Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Náhle na sobě cítíš mnoho upřených pohledů. Všichni zvědavě hledí směrem, kterým ukazuje a mluví ryšavé děvče. Juliana ti opravdu nic neříká, ostatně, většinou jste se vyhýbali přímému zapojení kohokoliv z diváků do hry. Bylo to tak jistější. A ještě častěji právě takový náhodně vybraný šťastlivec byl ve skutečnosti jen jeden z komediantů či herců ukrytých mezi lidmi. Rozhodneš se ovšem tu výzvu přijmout. Kdo ví, proč si tě dívka vlastně vybrala. Možná kvůli vlasům? Musela se opravdu rozhlížet a hledat v davu tváří tu vhodnou. Správnou. Ovšem na případné otázky bude čas později, teď jsi ve středu pozornosti a všichni čekají na tvoji reakci.

„Osudu neutečeš, bláhová. Nastal čas se mu postavit a říci všem, co jsi zavinila!“ zareaguje dívka hbitě na tvůj vlastní povzdech, zatímco tě bere za napřaženou ruku. Prsty ti obemknou krátce zápěstí a v další chvíli jsi na podiu. Spíše tedy vlastní zásluhou, než že by mělo děvče kdovíjakou sílu. S těma tenkýma rukama je spíše jako pápěří.

Narovnáš se a tentokrát se po tobě dívají už všichni. Lena se nadšeně usmívá, Ada musí nejdříve polknout trochu toho kysela z toho, že si děvče vybralo právě tebe – ačkoliv se to snaží nedávat nijak okatě najevo. To už tě musí vidět zcela jistě i Bartel. A nejen vidět. Tvůj jistý hlas. Poznává ho? Ať je to jakkoliv, snad koutkem oka zahlédneš mihnutí se fialové napravo od sebe, jak principál mizí skrze závěs za improvizované podium. Možná kvůli tobě, možná prostě jen jeho čas na podiu prozatím vypršel…

Teď jsi tu ty a děvče. Zachytí tvůj pohled, to lehce povytažené obočí a ve tváři se jí krátce mihne šelmovský úsměv, se kterým se k tobě natočí bez varování bokem. Nadechne se a…

… příběh, jehož ses stala nečekanou součástí, může začít.

Juliana byla krásná dívka, co krásná! V celém kraji neměla soupeřku na poli půvabu, dost možná ani v celé širé zemi, od moře až k poušti na dalekém jihu, od nížin až k vrcholkům hor. Nápadníků měla více než dost, ostatně jak už to bývá. Padali jí k nohám a předháněli se v tom, kdo si uloupí její přízeň. Nejeden muž kvůli ní ztratil hlavu a našlo se i pár, kteří o ni přišli společně s životem. Juliana o žádného z nich nestála a vymýšlela si pro ně hloupé a leckdy nesplnitelné úkoly, aby se zbavila nechtěných nápadníků… Dokud se neobjevil jeden, který dokázal splnit nemožné. Nejen její úkoly, ale i to, že se do něj zamilovala… Zemřel. Zabil ho jeho soupeř v lásce i souboji.

Ten příběh je vlastně celkem… Temný, jakkoliv se snaží tváři jinak. Ryšavá dívka je rozená vypravěčka, která provádí obecenstvo příběhem. Avšak občas při tom i pěkně potrápí tebe, když ti nečekaně dává prostor, abys sama vymýšlela některé úkoly či odmítala „nápadníky“. Těžko říci, zda to má být součástí představení, spíše ti připadá, že to dívka dělá schválně – ať už k tomu má jakékoliv důvody.

Někteří herci přehrávají, jiní to berou vážněji, celá hra se potácí na hranici melodrama a frašky. Je vidět, že něco mají herci secvičené, někdy improvizují – no, zejména tehdy, když dá dívka prostor tobě. Zaznamenáš, že to vlastně i párkrát zaskočí ostatní aktéry, i když to jsou jen drobné náznaky.

Posledním překvapením je onen hrdina, co nakonec zemře bídnou smrtí před očima té, které se právě vyznal a ona řekla „ano“. Zlatovláska. Tedy… Walerian. Tak jej děvče uvede na scénu. Pokud je on z tvé přítomnosti překvapený, nedává to nijak najevo. Naopak. Je rozeným hercem a řečníkem, nezaváhá ani na chvíli, dokonce ani tehdy, pokud by ses rozhodla mu to jakkoliv ztížit.

A pak… Pak je najednou konec. Mrtvý Walerian vstává z mrtvých, lidi tleskají, Lena tak trochu pofňukává, zatímco Ada zasněně hledí na Zlatovlásku. A samozřejmě v davu nenápadně krouží pár lidí s čepicemi, kteří se snaží využít situace a vysbírat od lidí co nejvíce drobných…

Kazandra

Proplétáš se mezi lidmi, aniž by ti někdo z nich věnoval nějakou zvláštní pozornost. Jsi jedna z nich. Většinou zaslechneš jen nějaké handrkování, či útržky nezajímavých rozhovorů. Tvé bystré oči si všimnou i nenápadného muže, co jen pár metrů od tebe při jednom šikovném protočení se mezi lidmi rovnou prořízne měšec jednomu kolemjdoucímu, aniž by si ten nešťastník všiml, je že náhle o měšec lehčí. Jak se to říká… Příležitost dělá zloděje? Každopádně muž tak činil s jistotou a rychlostí získanou jen roky a roky zkušeností. Pravděpodobně byste se od něj mohly učit i vy.

Ať už plavá hříva vlasů mizících mezi lidmi patřila Ele či ne, tvůj cíl je jiný. Tedy… Jiná plavá kštice. Není pro tebe vůbec těžké k němu přejít, nikam nepospíchá ani nerázuje, pohybuje se mezi lidmi pomalu a stále se pátravě rozhlíží kolem sebe. Zblízka si i všimneš, jak přemýšlivě krčí obočí, a tak trochu nespokojeně tiskne rty. Mladík je oblečen o něco lépe než včera. Nebo spíše… Honosněji? Okázaleji? Jeho oděv je rozhodně barevnější a přitáhne k sobě aspoň na chvíli nejeden pohled. Ovšem nezdá se, že by mu to kdovíjak vadilo – pokud to vůbec sám vnímá.

