Andor.cz - Dračí doupě online

Walerie

Uctivě se ukloníš zdejšímu vládci a svému chlebodárci, ovšem tvoji pozornost si vyžádá někdo docela jiný. Sultánova hosta poznáváš. Při pohledu na něj se hned několik střípků vzpomínek spojí a vytvoří ti v hlavě obraz muže, který tu sedí jako čestný host. A není to lichotivý obraz – to vůbec ne. Opravdu se za ty roky nezměnil, nepřibyla mu jizva ani šedivý vlas, stále to byl Volch, jak sis ho pamatovala. Jak je to dlouho, co jsi viděla naposledy? Pamatuješ si ten den. Sněžilo, když opouštěl nádvoří sídla Společenství jako… Jako co? Vyhnanec? Sivak vám nikdy neřekl, co přesně se stalo. Zda se ho Společenství zřeklo nebo se jen starý mistr rozhodl držet ho od vás dál…

V očích ti probleskne ta nepřirozená modř prosakující do očí z vlastního vnitra. Krátkým pohledem přelétneš místnost, avšak nespatříš nic podezřelého. Žádnou postavu skrývající se ve stínech ani dravčí oči hledící na tebe z temnoty za okny. Ovšem když jím zakotvíš na tu prchavou chvíli na Volchovi, přejede ti mráz po zádech. Je to on. A zároveň… Rysy v jeho tváři jsou ostřejší. Připomínají masku kostlivce s prázdnýma očima, ve kterých namísto studené modři doutnají temné stíny.

Všimneš si, jak kratičce povytáhne obočí. Všiml si toho? Musel. Přesto neudělá nic, jen se vytáhne na nohy a zdvořile se ti ukloní. Je až zarážející, jak plynule hovoří zdejším jazykem. Jak dlouho trvalo tobě, než ses zdejší jazyk naučila? Muž před tebou má perfektní výslovnost a ani na okamžik nezaváhá, jak bývá u cizinců zvykem, když hledají ta správná slova.

„Opravdu?“ podiví se, ačkoliv na něm nevidíš jediný náznak toho, že bys ho svojí otázkou snad rozhodila. Ba právě naopak. Lehký úsměv držící se na jeho rtech prozradí něco zcela jiného. „To mne skutečně mrzí, Walerie. Nicméně to jen potvrzuje to, o čem jsme spolu hovořili, Jasnosti,“ natočí tvář směrem k sultánovi, který vás pozorně sleduje. Na rozdíl od tebe si tě Volch nehlídá pohledem, naopak se chová uvolněně. „Paměť je velmi křehká, když na to přijde, že? Stačí jediný silný otřes a všechno je náhle jinak,“ obrátí se zpátky k tobě. „Mé jméno je Dariusz Dragowski,“ představí se ti. Jeho hlas jen pro tvé uši podbarví ten náznak pobavení, který v něm slyšíš.

To už se ovšem obrátíš přímo na sultána. Přeci jen on si zde vyžádal tvoji přítomnost.

Neusmívá se. Ať už společně s Volchem řešili cokoliv, tak to al-Nasira příliš nepotěšilo. I nyní z něj vnímáš jistý odstup, který si drží nejen od tvého bývalého mistra, ale i od tebe. „Nejsi tu, abys s něčím pomáhala, Walerie,“ oznámí ti. „Pan Dragowski mne požádal o laskavost a já se rozhodl mu vyhovět,“ krátce se odmlčí, avšak vzápětí se nadechne a pokračuje vážným tónem hlasu dál. „Avšak když už tu jsi, mohla bys mi pomoci jednu věc pochopit. Proč se tohle všechno musím dozvídat od někoho cizího? To… Že jsi jedna z… Těch lidí. Skutečně si nic z toho nepamatuješ?“ zamračí se.

„Ti lidé pomohli vaší rodině k získání trůnu, Jasnosti,“ vstoupí do toho bez varování Volch, zatímco si sedá zpátky do křesílka. Sebejistý. Klidný. Bez skrupulí se natáhne po bobuli hroznového vína ležící na stole. „Bez účasti Riaha by žádný sultanát nebyl,“ zdůrazní. Riah. To jméno… Párkrát jsi ho už slyšela, v průpovídkách vojáků, kterým jsi příliš nerozuměla. Jsi rychlá jak Riah, holka, už ti to někdo řekl? Teprve dnes ti ovšem dojde, co to jméno ve zdejším jazyce znamení. Vítr.

„Rád bych tedy využil i nyní vaší laskavosti a využil možnosti pohovořit s velitelkou Walerií o samotě, pokud nám to dovolíte, Jasnosti,“ okamžitě naváže.

Sultán na okamžik semkne rty, avšak vzápětí se tázavě podívá na tebe jako by ti tím snad dával na výběr. A dává? Do odpovědi se rozhodně nehrne, naopak se ticho mezi vámi náhle natáhne. Až nakonec…

„Pokud s tím bude Walerie souhlasit, na terase budete mít dostatek soukromí,“ kývne hlavou směrem ke vyřezávaným dřevěným dveřím s děrováním, které ústí do otevřeného prostoru terasy patřící k safírovému ivánu.

Tvář z minulosti

Odevzdám své zbraně, a nakonec zůstanu pouze v doprovodu Salamana, který mě vede hlouběji do paláce. V safírovém ivánu už jsem párkrát byla, ale nebylo to místo, kde by probíhala většina mých setkání se sultánem. Ne, tohle místo bylo vyhrazené především pro návštěvy. Nás velitele sultán nepotřeboval ohromovat. Přeci jen plat a postavení, které nám tato pozice přinášela, byly pro většinu z nás dostatečnou motivací. Tedy alespoň pro mě. Nebyly v tom žádné vzletné ideály. Opravdu jsem nevěřila v to, že zabíjením a válčením změním svět k lepšímu. Snad jen pro pár lidí, za jejichž dobré životy zaplatí jiní těmi svými. Boj byl ale však ale to jediné, co mi bylo vlastní. Něco, co se ve mně probudilo jako první, zatímco vzpomínky té dívky, kterou jsem kdysi byla, následovaly až dlouho poté.

„Nejedná, aha.“ Zopakuji zamyšleně po Salmanovi jeho odpověď. Nikdo z velitelů to tedy není. Zároveň pochybuji, že by si sultán zval zrovna do safírového imánu nějaké obyčejné svědky z Fayzabádu. Ne, ty by přijal jinde, pokud vůbec. Možná to s tou událostí nesouvisí, ačkoliv… Proč by mě pak sultán držel tak dlouho odříznutou od všeho? Letěla mi hlavou spousta otázek, kterým Salman spíše napomohl, než aby jim učinil přítrž.

„Přizvána? Dobře tedy. Pokud si mou přítomnost vyžádal sultán, nenechme ho už dále čekat.“ Pokývnu hlavou a raději ani nepřemýšlím nad druhou možností. Že by si mou přítomnost vyžádal sám host. Avšak to je velmi nepravděpodobné. Už jen z toho důvodu, že by sultán musel mít dobrý důvod, aby tomu člověku v tomto vyhověl.

Více už se Salmana nevyptávám. Ostatně co mi mohl říct, to už řekl a kvůli své netrpělivosti nemá smysl jej dostávat do nepříjemných situací. Procházíme tedy pak už společně víceméně v klidu.

