Andor.cz - Dračí doupě online

Dva ne tak obyčejní vesničané

Dvojici dívek nechám s posledním zamáváním za sebou. Nejsem si úplně jistá, že je ještě někdy uvidím po tom, co se Ada tvářila tak… zvláštně. Začínala jsem mít pocit, že snad žárlí. Žárlí na mě? Drobně se při té myšlence zašklebím. Kdyby jen holka věděla. To už se ale ztrácíme v davu bezejmenných lidí.

„Jistě, líbila. A také proto mi nechala tolik prostoru. Evidentně umím silně zapůsobit na lidi.“ Pokračuji v lehké ironii. „Ale nechme toho. Nakonec… pro oba to bylo zábavné. Popravdě jsem tohle už pár let nedělala. Je příjemné zjistit, že některé věci se tak rychle nezapomínají.“ Usměji se o něco veseleji, zatímco se dál noříme mezi lidi k jedné ze stran náměstí.

„Vyděsilo?“ Trochu nevěřícně nakrčím čelo, když Kain zmíní Bartela. Tehdy na náměstí jsem v jeho očích viděla šok, ale že by až hrůzu? No, kdo ví, co se v nich usadilo pak. Kdybych neutekla jako malá zpovykaná holka, mohla jsem to vědět. „To ho spíš koušou výčitky svědomí. Ani bych se nedivila.“ Odfrknu si s lehkým pohrdáním. „A jestli ne, tak by měly.“ Dodám s patrným ostnem chladu v těch pár slovech. Ne, tohle není něco, co bych mu odpustila tak snadno. Lidé se neprodávají jako koně na trhu. Nikdy.   

  Kdybych chtěla, tak mi tě i ocejchují stejně jako tu kobylu. Nebo si snad myslíš, že je zajímalo, co s tebou bude?

Vytanou mi na mysli slova Hledačky, které jsou jedno z bolestivých připomínek toho, jak se to tehdy vše seběhlo. Jeden den jsem měla svůj život a druhý… Mimoděk si přejedu dlaní po tváři, která v těch následujících dnech schytala slušnou sbírku ran, zatímco po ní tekly slzy a nejen ta.

„Ale… ehm, ale je dobře, že z toho nebudeš mít problémy. Snad.“ Zabloudím pohledem ke Kainovi, než jej zase stočím k našemu okolí a stánkům, které míjíme, ačkoliv jim svou pozornost věnuji jen na zdánlivě. Ve skutečnosti mě nemohlo v tuhle chvíli to nepřeberné množství vyskládaného zboží zajímat méně.    

Kain moji otázku na jeho osobu kontruje vlastní otázkou. Jak jsem také mohla čekat. Krátce se na něj nespokojeně zamračím, když mě tím zažene do kouta. Jistě, mohla bych se odpovědi vyhnout, ale… proč? To, že zítřejší den už bude každý na své cestě tomuto dni dává jistou svobodu.

„Myslím tím, že je patrné, že si celý život nevyrůstal mezi světskými. Všimla jsem si toho už včera. Ten tanec… Myslím, že by si zvládl hravě i vybranější kousky, snad i ty vhodné pro dvůr, než vláčení opilé holky po parketu. Stejně jako další věci…“ Zastavím se na místě a seberu ze země kousek dřevěného uhlíku, co musel vypadnout od nedalekého stánku, na kterém opékali kousky masa. Pohodím jím v ruce a přejdu ke stěně jednoho z dřevěných domů, po které se ten kousek ohořelého dřeva obratně rozběhne.

sledují nás

„Možná,“ drobně se ušklíbnu na ono gesto ruky.

Ostatně ani nic namítat nemohu. Podlitina vybarvující se mi pod okem je jednoznačným důkazem toho, že se to včera… nepovedlo. Byla to chyba. Od čeho jsou však chyby, než aby se z nich člověk poučil? Nebo ještě lépe – aby je patřičně napravil? Díky mistrovi jsem dostala příležitost. Teď si ji jenom nenechat proklouznout mezi prsty a naložit s ní co nejlépe.

Pohnu rukou, jako bych si chtěla vlasy zastrčit za ucho, nebo je ještě spíše osvobodit a nechat sklouznout do obličeje. Místo toho však prsty zavadím o zelenou stužku, jejíž konce Ela nechala zdobivě viset kolem obličeje. Na okamžik znervózním. Musí to vypadat hloupě. Obzvláště s tou modřinou. Na co jsem myslela? Na druhou stranu modrající kůže pod okem nepotáhne tolik pozornosti. Tyhle věci se stávají. Nejenom u nás.

Když mu svěřím, kde by se děvče mohlo nacházet, panu Zlatovláskovi se ve tváři mihne série tak výmluvných výrazů, že mi ramena pobaveně poskočí. Jo, vypadá to, že ta jeho zrzavá cácora je pěkná… Ela. Nejspíše bude lepší, aby pospíšil, jinak bude po náměstí nahánět kůzlata ženoucí se za svobodou. Skoro bych jí i popřála štěstí.

Mladík se nadechne – nejspíše aby se rozloučil –, ale já mu do toho skočím. Něco za něco, tak to přeci chodí vždycky. A když nevěděl nic o mé přítelkyni, mohl by mi alespoň pomoct jinak. Nebo spíše s někým jiným. Už z toho, jak se na mě podívá, je mi jasné, že tahle otázka dopadla na úrodnější půdu. Něco ví. Nechám do pohledu prosáknout kapičku nervozity a dlaní si přejedu do loktu. Stáhnu se do sebe, jako… jako bych se bála.