Všimne si tě, než k němu stačíš dojít. Pozná tě – samozřejmě tě pozná. Tak trochu vyčkávavě se na tebe zahledí než stačí překonat posledních pár kroků, co vás dělí.

„Kéž by jen někoho,“ povzdechne si poněkud mrzutě a v první chvíli dokonce zapomene přidat i ten svůj obvyklý úsměv. Nicméně tvá další slova ho zaujmou dost na to, aby lehce povytáhl obočí a zpozorněl. Možná… Možná o něco více než bys očekávala. „Jistě, Ela, vím, o kom mluvíš,“ přitaká, nicméně v další chvíli zavrtí hlavou. „Bohužel, nemůžu sloužit. Ale… Říkáš, že by tady někde měla být, hm?“ zeptá se tě s jistým zájmem.

„… tedy,“ vzápětí si to uvědomí a lehce si odkašle, „jak říkám… Nicméně pokud jsi tu někde viděla ty jednu rezavou cácoru, tak mi tím dost usnadníš život…“ zmíní mimoděk a prozradí ti tak, koho tu hledá on. Rezavou cácoru… Přeci jen i ty víš, o kom mluvíš. Tedy… Asi. To děvče včera, co na něj volalo Zlatovlásko. Zcela jistě mělo zrzavé vlasy. A vlastně si seš docela dost jistá, že jsi přesně takovou dívku s divoce povlávajícími rusými vlasy viděla stát u vozu s kůzlaty. Přesně tam, kde se ti dva muži snažili jedno z nich nacpat do pytle.

Sama se rozhlédneš – ovšem nemáš štěstí. Nikde nevidíš Tobiasze ani nikoho dalšího, kdo s vámi včera seděl u stolu. Kdo ví. Možná tu vůbec nejsou, možná jste se jen minuli… Možná přijdou zkrátka později. Nebo sedí v hospodě. Po včerejšku by se to možná i nabízelo, ovšem všechno to jsou jen teorie…

Natáhnu na sebe kabát. Tentokrát už rameno nezabolí, i když si všímám, že takhle zpevněné mě omezuje v pohybu více, než by bylo záhodno. Pokud by se však situace zkomplikovala, nebylo by to poprvé, co bojuji s omezením. Pokud by se situace zkomplikovala… I to by se dalo použít pro naše účely. Znovu Tobiaszovi utéct by ho jistě podráždilo a se správným pobídnutím by ho to večer mohlo vyburcovat k ráznějším krokům, jak si srovnat pořádek na domácím písečku. Kol a kolem možností je spousta. Teď jenom správně odhadnout situaci, až ho najdu. Pěkně jedno po druhém.

„Vidíte, o co všechno byste byl ochuzen,“ ušklíbnu se v odpovědi na jeho slova o rozdílu mezi pentlí a pentlicí. „Ano, mistře. Podívám se po ní. Musíme dávat na sebe pozor…“ dokážu, že jsem dávala pozor.

Jeden za jednoho, všichni za všechny, připomenou se mi Henrykova slova. Poté, co ta slova našel v jednom románu, je nadšeně opakoval a pak už se jich nepustil. Možná bych si ještě vzpomněla, jak vypadala vazba té knížky… Moc jsem jim tehdy nevěřila. Život v sídle nás staví proti sobě coby soupeře a uspět v očích mistrů mnohdy neznamenalo zrovna táhnout za jeden provaz, ale nakonec měl pravdu. Za hradbami Společenství je velký nepřejícný svět, v němž bychom se jeden bez druhého mohli také ztratit. Vazby, které jsme si vytvořili u nás doma, jsou na celý život. Jsme rodina.

Když mě mistr zastaví, už mám vykročeno ke dveřím. Připravena přijmout jakýkoliv další úkol, na který si vzpomněl, se ohlédnu přes rameno a pak se k němu tak trochu zaskočenými pár krůčky vrátím. V dlani stisknu těch pár mincí. Ela působila, že má pár nápadů, jak by takový obnos použila, ale já… snad bych si mohla koupit něco dobrého na zub, nebo… ne, pořádně mě ani nenapadá, co by se na takovém jarmarku dalo pořídit. Pentle asi ano, avšak to jsem opravdu nemyslela vážně.

„Děkuji, mistře,“ kývnu, přičemž obnos schovám do vnitřní kapsy kabátu.

Na chodbě zaváhám. Vracet se dovnitř do pokoje, abych se zeptala na cestu, opravdu nehodlám. To jenom… Včera večer jsem byla už v tak špatném stavu, že jsem ani nevnímala, kudy jdeme. Chvíli mi proto trvá rozvzpomenout si, kterým směrem se měla vydat. Asi tudy? Nezabloudím. Ani to netrvá dlouho, než se dostanu na nádvoří.

Opravdu už musí být nejméně poledne. Zakloním hlavu a rukou si zastíním tvář, než můj pohled upoutá muž cosi si nevrle mumlající pod nosem. Soudě podle zakrvácené haleny nemá dobrý den. Matně se mi vybaví vyprávění pana Zlatovlásky a… Opravdu to byla pravda? Vypadá to tak. Nezdržuji se tím však. Mám důležitější věci na práci.

Už zdálky ke mně doléhá ruch jarmarku. Pokud by mi mistr nezadal ten úkol, nejspíše by to stačilo, abych se otočila na patě a vrátila se dovnitř. Za normálních okolností by mě něco takového opravdu nelákalo, ale… Ano, jedna malá vrána se tam hravě ztratí. Ostatně už je to dlouho, co jsem měla příležitost tancovat mezi davem a držet se se stíny. Mohlo by to být i zábavné. A procvičit se v těchto věcech nikdy není na škodu.

