Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Přeci jen se rozhodneš rameno a paži nechat si obvázat a stáhneš si halenu přes hlavu dolů. Spodní košilka z teplé látky s širokými našitými ramínky, co zároveň natěsno obepíná a stahuje hruď stále zakrývá hruď, avšak taky dává dobře vědět, co se pod ní vlastně ukrývá. Werther to ovšem nijak nekomentuje, ani na tebe kdovíjak nezírá. Podívá se, to jistě, ale není v tom nic nepříjemného. Ostatně, už za svůj život musel vidět dost dívek – a velmi pravděpodobně o dost více odhalenějších, než jsi teď ty.

Jakmile si namažeš rameno i paži, tak vezme pruhy látky a zkušeně ti s nimi paži i rameno stáhne. Trochu se tím omezí sice celková hybnost té ruky, avšak o to svým způsobem jde a bude ti rozhodně příjemnější takhle fungovat než sykat bolestí při každém neopatrném pohybu. A nebude to rozhodně poprvé, co máš nějaké omezení. Jakmile je obvázáno, nic ti nebrání se opět doobléci.

Werther trpělivě čeká, než tak učiníš, přeci jen… Čeká vás mnohem vážnější rozhovor, než bys čekala. A že povídání si o knížkách a místních knihovnách to opravdu není.

Mistr tě pozoruje v očekávání odpovědi na svůj… Poněkud zvláštní návrh. Znepokojivý návrh. Jiné děvče na tvém místě by se dost možná i vyděsilo, přeci jen po tobě chce, abys sama ty místní rabiáty vyhledala a… A co? Odvedla je někam do lesa?

A pak se usměješ a souhlasíš. S potěšením, mistře. Tohle je více než souhlas, to je s radostí přijatá nabídka. Werther… No, působí, že se mu trochu ulevilo. Možná i něco více vzhledem k tomu, že se v další chvíli objeví náznak úsměvu i v jeho tváři, do které se vzápětí vloudí ten soustředěný zapálený výraz někoho, komu vyšla první část plánu a nyní nastal čas přistoupit k další.

„Výborně, výborně…“ zamumlá spokojeně a přemýšlivě zároveň.

Vzápětí se ovšem krátce zarazí. To, když položíš otázku, co se přeci jen sama nabízí. A jaký, že je to plán?

„Hm. Zatím bych nepředbíhal. Musím si ještě projít okolí a najít… To správné místo. Možná jejich místo. Určitě nějaké budou mít…“ přemýšlí nahlas. „Co by…“ pokrčí vzápětí rameny, ovšem jeho hlas nezní zdaleka tak lehce, naopak si drží stále tu svoji nezvyklou vážnost. „Zjistit pravdu…“ pronese tónem, díky kterému vůbec nepochybuješ, že Werther tu pravdu dokáže zjistit bez ohledu na to, jak moc mu bude kdokoliv z nich zapírat. Že tu pravdu z nich dostane a dost možná to nebude vůbec pěkný pohled. Je to zvláštní. Takhle ho neznáš. Nikdy jsi nezažila, že by mu na něčem tolik záleželo jako právě na tomhle. Opravdu to skoro působí jako by to pro něj bylo svým způsobem osobní.

„A pak… Vztáhli ruku na jednoho z nás. Takové věci se nepromíjí. Je to jedno ze základních pravidel Společenství, Kazandro. Když to projde jednomu, dává to špatný příklad ostatním… A pověst, pověst máš jen jednu. Tak proč si ji nechat někým špinit, hm?“ lehce se ušklíbne.

„Nicméně… Jak jsem říkal. Jedno po druhém…“

Elzbieta

Zlatovláska si tě zřejmě nevšiml na kolik je zaujatý hledáním někoho nebo něčeho jiného. O co jde se můžeš jen domýšlet, zvláště když se rozhodneš u trhovkyně se šátky přeci jen setrvat o něco déle navzdory tomu, že sis už sama pro sebe nakoupila.

Tvým cílem se nyní namísto nakupování stává trojice dívek. Ta s otěžkem je taková nevýrazná plavovláska, nepříliš hezká a už vůbec ne něčím zvláštní. Tuctová holka z dědiny, jakých všude bylo mraky a žily si svůj šťastně nešťastný upocený život. Oproti tomu ta nejhovornější je brunetka s živýma modrýma očima, co zajisté musely učarovat nejednomu mládenci, ačkoliv dívka také není kdovíjaká kráska. A trojici pak doplňuje trochu silnější dívka se světle hnědými vlasy a očima podobné barvy. Usměvavá, s tváří možná až příliš kulatou. Všechny tři švitoří nad šátky, které berou do rukou a navzájem si je přikládají na rameno či pod tvář, jak vybírají a vybírají. Je skoro až zvláštní vidět takhle někoho… Obyčejného. S obyčejnými starostmi…

Když se jim bez varování vmísíš do hovoru, všechny tři jako na povel ztichnou. Zatěkají pohledem mezi tebou a šátky a jedna z nich, ta s kulatým obličejem se pousměje.