„Já vím,“ přitakám tiše. „To spíše… abych věděla, kam nechodit. Děkuji. A hodně štěstí s těmi kůzlaty,“ pozvednu koutky v náznaku dalšího úsměvu. „I když sledovat tě, jak je naháníš po náměstí, by jistě dostálo reputace vašich stanů. Představení? Ah, jistě. Budu tam. Něco takového bych si nenechala ujít.“

Není to tak docela pravda. Co se týče představení, dala bych přednost tragédii v kamenném divadle – s opravdovými herci, kostýmy a vůbec vším, co k tomu patří –, ne nějakou hrůzu slátanou horkou jehlou na náměstí, ale… znám někoho, komu to jistě bude připadat neodolatelné. To bychom měli. Ela tam jistě bude, což znamená, že mám hodinu na jiné záležitosti a pak bych ji měla zkontrolovat.

Zůstanu stát na místě. Ještě chvíli pohledem doprovázím pana Zlatovlásku, než se mi ztratí mezi davem a já se otočím opačným směrem. Abych věděla, kam nechodit… To tak. Vyhýbat se jim nehodlám, právě naopak. Dokud se nenechám odvést z náměstí, nic mi nehrozí. Mezi všemi těmi lidmi si na nic netroufnou, to jsem si ověřila už včera. I kdyby mi tedy ublížit chtěli, bylo by pro ně výhodnější počkat na večer. Stejně jako pro nás. Teď Tobiaszovi bude stačit jenom připomenout, že máme nevyřízené účty.

V dálce na okraji náměstí si všimnu povědomých siluet. Pár následujících kroků udělám ve stínu vyššího muže a pak zastavím u jednoho ze stánků. Voní to tady. Pohled se mi mezi prodejci s občerstvením zadrhává na vystaveném zboží přeci jenom častěji než předtím, přesto myšlenky věnuji něčemu docela jinému. Jak se jenom… Jacek a Urban. Jsou to bratři, pokud si dobře vzpomínám. Možná se jenom táhnou ve stínu Tobiasze a Valeka, těžko říct, včera se do toho vyloženě nezapojovali, jenom přihlíželi a dobře se bavili. Pokud jsou tady však oni dva, znamená to, že… bude poblíž i on. Čekají na něj? Když mi prodejce začne nabízet uzené maso, omluvně na něj zatřesu hlavou a pohnu se k dalšímu stánku. Zase o něco blíž. Nevydám se přímo k nim, ne, jenom je zdálky pozoruji a vlastně už si ani nedávám tolik pozor, abych se schovávala v davu. Ne, naoko zaujatě si prohlížím nabídku koláčů, která vlastně vypadá opravdu dobře. Co jiného bych tu taky dělala? Copak bych tady měla důvod čekat – stejně jako oni dva?

Elzbieta

 „Já a komplot takových rozměrů? Jsem v šoku a zároveň polichocen,“ prohlásí Kain se stejnou bezelstností s jakou ty hbitě reaguješ na jeho poznámku o hraní a šermování. Nicméně v obojím se ani jeden z vás už nerýpe, rozhodně ne před Adou a Lenou, které se vzápětí aspoň na chvíli stanou středem pozornosti.

Ne, Kainovi skutečně stačí vynaložit jen trochu snahy a pár líbivých slov, aby vymámil z děvčat úsměv a snad i rozpaky. Nedá se mu upřít, že vyzařuje jisté… Charisma. K tomu to umí se slovy a má vcelku líbivé vzezření, v očích všech těch vesnických holek musí působit jako ten princ, co si pro ně ve skutečnosti nikdy nepřijde a neodveze je na svůj zámek.

„Ne, ne, nebude,“ zaštěbetá Lena dříve než stačí odpovědět Ada. Ta se na okamžik zatváří jako by kousla do něčeho kyselého, nicméně včas ovládne výraz ve své tváři.

„Jistě… Užijte si to,“ popřeje vám tak trochu nuceně a společně s Lenou se vydají zpátky mezi stánky stejně jako většina lidí. Jak představení skončilo, tak se plac kolem podia vyprazdňuje. Avšak dá se tušit, že se tu ještě nějaké to představení odehraje nebo sem k večeru nastoupí muzikanti, přeci jen i tohle malé improvizované podium muselo zabrat nějaký čas, než ho stloukli dohromady.

Ani vy nezůstáváte na místě pod podiem, společně vykročíte mezi lidi. „Hm… Co myslím? Myslím, že tady někdo má velké mínění o vlastní důležitosti,“ rýpne si do tebe na oplátku, zatímco se rozhlížíš kolem sebe. Bartela nikde nevidíš, vlastně nikoho, koho bys znala.

„Já a problémy? Sama jsi to řekla – a kdo mi dokáže, že snad můžu za to, že tě Malwina vybrala? To ona má za úkol si na tržiště vytipovat tu správnou Julianu… Možná ses jí prostě jen líbila,“ odpoví ti natolik lehce a bezstarostně, až je těžké uhádnout, zda to myslí vážně nebo ne.

Nicméně vzápětí zase trochu zvážní, když pokračuješ dál o svém setkání s Bartelem na tržišti. „Timon mě potřebuje víc než já jeho. Takže to on si musí rozmyslet, zda mu to za to stojí. Pokud tedy dnes vůbec vyleze ze stanu, to setkání s tebou ho… Vyděsilo,“ lehce povytáhne obočí.

Procházíte mezi stánky a všechny je míjíte bez toho, aniž byste se někde zastavili. Vlastně ti začíná docházet, že ať tě Kain vede kamkoliv, tak se blížíte k okraji náměstí, směrem k jedné z ulic, do kterých ústí a která je zřejmě i vaším cílem.

„Hmmm… Hmmm…“ hraně se zamyslí, když se ho zeptáš na to, co tě na jazyku pálí v tu chvíli nejvíce. „A to mě zajímá. Co tím myslíš, někdo jako já?“ vyzývavě se po tobě podívá a v jeho tváři je patrná jistá… Zvědavost. Jak se zdá, tvá odpověď ho opravdu zajímá.