„Doufám, že je situace v paláci poslední týdny klidná? A co ostatní velitelé? Můžeme je také večer očekávat nebo jsou někteří mimo město?“ Změním nakonec téma na něco méně nevhodného a zároveň něco, co by mi pomohlo s pár informacemi. Přeci jen jsem tu už nějakou dobu nebyla a prakticky netuším, kde si kdo teď stojí. Včetně mě.

Ač je však palác velký, nemáme nakonec se Salmanem nekonečně mnoho času, protože už z dálky poznávám modré, zlatem zdobené dveře. Jsme na místě. Zvolním krok a nechám Salmana dojít ke dveřím jako prvního, aby mě uvedl, jak se sluší a patří. Není to poprvé, co zde takto čekám na audienci, ale tentokrát cítím jisté nepříjemné mrazení. Jak to říkala Emori? Že z toho nemá dobrý pocit? Tak už jsem jej neměla ani já. Ne po tom, co mi nezvykle odebrali zbraně a proběhlo celé tohle… divadlo.  

S rukama složenýma za zády tak čekám, až mě Salman uvede a já budu moci vstoupit dovnitř. Ta dvojice hlasů, která se sem line zevnitř je mi zvláštně povědomá. Přeci jen tam není se sultínem někdo z velitelů? Nebo snad někdo z místní aristokracie, koho jsem za ty roky zde měla možnost potkat? Kdo ví. Avšak nemusím se rozmýšlet dlouho, protože Salman mě záhy vyzve k tomu, abych vstoupila.

„Děkuji.“ Kývnu na něj tentokrát již také s naprostou vážností, jakou si naše role vyžadují a projdu kolem něj.

Safírový imán je stejný jako si jej pamatuji. Je to honosná místnost, ve které se může stejně dobře projednávat válečné tažení, jako se dobře bavit. Záleží, co si zrovna sultán přeje. Přelétnu pohledem místnost a zakotvím jím okamžitě na postavě sultána.

„Pane.“ Skloním uctivě hlavu a dotknu se levého ramene, jak se sluší a patří, než konečně zvednu pohled i k jeho hostu. A v ten moment se mé pohyby na moment zadrhnou.

„Učil vás to někdy Kostadin? Je třeba chytit okraj rány a propíchnout kůži na jedné a druhé straně. Stáhnout a udělat smyčku. A pak to samé, probodnout jehlou kůži a…“

Je to jako kdybych hleděla na oživlý sen. Vypadá přesně tak jako v jejích vzpomínkách. Nebo snad těch mých? Vím zcela jistě, že je to ten muž, který ji trénoval a jemuž zachránila život, aby se mu jej pak snažila nedlouho poté zničit.

Dariusz Dragowski… Mistr… A nebo prostě Volch.

Na moment si nejsem jistá, jestli je tohle opravdu skutečné. Někdy byly vzpomínky té dívky tak živé a jindy pro mě byly spíše jen divadlem, které jsem sledovala z pozice diváka. Teď se však nezvykle mísily do přítomnosti a já… V očích mi zadoutná modrá slabá záře, jak se soustředím a rozhlédnu se ostražitě kolem, jako kdybych hledala, zda se tu někdo další neskrývá ve stínech nebo zda je ten muž sedící přede mnou skutečně tím, za koho se vydává. Ovšem to už se vytáhne na nohy a promluví místním jazykem prakticky bez přízvuku, ačkoliv vůbec nevypadá, že by sem patřil.

„Hmm, omlouvám se pane, ale myslím, že mi budete muset osvěžit paměť, s kýmže to mluvím?“ Úklonu mu opětuji, ale není zdaleka tak hluboká, jak by se slušelo a patřilo. Naopak si nedovolím z něj spustit oči, kdyby… Kdyby co? Proč je někdo jako on tady?

„Pane, vyžádal jste si mou okamžitou přítomnost, s čím mohu pomoci?“ Patří má druhá otázka sultánovi, ke kterému udělám pár kroků, a nakonec se posadím do jednoho z po místnosti rozmístěných křesílek, které je zároveň poblíž samotného sultána pro případ, že by… Že by členové společenství i nadále fungovali dle svého modus operandi. Ovšem, to už by tu sultán neseděl a nedýchal. Tak o co tu sakra jde?!

Walerie

Salman se náznakem omluvně pousměje, avšak nic dalšího k odevzdání zbraní nedodá ani ti to nevysvětluje. Těžko říci, zda se jedná jen o zpřísnění bezpečnostních opatření v paláci nebo se tenhle pokyn týká přímo tebe. Avšak s ohledem na to, co se stalo ve Fayzabádu by dávalo smysl, že se sultán rozhodl být opatrný. Přeci jen… V historii sultanátu nebylo příliš mnoho vládců, kteří by se dožili požehnaného věku a zemřeli přirozenou smrtí. Nakonec i Al-Nasir se stal sultánem díky vojenskému převratu, při kterém byl popraven jeho strýc.

Jakmile zbraně odevzdáš, tak se v doprovodu Salmana vydáš do chodeb rozlehlého paláce sestávajícího z jednotlivých ivánů, dvorů a nespočtu kaskádovitě postavených budov, které na sebe navazovali a vytvářely tak členitý komplex, kde se bez doprovodu dalo velmi lehce ztratit. Po tvém boku kráčí pouze Salman, muži z palácové stráže zůstávají stát na dvoře u vchodu do paláce.

Zpráva o hostovi je překvapivá už jen tím, že Salman nezmínil konkrétní jméno či aspoň hodnost. „Ne, velitelko Walerie, nejedná se o nikoho z velitelů,“ odpoví ti zdvořile a na krátkou chvíli viditelně zaváhá. „Vlastně… Mohu-li to tak říci, tak to vy jste byla přizvána k jednání, velitelko,“ naznačí ti tlumeným hlasem.

Chodbami se rozléhají vaše tiché kroky. Vše je dobře osvětleno, v každém výklenku stojí lampy ozařující prostor, musí trvat hodiny je všechny zapálit a nepochybně musí hned několik lidí obstarávat doplňování oleje či svíček. Ve vzduchu visí tak tolik známá výrazná vůně páleného santálového dřeva a ibišku. Chvíli vám to zabere, než spatříš na konci chodby velké dvoukřídlé dveře zdobené zlatem, vedoucí do safírového ivánu. Patří mezi sultánova oblíbená místa při přijímání návštěv, pokud chce udělat na někoho dojem. Ve výklencích chodby stojí po obou stranách vojáci, kteří si vás mlčenlivě prohlíží.

„Počkejte chvíli, prosím,“ kývne na tebe Salman, abys zůstala stát na místě. Takřka obřadně vezme za klepadlo na dveřích a krátce zaklepe – v přesně daném rytmu. Až poté pootevře dveře a vejde jimi dovnitř, aby tě ohlásil. Zevnitř zaslechneš mužské hlasy – sultánův poznáváš a ten druhý též zatahá za strunky natažené napříč myslí. Salman se po krátké výměně vrátí a otevře křídlo dveří dokořán, abys mohla vejít. „Sultán vás již očekává,“ odpoví ti, tentokrát si nedovolí, byť náznakem se pousmát.

♫♪♪♫

Za dveřmi projdeš krátkou chodbou ústící přímo do velké místnosti s vysokým stropem. Stejně jako zbytek paláce, tak i zde je to přehlídkou luxusu. Uprostřed místnosti se nachází posezení hned pro několik lidí, kolem stolu jsou rozmístěná pohodlně vyhlížející židle připomínající v mnohém taková méně robustní křesílka. V čele stolu pak sedí sám sultán al-Nasir al-Hassan. Vypadá stejně jako kdykoliv jindy, jedná se o muže kolem čtyřicítky s pečlivě zastřiženým černým vousem a stejně tmavýma očima. Je na něm znát jeho pohodlný život, sultán rozhodně není válečníkem, který by se svojí armádou vyjížděl do bitev. Od toho má ostatně vás. Oděný je ve světlých barvách s rudou šerpou přes hruď.

