Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Bezradně na Werthera hledíš, zatímco ze sebe soukáš všechna ta slova. Je toho tolik. Příliš na jednu mladou dívku. Uděláš pár kroků, než se zastavíš a na krátkou chvíli nastane ticho. Mistr se na tebe ohlédne přes rameno a zarazí se uprostřed kroku. Pomalu se k tobě natočí bokem a lehce svraští obočí.

„Elo… Co to říkáš,“ promluví k tobě společně s tichým povzdechem. Ovšem to tě nezadrží, pokračuješ dál o událostech předchozího večera, které to celé začaly. O té nečekané děsivé návštěvě stínu s takřka lidskou tváří a rudě žhnoucíma očima, o věcech, které ti ukázala. Nezabíháš do detailů, i tak je těžké o tom před někým mluvit… Oživuje to vzpomínky, o kterých sama nevíš, co si myslet. Co tě děsí. A co teprve udělají s Wertherem, až mu to všechno prozradíš?...

Mistr… Mistr tě nepřeruší. Vidíš, jak se párkrát nadechne, ale nakonec neřekne nic a nechá slova plynout z tvých rtů. Několikrát se ostražitě rozhlédne, zda se nikdo neochomýtá poblíže, ovšem máte štěstí, jste v ulici sami a… A snad nikdo neposlouchá za zavřenými okenicemi.

Uděláš mezi slovy ještě pár kroků, než ti Werther prostě zastoupí cestu, aby tě zadržel. Hospoda i s Kazandrou budou muset počkat, aspoň ještě chvíli.

Jeho výraz… Ne, rozhodně není kamenný, jak u některých mistrů bývá zvykem. Jistě – i na Větroplachovi je patrné, že se snaží kontrolovat, přesto lze z jeho tváře patrné mnohé. Krátké překvapení, ženou ze stínů se ti podaří jej na okamžik zaskočit, než se zachmuří a pak… A pak kývne hlavou. Skoro až chápavě jako by snad rozuměl tomu, co mu říkáš. Neusmívá se a rozhodně se nedá říci, že by se mu ulevilo stejně jako prve, když na tebe zabral obsah flakonku, co ti vnutil do úst. Spíše… Spíše snad nad něčím přemýšlí… I když ani ne tak nad něčím jako spíše nad někým – tebou.

A pak to přijde.

Výzva pro verdikt, co musí padnout na tvoji hlavu a připravit tě o ni. Vždyť všechno, k čemu jsi se přiznala stačí na to, aby ses tím odsoudila k smrti.

„Co teď…“ zopakuje po tobě Werther pomalu. Pečlivě volí slova. Hlídá si je. „… teď půjdeme pro Kazandru a seženeme ti něco k jídlu.“ Koutky jeho rtů zcela nečekaně cuknou do úsměvu. Ovšem… Ovšem jen na prchavý okamžik, stačí pár mrknutí a je to pryč.

Nakloní se k tobě a natáhne ruku. Pomalu. Žádné prudké pohyby. Dlaň ti spočine na rameni a lehce jej sevře.

„Nevím, co jsi viděla, Elo, mohu se jen dohadovat, co jsi zažila, ale… Ona tohle dělává. Ráda nám ukazuje věci, které bolí. Šokují. Staví nás před skryté pravdy a odhalené lži a baví se tím, jak se s tím vypořádáme. Sivak by ti řekl, že nás zkouší. Všechny. Bez výjimky,“ ztiší hlas na samotnou hranici šepotu. „Ale jak jsem řekl. Tohle není vhodné místo pro podobný rozhovor. Vlastně ani já nejsem vhodná osoba pro tohle všechno, ale… Někdy prostě musíme hrát s tím, co dostaneme do rukou, co?“ povytáhne krátce obočí a narovná se. „Ale co jsem chtěl říct… Nemusíš se bát, Elo. Všichni jsme tak trochu… Jiní,“ mrkne na tebe a jeho oči se na kratičkou chvíli zalesknou jako oči šelmy. Zorničky se na úder srdce stáhnou do dvou štěrbin, jak pohne hlavou a zasvítí mu do tváře plápolavé světlo.

A pak… Pak je to zase pryč.

Werther ruku stáhne a narovná se.

„A teď bychom vážně už měli jít,“ naznačí ti a sám se rozejde ulicí směrem k hospodě.

Kazandra

Příliš se ti nedaří odhadnout kolik zrnek písku ti mohlo protéci mezi prsty, zatímco jsi zřejmě usnula. Hudba hraje jiná, než když se ti začaly klížit oči, ovšem osazenstvo lokálu se nijak dramaticky nezměnilo. Možná podle vosku stékajícího po hořících svících? Jak dlouho mohlo trvat nachystání kuřete pro Elu? Mohlo to být deset minut, nebo taky dvacet nebo… Připadá ti to jako příliš dlouho.

A tak se pomalu zvedneš od stolu. Vážně to není žádná sláva, i po náročném tréninku se ti rozhodně hýbalo lépe nežli teď. Svět se houpe a na okrajích zorného pole se rozmazává v abstraktní šmouhy křivící tvé okolí do neurčitých rozplizlých skvrn. Nesmíš příliš hýbat hlavou, což není zase tak lehké, jak by se mohlo zdát.

Potácíš se mezi stoly ven a za sebou necháváš porci kuřete, co hostinská akorát donesla. Nikdo se tě nesnaží zadržet, ovšem nedočkáš se ani žádné pomoci. Zachytíš na sobě pár pohledů, ale není to nic příjemného. Ne po té zkušenosti s Tobiaszem… Jako bys to přitahovala. Tvá bledá pleť a černé havraní vlasy. Všimla sis toho už před časem, jakkoliv nebyl důvod tomu přikládat nějaký význam či důležitost. Toho, že se po tobě muži občas dívají a je to jiné. Malé vráně nikdo nevěnoval příliš pozornosti, byla jen mládětem pobíhajícím ve stínech. Všem na očích a přitom neviděna. Možná… Možná jsi už opravdu nebyla tou malou holkou, možná…

Venku tě ovane studených vzduch. Nevidíš žádnou známou tvář – nebo si to aspoň myslíš. Nezáleží na tom. Lezavá zima tě trochu probere, dost na to, abys zvládla udělat hned několik jistějších kroků dále ode dveřích, ve kterých není radno zavazet. Vlastně ti opožděně dochází, že před hospodou nikdo nestojí. Jsi tu tak…

… sama…

V okraji tvého zorného pole ti vykvete skvrna. Jenže ať mrkáš sebevíce, tak nemizí. Nemění se. Prostě… Prostě tam je. Jako by tam někdo stál. A sledoval tě. Něco. Někdo. Představa dvou rudých očí visících se v šklebící se tmě.

S dalším krokem klopýtneš.

Dopad na zem takřka nevnímáš, stejně jako bolest slévající se v ten tupý vzdálený pocit. Skvrna je pryč, stejně jako ten podivný nepříjemný pocit. Zůstává jen únava a nutkání aspoň na chvíli zavřít oči.

