Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Werther se tě nesnaží nijak zadržet, jen tvé oznámení o odchodu vezme na vědomí krátkým kývnutím hlavy namísto rozloučení. Odpustí si i poslední poučky a apel na to, abys byla opatrná či cokoliv z toho, co by u kohokoliv jiného patrně následovalo. Čeledín na dvoře se po tobě podívá, když se tam objevíš a zamíříš ke stájím, ovšem neřekne ti nic – a vlastně se zdá, že se tě mermomocí snaží ani trochu neokukovat. Nebo aspoň tak nápadně.

Sieger čekající ve stáji, která je poloprázdná. Koně i kozy jsou pryč, jen krávy buď teprve čekají na vyvedení na pastvu nebo je sem naopak někdo dovedl zpátky, kdo ví. Na statku jsi nikdy nepracovala, abys věděla, dle čeho se vodí zvířata ven a pak – koho by to v tuhle chvíli zajímalo… Siegera tedy rozhodně ne, ten se raději věnuje ovoci, co jsi mu donesla. Vezme si ho od tebe jako pravý gentleman – bez prstů. Sice nejdříve kousek jablka očichá, než se ozve chroustání, se kterým mu od huby odlétávají drobné kapičky pěny a jablečné šťávy. Ze stáje tě vyprovodí jeho tiché zafrkání…

Pak už stačí jen projít vraty vedoucími ze dvora a během chvíle se ocitneš takřka ve středu dění.

Na náměstí od včerejška vyrostl bezpočet jednoduchých stánků vytvořených z několika prken a lat stlučených dohromady a v některých případech i opatřených jednoduchou celtou. Někteří trhovci nabízí své zboží přímo z vozíků či rozložených košíků, jiní chodí s nůšemi mezi lidmi a snaží se na sebe upoutat pozornost. Všude kam se podíváš jsou lidé, pro všechnu tu parádu vlastně ani takřka nevidíš komediantské stany, kolem kterých vlastně ani není zase tak živo jak by se možná dalo očekávat. Jarmark se neomezuje jen na náměstí, rozpíná se i do ramen ulic. Vlastně je to na jednu vesnickou slávu překvapivě velké, museli se sem dle všeho opravdu sjet lidé ze všech okolních vesnic.

Jen nabízené zboží není zase tak různorodé, převládají zde zejména praktické užitkové věci jako keramika, kožené a dřevěné výrobky… Ale dá se mezi tím vším najít i pár kupců, co obchodují s cetkami a parádou, tamhle někdo prodává boty a hned vedle stojí i žena, co má na jedné z dřevěných latí navázáné barevné vyšívané šátky.

O jídlo zde také není nouze, uzené ryby, hříšně vonící klobásy a slanina, někdo nabízí i čerstvý sýr – dokonce i s medem nebo bylinkami, samozřejmě nechybí ani sladké, které hodně táhne. Koláčky, bachraté kynuté buchty plnění jak ovocem, tak i slanou směsí jako je sýr nebo maso.

Mezi tím vším se proplétají děcka, co nadšeně piští a nevím, kam dřív. Kakofonii zvuků dotváří i kdákání slepic zavřených v proutěných klecí, od kterých muž vztekle odhání štěkajícího psa a snaží se dovolat nějaké spravedlnosti, aby si laskavě ten, komu to divé zvíře patří, pro něj okamžitě došel nebo se nezná! Stejně tak ne nadarmo se říká, že příležitost dělá zloděje, všimneš si v tom všem lomozu a chaosu pár lidí, co se pohybují… Trochu jinak. Rozhlíží se. Ví, kdy natáhnout krok a opět zpomalit. Nepochybně kapsáři a ti, co přišli nakoupit za pět prstů…

… a jak se tak rozhlížíš…

… tvůj pohled přitáhne záblesk fialové. Je to nezvyklá barva. Drahá barva. Znala jsi jednoho, kdo si na ni potrpěl a rád ji členil do svého šatníků, aby přitáhl pozornost…

Muž. Vyšší než ty. Mohutný. Pamatuješ si, že býval tlustší, za všechny ty roky musel ztratit víc jak deset kilo. Vlasy už nemá tmavé, dokonce ani protkané stříbrem, šediny převzaly vládu nad jeho vlasy. I ty jsou delší, stejně jako vousy, o které se stará více než kdy předtím. Vlastně… Vlastně nebýt té fialové na jeho kabátci, snad by sis ho ani nevšimla. Ale jakmile zavadíš pohledem o ni… Všechny ty drobnosti. Detaily. Ve tváři se změnil, zestárl o víc jak těch pět let, ale oči… Ty oči bys bezpečně poznala všude…

Oči, které se na tebe upírají z davu a nevěří tomu, co vidí.

Oči muže, kterého jsi znala pod jménem Timon Bartel.

Mistr kývne hlavou, když obě zmíníte dobré spaní, sám k tomu nic nepřidává – a všem u stolu je jasné co. Při slovech Kazandry mu zacuká koutek, ovšem včas se ovládne než se stačí zpoza rtů vydrat i pobavené uchechtnutí.

„Zatuhlo to, co?“ sklouzne pohledem po Kazandřině paži, kterou vlastně ani včera nijak neprohlížel a soustředil se jen na zranění v její tváři. „Hm, měl bych mít někde ve věcech mast, tak se na to po snídani podíváme a pokud to bude nutné, stáhneme to,“ slíbí černovlásce a rozhovor pokračuje dál.

Mimoděk se pousměje, když se Elzbietě dojde, co svými slovy naznačil a patrně i myslel. Je to spokojený úsměv jako by ho její reakce upřímně potěšila. Ukousne si z placky, zatímco Ela nadšeně štěbetá a hrne ze sebe slova i otázky. Placky rozhodně nejsou těmi nejlepšími, co jste kdy jedly – ale jak se říká, hlad je nejlepší kuchař. Společně s teplým mlékem slazeným medem to je vlastně vcelku dobré a rozhodně to po ránu dodá energii.