Nepůsobí zrovna v dobrém rozmaru, to už na něm za tu dobu poznáš.

„Walerie… Výborně. Pojď, připoj se k nám,“ pronese znělým hlasem, jakmile tě spatří a pokyne ti, abys šla blíže. „Zrovna jsme o tobě mluvili,“ poznamená a narovná se.

U stolu nesedí sám – má společnost druhého muže. Cizince, který se ani nesnaží předstírat, že by byl jedním ze zdejších lidí. Jeho oblečení nese střih ze světa za mořem, černý kabátec není nijak bohatě zdobený, ačkoliv je stejně jako košile i zbytek šatstva ušitý z kvalitního a drahého materiálu. Cizince, kterého poznáš ve stejné chvíli, kdy jej spatříš. Na rozdíl od tebe se za všechny ty roky takřka nezměnil. Ostře řezaná pohledná tvář, lehké strniště a pár ledově modrých očí, které se do tebe vpalují bez ohledu na čas, který utekl. Levý koutek mu povyjede o něco výše, když pohledem sklouzne po tvém novém já.

Vypadá neozbrojeně, avšak bylo by hloupé myslet si, že jej to snad dělá méně nebezpečným.

„Rád tě opět vidím, Walerie,“ poznamená mistr Dragowski a plynulým pohybem se vytáhne z křesla na nohy, aby se ti lehce uklonil. Jak se sluší a patří.

Kazandra

Představa, že by ses snad ty sama měla zhostit takového úkolu jako Arek s Aronem ti není příjemná. Dokážeš si představit, že ti dva tam odvedli krvavý kus práce. Na druhou stranu bylo snazší si je představit, jak v lesích loví vzbouřence nebo stojí v čele oddílu žoldáků a rozdávají rány ve skutečném otevřeném boji. Ovšem ani jeden z nich nepůsobí, že by jim to snad vadilo, zvláště Arek zní opravdu zaujatě, když doplňuje – či spíše opravuje – svého bratra. V jedné věci se ovšem ti dva shodnou dokonale, a to že ten baron byl skutečně „kokot, co si zasloužil, aby ho někdo pověsil za koule z hradeb“ – slovy Areka. I takový váš úděl ovšem byl a ty moc dobře víš, že i nadále bude. Není na vás, abyste soudili či rozhodovali, pouze konáte. Jste nástroje bez ohledu na to, čí ruce je ve skutečnosti třímají.

Řeč se během popíjení stočí k tobě. V prostoru hospody toho není zase tolik, o čem bys mohla beztrestně hovořit – či snad o to vůbec stála. Zmíníš Remeš, jedno z nejstarších měst říše. O tamější knihovně, do které se ti podařilo se pod rouškou stínů dostat bys dokázala vyprávět… Opravdu dlouho. A to jsi tam nemohla strávit ani zlomek času, který by sis přála. Několik pater plných regálů a polic se svitky a knihami ze všech koutů světa. Dokonce tam měli i sekci, kde byly knihy vázané v lidské kůži – knihy věnující se magii spjaté s aspekty krve, noci a stínu.

Ovšem vyprávění o památkách starobylé Remeše není úplně něco, čím bys dokázala tuhle společnost bavit nějak dlouho. „Hmm, to zní jako místo stvořené pro tebe. Vždycky si z nás byla ta nejsečtělejší,“ pousměje se tvým směrem Aron.

Nicméně rozhovor se zvrtne ještě trochu jiným směrem. Dalo se to čekat. Přesto tě to zaskočí, když si Arek neopomene rýpnout do toho, který tu s vámi není – a přesto k němu tak často zalétávají tvé myšlenky.

„Já bych si přál věcí,“ ušklíbne se Arek.

„Jo, já taky. Třeba abys byl menší vůl,“ potřese hlavou Aron.

„Hej!“ ohradí se Arek, avšak tvůj smířlivý návrh v kombinaci s Wiolou, která si na okamžik uzme jeho pozornost tím, když se k němu nahne blíže a ruka pod jejím stole se… Ne, o tom je lepší nepřemýšlet. Zvláště s tím, jak se tmavovláska vzápětí uculí a zase se jako by nic odtáhne.

„Tak na brzký návrat domů,“ chytí se tvého přípitku a přeci jen její úsměv trochu zakolísá. „Není to ironie? Slavit, že se vracíme? Není to zase tak dlouho, co jsme se nemohli dočkat až odtamtud vypadneme… Hm, a někteří z nás…“ drobně se zachmuří.

„… si holt vybrali jinak,“ skočí jí do řeči Aron. „Kašlat na to, hm? Nakonec to není o tom baráku ani mistrech, ale o nás, ne?“ pokrčí rameny. „Tak na brzký návrat. A na nás,“ pozvedne pohár a ostatní ho napodobí.

Pivo s medovinou příjemně klouže krkem, ovšem o to víc si uvědomuješ, že si musíš dávat pozor. A rozhodně se nesnažit držet tempo se zbytkem společnosti, která se rozhodně nekrotí.

„Hmm, slyšel jsem, že ten velký požár v Narviku má na svědomí náš mistr tichošlápek,“ naváže Arek na tvoji otázku. „I když jinak jsem toho moc o Isaiahovi neslyšel a on sám… Hm, však víte, jak to s ním je,“ trhne rameny.

„Je to na hovno, jen to řeknu,“ ušklíbne se Wiola nevesele. „Co Ela vzala čáru a zmizela, tak to už není on. Zvláště po tom, co ji zkoušel najít a mistři mu na to přišli,“ povzdechne si. A ty víš, že má pravdu. Něco se s Isaiahem stalo v tu zimu, kdy se změnil život i tobě a Krisztiánovi. Pak už to byla jen podivná křivka… Dolů? Ne, prostě jinam. Isaiah se změnil. Stáhl se do ústranní, zvážněl a stal se tak zvláštně… Strohým a cynickým. Mistr tichošlápek, který se dokázal dostat kamkoliv. Přesto zmínka Elina jména na chvíli vytvoří u stolu tu zvláštní napjatou atmosféru. Její jméno v posledních letech takřka nepadalo. Proč také? Byla prostě… Pryč.

„Eh. No… A už jste slyšeli o Eryn?“ promluví náhle Aron, snad aby změnil téma. „V Gdaňsku,“ zmíní přístavní město, „to prý byly jatka. A nejen tam,“ vysloví opatrně. „Slyšeli jste o těch mrtvých magistrech, ne? Potkali jsme ji u Brunswicku. Zanechala v týhle části císařství celkem dojem, říkají jí Bílá čarodějnice.“

„Někdo se prostě musí podepsat pod každou svoji práci,“ ušklíbne se Wiola. „Každopádně…“

Ráno je obzvláště kalné. Notnou chvíli ti trvá se vůbec probrat, vědomí k tobě přichází plíživě pomalu společně s bolestí třeštící ve spáncích a pocitem drhnoucího sucha v ústech. Na rtech stále ještě cítíš sladko trpkou chuť alkoholu včerejšího večera. Noci. Rána? Trvá ti uvědomit si, kde vůbec jsi. Proč. A hlavně s kým.