Smůla na patách

Jen kývnu souhlasně na Wertherovu poznámku. Hlad. Ano, hlad. Jakkoliv šíleně to teď zní. Je to ale jen další neuvěřitelný zážitek do dnešní sbírky. Tedy nejenom dnešní. Až teď si pořádně všimnu, že se Wertherovy oči ve světle měsíce nezvykle lesknou. Dříve jsem si toho přes rozostřené vidění pořádně nevšimla a přisuzovala to jen šálení smyslů, ale teď… Zvláštní. Neuhnu však pohledem, když po mě Werther zopakuje mou verzi příběhu. Tedy především můj domnělý důvod toho všeho. Stojí mě to značné sebezapření, ale nesmím se nechat rozhodit. Přesto… Jeho tón se změní. Stane se doslova bezbarvým a mně začne docházet, že z tohoto se jen tak snadno nevykroutím.

Poslušně si nechám mistrem pomoci na nohy, než mu sdělím svou část hospodského příběhu. „Bavily. Tedy ze začátku. Nevím, co přesně se Kazandře stalo, že se situace tak změnila. Nebyla jsem tam… Pak už to šlo jen z kopce.“ Dodám rychle, než nastane ticho. To dlouhé, nervy drásající ticho. Do jeho tváře přes všudypřítomnou hustou tmu nevidím, ale přesto na sobě stále cítím mistrův pohled. Už už mám chuť něco říct. Vyplnit to hluché místo, ale vím, že teď by to bylo podezřelé.
Od podrážek bot se ozve jen tiché zakřupání kamínků, jak nervózně přešlápnu, ale ticho je i nadále. Už… moc… dlouhé! Nakonec Werther promluví a já vlastně ani nevím, jak se mám z těch slov cítit. Je mi jasné, že tu visí něco nevyřčeného ve vzduchu a popravdě se to Werther ani nesnaží příliš skrývat. Jako kdyby tohle celé byla jen předehra k dalšímu dramatickému dějství.

„Hmmh, určitě.“ Kývnu trochu nuceně a přiměji se vykročit vedle něj. V nohách stále cítím slábnoucí třas, ale není to nic, co bych nezvládla. Zatnu zuby a … Překvapeně na moment trochu ztuhnu, když mne Werther opět podepře a jeho ruka se obtočí kolem mých ramen. Ten nepříjemný pocit deja vu z včerejšího rána je těžké setřást. I tehdy zdánlivě přátelské gesto dokázalo být předzvěstí něčeho zlověstnějšího. Přesto ji nesetřesu. Nemůžu. Stejně jako tehdy, ani teď. I když je to Werther a ne Volch, a cítím se vedle něj o poznání lépe, stále je to mistr a netuším, co se mu honí hlavou. Zvlášť ne po tom, co se tohle celé seběhlo.

A také že moje neblahé tušení nabere brzy hmatatelnou formu. Werther promluví a ten tam je jeho přátelský tón. Promlouvá tiše. Skoro to varování až šeptá, ale já dokonale slyším každé slovo.

Zase lžeš mistrům Elo? Mám chuť si dlouze povzdechnout nad tím, jak to musí vypadat. Skutečně, poslední dny jsem se dostala do tolika situací, kdy… jsem prostě neviděla lepší možnost, než si situaci lehce přibarvit. Nejdřív Volch a teď Werther… A pokaždé se mi to zatím šeredně vymstilo. Zatraceně!

Trochu nakrčím ramena a hlavu stáhnu blíže k tělu snad i díky nedávné vzpomínce na to, jak podobná situace dopadla minule. Přesto… Přesto! Co jsem měla říct?! Z prvotního strachu se mi zase vlije do žil ten oheň, který pálí a popouzí k činu. Pořád a pořád. Ten, který mě dostal už do tolika problémů, ale nikdy jsem mu nezvládla dlouho vzdorovat. A vlastně ani pořádně nechtěla. Ne dnes, po tom, co všechno se stalo. Co jsem se dozvěděla. Až teď mi s čistou myslí dochází všechno to, co mi tehdy u hospody Zlatovláska říkal. To, ja to dopadlo před lety. To jak to dopadlo včera… To jak to dopadlo dnes….

Wertherova ruka mě pustí a já se jen trochu zakymácím na místě, než udělám krok vpřed. Jeden, druhý a pak se zastavím. „Ale já nevím, co vám mám říct… mistře.“ Dodám rychle poslední slovo.

„Buďto mi to neuvěříte, nebo…. Nebo hůř. Moc dobře vím, jak podobné historky dopadnou.“ Bezradně na něj hledím, než se přiměji opět udělat pár kroků a jít dál. Sice trochu jako odsouzenec na porážku, ale stále s hlavou vztyčenou. Stejně ty informace ze mě dostane, když už ví, že jsem lhala. Nemám další manévrovací prostor. Prostě je to… už jedno. Tentokrát si povzdech neodpustím. Ale nemůžeme tu stát. Pohyb mi snad pomůže utřídit myšlenky… ovšem chyba lávky. Tak snadné to skutečně není.

„Stalo se teprve poprvé včera na večer, když za mnou přišla… ehm, ona. Nevím, jak se se to stalo. Ale ukázala mi věci, které nejdou tak snadno vysvětlit. Ne, vůbec nejsou snadno vysvětlit… A když jsem se probudila… byla jsem v pořádku. Zdravá.“ Odmlčím se a uhnu pohledem kamsi do tmy. Do těch dlouhých stínů, co připomínají její vlnící se černočerné vlasy, když byla její tvář jen kousek od té mé. Hlas držím tichý, ale prosakuje do něj naléhavost smíchaná s nejistotou a špetkou paniky. Je mi jedno, že Werther říkal, že si to mám promyslet. Je mi jedno, že o tom mluvím tady. Prostě to musí ven. Aspoň ta trocha, co se nebezpečně přelévá přes okraj už tak bublající nádoby.

„A pak se něco samo stalo dnes, ale nedopadlo to vůbec dobře. Chtěla jsem jen Kaz pomoct, ale bylo mi akorát víc zle a pak… Kazandra říkala, že musím rychle pryč. Nevěděla jsem proč, ale šla jsem. A… a všechno to, co se stalo… Co jsem se dozvěděla…“ Mám chuť si zajet prsty do vlasů, ale místo toho jen pevně sevřu mezi prsty látku svého oděvu a odmlčím se. To, co jsem tu ze sebe vychrlila mělo k ucelenému vyprávění skutečně daleko. Byly to spíše jen útržky vytržené z kontextu bez většího smyslu, ale já ze sebe aspoň část dostala.

„Ona… mě varovala. Ta žena ze stínů, co za mou přišla.“ Šeptnu na hraně slyšitelnosti, když opět s vážným výrazem pohlédnu na Werthera a zastavím se na místě.

Elzbieta

„Tak hlad říkáš… S tím už si poradíme lépe,“ broukne Werther a na chvíli působí, jako by se mu ulevilo, zatímco si tě prohlíží – zejména pak pohledem lustruji tvoji pobledlou tvář. Oči se mu stále lesknou, ačkoliv tvé myšlenky jsou někde zcela jinde. Tvoje poděkování odmávne rukou, nebo to tak aspoň působí, když na něj nijak nereaguje. Jen dál stojí nad tebou a pozoruje tě.