Prvních pár stánků, které míjím, přelétnu poněkud přemýšlivým pohledem. Mezi nabízeným zbožím však nenacházím nic, co by mě zaujalo. Právě naopak. Jenom to ve mně utvrzuje předpoklad, že tady ani nic zajímavého nebude. Ostatně je to jenom vesnická slavnost. Kvůli tomu tady však nejsem, zdaleka ne. Svou pozornost proto přesunu k davu, kterým se hravě proplétám. Všímám si tváří lidí i útržků scén odehrávajících se uprostřed všeho toho halasu. Záblesk světlých vlasů mě přiměje pootočit hlavu, ale dívka – ať už to byla opravdu Ela, nebo ne – se mi rychle ztratí mezi tmavými siluetami lidí v dálce. To už můj pohled přitáhne jiná povědomá tvář. Chvíli ho pozoruji. Vypadá to, že někoho hledá. To já také, ale stejně jako on nenacházím, a tak udělám pár rychlejších kroků jeho směrem.

„Někoho hledáš?“ zeptám se, když se objevím vedle něj. „Možná bych uměla pomoct. Hádám, že ty jsi neviděl Elu? Tu dívku, s kterou jsem tady byla včera?“

Znovu se rozhlédnu. Vlastně ani tak nehledám ji jako… Tobiasze, ale chvíli se tady pozdržet můžu. Obzvláště pokud by se mi podařilo něco málo vyzvědět. Včera se s Elou vydali ven z hospody. Museli spolu mluvit. O čem, netuším. Popravdě mě to ani nezajímá, ale třeba by mi dokázal ulehčit alespoň tuhle část mého úkolu. Dát na ni pozor.

Mistr improvizace

„Co, ne neviděla! Ale tak říkal, že tam bude i smrt. Je jasný, že někdo musí umřít. Bez toho to jaksi nejde, heh.“ Uchechtnu se na Lenu, která se na mě otáčí a jen bezmocně rozhodím rukama.

„Tak já sázím že umřou oba! Nač troškařit.“ Dodám pak sebejistě, ale pak už se zahledím na pódium před námi, na kterém se pomalu už začíná něco dít.

Kolikrát už jsem to viděla? Ani to nemůžu spočítat. Přesto už uteklo tolik vody od poslední takové příležitosti. Dlouho jsem si myslela, že jsem něco takového viděla naposledy, ale přesto… Tady stojím. Někdy některé věci nejsou naposled, jak by si jeden myslel. Obejmu se rukama a ve tváři se mi rozlije výraz plný… melancholie.

๑ ๑ ๑

„Jdeme si pro ni.“   

๑ ๑ ๑

„Heh, co?“ Trhnu sebou, když si všimnu, toho množství pohledů, které se stáčí mým směrem. Vzpomínky se promísily s přítomností a já tak musím horko těžko rychle lovit nedávné souvislosti. Ano, tu dívku na pódiu poznávám. Je to ta zrzka od Zlatovlásky. Ale Julianu…? Ne, tuhle hru neznám. Tím spíše jsem zaskočená, když dívka nejenom že promluví k publiku, ale rovnou s ním začne interagovat. Nebo ještě hůře. Hledat v něm náhodnou oběť, kterou zapojí do celého představení!

Jistě, znala jsem i pár takových her, ale nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu stát na místě zaskočeného publika. Alespoň to překvapení nemusím tentokrát ani hrát.

V prvním momentu se trochu schovám za Lenu s Adou a sklopím hlavu v chabém pokusu se přeci jen tomuto osudu Juliany vyhnout. Ovšem marná snaha. Prst, který jasně ukazuje na mou osobu mě prozradí i tak. Mohla bych utéct. Jistě. Ale… Ale… Přece se něčeho takového nezaleknu! Zrovna já?!

„Držte mi místo, děvčata.“ Šeptnu k Adě s Lenou a zvednu hrdě bradu. Ne, nebudu utíkat před něčím takovým. Je to jen divadelní hra. Pro mě nic nového, jen… Polknu a naberu do plic vzduch.

„Ach ne, vidím, že ani teď nebyl můj převlek dost dobrý. Nebo za to může snad opět ten prokletý osud?“ Povzdechnu si dlouze a protáhnu se k pódiu, abych podala dívce ruku a vyhoupla se za ní obratně na pódium.

Nadechnu se a vyseknu elegantní pukrle, které je rozhodně lepší než to, co jsem včera předváděla v putyce. Narovnám se a způsobně sepnu ruce před tělem a zůstanu stát jako pravá dáma. Tedy… Vlastně nevím, cože to tu mám hrát? Jsem dáma, víla anebo snad mlynářova dcera? Zamračím se drobně a skloním pátravý pohled k malé zrzce. Moje lehce povytažené obočí značí jediné – Co teď?

A povytažené obočí náhle doplní sebejistý úsměv. Dnes jdu z role do role. V jednu chvíli jsem Elzbieta z panství, v té další Elzbieta z daleké vesnice a teď ztracená Juliana. Mladá slečna nejspíše vůbec netuší, koho si vytáhla na pódium.

Většího mistra improvizace by tu stěží pohledala!  

Elzbieta

Na tvoji překvapenou otázku Ada neodpoví, jen se uculí a nechá to vyšumět do prázdna. Vesnická děvčata… No, možná lepší nevědět, na co přesně myslela, jakkoliv jsi jedná ze čtyř děvčat, koho to tak trochu rozhodilo, protože Lena… No, Lena se trochu zapýří a začervená – a Tekla je duchem mimo, bledá jako stěna. Vzápětí vás i opustí. Na tvoji nabídku jen zavrtí hlavou, dokonce se u toho pokusí i pousmát, načež zmizí mezi lidmi kamsi… Pryč. Kam, to už nevidíš, protože to už se společně s Adou a Lenou prodíráte co nejvíce dopředu. S místem více na straně nejdříve ani u jedné moc nepochodíš, ovšem nakonec nezbude než se trochu vzdálit od středu.