V posteli rozhodně neležíš sama, vlastně je zde… Poněkud plno. Dost plno. Na dvou postelích sražených k sobě se tísníte hned ve čtyřech, ačkoliv to úplně nevypadá, že by to komukoliv vadilo. Včetně tebe, dokud si to neuvědomíš. Společně s tím přichází i krátký záblesk z noci… Komu to přišlo jako opravdu dobrý nápad? Wiole? Arekovi? Ty jsi do toho už příliš nemluvila, protože měl Aron plné ruce práce s tím, aby udržel na nohách sebe – s tebou v náruči, do které tě vzal, když jsi už po třetí zakopla na schodech.

Skrze zamlženou mysl přichází další záblesky. Smích. Aron ti chce dolít, ale odmítáš – nastal čas opustit společnost, dokud jsi víceméně střízlivá. Přemlouvají tě, ale trváš si na svém… No, dokud tě nepřesvědčí aspoň k poslednímu přípitku na dobrou noc, který ti podává Wiola… Jenže nebyl poslední. Zdaleka ne. Vybavuješ si i to, jak tě Arek tahá od stolu, abys mu ukázala, jak se tančí v nóbl tanečních sálech u dvora za povzbuzování okolních stolů… Ten zvláštní pocit dovolující zahodit vlastní zábrany proplétající se tím vším. Pachuť, která po něm zůstala na jazyku a nemá nic společného s alkoholem.

Oknem pronikají do místnosti sluneční paprsky na znamení, že s tím ránem to byla možná předčasná úvaha. Na zemi se válí boty a pár svršků, ale aspoň jste všichni oblečení…

I když to nic nemění na tom, že jste touhle dobou měli být už na cestě.

Pozvání

Slunce už se sklonilo k západu, když jsem konečně dorazila na dohled městu, ve kterém jsem už několik let měla svůj domov. Ten pohled, který se mi jednou za čas při mých návratech sem vždy naskytl mi i po tak dlouhé době stále dokázal vyrazit dech. Panorama města se táhlo po celém obzoru a množství zdobných kupolí a věží minaretů dokazovalo, že toto místo nebylo nadarmo považováno za jeden z klenotů těchto zemí.

Shrnula jsem si šátek z tváře a zastavila koně na vrcholku jednoho z kopců, které je obklopovaly, abych si se zamyšleným úsměvem sedícím mi na rtech vychutnala těch posledních pár slunečních paprsků, které nechaly město doslova vzplát v ohnivé záři, aby je pak následovalo chladivé šero, jen co žhnoucí kotouč zmizel za obzorem.

„Tohle se neomrzí.“ Povzdechla jsem si spokojeně, než jsem pobídla Ramada a začali jsme sjíždět po písčitém svahu kopce dolů. Zpátky domů.

๑ ๑ ๑

Město už zahalila noc, když jsem dorazila ke svému domu. Ne, skrz město jsem nejela. Ne, že by mi vadila pozornost lidí. S tímto jsem měla málokdy problém. Ovšem nepotřebovala jsem, aby se mi kdokoliv pletl do cesty. Navíc, když teď byla má situace značně nejistá, nechtěla jsem dávat zbytečné záminky k … vlastně čemukoliv. Ne, politikaření pro mě nebylo, ale jistý pud sebezáchovy mi byl ještě vlastní.

Vjedu na nádvoří, kterým se rozlehne klapot kopyt, jenž spolehlivě upozorní na to, že přijel host. Očima jako vždy překontroluji rychle své okolí pro případ, že by… No, že by se věci během mé nepřítomnosti nepříjemně zkomplikovaly, avšak dům vypadá v pořádku a Latifa, která vybíhá na nádvoří sice působí nervózně, ale rozhodně ne vyděšeně. To je… dobře.

„Ale jistě. Jako vždy. Jen bylo trochu prašno.“ Odpovím, zatímco seskakuji z koně, abych se hned na to po té pár hodinové cestě protáhla. Avšak Latifu její naléhavost, se kterou sem přiběhla, rozhodně neopouští. „Počítám, že se něco děje.“ Pobídnu ji povytaženým obočím, aby přešla k tomu hlavnímu a počkám na její odpověď.

„Takže zpráva z paláce, hmm. A vidím, že už čeká v těch nejpovolějších rukou.“ Ohlédnu se po známém hlase. „Zeptala bych se, cože jsi se rozhodla pro návštěvu zrovna dnes, Emori, ale… Známe své lidi, že?“ Prohodím vesele na adresu jejího pověstného šestého smyslu a vykročím k beduínce opírající se u vchodu do domu.

„V pořádku, Latifo. Převezmu si to teď.“ Pokývnu během svých kroků na služebnou, která z celé situace vypadá podstatně rozhozenější než já s Emori. Nedivím se jí. Avšak ať už je v tom dopise cokoliv, brzy to zjistím.

„Utíkám snad?“ Rozpřáhnu s úsměvem ruce, než se chopím dopisu z Emoriných rukou a přeci jen lehce zvážním, když rozložím papír a začtu se do velmi krátké pozvánky, ze které toho příliš nevyčtu. Pouze to jediné slovo bijící do očí – neprodleně.

„Vypadá to, že jsem se konečně dočkala té vyžádané audience. Po týdnech.“ Složím s mlasknutím papír a pohlédnu na Emori, která mě pozorně pozoruje. „Nic víc se tam nepíše. Jen, že jsem očekávána. Hned… ideálně.“ Pokrčím rameny zdánlivě bezstarostně, avšak jen co tu zůstaneme samy a Emori přijde se svým varováním, zvážním. Chvíli ji jen tiše pozoruji, než očima sklouznu k té pozvánce, která najednou nepříjemně těžkne v ruce.

„Hmm, už od Fayzabádu?“ Vyslovím téměř neslyšně. „Je pravda, že od té doby jsou jisté věci… zvláštní.“ Uhnu pohledem do tmy, ve které bych mohla každým okamžikem očekávat zjevení dravčích zářících očí, avšak… Ne, dnes ne. Nebo alespoň ne teď.

„Dobře tedy. Pokud věci v paláci nepůjdou… dobře, tak…“ Vylovím z oblečení váček s nově nakoupenými kusy drahých kamenů. „Pohlídej mi je prosím do zítra. Pokud se nevrátím, rozdělte si je s ostatními a… Věřím, že zrovna vy víte, co dělat. Vím, že zrovna vy se nikde neztratíte.“ Pousměji se na Emori a vložím jí ho do dlaně.

„Ostatně ani já ne. O to bych se nebála.“ Dodám bez stop napětí v hlase. Některé věci umím velmi dobře maskovat. Na druhou stranu, už jsem si v životě vyzkoušela, jaké je to o vše přijít. Doslova. Taková zkušenost člověku změní pohled na to, co je v životě skutečně důležité a co naopak postradatelné. Pokud se někdo rozhodl proti mně u sultána rozjet intriky, ze kterých se nevypletu, dost možná o vše opět přijdu… Ale přežiji, ať už mě to bude stát cokoliv. O to už se postarám. Jako vždy.