„Ano, můžete vyrazit hned po snídani. Tedy pokud nebudete trvat na té rozcvičce či jednom z cvičení, o které jste za poslední dva dny přišly,“ trochu si z vás utahuje – ačkoliv oběma vám je jasné, že by toho byl schopný, pokud byste projevily zájem.

„Hmmm… Hm… Tyhle organizační věci…“ tentokrát si povzdechne a působí to skoro až nešťastně. „Hlásit se mi v průběhu dne nemusíte, kdyby to bylo nutné, najdu si vás… Ale držet se na náměstí a u téhle strany jezera, ano? Žádné výlety do okolí. Pokud by něco takového bylo nutné, chci o tom vědět,“ spíše to vypadá, že přemýšlí nahlas, než aby dával nějaký regulérní rozkaz. „Ale jak začne slunce sestupovat, sejdeme se zase tady a domluvíme se ohledně večera,“ zakončí to. Pořád je to mnohem více volnosti, než byste kdy měly v sídle.

„Hm… Ano. Pokud zjistíte něco o té místní smečce, budu rád. Ale nenápadně, nechci, abyste k sobě zbytečně přitahoval nějak zvláště pozornost – i kvůli tomu včerejšku,“ připomene vám něco, na co byste patrně raději zapomněly.

Vzápětí pohledem zalétne zpátky ke Kaz, která se úplně netváří na to, že by měla hned vyrazit na jarmark. Werther se krátce zamyslí, než se přeci jen nadechne k odpovědi.

„Pokud si potřebuješ ještě odpočinout… No, stejně se musíme ještě podívat na tu ruku. Nenutím vás, abyste se držely celý den u sebe, nicméně buď opatrná, Elo,“ očima kmitne zpátky k plavovlásce. „Hm,“ vzápětí vstane a vrátí se ke svému vaku, ze kterého vyloví menší měšec. „Tady,“ vyloví z něj sedm tenkých mincí – čtyři měděné a tři železné. Nějaké to jídlo na trhu se za to koupí, k tomu i nějaká cetka, ale příliš to není.

„Samozřejmě, pokud přijdeš na způsob, jak se dostat k dalším nebo k čemukoliv na jarmarku… Jen se nenech chytit,“ dodá, když mince Ele podá. Vážně vám teď dal povolení krást nebo to myslel jinak…? Tak či tak to dál nerozvádí, namísto toho se otočí ke Kazandře.

„Dojedla si?“ zeptá se a vrátí se k vaku, aby z něj vytáhl onu slibovanou mast a stočené pruhy látky – zřejmě právě namísto obvazu.

Mistr se posadí tak prudce, že sebou trhnu i já, byť na rozdíl od Ely nejsem v nebezpečí. Pomalu došlápnu na studenou podlahu a střelím po ní napjatým pohledem, než… mistr protne nastalé ticho. Sny. Byly to jenom špatné sny. Obočí mi nedůvěřivě cukne, ale nekomentuji to, dokonce ani když si všimnu krve podbarvující bělmo levého oka.

„… v pořádku,“ zazní tichým hlasem do třetice, jako bychom se na tom právě dohodli. Pokud mistr říká, že je to v pořádku, tak to v pořádku je. Vyptávat se na to nebo snad cokoliv namítat by se neslušelo, přesto… nedokážu setřást pocit, že v tom bude víc. Zase.

Pomalu si tedy přitáhnu vak s věcmi a, zatímco na postel skládám čisté oblečení, po očku sleduji mistra, jak se sbírá. Když se bez dalšího zdržování vydá opláchnout, působí to skoro jako strategický ústup. To je ale… hloupost. Ano, hloupost. Neměla bych nad tom, co mi předevčírem říkal Sivak, tolik lpět. Tímhle tempem se zblázním.

„Jo,“ kývnu na Elina slova, „ale vyděsil nás pořádně…“

Tak trochu si povzdechnu, než taktéž zamířím ven se alespoň rychle opláchnout. Po cestě se opatrně pokouším rozhýbat ztuhlé rameno. Moc se mu nechce, ale… Měla bych se pak zeptat na tu mast. Prozatím ze sebe dostanu včerejšího večera a, když si pak přes hlavu přetáhnu čistou halenou, skoro bych si na ten hospodský debakl ani nevzpomněla. Skoro. Kdyby ruka nebolela a přes čelist se mi netáhla ošklivá modřina. Vypadám hrozně.

„Zajímavějšího?“ přelétnu světlovlasou dívku poněkud podezřívavým pohledem, když obě sedíme na posteli s hřebenem v ruce. „Jako co? No…“

Jemně nakloním hlavu do strany. K podobným věcem jsem nikdy neměla sklony. Ani jako malá holka jsem nevzdychala nad stužkami a nepokoušela si je zaplést, ne, raději jsem je nechávala volné nebo si je stáhla do docela jednoduché copu, ale… Chvíli nad tím přemýšlím, vlastně přemýšlím tak dlouho, že je Ela už skoro hotová, když k ní přeci jenom vzhlédnu a…  

„Tak… Ukázala bys mi, jak na to?“ naznačím pohybem ruky k vlasům.

Poposednu si, abych ji k sobě pustila blíže, a vzápětí jí už věnuji svou plnou pozornost, jako by to byla jedna z lekcí a já si z toho chtěla odnést co nejvíce. A to také… chci. Jsem… zvědavá. Ano, zvědavá. Nic víc. Dovedu si představit, že by se to v některých situacích mohlo hodit. Třeba na další večeři s baronkou. A ne protože by tam byl Tian, jenom… Eh. Z podobných úvah mě naštěstí vytrhne zvuk otevírajících se dveří. Prsty se dotknu vlasů ve snaze odhadnout, jak to vzadu vypadá, ale… Těžko říct. Snad mi tam Ela neudělala uzel.

