Andor.cz - Dračí doupě online

„Jo? Už se bojím,“ odsekne pohrdlivě Tobiasz, který si ze syčení a vyhrožování Ely nic nedělá. Rozhodně se jí nebojí, ale drží se zpátky kvůli otevřeným dveřím. Stejně tak se ostře nadechne a přinutí se vydechnout, aby ovládl výraz ve tváři, když zamíří bez další slov dovnitř. Div do Kazandry nevrazí, jak prochází kolem – jako by o tom přemýšlel, ale nakonec si to rozmyslel. I jí věnuje krátký pohled – který nevěstí nic dobrého.

Valek přelétne mezi vámi pohledem, než vykročí za Tobiaszem. Neřekne už nic, ačkoliv se na chvíli zatváří lítostivě. Rozhodně ne kvůli Kazandře, spíše té prchlé příležitosti.  

Vybrat z banku těch pár věcí – doslova – co tam máte vám nikdo nebrání. Vlastně u stolu ani nikdo nesedí, jen rozpité korbely a poháry naznačují, že zde ještě nedávno seděla společnost – ta vaše. Mladíci spolu něco řeší, Tobiasz se tváří jako kdyby mu ulítly včely a nevypadá zrovna nejlépe.

Naštěstí je stůl, kde jste seděly předtím příhodně neobsazený, i když prázdný korbel a miska od jídla naznačují, že tu chvíli přeci jen někdo seděl.

Zatímco si sedáte ke stolu, mladíci zřejmě zaplatí a rozhodnou se opustit lokál. Po tom všem… Možná se ani není čemu divit. Ela zachytí i pohled Zlatovlásky, který se zřejmě musel chopit namísto jednoho z muzikantů chopit na chvíli guslí a zaskočit ho v písni.

Není to rozhodně jediný pohled, co se na vás upírá. Pobledlá Kazandra s natékající tváří rozhodně už nevypadá jako ze škatulky, oblečení má špinavé, jak se válela na zemi a v místech, kam ji v obličeji zasáhla Tobiaszova pěst, se jí začíná rýsovat podlitina. Ne, takhle rozhodně nevypadá „nic se nestalo“.

A Ela… Černá žilka vybíhající po tváři se pomalu rozrůstá a stává se patrnější a výraznější. Větví se do tenkých úponků vlásečnic ukrývající se pod kůží a je jen otázkou času, než narazí na větší žilku… A bude to problém. Od dob Purpuru byli lidé na podobné věci poměrně… Citliví. Nejeden vesničan skončil preventivně v ohni, jakmile vzbudil jen stín podezření. Purpur sice zmizel, ale v lidech zůstal strach a pověrčivost.

Ostatně hlava plavovlásku stále svírá, bolest palčivě buší ve spáncích v rytmu srdce a hlad se stává opravdu nepříjemný, doprovázený zatím lehkou křečí. Ať se stalo venku cokoliv, tak důsledky byly snad nepříjemnější než samotná opilost následovaná kocovinou.

„Tak, co to bude, děvčata?“ vstoupí vám bez varování do vaší tiché domluvy rázný ženský hlas patřící ženě, která vás obsluhovala prvně – ještě když tu byl Werther. Přelétne vás obě rychlým a poněkud netrpělivým pohledem, kdy si vás ve skutečnosti ani nijak neprohlíží a sleduje spíše lokál.

Nastavené zrcadlo

Otočím se na Valeka a jen tázavě povytáhnu obočí. To není co? To není, jak to vypadá? Mám chuť se zeptat, ale to už Kazandra využije situace, vytrhne se mu, aby se rozběhla ke mně, a především ke dveřím. Pohledem rychle uhnu k našemu okolí ve snaze najít nějakou použitelnou improvizovanou zbraň, ale svět se i tak rozmaže, takže mě zase přejde chuť ohýbat se pro vědra a nebo pohozená košťata. Nedopadlo by to dobře. Pro mě.

„Ale s radostí, Tobiaszi. S radostí!“ Odhalím zuby v dravčím úsměvu, když stejně jako on udělám krok dopředu a zároveň lehce do strany, abych zvládla krýt i ústup Kazandry, která už proběhla kamsi za mě. „Víš, že dneska nepršelo?“ Popíchnu jej slovy pana Zlatovlásky, když si všimnu, jak je zmáčený, ale to už trochu ukročím do strany, abych snížila své těžiště. Je pomalu na dosah a bude mu stačit se jen napřáhnout… Musím první ráně uhnout a dostat se k němu, abych ho vyřídila co nejrychleji. Nejsem ve stavu, abych kolem něj mohla dlouho tancovat. Ne, tohle bude muset být rychlé, efektivní a…