„Hmm, říkala jsem, že bychom se měly podívat i na tyhle…“ řekne spokojeně a natáhne se po těch vzorovaných, na které jsi je nenápadně upozornila. Trhovkyně má plné ruce práce s jednou postarší ženou, co si spíše poroučí, než aby vybírala, avšak v dlani výmluvně drží plný měšec, a tak se jí snaží vyhovět, jak to jen jde a vám tak nevěnuje příliš pozornosti.

Obrátíš se přímo k modrooké brunetce, co akorát drží v rukách tmavě zelený šátek s barevnou výšivkou květů. „Hmm, tak ve městě, jo?“ zkoumavě si tě prohlédne jako by se tě snažila odhadnout. „Není špatný, jen jsem si říkala, jestli není moc výrazný, navíc červená…“ je vidět, že váhá. A že se jí ten šátek líbí, ale dost možná prostě jen nechce hned sáhnout po něčem, co jí doporučil někdo jiný. Tvá slova ovšem zřejmě padla na úrodnou půdu, vidíš, jak děvče po rudém šátku pokukuje.

Nicméně se ti podaří zapříst s dívkami rozhovor nad šátky, který se nakonec zase tolik šátků netýká. Dozvíš se, že ta nejhovornější se jmenuje Ada, usměvavá baculka je Lena, a nakonec to nemluvné a lehce zakřiknuté děvče staré stejně jako ty je Tekla. Ovšem k řeči o chlapcích se příliš nemají, ačkoliv se dozvíš, že Tekla má mít za dva týdny veselku právě s Timurem, mlynářovic synem. Jinak to Ada smete se slovy, kterým se všechny povinně zasmějí, že kde nic není, ani smrt nebere a že tedy v okolních vesnicích to je panečku něco jiného.

A pak… Pak zavedeš řeč na starostova syna.

„To myslíš Tobiasze?“ zpozorní Ada a všimneš si, jak Tekla celá pobledne. Očima zatěká mezi vámi, než rychle sklopí hlavu a raději se usilovně věnuji prohlížení si šátků. „A co jsi zaslechla?“ zeptá se ještě Ada s jistou zvědavostí.

„Určitě nic, co bychom samy nevěděly,“ ušklíbne se Lena.

„Shh, takhle bychom…“ špitne tiše Tekla, kterou ovšem rázně umlčí opět Ada.

„A co? Ještě před půl rokem to byl stejný ošoust jako ti ostatní. Kdyby jeho otce nezvolili za starostu, tak jediný, čím se může chlubit je, že chovaj prasata a krávy. Však to není dlouho, co sám smrděl od hnoje, a teď ohrnuje nos nad ostatníma,“ ušklíbne se. Přeci jen se v další chvíli trochu zarazí, když jí dojde, že tam jsi stále i ty.

„No, já z něho vždycky měla trochu divnej pocit,“ připustí Lena.

„Houby divnej. Stačí trochu zahartusit a už se utíká schovat za Valeka,“ pohodí hlavou Ada.

A Tekla… Tekla ve tváři nemá snad ani ždibec barvy.

„Ano, mistře,“ přitakám.

Svými slovy jenom potvrdí mé domněnky. Nic příjemného to není, ale není to ani tragédie. Přemýšlivým pohledem sklouznu k masti s obvazy položeným na stole, krátce se odmlčím a pak si halenu přeci jenom přetáhnu přes hlavu. Bude jenom dobře, když se to zpevní. Odšroubuji víčko dózy, ponořím prsty do nazlátlé tekutiny a opatrně ji vmasíruji na citlivá místa.

Když se Werther překvapeně odmlčí, vzhlédnu k němu. Tohle nečekal. To je opravdu zvláštní, že bych raději zaplnila čas něčím užitečným? Jarmarky se pořádají dnes a denně. Jistě, nemáme mnoho příležitostí se jich zúčastnit, ale nezískám tam nic kromě pestrobarevné tretky, která si ponese ryze sentimentální hodnotu a bude překážet ve skříni. Na druhou stranu existuje jistá naděje, že starý starosta měl dobrý vkus v literatuře nebo že přinejmenším podědil, nebo snad dodal, něco přinejmenším trochu na úrovni. Podle toho, co mistr říká, to však moc pravděpodobné není… Maličko si povzdechnu, než znovu přenesu pozornost k podlitině.

„Co se dá dělat,“ zhodnotím jeho slova. „Možná se jí zeptám.“

A možná také ne. Už ze začátku nevypadala, že by s námi chtěla mít cokoliv společného, vlastně se nás nejspíše bála, a po včerejší noci, kdy se mistr vrátil až podezřele brzy, to nebude o nic lepší. Asi bych měla být ráda, že snídaně nebyla otrávená.