„Překvapuje mě, že máš pořád hlad,“ poznamenám, když se Ela opět vrhá ke stolu. To, že z něj postupem času zmizelo jídlo ze včerejška, mi samozřejmě neuniklo. A ta druhá večeře také ne. Moc nad tím nepřemýšlím, raději vrátím věci do vaku a posadím se k ostatním, protože by tam jinak nemuselo ze snídaně nic zůstat. „Tak tedy dobrou chuť. Já také spala dobře. Teda až na tu chvíli, kdy mě Ela ze spaní propleskla. S těmi živějšími sny nepřeháněla,“ střelím po ní rychlým pohledem, než pokračuji k mistrovi: „S tou rukou je to trochu horší. Budu ji muset rozhýbat a… Nemáte na to náhodou něco?“

Po vší chvále zdejší kuchyni jsem od Werthera čekala trochu více, ale… nestěžuji si. Snídaně je dobrá. Obyčejnější, jistě, ale dobrá. Z placky si utrhávám po kouscích a zapíjím je nasládlým mlékem. Včerejší nevolnost se naštěstí neopakuje a tak se dokonce neostýchám si přidat, byť i tak za Elou v počtu snězených placek zaostávám. Možná je to trochu… zvláštní. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla.

Na zprávu, že přeci jenom zůstaneme, nic neříkám, jenom si krátce vyměním pohled se světlovlasou dívkou. Nevíru v její tváři rychle vystřídá radost. A snad i nadšení. Abych řekla pravdu, nerozumím jí. Proč to pro ni tolik znamená. Co na tom vidí. Je to jenom… jarmark. Hromada lidí, rámus a předražené cetky, nic zajímavého. Ale… asi je to dobře. Ostatně jsem pro ni chtěla něco udělat, ne?

Pokud bude Kaz chtít. S těmi slovy přeci jenom zpozorním a podívám se na mistra. A kdybych nechtěla, mohla bych tady zůstat? Třeba se podívat do zdejší knihovny? Býval to dům starosty, ten jistě číst uměl a pár polic s něčím zajímavým na čtení by se najít mohlo. Kdo ví, jestli by k tomu paní domu byla po včerejšku zrovna vstřícná, ale rozhodně to zní lákavěji než jarmark.

„Možná bych si měla ještě trochu odpočinout,“ nadhodím váhavě.

Sny a jiné kratochvíle

„Co? Jitřenka?“ Zamračím se trochu nejistě na Kaz. Nějak mi teď uniká smysl toho, co mi tu chce říct, a tak se raději věnuji dožvýkání kusu placky, i když mi zrovna zmínění Jitřenky na chuti nepřidalo. „Prostě ho vzbudíme.“ Pohlédnu s posbíranou rozhodností na černovlásku, než se skloním nad mistrem.

Letmé doteky a tichá slova nefungují. Nezabírá ani když zvýším hlas, a tak jsem chtě nechtě nucená přistoupit k trochu silnějším pokusům o probuzení. „Mistře… Ale no tak… Prosím!“ Sevřu jej pevněji a zatřesu jím ve snaze ho už konečně probudit, když v tom…

Uskočím dozadu, až se posadím v prvním momentu na zadek, než se přetočím už automatizovaným pohybem na nohy připravená reagovat. Ale to už Werther sedí a z jeho sevřené pěsti visí několik plavých vlasů. Au! Trochu přimhouřím jedno oko na straně hlavy, odkud mi je Werther vytrhl. Rozhodně si ale nijak nahlas nestěžuji. Mohlo to dopadnout hůř a hlavně… Je vzhůru!

„Mistře? Jste v pořádku?“ Šeptnu trochu nejistě, když vidím, jak se rozhlíží zmateně kolem. Nad jeho volbou slov jen povytáhnu obočí, ale nekomentuji ji. Raději se postavím a ustoupím ještě o něco dále do společensky vhodnější vzdálenosti. „Jistě v pořádku.“ Opakuji po něm právě vyřčená slova, ale je těžké tomu v první chvíli věřit.  Špatné sny… Kdo by je neznal. Ale přesto není sen jako sen.

๑ ๑ ๑

๑ ๑ ๑

Mohu se jen dohadovat, zda Werthera v noci přišla navštívit stejná žena ze stínů, co mě. Ostatně dle jeho slov jsem nebyla jediná, kdo ji potkával. Přesto…

„Jistě. Špatné sny. To se stává každému.“ Usměji se shovívavě a jen lehce pokrčím rameny. Ne, nehodlám do toho rýpat. Ani ne kvůli tomu, že je to mistr, ale prostě proto, že dobře rozumím, jaké to je, probrat se z velmi živého snu. Pokud to byl jen sen. Pátravě sleduji mistrova záda, zatímco nás kvapně opouští a až poté, co se za ním zabouchnou dveře, dlouze vydechnu.

„Tak to nebyla otrava.“ Usměji se na Kazandru, než přejdu k oknu, vedle kterého se zastavím a zahledím se ven. Kdybych tehdy věděla, že… „Dnes to vypadá na krásný den.“ Usměji se trochu posmutněle do hřejivých slunečních paprsků a nakouknu krátce ven, abych viděla, že se všichni kolem statku už činí. „Uvidíme, co ta snídaně.“ Přejdu zpátky ke stolu, abych si vzala další kousek pečiva. Ne, hlad mě stále neopustil. K Wertherovi se pořádně vracet nechci. Stejně by to byly jen dohady a zbytečné trápení, pro které už v té přeplněné hlavě nemám místo.