Svět najednou nabere ostré obrysy. Rozmazané části mého zorného pole jsou najednou ostré jako jindy a stejně tak i má rovnováha se vrátí, takže si uvědomím, že nestojím zrovna nejlépe. Automaticky trochu více zakročím a dovolím si rozhlédnout se konečně i v plné šíři po svém okolí. Tobiasz je kousek ode mě. Kape z něj něco, co určitě není voda a po tváři mu stéká krev. Valek je také nedaleko, ale vypadá rozhozený. Hledí na mě? Ne, hledí někam za mě. Otáčející se hlava opíše zbytek dráhy, abych viděla, že Kaz za námi otevřela dveře do hostince. Ta ostrá záře se mi zabodne do očí, které urychleně přimhouřím, ale nepomůže to. V hlavě mi vybouchne bolavý ohňostroj. Tak nepříjemný, že mi v prvním návalu až vžene slzy do koutků očí.

„Ehhh!“ Vydechnu bolestivě, když se odvrátím a se skloněnou hlavou se dotknu rukou spánku. Co to sakra? Letí mi hlavou přes palčivou bolest, ale moje zaváhání trvá jen okamžik. Nemůžu si to dovolit. Musím zůstat ve střehu! S přimhouřenýma očima se přinutím zase pohlédnout na Tobiasze, který stojí kousek ode mě, ale i když teď měl chvilkovou příležitost využít mé nepozornosti, nezaútočil.

Chvíli mi trvá pochopit, co to Valek vlastně myslel. Nestalo? Nic se nestalo? Ale to už ke mně dolehne šum hostince, který tu před tím přes zavřené dveře nebyl tak slyšet a dojde mi, že se sem upírá až moc zvědavých očí. A těm by jistě přišlo dost podezřelé, kdyby tady Tobiaszovi vyrazila pár zubů křehká blondýnka.

„Nic nestalo?“ Zavrčím podrážděně a střelím pohledem po Valekovi. „…Nic nestalo. Hmm, jistě. Uvidíme.“ Otočím tvář zpátky k Tobiaszovi a zvednu vyzývavě bradu, snad jako kdybych chtěla, aby si praštil. Vlastně ano, chtěla bych to. Stačí, aby se napřáhnul a budu mu to moci oplatit! Ale nakonec to nevypadá, že by se k něčemu měl. Na to se až moc dobře kontroluje.

„Máš štěstí, že tu jsou svědci. Už mi nelez na oči nebo toho budeš litovat. Srabe!“ Syknu k němu tiše a pohrdlivě ohrnu ret, než jen krátce zavadím pohledem o Valeka. „Konec hry. Bank vybírám já.“ Oznámím prostě a vlastně ani nečekám na případné námitky. Ostatně jsou tam jen věci, které jsem tam dala já s Kazandrou a oni si je nezaslouží. Podvodníci. Lháři! Až teď mi začíná docházet, co všechno se u toho stolu dělo a nově nabytá střízlivost mi nastavuje nepříliš líbivé zrcadlo. Syčivě se nadechnu přes rty a jen bolestivě přivřu oči, když se otočím zpátky k hospodě a dveřím, ve kterých je Kazandra. Hlava mi třeští, ale alespoň můj krok je jistý a stejně tak i mysl. Ne, že by to teď dělalo věci snazší. Spíše naopak.

„Kaz.“ Dojdu k ní a sjedu ji hodnotícím pohledem, než jen nespokojeně semknu rty nad tou smutnou podívanou a vezmu ji prostě za ruku. „Pojď. Měla by sis sednout.“ Nakloním se k ní, zatímco si všímám toho skelného roztěkaného pohledu posilněného alkoholem. To jsem tam vypadala i já? Mlasknu tiše a drobně zakroutím hlavou. Alespoň ji teď můžu podepřít a dovést, případně ji doslova odtáhnout zpátky. Záleží, jak moc ochotná a schopná jít bude samotná Kaz.

Zatraceně, to jsme tomu daly. Až teď zpětně mi začíná docházet, jestli tohle celé nebyla jen Wertherova zkouška. Opít nás a nechat nás zde, ať se v tom pěkně vykoupeme. No, vykoupaly. Skutečně jsme se v tom vykoupaly.

„Něco zlomeného?“ Šeptnu, zatímco ji vedu rychle do hospody, abych ji usadila k našemu původnímu stolu. Nazlobeným pohledem probodnu bratry s Timurem, kteří tam stojí jako solné sloupy, ale nic už jim neříkám. Jen se po cestě zastavím u teď už prázdného stolu s kartami, abych z něj shrábla pohozenou rukavici a můj náramek, než pak dojdu k našemu původnímu stolu u zdi. Po ostatních hostech moc nekoukám a hledím upřeně před sebe a k našemu cíli. Stolu, jenž jsme si vybraly už tak dávno.

