě uspává a probouzí zároveň. Je to zvláštní pocit – a ještě zvláštnější situace. Baronka leží na protější sedačce, schoulená a podivně nehybná. Jen ztěžka oddechuje a občas se její nádech protáhne v ošklivé zasípání, zatímco tvrdě spí. Nebo je v bezvědomí? Werther tvrdil, že bude v pořádku. Že si potřebuje jen odpočinout a o zbytek se postará Kostadin. Teď už víš, co se jí stalo – potkala se s Krkavcem. Přišel, skutečně zavítal na Rydzynský zámek… A pak zase zmizel, stejně jako Malwina.

Symbol protnutného kruhu vypálený v tvé dlani ti připomíná, že jsi byla na dosah splnění úkolu od Matky a zároveň tak daleko… Možná je to takhle ale lepší. Pokud před Krkavcem neobstála Baronka, jak bys mohla ty?

Krisztián sedící vedle tebe pospává. Tvář má opřenou tvoji hlavu, zatímco jednu z rukou má protaženou za tvými zády. Werther ho před chvílí vystřídal na kozlíku kočáru. Siluetu Lukyanova koně vidíš z jednoho z okének krytého kočáru, stejně jako mladíka sedícího v sedle.

Čeká vás ještě dlouhá cesta domů.

A pak?

Budoucnost se dnes zdá obzvláště nejistá, a přitom pevně daná. Přesto si můžeš být jednou věcí více než jistá. Včerejší večer toho dost změnil. Splnila jsi poslední zkoušku a stala se prodlouženou rukou Společenství.

Zvenčí se ozve zakrákání jedné z vran, která prolétne kousek za okénkem jako by tě snad chtěla zkontrolovat, než se opět vznese a připojí se k malému hejnu letícímu nad kočárem. Cítíš je všechny. A tak víš, že už nejsou jen čtyři. Ne. K malému hejnu se připojili další a…

„Hmmm…“ z přemýšlení tě vytrhne Tianův hlas, když se zavrtí a nakrátko zamžourá po vnitřku vozu. „Spi, Kaz. Zvládli jsme to… Zasloužíš si odpočinout si,“ řekne měkce a obejme tě i druhou rukou.

Budoucnost bude muset ještě nějakou chvíli počkat.

✝ ✝ ✝

V loveckém srubu se nakonec zdržíte ještě jeden den kvůli svému pozdnímu vstávání. Kain se po probuzení už nevrací k tomu, co se stalo, namísto se soustředí na to, co bude dál. Čeká vás hodně cestování. K pobřeží u jižních hranic říše, kde se dá nasednout na loď a odplout přes širé moře do cizích krajin, je to daleká cesta – zvláště s různými zastávkami či zajížďkami, které Kain navrhuje. Nakonec je to jen na tobě, avšak vypadá to, že Kain opravdu myslel vážně, že ti hodlá pomoci a strávit s tebou nějaký čas na cestách.

A tak společně balíte věci. Ne poprvé a tentokrát je už jisté, že rozhodně ne naposledy. Svítá a koně netrpělivě odfrkávají, připravení na cestu.

Svět nepočká.

Teď už ne.

Stačí se vyhoupnout do sedla, dotáhnout řemeny a naposledy zkontrolovat, že vše sedí, jak má. „Hm… Co takhle malý závod k okraji lesa?“ ozve se Kain. Od rána má dobrou náladu, dokonce i přes brzké vstávání a to, že jsi ho musela budit jinak by byl schopný vyspávat zase až do poledne. Bylo znát, že jej mistři několik let v kuse netýrali vstáváním před východem slunce v kterékoliv roční období. „Odměnu za výhru si vybírá vítěz,“ zamyšleně se pousměje. „Samozřejmě… Pokud se nebojíš,“ mrkne na tebe.

Na odpověď si už ani nepočká a bez varování pobídne koně vpřed. Typické. Jako by snad nevěděl, že těch pár vteřin náskoku ho rozhodně nezachrání.

Nad lesem pomalu svítá a ptáci vyděšeně vylétávají z korun stromů, zatímco ženete koně vpřed. Vstříc okraji lesa. Vstříc další cestě. Vstříc svobodné budoucnosti, která na tebe nikde nečekala, ale musela sis ji vzít. Nebude to lehké si ji udržet, ovšem jedno víš jistě.

Každý takový den za to bude stojí.

Od teď až do konce tvého života.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Konec?

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Praskliny šplhající po hladkém kameni šplhají rychle vzhůru. Kámen se drolí a s hlasitým pukáním praská tak dlouho, dokud se nakonec nerozpadne v několik kusů. Ticho, které se náhle rozhostí přeruší po chvíli ten neurčitý vzdálený zvuk, který postupně zesiluje a zesiluje…

… než z prolákliny, která zůstala po morovém sloupu vyrazí ze země bzučící roj much. Křidélka se jim ve slunečním světle šarlatově lesknou, zatímco roj v kruzích stoupá vzhůru k obloze.

♫♪♪♫