A tak se začneme chystat. Opláchnout se, převléci se a pak rozčesat zacuchané vlasy. Sedím na posteli a tiše si broukám jednoduchou melodii, zatímco si pročesávám světlé prameny.

„Hmm, Kaz…“ Otočím se zčistajasna na černovlásku. „Proč si s těmi vlasy neuděláš něco, hmm, zajímavějšího. Myslím, že je s čím pracovat. Tak kdyby si chtěla…“ Pousměji se, zatímco se dál věnuji těm svým. Samozřejmě ji do ničeho nenutím. Sama mám dost práce s vlastními, ale i bez zrcadla je zvládnu vcelku bez problémů opět zaplést do několika menších copů a proplést mezi rozpuštěnými prameny. Upravit se je důležité, a i když toho mám tedy vlastně k dispozici vcelku poskrovnu i s málem se dá udělat hodně. Vyberu si nějaké lepší oblečení. Zašněruji boty. Během všech příprav se průběžně zastavuji u stolu, ze kterého vše postupně mizí. Snad jen pro Siegera schovám pár kousků ovoce do kapsy. Maso… No, maso tu není, a tak mu bude muset stačit tohle.

Poupravím si límec tuniky a jeden z nejvrchnějších knoflíčků nechám rozepnutý. Je to tak pohodlnější a zas taková zima není.  To už ale dorazí Werther a s ním slíbená snídaně. Oči mi mlsně zazáří, když uvidím těch pár jindy vcelku obyčejných placek na ošatce. Ovšem teď!  

„To vypadá dobře.“ Hrnu se ihned k němu a ke stolu, abych si ihned jak jen to bude možné, jednu vzala a opět si pořádně ukousla. Ne, tyhle jsou lepší. Jsou sladké, čerstvé, a ještě k tomu to mléko. Hmmm!

„Spalo se mi dobře. Vlastně až nečekaně dobře.“ Usměji se mezi sousty. Ty podivné záblesky snů ani nezmiňuji. Nestojí to za řeč. Po tom, co jsem poslední dny zažívala, to byly jen odrazy všech těch šílených událostí, které mě potkaly. Více mě vyděsil on ráno než nějaké sny.

„Počkat, na jarmarku?“ Vyhrknu, tentokrát s plnou pusou, když mi dojde, co Werther nepřímo řekl. „Takže… takže…“ Kmitnu pohledem mezi ním a Kaz. „To je skvělé!“ Přidám rychle na tempu snídaně. Ne, že bych se bála, že mi to všechno snědí, ale s tak pokročilým dnem je každá promeškaná chvíle drahá. „Takže můžeme vyrazit hned po snídani? Tedy… pokud se Kaz bude chtít. Já každopádně půjdu moc ráda.“ Zapiji vše slazeným mlékem a s potěšením zjišťuji, že i ten nesnesitelný hlad se mi daří pomalu hasit.

„A máme se nějak vracet? Tedy to asi určitě, ale kdy přesně? Nebo se mám hlásit v průběhu dne? To by nebyl problém. Večer by měly ale být u jezera prý nějaké ohně a…“ Zarazím se. Už zase mluvím příliš rychle! „A… no, já už můžu klidně vyrazit.“ Otočím do sebe zbytek mléka z hrníčku, který prázdně bouchne o stůl.

„Tentokrát to bude určitě bez pití. Nemusíte se bát mistře.“ Usměji se na Werthera a pak trochu tázavě pohlédnu na Kaz, která je stále zraněná. Nic už ale nedodávám. Tohle rozhodnutí, jak naloží s načatým dnem, je čistě na ní. Já už pár nápadů mám.

„A možná by se dalo zjistit i něco o té místní partičce. Pokud by vás to tedy zajímalo.“ Přihodím pak taky něco aspoň trochu více profesionálního. Poposednu si na židli a začnu si hned v hlavě malovat plán všeho co dnes musím stihnout. Zastavit se za Siegerem ve stáji, obejít jarmark a podívat se, zda by se daly sehnat nějaké zajímavé věci, možná i něco menšího na zub se bude časem hodit… jen… hmm, peníze by se také hodily. Ovšem to už není něco, o co bych si řekla. Už jen rozhodnutí, že tu zůstáváme je víc, než jsem původně čekala.

I tak to bude jistě krásný den…    

Werther nereaguje na vaše hlasy, dokonce ani když mluvíte přímo na něj. Na první pohled to opravdu působí, jako by jen spal, ovšem Elzbieta má pravdu. Jeho tvář je sinalá a tvář nezdravě bledá – ovšem jako při nemoci, nikoliv z nedostatku světla. Jeho oči se pod víčky stále rychle pohybují a ty zaťaté svaly… Skoro to vypadá na nějaký druh záchvatu. Vážně to nahrává úvahám o otravě… Ale v čem jed mohl být? V něčem, co mohl mít, když byl pryč u vdovy? Stejné jídlo jako on jedla přeci i Elzbieta, která se cítí akorát hladově…

Je to nakonec právě Elzbieta, která se rozhodne přikročit k trochu razantnějšímu způsobu mistrova probuzení. Nejdříve se neděje nic. Werther na lehký dotek doprovázený málem prosbou nereaguje. Snad jen pravá ruka mu cukne, avšak jedná se spíše o záškub než vědomý pohyb. Opatrnost je na místě, ovšem po několika pokusech musí zákonitě přijít na řadu důraznější stisk i zatřesení, které…

… Werther se bez varování prudce posadí. Je to tak rychlý a prudký pohyb, že vás obě poleká. Ela jen tak tak stihne ucuknout a uskočit včas dozadu, byť za cenu trochy těch vlasů, které jí Werther nevědomky vyškubne, když jeho ruka v první chvíli instinktivně vystřelí dopředu a pokusí se ji zachytit. Ticho protne jeho sípavý hluboký nádech a do tváře se mu jako na povel začne vracet barva. Všimnete si, že oči se mu lehce lesknou, dost možná od neprolitých slz a žilka v tom levém praskla a zalila bělmo ve vnějším koutku krví.