Odsunu nohou židli pro Kaz a už ji nechám samotnou se posadit, zatímco si sednu na své místo, takže mám lokál po pravici. „Promiň. Měla jsem tam jít dřív. Nečekala jsem jen, že… No, tohle.“ Opřu si bolavou hlavu do ruky a dlouze vydechnu, zatímco hledím na dřevěnou desku stolu. „Asi… Asi nás tu Werther nechal napospas osudu. Možná bych měla zajít podívat se k té vdově, jestli tam na nás nečeká. Pro jistotu. Může to být jen nějaký další šílený test. Ty by si tu ale měla zůstat a dát se trochu do kupy. Je tu dostatek svědků, aby si nic netroufli.“ Zamručím a promnu si unaveně kořen nosu, než na Kaz trochu pomalu zamrkám.

Někdy stačí jen chvíle a všechno je jinak…

Scéna, kterou Elzbieta vidí není pěkná. Není vůbec pěkná. V jistých ohledech je dokonce horší a mrazivější než ty nejošklivější momenty při výcviku. Tohle je totiž skutečné. Valek přidržuje zbitou Kazandru, zatímco se dohaduje s Tobiaszem, který má ve věci jasno. Není těžké uhádnout k čemu se schyluje, výraz v Tobiaszově tváři, když se dívá na Kazandru…

Elzbieta se protáhne mezi dveřmi na dvůr a vzteklé kopnutí korunové jejich třísknutím k sobě rychle přitáhne pozornost všech zúčastněných. Dveře v pantech poskočí a namísto toho, aby se zase zavřely, tak znovu odskočí a zůstanou jen přivřené.

Valek působí jejím vpádem na dvůr dokonale zaskočeně, stejně jako Tobiasz, který sebou trhne a… A vzápětí sekne tím obviňujícím zlostným pohledem právě po Valekovi. Jako by za tohle všechno snad mohl on.

„Eh, Elo… To…“ vydoluje ze sebe zaskočeně Valek, když se plavovláska obočí přímo na něj. Jenže Kazandra na nic nečeká a prudce se mu vytrhne. Děje se toho náhle tolik najednou… Valek se po ní sice natáhne, ale nestihne to. Kazandra klopýtá rychle ke dveřím. Ela křičí na Tobiasze a rozhodně nehodlá zůstat jen u toho. Po ruce ovšem žádnou příhodnou zbraň nevidí, rozhodně ne nic, po čem by se stačilo ze svého místa natáhnout a vzít si to. Staré proutěné koště opřené o stěnu, i nějaké vědro tu je, vlastně by se našel i kus dřeva, co by šel použít jako pádný argument, ale všechno znamená udělat aspoň několik kroků.

Jenže… Každý prudký pohyb je nepříjemný, jak se svět v koutcích očí rozmazává a rozpadá do desítek neurčitých mžitek, zatímco svět se může kdykoliv nečekaně zhoupnout.

„A jak se tak dívám, tak jsem se ani nespletl,“ odsekne Tobiasz pohrdlivě. „Jo? Tak mi to pojď zopakovat ještě jednou zblízka,“ zasykne vzápětí, když k Ele rozhodně vykročí. „A ty tam čekáš na co, sakra! Chyť ji!“ štěkně na Valeka.

To už je ovšem Kazandra u dveří a společně se slovy, co zaniknou v tom halasu je otevírá dokořán. Pár lidí u nejbližšího stolu se ohlédne a přes černovlásku se přelije teplo sálající z místnosti společně s vůní piva, potu, to vše podkreslené hudbou a hlasitým šumem hlasů. Tobiasz ztuhne – no ano, teď rozhodně máte pozornost vícero lidí než jen z toho jednoho stolu. Timur s bratry, co se akorát zvedali a snad také byli na cestě na dvůr, tam náhle rozpačitě přešlapuje z nohy na nohu a zřejmě si není jistý, co s tím. Ostatně… To ani Valek. Je zvláštní vidět takového habána s nejistotou vepsanou do tváře. Pryč je ten sebevědomý úsměv – aspoň pro tuhle chvíli.

„Říkal jsem, ser na to. Nic se nestalo, tak to tak nechme,“ ozve se jako první – aniž by se podíval po Kazandře. Ta se rozhodně necítí, jako by se nic nestalo. To nic jí horce tepe v pomalu otékající tváři a chutná to po žluči. Bolí i rameno paže, kam schytala kopanec.

Tobiasz sekne pohledem po Ele a ostře se nadechne, ale náhle si víc nedovolí. Tohle… Tohle by mělo už svědky. „Jo, tyhle za to nestojí,“ vyplivne ze sebe a s velkým sebezapřením a nezdá se, že by chtěl pokračovat v čemkoliv, co měl v plánu.

