Andor.cz - Dračí doupě online

Na každém šprochu, pravdy trochu

Trochu překvapeně si vyměním pohled s Wertherem, když Kazandra nazná, že by tu chtěla zůstat. Vážně? Opravdu? Kazandra? Moje zmatení z jejího chování ještě víc podpoří, když se na mě usměje. Sice trochu, ale usměje. A teď už to nevypadá, že by byla až pod takovým vlivem alkoholu, aby něco takového jen tak dělala sama od sebe. Úsměv mi naopak trochu ztuhne na rtech, jak znejistím, co tím asi sleduje, ale rozhodně to není něco, o čem bych se s ní chtěla hádat. Tentokrát opravdu ne. Dělá to snad kvůli mně? Trochu přimhouřím oči, než… ten úsměv opětuji. Bude lepší myslet si, že je to přátelské gesto než za tím hledat skryté a zlovolné úmysly. S takovou bych se nemohla už s nikým prostě jen tak bavit.

To už ale na sobě ucítím Wertherův pohled a jako na povel sklopím tvář k zemi. Vím, co myslí. Tedy aspoň to tuším. Pořád plně nechápu to, co se mi dnes večer stalo, ale je mi jasné, že pokud by se to opakovalo, nemuselo by to tentokrát dopadnout tak jako dnes. Mlasknu tiše, když si vzpomenu na to, jak mi krk i plíce naplňovala ta vazká tekutina bez chuti. To, co křísilo ještě nedávno na schodech Volcha a to, co nejspíš udělalo s tou služebnou ne tak krátký proces. Kolikrát už to musela pít Eryn?

Pak už ale Werther zavelí a další možná slova tak smete ze stolu. Nemám už moc co dodávat. Uvidíme ráno, jaká bude situace. A s tím opustím místnost a nechám tam Kazandru s mistrem. Tichým krokem zamířím skrz ne tak známý dům až na dvůr, kde se rozhlédnu do noci a zaposlouchám se do okolních zvuků. Stáje není až takový problém najít. Stejně tak jako je z nich slyšet zvuk hospodářských zvířat, tak je doprovází i typický zápach pomalu sílící s tím, jak se k nim blížím.

Opatrně vezmu za dřevěná vrata, pomalu je pootevřu a nakouknu dovnitř. Nechtěla bych tu někoho vyrušit, ať už spícího a nebo provádějícího, kdo ví co na seně. Vzduch je ale čistý. Kromě zvířat zde nikoho nevidím, a tak vklouznu dovnitř. Procházím kolem dřevěných vrátek u jednotlivých částí stájí, za kterými je rozmanitý dobytek. Nezastavuji se ale však a mířím k jednomu dobře viditelnému cíli. Sieger v té prosté stáji působí skutečně nepatřičně. A impozantně.

Jen co zaznamená můj příchod otočí se na mě a… Zdálo se mi to nebo? Zarazím se na okamžik na místě a přimhouřím oči, když si všimnu těch podivně narudlých odlesků od koňských očích. Ani se nemusím snažit a zase mi na mysli vytanou vzpomínky na ty děsivé historky o podobných koních krmících se lidským masem. Ale kvůli tomu tady přeci jsem! Ověřit si, že to byly jen povídačky. Kousnu se do rtu a přinutím se vykročit k černému koni.

„Ahoj, Siegere… Něco tu pro tebe mám.“ Ztlumím hlas a nervózně se pousměji. Už jsem ho přeci krmila. I hladila. Byl to vlastně vcelku hodný kůň, alespoň z mého pohledu. Tak co tak vyvádím? Ovšem to jsem tehdy ještě netušila, že by to mohla být jedna z těch Deinských potvor. Sladká nevědomost.

„Ale nevím, co by sis dal radši.“ Zalovím v kapse a vytáhnu jablko s kusem masa. Ovoce v jedné a kousek uzeného v druhé přistoupím k boxu a pozorně sleduji koně přede mnou. Nerada bych přišla o prsty. Tohle už bych Wertherovi dnes skutečně nechtěla vysvětlovat. Mohla bych to vzdát a jít pryč, ale… Ale musím zjistit, jak to ve skutečnosti je!

„Hlavně mě nekousni, ano?“ Prosebně zašeptám a natáhnu ruce před sebe. Sieger se hned natáhne po jablku, které si vezme do zubů a spokojeně ho pochroupá. „Takže jablko je lepší, hmm?“ Usměji se s jistou úlevou, která se dostaví, když vidím, že jeho volba je stejná jako každého obyčejného koně, ale potom… „To ti asi nebude až tak chutnat.“ Dodám shovívavě, když si očichává zvědavě kousek uzeného. Ovšem chyba lávky. Najednou se kůň pohne tak rychle, že stačím jen mrknout a po mase na mé dlani nic nezůstane. Naštěstí skutečně zmizelo jen maso, a ne ještě pár mých prstů k tomu.

 „Eeeeehhh….“ Vydám ze sebe zaražené zachrčení a prázdnou ruku pomalu stáhnu k sobě, zatímco se Sieger naopak natahuje mým směrem a dožaduje se nášupu. Věděla jsem to! Věděla! Letí mi hlavou něco, co mě ale vlastně vůbec neuklidňuje. Kůň, co žere maso. Určitě mu je jedno, jestli je to kousek uzeného, nebo něčí ruka! Zahledím se do těch velkých koňských očí a…

„Já už ale nic nemám.“ Vyhrknu rychle a obrátím kapsy na ruby snad jako kdyby mě tu šacovala stráž. „Opravdu nic. Ale třeba ti zítra zase něco přinesu. Ano?“ Odpustím si tentokrát pohlazení, které by se tak nabízelo. No co, není úplně od věci uplácet i lidožravé koně. Zvlášť tedy ty lidožravé!