V první chvíli působí zmateně. Dezorientovaně. Trvá mu, než zaostří na Elu před sebou a posléze pohledem zalétne ke Kazandře. „… uhm,“ odkašle si, hlas má lehce zastřený, „kurva…“ uteče mu, ovšem stačí další zamžourání na výrazy ve tvářích vás obou a mistr se začne dávat dohromady. Nějak. Dlouze vydechne a prsty si vjede do vlasů. „Tedy, chtěl jsem říct… Jen špatné sny. Asi jsem trochu… Zaspal,“ pohledem kmitne k oknu, kterým sem pronikají sluneční paprsky. „Jestli jsem vás vyděsil, tak se omlouvám, ale, hm, všechno je v pořádku,“ dodá rychle a zatváří se skoro až rozpačitě. Ovšem ten zvláštní okamžik vezme za své vzápětí, jakmile se vytáhne nečekaně plynule a pružně na nohy.

„Ale… Nedívejte se na mě takhle, děvčata, vážně. Dokonce ani mistrům se někdy nevyhnou zlé sny, ale nikomu o tom neříkejte,“ pousměje se a přes veškerou jeho snahu vám je jasné, že se snaží celou tu situaci… Zlehčit. „Tak… Nevím jak vy, ale potřebuji se trochu probrat, takže se půjdu opláchnout. Za domem jsou sudy, pokud byste taky potřebovaly a… Hm, zajistím nám tu slibovanou snídani…“ více se už s vámi v pokoji nezdržuje, jen rychle pobere svoje věci na převléknutí a rychlým krokem vyrazí pryč…

Ať už se rozhodnete využít prostoru pro očistu nebo ne, máte nějaký čas jen pro sebe. Dost na to se převléci a dle slunce visícímu na modrém nebi zjistit, že už musí být zcela jistě skoro poledne. Nádeník na dvoře seká dřevo a jiný vyváží z chléva na vozíku hnůj, jinak se zdá, že je všude klid. Nakonec se do pokoje vrátí i Werther, který zřejmě při shánění té slibované vynikající snídaně, o které včera mluvil, příliš nepochodil. V jedné ruce nese džbán, ze kterého se lehce kouří a v druhé ošatku s obyčejnými plackami, které nejsou ničím plněné, akorát do těsta někdo přisypal křížaly a trochu cukru.

„No, lepší než nic… Ale aspoň jsem k tomu uhádal mléko s medem. Ale můžete si případně spravit chuť na jarmarku, určitě to už muselo začít,“ řekne jako by mimochodem, když vše postaví na stůl. "Hmm, co vaše noc? Vše v pořádku? A co ta ruka a hlava, Kazandro?" zeptá se, když se natáhne po jedné z placek, aby se do ní zakousl. 

* * *

Dva mistři za tři dny

„No, živější sny. Někdy lepší, jindy horší.“ Odpovím trochu vyhýbavě Kaz, jejíž otázka mě trochu zarazí. Vzbudit mě? Nikdo mě za ty roky nebudil. Spávala jsem v pokoji sama, takže jsem se s tím musela vždy vypořádat bez cizí pomoci. I když jsem se třeba vzbudila uprostřed noci zbrocená studeným potem, byla jsem tam prostě jen já.

 „Hmmh, kdyby to bylo hodně zlé, tak asi ano? Už jen kvůli tobě.“ Otočím se na ni krátce ještě, než ulehnu na svou stranu. „Ale to bude jistě dobré…“ Zamumlám pak s pohledem upřeným na zeď přede mnou, jejíž kontury se začnou až nezvykle rozpíjet jedna do druhé. „Snad… Dobrou.“  

Jakoby z dálky zaslechnu pak tiché klapnutí dveří, jak se mistr vrátí. Zvláštní. Ani tam nebyl až tak dlouho. Prolétne mi mezi mlžícími se myšlenkami, ale jen zamžourám do tmy pokoje, aniž bych se snažila nějak zvedat, zatímco se místností nese zvuk jeho kroků. To už ale pomalu usínám a…

๑ ๑ ๑

Zvuky trhání syrového masa a pohled na krev odkapávající od mordy černého koně, jehož zuby se zdají až podivně ostré, vystřídá temná ulička. Ta, kolem které jsem večer šla. Ta, ze které se začala stahovat ta vlčí smečka. Tehdy jsem se musela dát na útěk, ale tentokrát měli utíkat spíše oni.

Silueta na zemi se válejícího mladíka. Ten jeho naříkající hlas, který ve mně však i přes slyšitelnou bolest nevyvolává příliš soucitu. Moc dobře si s ním totiž dovedu spojit tu tvář. Tvář Tobiasze. Toho parchanta, se kterým mám nevyřízené účty. Naštěstí to ale už nebude trvat dlouho a… Ten známý melodický hlas se nese tmou a stíny kolem a já nezaváhám. Udělám další krok…

๑ ๑ ๑

… A vzbudí mě paprsky pronikající sem otevřeným oknem, které mě šimrají na tváři. Nadechnu se zhluboka toho čerstvého ranního vzduchu, který je ještě vlahý a tak osvěžující. Hmm, ráno. Rty se mi roztáhnou do spokojeného úsměvu…. Než sebou poplašeně trhnu, jak mi dle slunce dojde, že už musí být opravdu pozdě. Pozdě! Dorazím pozdě na trénink! Vystřelím do sedu, až se mi vlasy rozletí divoce do stran a přikrývka sklouzne ke kolenům. Spustím nohy z postele a… Zarazím se. Tohle není můj pokoj. Nejsem přeci v panství ale v Cziernovodě. Chvíli se rozhlížím po cizím pokoji a skládám rozlétané myšlenky zase pěkně jednu vedle druhé, zatímco sedím na kraji matrace. Tady je Kazandra, ze které jsem svým prudkým vstáváním strhla přikrývku, tam dole spí Werther a tam na stole… Žaludek se zase ozve, jen co si všimnu zbytků naší včerejší večeře.