Obě dívky jsou nadšené, že jste se dostali až dopředu a vlastně jim ani nepřijde divné, když se postavíš za ně, aby ses aspoň trochu schovala před pohledem principála, jehož zvučný hluboký hlas se stále rozléhá náměstím a láká další a další lidi na jedinečné představení, které má během pár minut začít! No, nakonec je to trochu déle než pár minut, ačkoliv moc dobře víš, že už se tu shromáždilo dost zvědavých lidí na to, aby to Bartel už příliš nenatahoval, pokud nechtěl, aby začali zase odcházet.

Zaujatý přecházením a dramatickými gesty si tě zřejmě mezi dívkami ani nevšiml. A možná ani nevšimne, pamatuješ si, jaké to je pohybovat se tam vepředu, před lidmi. Chce to hodně soustředění, člověk se často dívá všude a přitom nikde.

„Počkat, jak umře? Kdo umře? Tys to už viděla?“ vyhrkne Lena, která k tobě natočí svoji usměvavou tvář.

„… jo, vsadím se, že Lena bude bulet mezi prvními,“ utrousí pobaveně Ada, když si tak trochu rýpne do své přítelkyně.

To už se ovšem na improvizovaném pódiu začíná něco dít, zejména pak za závěsem pověšeným na laně mezi dvěma tyčemi zatlučenými do země. Dramatický se zavlní, skoro to vypadá jako by se měl každou chvíli roztáhnout… Ovšem namísto toho zpoza něj vyleze ta malá holka s ryšavými vlasy, kterou jsi potkala včera ve společnosti Zlatovlásky. Ta, co si pro něj přiběhla a křičela na něj.

„Lidi, stala se hrozná věc! Po krásné Julianě se slehla zem a co by to bylo za příběh bez hlavní hrdinky? Bez té, kvůli které to celé začalo?!“ zvolá děvče a ve tváři se mu objeví potutelný úsměv. „Ovšem… Před osudem se nedá utéci a já moc dobře vím, kam se ta plachá víla ukryla!...“ dívka přechází po okraji podia a pátravě se rozhlíží po davu lidí. Mhouří oči, dramaticky se předklání a kroutí hlavou…

„… tady jsi, Juliano! No tak, nestyď se… Lidi, pomozte jí, ať náš příběh může začít!“ vykřikne náhle a ukáže prstem…

… na tebe.

Tedy, nejdříve to působí, že to je na Adu nebo Lenu s tím, jak se za nimi schováváš. Děvčata se zatváří překvapeně, ovšem v další chvíli ryšavá přejde až na samotný kraj pódia a natáhne k vám ruku. „Mladé slečny, pomůžete jí, aby si snad kotníček nezvrtla?“ uculí se a její jasné oči se upřou přímo na tebe.

Kazandra

Společenství. Rodina. Je to zvláštní paralela a jsi si poměrně jistá, že by se našli tací, kterým by se tohle přirovnání nelíbilo. Přesto… Přesto je to pravda. Mistři do vás už investovali tolik času a prostředků, jistěže jim na vás muselo záležet. K čemu by to celé bylo, kdybyste je nezajímali? Ano, nic z toho nebylo zadarmo, za život ve Společenství jste také platili – a někteří více než ostatní. Henryk. Jak by se na tohle celé asi díval on…

Vstaneš. Čas odpočinku skončil, jakkoliv sis dnešní den malovala ještě před chvílí patrně úplně jinak. Představa jarmarku a všech těch lidí i halasu není tak strašná. Pod záštitou nečekaného úkolu se to dost možná jeví právě naopak – kde jinde se nenápadně pohybovat než mezi lidmi? Pro jednu malou vránu to bude jistě lepší mnohem lepší prostředí než nějaký ukřičená hospoda. Sice se stále nedá říci, že by ses cítila ve vrcholné formě, ovšem mohlo by to být i horší. Mnohem horší. Zažila jsi už rána, kdy bylo takřka nemožné i vstát z postele – a přesto jsi musela.

„Ahh… Pentle. Kde jsou ty krásné časy, kdy jsem nevěděl, jaký je rozdíl mezi pentlí a pentlicí,“ prohodí Werther pobaveně, zatímco mu na rtech hraje spokojený vřelý úsměv. „Hm. To, co vždy. Buď opatrná, Kazandro. A možná… Zkontroluj aspoň občas Elzbietu. Nemusíš jí šlapat po stínu,“ koutek rtů mu nečekaně cukne do pobaveného úšklebku jako by snad řekl nějaký vtip, „ale aspoň na ni trochu dohlédnout z dálky…“ naznačí ti a vlastně to není příliš překvapující. Ela je divoká a nevypočitatelná ve svých nápadech, jak ses už mohla několikrát přesvědčit.

„A vlastně ještě jedna věc,“ přeci jen tě pozdrží v odchodu. „Tady,“ sáhne po měšci s penězi, aby z něj vylovil několik mincí. Všimneš si, že jich je trochu více než dostala Elzbieta, ačkoliv je otázkou, jestli to Werther vůbec nějak počítal a nevylovil zkrátka co mu přišlo pod prsty. Šest měděných a tři železné. To nebylo zlé, za to už i něco nakoupíš a najíš se.

Pak už ti nic nebrání zamířit z domu pryč. V domě nikoho nepotkáš a na dvoře narazíš akorát na muže, co zrovna na kárce vyváží hnůj ze stáje a netváří se u toho dokonce ani trochu nadšeně. Těžko říci, z čeho je tak rozmrzelý, ovšem mračí se u toho jako sto čertů a něco si mumlá pod vousy. Vlastně pokud se na něj trochu více zaměříš, všimneš si, že se i zvláštně hrbí a halenu má na levém rameni trochu potrhanou, a dokonce s pár krvavými šmouhami.