„Zítra. Neboj.“ Rozloučím se tiše s vraníkem a rychlým krokem se vydám zase ke dveřím, abych se od nich ještě naposledy ohlédla a všimla si opět toho podivného rudého záblesku v šeru stáje. Tohle mi nikdo neuvěří!

๑ ๑ ๑

Cesta pak už je vcelku rychlá. Dojdu do našeho pokoje, ve kterém poberu věci a vydám zase zpátky do Wertherova pokoje, zatímco tiše doufám, že nepotkám místní paní domu. Dnes už jsme na sebe vyjeveně koukaly až až.

„Snad jsem na nic nezapomněla.“ Zahlásím poté, co vejdu zpátky do místnosti a shodím z ramen oba cestovní vaky. Jeden podám Kazandře a druhý otevřu, abych si vytáhla něco na převlečení a otočila se na mistra, který tu stále je. „Já.. ehm… Bude to jen chvilka. A hledala vás tu paní Arlovski. Asi jste se minuli.“ Trochu nejistě naznačím Wertherovi, že bych ocenila chvíli soukromí a zároveň poradím nějakou lepší zábavu. Nejspíše nebudu sama, kdo bude rád za chvíli klidu.

Když jsme v pokoji jen dvě dívky, zuji si boty a začnu si rozepínat tuniku, abych ji pak ze sebe shodila, jen co dojdu k lavoru s vodou. Moci se trochu opláchnout po tom všem dnes určitě ocením, než si obléknu něco čistého. Ke Kazandře stojím otočená zády, které si stále nesou dvě připomínky trestu, který mě před pár lety potkal. Moc dobře jsem věděla, že není náhoda, že z toho nespočtu ostatních ran tam zůstaly jizvy jen těch dvou díky Kostadinově péči. Tehdy… To byl jeden z mých nejdelších pobytů v jeho ošetřovně. Vlastně jsem ani netušila, jestli se odtamtud ještě někdy vrátím zpátky mezi ostatní učedníky. Nedivila bych se, kdyby…

„Asi bych tě měla varovat.“ Ozvu se zatímco si přetahuji přes hlavu lehkou halenu. „Občas mám trochu živější sny, tak… No, lehnu si na kraj.“ Otočím se na Kaz. „A taky…“ Zabloudím od ní na moment směrem k temnému koutu pokoje. „…Ale nic.“ Usměji se možná až moc široce, než složím své věci na jednu ze židlí a posadím se na postel.
„Hmm, tahle je skutečně lepší než ta naše dole!“ Zapružím na ní. „Na některých věcech se nevyplatí šetřit, co?“ Zasměji se tiše, ale už Kaz dál nepokouším. Asi teď nebude mít náladu na večerní dívčí hovory v posteli. Pokud by ji vůbec někdy zrovna ona měla.

Lehnu si na jednu ze stran postele a přitáhnu si peřinu. „Dnešní den byl skutečně plný překvapení.“ Hlesnu s pohledem upřeným na strop a trochu zamrkám, když si vzpomenu na ty nepříliš světlé části. To ale nevadí. Nevadí to. Nemohla jsem nic dělat. Nebo mohla? Hmmh… možná by bylo lepší jet. Neohlížet se. Ale…

„Uuuuvidíme, co bude ráno.“ Zívnu a přetočím se na bok, abych zavřela oči. Trvá to než si pro mě přijde spánek. To mně skoro pokaždé. Snažím se nepřevalovat a moc nerušit ostatní, ale nakonec i můj dech nabere pravidelný rytmus, z kterého se jen sem tam tiše ozve to něžné dívčí chrápnutí.

Werther vás poslouchá, zatímco pomalu přikusuje na střídačku uzené a chleba. Nepřerušuje vás, když ze sebe na střídačku trousíte střípky z večera a toho, co se vám podařilo zjistit, jen vždy přelétne zamyšleným pohledem z jedné na druhou. Když obě zmíníte Tobiaszovo jméno, lehce se zamračí, ačkoliv k tomu sám nic nedodá. Aspoň ne, dokud nedomluvíte.

„Hmm,“ přemýšlivě si promne bradu a vzápětí si prsty vjede do vlasů. Zády se o něco pohodlněji zapře o židli a hlavu nakloní lehce ke straně. „No, jak se říká… Tak zřejmě s jídlem roste chuť,“ prohodí tiše a nakrčí obočí. „Ne. Není to škoda, vlastně je lepší, že jste si je nepodaly. Někdy je méně ve skutečnosti více,“ řekne něco, co vám nemusí dávat úplně mysl. „No… Aspoň pro příště víte, že je třeba pít s větším… Rozmyslem,“ přeci jen se pousměje a v té grimase je něco… Shovívavého a svým způsobem i spokojeného. Marně byste ve tváři mistra hledaly výčitky či zklamání nad vaším vlastním selháním v téhle nevyhlášené zkoušce. Dost možná právě naopak.