Nicméně se ti potvrdí, že ať tě vede kamkoliv, tak tržiště na náměstí to opravdu nebude. Vlastně to spíše vypadá jako by měl v plánu se odsud zdejchnout do hospody, ta ulice ti připadá přeci jen povědomá.

„… všechno v pořádku…?“ zeptá se tě, když zachytí tvůj pohled a dost možná i výraz. Přeci jen se ti vybaví v hlavě Wertherova slova o tom, ať se držíte na náměstí a u téhle strany jezera. Vlastně si seš celkem dost jistá, že zmiňoval i zákaz výletů do okolí bez toho, aniž by o tom věděl…

Kazandra

„… hm, možná s těmi maléry nebude tak úplně samotná,“ poznamená mladík polohlasně v reakci na tvoji poznámku a zlehka krátce přejede prstem pod svým okem v tom… Náznaku. Je to přesně to místo, kde tobě vykvetla po včerejším bujarém večeru modřina, která se dost dobře nedá skrýt. Sice to není nic, kvůli čemu bys kdovíjak poutala pozornost – prostě jen další holka, kterou si doma musel někdo srovnat a zajisté zaslouženě, nicméně… Je tam. A říká, že se něco stalo.

Vzápětí se ušklíbne, ale nezdá se tou připomínkou být kdovíjak pobouřen nebo rozhořčen. „Ano, přesně ta,“ potvrdí ti namísto toho. „S kůzlaty?“ zpozorní a lehce přimhouří oči, když pohlédne tím směrem. V další chvíli se mu tváří mihne… No, tak trochu zděšený výraz – skoro jako by mu v tu samou chvíli něco došlo. „Ale ne…“ zaúpí tiše a přešlápne z nohy na nohu. Zdá se, že každý z vás má takovou svoji osobní… Elu, co přitahuje maléry. Vlastně ani tak nepřitahuje, jako se do nich vrhá nebo je přímo vytváří.

Skoro to působí, jako by chtěl rovnou vyrazit tím směrem – však se i nadechne, patrně aby ti poděkoval a šel rychle zkontrolovat situaci, nicméně jej předběhneš svojí otázkou. Viditelně ho to tvůj dotaz zarazí. Doslova. Podívá se po tobě, zprvu spíše přemýšlivě, než se vzápětí zamračí.

„Ano, vím o kom mluvíš,“ přitaká s jistou opatrností. „Myslím, že jsem je viděl poflakovat se na kraji náměstí. Někde… Tím směrem,“ mávne rukou napravo od tebe, opačným směrem, než jsi přišla. „… nevím, co se včera sice stalo, ale když odcházeli, neměli zrovna nejlepší náladu. Bylo by lepší se jim vyhnout,“ ztiší hlas, když ti to říká.

„… hm, a až najdeš Elu, tak jí prosím vyřiď… Hm, ne. Ne… To asi nebude třeba,“ krátce zaváhá a opět se jistě pousměje jako by to chtěl prostě všechno smazat. „Tak do hodiny začne na náměstí představení. Doporučuji si ho nenechat ujít,“ dodá ještě společně s krátkou úklonou, kterou bys na místě jako tohle od nikoho opravdu nečekala a s tím se vydá pryč.

Zůstaneš tak opět sama uprostřed davu lidí, nicméně nyní máš už aspoň něco, čeho by ses mohla chytnout. Tedy… Směr. Zamíříš tak mezi lidmi ke straně náměstí, odkud se stánky rozrůstají i do navazující ulice. Zde je ponejvíce trhovců, co nabízí právě něco k jídlu, ať už se jedná o uzené maso a ryby, jejichž vůně je opravdu výrazná nebo nějaké ty koláče, placky plněné sladkým ovocem i slaným sýrem… Je tu opravdu na výběr. Nechybí i rozlévaná kořalka a další alkohol. Tam se zdržuje především nemálo mužů, kteří se do procházení mezi stánky příliš nehrnou.

Netrvá ti dlouho, než přeci jen zahlédneš povědomé tváře…

Ovšem není to výrazná postava ramenatého Valeka, ani Tobiasz, jsou to ti dva… Naštěstí netrvá dlouho vylovit z paměti jména. Jacek a Urban. Ani jeden z nich během večera sice nic hrozného neprovedl, přesto… Ani nezabránil. A teď tam stojí, na okraji náměstí. Baví se, a dle smíchu dokonce velmi dobře. Přesto se ti zdá, že tam nejsou jenom tak, ale… Čekají. Na něco. Na někoho…

Jen náhoda

„Jistě, ne na tvé přání. Celé to byla jasná náhoda.“ Přimhouřím oči a pokývám hlavou, zatímco dávám jasně najevo, že na tohle mu skutečně neskočím.  „To ti tak tak budu věřit. Ale dobře, důkazy bych tady sháněla těžko.“ Dodám pak vzápětí.

„Hrát a šermovat? Ale no tak. Tohle byl výkon na úrovni mého včerejšího tance. Byla to celé jen… hra. Zábavná hra. Nic víc.“ Usměji se bezelstně, než se naše pozornost stočí k mým novým kamarádkám. Děvčata vypadají spokojená z nově získané pozornosti okouzlujícího mladíka a mě samotnou překvapuje, jak málo stačí k tomu, aby je to rozhodilo. Zamyšleně si Kaina prohlédnu, zatímco na ně mluví. Nedělám si iluze, někdo jako on jistě moc dobře ví, jak si umět naklonit opačné pohlaví a dost možná ho to nestojí ani moc snahy.