Jakmile projdeš dvorem a otevřeš dveře umístěné v bráně, ocitneš se v podstatě kousek od jarmarku. Na náměstí od včerejška vyrostl bezpočet stánků. Některé jsou vyrobené z latí a prken, další tvoří vůz se zbožím a trhovcem, jinde chodí obchodníci přímo s nůší a nabízí své věci lidem. Skutečně se sem museli sjet lidé z širého okolí, protože na jednu malou vesnici uprostřed ničeho je tu opravdu plno. Doléhají k tobě hlasy, vřískot dětí pobíhající v tom chaosu i ryk zvířat. Někdo tu prodává slepice zavřené v proutěných klecí, někomu se i podařilo právě prodat kůzle, které pronikavě vřeští, zatímco se ho trhovec snaží za pomoci kupce nacpat do režného pytle.

Ovšem nabízené zboží není příliš různorodé. Jedná se spíše o užitkové věci, košíky, keramika, dřevěné výrobky. Najde se tu i nějaká ta paráda pro děvčata i chasníky a samozřejmě – jídlo. Voní to rozhodně lépe než vaše snídaně…

Máš pocit, že mezi lidmi zahlédneš Elu, ovšem během okamžiku se ti ztratí. Skoro jako by chtěla. Kdo ví… Každopádně… Jsi tu. Sama uprostřed davu. Tobiasze a jeho bandu nikde nevidíš, za to se ti podaří v přehršeli neznámých tváří zahlédnout aspoň tu jednu, co bezpečně poznáváš. Plavovlasého mladíka ze včerejška, se kterým jste měli ten zajímavý rozhovor o koních, a kterého si Ela včera tak kulantně odtáhla ven a nechala tě s těmi mladíky… Samotnou…

Skoro bys řekla, že někoho hledá dle toho, jak se mezi lidmi pohybuje a mhouří oči, zatímco se rozhlíží.

Ohrané drama

Moje podezření, že by místní švec měl, co k dočinění se Společenstvím se potvrdí a v ten moment jsem vlastně ráda, že jsme tam nevyrazily. Dobrý řemeslník umí poznat svou práci na první pohled a pokud by si snad všiml mých bot, mohlo by to hned vyvolat pár nepříjemných otázek, co by nadělaly díry v příběhu mého nového, avšak nikdy neexistujícího života.

Tato témata tedy rychle opustím a raději se opět rozhovořím o pentlích a těch obyčejných dívčích problémech. Ačkoliv tady si na špatně nevyvážené cvičné zbraně zrovna postěžovat nemůžu. Dárky pro dvojici učednic jsou nakoupeny a s tenčící se sumou mi dochází, že už moc zázraků nevykouzlím. Samozřejmě v ideálním světě bych dovezla každému něco. Dokonce i tomu otrávenému Krisztiánovi, který by se na dárek jen otráveně šklebil, aby si zachoval renomé. Ale s touhle sumou nějak podělit pět lidí? Jsem jedna z posledních, co ztrácí naději, ale tohle se začíná zdát i mně jako nereálný úkol.

Moje zamyšlení ale odvane stranou pokračující konverzace, bloumání tržištěm a také Lena se svým zasněným povzdechem. „Nebylo to zlé. Vůbec to nebylo zlé. Tedy… nejsem až tak dobrá tanečnice. Spíš jsem mu trochu pošlapala boty.“ Dodám s hranými rozpaky a ani se v tomhle případě nemusím příliš přetvařovat. Tam to skutečně nebyl moc tanec. „Ne, s nikým z místních.“ Zavrtím hlavou. „Takový vysoký. Světlé dlouhé vlasy. Myslím, že patřil tady k těm.“ Mávnu rukou ke stanům před námi. „Ale jen jeden tanec. Nic víc.“ Uvedu věci s úsměvem rychle na pravou míru, aby se fantazie děvčat nerozběhly někam… no až příliš daleko.

„Heh, a u čeho tedy?“ Otočím se s pravým překvapením na Adu, která naznačuje… Co vlastně naznačuje? Tohle mě trochu vyhodí z role, protože opravdu netuším, co by tím tak mohla myslet. Sjedu ji pátravým pohledem a pak se otočím na zbylé dvě, snad jako kdyby mi ony mohly napovědět správnou odpověď. Ne, tady mi asi zkušenosti vesnických děvčat skutečně chybí, abych řekla, co se ještě sluší a patří. Myslela jsem, že tak akorát… koukat. „No, ehm, uvidíme.“ Hlesnu stále trochu zaraženě, ale to už se do mých slov proplete zvučný mužský hlas, který poznávám.

Najednou mám pocit, jako kdybych tím dalším krokem vstoupila do minulosti. Vrátila se o pět let zpět a byla zase tam… Doma a přitom stále na cestách. S těmi, které jsem mohla nazývat svou rodinou, ačkoliv nikdy to tak oficiální termíny nenabralo. Už nikdy jsem nikomu neříkala mami nebo tati. Byla to jen skupina strýčků, tetiček a těch, kteří na takový výrazy byli až přehnaně alergičtí. Kdo z nich zůstal? Dost možná jen on.

Vytáhnu se na špičky a podívám se přes rameno muže stojícího přede mnou na principála, který vypadá tak jinak, než si jej pamatuji. Jen ty oči a hlas jej prozrazují. Co se před těmi pěti lety stalo? Byla to skutečně nemoc? Nebo… Ne, nepřemýšlej nad tím! Dotknu se zpátky patami země a raději se zahledím na záda početného davu, ve kterém se opět ztratím.

Přesto se k mým uším donesou ta známá slova. Láska? Pomsta? Smrt? Bude to nějaká ze starších her? Pár kousků si pamatuji věrně i teď. Ty nejpopulárnější se hrály neustále dokola. Samozřejmě někdy se přidalo pár drobností ozvláštňující hru o nějaké místní zkazky, či poměry, jádro ale zůstávalo stejné. Tedy většinou.

„Vepředu? No, ehm, ono stát i trochu více na boku není špatné. Není tam taková tlačenice a vidět je skoro stejně dobře.“ Prohodím trochu tišeji, ale je mi jasné, že to natěšené duo Ady s Lenou nemám moc šancí přesvědčit, natož zastavit.