Když se váš rozhovor přesune k tématu možného zítřejšího odjezdu, tak si Werther přeci jen neodpustí to krátce povytažené obočí, jak si nečekaně prohodíte role. Smířená Elzbieta a Kazandra, která chce naopak zůstat.

„Ale, o tom, jak jste si s tím poradily nebo neporadily to není,“ tiše mlaskne a potřese hlavou. „Naopak. Pár ran sice padlo, ale nikdo nezemřel a obešlo se to bez skandálu. Nicméně… Jsou tu i jiné věci ke zvážení,“ upře svůj pohled Elu a setrvá jím právě u ní o trochu déle, než by mohlo být příjemné.

„Možná by ovšem nebylo od věci zjistit o té smečce více, pokud se tu ztrácejí děvčata…“ působí to jako by přemýšlel nahlas. A něco… Něco v jeho hlase… Nemůžete se zbavit dojmu, že ho informace od vás opravdu zaujaly. A že to dost možná není něco, co by sám chtěl prostě jen tak přejít. „Nicméně, jak jsem řekl. Ráno se rozhodneme, co dál, teď už nemá smysl to řešit. Měly byste se obě z dnešního večera dobře vyspat. A to je rozkaz,“ bez varování se usměje.

Když se Elzbieta zvedne s oznámením, že zajde pro věci, Werther ji bez řečí propustí z tohohle rozhovoru i místnosti. A jakmile Ela zmizí za dveřmi… Mistr opět zvážní a tentokrát svoji pozornost věnuje jen a jen černovlásce sedící na posteli.

„Co se týče Ely…“ promluví nezvykle pomalu, pečlivě volí každé jedné slovo. „Viděla jsi, co se jí stalo?“ a způsob, jakým to řekne… „… je možné, že to viděl i někdo jiný v hospodě?“ jen při té myšlence se lehce zamračí a k tomu usměvavému Wertherovi má v tu chvíli daleko. „Předpokládám, že víš, o čem mluvím.“

Odsune od sebe talíř a otře si ruce do kalhot. Vzápětí si ze sebe stáhne vestu i svršek, nechá si jen černou spodní halenu.

Ela oproti tomu zamíří pro vaše věci značnou oklikou přes dvůr a stáje. Není těžké je najít, pach koniny a hospodářských zvířat doprovází tlumené frkání, podupávání a funění nesoucí se zpoza dřevěných vrat.

Stáj je prostorná a částečně zděná. Působí tak spíše jako něco mezi chlévem a stájí. Stojí tu pár krev, v ohrádce v rohu jsou i nějaké kozy, a kromě Siegera tu jsou další dva koně. Oba jsou o něco menší a podstatně mohutnější. Bělouš a grošák. Oproti nim temná silueta Wertherova vraníka působí opravdu impozantně. Elegantně a silně. Je to opravdu krásné zvíře. Oči se mu v tom hustém šeru, co zde panuje, lehce narudle lesknou, což působí… Trochu nezvykle.

Jakmile Ela vejde dovnitř, zpozorní. Zastříhá ušima a nozdrami nasaje pachy, zatímco hlavu natáhne jejím směrem. Je to tak trochu zkouška odvahy, natáhnout k němu ruku… S uzeným… S jablkem… Jablko pochroupe bez většího zaváhání. A když přijde řada na maso… Nejdříve jen zafrká. Očichává si uzené v Elině dlani o něco déle – skoro jako by přemýšlel. A pak… Černá hlava se rychle pohne. Zuby lehce scvaknou. Obětí ovšem nejsou Eliny prsty, jak se mohl ona první pohled znát, ale kousek uzeného, který zvíře takřka bez kousání zhltne. Znovu zafrká. A s pohledem upřeným na Elu pohodí hlavou, kterou k ní znovu natáhne jako by očekával něco dalšího. Nebo více masa? Těžko říci…

Chvíle sebereflexe

„Ah, no… nebyla to úplně hladká cesta.“ Podotknu trochu neurčitě na slova Kazandry. Ne, dnes se to nepodařilo ani jedné z nás. Přesto se drobně ušklíbnu, když z jejích úst uslyším zaznít ta pro ni tak typická slova a jen zakroutím hlavou. „Zkouška? Není to jedno? Hlavní je, že jsme to zvládly.“ Pousměji se a pak jen tiše dodám. „Nějak.“

To už se ale od Kazandry začne ozývat pravidelné oddechování značící jediné, tady náš rozhovor končí. A popravdě mi to v tuhle chvíli ani příliš nevadí. Zaškrundá mi v žaludku a já jen rezignovaně povzdechnu, než se vyhoupnu zpátky na nohy a tiše přejdu ke stolu. Jedna z placek určitě taky nebude nikomu chybět. Ukořistím další kousek jídla, se kterým se zastavím jen u okna, abych jej otevřela pustila trochu toho čerstvého vzduchu do poněkud přetopené místnosti, než se opět usadím zpátky vedle postele na truhlici a s chutí s pustím do škvarkové placky.

Je tu klid. Příjemný klid. Něco, co bych po dnešním dni ani nečekala, že ještě zažiji. Oheň v krbu praská a otevřeným oknem se sem tam do místnosti donese tlumený štěkot psů kdesi z dáli. Smutně se pousměji a sklopím pohled k nohám. Je to tu skoro jako… tam.