„Tak… jestli vám to nebude vadit?“ Otočím se na Adu s Lenou. Je mi jasné, že se mnou chce mluvit bez zvědavých očí kolem a vlastně mě to samotné hraje do karet. Jedna věc je vyhýbat se Bartelovi, ale přeci jen… kdybych aspoň zjistila něco málo o tom, co se tu před těmi lety stalo, možná bych mohla klidněji spát. Tedy... v rámci možností. Třeba to byla jen souhra okolností a vůbec to se mnou nesouvisí. Kéž by.

„Pohár vody za takový výkon? Hmm, budeš muset ještě něco přihodit. Ale vlastně proč ne.“ Usměji se potěšeně a pak se otočím na Adu s Lenou. „Nemusíte na mě čekat děvčata. Najdu vás pak anebo se přinejhorším uvidíme večer, kdyby se mi to nepovedlo. Tedy, pokud vás nebudu rušit.“ Kmitnu potměšilým pohledem mezi tou trojicí, ale už to dále nerozpitvávám. Kdo ví, jestli vůbec někam večer půjdu. Tohle už jsou věci, které ví jen Werther. Ještě jednou mi pohled zalétne k slunci na nebi, než se přiměji vykročit za Zlatovláskou. Tedy Kainem.

„Ehm, chtěl si se mnou mluvit? Možná to šlo i bez toho, aniž bych musela na pódium. Někdy se stačí prostě zeptat. Co myslíš?“ Trochu si ho dobírám, zatímco kráčíme mezi lidmi. Nechávám se jím vést. Netuším, kam míříme, ale pozorně se rozhlížím, po záblescích fialové. Jsou lidé, které úplně nepotřebuji potkat.

„Ehm, nebudeš mít z toho problémy? Myslím… S Bartelem. Viděla jsem ho na tržišti a myslím, že mě neviděl rád.“ Dodám trochu tišeji a uhnu pohledem. „Ani se nedivím. Nevím, jestli ti tohle za to stojí.“ Hlesnu na sebe až nezvykle tiše, než zase naberu ztracený elán. Je to ostatně jeho rozhodnutí. I když… asi úplně neví všechny souvislosti, které se tu kolem mě točily. Heh, jako kdybych je znala já.

„Ale… Ale jak se vlastně někdo jako ty dostane ke komediantům? Nevypadáš jako někdo…. Hmm, no, víš, jak to myslím!“ Rozhodím rukama, když se do toho neplánovaně zamotám. Skutečně Kain nevypadá jako jeden z těch obyčejných kluků, co vyrostli kolem kočovných vozů. To, jak zvládl včera suverénně tančit, a to něco na něm… těžko definovatelného. Rozhodně působí jako někdo, komu se dostalo lepší výchovy, než se na štacích dá běžně získat.      

Elzbieta

Lena hltá každé tvoje slovo, kterým se snažíš zlehčit to, co jsi ještě před chvíli předváděla na podiu. Rozhodně… Rozhodně to nebyl obyčejný výkon vesnické holky. Ada se stále tváří jako by ti to věřila spíše jen napůl, ovšem ať už ji žere cokoliv… Tak se za vámi ozve ten známý hlas.

Kain povytáhne obočí a na rtech se mu objeví pobavený úšklebek. „No ne, takhle to vyzní, že ti naopak dlužím já a dost možná i celý ansábl za tvoji milosrdnost,“ poznamená. „No…“ vzápětí se lehce zarazí, když se zeptáš na prostor pro Julianu, než vzápětí pokrčí rameny. Pohledem krátce sklouzne k Leně s Adou a jako na povel se pousměje. „Hra je o Julianě, a tak jen na ní záleží, jak se do ní chce zapojit, zda se chce stát její součástí nebo jen pozorovat, co s námi nebohými muži dělá její dechberoucí krása,“ odpoví s tím takřka divadelním přednesem a můžeš si být jistá, že ta odpověď ve skutečnosti nepatří tobě, ale komukoliv dalšímu, kdo vás poslouchá.

Ada přelétne pohledem mezi tebou a mladíkem a… A pak přijde ten dovětek, který ji donutí se narovnat a pohodit vlasy. „Takhle jsem to nemyslela,“ ohradí se tak trochu dotčeně.

Kain vám do toho nijak nevstupuje – tedy aspoň do okamžiku, než obrátíš svoji pozornost zpátky k němu a zahrneš ho tím prudkým přívalem slov.

„Hm, tak svatý? Těší mne, že při pohledu na mě myslíš zrovna takové věci,“ pousměje se přesně tím přezíravým samolibým způsobem, jaký se od něj očekává a s tím seskočí z podia dolů za vámi. „Ne, ne, ne, z toho tak snadno nevyklouzneš. Na mé přání jsi Julianu rozhodně nehrála,“ dodá potměšile a mrkne na tebe. „No… Rozhodně to byl… Pozoruhodný výkon. Hrát umíš, šermovat umíš…“ povytáhne obočí.

To už ovšem po krátké úkloně představíš svoji společnost. Lena se lehce začervená, Ada… Ada se přeci jen pousměje. Ještě aby ne… „Jsem to ale nezdvořák, snad mi to odpustíte, společnost tolika krásných dívek je přeci jen… Rozptylující. Těší mne, Ado a Leno,“ dvorně se dívkám ukloní a navrch přidá i milých úsměv. „Kain, k vašim službám, dámy,“ dodá. Těžko říci, zda se tak doopravdy jmenuje, přeci jen to jméno zde není zrovna běžné. Nicméně to pronese bez jakéhokoliv zaváhání či stínu v hlase. Zlatovláska. Walerian. Kain… Vlastně na tom ani nezáleží, až příliš dobře si uvědomuješ, že ho dnes pravděpodobně vidíš naposledy. Zítra se vrátíte do sídla Společenství a vše se vrátí ke starým pořádkům…

„… jsi si jistá? Tohle by se mělo řádně zapít,“ uculí se na tebe navzdory výhružně vztyčenému prstu. „Nicméně, tohle přání ti dovedu zařídit. Hm, jako poděkování za vylepšení našeho představení, hm?“ tentokrát se u toho už nijak provokativně neusmívá, naopak to zní nečekaně upřímně. „Odpustíte mi, pokud vám ji na chvíli ukradnu? Slibuji, že se vám budu večer osobně revanšovat,“ dodá směrem k Adě a Leně, které ve vašem rozhovoru nemají příliš prostoru. Tedy… Lena je v přítomnosti cizího mladíka náhle plachá a Ada zase působí, že by bylo pod její úroveň na sebe nějak poukazovat. „… samozřejmě, pokud mi tady někdo nedá košem,“ loupne po tobě Kain krátce očima.