A Ela… Na tu krátkou chvíli plnou vzteku, odhodlání i touhy ublížit má pocit… Ten zvláštní pocit, jako by se clona alkoholového oparu na okamžik zvedla a ona viděla tak jasně a ostře. Prostě… Jen tak. Během pár úderů srdce. Najednou není problém udělat rychlý krok, pohnout hlavou bez toho, aby se vše rozmazalo do několika neurčitých šmouh…

… a o to horší je bolest, která se jí vzápětí zakousne do hlavy. Ostrá. Palčivá. A nemizející. Po chvíli se k ní přidá i svíravý pocit hladu…

… a Kazandra si všimne i v tom šeru něčeho zvláštního. Něčeho, co by ji snad ani neupoutalo nebýt včerejšího nešťastného dne. Slabého náznaku černé vlásečnicové žilky, která se náhle rozeběhla plavovlásce po tváři.

Ostře zalapám po dechu. Nebýt paže, která mě pevně drží kolem hrudi, předklonila bych se – nebo se rovnou zhroutila. Před očima mi tančí černé mžitky. Zdálky ke mně doléhá Tobiaszův hlas, ale zní to spíše jako vzteklé štěkání sousedova psa. Ani nevím, co říká. Vyhrožuje mi, nebo mi nadává, na tom vlastně nezáleží. Opravdová monstra se nemusí horkotěžko ohánět, aby si srovnala pořádek. Stačí se k nim ochomýtnout až moc blízko a člověku je hned jasné, že se jim má klidit z cesty. V porovnání s nimi… je Tobiasz jenom vořech. A já se nemoudře přimotala na jeho území.

V očích mě pálí. Žaludek se zhoupne a hrdlo mi zaplaví kyselost, kterou se snažím udržet dole. Marně. Rozkašlu se. A záhy povážlivě poklesnu, jak mě od sebe Valek odstrčí. Naštěstí ne tak, abych se na zem opravdu sesunula. Ne, přidrží mě, zatímco se mi nohy třesou tak, že na nich skoro neudržím váhu, a hlavu mám těžkou tak, že ji sklopím. Není… Není to nic, co bych nezvládla.

„Jako bys zrovna ty měl něco, co chci…“ vyrazím skrze rozpálené hrdlo.

Měla bych mlčet. Vím, že bych měla mlčet, ale na ten vtíravý hlásek na pozadí mysli nedbám. Čelo se mi leskne potem a vlasy mi padají do obličeje. Je mi příšerně. A to jsem si nemyslela, že mi může být hůř, ale nebudu tady stát se sklopenou hlavou a tvářit se, že se ho bojím. Nebojím. To něco v jeho očích, když ke mně shlédne, mě dráždí a ponouká k odporu. Nejraději bych odsekla něco o tom, že si se mnou zatím moc neporadil, ne, musel mu na pomoc přispěchat kamarád a přidržet mě, ale…

… pravdou je, že…

Zatraceně. Pokud jsem s ním měla problém předtím, teď jsem naprosto bez šance. Musím na něco přijít. Vzchopit se. Ne jenom ztěžka oddechovat s přivřenýma očima. Mnohem raději tady schytám pár ran než… než to, co se mu očividně honí hlavou. A před čím mě minule zachránil Tian. Neporadila jsem si s tím předtím a neporadila jsem si ani teď, jenomže teď se mi na pomoc nikdo nevrhá a—

Dveře se znovu otevřou. Světlo se mi opře do tváře a, byť pálí tak, že se od něj málem odvrátím, přinutím se zvednout pohled k tmavé siluetě. Valek mě už nedrží zdaleka tak pevně jako předtím, a právě teď se i jeho pozornost chtě nechtě přepoutá jiným směrem. Další šanci nedostanu. Ne, musím se vrhnout po téhle, takže – takže sebou prudce trhnu. Zavrávorám, jak ztratím podporu a nohy zaprotestují, ale neomylně klopýtnu dál od nich. Dál od nich obou.

„Pomoc,“ zasýpám, než se dveře zase zavřou a…

… já si uvědomím, že ten hlas znám. Stejně jako mi dochází, že tohle… nedopadne dobře. Ne, pokud dojde na boj. Ela je v tomhle ohledu nepochybně schopnější než já, ale dost možná situaci podceňuje. Nevyčítám jí to. A vlastně by mě to ani nepřekvapilo. Před pár okamžiky jsem se dopustila stejné chyby, jenom… jenom mi myšlenky drhnou a nedaří se mi v nich vyzdvihnout správný směr. Ke dveřím. Správný směr vede pryč.

„Pojďme. Nestojí to za to,“ prohodím pár slov k Ele, zatímco už se natahuji ke dveřím, abych je otevřela dokořán. To je hlavní. Tobiasze to nezklidní, to je mi jasné, ale Valek se k němu nepřipojí, pokud bude hrozit, že přilákáme svědky. To nechce nikdo. Oni. Ani my.