Přemýšlivě přimhouřím oči. Představy dobré knížky a pár hodin klidu se mi nechce vzdávat tak snadno. Jistě, s Wertherovými slovy značně poklesla naděje, že by tady mohlo být něco zajímavého, ale i tak jsem zvědavá. Co tak lidé mívají obyčejně doma? A co bych měla na policích já, kdybych knihy do nich vybírala jen a jen já? Jistě by to byla užitečná literatura, nic mravoučného ani fantaskního, nad něčím takovým bych jenom ztrácela čas.

Když už dóza s mastí leží zase na stole, rameno mám příjemně zpevněné a halenu oblečenou, mistr promluví. Bezděčně se napřímím. Jedné věci? V jeho hlase ubyde charakteristická lehkost, což mě jenom utvrzuje v tom, že jsou to nebezpečná slova. Nepochybně bude následovat úkol a soudě dle jeho zkoumavého výrazu to bude úkol, který se mi nebude líbit. Viditelně zpozorním. Pohledem neuhnu, naopak mu ho s klidem oplácím. Ani smykem však nedávám najevo, co si myslím. Ne, opět si nasadím tu netečnou masku, skrze kterou tady na výletě – jak to rozverně označila Ela – už chvílemi začínaly prosvítat upřímnější, uvolněnější paprsky světla.

V ložnici se na okamžik rozhostí ticho. Jenom na okamžik. To, co říká… Koutky mi cuknou a na rtech se mi roztáhne vzácný úsměv. Ani do něj se nemusím nutit, přesto je naprosto jiný od těch, které zdobily mou tvář včera. Je v něm něco… něco… co by Tobiaszovi velice rádo ublížilo. Nejenom za to, co udělal mně – i když to mě popohání ze všeho nejvíce –, ale také za to, co jistě udělal všem těm zatoulaným koťátkům, které se mu už dostaly do cesty. Například té zmizelé dívce.

„Ano, Tobiasz. A bylo by mi potěšením, mistře,“ odpovím nezvykle sladkým tónem, než úsměv zase pohasne. Vlastně mě i napadá několik způsobů, jak toho dosáhnout. Zahrát na to, že se mu mě včera podařilo zastrašit? Nebo ho naopak trochu vyprovokovat? Včera se mi dařilo zasáhnout správné struny, jistě bych je dokázala najít i dnes. „Na pár způsobů bych asi přijít dokázala. Možná přeci jenom nebudu potřebovat tu knížku,“ zatřesu hlavou s jistým pobavením. „Co máte v plánu…? Na večer?“

Mezi námi děvčaty

Tržiště vypadá stejně a zároveň naprosto jinak, než když jsem jej chvatně opouštěla. Stánky jsou na stejných místech, ale lidé všude kolem jsou naprosto jiní. Ani nevím, jak dlouho už uběhlo? Byla jsem tam jen pár chvil nebo klidně i hodinu? Či snad víc? Kdo ví. Je mi to vlastně vcelku jedno. Slunce i nadále svítí vysoko nad hlavami a značí tak, že mám dnes ještě dost času, než se budu muset vrátit za Větroplachem.

Stánek s šátky najdu s naprostou jistotou. Dokonce po cestě nezahlédnu ani záblesk fialové, po kterém se i přes své rozhodnutí sem tam ohlédnu. Ne, nepotřebuji na něj znovu narazit i přes to, že bych za ním nešla. Stále by to bylo nepříjemné. A to nejspíše pro nás oba. Jen drobně se zamračím, ale vráska na mém čele se zase rychle vyhladí, jen co přejedu prsty po jemných pestrobarevných látkách. Projdu je opět pečlivě všechny, ale zase se zastavím u těch nejbarevnějších. Samozřejmě.

Sáhnu nakonec po tom s převažujícími hřejivými tóny oranžové, žluté a červené. Působí jako kousek, který dokáže prozářit den a k mé oblíbené modré se bude skvěle hodit. Cena, kterou mi oznámí mladá žena mě přiměje zauvažovat jen na moment. Možná někdo na mém místě by to promýšlel déle. Zvažoval všechny možnosti. Ale já jsem já.

„Skvěle. Beru ho!“ Kývnu s potěšeným úsměvem a ruka mi zajede do kapsy, aby vytáhla požadovanou sumu. Vtisknu tři měděné mince ženě do dlaně a stáhnu si vyvolený šátek z dřevěného ráhna. Je nádherný! Rozmotám jej a bez otálení si jej volně přehodím přes oděv kolem krku. A jak se tak upravuji, zaslechnu jméno, po kterém mi v hlavě zacinká tichý zvoneček.

Valek.

Ten, se kterým to včera v hospodě skončilo málem… No, málem ne v hospodě. Kdybych vypila další skleničku té režné možná to skutečně vše dopadlo jinak. Stejně tak se mi ale vybaví to, jak držel Kaz na dvoře, zatímco ji Tobiasz mlátil. A to už moje mysl nebyla zakalená tím zpropadeným pitím.