„Hmmm,“ zamručí zamyšleně, „tak něco z pití…“ zopakuje po tobě pomalu tím svým hlubokým hlasem, který ovšem tentokrát postrádá tu obvyklou… Lehkost a rozjařilost, která je pro něj tak typická. Jakmile se začneš vytahovat zpátky na nohy, natáhne k tobě ruku, aby ses ho mohla chytit a vzápětí tě vytáhne plynule do stoje. Sílu v rukách Werther rozhodně má, ovšem to sama dobře víš z výcviku. Jen málokdy jsi ho viděla unaveného, i když s vámi driloval několik hodin v kuse.

„Vážně? O to bych rád věděl více, protože když jsem vás naposledy kontroloval, tak se zdálo se, že se dobře bavíte s místními mládenci.“ V té tmě mu do tváře pořádně nevidíš, ovšem je pro tebe až směšně lehké si představit to povytažené obočí a výraz vepsaný v jeho obličeji, když to říká.

Když se vzápětí podrobně rozmluvíš o tom, co se vlastně v hospodě stalo, nepřerušuje tě. Naopak si to celé mlčky vyslechne. A pak… Pak nastane ticho. Připadá ti, že je to snad celá věčnost, než Werther opět promluví.

„… v tom případě bychom tam neměli Kazandru nechávat samotnou déle, než je nutné, co myslíš?“ naznačí ti a společně se vydáte zpátky na hlavní ulici, jestli se tak dá hliněné široké cestě táhnoucí se napříč Cziernowodou vůbec říkat. Snad aby se ujistil, že se přeci jen nikam neskácíš nebo v té tmě špatně nedošlápneš, tak tě vezme kolem ramen a podepře tě.

„Elo…“ vysloví během těch pár kroků nečekaně tvé jméno. Zní tak… Vážně. „Mám pochopení pro hodně věcí, ale opravdu nemám rád, když mi někdo lže do očí. Oba moc dobře víme, že ti nikdo nedal nic do pití,“ promlouvá k tobě tichým, leč pevným hlasem. Nezní nazlobeně ani podrážděně, jen… Vlastně si nejsi jistá, jak tuhle jeho změnu vnímat. Každopádně k tomu lehkovážnému a veselému Větroplachovi má nyní daleko.

„Ale už je to v pořádku. Tělo si řekne, co potřebuje a pokud máš hlad, tak ti musíme sehnat něco k jídlu. Nemusíš mi teď nic vysvětlovat, tohle opravdu není to nejvhodnější místo na takový rozhovor, ale dobře si promysli, co mi řekneš, až se tě znovu zeptám, co se stalo, hm?“ krátce se zastavíte na okraji ulice, kde Wertherovu tvář osvětlí bledé světlo hvězd a plápolavá záře z ohňových košů namísto lamp.

„Hm, je to i moje vina, možná jsem vás tam neměl nechávat samotné,“ povzdechne si vzápětí. „S trochou štěstí si nikdo ničeho nevšiml a… Hm. Předpokládám, že ti mládenci, co za tebou šli, byli ti samí, se kterými jste měly problémy?“ zeptá se tě mimoděk a stáhne svoji ruku zpátky k tělu. Vykročíte ulicí zpátky k hospodě a jakmile si je Werther jistý, že to opravdu zvládneš, tak natáhne krok.

Tak Werther platil předem a nechal otevřený účet… Opravdu nás tady nechal samotné. Měla jsem to čekat. Pohledem kmitnu ke dveřím, za nimiž zmizela má společnice, a jenom semknu rty. Jeden důvod tady zůstávat právě opadl, ale stejně jsme mistrovi řekly, že tady počkáme, takže… by tady někdo čekat měl. Pro všechny případy. Zatímco myšlenkami poněkud odběhnu, svět se mi na okamžik ponoří do mlhy a to, že šenkýřka pořád stojí u našeho stolu, si uvědomím až se zpožděním. Co říkala?

Zatraceně. Měla bych se… soustředit. Dávat pozor. Jindy by to pro mě bylo přirozené, teď je to, jako bych plavala proti proudu a nechávala se jím strhnout. Kdykoliv si něčeho všimnu nebo si něco byť jenom pomyslím, zbytek upadá do tmy. Není to… Nakrčím obočí. Trvá mi najít správné slovo. Ideální. Ne, ideální to rozhodně není. Myšlenky nepříjemně drhnou, bok bolí, žaludek se pořád svírá a ruka… S tou raději nehýbám, jenom si ji podepřu a najdu si pohodlnější polohu. Nepříjemně to tuhne.

„Jednou to bude stačit, děkuji. Na ten otevřený účet,“ upřesním. Nepochybuji, že ho tady mistr nechal pro nás. Musím mu přičíst k dobru, že nás nenechal úplně bezprizorní… jenom kdybychom to věděly předtím. No, stačilo se zeptat. A nemotat se kolem Tobiaszovy bandy. Alespoň ti už odešli.

Maličko nepřítomným pohledem následuji šenkýřku ke stolu, odkud na ni volal vousatý muž s prázdným korbelem. Je hlasitý. Vlastně jsou tady hlasití skoro všichni, překřikují se navzájem a divoce gestikulují rukama, a přece… mám pocit, jako by svět chvílemi utichal. Propadal se čím dál častěji do mlhy. Schovával se přede mnou. Studenými prsty si přejedu po čele a poposednu si, abych se přiměla držet oči otevřené. Je to čím dál těžší. Jako by ze mě opadal adrenalin a tělo se uvolňovalo. Ano, znám to dobře. Jenom dneska nedokážu vzdorovat vlnám únavy tak jako jindy.

Snažím se soustředit na okolí. Muzikanty. Někdy i Zlatovláska. Na skupinu s kartami. Tolik to připomíná scénu, která se odehrála o pár stolů dál. Tu a tam se podívám i tím směrem, ale teď už tam sedí někdo jiný. Bylo to opravdu… hloupé. Proč jsem kývla? Vždyť k podobným věcem nemám ani… sklony…

Aniž bych se plně uvědomila, pomalu poklesám. Napřed se podepřu lokty. Víčka mi těžknou čím dál neodbytněji a čas konejšivě plyne, až se sesunu na stůl úplně. Ela je už jistě na cestě, za chvíli se vrátí i s mistrem a všechno dopadne – přesně, jak ráda opakuje – dobře.

Rána mnou trhne, div v tu chvíli nevyletím z kůže. Rozespale se rozhlédnu, jako… jako bych někoho hledala, nebo se ještě spíše něčeho lekla, ale to už mě do nosu udeří vůně připáleného kuřete. Pohled mi padne na talíř. Aha… Zvednu tvář k ženě, která… nevypadá zrovna nadšeně. Má pravdu. Neměla bych tady… ale já přeci nespala, jenom jsem si na chvíli… odpočinula oči, nic víc. Přesně tak. Nic víc. I když se mi skrze rty probojuje zívnutí, souhlasně pokývám hlavou a raději se zády opřu do opěradla, abych znovu nepodlehla pokušení. Jak dlouho už… čekám?