Dav kolem mě plyne. Přirozeně se hýbu spolu s ním a rozhlížím se po okolí. Tu proklouznu kolem otylého muže, tam se zase propletu mezi skupinou smějících se dívek. Povětšinou jsou scény vesnického života nezajímavé. Vnímám je, ano, ale nikdy se u nich nepozastavím déle než na úder srdce. Koutek mi povyjede výš, když se jenom pár kroků přede mnou protočí zloděj a pak se zase rychle ztratí mezi stánky. Ve svém řemeslu je dobrý. Až moc.

Bezděčně si poupravím kabát na ramenech. Bude lepší si tady dávat pozor. Světlovlasou dívku nepronásleduji. Vytratila se až moc rychle, než abych ji tady měla chuť nahánět. Snad se nedostala do maléru… ale pokud ano, pak bych nejspíše měla… Ne, už je pryč. Navíc se tady chci napřed porozhlédnout. Zjistit, kdo kde je. Rozmyslet se. Tobiasze ani jeho přátele však nikde nevidím. Možná by se mi poštěstilo v hospodě. Kdo ví. Úplně se mi tam vracet nechce. Přidám tedy do kroku. Než se však dostanu až za panem Zlatovláskou, přímo přede mnou se prožene jakési tmavovlasé pískle, které by si rodiče měli držet na vodítku. Honem zabrzdím, abychom se nesrazili.

„Dávej bacha,“ ucedím někam za sebe, než se otočím zpátky ke svému cíli.

To už na sobě ucítím pohled světlovlasého mladíka a pousměji se na něj místo pozdravu. Budiž mu přičteno k dobru, že si mě všiml, než jsem se k němu dostala… a že mi vyjde naproti. Působí slibně. Třeba někoho viděl. A třeba z něj i něco dostanu. Promluvím. Jakkoliv se tvářím uvolněně – a na své poměry až překvapivě přátelsky –, vpíjím se do něj pozorným pohledem. V jednu chvíli zpozorní. Možná až moc. To, když padne Elino jméno… Vida. Udělala dojem? Po včerejším zážitku s Tobiaszem mi to nepřipadá tak zábavné jako jindy, vlastně na okamžik přimhouřím oči, než se stejně jako on rozhlédnu po okolí.

„Jo, někde by tady měla být… Jenom jsem se chtěla ujistit, že se nedostala do maléru. Má k nim sklony,“ poznamenám klidně.

Možná by na ni mohl dát pozor i on, přinejmenším by mi to trochu rozvázalo ruce a vlastně by to i srovnalo šance, že se dneska opravdu nic nestane, nebo… nebo je i tady pan Zlatovláska další malér, který k sobě přitáhla. Kdo ví. Každopádně bych ji najít měla.

„Tu, která tě včera volala? Zlatovlásko?“ podívám se na něj úkosem. Koutek mi škádlivě povyjede, než se výraz zase srovná do trochu jiné masky než obvykle, byť i onen úsměv je stále jenom maska. Kratičce se zamyslím. Není pro mě těžké vylovit si útržky scén, které jsem tady dnes už viděla. Ta u kůzlat patří koneckonců k těm živějším. A právě tam stála… Nejspíše. „Hmm, vlastně mám pocit, že jsem ji viděla u vozu s kůzlaty. Tudy,“ naznačím mu. Dokonce i vykročím daným směrem, abych ho nezdržovala. „A jenom tak mimochodem – neviděl jsi tady ty kluky, s kterými jsme včera hrály karty? Myslím, že víš které. Tobiasz a Valek se jmenovali…?“

Pohledem znovu zapátrám po okolí. Dlaněmi si přejedu po pažích a do výrazu propustím kapičku nervozity, jako bych se ptala čistě z toho výhodu, abych se jim vyhnula. Nebo aby se k nim nepřipletla Ela. To ona tady koneckonců má talent dostávat se do maléru, že?  

Jen pro ten dnešní den

Představení končí a já za sebou nechávám ten kousek kovu, kterému tady říkají meč. Souboj to byl delší, než musel být, ale jako představení pro diváky dobré. Soubojem bych to raději nenazývala. Stejně jako můj včerejší pokus o tanec v hospodě. Vypadá to, že tady v Cziernowodě mě vše nutí sahat k tomu, co jsem se za ty roky naučila a dělat to hůr… Mnohem hůř. Avšak o to zábavněji. Tentokrát jsem ani nikomu nemusela rozbít hlavu a na oplátku nikdo ani mně nic nezlámal. Přišel jen potlesk.

I tak je ale konec. Lidé se pomaličku začínají trousit od pódia a z Waleriana je najednou Kain. Oplatím mladíkovi úšklebek, ale už nic nedodávám. Místo toho seskočím z pódia, i když koutkem oka zaregistruji ruku, co se ke mně natáhla a… A stihla zavadit jen lehce o oděv. Dělám, jako kdybych si toho nevšimla. Však nikam neutíkám. Jestli bude chtít, najde si mě. A že to nebude mít tady zrovna tak těžké.