Otočím se po hlase, který to známo jméno pronesl a mezi šátky zahlédnu trojici dívek, které zde vybírají něco pěkného na sebe. Rozumím jim. Přesto úplně netuším, o čem se baví. Ta jedna dokonce vypadá, že je s outěžkem. Sice to zatím není tolik vidět, ale skrýt se to už také až tak dobře nedá. Že by to byla ta, která by si měla brát Urbana? Ne, Timura. Byl to Timur, že? Vzpomenu si na toho lehce zakřiknutě a nešťastně vypadajícího mladíka, který s námi hrál karty.

Ale záhy zaznamenám koutkem oka ještě jednu známou postavu. Pan Zlatovláska kráčí davem a všímám si, že si ho všímá vícero lidí. Ne, přitahovat pozornost mu evidentně vůbec nevadí. Možná bych se ho měla zeptat, jestli už si rozmyslel, jak mu mám splatit včerejší pomoc. Pousměji se a udělám krok jeho směrem, ale pak se zarazím, když si všimnu toho nezvyklého chování.

Hledá někoho. Neměla bych ho zdržovat. Dost možná hledá samotného Bartela a pokud ten by se dozvěděl, že jsem s ním mluvila… Stačí, abych si vzpomněla na ten vyděšený a šokovaný pohled muže, když mě viděl…. Tak bych mu nadělala akorát zbytečné problémy. Možná bude lepší některé dluhy nechat promlčené. Navíc Werther chtěl pár informací. Skloním hlavu a otočím se. Váhavě a s posledním pohledem přes rameno, než vykročím k trojici dívek. Ještě před hodinou bych se rozhodla naprosto jinak, ale teď. Po tom setkání…

„Myslím, že tenhle růžový do nachova není úplně špatný.“ Usměji se na ně, zatímco se přitočím kolem šátku a jeden z nich podržím mezi prsty. „Ale člověk musí trochu vybírat. Přišla jsem na to, že ty pěkné lepší kousky jsou schované hlavně tady vzadu, aby si lidi koupili nejdříve ty obyčejnější.“ Šeptnu k nim spiklenecky, aby mě raději neslyšela prodejkyně, a ukážu na pár zdobených vzorovaných šátků, které se ztrácejí za těmi ostatními.  

„A ten rudý by také nebyl špatný. Takový jsem ani ve městě často neviděla.“ Podívám se na tu nejhovornější z dívek, která vypadá, že by mohla být tím nejupovídanějším členem trojice.

„Elzbieta. Projíždíme dnes Cziernowodou a zastavili jsme se tu na jeden den na jarmark.“ Představím se bez okolků. Už jsem si všimla, že když zazní jména, opadnou často jisté bariéry, jakmile si lidé už nejsou tak cizí.

„A nejste náhodou místní, hmm? Přiznám se, že jsem zde poprvé, ale musím říct, že váš jarmark si dnes v ničem nezadá s těmi z města.“ Pokračuji v přátelském tónu a přejdu blíže k dívkám. „Možná byste mi mohly poradit, co tu stojí za shlédnutí?... Nebo snad kdo?“ Zasměji se vesele, zatímco si je pozorně prohlížím.

„Už jsem zaslechla něco o starostovu synovi, ale to se povídá snad všude. I u nás doma. A že tam skutečně není o co stát. “ Nakrčím nos a mávnu ledabyle rukou. „Jen tak mezi námi. Moc toho v hlavě nepobral.“ Špitnu a poklepu si prstem na spánek. „A co pak s ním?“ Rozhodím pobaveně rukama, ale jakkoliv působím vesele a bezstarostně, dávám si dobrý pozor na jejich reakce. Alespoň mi to pomůže v tom, která z nich by nakonec mohla být nejvíce sdílná.  

Elzbieta

Jakkoliv k tobě doléhají zvuky z jarmarku konajícího se na náměstí i v nezvykle živých ulicích Cziernowody, zde cítíš jistý… Klid. Ne, svět se skutečně nezastaví jen proto, že bychom si to přáli. Vítr šumí v korunách stromů a po lesknoucí se hladině jezera odrážející modré nebe společně s mraky plujícími nad vesnicí, se přelévají drobné stříbřité vlnky. Ve stínu pod stromem by se dalo sedět klidně hodiny, dokonce i voda navzdory chladnějšímu počasí láká aspoň ke smočení nohou. Tvé plány jsou ovšem nakonec jiné, přeci jen… Kdo ví, kdy se bude opakovat podobná příležitost opustit zdi sídla Společenství a jeho pozemky, které za ty roky tak důvěrně znáš.

Vykročíš zpátky ke stánkům a vmísíš se zpátky mezi lidi. Tentokrát už Bartela nezahlédneš stejně jako ten povědomý záblesk fialové. Možná skutečně utekl pryč – stejně jako ty. Kdo ví. Není těžké opět najít stánek se šátky, u kterého ses zastavila prve. Výběr je skutečně pěkný – a rozhodně nejsi jediná, kdo zde postává a probírá se tou plejádou barev a výšivek. Společně s tebou se tu zastavilo i pár místních dívek, které se zaujatě probírají vystavenou parádou a nadšeně u toho štěbetají. Máš pocit, že snad mezi řečí zaslechneš i jméno, co tě lehce zatahá za uši. Valek.