๑ ๑ ๑

๑ ๑ ๑

Trhnu sebou, když se pokojem ozve zaklepání a rychle se otočím ke dveřím. Neprojde jimi však Werther, ale vykoukne tvář ženy, co nás zde ubytovala. Dle jejího překvapeného výrazu nejsem jediná, kdo je tu zaskočen. Nic ani nestačím říct, jen se narovnám trochu v zádech, ale to už se dveře trochu důrazněji opět zavřou. Tak, to bychom měli. Werther bude mít dnes asi nějaké vysvětlování, ale to mě vlastně příliš netrápí. A řekla bych, že on si z toho taky moc hlavu dělat nebude. Pohlédnu jen na Kaz, jestli ji to probralo nebo ne, než se opět opřu o stěnu a čekám.

Oheň v krbu už pomalu dohořívá, když se opět otevřou dveře a stojí v nich tentokrát ten, na kterého čekám stejně netrpělivě jako na to, co má donést. „Večeře!“ Zopakuji po něm s neskrývaným nadšením a vydám se rychle ke stolu. Uzené maso s chlebem krásně voní a když vidím tu porci, začínám si říkat, že se nakonec přeci jen dnes vše v dobré obrátilo.

Uzené maso? Hmmm! Vzpomenu si na jednu věc, která mě dnes zaujala a kterou bych možná mohla ověřit. Pro klid duše. Zatímco se Werther vydá podat hrnek Kazandře a pomoci jí se posadit, ukořistím jeden kousek masa společně s jablkem, zabalím jej do plátýnka a nenápadně strčím do kapsy. Potřebuji zjistit, jestli mají Deinští koně radši jablka nebo maso. Má zvědavost je naštěstí natolik silná, že zvládne překonat i hlad, který se ale opět hlásí o pozornost, a tak další uzené už si uzmu pouze a jen pro sebe. S chutí se dám do jídla, aby se pak ke mně přidal i Werther. I přes to všechno, čím jsme ho dnes protáhly, působí vcelku v dobrém rozmaru. Ta trpělivost ho šlechtí.

„Děkuji. Je to moc dobré.“ Dodám vděčně poté, co pokoušu kus masa s chlebem. „Já bych neřekla, že to byl až tak špatný večer.“ Vystřelím odpověď od boku. „Tedy já se většinu večera bavila. Až na ten konec to nebylo vůbec zlé.“ Pousměji se, zatímco se chytám těch příjemných vzpomínek a ty jiné, horší se snažím odsunout do pozadí, jak nejlépe do dovedu. Většinou se mi podobné snahy daří, než ty odložené věci vyplavou z podvědomí ve formě nočních můr, ale to už je něco, čemu nezabráním.

„Jsou nějaká místní partička. Pár synů od farmářů. A pak dva, co tomu asi šéfovali.“ Pronáším mezi sousty. „Valek, místní kovářův učedník a pak Tobiasz…“ Stočím pohled ke Kazandře. „Syn starosty a ten, který z nich bude asi nejvíc… hmmh, na ránu.“ Drobně se ušklíbnu, než spláchnu soustu vodou z poháru. „Škoda, že jsem mu nemohla vrazit. Zasloužil by si to a nejen to.“ Dodám pak a pohár bouchne o stůl. Viditelně pookřávám. Je to až skoro zázrak, že po tom všem se cítím s plnícím se žaludkem vlastně dobře.

„A vypadá to, že jsou skutečně neblaze proslulí.“ Brouknu pak trochu zamyšleně. „To jsem tedy zjistila až ke konci, ale…. Prý tu minulý rok na podobných slavnostech zmizela dívka a tihle v tom snad měli mít prsty. Ani bych se tomu po dnešním večeru nedivila.“ Opět ten nejistý pohled na Kaz na posteli. „A je toho prý víc, ale… Detaily jsem se už nedozvěděla.“ Protože jsem se začala vesele smát po tom, jak jsem málem spadla na zem po té přetočené otočce. To už si ale nechávám pro sebe. Úsměv roztahující se mi na rtech raději rychle zadusím ukousnutím z placky.

„Škoda těch otevřených dveří do hospody. Jinak bych mu ji natáhla. A ne jednu. Zasloužil by si to parchant.“ Zavrčím tiše. Pravda. Nebylo mi úplně nejlépe, ale to nejhorší přišlo až na ulici. Na tom dvorku bych to jistě zvládla. Nějak. Kdybych schytala pár ran, i tak by to stálo za to. Nebylo to něco, na co bych se zrovna já až tak ohlížela.

„A nejspíš jsem je potkala i tehdy na ulici. Ten Tobiaszův hlas jsem poznala. Škoda jen… No, ještěže jsem vás našla mistře. Nebo spíše vy mě.“ Pousměji se vděčně a otočím se na Werthera sedícího vedle u stolu. Co bylo dál už raději nerozebírám. Ne teď před Kazandrou.

„…Zítra?“ Kmitnu překvapeným pohledem k Wertherovi, když zmíní, že bychom mohli také zítra ráno odjet. Už zítra? Ale… Ale taky si uvědomím, co všechno jsme dnes pokazily. Ani se nemusím ohlížet na Kazandru, které se bolestivě barví natékající obličej. To nevypadá jako zábava. A Werther se musel dnes chtě nechtě také s námi zapotit. Až se divím, že si stále držel ten klid a dobrou náladu místo toho, aby si na nás vylil zlost. Už jen kvůli tomu… „Chápu.“ Šeptnu se skloněnou hlavou. Ne, teď se výjimečně nehodlám hádat. Mám dost sebereflexe na to, abych si přiznala, že jsme si to pokazily samy. A já v tom osudném rozhodnutí sehrála ten hlavní part, i když většinu následků si odnesla Kaz.