„Tak doufejme, že skutečně půjde jen o nějakou… nudnou večeři.“ Ohlédnu se ještě po Emori, než vkročím do domu, abych se alespoň v rychlosti nachystala na cestu do paláce. Po více než půl dni v sedle se ostatně potřebuji osvěžit a převléci do něčeho vhodnějšího, z čeho se nebude trousit pouštní písek. Nakonec zvolím kvalitní ale nevýrazné oblečení. Nebyla jsem pozvaná na nějaký honosný banket a tak nepotřebuji zbytečně poutat pozornost. Navíc, pokud by došlo na střet, praktičnost bude jistě cennější než okázalost. Přesto pár decentnějších šperků jistě nikomu neublíží, hmm. Kolem hlavy si tak nakonec omotám černý vyšívaný šátek, kterým skryji většinu svých dlouhých plavých vlasů, které v tomto koutu světa stále přitahují až moc zbytečné pozornosti a vyrazím.

๑ ๑ ๑

Tentokrát se už cestě městem nevyhnu, ale mé tmavé oblečení v kombinaci s šerem nakonec fungují docela dobře a tak během cesty k paláci, který stojí ve středu města, nepřitáhnu příliš pozornosti a nenaberu tak další zpoždění. Sultán na mě dnes zcela jistě musel čekat, ale věřím, že nakonec budeme mít důležitější věci k projednání.

Projedu pod vysokým lomeným obloukem brány na rozlehlé pozemky paláce. Stráže mě poznávají a tak je cesta prakticky až do cíle bez dalšího zdržení. Seskočím z koně a předám otěže sloužícím, kteří už ke mně přistoupili. Ovšem dnes je jich nějak víc. Tázavě povytáhnu obočí, když skupina palácových stráží přijde vyžádat ještě něco.

„Mé zbraně?“ Podivím se a jen tak tak zase vyhladím čelo, které se začalo podezřívavě mračit. „No, dobře tedy. Pokud si to sultán přeje.“ Vyslovím tu jedinou správnou odpověď a odepnu od pasu, jak svůj meč, tak také dýku zavěšenou na druhé straně. Více toho s sebou skutečně nemám. Dýky skryté v rukávech, naostřené jehlice ve vlasech a nebo duté prsteny s otrávenými prášky do vína nebyly něco, co bych dobrovolně využívala. Možná ta dívka tehdy. Tu to učili. Ale to už bylo dávno.

„To je samozřejmost.“ Pokývnu na Salmana, ke kterému jsem si vypěstovala za tu dobu, co jej znám, nefalšovaný respekt. Ostatně lidí jako on tu v paláci není mnoho. Bohužel. Nejsem příliš nadšená z toho, jak se to zatím vyvýjí. Ostatně Emori a její varování v tomto světle působí ještě aktuálnější, než by se mi líbilo. Přesto... musím to celé sehrát až do konce. Jakéhokoliv.

„S hostem?“ Podivím se, zatímco vykročím vedle Salmana známou chodbou, která působí proti světům tam za mořem zdobně a honosně. Pamatuji si, jak jsem tu kráčela poprvé v životě a rozhlížela se kolem sebe jako u vytržení. Nikdy jsem ani zdaleka nebyla na podobném místě. Ani ty historky u ohňů o dalekých krajích neodrážely ani z poloviny realitu. Některé stavby zde skutečně působily jako div světa. Avšak čím častěji jsem tu procházela, tím méně jsem se rozhlížela a více soustřeďovala na to, co mělo následovat. Často nové úkoly, hlášení o válečných taženích či misích. A dnes? Sama jsem tentokrát netušila.

„Očekávala jsem jednání pouze se sultánem, ale… Samozřejmě, pokud se k nám na jeho pozvání někdo další připojí, bude to jistě vhodná společnost.“ Pokračuji diplomaticky. „Někdo z velitelů?“ Nevydržím se nakonec nezeptat, zatímco kráčíme hlouběji do paláce, kde se to tak jako tak stejně velmi brzy dozvím.

Walerie

Smířené čekání na místě až se věci nějak pohnou ti nikdy nebylo blízké, týdny od boje ve Fayzabádu jsi trávila v pohybu. Stále jsi měla povinnosti vůči přeživším své jednotky, nemluvě o tom, že nyní byl více než kdy jindy vhodný čas nijak nezahálet se zbraní v ruce na cvičišti. Každý den sis našla cokoliv, abys nemusela sedět na místě a čekat. A nehodláš to dělat ani dnes.

„Jistě, paní,“ kývne rychle jedna ze tvých služebných a rychle se vydá zařídit vše, co sis pro dnešní den přála. Nakonec na tebe tak do hodiny čekají nachystané zásoby – dostatečné množství vody i mátového čaje v čutorách, včetně pečlivě zabaleného jídla tvořeného plněnými pita plackami a ovocem. Ramad už hrabe netrpělivě kopytem, když vejdeš na nádvoří. Čeká tam na tebe pečlivě vyhřebelcovaný a nachystaný. Je to krásné zvíře. Ušlechtilé a vytrvalé, černý hřebec je jedním z cenných kousků ze sultánových stájí. Chov koní byla sultánova vášeň, a jak jsi už poznala, tak se zde bral nesmírně vážně. Na čistotu chovné linie zdejších arabských koní se dbalo v takovém měřítku, že i hříbě klisny nakryté nesprávným hřebcem bylo zabito dříve, než se stačilo dotknout země.

A tak vyrazíš směrem k drahokamovým dolům, těm nejznámějším napříč celou zemí. Ostatně… Drahé kamení je něčím, co nikdy neztrácí na své hodnotě, ať už se tím platí kdekoliv. Na rozdíl od zlata a peněz. Tak proč nespojit příjemné s užitečným?

Když se vracíš k městu, šeří se. Cítíš, jak se ochlazuje a ze setmělé pouště se vytrácí i ty poslední zbytky horkého denního tepla. Rozhovor s Mohsinem tě zdržel více než jsi původně očekávala, ovšem navzdory tomu to bylo příjemně strávené odpoledne. A navíc i úspěšné, ve váčku sis vezla hned několik opravdu pěkných kamenů sytého modrého zabarvení a vedle toho i několik žlutých, které se na slunci skutečně zlatě leskly. Navrch k tomu i jeden vzácně zabarvený – purpurový, který by byl opravdu hřích tam nechat.

Ve městě to i s příchodem večera žije – dost možná že o to více. Naštěstí ovšem nemusíš projíždět rušnými ulicemi, tvůj dům stojí na okraji a má kolem sebe příjemně velký pozemek držícího ho stranou od zvědavých očí. Ostatně soukromí ve městě, kde mnozí sledovali každý tvůj krok, byla opravdu příjemná věc.

Nádvoří domu je osvětlené a sotva se rozezní klapot kopyt na kamenném dláždění, tak z domu rychle vyjde Latifa. „Paní!“ vyhrkne, avšak vzápětí se trochu zarazí a rychle se ukloní. „Byla cesta v pořádku?“ zeptá se tě o něco mírněji. „Byl tu posel, paní Walerie, asi před hodinou… Přinesl zprávu z paláce… Já vím, nakázala jste, že pro vás máme poslat, ale paní Emori říkala, že to už na vás počká zde,“ pokračuje dál omluvným tónem hlasu. „Čeká na vás…“

„Přímo tady,“ ozve se ze vchodu za ženinými zády, ze kterého v tu samou chvíli vyjde beduínka a nonšalantně se opře ramenem o zádveří. „Nemusíš pospíchat, myslím, že když jsi vydržela čekat týdny, tak ó ctihodný al-Nasir to zvládne pár hodin,“ ušklíbne se. Typické. Pro Emori to byl jen další člen zdejšího patriarchátu, který tak z duše nesnášela.