Snažím se v hospodě najít alespoň malý náznak toho, kolik času už mohlo uběhnout. Pár minut? Nebo snad hodinu? Neměla se Ela už vrátit? Říkala jsem jí, ať pospíší… Co když… Zatraceně. Co když se dostala do maléru a já tady… Pomalu se zapřu dlaněmi o desku stolu. Zvedám se jenom ztuha. Svět se se mnou motá, ale malátnost přeci musím zvládnout. Měla bych se alespoň podívat ven, jestli se už vrátí. Nebo nesedí vyvrácená na schůdku před hospodou. Nemluvě o tom, že mi trocha čerstvého vzduchu udělá jenom dobře. Jenom vykouknu a… uvidím, ale neměla bych se odsud vzdalovat, to je mi jasné. Ještě se vrátí s mistrem a budou pro změnu hledat oni mě. Zapovězený kruh. Přesto… Ahh, neměla jsem ji nechávat jít samotnou.

Na vlastní kůži

♬♬♬♬♬

Cítím, jak si mě Werther nadhodí, než se svět začne pravidelně pohupovat v rytmu jeho kroků. Ačkoliv se vyhýbám jeho pohledu, zabloudím očima chtě nechtě k ulici, kterou záhy mineme. Té, z níž jsem slyšela ty známé hlasy. Jsou tam ještě? Mohli by si dovolit i na Werthera? I tak, jedno mi bylo jasné, kdyby to zkusili, se zlou by se potázali. Nikde však v prchavém výhledu, který se mi do ulice naskytne přes Wertherovo rameno, temné siluety už nezahlédnu. Přesto ta jeho zvláštní reakce… Projede mnou však další křeč, která rozechvěje nervová zakončení v celém těle a já se bezděčně schoulím v jeho rukou. Jde z něj příjemné teplo doprovázené nezaměnitelným aroma páleného tabákového listí, a to vše dohromady navozuje až příliš lákavý pocit bezpečí, který ruší jen neustupující bolest a ten hlad. Je toho vlastně tolik, že pochybnosti o tom všem, následcích toho, co se tu teď mohl dozvědět a vlastně i dopady mých rozhodnutí nechám odvanout podzimním větrem. Alespoň pro teď.

„Nebylo to tehdy tak zlé… Začalo se to zhoršovat až po cestě. Takhle to nebylo…“ Zarazím se. Bylo by tak snadné se tím vším nechat unést a prostě to Wertherovi pod vlivem momentu všechno říct, ale… nemůžu. „Má něco s rukou a schytala ránu do obličeje. Alespoň to vím… Nebyla jsem tam. Ne, když… “ Zasyknu bolestivě a utnu další slova. Zavřu opět oči a nechávám se pak už nést. Nevím kam. Jen… pryč odtud. Do tmy.

Náhle ucítím, jak mě Werther spustí na zem. I přestože se snažím chytit rovnováhu, zavrávorám, ale chladná stěna za mými zády se ukáže jako spolehlivá opora. Zády se na ni s Wertherovou pomocí přitisknu a jen nejistě poklesnu v kolenou. „Mistře…?“ Vzhlédnu k němu unaveně, ale to už si všimnu, co to drží v rukou. Viděla jsem to během posledních dnů až příliš často. Tehdy na schodech v Kostadinových rukou. Poté u krvácející služebné, když jednu z lahviček donesl Lukyan, abychom ji zachránili. Heh, zachránili… „Ale to je…?!“ Oči se mi doširoka rozevřou, když vidím, jak se začne odzátkovaná ampulka blížit k mé tváři. Co když dopadnu stejně jako ta žena? Co když? Pokusím se uhnout hlavou dozadu, ale tam je jen ta zatracená zeď. Střelím vyděšeným pohledem k mistrovi, který mi sliboval, že mi bude lépe, ale…. Ale teď už nic nemůžu dělat. Stejně jako tehdy na nádvoří. Jediné, co můžu, je to poslušně vypít a odevzdaně čekat.

Drobně souhlasně kývnu. Ani ne tak kvůli mistrovi, ale spíše jako kdybych si tím sama dodávala odvahu, než obsah lahvičky vyplní má ústa a já ji ihned polknu, poučená z mnohých Kostadinových dryjáků, které chutnaly. No, ne zrovna nejlépe. Tohle ale překvapivě nechutná nijak. Ale moc dobře jsem viděla, jak to funguje. Nikdo z těch, kteří to vypili, nevypadal, že to nic nedělá. Naopak…

To nekonečné čekání nakonec není až tak nekonečné, protože pak se mi protočí žaludek a mám pocit, jako kdyby se ty dva malé doušky začaly protlačovat tělem ven. To už mám ale na ústech Wertherovu ruku, která mi nedovolí to ze sebe dostat. Sevřu křečovitě jeho předloktí v automatické a marné snaze se vyprostit. Wertherova slova ani pořádně nevnímám. V očích mě pálí slzy, zatímco se ten moment natáhne a já ztratím pojem o čase. Jen prostě chci, aby to skončilo. Aby už bylo po všem! Jakkoliv.

A najednou… Je po všem.

Dlouze se nadechnu nosem, ale to už mě Werther pustí a moje ruce, kterými jsem se ho před tím držela, se svezou podél zpátky těla, než se sesunu s výdechem podél zdi na zem. Je to lepší. Tedy v porovnání s tím pocitem, který jsem měla před chvílí, když jsem myslela, že umírám. Stejně tak bolest hlavy zmizela. Zůstal jen… hlad. Přitáhnu si kolena k tělu a opřu o ně unaveně čelo, zatímco se snažím zklidnit svůj dech a vrátit mu alespoň nějaký rytmus.

„Hmmh, lepší.“ Zamručím, aniž bych k Wertherovi v první chvíli vzhlédla. „Jen… mám hlad.“ Zašklebím se hned tomu, jak to muselo vyznít a jen mi rameny projde trhnutí, jak mi unikne trochu chraplavé uchechtnutí, které rychle zadusím. Vážně jsem po tom všem řekla, že mám hlad? Vážně?! Ta radost z toho, že je to už všechna ta bolest za mnou, je ale odzbrojující a je těžké se tomu bránit. Alespoň prozatím.

„To jsem nechtěla říct. Tedy chtěla, ale… Ale je to lepší. Mnohem lepší.“ Dovolím si konečně zvednou pohled na muže stojícího přede mnou. „…Děkuji, mistře.“ Dodám trochu váhavě, protože podobné věci nikdy nejsou tak jednoduché. Ne, když v tom byla zamotaná ta Kostadinova černá tekutina a kdo ví co ještě. Navíc… muselo to souviset s tím, co se mi stalo včera večer. S tou ženou, ale je to snad něco, co bych zrovna Wertherovi mohla říct? To, že mi teď pomohl, ještě neznamená, že by to udělal i pokud by věděl.