„Dobře, tak já zajdu pro ty věci.“ Zvednu se už vcelku najezená. Působím lehce bez nálady, ale smířeně. Není to ostatně něco, co bych mohla ovlivnit.

„No, i tak to byl pěkný výlet.“ Pousměji se na oba a smetu pár drobků z oblečení. „Poberu vše a vrátím se.“ Kývnu a vykročím z ke dveřím z pokoje. A pokud mě nikdo nezastaví, tak udělám přesně, jak jsem řekla, jen tedy s jednou krátkou zastávkou. Ve stájích. Pořád ještě potřebuji zjistit, jestli by si Sieger dal s chutí ten kus masa a nebo raději jablko.

„Hmm, ano, budete spát tady. Pro jistotu. A zejména můj klid,“ odpoví mistr Ele bez mrknutí oka a jakkoliv jeho hlas nezní nijak podrážděně či naštvaně, tak se ani nezdá, že by byl ochoten o tom vyjednávat. Ale kdo ví, protože vás vzápětí zanechá ve své ložnici samotné a jen za sebou tiše přivře dveře. Na žádné dlouhé rozhovory to mezi vámi příliš není, na Kazandru doléhá ta příšerná únava posílená alkoholovou mlhou a Elzbieta začíná opět pociťovat, jak se žaludek s neodbytnou vervou připomíná, svírá a vůbec vydává výhružné zvuky.

Těžko říci, jak dlouho je Werther pryč. Oheň v krbu pomalu vyhasíná a skrze pootevřené okno sem proudí chladný vzduch, co v suchém horku z ohně působí příjemně. Chybí už jen tiché předení Snížka, který by se Ele s vrněním otíral o nohy a urputně se dožadoval pozornosti… Tu vzpomínku je těžké zaplašit, když už jednou vyplavala na povrch. Stejně jako na drobné kočičí tělo ležící na dlažbě v kaluži krvi. Ani Snížek se nedočkal dobrého konce, zřejmě se rozhodl využít nepřítomnosti své paní a špatně zavřeného okna, aby se vydal na výlet po venkovní římse a…

… v tom se ozve krátké tiché zaklepání. Takové… Tiché, skoro až opatrné a také následované v další chvíli zvukem otevíraných dveří. Ovšem není to Werther, jehož silueta se vyloupne z hustého šera chodby.

„Slyšela jsem, jak…“ ženský hlas se zarazí uprostřed věty a už tak popelavě bílá tvář vdovy Arlovské ještě více pobledne. Mladá žena naprázdno pootevře rty a pohledem tmavých očí zatěká mezi Elou sedící na komodě a Kazandrou podřimující v posteli. Ostře se nadechne… A v další vteřině dveře rychle zavře. A rozhodně ne tak tiše jako když se chystala vyklouznout dovnitř za vaším mistrem.

Na toho si ještě nějakou chvíli počkáte. Na rozdíl od mladé vdovy vchází bez klepání a rozhodně není zaražený tím, že tu na něj stále čekáte. V jedné ruce nese talíř s nakrájeným uzeným a ošatku chleba a v druhé krajáč, ze kterého se kouří a jdou cítit bylinky. Snad máta a heřmánek nebo něco podobného.

„Tak… Jedna pozdní večeře a čaj pro lepší ráno tady pro lazara,“ broukne, zatímco se pár kroky přesune ke stolu, aby tam položil talíř s ošatkou. Čaj odnese Kazandře k posteli. „Ještě tomu dej chvíli. Je to jen bylinkový čaj s medem, ale bude ti po něm lépe,“ pomůže jí se posadit a vtiskne jí hrnek do rukou.

Sám se vrátí ke stolu, očividně to jídlo nepřinesl jen pro Elu vzhledem k tomu, že si sám nabídne. Ostatně pro dva je toho dost, uzené, chleba, ještě ty škvarkové placky a ovoce…

„Zeptal bych se vás, jak jste si dnešní večer užily, ale asi nebudu riskovat,“ prohodí jakoby mimochodem. „Ti mladíci, víme vlastně, co jsou zač? Zjistily jste o nich něco?“ zeptá se a jakkoliv se snaží znít jako by šlo jen o nějakou nezávaznou konverzaci nad jídlem, tak v jeho hlase zaznívá jistý… Zájem.

„Jinak, postel je vaše. Pokud vám chceš skočit věci pro Elo, tak až dojíš, můžeš. Zítra se rozhodneme, jestli tu zůstaneme dle plánu nebo se raději vrátíme zpátky…“ dodá.

Dlouhý den

Doběhnu Werthera a srovnám s ním krok. Mám toho všeho plnou hlavu. Těch šílených posledních dní. Ale už jen to, že se usmívá, je dobré znamení. Třeba nakonec přeci jen vše… dobře dopadne. Cukne mi koutek rtů vzhůru v tom hořkosladkém momentu, ale více si nedovolím. Už tak to, co se tu dělo a řeklo, muselo být více než podezřelé, pokud by tu byl nějaký svědek. Něco mi ale říkalo, že o něm by Werther věděl. Já možná ne, ale on určitě.