A nejen to. Zdá se, že si dívky utahují zejména z jedné z nich, takové nevýrazné a nepříliš pěkné plavovlásky, která je jako jediná z nich oblečená v nepříliš stažených šatech… Při troše pozornosti není těžké uhádnout proč. Oblina břicha se zatím dá zakrýt, ale při špatném pohybu… Během toho švitoření padne i něco o svatbě. Zdá se, že se děvčata soustředí hlavně na výběr šátku pro onu dívku… Pak už není zase tak těžké si to spojit. Nepadlo něco o tom, že se jeden z nich musí ženit během včerejších karet?...

Upoutáš k sobě pozornost trhovkyně, když se zeptáš na cenu pestrobarevného šátku. Mladá žena se k tobě s úsměvem přitočí a přelétne pohledem z tebe na šátek a zpátky na tebe.

„Tři měděné koruny,“ vysloví bez váhání cenu šátku. Není to zrovna málo, ale ve městě by se něco takového prodávalo zajisté dráž. Tak či tak za tři koruny je šátek tvůj. Malá památka na tenhle útěk od povinností, výcviku i všeho, co se dělo v místě, kterému jsi byla již několik let nucena říkat domov.

Tentokrát tvůj pohled upoutá něco jiného než vousatá tvář muže, kterého jsi znávala. Avšak tenhle pohled sebou také přinese vzpomínky, byť mnohem čerstvější a podstatně šťastnější. Napravo od tebe se mezi lidmi mihne známá postava korunovaná dlouhými plavými vlasy, které si pro dnešní den Zlatovláska stáhl do ohonu. Oblečen je o něco křiklavěji a slavnostněji než včera, přitáhne tak k sobě nejen tvůj pohled. Nikam nespěchá, přesto vždy udělá několik kroků než se kolem sebe pátravě rozhlédne – skoro jako by někoho hledal.

Kazandra

Werther též již dosnídal, takže jakmile vás Ela opustí, není důvod chodit kolem horké kaše nebo na cokoliv dalšího čekat. Poodhrneš si halenu, abys odhalila rameno – ačkoliv ideální to není. Na samotném rameni nenajdeš žádné podlitiny, to až na paži v místě, kam tě zasáhla Tobiaszova noha, přesto máš rameno zatuhlé a trochu ti v něm tepe horkost. Werther udělá pár kroků a zastaví se u tebe, aby se nad tebe mohl sklonit. Prsty se dotkne ramene a krátce jej prohmátne, stejně jako o chvíli později paži. Zabolí to, ne že ne, ale není to nic hrozného – a už vůbec něco, co by snad dělal schválně.

„No, není to nic, na co by se umíralo, jen sis s tím ramenem hnula. Vykloubené to naštěstí není, zlomené taky ne, na to je to málo oteklé,“ zhodnotí to. „Neuškodí to namazat, ale pokud to budeš chtít stáhnout, tak to bude chtít tu halenu sundat,“ dodá vzápětí a opět se od tebe vzdálí. Mast s obvazy leží na stole a rozhodnutí je tak zřejmě na tobě.

„No, každý den není posvícení. Hlavně, když si přijdeš do kuchyně pro snídani v poledne a kuchařka tam není,“ mistr se drobně ušklíbne, ale nezdá se, že by ho tvé malé rýpnutí do dnešní snídaně nějak rozzlobilo nebo si to bral kdovíjak osobně. Naopak společně se svými slovy jen nonšalantně mávne rukou, ačkoliv moc dobře víš, že jsou tací, u kterých by ti taková poznámka rozhodně neprošla tak lehce.

Odhodláš se tak k dotazu na zdejší knihovnu – a v tu chvíli spatříš v mistrově tváři něco, co už ti předem napoví, že jeho odpověď už tak moc kladná nebude. Werther zaváhá – a zatváří se i trochu překvapeně, zřejmě tohle tak úplně nečekal. Ostatně, kdo by si chtěl číst namísto toho si užít jarmarku a toho, že máte svým způsobem… Volno?

„No, pár knih tu možná bude po bývalém starostovi, ale nevím, jestli bych tomu říkal zrovna knihovna. Vaska číst neumí, tady na vesnici se tohle moc neučí ani chlapci, natož děvčata. K práci to nepotřebují a vesnických učitelů moc není,“ vysvětlí ti. „Na tohle by ses každopádně musela zeptat přímo jí. Bude někde v domě, ta sláva venku ji moc neláká,“ nepřímo ti naznačí, že tohle máš ve svých rukách ty a on zřejmě nebude ten, kdo by šel orodovat za vdovou kvůli nějakým knihám.

Zřejmě tvá žádost o knihy nebude tak úplně zadarmo.

„Nicméně, chtěl jsem si s tebou promluvit ještě o jedné… Hm, věci,“ promluví Werther vzápětí, když už to působí, že je váš rozhovor u konce. Tentokrát nezní tak jistě, naopak… Vážně. Jeho hlas postrádá tu obvyklou lehkost.