„Asi to muselo být něco z toho pití. Nevím…“ Uhnu trochu vyhýbavě pohledem, zatímco se zapřu o stěnu, abych se začala s její pomocí stavět opět na nohy. Jde to ztuha, ale rozhodně to jde lépe, než kdybych to zkoušela před pár chvílemi.

„Ehm, věci se trochu zkomplikovaly, co jste odešel.“ Postavím se zapřená o stěnu a zkusmo stočím rozhovor někam jinam. Dál od černých záhadných ampulí, incidentů ze sídla, o kterých nesmím mluvit a také od slov jako čarodějnice. Možná by čekal, že se na to budu vyptávat, ale… Ne, nechci. Ne teď. A možná ani raději nikdy potom.

Elzbieta

♫♪♪♫

Werther tě bez potíží zvedne do vzduchu a vzápětí se ocitneš v držení jeho paží, když si tě ještě opatrně nadhodí, aby si tě mohl lépe chytit a bez dalších okolků vyrazit noční ulicí mezi vesnickými domky pryč. Ještě se krátce ohlédne přes rameno, snad směrem, kterým jsi prve slyšela své jméno… Tiše mlaskne, v tom zvuku je něco nespokojeného, nevyřčeného. Opravdu tam mohli být? Pronásledovali tě? Žádné temné siluety přes Wertherovo rameno už nevidíš, stejně jako už nezaslechneš žádný z těch hlasů.

V mistrově náruči se do tebe už nezakusuje zima, sálá z něj příjemné teplo protkané vůní dýmkového tabáku a oleje na čištění zbraní.

„Hmm, v hostinci říkáš a zraněná k tomu. Mám se ptát, jak moc vzhledem k tomu, že jste se shodly na tom, že ty budeš ta lepší varianta pro shánění pomoci?“ promluví Werther nečekaně klidným hlasem. Možná až příliš. Jeho hluboký melodický alt připomíná spíše tiché konejšivé bručení. Navzdory té informace ovšem nezmění směr, neotočí se i s tebou v náruči k hostinci, abyste se společně vydali pro Kazandru. Namísto toho zahne mezi domy do tmy, která vás vzápětí obklopí. Neproniká sem takřka žádné světlo z lamp ani loučí, ani bledá svit měsíce a hvězd posetých po jasné noční obloze. Přesto Werther kráčí jistě, jakkoliv ty sama takřka nic nevidíš.

„Já vím,“ tiše si povzdechne. „Hm, omluvy si nech až budu vědět, co jste v tom hostinci vlastně prováděly a co se stalo. Teď… Hm, dýchej, ano? Prostě jen… Dýchej. Za chvíli ti bude lépe, Elo, slibuji,“ promlouvá k tobě dál tiše.

Vnímáš, jak zastavíte u boční zdi jednoho ze zdejších domků. Z dálky sem doléhají zvuky kvákajících žab a jedné obzvláště vášnivé kočičí rvačky. Werther tě pustí ze své náruče a postaví na nohy, zády tě opře o hrubou zeď domu.

„Tak, tohle nebude zrovna příjemné, ale… Hm, to není ani tohle,“ upozorní tě, zatímco štrachá rukama po kapsách a kolem opasku pod kabátcem, jak něco očividně hledá. A nachází. Malé zavázané kožené pouzdro obsahující pár povědomě vypadajících skleněných ampulek. „Je lepší to dostat přímo do krve, ale tohle bude taky stačit,“ povzdechne si tiše. Pokud snad zavrávoráš nebo to působí, že by ses snad měla i přes oporu zdi kácet k zemi, tak teď jednou rukou přidrží, zatímco jednu z ampulek odzátkuje. Ještě k ní zkusmo přičichne, než ti pomůže její obsah vypít. Kolikrát jsi něčeho podobného byla za poslední dny svědkem?... 

Je toho tak na dva malé doušky. Nechutná to jako dryják z předchozího dne ani nic, co by vám snad kdy předtím Kostadin dával. Vlastně… Vlastně to nemá žádnou chuť. Jen to podivně chladí, máš pocit jako by se ti hutná kapalina rozlézala ústy a obalovala dásně a zuby i vnitřek krku dokonce i poté, co ji polkneš. Chvíli se nic neděje…

… a pak to přijde.

Navalí se ti. Jako by ta míza, co jsi spolkla, v tvém žaludku nabobtnala a začala se ti dost nevybíravě tlačit krkem zpátky ven. Bolí to. Nedá se dýchat. Jako by tě to mělo zevnitř roztrhat, pokud to okamžitě nedostaneš ven.

Ovšem Werther ti to nedovolí. Jako by přesně věděl, co bude následovat. Chvíli, co ti připadá nekonečně dlouhá, tě je drží dlaní za ústa s hlavou temenem zapřenou o zeď. Stojí u tebe blízko, abys mu nemohla ublížit, i kdybys chtěla.

„Shh, jen chvíli… Za chvíli to přejde… Slibuji, Elo, jen to musíš ještě chvíli vydržet…“ opakuje ti tiše, zatímco se opatrně rozhlíží, zda ty tiché zvuky nikoho nepřilákaly.

Bez varování to ustane. Jako když praskne bublina. Během vteřiny je ten příšerný pocit pryč.

Hlava tě nebolí. Ale hlad, ten strašný hlad máš pořád. Jen ty křeče nejsou tak strašné – jako by se tvůj žaludek přestal snažit požírat sám sebe.

Werther tě pustí a odstoupí od tebe. Zamyšleně si tě prohlíží a oči... Oči se mu u toho lesknou jako velké kočce zírající ze tmy.

„Tak co, lepší? Hlava? Křeče? Cokoliv?“ zeptá se tě věcně, jakkoliv mu z hlasu zaznívá starost.

Tíha špatných rozhodnutí

Chladivý dotek nočního vzduchu zvládl zahnat bolest a nepříjemné pocity jen na pár minut. S každým dalším krokem se to zdálo stále horší a horší. Stále se mi na mysl vraceli slova Kazandry. To varování. Nenechat se takhle vidět? Jak přesně to myslela? Cítila jsem se pod psa, ale snad nic víc než bledou barvu ve tváři jsem neměla. Zeptala bych se jí, ale to by tam nesměla hned vedle stát ta šenkýřka. No, nezbývá mi ale než jí věřit. Kaz zrovna nebyla ten typ, který by si ze mě rád udělal takovým způsobem dobré ráno.

Blbý nápad. Byl to opravdu blbý nápad. Začínám si brzy opakovat, zatímco tisknu zuby k sobě, jak se snažím udržet alespoň nějaké tempo napříč mému zhoršujícímu se stavu. Snad kdybych si jen dala to kuře… Povzdechnu si útrpně při té představě dobrého jídla, než jsem donucená po pár krocích zastavit, když se ozve silnější křeč v žaludku. Jen zalapám po dechu a opřu se o stěnu. Tohle není normální. Opravdu to není normální. Ale co mám dělat? Co mám teď dělat? Začínají se kolem mne pomalu a polehounku obtáčet chapadla paniky. Nemůžu tu ale zůstat. Musím jít. Kdybych tu padla, tak mě tu najde nejdřív někdo ráno a kdo ví, jestli by už nebylo pozdě.