„Ale, to nic nebylo. Však takový pohádky by si zvládla vyprávět i ty. A je jedno, jestli je to doma ve světnici nebo před lidmi. Tedy, když ti do toho neskáčou.“ Pousměji se na Lenu a trochu to celé bagatelizuji. Některé věci se vysvětlují těžko. „Jo, s tím mečem? Ale to nebyl žádný šerm. Jen mávání kusem železa. Copak jste s klukama na mezi nikdy nepobrali nějaké klacky a nehráli si na rytíře? Ale… Hmm, no máš pravdu. Strýc je vysloužilý voják. Pár triků mě naučil, aby to vypadalo trochu věrohodněji, ale nic víc.“ Zasměji se, ale to už na sobě cítím popuzený pohled Leny a do toho se ještě ozve známý hlas z pódia. Dívky k mladíkovi vzhlédnou a dle jejich unešených výrazů mám a nějaký čas si rozmyslet, jak z toho ven.

„K dluhu? Když už nic jiného, za toho draka by se měl celý nebo aspoň jeho část naopak smazat. Taky to mohlo být hejno harpyjí, nebo čtyřiceti banditů nebo co třeba takový velký ohnivý pes? I když… To raději opravdu ne, když o tom tak přemýšlím.“ Usměji se křivě.

„To takhle běžně necháváte prostor publiku? Tomu říkám odvážná improvizace. Kolik Julian vám už na konci skočilo raději z pódia a uteklo?“ Zeptám se vesele, ale když o tom tak zpětně přemýšlím, bylo to zvláštní. Tedy ne, že by to bylo něco, čeho bych se zalekla, ale být tam místo mě třeba Lena nebo ještě lépe Tekla, asi by to takový spád rozhodně nemělo.

„Domluvené? Ale kdeže. No tak, Ado. Tohle domluvené nebylo. Neznám je a nepatřím k nim. Klidně ti tu odpřisáhnu, že tady pana… jehož jméno jsem se dozvěděla až před chvílí, jsem potkala včera poprvé v životě.“ Zvednu ruce v rezignovaném gestu. „S mou sestřenkou a doprovodem přebýváme u paní Arlovski. Ne tady.“ Zakroutím hlavou a trochu zvážním.

„A zítra budeme zase pryč. Příště už tu bude prostor pro jinou Julianu. Takže se nečil.“ Mihne se mi přes tvář lehký stín, když si uvědomím, že zítra už to všechno končí. Rychle vyhledám očima slunce, které už přeci jen zase o něco pokročilo na své nebeské dráze a unikne mi jen krátký povzdech, než se zase přinutím usmát. Ne, nebudu si to tímto kazit. Ještě mi nějaký čas zbývá.

„Budeš tam dál stát a blahosklonně na nás shlížet jako nějaký svatý?“ Otočím se na Kaina, který dál stojí na pódiu.

„Chvíli to vypadalo, že mi chceš něco říct. Hmm?“ Zvednu k němu také pohled. „Už sis rozmyslel, co za ten tanec? Tedy… pokud můj mistrný výkon nebyl už dostatečnou satisfakcí, což by mohl, ne? Jak často vám Juliana bojuje se zlotřilým nápadníkem?“ Roztáhnu široce ruce a mírně se ukloním.      

„A pravda, tohle je Ada a tohle Lena. Moje nové kamarádky.“ Představím pohotově děvčata, abych si nahnala u nich zase nějaké ztracené body a ani se nepozastavím nad tak odvážným označením. Ne, já zrovna ne.

„A tohle je… Ehm, říkal si Kain?“ Zeptám se přeci jen pro ujištění. Možná to je jen další hra, ale… Na jménech ani tak nesejde.

„A vím, že už jsem to říkala, ale něco k pití by vážně nebylo úplně od cesty. S tou žízní jsem si nedělala legraci… A myslím vodu. Jen vodu.“ Zvednu s posledním dovětkem výhrůžně prst na Kaina. Vím, že tohle k uštěpačným poznámkám jen svádí, ale zároveň vím, že tímto je jen tak snadno nezastavím.

Elzbieta

Drží se své role tak dobře, že by snad nikdo ani nepochyboval, že ve skutečnosti ke komediantům také patříš. Kéž by věděli. Nebo ví? Ryšavé děvče ti nechává opravdu hodně prostoru na to, že bys měla být jen někdo, koho vytáhli z pod pódia. Takoví obvykle dělali představení jen kulisu. Ovšem ty… Představení je u konce, dívka se nadechuje, aby pronesla pár závěrečných slov – když náhle sáhneš po meči padlého Waleriana. Nutno podotknout, že mrtvý sebou překvapeně trhne, a zatímco máš veškerou pozornost publika ty, tak pootočí tvým směrem hlavu.

Ten meč vážně není moc dobrý. Samozřejmě je tupý, těžiště má posunuté tak, že je zbytečně pádný na špičku a vydržel by vám pravděpodobně jen na jedno odpoledne dle stavu čepele i materiálu, který už na první pohled zkušenému šermíři řekne, že tenhle kousek nebude od zbrojíře, ale spíše nějakého vesnického kováře, co se pokusil vyrobit meč.

Vysoký muž oděný celý v černé jako správný potulný rytíř nemající cti ani zábran na tebe hledí nejdříve nechápavě, poté překvapeně, a nakonec váhavě a sotva znatelně kývne hlavou. „… ještě máte čas si to rozmyslet, Juliano. Tohle není boj, který…“ jenže to už čepele zazvoní. Ten souboj má daleko k jakémukoliv cvičnému boji, co jsi v posledním roce svedla na nádvoří sídla či v prostorném šermířském sále, ovšem pro obyčejné lidi to je něco… No, moc dobře si uvědomuješ to napjaté ticho, zatímco kolem sebe s mužem kroužíte.