„Co?“ Otočím se na Teklu, která se najednou zničehonic omluví. Vypadá ještě bledší než před tím. Chudák. „A nepotřebuješ raději doprovodit? Hmm, tak na sebe dávej pozor a nespěchej. Hlavně, ať ti je líp. Já myslím, že ono ti toho až tolik neuteče a kdyby ano, je nás tu hned několik, co ti to budou moct vyprávět.“ Pousměji se laskavě a krátce ji vyprovodím zamyšleným pohledem, než mi výhled na ni zacloní další lidé a Ada s Lenou mě začnou táhnout směrem ke stlučenému pódiu.

„Ano, ano… Podívejte. Tam na straně to bude skutečně lepší.“ Pokusím se je odnavigovat někam do klidnější části, kde nebudeme tak na očích, ale je to jako snažit se kormidlovat loď na rozbouřeném moři. Ty holky jsou jako neřízené střely. A tak skončíme tak nakonec někde na půl cesty mezi tím, co jsem chtěla já a co ony. Není to zrovna ideální, ale… Bude to muset stačit.

„Hmm, umře dneska on nebo ona?“ Stoupnu si za ně a položím jim ruce na ramena. Většinou jsou to příběhy podle předem daných ale funkčních šablon. Nějaký ten mladý pár, co se osudově zamiluje během jedné scény, se pak postaví protivenství světa a je jedno, zda jde snad o kletbu nebo něco více přízemního jako nepřející rodinu. Trocha romantiky, drama a nakonec… No, nakonec většinou alespoň jeden z nich umře. Kdo by čekal šťastné konce v tomto druhu her, byl by nakonec zklamán. Emoce musí proudit stejně jako nějaké ty drobné hned potom. Vsadím boty, že tohle určitě nebude z repertoáru komedií.

„Třeba ukápne i pár slz.“ Ušklíbnu se pobaveně, zatímco se mezi ně na chvíli nakloním, ale svou poznámku myslím vcelku vážně. Někdy část publika skutečně ten konec zaskočí natolik, že není až tak vzácné, aby se našlo pár uslzených tváří. Tedy pokud tu má Bartel stále nějaké dobré herce. Jestli to budou jen polena, co neumí doříct větu bez zaškobrtnutí a před výstupem se posilní pár panáky na trému, tak to nebude stát ani za dokoukání. Ale kdo ví.

Necháme se překvapit.  

Elzbieta

Hovor se na chvíli stočí k těm pár slovům, která tě zaujmou a zacinkají na zvonečky ukryté v podvědomí. Zámek v lesích. Boty, co máš na sobě jsou skutečně pohodlné a zcela jistě kvalitní, ačkoliv už nesou jisté známky častého nošení. Nicméně zatím nebyl důvod pro jejich výměnu, tyhle máš už aspoň dobře prošlápnuté a ani po celodenním nošením tě v nich netlačí nohy. Ostatně není nic horšího než trávit den výcviku v nových neochozených botách.

„No jo… Teda, nevím, jestli je to zámek, ale mluví se tak o tom. Nikdy jsem to tam neviděla, ale prý je to vážně… Velké. A děsivé, protože v okolí nic není, jen černý les,“ pustí se Lena do zaujatého vyprávění. „No, občas jezdí sloužící, pro zásoby a tak. Takoví zamlklí lidi, ale prý dobře platí…“ dívka nakrčí přemýšlivě obočí. To už ovšem na tebe promluví Ada. Lena tak jen lehce potřese hlavou a vzápětí se pousměje.

Čas ti ve společnosti děvčat běží, něco se od nich dozvíš a navrch přidáš pár svých vymyšlených historek a útržků života, který jsi ve skutečnosti nikdy nevedla. Avšak lhát ti jde s lehkostí a věrohodností, díky které nevzbudíš u dívek žádné podezření. Naopak mezi ně vlastně vklouzneš, jako byste se znaly déle než jen… Hodinu?

Část zbývajících peněz nakonec utratíš za pentle pro Wiolu a Eryn. Wiola zajisté dárek ocení, Eryn… Kdo ví. Nikdy sis nevšimla, že by si zdobila oblečení či vlasy, ale jak se říká, dárkem neurazíš. A pokud ano, budeš o pentli bohatší ty, to je stále dobrý obchod.

Nakonec padne návrh, který není ani tak návrhem jako spíše cílem vaší cesty přes náměstí. Ada s Lenou vypadají tou myšlenkou nadšeně, Tekla se o to aspoň snaží, ačkoliv… Krátce k tobě zalétne pohledem, skoro to až vypadá, že na rozdíl od ostatních dívek si tvého zaváhání všimla. Zůstane na tobě viset očima o chvíli déle, než opět sklopí hlavu a drobně si povzdechne.

„To muselo být krásný,“ uculí se zasněně Lena. „A s kým jsi tančila? Snad ne s nějakým z těch našich košťat,“ zasměje se, zatímco stále vyzvídá.

„Hm, možná, když budeme mít štěstí, tak to nezůstane u ukázání,“ odpoví ti pro změnu sebevědomě Ada, ale to už kráčíte směrem k barevným stanům, kolem kterých se začíná tvořit půlkruh lidí.

„… račte přistoupit blíže, vážené panstvo!“ slyšíš zvučný hlas Bartela. Jistě, principál kočovné společnosti, kdo jiný by měl promlouvat k davu? Jeho slova doprovází patřičně dramatická melodie vyhrávaná na gusle, píšťalu a podpořená úderným rytmem bubnů. „Už za pár okamžiků budete svědky nevšední podívané! Láska! Pomsta! Vášeň a… Smrt! To vše vám ukážeme v příběhu, který se odehraje před vašimi zraky…“ principálův hlas láká každého v doslechu. Tohle mu vždy šlo, věděl, jak mluvit s lidmi. Vždyť… Byl jedním z těch, od kterých ses učila.