Prsty sklouznu ze stěny a přinutím se vykročit dál ulicí. I přes sílící mžitky před očima a tepající bolest ve spáncích prostě musím jít dál. Ani nevím, co se to děje. Připadám si, že mě snad musel někdo otrávit nebo… nevím. Prostě musím jít dál. Nic dalšího nevymyslím! Zatvrdím se a pokračuji. Rty k sobě tisknu tak silně, až se z nich stávají tenké bezkrevné čárky. Nohy se mi motají tak, že už je před sebe kladu spíše automaticky, než že bych byla schopná je nějak přesněji ovládat. Na tanec můžu zapomenout. Přimhouřím oči při té iracionální myšlence a jen zhluboka vydechnu, když bolest na chvíli ustoupí. Však už tam brzy budu. Určitě…

Trhnu sebou, když zaslechnu své jméno. Kdo to jen…? Poplašeně zamrkám a rozhlédnu se. V ulici přede mnou nikdo není. Napravo také ne. Nalevo… Strnu na místě a ostře se nadechnu. Vidím je tam. Je jich hned několik a přibližují se. Zatím to jsou pouze černé siluety, ale nepotřebuji čekat, až budou dostatečně blízko, abych ve světle měsíce viděla jejich tváře. Vím, kdo to je. Tobiaszův hlas poznám i přes to, že se mi na okamžik zdá jako kdyby zněl z nezvyklé dálky. Sakra. Sakra… Sakra!

Zabořím špičku boty do hlíny a už už chci vyrazit. Utéct. Nebo se o to aspoň pokusit. Nechci si raději ale připouštět, že v opilém stavu bych měla víc šancí než teď v tom… rozbitém. Odrazím se, nebo spíše klopýtnu dopředu, když v tom se rozezní opět zvuk mého jména a přede mnou najednou stojí postava. Známá postava. Jak se tam tak rychle vzal? Kdyby mě Werther nechytl za ramena, dost možná bych do něj vrazila.

„Mistře?“ Hlesnu trochu skřípavě, když na něj hledím přes mžitky jako na nějaké zjevení. Je tam? Nezdá se mi to? „Já… my… hledaly jsme vás.“ Dostanu ze sebe a jen rychle se ohlédnu přes rameno směrem k místu, kde jsem viděla tu stahující se místní smečku. Když na sobě ale ucítím mistrův pohled, skloním tvář vyhýbavě k zemi. Ať už je tam cokoliv, Kazandra říkala, že to nemám nikde ukazovat. Nepodaří se mi to ale ukrýt, protože ucítím Wertherův dotyk na tváři, když si k sobě natočí můj obličej. Podobně jako Volch tehdy… A k černo rudým mžitkám tančícím mi před očima se přidá nepříjemné zamrazení na zátylku.

Viděl to. Ať už je to cokoliv. Viděl to. Je to… špatné. Jestli zjistí, co jsem skutečně zač, tak…  Najednou mám pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama a brzy se ukáže, že to nebyl jenom pocit. Nesesunula jsem se ale na zem, místo toho jsem najednou byla ve vzduchu.

„Mistře, Kazandra… ona zůstala v hostinci… Je zraněná. Šla jsem pro pomoc, ale…“ Nasucho polknu, je těžké v tomhle stavu pořádně mluvit. „… Není mi moc dobře.“ Špitnu skoro neslyšně. „Omlouvám se.“ Skloním provinilý pohled pryč od Wertherovy tváře a jen zavřu unaveně oči, aby ve tmě dále vykvétaly pavučiny rudo černých mžitek.

Kazandra

Šenkýřka si vás naštěstí opravdu příliš neprohlíží, jinak by z toho mohl být problém. Víš to. Nejde tak ani o tebe jako spíše o Elu, která si právě objednává dvojitou porci kuřete. Žena poněkud netrpělivě povytáhne obočí, když se Ela na tvůj popud začne náhle zvedat od stolu a přenechá to celé na tobě. Ovšem neřekne na to nic, ostatně… Stačí se akorát nadechnout a už na ni volá někdo od jiného směru.

„No jo, no jo furt, hned jsem tam!“ zahartusí. Působí už trochu unaveně, však se tu dneska i s tím mladým děvčetem naběhala dost a zatím to nepůsobí, že by se večer chýlil ke svému konci. „Takže…“ pohledem střelí po tobě a lehce se zamračí. Vidíš, jak očima sklouzne po tvé tváři. „Vím o kom mluvíš,“ odmávne to rychle rukou. „nemám čas hlídat, kde kdo courá, holka. Ale platil předem a nechal tu otevřený účet,“ dostane se ti aspoň nějaké odpovědi, nicméně ženino přešlápnutí ti jasně naznačuje, že na povídání opravdu nemá čas. Tak trochu nespokojeně mlaskně, když si pro sebe nic neporučíš, ovšem to je tak všechno. „Ta dvojitá porce kuřete nebo jen jedna?“ ujistí se ještě a poté už odběhne rychle pryč.

A ty tam zůstaneš… Sama. Pohled na prázdný stůl, kde jste seděli po většinu večera ti připomíná, co se stalo – stejně jako tupá bolest tepající v tváři. Není to horší než cokoliv, co bys utržila při výcviku, přesto je to jiné. Cítíš, jak ti nepříjemně tuhne rameno, ten kopanec do paže byl očividně horší, než se na první pohled mohlo zdát. Rameno ti to nevyhodilo, ale něčím to muselo pohnout. Nebo možná vazy?

Svět kolem se nezastavil, hudba hraje, lidé se baví… Támhle, dva stoly od tebe se někdo vzteká, protože prohrál v kartách. Zase. Všimneš si i plavovláska, jak občas během hry na gusle zabloudí k tvému stolu, dokonce i poté, co tě Ela opustila. A čas pomalu plyne… Vlastně je těžké určit jak vlastně.

V jednu chvíli k tobě všechny zvuky začnou doléhat jakoby z dálky. Tlumeně. Doléhá na tebe únava, která se zákeřně vkrádá do tvého těla a tlačí víčka dolů. Znáš to. To je ta chvíle, kdy opadne napětí po boji, ačkoliv alkoholová mlha obestírající vědomí je pro tebe stále něco nového… A těžkého… Tak moc…

„Tak tady to je!“ z dřímoty vytrhne hlas šenkýřky společně s břinknutím talíře o stůl. Do nosu tě uhodí vůně připáleného kuřete a zeleniny. „A jestli chceš spát, tak si na to vyber jiný místo,“ opožděně ti dojde, že na tebe mluví dál. Snad jen… Moc rychle… Moc… Hlava se ti lehce točí. „Myslím to vážně. Hospoda praská ve všech, nemůžeš sedět sama u stolu a spát,“ dodá, jakkoliv to nezní tak příkře jako před chvílí a opět tě zanechá samotnou. S kuřetem a mžitkami na okrajích zorného pole.

Jak dlouho jsi tu…? Pár minut? Desítek minut? Hodinu…?...