Ani on není zrovna kdovíjaký šermíř. Meč v ruce držet umí, dokonce ví, po jakých osách se zbraň má pohybovat, a tak jím nemává jako při průvodu, nicméně jeho postoj není dobrý, střeh by měl držet rozhodně nižší a kroky dělat delší, takhle se sám omezuje v hybnosti. Není zrovna technickým šermířem, spíše někým, kdo se prostě naučil s mečem jen to, co potřeboval. Porazila bys ho. Během deseti vteřin by nebylo o čem mluvit, pokud bys chtěla. Mohla bys mu vzít jeho vlastní zbraň, vyrazit mu ji z ruky, shodit ho na zem, mohla bys ho zabít na několik způsobů, ať už rychle nebo jen zranit… Je vlastně až zvláštní, jak moc by pro tebe tohle všechno bylo snadné. Dosud jsi zbraně zkřížila jen s ostatními učedníky nebo mistry. Tohle… Bylo je moc jiné…

A také to není skutečné.

Dramaticky umíráš vedle první a poslední lásky Juliany, zatímco se dívka konečně ujímá dramatického a srdceryvného epilogu. Walerianovi pobaveně zacukají koutky, když na něj mrkneš. Naštěstí se včas stačí ovládnout dříve než se stačí rozesmát, ale je to opravdu těsné.

A je konec.

Vstáváte, na podium přichází další komedianti. Klaní se, jiní vybírají peníze a lidé se po vás dívají. A také víš, že pro tebe nastal čas zmizet z podia. Bartela nikde nevidíš a je otázkou, zda je to dobré nebo špatné znamení. Musel tě poznat. Teď už si musel přeci být jistý…

„Dávám přednost Kainovi,“ odpoví ti s drobným úšklebkem Zlatovláska, když kolem něj procházíš. Snad se i nadechne k dalším slovům a natáhne k tobě ruku, ovšem to už se obratně prosmýkneš kolem a seskočíš hbitě z podia, pod kterým čekají tvé nové přítelkyně. Lidé se začínají pomalu rozcházet, zatímco komedianti opouští podium též. Přesto na sobě cítíš nemálo pohledů…

„No… To bylo… To bylo úžasný! Kde se to naučila? Takhle mluvit! Já bych se před všemi těmi lidmi asi zalkla strachem. A kde ses naučila to s tím mečem? Vypadalo to tak opravdově!“ spustí nadšeně Lena, sotva se k nim přiblížíš se svojí vítězoslavnou průpovídkou.

„No bylo to vážně… Vážně nečekané,“ přisadí si i Ada, která si tě najednou prohlíží… No, prohlíží. „Nebo spíše domluvené? Ty k nim patříš? Mohla jsi nám to říct…“ vyhrkne.

„… tak drak, jo?“ ozve se za tebou do třetice. Zlatovláska, tedy… Kain? Stojí na okraji pódia, když na tebe promluví. Dívky k němu okamžitě zalétnou pohledem a Lena jako na povel zrudne v obličeji. „Až si říkám, jestli bych ti tuhle podlost neměl naúčtovat k tomu dluhu,“ poznamená pobaveně s výzvou v hlase.

Nechat se trochu unést

♬♬♬♬♬

Trochu ukročím na narychlo stlučených prknech, co mi tiše zavrzají pod podrážkami. Dívka po mé pravici vypadá spokojená se svým výběrem a můj pohled z ní sklouzne k té záplavě tváří pod pódiem, abych zaznamenala v prvních řadách i své nové kamarádky. Oplatím jim úsměv, ačkoliv vlastně jen Leně, protože Ada vypadá poněkud nespokojená s výběrem Juliany. Pche, jako kdybych jí bránila sem jít místo mě.

To už ale zachytím široký úsměv malé zrzky, který mi věnuje a spustí úvod k tomu našemu malému představení. Tedy, není to něco ze starého repertoáru, co bych si pamatovala, ale nezní to až tak komplikovaně. To ostatně nic pro vesnické obecenstvo. Tady je třeba něco trochu zjednodušit a některé monology zkrátit, aby se udržela pozornost. Tohle není panstvo, které je zvyklé na trochu vybranější kousky. Neznamená to však, že by se to mělo odfláknout. Naopak.

Jen mrknu a trhnu hlavou, když zaznamenám periferním viděním záblesk fialové. Je to však něco, co mě přiměje otočit se naopak na publikum a věnovat mu přesladký úsměv, jaký umí jen Juliana a pro který se sjížděli muži ze všech známých končin, aby… Aby cože to?

Zarazím se v momentě, kdy už představení chvíli běží a dívka se na mě otočí poté, co se připletou na scénu první z nápadníků.

„Ah, ale jistě… Chrabří rytíři.“ Projdu pár ladnými kroky po pódiu a nechám si šátek sklouznout na předloktí jako snad nějakou ozdobnou šálu, aniž bych spouštěla pohled z dalších herců. Jen v hlavě se mi roztáčejí kolečka nucené improvizace. Tohle už jsem dlouho nedělala.

„Mou ruku dostane ten, který…“ V přehrávaném zamyšlení si poklepu prstem na rty a získám tak trochu více času, abych něco použitelného vytáhla z paty. „… mi donese číši čerstvé vody ze staré Barczianské studny.“ Zlovolně se usměji a přimhouřím oči. „Snad vám bude štěstěna nakloněna a ten pár set let ztracený pramen opět vytryskne. Jsou-li vaše city ke mně ryzí, jistě se bohové slitují.“ Dodám a mávnu ostentativně rukou, aby se zástup vážených nápadníků dal zase do pohybu. Juliana má žízeň.