„Co myslíš, Kazandro, zvládla bys další malé setkání s tím… Jak jste říkali, že se jmenoval… Tobiasz? Ano, Tobiasz to byl. Tak tedy setkání s Tobiaszem. Možná i ostatními, ale jedno po druhém,“ mluví a zamyšleně si tě u toho prohlíží jako by se snažil předem odhadnout tvoji reakci.

„Určitě budou na tom jarmarku taky. Nechci po tobě, abys s nimi teď někam chodila, jen… Dejme tomu, že by bylo příhodné, kdyby se večer vzdálili od hlavní zábavy někam… Do ústranní…“

Zhluboka se nadechnout

Spěchám. Jedna noha střídá druhou v rychlém sledu. Barvy okolí se rozpíjejí stejně jako zvuky, které se nesou ze všech směrů. Nevěnuji jim však pozornost. Jediné, čeho si všímám, je možný záblesk fialové. Proplétám se mezi lidmi, aniž bych vlastně věděla, kam jdu. Ani netuším, jak dlouho tohle trvá, ale pak najednou jsem prostě… někde úplně jinde.

Přede mnou se leskne poklidná hladina jezera a nedaleko stojí opuštěná lavička, která jakoby doslova čekala na mě. Dlouze vydechnu a zase se nadechnu. Připadám si, jako kdybych sem běžela. Možná nakonec i trochu ano. Pár už volnějšími kroky dojdu k lavičce, na kterou se ztěžka posadím.

Co to mělo znamenat? Měla jsem tušit, že tu někde bude. Vždyť vím, že to jsou oni. Tak proč mě to tak zaskočilo? Složím ruce do klína a zavřu unaveně oči. Nevím, jak se mám z toho všeho cítit. Být to před pár lety, křičela bych na něj. Zlobila se. A pak s brekem prosila, ať se můžu vrátit k nim. Zpátky domů. Ale dnes…

„Zatraceně… zatraceně.“ Zabořím hlavu do dlaní a prsty si vjedu do vlasů. Samozřejmě, že si pamatuji, co mi řekla Gretel. Za kolik jsem jim stála. Pár mizerných zlatých! Po tolika letech, kdy jsem myslela, že jsme rodina. Rodina se přece… neprodává. Ale možná nakonec jsem si něco takového myslela jen já. Moje opravdová rodina byla mrtvá. Od té doby už to bylo jen o tom..., komu jsem se hodila. Jednou jim. A teď… Společenství. Ostře se nadechnu a pevně zavřu oči. Hloupá, naivní holka!

Vítr se mi hravě vplete do vlasů a rozfouká je do všech stran, snad jako kdyby mi chtěl připomenout, že tady na světě jsou i jiné věci. Trochu se narovnám a zakloním hlavu, zahledíc se nahoru do rozložité koruny stromu. Spletité větve se roztahují do všech stran a mezi třepotajícími se lístky se míhají sluneční paprsky. Je to skutečně ohromující pohled. Zaposlouchám se. Najednou slyším zpět ptáků z koruny nade mnou. I tiché šplouchání vody o břeh jezera. I ten svistot větru mezi listovím. Ne, svět se nezastavil. Nikdy se nezastaví. A je jen na nás, jestli se odvážíme rozhlédnout kolem…

Dlouze se nadechnu a rty se mi mírně prohnou do úsměvu. Co bylo… bylo. Nemůžu to změnit a vlastně ani nechci. Jsem teď spokojená? Jak kdy, ale v tuhle chvíli? Ano, jsem. Sedím nějaký čas na lavičce a prostě jen vsakuji ten klid kolem. Tu poklidnou atmosféru a hřejivé sluneční paprsky. Každou chvíli života bychom si měli užít a já si jej nenechám kazit minulostí. Už ne.

Rozhodně se zvednu a přejdu pár kroky k jezeru. Hladina se mírně vlní a zrcadlí nebe a okolní krajinu. Je to pohled, který mi bude opět za zdmi panství chybět. Ale teď… Teď se tím nebudu trápit. Sehnu se a vezmu jeden z kamenů u cesty. Ať si strejček Bartel dělá, co chce. Stejně mě neviděl dle jeho reakce rád a je to tak jen dobře. Už mu nepatřím. Nikdy jsem nepatřila.

Napřáhnu se a hodím kámen naplocho na vodní hladinu. Poskočí jednou. Dvakrát. Dokonce třikrát, než se nakonec místo čtvrtého odrazu zanoří pod hladinu.

„To nebylo zlé.“ Usměji se a ještě na moment zůstanu stát a prostě se jen kochám krajinou. Ne, tenhle výhled se neokouká. Nenechám si ale zkazit tenhle den. Ne kvůli němu. Jarmark si užiju nehledě na minulost. Dnešní den bude jen dnešním dnem a minulost… Minulost jako kdyby pro dnešek neexistovala. Tak. Rozhodnuto. Úsměv se mi ještě více rozšíří a spokojeně kývnu hlavou, než se otočím a vyrazím zpátky k městu. Ještě naposledy se otočím na velký strom, pod jehož korunou jsem našla na nějaký čas útočiště, než se opět vpletu mezi lidi.