Elzbieta

Vyrazíš od stolu a nikdo se tě nesnaží zadržet, jakkoliv tvůj vratký krok poutá pozornost. Ještě naposledy se otočíš, aby ses rozloučila s muzikanty a… Ne, tvůj pohled se nestřetne s tím, kterého dost možná hledáš nebo komu mělo to rozloučení opravdu patří… Je v tu chvíli k tobě otočený zády. Ne svým vlastním přičiněním, to jedna z dívek, které zřejmě k muzikantům patří ho akorát chytila za loket a bez ohledu na to, že hrál na gusle jej táhla mezi stoly k tanci.

Otevřeš dveře a opět tě ovane studený vzduch. Pár lidí venku postává, ovšem nikde nevidíš Valekovu ramenatou siluetu a ani dalšího z mladíků, se kterými jste se seznámili během večera. Zima číhající za dveřmi tě na okamžik zpruží, otupí bolest tepající ve spáncích. Chvíli to skoro vypadá, že to bude… Dobré. Podaří se ti určitě směr, kterým je třeba vyrazit a vykročíš večerní ulicí směrem k náměstí, kde by měl stát grunt patřící vdově Arlovské.

Jedna noha míjí druhou v rychlém tempu. Aspoň pár minut to tak jde, hospodu necháš za svými zády a s ní i hluk, který z ní vychází. Obklopí tě zvláštní ticho rušené jen vlastním těžknoucím dechem a tlukotem srdce. Buch. Buch, buch. Vnímáš každý úder, skoro jako by s každým metrem sílil a šplhal nahoru krkem.

V okrajích zorného pole ti tančí houstnoucí mžitky. Černé a rudé od bolesti vystřelující hlavou. Červených přibývá, shlukují se a tančí všude kolem tebe. Žaludek dost rázně protestuje vůči té nehoráznosti. Teď jsi měla sedět u stolu a cpát se kuřetem, namísto toho… Břicho ti sevře křeč. První z mnoha, které ještě jistě přijdou.

Zastavíš se, byť jen na chvíli. Rozejít se je těžší, než se zdá. Zahneš za roh, ovšem nohy se ti už spíše pletou, než aby se dalo mluvit o koordinované chůzi. Jako by ti vlastní tělo řeklo „ne“.

„… Elo… lo… o…“ skoro jako bys slyšela ozvěnu vlastního jména lámající se o stěny domů. Doléhá k tobě z dálky… Volá tě někdo? Někdo… Tam, mezi domy po tvé levici, tam za tebou. Temné stíny. Postavy. Jedna… Dvě… Tři… „Elo, Elo…“ Tobiaszův hlas se nepříjemně zařezává do mysli.

„… Elo.“

Náhle tvé jméno zazní z bezprostřední blízkosti. Stačí se podívat před sebe a před očima ti náhle vykvete ta tolik známá silueta. Přísahala bys, že ještě před chvíli před tebou nikdo ulicí nekráčel. Nikdo tam nebyl. Nemohl. Nebo snad…? Werther tě chytí za ramena – právě včas. Je to on. Werther. Vypadá stejně jako když vás v té hospodě opustil.

„Tak už se vám konečně zastesklo po starém mistrovi?“ jeho hlas zní pořád tak bezstarostně. Lehce. Možná jen trochu zdrsnělý kouřem… To je to, co z něj cítíš. Dýmkový tabák čpějící z rukou i oblečení. „Hmm,“ zamručí náhle a cítíš, jak tě jednou rukou bere za tvář. A úsměv z jeho tváře vyprchá tak rychle jako by tam snad ani nikdy žádný nebyl. V další chvíli se ti zhoupne pod nohami celý svět, jak tě bez ohledu na to, co říkáš nebo děláš bez varování popadne do náruče a zvedne do vzduchu.

Přelétnu ji pochybovačným pohledem. Něco mi neříká, nebo… nebo o tom neví. Tuž se jí rozlévá žilami a vypisuje se jí do tváře tak rychle, až z toho mrazí. Bude… Bude v pořádku. To, co se stalo včera, nehrozí. Spíše by se to špatně vysvětlovalo, pokud si toho někdo všimne. Takže bychom měly vypadnout.  

„Víš…“ ztiším trochu hlas, „asi by ses měla dneska lidem už spíše vyhýbat. Nenechat se takhle vidět,“ zpomalím, jak opatrně volím slova, „vypadáš… No, budilo by to otázky. Nepříjemné otázky.“

Rozebírat to dál nehodlám. A ani nemůžu. Jenom jí věnuji významný pohled a znovu se zapřu zády do židle. Ano, ano. Tak pospěš, ať jsi brzo zpátky… Ideálně i s mistrem. Pořád se mi nechce věřit, že jsem to nečekala. Zkouška. Bylo to tak očividné… Tvářil se tak přátelsky a podsunoval nám jeden korbel za druhým. Nenápadně si trval na tom, ať ho vypije do dna. Chtěl vidět, jak to zvládneme. A my to nezvládly. Já určitě ne. Alespoň se zdá, že ti zmetci vypadli a po zbytek večera nás otravovat nebudou. To je dobře.

To už se k nám bez varování přitočí šenkýřka a já – polekaně trhnu rameny. Na rozdíl od Elzbiety se zatvářit příjemně ani nesnažím, ono to s opuchajícím obličejem ani moc nejde, a jenom nakrčím obočí, než hlavu raději skloním. Dnešní večer se táhne v neúnavné a nemilosrdné sérii chyb a přešlapů, rozhodně bych se neměla nechat takhle zaskočit, ale pozornost mi utíká a chvílemi sklouzává k tomu, že jsem duchem spíše nepřítomna. Jako třeba teď.

„Ne, nic…“ začnu odpovídat ve stejnou chvíli jako Ela. Krátce k ní vzhlédnu. To snad nemyslí vážně… Neměly bychom se tady zdržovat! Obzvláště ne ona. „Měla by ses podívat po Wertherovi. Ať můžeme vyrazit. Mimochodem,“ obrátím se přeci jenom k ženě, která stojí kousek od nás, „neviděla jste muže, který sem přišel s námi? Vysoký. Černé vlasy. Knírek. Asi docela pohledný.“

Nad dalšími slovy světlovlasé dívky jenom nakrčím obočí. Objednávat něco, když nemáme ani fleka, mi nepřijde nejmoudřejší, ale… snad se vrátí i s mistrem. Nebo by se mohla poptat v domácnosti vdovy. Však oni by si to už spolu vyříkali. To by vyřešilo nejeden problém. Výraz ve tváři pomalu povolí, až se mi do ní vepíše kapitulace a přeci jenom kývnu. Nejspíše je to vhodný kompromis.

 „Pro mě nic, ale tak tedy jeden talíř pro kamarádku, až se vrátí,“ hlesnu.