Kdo nemá rád šťastné konce?

Na to, jak je tanec zábavný, jsou témata probíraná mezi kroky až smrtelně vážná. Naše známá skupinka mladíků a zmizelá dívka? Také na slavnostech? Zrovna tihle? Jen drobně nakrčím čelo a koutky rtů mi trochu poklesnou do vážnějšího výrazu. To už se ale svět protočí a moje úvahy odvane vítr stejně jako konce pramenů dlouhých vlasů, co se rozletí do stran.

„To jsme dva. Neboj, nemám v plánu dnes večer umírat… A vlastně ani žádné další večery. Na to mám svůj život docela ráda. Kdo by navíc neměl rád šťastné konce?“ Pousměji se na něj trochu povzbudivě naproti jeho nezvykle vážnému výrazu. Tak jsem ho ještě neviděla. Tedy… znám ho všehovšudy pár okamžiků, a navíc je to jeden od komediantů, takže kdo ví, co je schované pod tou maskou. Přetvářka patří k řemeslu. Proč by ale zrovna něco takového hrál?

„Pochvala. A pravdivá. Pff, netvař se, že to nevíš.“ Strčím ho rádoby dotčeně lehce do ramena, když začne přehrávat. „Hmm, vybrat jinak? Tak moc nevybírej, abys nepřebral. Za pár dní budeme zase pryč. Stejně jako vy.“ Stejně jako on ztiším hlas. Pár dní. Pár dní tady ve světě venku, než nás Werther odveze zase zpátky. Zpátky domů.  Jen nasucho polknu, když se mi tváří mihne stín. Ne, ten tam nepatří. Ne dnes večer. Aspoň ne v tuhle vzácnou chvíli plnou svobody.  

To už ale tanec skončí, ukloníme se a zatímco doznívá potlesk, rozhlédnu se po lokále. Můj jinak živý potlesk trochu klopýtne v rytmu, když si všimnu nervózního Timura, co tam společně s bratry o něčem vášnivě diskutuje. Ne, tohle nevěstí nic dobrého.

„Co?“ Trhnu hlavou trochu roztržitě, když uslyším tu prostou otázku. Otočím se na pana Zlatovlásku a zaváhám. Ovšem jen na chviličku. „Ne, ne, to nebude třeba.“ Rychle zatřesu hlavou. Bude tam Valek a určitě nepotřebuji, aby se ti dva potkali někde mimo dohled bezejmenného davu. Ne poté, co jsem se nechala takhle bezostyšně vytáhnout k tanci. „Zvládnu to sama.“ Dodám o poznání odhodlaněji a vrátím na rty milý úsměv. „Děkuji. Dnes už mám ale záchrany vyčerpané a především… nebudou třeba, Zlatovlásko. Jak jsem řekla, umím se o sebe postarat. Žádné obavy.“ Mrknu na něj šibalsky, než se k němu otočím zády a vydám se přes lokál ke dveřím na dvůr, aniž by se už ohlížela. Ještě bych začala litovat, že jsem si nešla pro druhý tanec.

S každým dalším krokem mi úsměv ze rtů kousek po kousku mizí. Proplétám se mezi stoly a párkrát se i musím zapřít o jejich roh nebo opěrku prázdné židle, když mne rovnováha zradí. Jen krátce pohledem zavadím o náš starý stůl. Mladíci vypadají stále více a více nervózně, což mě přiměje jen přidat do kroku.      

„Loni… Na slavnostech tu prý zmizela jedna dívka… Viděli ji naposledy s nimi,“

Že já mám takové štěstí na lidi. Opravdu. Ale no tak. Kazandra by jednoho vesnického kluka zvládla i s rukou za zády. Určitě je v pořádku. Valek ji určitě… Valek! Kousnu se do rtu, když mi začne docházet, že jsem možná svým pokusem o pomoc Kaz, mohla také všechno ještě více zkomplikovat.

To už ale dorazím ke dveřím vedoucím na dvůr, kterými už stihli zmizet všichni, které jsem tu vlastně znala. Vypadají obyčejně. Prosté dřevěné dveře. Nic zvláštního. Vezmu za kliku, a ještě krátce se ohlédnu přes rameno, aby se můj pohled střetl s Timurovým, ve kterém se teď už zračí neskrývaná panika. Do háje!

Ne, určitě je všechno v pořádku. Určitě se nic špatného….

Ovane mě studený noční vzduch a otevře se přede mnou nádvoří, nebo spíše dvorek, na kterém je všechny uvidím.

…. Nestalo.