Tentokrát už nespěchám. S nově nabytým klidem procházím mezi lidmi a vracím se jistým krokem do centra dění. Možná už nesrším takovým dětinským nadšením jako před tím, ale stále se se zájmem rozhlížím kolem.

„Kolik byste chtěla tady za tento?“ Zeptám se prodejkyně se šátky, když opět najdu její stánek a pokud je cena příznivá, prostě si ho koupím.

Některé věci jdou v životě koupit. Ale skutečně jen některé…   

„Neboj. Vrátím ti ji,“ kývnu.

Aniž bych se uvědomila, zachytím konec stužky a se zalíbením ho protočím mezi prsty. Opravdu je… pěkná. Zelená s bílými kvítky. Možná mě i krátce zaskočí, že si něčeho takového Ela všímá – a že má pravdu. Snad jsem se nikdy více nezamyslela nad tím, do jaké barvy ladím svůj šatník, ale… Asi jsem v tomhle ohledu poněkud předvídatelná.

Snídaně s Wertherem a Elou je překvapivě příjemná. Když zazní omluva a dívčin hlas nabere jistých rozpaků, jeden koutek mi povyjede výš než ten druhý. Stejně jako ona však od tématu upustím. Nemám důvod to dál komentovat, a tak poklidně pokračuji v jídle, které možná není nejlepší, co jsem kdy jedla, ale nechutná o nic méně. Ostatně na světě není nic, co by trocha cukru nevylepšila.

Se zmínkou o jarmarku nabere atmosféra nepatřičné lehkosti. Ela se potěšeně usmívá, mistr jí to oplácí a já jenom povytáhnu obočí nad tou prazvláštní výměnou mezi nimi. Ne, její nadšení opravdu nesdílím. Raději si tedy doliji teplého mléka a zaliji poslední sousto, zatímco Werther pokračuje o organizačních záležitostech. Držet se na náměstí. U téhle strany jezera. A do západu slunce být zpátky. Jemně na to pokývám hlavou. Nemělo by to být těžké dodržet, vlastně nám dává až překvapivou volnost.

Jakkoliv to však beru vážně a dávám pozor na to, co říká mistr, vzápětí se naskytne příležitost se z toho dostat a já… po ní skočím. Ani ne tak, protože bych si opravdu potřebovala ještě odpočinout. Uvítám to, jistě. I tohle je svým způsobem vzácnost, ale tak špatně na tom nejsem. Spíše… mě to neláká. Ani trochu. Přežila bych to. Nejspíše bych si našla klidné místo někde na sluníčku a pozorovala to pěkně zdálky, ale představa, že bych ani nemusela, mě ponoukne přeci jenom ze sebe vysoukat těch pár opatrných, váhavých slov.

Ani nečekám, že kývne. Spíše dostanu přednášku, ať nepřeháním a raději využívám příležitostí, dokud se nabízejí. A já vím, že bych měla, ale… Vesnické slavnosti? Opravdu? Co se tady proboha máme naučit? Po včerejšku se snad nabízí odpověď, že bychom se měly naučit, jak si poradit s místní mládeží. Koneckonců byla ostuda se nechat takhle zřídit. Odmlčím se. Neměnným pohledem se na mistra zadívám. Čekám napůl připravena rychle sklopit hlavu a všechno mu odkývat. On však kývne. Prostě jenom tak. Pokud si ještě potřebuji odpočinout… Ramena mi úlevně povolí. Na mé poměry to byla odvážná žádost, ale vlastně jsem ráda, že jsem ji vyslovila.  

„Užij si to,“ hlesnu k Ele, když sbírá svých pár mincí a už pospíchá ke dveřím. Vlastně přitom zním… možná až překvapivě upřímně.

Na mistrovu otázku kývnu. Po dvou plackách už nemám místo na nic dalšího. Sotva dveře zacvaknou, vytáhnu se tedy na nohy a povrhnu si rukáv tak, aby si mohl prohlédnout jak celou paži tak rameno. Případně jsem ochotna halenu vykasat z kalhot a nadzvednout, ale…

„Bok bude v pořádku,“ vysvětlím. „No, dostat bych to do něj znovu nechtěla, ale… Nic hrozného. To jenom ta ruka a rameno zatuhly.“ Kratičce se odmlčím, zatímco se věnuji podlitinám. „Nakonec ta snídaně nebyla špatná, byť jsem si pod vší vaší chválou představovala něco trochu jiného,“ pokusím se navázat konverzačně. Nepřipadám si přitom zdaleka tak šikovně jako Ela, vlastně mi to přijde jako strašlivě hloupá – a především zbytečná – poznámka. Možná jsem to neměla říkat. Pořád je to mistr. Jistě, jeden z těch vlídnějších mistrů, ale… i tak ho tady nezvládám vidět jinak. „Myslíte, že bych si tady mohla půjčit knížku? Je to velký dům, určitě bude mít knihovnu…“ nadhodím opatrně. „Alespoň bych ten čas využila trochu užitečněji.“

A, co se týče mě samotné, i zábavněji. Neslibuji si od toho nic závratného, pořád je to dům na vesnici, ale… zároveň to nejsou knihy, které prošly pod bedlivým pohledem mistrů a byly kus od kusu schváleny pro naše oči. Možná bych tam našla něco zajímavého. A v nejhorším bych se spokojila i s takovým… románem.