Chuť k jídlu po zážitku na dvoře opravdu nemám, vlastně pochybuji, že bych se vůbec mohla podívat na talíř. Nejraději bych se vrátila do domu paní Arlovski, zalezla do postele a nevystrčila nos až do večera. Opravdu musíme na slavnosti? Jenom si povzdechnu a podepřu si hlavu, zatímco pohled stočím k muzikantům. Dokonce mě mezi nimi překvapí známá tvář toho komedianta. Není špatný, přesto už místní hudba postrádá kouzlo z dřívějška. Nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu, ale měly jsme počkat, a tak tady přinejmenším jedna počkat musí…

„Buď opatrná,“ stačím ještě říct Ele, než zamíří ke dveřím.

Bez večeře

„Hmmh, kdo ví.“ Zamručím bez energie na Kazandřinu odpověď o zkoušce a na zmínku o vývoji situace na dvoře už raději ani nereaguji. Co na to říct? Nečekala jsem, že to dopadne zrovna takto? No, já nikdy moc neplánovala dopředu a dnes ještě s tím vším alkoholem…

„Ughh.“ Unikne mi přes rty tiché zaskučení a položím hlavu nevybíravě na ruce položené na stole. Je mi zle. Vážně zle. Popravdě mi bylo mnohem líp, když jsem byla pod vlivem než teď. Hlava mi třeští tak, že je mi z toho až špatně od žaludku. Ten se však paradoxně neodbytně připomíná, že by si něco dal. Nechápu to. Tedy… Dochází mi, co se tam na dvorku stalo, ale takovéto následky cítím na vlastní kůži prvně.

„Co? Venku?“ Nakloním trochu hlavu, abych mohla na Kaz pohlédnou. „Nic. Nic se nestalo. Jen mi asi není dobře… po tom všem pití. Nic víc.“ Povzdechnu si a donutím se zase posadit aspoň trochu rovně. Nemůžu si dovolit, aby Kaz na mě cokoliv poznala. Tohle bych jen tak snadno nevysvětlila.

Opřu se zpátky do opěradla židle a zavřu oči. Hlasitá hospoda mi na ten bolehlav nedělá vůbec dobře a ten puch tady všude. Na čele mi vyrazí studený pot a jen nasucho polknu. Nejraději bych zalezla někam do postele s pořádnou porcí… vlastně čehokoliv a už odtamtud dnes nevylezla! Koutkem pootevřeného oka zaznamenám mezi těmi pohledy, které se čas od času zvědavě stáčí k našemu stolu i jeden známý. Můj taneční partner má evidentně vícero talentů, protože zrovna zaskakuje za barda, který hrál před tím. Jistě… znali se. Donutím se povytáhnout koutek rtů na znamení, že je vše v pořádku, i když to tak popravdě moc nevypadá. Nemůžu tu ale fňukat vedle zmlácené Kaz. Musím se o to postarat, ať se mi to líbí nebo ne.

„Dobře, půjdu. Někdo to musí zaplatit a já u sebe opravdu nic nemám. Zatracený Větroplach.“ Zaskřípu zuby tentokrát už skutečně řeknu nahlas to, co mi už párkrát vytanulo na mysli. „A zatracený alkohol.“ Doplním pak další nástroj naší dnešní zkázy. „Určitě pospíším. Nemusíš se…“

„Tak, co to bude, děvčata?“

Ozve se hlas šenkýřky, který utne má slova a vlastně i trochu odhodlání odtud hned vyrazit. Protože to, co nabízí, zní až příliš lákavě. Svět se přeci nezboří, když si ještě něco malého dám před tím na cestu. No, nebo možná raději většího. „Máte ještě to pečené kuře? Dvě porce? Nebo vlastně cokoliv k zakousnutí?“ Otočím se na šenkýřku, ale to už na sobě zachytím nesouhlasný pohled Kaz.

„Co? Mám hlad.“ Prosebně na ni upřu smutné oči, ale Kaz nevypadá, že by se nechala přemluvit k menší změně plánu. Opravdu bych si něco dala, ale… ale sama jsem chtěla hned vyrazit. Dům vdovy ale není tak daleko, tak snad… „Dobře… dobře. Co mám dělat? Tak ať tu na mě pak něco dobrého čeká. Pospíším, neboj.“ Ještě k ní rychle prohodím, než se zapřu o stůl, abych se s jeho pomocí vytáhla na nohy. Čím dřív odtud vyrazím, tím dřív budu zpátky.

„Prostě něco k jídlu. Tady kamarádka si řekne, co by ráda ona. Moc děkujeme.“ Donutím se usmát na šenkýřku, aniž bych se ale na ni nějak více podívala. Místo toho jen krátce naposledy kývnu Kaz na rozloučenou a vydám se k východu z hospody.

Sice mě teď nohy nesou s nově nabytou jistotou, ale třeštící hlava a křeče v žaludku tu procházku nedělají o moc příjemnější. Vlastně je to celé horší. A o dost. Před tím mě nic nebolelo, ale teď… Jdu trochu nahrbená, mhouřím oči a vyhýbám se přímým pohledům do silnějších zdrojů světla. Už abych byla venku. Už abych to měla za sebou. Letí mi hlavou, když se ještě krátce otočím k hudebníkům, abych kývla jejich směrem jakoby na rozloučenou a pak už se zapřu do dveří.

Nemůžu vypadnout ven jen tak. I když mě v hlavě třeští, tak myšlenky mi zatím fungují natolik, aby mi došlo, že teď tu bude dost horké území. Na kterém Tobiasz a ta jeho banda budou jako doma. No, vlastně tu jsou doma. To mi nedává do rukou zrovna dobré karty, ale můžu doufat v to, že je nenapadne taková šílenost, že by jedna z nás dostala hned po tom všem chuť na procházku pod měsíčkem a někam se odklidí lízat si rány.

Dveře otevřu dokořán a zastavím se v nich na moment, abych se rozhlédla, zda někde kolem přeci jen nelelkují. Vzduch ale vypadá čistý. Dobře… dobře. Dveře za sebou zavřu a vykročím dál do ulice. Cestu si pamatuji. Ostatně je to vesnice o pár domech a zrovna ten, ve kterém jsme byli ubytování, byl jeden z největších zde, takže ho nepůjde minout. Bude to tudy… Jistě. Otočím se po směru, ze kterého jsme přišli s Wertherem a vykročím.

Krok mám tichý, ale svižný. Nechci být nikým viděna a pokud ano, chci zůstat jen neurčitou postavou v dálce kráčející po ulici. Kdyby bylo nejhůř, rozběhla bych se, ale to by bylo po celé nenápadnosti. Obezřetně obhlížím pozorným pohledem své okolí, ačkoliv se sem tam drobně bolestivě ušklíbnu a přivřu oči, když mě v hlavě bolestivěji bodne nebo mi trhne křeč se žaludkem.

„Ehhh, zatracený večer.“ Zamumlám a chytnu se za spánek, ve kterém tepe bolest, abych se jen na moment zastavila a vydechla, než se se sebezapřením odhodlám jít dál. Jednu výhodu to má. Nepřemýšlím o tom, co všechno jsme dnes udělaly špatně. A že toho bylo! Zhluboka se nadechnu a zahnu do jedné z ulic. Alespoň je tu čerstvý vzduch a ticho. Alespoň to. Chlácholím se, zatímco se snažím soustředit na svou cestu zpátky do sídla paní Arlovski.