„No tak… Rychle. Musíme zabrat místa vepředu!“ popohání vás Ada na střídačku s Lenou, obě nadšené z toho, co se bude dít a očividně odhodlané se prodrat mezi lidmi do první řady za každou cenu.

Snad jen Tekla nikam nespěchá, vlastně se v jednu chvíli zastaví a nejistě si odkašle. „Já… Ehm, omlouvám jsem, měla bych… Jen na chvíli, pak vás najdu…“ hlesne, zřejmě s úmyslem se od vás odpojit. Dle toho, jak je bledá, tak to nebude jen na chvíli.

Byť se mi ve tváři usadí zase ta bezvýrazná maska, oči mám až nezvykle živé. Se zájmem na mistra hledím. Na své poměry působím vlastně… spokojeně. Najednou mi nepřipadá tak hrozné tady zůstávat ani se jarmarku účastnit. Už to není nesmyslná kratochvíle, nýbrž úkol. A po dlouhé době je to dokonce úkol, ke kterému se upíšu s radostí.

Neměly jsem v plánu je vyhledat, ba právě naopak. Vyhnula bych se jim snadno. Stačilo by dávat pozor a v příhodnou chvíli se ztratit v davu. Ne snad protože bych se jich bála. Nebojím. Kdyby Tobiaszovi nepřispěchal na pomoc ten jeho kamarád, jistě bych si poradila. Jisté výhrady bych k tomu měla, ale poradila bych si, to si pamatuji. Mistr nám však nakázal, ať se vyhýbáme problémům. A starostův syn by je mohl snadno působit.

Bezděčně si poposednu. Otázku vyslovím opatrně. I to je ode mě odvážné. Takhle se vyptávat. V těchto věcech mistři nikdy nebývali dvakrát sdílní. Nakonec nás nemusí zajímat, proč se po nás chce to či ono. Od nás se očekává jenom to, že rozkazy splníme. Na jedničku. Bez výmluv či zbytečných otázek. Zatímco Werther spíše přemýšlí nahlas, než že by mi opravdu odpovídal, naslouchám mu trpělivě a vlastně i s nemalým očekávání. Navzdory tomu všemu v odpověď doufám. A nakonec se mi jí tady dostane.

Zjistit pravdu. Obočí mi takřka nepatrně cukne, jak pod těma dvěma slovy hledám jejich skutečný význam. Ne, že by mnou prošlehl strach nebo se snad ozvalo svědomí. Ať už se pod tím temným tónem skrývá cokoliv, Tobiasz a ta jeho banda si to nepochybně zaslouží, přesto… je zvláštní Werthera takhle vidět. Vážného. S očividným úmyslem ublížit. Patřil mezi ty mistry, kteří se v tomhle nevyžívali. Přinejmenším ne bezúčelně, ale tohle… bezúčelné není…

Ramena mi poklesnou. Je špatné, že jsem za to ráda? Že se mi právě ulevilo? Ráda bych si srovnala účty, to ano, ale v tom to není… Ne, znovu si vzpomenu na tu mourovatou kočku, která se srdceryvným vřískotem proletěla vzduchem, a pak také na slova Ely o ztracené dívce. Očividně to nedělal poprvé. Po tom, jak se choval na tom nádvoří, nepochybuji ani na vteřinu, že s tím měl opravdu co dočinění. Že to nejsou jenom pomluvy. A že nemá zábrany to udělat znovu. Nepochybně si bude chtít také srovnat účty. Dokázat sám sobě – a také všem ostatním –, že z téhle situace vyšel jako vítěz. No, není to nic, co bych nezvládla. Jenom si budu muset dát pozor.

Takové věci se nepromíjí. Znovu k němu zvednu pohled. Tentokrát kratičce zaváhám, jako bych nevěděla co říct nebo jak na to zareagovat, ale pak kývnu. Dosud mi připadalo, že to pro Werthera bude svým způsobem osobní. Možná znal někoho, kdo… byl Tobiaszovi podobný, ale… Teď mě poprvé napadá, že by to mohl dělat částečně i kvůli mně. Asi by mě to překvapovat nemělo. Společenství je jako rodina. Přese všechno, co se za jeho hradbami děje a že to někdy není příjemné, nás k sobě vážou pouta silnější než cokoliv jiného. A mistrům na nás přeci záleží.

„Jak říkáte, mistře. Jedno po druhém,“ přitakám, přičemž se pomalu vytáhnu na nohy a otočím se pro kabát. „V tom případě bych se asi měla podívat, jestli na jarmarku nemají něco pěkného. Slyšela jsem, že mají letos krásný výběr pentlí,“ poušklíbnu se nad těmi slovy. Opravdu to není něco, nad čím bych zrovna já marnila čas nebo se kvůli tomu hnala ven. Oba však víme, že proto tam nejdu. Ne, proto ne. „Mám vzít ještě něco na vědomí, mistře?“

Přizpůsobit se

„No ano, vyháněla… U nás doma. Jovan, nedal mi pokoj a dokonce si troufnul jednou i vetřít se přímo k nám, když jsem tam byla sama. To bylo samé, Elo, ale no tak. Elo, prosím… A já na něj a ty jeho chmatavé ruce nebyla vůbec zvědavá. Tak prostě… Jsem sáhla po tom, co bylo nejblíž po ruce a začala na něj křičet. Možná jsem trochu víc vypěnila, ale lepší tak a mít pokoj, než se tam s ním půl dne dohadovat. Přijde mi, že někdy mají problém pochopit ne.“ Povytáhnu lehce obočí na Lenu spokojená se svou historkou. Naštěstí tohle jsou kousky, které zvládnu tahat z kapsy jedna dvě. Horší už je to s místopisem. Představa, že by se něco takového stalo na panství je více než úsměvná, ale o něm tu skutečně mluvit nehodlám.