Nedá se říct, že by hospoda byla daleko. Byla to přeci jen malá vesnice. Stále sice rozlohou větší než panství, ale zase ne o tolik. Při pohledu do oken vrhajících teplé světlo do temné ulice mám rozporuplné pocity. Bylo to místo, kde jsem se dobře bavila a stejně tak, kde se to vše královsky pokazilo. Příště už to bude lepší. Určitě. Pomyslím si díky svému nezdolnému optimismu, než si však všimnu stejně jako mistr ležící postavy.

To by nebylo nic divného. Takové scény tu jistě budou na denním pořádku. Ovšem pak se ve světle ohňů zelenavě zableskne známý kabát. „Kaz?!“ Šeptnu a vyrazím rychle za Wertherem, který se již nad dívkou sklání. „Myslela jsem… Domlouvaly jsme se, že zůstane vevnitř a počká… na mně.“ Dojde mi vzápětí, proč asi vyšla ven. Nebyla jsem ale přeci pryč tak dlouho. Nebo ano? Stojím nad nimi a sleduji, jak si mistr prohlíží zraněnou Kaz. Přeci jen se neubráním a nerozhlédnu se kolem. Jestli nezahlédnu někoho v hospodě a nebo kolem.

„Hmmh, měly jsme opravdu štěstí.“ Zamumlám trochu bolavé přiznání. Nemá smysl lhát si do kapsy. Kdybych nepotkala Werthera, mohlo to dopadnout hodně zle. A pokud by si Kaz ta zaběhlá smečka všimla, jak tu bezvládně leží… Nemuseli bychom ji tu už najít.

„Vydržím.“ Přikývnu a naposledy zašilhám po vyhřáté hospodě, ze které se line kromě lomozu a hudby také lákavá vůně jídla. Hlad není pro mě žádnou neznámou a tak… ještě chvíli. Werther zvedne Kaz do náruče a já vykročím za nimi. Neptám se teď na nic. Kaz vypadá dost mimo, a i když by mě zajímalo, jestli ji tam někdo vyhodil z hospody a nebo tam padla sama, nechávám si zvědavé dotazy pro sebe.

Zvuk našich tichých kroků se nese ulicí a já se otočím. Samozřejmě, že se otočím a zahledím se směrem k jezeru. Na to množství barevných světel a lidí, co zapíjejí úspěšný den plný práce. Zasloužený oddych prokládaný historkami a prostou zábavou u ohňů. Skoro jako kdybych slyšela i na tu dálku o čem se baví. Tenhle říká přisprostlý vtip, a ten druhý komentuje oděv ženy toho čtvrtého. Třetí to sleduje s dýmkou a tiše se baví. Takto z dálky jsou to jen siluety ve hře světla a stínů, ale stejně si dovedu představit ty výrazy. Ty známé tváře, které jsem si pamatovala z doby před pěti lety, které…. Už tam určitě nikde nebudou.

Musím přidat trochu do kroku, jak se zapomenu a mistr s Kazandrou v náručí získají menší náskok. Projdu rychle za nimi na dvůr vdovina domu a dle instrukcí zavřu vrata na závoru. Otočím se až opožděně si všimnu, že k nám přiběhlo několik psů. Neštěkají ani nevrčí. Hmm? Usměji se a udělám k nejbližšímu z nich krok. Jen jeden. Pořád je mi jasné, že jde o hlídací psy, takže člověk musí být opatrný. Zvířata jsem ale měla vždy ráda. V panství jich moc nebylo. Nebo alespoň ne tam, kde bychom k nim měli přistup my učedníci. Jednou… Jednou si vzpomínám na to toulavé kotě, které se tam dostalo jistě nějakým nedopatřením. Muselo proklouznout branou nebo ho snad dovezl zásobovací vůz. Kdo ví…

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

๑ ๑ ๑

Snížek… Je to už tak dávno. A ani tehdy mi můj odhad, anebo snad naděje, až tak nevyšli. Jsou věci, které prostě byly zakázané. Zahledím se do těch psích očích, které se lesknou v tě troše světla, která je kolem a vidím v nich… strach. Narovnám se proto a ustoupím. Zvláštní. Nemůžu se tu ale zdržovat, a tak rychle přidám do kroku, abych dnes už snad po sté dohnala Werthera s Kazandrou.

Rozhlédnu se po pokoji, který skutečně není náš. Ne, vypadá to, že tady pro Větroplacha se našlo něco mnohem lepšího. Ale nebylo to něco, čemu bych se až tak divila. Navíc, mně se vcelku líbil i ten malý krcálek, který nám vdova na začátku přidělila. Nebyla jsem v tomto až tak vybíravá. „Dobře. Kaz? Chyť se.“ Podepřu ji podobně jako včera, kdy jsem ji vedla stranou z bojiště. Tehdy jsem ji zranila a dnes… No, nebudu si nic nalhávat. Za to, v jakém je teď stavu, můžu i tak trochu já.

„Spát v čistém? My budeme spát zde?“ Překvapí mě i tak mistrova slova, zatímco podpírám Kaz. „Ale to… nebude nutné… nebo… Hmmh, dobře.“ Dojde mi rychle, že je to stále mistr, kterému se neodporuje. „Ale klidně se vyspím i tam dole.“ Dodám vzápětí. To, že jsem mívala čas od času noční můry byla má soukromá věc. Nebylo to něco, co se hodilo k té veselé Elzbietě a už vůbec jsem nepotřebovala, aby to věděl někdo další. Navíc po včerejší noci… Sice nejsem vybíravá, ale nejraději bych spala v noci sama. Kdekoliv. Jen… Povzdechnu jen co se zavřou dveře. V žaludku mi zaškrundá, ale to bude muset počkat.