„Stejně co? Se na ni podívej, ta nikomu nic neřekne. Kdyby ano, tak by se taky všichni mohli dozvědět, jak se mě tu pokusila okrást, hm? Stejně jako předtím zdrhnout bez placení za tou druhou flundrou, co se musela nakonec vrátit,“

Vidím Valekova záda, ale také vykloněnou postavu Kazandry, která je částečně zhroucená na zemi a dáví obsah žaludku, zatímco visí ve Valekových rukách. Ne, rozhodně to není žádná přátelská výpomoc. Ani v nejmenším. Těknu pohledem ke zkrvavené tváři Tobiasze a dojde mi, že to jí musel udělat on. Zmlátil ji, zatímco ji Valek jako hrdina držel. V jeho očích, kterými hledí na Kaz, se ve tmě zaleskne i záblesk něčeho… jiného. Mimoděk se mi v hlavě vybaví pohled do mnohem sošnější tváře, která ale byla plná krutosti. A ty oči, které se nesmály. Najednou mi přes ten alkoholový opar je zle. Opravdu zle.

Sevřu ruce pevně v pěst a cítím, jak zároveň tisknu pevně zuby k sobě, až se svaly v čelistech bolestivě napínají. Tihle… hajzlové!

*Buch!*

Kopnu do dveří, které se za mnou s bouchnutím zavřou, zatímco udělám krok vpřed.

„Ty prase!“ Zavyprsknu na Tobiasze jako rozzlobená kočka. „Okamžitě ji pusťte! Nebo toho budete LITOVAT!“ Křiknu na ně a jen se kousnu do vnitřku tváře, abych…. Abych zase necítila tu bolest jako jindy. Jen tupé brnění. Zatracený alkohol. Tobiasze bych zvládla, tedy snad, ale jestli se na mě vrhne i Valek a nebo sem dorazí ještě zbytek jejich kumpánů...

Zhluboka se nadechnu. Teď by se mi opět hodil nějaký ten zázrak. Nepotřebovala bych ani zhojení všech ran, jen prostě trochu pročistit mysl. Kéž by to… Zabloudí mi vzpomínky k tomu večeru, jen den zpátky, kdy jsem se probudila do šera pokoje. Jak jsem se tehdy cítila? Mohla jsem za to já nebo ta žena ze stínů? Kdybych jen věděla, jen jak…?

„Valeku, nech ji být, ano?“ O něco málo zjemním hlas, ale příliš se mi nedaří klidnit rozjitřené emoce a ten vztek, který velmi záhy zase prosákne do dalších slov. „A ty Tobiaszi! Myslíš si, že na holky si můžeš dovolat, co? A přitom si necháš takhle zmalovat fasádu jednou malou, opilou… flundrou. Tak jsi nám říkal, co?“ Vrátí se mi do slov opět ostrost a jen na moment mi pohled klesne k mému okolí, zda nemám po ruce nějaké vědro nebo opřené koště. Prostě cokoliv, co by mi pomohlo, kdyby se na mě chtěli vrhnout oba. Pokud Kaz nepustí, dojdu si pro ni sama. Udělám krok vpřed…

„Ubožáku!“  

Elzbieta

Chvíli je těžké s tím bojovat, s tím uvědomím, že tady tě nikdo za špatný krok či pohyb skutečně nepotrestá. Marná snaha, na Jitřenku si vzpomeneš hned několikrát. Na to, jak kolem tančící dvojice krouží jako sup a hledá chyby. Vše v jejích očích muselo být dokonalé – zvláště, když jsi to dělala ty. Neodpustila ti jedinou chybičku, u které by nad ostatními jinak přimhouřila oči. Ovšem tvůj společník není Jitřenka a jakkoliv chyby zcela určitě děláš, nijak na ně nepoukazuje a vlastně se ani nezdá, že by mu to snad jakkoliv vadilo. Vlastně se ani nezdá, že se na tanec kdovíjak soustředil. Rozhodně bude mít natančeno více jak ty – což vlastně není zase tak těžké.

„Hm, jsem tady už pár dnů. Předvoj, prozkoumávání půdy, znáš to,“ pousměje se, jakmile se dotočíš a na chvíli si tě přitáhne ve svém držení o něco blíže. „Loni… Na slavnostech tu prý zmizela jedna dívka… Viděli ji naposledy s nimi,“ šeptne tak, abys to skutečně slyšela jen ty. „A je toho… Víc…“ zmíní polohlasně, nicméně v další chvíli se musí zase odtáhnout kvůli otočce a krátkému rozpojení rukou, které vás čeká.

„Musíš akorát tak jednoho dne umřít, Elo. Byl bych vcelku rád, kdyby to nebylo dnes v noci,“ odpoví ti nečekaně tvrdě. Ani jeho výraz v tváři vzácně nenapovídá, že by snad žertoval. Ne, tváří se tak… Moc… Vážně. Smrtelně vážně. A pak si povzdechne a ten krátký okamžik zase pomine a on uhne pohledem.