A tak to jde dál. Ještě přihodím pár více či méně nesplnitelných úkolů, u kterých pár zástupců panstva rovnou zlomí vaz anebo v lepším případě pouze něco zláme jen pár kostí, ale Julianu to příliš netrápí. Je to vybíravá, manipulativní mrcha, která se ale ve skutečnosti prostě jen nechce vdávat. Tedy až do momentu, než potká Waleriana?

Co ten tu dělá?! Obočí mi drobně povyskočí, když se na scénu vyhoupne světlovlasý mladík, kterého moc dobře znám. Tedy, stále neznám jeho jméno, ale to je teď tak to poslední, co mě trápí. Juliana se ale jen tak lehko nedá. „A ty? Co si mi přišel nabídnout zrovna ty? Copak nevíš, že z tvých předchůdců se z Gródeckého lesa ani jeden nevrátil? Proč myslíš, že zrovna ty by si měl zvládnout ze sluje v jeho samotném středu donést ten před staletími ztracený lesní roh mrtvého knížete? Copak si neslyšel všechny ty zkazky? Proslýchá se dokonce, že tam snad sídlí samotný drak?“ Pronesu dramaticky, ale drobně se pousměji. Uvidíme, jak odimprovizují tohle.

A představení běží dál. Walerian Julianě vyzná lásku a já snad poprvé v ten moment na pódiu připadám lehce nepatřičně. Kdybych ho neznala, bylo by to celé snazší, ale takhle je to takové… zvláštní. To však trvá jen na okamžik. Je to stále jen hra a já bych měla konečně něco odpovědět.

 „…Opravdu? Nikdy jsem netušila, že to budeš zrovna ty, kdo…“

Pokračuji a zůstávám v roli drahé Juliany. Walerian ale brzy podlehne meči svého soka, který jej proklaje mečem přímo před Julianou. Tedy to je ale drama! Zatímco Walerian umírá, a ještě se se mnou krátce, ale o to procítěněji loučí, zatímco klečím zničené u jeho těla, všimnu si, že zrzka se už nadechuje k dalším slovům a stejně tak se u stran shromažďují herci k poslednímu nástupu na scénu a zaslouženému potlesku. Ale to přeci ještě nemůže končit! Juliana žije. To bych prohrála sázku!

Zvednu hlavu do té doby skrytou mezi pažemi a pohledem zalétnu k dvojici dívek, kterou jsem tam už před notnou dobou opustila a… A… ! Rychle se zamyslím a zničehonic sáhnu po meči, který tu po nebohém mrtvém Walerianovi zůstal ležet na prknech, než se bez zaváhání vyhoupnu zpátky na nohy.

Jen krátce potěžkám meč v rukou a švihnu jím do prázdného vzduchu. Samozřejmě je to napodobenina, která i k těm cvičným, co jsme měli ve Společenství, má daleko, jak kvalitou, tak vyvážením, ale nikdo tu ode mě snad nebude čekat mistrný šermířský výkon. „Za tohle zaplatíte, vy…vy…“ Jak se to jmenoval ten poslední nápadník? Ah, já a paměť na jména.

„Vy… vrahu!“ Namířím na něj špičku meče a zaujmu příslušný postoj.

Počkám, až herec naproti mně pochopí, o co mi jde a také zvedne meč do střehu, ačkoliv docela váhavě. Ostatně s Walerianem měli ten osudný šermířský souboj nacvičený, ne však už tak s náhodně vybranou Julianou. Nemusí se ale bát. Půjdu na něj zlehka.

Kývnutím mu naznačím, že má zaútočit, abych poté svedla jeho výpad bez větších problémů stranou a pak přešla do protiútoku. K běžnému souboji to má daleko. Je to dělané hlavně na efekt, pro publikum a také tak, abych náhodou nezmrzačila někoho z ansámblu.

Dávám si proto dobrý pozor a údery v posledních chvílích mírním, jak to jen jde. I tak je to ale myslím pro diváky docela podívaná. Tohle bude jistě první hra o Julianě, kdy se chopila sama meče, aby… Pravda, už je na čase. V příhodný okamžik skloním zbraň a nechám se zasáhnout. Tedy jen tak na oko. Jistě, Juliana měla dost šancí tohle vyhrát, ale já jsem tu od toho, abych umřela a vyhrála sázku.

S neexistujícím smrtelným zraněním se hroutím na zem vedle už mrtvého milého, který si asi poležel déle, než čekal, a zatímco se tvářím mrtvě, dovolím si na něj i přes posmrtnou masku pobaveně mrknout, zatímco znějí poslední slova a řádný epilog toho tragického příběhu. Raději nepřemýšlím nad tím, kde se Juliana naučila šermovat, ale myslím, že to ani publikum dle potlesku, který se rozezní kolem nás.

S potěšeným úsměvem se vyhoupnu na nohy a seberu svůj šátek, který se mi během konce představení dramaticky svezl na zem během souboje. Byla by škoda ho tu zapomenout. Samozřejmě nechám většinu potlesku tomu pravému ansámblu a ustoupím o krok dozadu, abych jim také zatleskala a jen drobně se ukloním.

„Takže Walerian? Hmm?“ Prohodím hravě, zatímco procházím kolem pana Zlatovlásky zpátky k okraji pódia, z kterého prostě seskočím dolů a vydám se za Adou a Lenou. I tak se ale párkrát ohlédnu přes rameno na pódium. Srdce mi buší po tom všem napětí, které během hry rozhodně necítilo jen publikum. Možná jsem se nechala trochu unést. Ale vidělo to jen pár vesničanů. To nikoho důležitého trápit nebude.

„Tedy… Vážně bych se napila. Po umírání jednomu vyschne v krku.“ Vydechnu dlouze, jen co dorazím za Adou a Lenou, ale ze rtů mi nemizí úsměv, který se pak trochu zkřiví ve vítězoslavný úšklebek.

„Vidíte. Já říkala, že umřou oba!“