Elzbieta

Pestrobarevné šátky jsou zapomenuty v okamžiku, kdy zachytíš ten záblesk výrazné fialové barvy. Je to silnější než ty, ta vzpomínka zasunutá vzadu v mysli, díky které by bylo tak snadné vykročit přes okraj propasti do prázdna a ztratit se v tom, co bylo… Stojíš tam a hledíš na postaršího muže, který ve skutečnosti jen vypadá starší, než ve skutečnosti je. Nedá se úplně říci, že by za všechny ty roky vysloveně sešel, ale… Změnil se. Nebo ho něco změnilo? O tom se můžeš jen dohadovat, nyní záleží pouze a jen na jediném.

Poznáváš ho. Timon Bartel, principál kočovné společnosti, se kterou jsi tak dlouho cestovala a tvůj opatrovník, co se tě společně se svojí ženou ujal. A také muže, který tě prodal za váček zlatých mincí. O jak velký obnos ses mohla jen dohadovat, přesto to byla bolestivá zrada.

Stojíš tam a hledíš na něj – stejně jako on na tebe. Dva přízraky minulosti, co se setkali uprostřed mumraje lidí, co kolem vás chodí a baví se, aniž by si uvědomovali, co se tu právě děje. Uděláš krok v před a spatříš, jak se Timon napne. Vidíš v jeho zarostlé tváři… Šok. Překvapení. Zaváhání… A mihne se tam i něco, co bys tam nikdy nečekala. Obavy. Nevidí tě rád.

A pak se s těmi tichými slovy, které neslyší snad nikdo jiný než ty samotná, rychle otočíš a vykročíš mezi lidi. Kamkoliv, hlavně pryč. Jedna noha míjí druhou a s každým dalším úderem srdce se vzdaluješ místu, kde jsi zanechala zkoprnělého Bartela jehož tvář máš stále před očima stejně jak záblesk fialové, kterou podvědomě hledáš pokaždé, když se poplašeně ohlédneš přes rameno. Ovšem nikde ho nevidíš. Pokud za tebou vyběhl, musela ses mu ztratit. Pokud…

Přesto tě rozjitřená mysl a bušící srdce ženou vpřed, dokud si opravdu nejsi jistá, že Timona nikde nevidíš ani ho nemáš v zádech. Barevné šmouhy vířící v okrajích zorného pole se opět ustálí a kakofonie zvuků se začne rozdělovat na jednotlivé hlasy, kejhání hus a snad i zvuk guslí proplétající se mezi tím vším.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe a dojde ti, že jsi utekla z náměstí a stojíš notný kus od posledního stánku. Před tebou je už jen lesknoucí se vodní hladina a po tvé levici stojí stromy rostoucí poblíž břehu. Dokonce zde někdo vyrobil i dřevěnou lavičku, co je tak příhodně opuštěná a láká k tomu si sednout a prostě jen… Být. Po hladině jezera si spokojeně plave hejno kachen, které se bez ohledu na teplotu vody na střídačku potápí a zřejmě loví ryby.

Timona stále nikde nevidíš. Ani nikdo nekřičí tvoje jméno. Nehledá tě. Ne, jsi tu… Sama. Sama se slovy, která se z ničeho nic vynoří z hlubin tvé mysli, z těch temných míst, kam schováváme věci, na které je lepší zapomenout…

„Neřvi. Kdo si myslíš, že ti přijde na pomoc? No? Prodali tě a jediné, co je zajímalo, bylo usmlouvat za tebe co nejvyšší sumu. Jako handlíři na koňském trhu. Kdybych chtěla, tak mi tě i ocejchují stejně jako tu kobylu. Nebo si snad myslíš, že je zajímalo, co s tebou bude? Měla bys děkovat, že tě prodali mě a nějakému vznešenému sadistovi, co má dost na to, aby si mohl kupovat lidi pro zábavu.“

Hlas Hledačky byl tvrdý stejně jako pohled jejích krhavých černých očí i ta facka, kterou ti vrazila, aby k sobě dostatečně přitáhla tvoji pozornost.

Je to už tolik let, přesto… Nic to nemění na tom, co se stalo.

V jednu chvíli se náhle vzedme vítr, co se ti vplete do vlasů a z koruny stromu se ozve tiché šumění listoví skrze které se opatrně prodírají paprsky slunce. Kachny se v tu samou chvíli s poplašeným kdákáním zvednou a přímo z vody vzletí celé hejno vstříc k obloze…