„Tady,“ počká si až seskočíš z koně a dojdeš blíže, „přímo do vlastních rukou,“ podá ti složený papír s pozvánkou do paláce. Neprodleně, píše se tam. Avšak marně bys pátrala po něčem konkrétním, zda se jedná o setkání u večeře nebo cokoliv dalšího, co by ti napovědělo. Ne, tohle je nečekaně neosobní prosté předvolání do sultánova paláce.

„Takže?“ povytáhne Emori obočí s neskrývanou zvědavostí a lehce se zamračí. „Už jsem ti říkala, že z toho všeho mám od Fayzabádu divný pocit?“ nadhodí polohlasně, když se ocitnete na nádvoří samy. Ovšem bez ohledu na to… Jedná se o pozvání, které nemůžeš odmítnout.

Palác Dar Al Maarifah stojící uprostřed města je středobodem sultanátu dost dobrá už po více jak staletí. Jedná se o impozantní místo, takřka jako z jedné z těch pohádek, co si vyprávějí světští u ohně. Příběhy o dalekých zemích, kde stojí paláce vystavěné z mramoru a zlatými kupolemi namísto střech. Dokonce i v šeru nastupujícího večera se nedá palác přehlédnout, všude planou lampy a vysoké železné koše osvětlující většinu paláce.

Už jsi zde byla mnohokrát. Jako al-Nasirův host i v rámci vojenských porad. Víš, kterou z několika bran musíš projet, aby ses dostala malé nádvoří. Hlídka u brány tě ostatně pustí bez jakýkoliv průtahů, dokonce ani nemusíš ukazovat pozvánku. Těžko říci, zda o tobě ví nebo za to vděčíš své pověsti i tomu, že tudy jezdíš celkem pravidelně. Ostatně vše probíhá hladce, jak jsi zvyklá.

Na nádvoří si od tebe převezmou sloužící koně, aby se o něj náležitě postarali po dobu tvé přítomnosti zde. Avšak přeci jen je jedna věc jiná. Dnes musíš po dlouhé době jako kterákoliv jiná návštěva odevzdat všechny své zbraně. Ne, nikdo tě potupně neprohledává, ale ty viditelné odevzdat musíš.

„Děkuji, velitelko Walerie,“ kývne hlavou muž v turbanu a stejnokroji zdejšího služebnictva. Znáš ho, jmenuje se Salman a je osobním sluhou sultána. Je to čest a privilegium. Je to právě on, kdo k němu uvádí veškeré návštěvy – a taky jeden z mála v tomhle paláci, kdo se na tebe nedívá skrze prsty. Dokonce ani tehdy, když si myslíš, že se nedíváš. „Prosím, následujete mě. Sultán al-Nasir al-Hassan vás se svým hostem přijme v safírovém ivánu,“ pousměje se na tebe a naznačí ti, abys ho následovala známi chodbami paláce.

Bezvětří

Nestihnu to zastavit. Nemám šanci. Jen co vystoupím ze stínů a strhnu z koně toho zatraceného bastarda, zároveň vidím, jak se čepele jeho vojáků zaseknou do těl několika z mých mužů. Až teď mi dochází, že tohle celé musel mít naplánované dlouho předem a nemohlo to být jen chvilkové pohnutí mysli. Ne, ti muži věděli co dělat. Čekali jen na potvrzující rozkaz, který také dle plánu přišel.

Strhnu je z koně a i když bohužel neslyším to křupnutí kosti, sama dobře vidím, že jeho ruka je zlomená do nepřirozeného úhlu. Možná za jiných okolností bych si podobný moment užila. Nechala jej zaplatit za to, že se odvážil sáhnout na životy mých lidí, ale teď nemám čas. Ne, když kolem začíná zuřit boj. Jediný, kdo ho může zastavit je Makram a tak pronesu to jedinou prosbu, se kterou jsem ještě ochotná se zdržovat. Avšak jeho odpověď je očekávaná. Tedy až na pár detailů. Byl to vždycky tvrdohlavý povýšený mezek!

„Hmmh.“ Zašklebím se, když mě nazve čarodějnicí, ale jeho obvinění se mě příliš nedotkne. Ano, jsem čarodějnice. A právě proto teď nesedí v sedle svého koně, ale klečí krvácející v prachu přede mnou. Jeho výhrůžka mě opět nechává ledově chladnou, alespoň na povrchu. Ne, tohle se neděje kvůli mně. On je ten, kdo dal ten rozkaz. A ať už je to kvůli jeho ješitnosti nebo jiným zákulisním bojům o moc, teď na tom nesejde. Zemře tu. A já…? To se ještě uvidí. S tichým svistnutím tasím od pasu zbraň.

„Zbytečné plýtvání dechem na tak hloupá poslední slova, veliteli.“ A bez dalších zbytečných průtahů nebo snad řečnění kolem jej jediným čistým sekem setnu. Ne, nezaváhám. Tohle není chvíle, kdy bych si něco takového mohla dovolit. Nemáme čas. Nikdo z nás. Jeho pobočník cosi zděšeně vykřikne, ale to už přejdu okamžitě do útoku a postarám se o to, aby se síly opět o nějakého toho muže vyrovnali.

Krev teče proudem a nohy bojujících vojáků na ní sem tam podklouznou. Je jí tu tolik. K té patřící povstalcům se přidává i ta patřící Makramovým mužům a bohužel také těm mým. Stíny mne obklopují a zase pouští ze svého objetí, abych kolem sebe rozsévala smrt. Jako už tolikrát před tím. Avšak tentokrát je něco jinak. To něco, co tomu masakru přihlíží z temnot. Cítím to doslova v kostech. Něco se blíží. Rozseknu břicho jednoho z vojáků z Makramovy jednotky a zatímco se umírající chudák snaží udržet v rukách své vyvalené vnitřnosti, ohlédnu se a… A zahlédnu tu bestii ze svých snů. Tu, která mě konečně dostihla.

Pár dravčích očí se výhrůžně zableskne a…

๑ ๑ ๑

Otevřu oči a přidušeně se nadechnu. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kdeže to vlastně jsem. To, že bitva o Fayzabad je dávno za mnou. To, že ta bestie z mých snů zůstává nakonec pouze tam, ač mě poslední noci pronásleduje s nebývalým odhodláním. Už ani nevím, kdy jsem prospala pořádně celou noc. Od Fayzabadu snad… ještě nikdy.

Posadím se a přitáhnu nohy k tělu, než si o kolena zahalená lehkou přikrývkou opřu orosené čelo, dokud se můj dech nezklidní. Tohle není příjemné ani trochu. Na druhou stranu žiji, a to velká část členů mé jednotky už říct nemůže. Tomu bastardovi Makramovi jeho plán skoro vyšel. Přesto podcenil nejenom mě, ale i schopnosti mých vojáků. Naštěstí. Někdy se hodilo, že se na nás někteří z ostatních velitelů dívali skrz prsty.

Většinu jeho jednotky jsme pozabíjeli a těch pár zajatců jsem předala sultánovým silám k výslechu. Potřebovala jsem alespoň nějaké svědky. Přeci jen došlo k vzájemnému střetu dvou jeho jednotek. Ne, nehodlala jsem v tomto lhát. Ne, když jsem byla v právu já. A nepochybovala jsem, že to z nich už zruční vyjednávači dostanou. Ovšem… stále jsem čekala na výsledek. Bez informací. Bez pozvání. Už několik dlouhých týdnů.