Nicméně vzápětí, snad aby zase zlehčil atmosféru, prohodí další větu – tentokrát v odlehčeném duchu. Veselá píseň se proplétá kolem vás společně s dalšími páry a na chvíli je tak snadné… Zapomenout. Na všechno. Na všechny. 

„Hm… Možná. Ale představoval jsem si tě jako ladný plavý pytel brambor,“ prohodí s hřejivým úsměvem, když se rozesměješ. „Záleží, co bys preferovala. Tanec nebo záchranu? A pozor, vol moudře,“ prohodí napůl žertem a opět protočí. Svět se rozplyne v kaleidoskop barev a mžitek, než tě z toho víru jeho ruce vtáhnou zpátky.

„Neboj. Nejsem tu sám… A nebyla by to první partička, co by mi chtěla zlomit pár kostí,“ nezdá se, že by si z toho příliš dělal, přesto stejně jako ty zvážní. „Páni, to byla… Lichotka? Pochvala? Hmm, vlídné slovo?“ podiví se vzápětí přehnaně. Přehrává, komediant, i když jen chvíli. „Ta představa není zase tak špatná, když se nad tím tak zamyslím. Ale… Nemusíš se bát. Hodlám si ten dluh vybrat jinak,“ ujistí tě, když se k tobě znovu lehce skloní, abys ho mohla slyšet pouze a jen ty.

A pak přijde konec tance. Konec vašeho rozhovoru. Valek už zmizel ve dveřích, které se za ním s prásknutím zavřely. Ten zvuk nikoho neupoutal, ne v tom mumraji, co zde panuje.

„I já děkuji za tanec vám, krásná dámo,“ vysekne ti tvůj doprovod dvorní úklonu, než se s úsměvem na rtech narovná a přidá se k potlesku, který se po posledních tónech písně na okamžik rozhostí hospodou. Valek se stále nevrací a stačí ti krátký pohled ke stolu, abys poznala, že Timur je… Lehce nervózní. Něco horečnatě řeší s bratry a působí jako by snad měl každou chvílí vyskočit ze židle. Rozhodneš se. Musíš.

„Mám jít s tebou?“ zeptá se tě tiše tvůj doprovod, když mu to oznámíš. Nenaléhá na tebe ani se tě nesnaží od tvých úmyslů odradit. Pokud kývneš, půjde pár kroků za tebou, jinak se přemístí směrem k muzikantům.

A tak vykročíš ke dveřím, které nejsou odsud zase tak vzdálené. Nikdo ti nevěnuje příliš pozornosti, když bereš opatrně za kliku, abys je pootevřela na škvíru a podívala se, co se děje venku…

… a v tu chvíli se tvůj pohled setká s Timurovým.

A venku… Tam se toho tedy děje dost. Jen kousek ode dveří, jakkoliv výhled na část celé té hrozivé scény ti zastiňuje Valekova ramenatá postava.

Kazandra

Vykřikneš, avšak i to jedno jediné zoufalé slovo se ztratí mezi mžitkami, jak s tebou Valek trhne a jeho paže se ti přimkne ke krku. Ovšem ruce, co tě drží náhle nejsou zdaleka tím největším problém. Tím je Tobiasz, co se už sebral ze země a plive krev. Je mokrý, kalhoty má na jedné straně zašpiněné, stejně jako rukáv haleny. Znechuceně nakrčí nos a mávne rukou, než si hřbetem dlaně ještě jednou otře obličej od té trochy krve, co tam má a přimhouří oči.

Valek se nadechne v odpověď na Tobiaszův příkaz, který se mu dle toho ošití zřejmě příliš nelíbí. Ovšem v tu chvíli se odhodláš promluvit ty. Hlas ti lehce skřípe a vůbec to nejde tak lehce, jak by mělo jít. Ucítíš na sobě pohled obou mladíků. Valek se dlouze nadechne a…

… Tobiaszova pěst ti vymáčkne vzduch z plic, když tě bez varování uhodí do břicha. Rozhodně se nedrží zpátky a na to, že jsi dívka nemyslí patrně už vůbec. Tohle je tvrdá rána. A o nich ty něco víš, schytala si jich za svůj život bezpočet. Přesto… Tahle patřila mezi ty… Nečekané. Neměla jsi kam uhnout, ani jak se bránit.