„Ehm, dobré ráno.“ Šeptnu tiše, když si všimnu, že jsem ji nejspíše svým počínáním vzbudila. Werther naštěstí vypadá, že ještě stále spí a já ho rozhodně nechci budit. Kdo ví, jak dlouho ponocoval ještě po nás. „Ššš.“ Naznačím Kazandře pobaveně, zatímco se zvednu z postele a potichu přecupitám ke stolu, kde zůstaly nějaké ty zbytky ze včerejší večeře.

Mám hlad. Opravdový hlad. Zase! Začínám mít trochu znepokojivý pocit, že mě to jen tak nepustí. Ale nemůžu se přeci cpát každou volnou chvíli nějakým jídlem? Přemýšlím, zatímco si cpu utrhnutý kousek oschlé placky do úst. Asi bych o tom měla promluvit s Wertherem. Tohle skutečně není normální… Ale pak se můj pohled zastaví na našem mistrovi, který i nadále poklidně spí na zemi. Ačkoliv…

„Ehm, Kaz?“ Šeptnu a kývnu hlavou k Wertherovi, když si všimnu té nezvykle zsinalé barvy, kterou nabral jeho obličej a stejně tak i jeho dech je mělký a až nezdravě pomalý. „Vidíš to taky?“ Zeptám se opatrně a postavím se na nohy, aniž bych si přestávala ukusovat hladově ze škvarkové placky.

„Mistře?“ Zašeptám a udělám k němu krok.

„…Mistře“ Zvednu už hlas na běžnou sílu a zase se o krůček přiblížím. To už si všimnu i těch drobných roztěkaných pohybů očí pod víčky i napínajících se svalů. „Ehh… Že by se mu něco zdálo?“ Otočím se na Kaz, ale pak jen zatřesu hlavou. „Ale to by nebyl tak bledý a…“ A pak si vzpomenu na to, co jsme se dozvěděli u karet. Vdova po starostovi, o které se povídá, že jej otrávila. Ale to snad?!

„Kaz! Nemohl něco vypít? Já nevím… Něco otráveného?“ Vyměním si s černovlasou dívku vyděšený pohled a prsty si bezradně vjedu do už tak rozcuchaných vlasů, zatímco z druhé ruky nepouštím už napůl snědenou placku. „Vždyť je to jen tři dny, co….?!“ Větu nedokončím. Kaz ale jistě bude vědět, co myslím. Nehybný mistr ležící na zemi. V posledních dnech to vídám častěji, než by bylo zdrávo.

„Mistře! Mistře? Je všechno v pořádku?“ Přidám na hlasitosti svých slov a raději ani nepřemýšlím nad hloupostí mé otázky. Ale žádná odpověď nepřijde. Ani úšklebek, který by si to zasloužilo. Nic. Werther vypadá stále stejně a v stále v tom podivném a silně znepokojivém stavu.

„Zatraceně!“ Zamumlám s plnou pusou poté, co si ukousnu další pořádný kus z placky. „Cože jsi to včera říkala o překvapeních?“ Nacpu si do úst zbytek pečiva a pak se rozhlédnu po pokoji, jako kdybych hledala něco, co by nám mohlo pomoci. Pokud je ale otrávený…. Dokoušu a polknu poslední sousto, abych jen nejistě přešlápla.

„Ehhh, proč se tohle musí dít zrovna nám?!“ Zakňučím s pohledem upřeným na strop, ale pak udělám poslední krok k mistrovi. „Kaz? Zkusím ho vzbudit, ano?“ Oznámím jí a ani se nesnažím skrývat, že se mi do toho pranic nechce. Když ale vidím, jak pomačkaně Kaz dnes vypadá, je mi jasné, že bych se o to měla postarat z nás dvou právě já. Alespoň bych měla šanci uhnout, kdyby se třeba…rozespale rozmáchl? Kdo ví. Vlastně tohle by byla ještě ta lepší varianta. Že spí. A ne že nám tu umírá na zemi díky postupující otravě!     

„Budeme doufat, že jen…spí… Hoooodně divně spí.“ Mumlám, zatímco si podřepnu vedle mistra na zem a prsty nervózně zabubnuji na kolenou, jak se snažím rozhoupat k dalším krokům. Ne, nechce se mi do toho. Vůbec se mi do toho nechce, ale musíme něco udělat.

„Mistře? Vstávejte. Je ráno.“ Natáhnu opatrně ruku, abych se dotkla jeho paže. Nejprve lehce. Připadám si jako kdybych zase nabízela něco k snědku Siegerovi a nebyla si tak úplně jistá, jestli tentokrát třebas pro změnu nedostane chuť na moje prsty. „…Mistře!“ Dotknu se ho už o něco rázněji.

„Spíte?“ Spíš než otázka, je tohle prosebné zaúpění. Ne, dneska nad těmi otázkami, raději nepřemýšlím. Je moc brzy po ránu. Pokusím se jej raději opět probrat se stupňující se snahou. Tedy dokud se buďto neprobere a nebo nám bude už definitivně jasné, že tudy cesta nepovede.