♬♬♬♬♬

Nemá ale smysl tu jen tak ležet a nic nedělat. Ať už za tím bylo cokoliv, nemohla jsem s tím nic dělat. Ne odtud. A tak jsem se raději věnovala svým obyčejným činnostem. Po krátké ale osvěžující koupeli a lehké snídani, které jsem nakonec příliš nedala, jsem si nechala připravit koně. Nehodlala jsem zůstat zavřená v tomto domě a prostě čekat. Nebylo to domácí vězení nebo jsem to tak alespoň já nikdy nebrala. Během těch týdnů jsem prostě žila jako jindy. Trénovala, navštěvovala město a pravidelně se zastavovala ověřit stav přeživších z mé jednotky. Místní lékaři byli zkušení, ale bylo třeba dohlédnout na to, aby se mí lidé dostali k těm lepším, a o to jsem se osobně zasadila.

Dnes ale bylo v plánu něco jiného. V tmavém oblečení z lehké dlouhé látky jsem sešla do přízemí domu, abych mému ne zrovna početnému služebnictvu rozdala instrukce na dnešní den.

„Až mi Nadeem nachystá Ramada, vyrazím. Pravděpodobně se vrátím až k večeru. Každopádně, kdyby mě tu hledal někdo od sultánova dvora, pošlete za mnou spěšného posla a omluvte mé zdržení. Příliš s tím tedy nepočítám, ale jak se říká o náhodě… Hmm, no každopádně budu v Kharandských dolech. Jako vždy.“ Vysvětluji, zatímco si upínám k pasu své zbraně, bez kterých svůj dům opouštím opravdu jen málokdy. Navíc je několikahodinová cesta do Kharandských dolů střídavě také po poušti, pokud se jeden nechce držet zbytečně dlouhých kupeckých cest. „Nachystejte mi ještě prosím nějaké zásoby na cestu.“ Dodám, zatímco dopiji zbytek mátového čaje a energicky vykročím, abych se dochystala.

A tak za necelou hodinu už vyjíždím za město. Ne, dnes nestojím o to proplétat se jeho ulicemi. Přitáhnu si tmavě červený šátek halící mi hlavu i část tváře a zahledím se na chvíli do slunce, které opět žhne na obloze. Připomíná to… léto. Léto jsem měla vždy… ráda.

Naposledy se ohlédnu po siluetě města za mnou, než poplácám Ramada po černé srsti na plecích a vyrazíme. Do pouště. Do míst, kde mě nikdo nebude rušit a tentokrát snad ani pronásledovat. Zamířím hned na sever. Tam, kde se za pouští v Kharandském pohoří nacházejí známé drahokamové doly. Tam, kam rozhodně nemířím poprvé.

๑ ๑ ๑

„… Jak jsem říkala, Mohsine. Dvě stě je moc. Minule jsi mi udělal mnohem lepší cenu.“ Usměji se na postaršího muže s větrem ošlehanou a zarostlou tváří, který je jedním z předáků místních dolů. Kolem nás je množství šachet táhnoucích se dovnitř hory. Z některých se ozývají zvuky těžby nebo je i vidět zaprášené muže, jak vynáší v pletených koších na zádech natěženou horninu. Co jsem se tak dozvěděla, tak v některých šachtách pracovali otroci, ale v z větší části šlo o svobodné muže, kteří prací zde živili sebe i své rodiny. Špinavá práce. Pro takové jsem měla pochopení.

„Paní Walerie, ale tohle je skutečně dobrá cena. Podívejte. Přímo z nově nalezeného ložiska. Prvotřídní kvalita. Čistota!“ Nenechal se Mohsin jen tak odbýt. Ostatně tuhle hru jsme hráli už kdo ví pokolikáté. Modré neopracované kameny se na jeho dlani zaleskly a já si jeden z kousků vzala a podržela si jej proti slunci.

„Hmm, neříkám, že to není špatná kvalita, Mohsine, ale… Vím, že máš určitě někde i lepší výběr. Viděla jsem odtud ostatně už barevně sytější kousky. Nemluvě o tom, že si mi je už sám prodal.“ Mlasknu a vrátím mu kousek do ruky k ostatním.

„Tak co kdybys mi ukázal, co si necháváš stranou a já si vybrala pár těch čistších topazů. Nemluvě o tom, že by se mi k těm modrým hodilo i pár zlatých. Muž jako ty, jich určitě pár bude mít po rukách. A když je tu navíc to nové ložisko, tak věřím, že se možná na těch dvou stovkách nakonec i domluvíme. Jen si vyberu dle svého vkusu.“ Pousměji se a přátelským gestem naznačím Mohsinovi, abychom se vydali do stínu jednoho z nedalekých stanů a dokončili obchod.

„A jak se mají děti? Slyšela jsem, že…“

Nakonec ne všechny dny bylo třeba trávit na válečném poli.

Kazandra

„Ale no tak,“ ohradí se Arek vůči tvému nařčení, „předsudky jsou ošklivá věc, víme?“ zvesela se ušklíbne. Bouřlivé vítání vzápětí střídá o něco střídmější, nicméně neméně upřímné. Arek tě nakonec pustí, aby se s tebou mohl přivítat i jeho bratr, který se na okamžik zatváří takřka omluvně. Některé věci se zkrátka nemění. Aron tě krátce obejme, nepřehání to jako jeho bratr, přesto si tě na chvíli přitáhne blíže na znamení, že tě opravdu vidí rád. Přeci jen… Skutečně, bývaly časy, kdy jsi s dvojčaty trávila dost svého času, a to nejen kvůli výcviku. Některé věci se zkrátka nezapomínají a staré vazby nemizí dokonce ani přes to, čím jste se stali.

„No, vypadá to, že nás čeká společná cesta domů,“ pousměje se, „aspoň nám to rychleji uteče. Vlastně jsem rád, konečně normální společnost na cestě – dokážete si představit, jaké to je být furt jen s tímhle koněm?“ kývne s uchechtnutím na Areka.

„Hej, jaký kůň! Naopak, já jsem ten chudák! Být furt s takovým sucharem, co nemá rád zábavu,“ Arek se ani na chvíli nenechá. Aron jen zavrtí hlavou a bez dalších slov odtáhne od stolu volnou židli vedle sebe, aby ses mohla posadit k jejich stolu. To už se jde posadit i Arek, který bere místo vedle Wioly upíjející z hliněného poháru.

„Jo, kdyby se ptala jen na ponožky, co?“ zakření se Arek, čímž si od zmiňované vyslouží pěstí do ramena. Ten si z toho ovšem nic nedělá a prostě ji na chvíli vezme kolem ramen.

„Jako bych snad musela někoho zpovídat, tenhle neřekne jen to, co neví,“ ušklíbne se tmavovláska. „Ale je to jen pár měsíců, co jsme se s dvojčaty viděli naposledy,“ vysvětlí ti. Předtím se o tom nezmínila, i když na věci to ve výsledku nic nemění.

Arek mávne na procházející obsluhu a poručí si další pohár a doplnit džbánek. Netrvá tak dlouho a pohár přistane právě před tebou – aby ti ho Aron bez ptaní nalil plný takřka po okraj. Voní to jako pivo, ale cítíš zároveň sladkost a slabou vůni medoviny, která přebíjí hořkost chmele.

„Jak dlouho vlastně? Rok? Déle? Hm, vážně je to už dlouhá doba. Hm… Kde začít,“ pousměje se na tebe Aron.