Odvedu Kaz k posteli, na kterou ji posadím a podepřu ji v ramenou. „Dobrý? Vydrž, něco ti donesu, kdyby… no, kdyby ti bylo zle.“ Rozhlédnu se rychle po místnosti, než najdu nějakou prázdnou nádobu, která by mohla posloužit v nouzi nejvyšší a vrátím se s ní za Kaz, abych ji postavila u postele, než mi pohled zabloudí ke stolu, který je plný lákadel. „Hmm… jak ti je?“ Zeptám se, zatímco k němu pár kroky přejdu a pohled mi padne na placky, které… Ne, to by bylo příliš viditelné.

„Vše v pořádku? Tedy…“ Natáhnu se pro jedno z jablek, do kterého se hladově zakousnu. „…tedy v rámci možností.“ Dokončím větu, když konečně polknu to vytoužené sousto a velmi rychle pokračuji, než z jablka vlastně nic nezbyde.

„Proč jsi vůbec byla venku… A nebo víš co? Nech to raději na potom.“ Zakroutím hlavou nad zbytečnými otázkami a místo toho raději naliji vodu do jednoho z pohárů trochu vody ze džbánu. Tedy nejdříve si čichnu, jestli je to skutečně voda. Pro jistotu. A pak jej podám bez dalších slov Kaz a posadím se na truhlici vedle postele, abych byla po ruce, kdyby bylo třeba něco podat nebo podržet. „To byl dlouhý den, co?“ Vydechnu unaveně a zavřu oči, zatímco čekám na Werthera, večeři a snad brzký spánek.

Skutečně… dlouhý den.    

Ela už se žádné odpovědi nedočká, Werther se pouze letmo pousměje a pak vykročí ulicí pryč. Ať už to bylo cokoliv – ať už se stalo cokoliv, v hlavě jí stále rezonuje těch pár zdánlivě obyčejných slov. Všichni jsme tak trochu jiní. Ať už to myslel jakkoliv, tak tohle opravdu nebylo vhodné místo pro takový rozhovor. Však už jen těch pár vět, co mezi dvojicí v nočním přítmí padlo, by je oba mohlo přivést do nepříjemných potíží. Doby, kdy se lidé topili v náhonu a upalovali jen pro pouhé podezřené byly sice pryč, ale ten strach z nákazy tam stále někde byl a nikdy tak zcela nezmizel.

Pokročilejší hodina začíná být znát, ve vesnici panuje klid a venku se trousí už jen lidé mířící k hospodě nebo naopak do svých postelí. Ticho ruší jen hlahol a tlumená hudba, kterou nezadrží ani zavřené dveře a okenice. Před hospodou nikdo tentokrát nepostává, ta zima začíná být už vážně protivná, zalézá pod oblečení a pomalu se prodírá skrze kůži až ke kostem. I když… Někdo se tam válí pár metrů od schodů.

Ovšem… Není to jen tak nějaký kořala, co přebral.

Ela takřka okamžitě pozná zelený kabát Kazandry, přeci jen to není úplně běžná obyčejná barva, a pak ty černé vlasy, drobná dívčí postava… A nejen Ela ji pozná. Werther cosi tiše zasykne a jako na povel se rozeběhne. Zastaví se až už ležící dívky a dotkne se její tváře. Ledové tváře. Jeho ruce na studené kůži nepříjemně pálí, doslova žhnou.

„Vy mi tedy dáváte, děvčata,“ povzdechne si. „Vnímáš, Kazandro? Hm…“ s tichým mlasknutím kí pomalu pootočí hlavu, aby lépe viděl na její tvář, kde se vybarvuje pěkná podlitina. O tom, jak je to napuchlé ani nemluvě. „… čekal jsem to horší. Tohle byla lajdácká rána, kdyby to provedl správně, zlomil by ti čelist. Takhle… Zítra ho to bude bolet víc jak tebe,“ lehce se pousměje a ohlédne se po Ele.

„Vydržíš ještě chvíli, že? Bude asi lepší, když ti seženu něco k jídlu až u Vasky něco se tam určitě najde,“ napůl se ptá a napůl oznamuje. Poté se přitočí zpátky Kazandře. „Tak pojď. Máš štěstí, dneska mám už nošení dívek v nesnázích nacvičeno,“ utrousí tiše a bez ohledu na to, zda se Kaz pokouší sama posadit či postavit, tak vzápětí ucítí Wertherovy ruce, které ji vezmou a vzápětí se ocitne ve vzduchu stejně jako předtím Elzbieta.

Werther černovlásku z náruče už nepustí, namísto toho se společně s Elzbietou, kterou si hlídá pohledem, vyrazí jistým krokem ke stavení vdovy Arlovské. Tentokrát vás cestou již nic nezdrží, vlastně to může trvat snad deset minut, kdy se před vámi objeví vrata vedoucí na dvůr. Náměstí už tak klidné není, Elzbieta si může všimnout, že všechny kejklířské stany jsou ověšené světly a sedí mezi nimi na improvizovaných lavicích snad na deset lidí, co se baví a popíjí u toho. Komedianti. Zřejmě musí zapíjet to, že je vše nachystané… A dle výmluvně červeně svítící lampičky bude dost možná zábava i ve stanu.