„Dobře… Dobře… Bylo by nepříjemné, pokud by si toho někdo všiml. Jistě si dokážeš domyslet proč. Takže nám asi nezbývá, než prostě… Doufat,“ odpoví Werther Kazandře, když se ocitnou sami. Ani se nesnaží předstírat, že by byl kdovíjak nadšený otázkou, která musela zákonitě zaznít. Co to bylo? Povzdechne si a ten zvuk zní až nečekaně unaveně, jakkoliv se do teď zdálo, že Werther srší energií za vás obě.

„Všechno má svoji cenu, Kazandro. A někdy je vyšší, než dokážeme zaplatit,“ odpoví Kazandře a více to nerozvádí. Vlastně se ani nezdá, že by se o tom chtěl více bavit… Pohledem zalétne k otevřenému oknu a zdá se v tu chvíli myšlenkami někde… Jindy. Jindy. Dost možná s někým jiným.

Ele to chvíli trvá, přeci jen zastávka ve stáji nebyla zrovna cestou, a to ani nemluvě o zážitku, který tam na ni čekal. Mohla to být skutečně pravda a dal by si Sieger i kus krvavého masa? Rozhodně působil jako ten druh koně, co se nerozpakuje kousnout, a že nejde jen o bolestivé štípnutí. Každopádně se vrátí se svými věcmi i vakem Kazandry, který vyzvedla v tom krcálku, kde jste původně měly dnes obě spát.

Werther se zatváří trochu překvapeně, když se k němu Ela přitočí s košilí na spaní v ruce a jemným naznačením očividného. Co tím myslela mu dojde zřejmě až opožděně a… A pak stejně Ela zmíní tu nečekanou návštěvu vdovy. „No… Vypadá to tak,“ odvětí mistr a nezní zrovna radostně. Přeci jen se ale vytáhne na nohy a krátce se protáhne. „Hm, za chvíli jsem zpátky. A tentokrát doopravdy. Pokud budu se nebudu vracet… Nu, rád jsem vás poznala, vzpomínejte na mě v dobrém, děvčata,“ pronese s teatrálním povzdechem a s tím vás zde ponechá opět o samotě.

Můžete se nerušeně převléci a prohodit posledních pár slov. Pak už čeká jen postel a zasloužený odpočinek. Do téhle postele se vejdete obě celkem pohodlně bez nutnosti si kdovíjak zasahovat do osobního prostoru, jakkoliv na druhou stranu by stačilo jedno rozšafnější převalení se na bok a rozhodně si budete blíže, než jste zvyklé.

Spánek si pro vás obě přijde nečekaně rychle a nebere si při tom servítky. Dnes to byl opravdu dlouhý… Náročný… Den. Ještě na okraji vědomí vnímáte vracejícího se Werthera. Těžko říci, jak dlouho byl pryč – ale rozhodně to nebylo dlouho. V rukách si nese polštář a deku. Z nohou skopne boty, a ještě chvíli chodí tiše po pokoji, přehrabuje se ve věcech, snad si i ještě na nějaký čas sedne ke stolu…

… a pak přijde nový den. Prostě jen tak. Otevřeným oknem zde proudí chladný vzduch nesoucí v sobě vlhkost jezera, u kterého Cziernowoda stojí a s tím i lehký pach hnoje a čpavou vůni páleného dřeva. Venku už dávno nesvítá, slunce vesele praží do okna paprsky, které zcela jistě nejsou jitřní. Vypadá to spíše na dopoledne.

Chvíli vám trvá, než přijdete k sobě dost na to, abyste byly schopné vnímat. Noc byla… Dá se to jen těžko popsat. Sny se vám nevyhnuly, ovšem jako by společně s procitnutím zmizely nejen ony, ale i vzpomínky na něj. Zůstaly jen ty zvláštní… Vjemy. Útržky a neblahá tušení. A čím více se snažíte dosáhnout na něco, co… Co tam někde je… Jako by vám to utíkalo mezi prsty a zanechávalo za sebou jen táhlou ozvěnu.

Ela si vzpomíná… Na zvuk mlaskání. Trhání. Krvavou zpěněnou mordu černého zvířete. Stín ležící siluety… Tobiaszův naříkající hlas. Pocit úsměvu ve tmě a toho tichého povědomého hlasu. „Tak je to… Dobře… Ano…“ Jde z toho mráz po zádech. Ovšem jinak se plavovláska cítí nečekaně dobře. Žádná kocovina ani bolest. Jen stále a jen ten hlad. Jen při pomyšlení na snídani se z břicha ozve tiché zakručení.

Oproti tomu Kazandře se přes noc rány rozležely. Není to rozhodně tak špatné, jak čekala, ovšem marná sláva. Otok na obličeji sice splaskl, ovšem vykvetla jí tam pěkná modřina. S paží i ramenem hýbat může, nicméně už teď je jasné, že nějaká mast by nebyla k zahození a rozhodně to bude muset během dne rozhýbat. Na druhou stranu to není nic, co by už neznala.

Ani jí se v noci nevyhnuly sny, po kterých zůstal jen mlhavý a neurčitý pocit větru ve vlasech. Výška. Lomená střecha, ze které jde vidět celé město… Sílící vítr a krákání vran, které následoval… Pád. Střemhlavý. A zakončený mohutným mávnutím křídel… Dost možná to byl okamžik, kdy ji Ela praštila rukou, ale je těžké vytáhnout z té noci něco konkrétního.