„Já bych věděl. Co si takhle připít, hm? Na to nečekaný setkání!“ vloží se do toho Arek, který tě vybídne, aby ses stejně jako ostatní chopila dolitých pohárů. „Je to skoro jako osud, hm? Že se všichni vracíme ve stejnou chvíli domů,“ poznamená. Vlastně… Není daleko od pravdy. Tohle se opravdu nestávalo často. Sama jsi dostala zprávu, aby ses vrátila – namísto dalšího úkolu. A Wiola na tom byla podobně, co jsi tak slyšela. I Krisztián se měl vrátit…

„Tak na šťastný shledání?“ nadhodí Wiola.

„Na šťastné shledání,“ souhlasí Arek s Aronem takka unisono.

„A taky na to, že jste tak milé a hodné, že nás nenecháte spát ve stáji, ale podělíte se s námi o pokoj,“ doplní Arek.

Aron ti věnuje další omluvný pohled. Je pravda, že Formanka je plná – dost na to, aby sis nemohla vzít svůj pokoj, jak jsi byla zvyklá. Nakonec to ale měla být jen jedna noc, a tak se dalo s smířit s tím, že ji budeš sdílet s Wiolou. S přípitkem se nikdo neostýchá, ostatně z toho, co vidíš na stole tady už nějakou chvíli popíjí. A Arek rozhodně působí, že má popito.

„Každopádně…“ chopí se Aron slova, aby ti konečně odpověděl na tvoji otázku. Stalo se toho opravdu hodně. Dvojčata skutečně dost času strávila na jihu říše, na samotných hranicích s mořem, ve službách jakéhosi barona, který měl poměrně velké problémy s rebélií na svém panství. Zároveň nechtěl, aby do jeho věcí strkalo nos císařství, a tak využil Společenství. Arek s Aronem strávili několik měsíců lovením členů tamního odboje a boji v té malé občanské válce, co tam vypukla. Rozhodně oba mají, co vyprávět.

„A co ty? Paní Sulkowski,“ usměje se Aron. Od někoho jiného by to mohlo znít jako rýpnutí, ale pořád ho znáš dost na to, abys věděla, že to nemyslí zle. S tím ti opět dolije… Nebo to byl snad Arek? Nějakým záhadným způsobem ti totiž z pohárku příliš neubývá. A rozhodně to není jen pivo, navíc je smíchané s medovinou.

„A pan Sulkowski? Jak princátko zvládá, že jsi ta důležitější?“ neodpustí si Arek a tentokrát to rýpnutí zcela jistě je. I když ne do tebe.

„Areku…“ zahučí Aron varovně, vědom si toho, že tímhle bruslíte na dost tenkém ledu.

Ten jen obrátí oči v sloup. „No jo, no jo. Však já to tak nemyslel, Kaz to ví. Víš to, že jo? A na to si připijem!“

Elzbieta

Velitel Makram tvá slova ignoruje. Hledí na tebe se směsicí despektu a znechucení, když k němu promlouváš jako k sobě rovnému. A co více. Odmítáš jeho štědrou nabídku. Znáš muže jako on, vždyť jak dlouho jim trvalo, než přijali, že s nimi sedíš u jednoho stolu? Sultánova oblíbenkyně. Cizinka. Žena. Byli ovšem tací, kterým to nevadilo a přijali tě. Nicméně velitel Makram mezi ně rozhodně nepatřil, ačkoliv zároveň před sultánem zachovával ohledně tvé existence aspoň… Neutralitu. Ovšem nyní je to pryč. A to, co čteš z jeho tváře… Přinutí tě to zpozornět. Napnout sluch i ostatní smysly.

A pak to zaslechneš.

Příkaz, který změní všechno.

* * *

Neztrácíš čas. Žádný totiž nemáš. Vykřikneš ten jednoduchý povel ve stejnou chvíli, kdy vojáci Makrama učiní to samé a vrhnou se vstříc členům tvé jednotky. Někteří stačí tasit. Avšak většina z nich je zraněná, unavená z náročného boje v ulicích města. Není šance, abyste se z toho dostali bez ztrát. Víš to. A ví to i oni. Pohneš se rychle vpřed, vstříc stínu napínajícímu se přes náměstí. Koutkem oka spatříš Aslama s Emori, jak se bez váhání vrhají do boje. A také Idrise se Zahrou, jak se do nich nemilosrdně zakousne hned několik čepelí dříve než stačí cokoliv udělat. Vojáci nepochybně dostali své rozkazy ještě před tím vším. Počínají si rychle. Brutálně.

Ponoříš se do šerého světa bílé a černé, který ti už tolikrát zachránil život. Pamatuješ si jaké to bylo poprvé… Ovšem teď? Přes kůži se ti přelije chlad a šimravý pocit síly deroucí se skrze kůži ven. Mihneš se stíny jako bys byla jeden z nich. Tvůj cíl je jasný. Jezdec na koni, ten, který to začal a jako jediný může skončit.

Vynoříš se jen kousek od něj. Kůň polekaně trhne hlavou, avšak v dalším okamžik strhneš surově jezdce z jeho sedla. Makram bolestně vyhekne a zapře se oběma rukama, aby se zvedl ze země. Krvácí. Jedna z rukou se mu podlomí, dost možná zlomená. Syčivě vydechne, to už ovšem taháš zbraň. Váš pohlede se střetne a těch pár vteřin se natáhne do nekonečna.

„Čarodějnice!“ zasykne. „Ne. Jen se dívej. Dívej se, jak všichni pomřou jak psi. Jen. Kvůli. Tobě,“ odplivne si. „Nikdy mezi nás nebude patřit.“

Z jeho výrazu i slov je ti jasné jediné. Nezastavíš to. Teď už jde jen o jediné… Přežít. V slabém měsíčním světle se zaleskne čepel, jak pohneš rukou a rozpřáhneš se. A tneš.

V tu samou chvíli ti přeběhne po kůži zamrazení. Do zátylku se zabodnou tisíce drobných jehliček společně s temným hrdelním zavrčením. V nočním šeru uličky se zalesknou dvě bílé prázdné oči. Ze stínu se vynoří silueta dravce, co konečně dostihl svoji kořist.

A ty…

* * *

… otevřeš oči.

Vysokým lomeným oknem se do ložnice dere sluneční světlo na znamení dalšího horkého dne. Tlusté zdi tvého domu naštěstí mezi sebou drží oproti venku příjemný chládek. Přesto jsi zpocená a srdce ti tluče jako bys právě doběhla přes celé město. Chvíli trvá, než to odezní.

Další noc je za tebou. Další noční můra.

Od Fayzabadu uplynulo už několik týdnů, přesto se ti to stále vytrvale vrací a proplétá s dalšími nočními běsy, které tě od té doby navštěvují. Ta příšerná noc, kdy jsi přišla až na pár lidí takřka o celou jednotku. Nebyl to boj, ale jatka. Makramovi vojáci je tam povraždili jak psy – přesně jak ti přislíbil. Měla jsi dopadnout stejně, ale pořád jsi měla víc es v rukávu než tvůj oponent. A tak jsi to byla ty, kdo se vrátil zpátky živý – a ne Makram.

Je to už pár týdnů, co jsi zpátky. V bezpečí svého domu, ovšem… Skutečně? Od tvého návratu panuje zvláštní bezvětří. Stále čekáš na audienci u sultána al-Nasir, která ovšem stále nepřichází. Stejně jako přiřazení nové jednotky či svolení vybrat si vlastní rekruty.

A tak nezbývá nic jiného než čekat. Otázkou jen zůstává jak dlouho. A zda je vůbec na co. „Čarodějnice!“ zní ti ještě nějakou dobu v hlavě. To, jak se na tebe Makram díval. Jako by to všechno věděl.