„Zavři za námi, Elo. A dej tam tu závoru,“ zazní tichý Wertherův příkaz, se kterým Elu popožene dovnitř. Kazandru si drobně nadhodí v náruči, aby si ji přechytil a rychle se rozhlédne po prázdném dvoru. Tedy… Takřka. Přiběhne k vám pár psů, co do teď zřejmě spali pod schody. Ovšem nevrčí ani neštěkají… Drží si odstup. Skoro až bázlivý odstup.

„Tudy. Hm, ať nikoho nevzbudíme,“ mistr na dvoře příliš neotálí. K vašemu překvapení ovšem s vámi nezamíří do světnice, kuchyně ani té vaší komory na košťata, kde máte věci, ale do pokoje v prvním patře, který je podstatně prostornější, hezčí a vybavenější. Krb s dohasínajícím ohněm napojený na hlavní komín, komoda, skříň, stolek se židlemi… Dokonce i postel je zde dost velká na to, aby se tam pohodlně vyspali dva lidi. Že to bude Wertherova cimra je vám jasné už od pohledu – nejen dle věcí, co se válí u postele, ale dokonce na něj někdo myslel a nachystal mu sem lavor s vodou a na stůl džbán, pár cínových pohárů, ošatku s ovocem a k tomu i pod plátýnkem schovaných pár škvarkových placek. Rozhodně tu je teplo, možná až moc – bude třeba otevřít okno a trochu vyvětrat.

„Elo… Hm, Elo, pomoz mi s ní… Dojdu ti pro něco k jídlu. Kdyby měla zvracet, tak z toho prosím vynechte moje věci a postel, pokud chcete dnes spát v čistém,“ houkne na Elu, když se za dveřmi zastaví a opatrně postaví Kazandru na nohy, aby si ji mohla převzít plavovláska a on mohl odejít z pokoje pryč.

Všichni

Mluvím a mluvím. Tedy, ve skutečnosti toho neřeknu až tak moc, tedy na mě. Ale i ta trocha, kterou ze sebe dostanu, mi pomůže uvědomit si, že prostě už nemám kam utéct. Skloním hlavu a zhluboka se nadechnu. Dlouze, jako kdybych chtěla o každý zlomek vteřiny oddálit svou otázku. Ta však nakonec zazní. A já si tak vyžádám svůj vlastní ortel.

Tentokrát už ale hledím na Werthera přímým pohledem a prostě. Čekám. Nic jiného teď nemůžu dělat. Lezavou zimu podzimního večera ani příliš nevnímám. Naopak mi je až nepříjemně teplo. Samozřejmě těch pár náznaků toho, že Werther si alespoň u pár mých slov něco sám za sebe domyslel, jsem si všimla. Ovšem, do jakých spojitostí si to sám za sebe poskládal, jsem se mohla jen dohadovat. To teď ve skutečnosti ani nebylo podstatné. To hlavní totiž bylo… co řekne.

Napjatě čekám na jeho verdikt a jen zvednu odhodlaně bradu o trochu výše, když promluví. Aby… Co?! Sice otázku nepoložím, ale vepíše se mi i tak do tváře. To snad nic z toho, co jsem tu říkala, neslyšel a nebo… A nebo jak to myslí? Sklouznu po něm trochu nejistým pohledem, když se usměje, ale to už se natáhne ke mně. Potlačím prvotní instinkt ucuknout, který mi radí vystresovaná mysl. Ostatně pohybuje se pomalu a nejde snad o útok. Přesto k jeho dlani na mém rameni ostražitě těknu očima, než se jimi opět zastavím na mistrově tváři ve snaze z ní vyčíst předzvěst toho, co bude následovat.

Přesto se mi rozhodně nepodaří připravit na to, co od mistra uslyším. Zná ji? On ví, o kom mluvím? A mluví v množném čísle? Kdo jsou to všichni? A zmínil i Sivaka? Už už chci něco říct, ale slova se mi vypaří z rozbouřené mysli, než jim jsem schopná vetknout jakoukoliv znělou podobu. A tak tam prostě jen stojím a zaraženě naslouchám mistrovým slovům, abych jen přimhouřila oči, když si všimnu těch zvláštních zorniček, které ani v nejmenším nepřipomínají lidské.

„Jak…?“ Hlesnu skoro bez dechu, když se ode mě Werther odtáhne a tváří se opět jako kdyby se nic nestalo. To on ostatně uměl až velmi dobře nehledě na závažnost situace, která kolem panovala. Všichni jsme tak trochu jiní? Ne pouze já? Tím myslel….? Nás všechny?! Otevřu ústa snad jako kdybych se chtěla hned zase rychle na něco zeptat. A že by to nebyla jen jedna jediná otázka, ale celý přehršel dotazů, kterými bych jej na místě zasypala.

Ovšem ne tady a možná ani ne dnes. Sám říkal, že na to není ta vhodná osoba a především... Žaludek, ne už tak tichý třetí účastník naší debaty, se nevybíravě připomene a já musím chtě nechtě souhlasit s tím, že jsou v tuhle chvíli i důležitější věci než ukojení vlastní zvědavosti. Až po chvíli mi dojde, že tam jen tak stojím, zatímco Werther už vykročil ulicí dál. Zamrkám a urychleně vykročím.