Každopádně… Ze dvora se ozývá zvuk sekery zatínající se do dřeva, které někdo zřejmě seká. Kvokání slepic. Jen v pokoji panuje klid… Tak… Zvláštní klid. Nejen vy jste spaly dlouho, ale i Werther. Leží vedle postele na zemi. Jednu deku má pod sebou, druhou se přikryl a ani polštář ještě vypodložený vakem nepřišel nazmar. Nicméně… Leží tak zvláštně nehybně. Dýchá. Pomalu. Hruď se mu vždy jen jednou za čas nepatrně zvedne, než zase klesne. Ve tváři je nečekaně pobledlý a oči se mu pod zavřenými víčky viditelně pohybují. Občas i škubne rukou a v jednu chvíli se mu svaly na krku stáhnou, jak ve spánku pevně stiskne čelisti k sobě. Tak pevně, až mu zavržou zuby. Jako… Jako by se mu něco zdálo. A ani vaše vstávání nebo hlasy ho z toho neprobraly…

Ráno se rozhodneme. Nemám ve zvyku protestovat, natož se s mistry dohadovat, a tak na tohle už jenom kývnu. Udělala jsem, co jsem mohla. Snad to Ela ocení. Podle toho, že mi úsměv opětuje, by mohla. A na tom jediném tady záleží. Osobně bych se domů klidně vrátila. S radostí. Na slavnosti nebo snad doprovázejících trhy nejsem zvědavá, vlastně mě to ani neláká, ale na druhou stranu to není nic, co bych nezvládla. Rozhodně to bude lepší než to znovu schytat pěstí do žaludku a to se… přesně jak jsem před chvílí říkala… nezopakuje. Je to asi to nejmenší, co pro ni teď mohu udělat. Přinejmenším to trochu vyrovná misky vah.

Když Werther zmíní, že možná nebylo od věci zjistit o té smečce víc, vzhlédnu od kouřícího se hrnku a na okamžik zpozorním. A kdybychom toho zjistili více, co pak? Hmm… Mlčky se napiji čaje, který už neklouže hrdlem zdaleka tak pálivě jako předtím a vlastně začíná mít i příjemně nasládlou chuť. Celkově si připadám už lépe. Teď, v klidu a teple. Vyspím se z toho. Ruka bude bolet i ráno, čelist na tom nebude o moc líp, ale za pár dní si na to ani nevzpomenu. Snad.

Dveře cvaknou. Sotva se však ocitnu s mistrem o samotě, jeho výraz mě přiměje zpozornit. Mluví pomalu. Očividně rozvážně. Co se týče Ely… Ach. O co jde, pochopím, ještě než otázku vysloví. Nejspíše jsem to měla čekat, ale dneska se mi už nedaří nic předvídat. Všechny předpoklady vyletěly z okna spolu s alkoholem. A to je další poučení do příště – opravdu mi to pak nemyslí. S odpovědí však nepospíchám, vlastně schválně čekám, co mi všechno řekne, ale… popravdě toho moc není. Vlastně to není vůbec nic.  

„Ano, mistře,“ kývnu, když padne ten poněkud netrpělivý dodatek. Ano, vím. Na okamžik se odmlčím. Přemýšlím. Snažím se rozvzpomenout, co všechno se v té hospodě dělo. Kdo všechno si toho mohl všimnout. Pár lidí okamžitě zamítnu, ale popravdě… to mám celé v mlze, že si nemohu být jistá. „Možné to je…“ připustím pomalu, „ale nemyslím, že si toho někdo všiml. Nikdo si ji neprohlížel. A řekla jsem jí, ať raději drží hlavu dolů, ale možné to je. Co to bylo?“

Je to upřímná odpověď. Možná až moc, ale vrány nezpívají. Vrány jenom opakují to, co viděly a slyšely. I když tomu, aby výlet pokračoval, to moc nenahrává, předpokládám, že bych se Ele zrovna neodvděčila, kdyby ji tady zítra po trzích naháněli s pochodněmi a vidlemi.

S tichým klapnutím odložím prázdný hrnek. Netrvá to ani tak daleko, než se Ela vrátí i s našimi věcmi a obratně vyšachuje mistra z pokoje. Tak to přeci jenom byla paní Arlovski… No, podle všeho bude mít mistr pár věcí na vysvětlování. A zrovna veselé to nebude. Nebo naopak ano, kdo ví, tohle odhadnout nedokážu. Vlastně ani nechci. Raději.

Když ze sebe stahuji tuniku a ruka se dostane do špatného úhlu, kousnu se do rtu, abych neusykla. Zlomená není, ale… Tobiasz zanechal větší, než jsem doufala. Nepodařilo se mi uhnout tak, jak mělo. Zatínám zuby a pomalu vedle sebe skládám přebytečné oblečení, vlastně i toho, že se Ela chopí slova, ochotně využiji coby menší přestávku. Varovat? Před čím? To, že chrápe, už vím. Popravdě si ale nemyslím, že by mě to zrovna dnes v noci trápilo.

„Živější sny?“ zopakuji po Ele pomalu a přelétnu ji zkoumavým pohledem. Na jednu stranu by mě asi nepřekvapilo, kdyby tady povykovala ze spaní. Nikdy nedokázala chvíli posedět, ale… pokud tím snad myslí… „Noční můry? Hmm, mám tě budit, pokud se ti bude zdát něco divočejšího?“

Víc k tomu nedodávám. Nepůsobí to jako téma, které by Ela chtěla rozebírat, a tak na její odpověď jenom kývnu. Zařídím se podle toho. Hromádku oblečení odložím na truhlu vedle postele a znovu si zalezu pod peřinu, pod kterou je v teď už vyvětrané místnosti až omamné teplo.

„To ti ochotně uvěřím,“ hlesnu na odpověď, když se otočím na druhou stranu a ruku si podepřu polštářem. „Snad nás už nečekají další překvapení. Hmm… Dobrou noc, Elo.“

Zavřu oči. Tělo se mi s hlubokým povzdechem zaboří hlouběji do matrace. Ne, dneska opravdu nebudu usínat dlouho… vlastně se jenom rozespale ohlédnu, když se dveře otevřou a vrátí se mistr, ale v dalším okamžiku mi už vědomí odpluje do lepších krajin.