„Do zámku v lesích?“ Zbystřím přeci jen, když zmíní Lena toho ševce a jeho odbytiště. Myslí snad… nás? Pohnu mimoděk prsty v botách, které jsou pohodlné. Ostatně jako dost věcí, které nám Společenství poskytuje. Pokud není zrovna v našem zájmu, abychom si něco protrpěli, většinou se na nás až tolik nešetří. Samozřejmě jen pokud je to účelné. Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak bychom se mohli dostat k nějakému barevnějšímu a veselejšímu oblečení. Snad jen kromě jeho přešívání u svitu svíček po večerech na pokoji.

„Zámek v lesících, hmm. Co tam žije za lidi? Jezdí sem?“ Zeptám se jen tak mezi řečí, ale více už na tohle téma netlačím. U něčeho takového by bylo těžší zachovat nezaujatou roli. „Já?“ Otočím se na Adu, když se mě zeptá na to, co jsem přesně nepotřebovala. Odkud jsem? Nakonec mi díky Kazandře a jejím dotěrným otázkám, které jsem musela místo ní pokládat Wertherovi, přeci jen utkvělo jedno jméno města v hlavě. Snad to bude stačit.

„Z vesnice severně od Rydziny. Je to docela dálka, ale měli jsme cestu z Grunwaldu, kde jsme se doslechli o místních slavnostech, tak jsme se rozhodli tu jeden den ztratit. Pořádně to tu ale neznám. Jsem zde poprvé.“ Usměji se na Adu a potvrdím tak vlastně její slova o tom, že mě tu nikdy neviděli. Jak by také mohli?

To už ale opouštíme stánek se šátky, kde jsme přeci jen nechali pár měděných mincí. Vesele si povídám s ostatními. Více se ptám na ně samotné. Na jejich život zde. Na to, jestli se jim líbí tahle a nebo naopak tato barva. Ale příliš nezabíhám do svého života. Tedy ne tak, jak jindy umím.

Sem tam přihodím nějakou smyšlenou kratší historku. O rodině. O mé sestřenici, která sem přicestovala se mnou. A pár zábavných o chlapcích v rodné vesnici, kde také není o co stát. Přesto se při té zmínce potutelně pousměji. Hmmh, děvčata by koukala, kdyby viděla, kdo všechno ve skutečnosti žije na panství.  

Dozvídám se ale také pár věcí, které někdy jsou a jindy nejsou tak úplně novinkami. Samozřejmě, že Valekovi ruce jsou dost silné. Je to ostatně kovářský učeň. Sama jsem to mohla poznat včera večer stejně jako Kazandra. Co je ale naopak zajímavější je, zmínka Ady o tom, jak pracovala na gruntu u starosty a potažmo i Tobiasze. Stejně jako… Tekla.

Modré oči zabloudí k zakřiknuté plavovlásce. Je mého věku. Přesto tak jiná. Na Adu si viditelně nedovolil, ale na slabší kus… Podobně jako na Kaz. Přimhouřím na moment nazlobeně oči a probodnu příkrým pohledem nebohého prodavače keramiky, kolem jehož stánku zrovna jdeme. Je mi z toho na nic. Pokud by to skutečně bylo tak, jak si myslím, tak i to, jak se včera posmíval Tobiasz Timurovi ohledně svatby… Prostě parchant!  

Pentle si nakonec žádné nekoupím. Tedy ne sobě. Za takovou cenu by byl hřích nějaké nekoupit! A Wiole to určitě udělá radost. Tahle nevypadá zle. Přemítám, zatímco mi mezi prsty klouže žlutá pentle s červenými kvítky a pak mi pohled padne na jednu v odstínech bílé s drobným vzorem… Možná bych mohla? Třeba to udělá radost i jí. Není tak výrazná, takže by se nemusela bát ji nosit. Hmm. Ostatně víc dívek už na panství není a Kaz si zvládne jistě koupit něco sama.

„Ještě tuhle prosím.“ Podám ji prodejci, zatímco odpočítám patřičný obnos za dárek pro Eryn. Pro tu Eryn, se kterou jsme se před pár dny servaly na nádvoří jak psi, ale na druhou stranu, nebylo to poprvé a ani naposled. Pořád tam spolu všichni musíme vycházet a… A třeba by se jí aspoň špetka radosti hodila. Přinejhorším ji po mě hodí a budu mít pentli pro sebe. To není až taková prohra. Oba drobné dárky schovám do kapsy k tenčícímu se obnosu mincí, ale nelituji toho. Za tohle to určitě stálo.

„Ano, posadit. Proč ne. To je dobrý nápad.“ Přitakám pak Adě. Ne, že bych byla unavená, ale hlavně kvůli Tekle, na které si tahle procházka vybírá svou daň. „Huh, co? Stanům?“ Zaskočí mě Lenin návrh. Zrovna tam? Ale… To se dalo čekat. Jistě. Trh jsme už prošly křížem krážem. Po nákupech se hodí trocha zábavy. Tedy alespoň z jejich pohledu. Z toho mého… Tiše polknu.

„No, asi můžeme?“ Hlesnu trochu bez jiskry. Teď by bylo nápadné se prostě jen tak odpojit a navíc… Jen si to tam projdeme. Jako jedny z mnoha. Nebudu vedle nich tak nápadná.

„V hospodě? Ano, byli tam. A skutečně hráli dobře. Dokonce jsem si i zatančila!“ Pousměji se lehce zamyšleně, když mi v hlavě zazní zase těch pár tónů písně o Zlatěnce. Za ty příšerné kroky bych se ale teď nejraději propadla studem do země. Možná jsem to ani neměla nazývat tancem. Ehh, no to jsou věci, o kterých už se raději nemluví. I tak to ale byla zábava.

„Tak uvidíme. Hmm budeš mi je muset ukázat Ado. Ale určitě to bude stát za to.“ Kývnu s novou vlnou elánu směrem ke komediantským stanům a vykročím společně s děvčaty. Moje plány a zapřísahání se, že tam dnes ani nepáchnu, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Puff, jen tak.

Člověk se musí umět přizpůsobit… jinak by ten život nebyl zábava.