„Pitomý nápad byl otevírat si hubu,“ zaslechneš Tobiaszův naštvaný hlas připomínající v tu chvíli více zavrčení, když se rozmáchne k další ráně. Zní ti to trochu z dálky. Je obtížné lapat po dechu a zároveň bojovat s kyselostí hrnoucí se krkem tak vydatně dokud…

„… ale fuj,“ Valek do té chvíle konsternovaný nečekaným vývojem situace tě od sebe náhle rychle odstrčí a pouze tě přidrží za paže, aby ses nezřítila okamžitě k zemi, když se začneš dávit. V dnešní večer byla rána do žaludku něčím, co jsi opravdu nepotřebovala. Ne po večeři a tom všem alkoholu…

„Ale má pravdu. Kdokoliv sem může přijít. A pak… Zbláznil ses?! Tady? Vyser se na to, stejně…“

Tobiasz ho ovšem ani nenechá domluvit. „Stejně co? Se na ni podívej, ta nikomu nic neřekne. Kdyby ano, tak by se taky všichni mohli dozvědět, jak se mě tu pokusila okrást, hm? Stejně jako předtím zdrhnout bez placení za tou druhou flundrou, co se musela nakonec vrátit,“ podívá se po tobě a ušklíbne se. Pořád je vzteklý, ale… Jako by nad tím získával kontrolu. A jeho pohled slibuje mnohem více než jen pár ran. Ne… Jak by mu mohlo stačit praštit si? Už jsi o tom slyšela. Víš, co bude chtít.

„Ne, v tomhle já ani zbytek nejedeme,“ Valek stále nezní nadšeně. Přidržuje tě, ale… Už tě ani nijak pevně nedrží. Vlastně tě vůbec pevně nedrží…

„Tak co tu ještě děláš? Poradím si s ní sám,“ zazní odseknutí a…

Ne zrovna dokonalý tanec

Jen se drobet pousměji, když uvidím, jak mi nabízí rámě. Není to skutečně něco, co bych zde čekala. Neváhám ale příliš dlouho. Ostatně moc dobře vím, jak s tím naložit. Zaklesnu se do něj a vykročím po jeho boku. Za jiných okolností by můj krok byl jistě lehčí a ladnější, ale i tak se nemám za co stydět. Nebo si to alespoň myslím.

„Tak pojistit. Tak se tomu dnes říká.“ Odpovím mu v podobné nadsázce, ačkoliv situace není zrovna tak úplně bezproblémová. Mohu jen doufat, že… „Ne? Nevadí. Není to něco, co by snad nezvládla sa…“ Zamumlám, přičemž se poslední hlásky vytratí do ztracena, když se ohlédnu ke dveřím na dvůr. Už měla být zpátky. Co když ale našla Werthera? Nebo pokračovala dál? Ačkoliv to neřekla, je mi jasné, že ho šla hledat, aby pro změnu odtud dostala mě. Ne ne, ten starostův holomek by jí nic neudělal. Je to jen vesnický kluk. Nic víc. A Kazandra je… No, Kazandra.

„Svého koně? Také je to ta maso požírající bestie? Jako ta, co nám táhla vůz? Myslím, že Sieger by mu tu ruku prostě ukousl. Ani by neváhal. Prostě cvak!“ Pousměji se, i když si to možná dovedu až moc živě představit. „A ne, tohle by nebylo pěkné.“ Dodám potměšile, než poodstoupím, abych počkala na volbu skladby a tím pádem i samotného tance.

Skoro jako kdybych stála na hodině, které se věnovala těmto kratochvílím, jež patřily k dobrému vychování. Tedy… Pohled mi sklouzne k mým špičkám, které trochu vytočím. Bylo to něco, za co bych schytala napomenutí a nebo spíše hůř. Proto i teď zaznamenám, jak mi srdce poskočí nad tou chybou a rychle to zase napravím. Žádný proutek ale tentokrát nepřiletí, místo toho se rozezní zvuky nástrojů v rukou hudebníků. Krátce úlevně vydechnu, zvednu ruce a počkám, až se mě pan Zlatovláska chytí. Všímám si, že jeho pohyby jsou jisté. Rozhodně to nedělá poprvé. To jsme dva.

„To jsem přesně chtěla říct já.“ Zvednu k němu pobavený pohled, ale to už vykročí a já společně s ním. Musím uznat, že je to dobrý tanečník. Překvapivě dobrý. Vede mě s jistotou, za kterou jsem v pár chvílích díky mému stavu skutečně vděčná, když protáhnu krok trochu dále než bylo původně v úmyslu. I tak se ale snažím držet tempo a neutrhnout si ostudu. Tedy alespoň ze začátku, kdy je patrné, jak se na správné kroky soustředím. S tím ale, jak se přidávají do tance ostatní a skladba společně s veselím rezonuje hospodou, opadává ze mě ta prostá snaha o bezchybný výkon a zůstává jen radost z tance. Čert vem nějaký ten špatný krok. Párkrát se i vesele zasměji vlastní chybě, když omylem vykročím příliš do strany a nebo se naopak protočím tak, že mě musí na konci můj taneční partner trochu pevněji přidržet.

„Hmm? A já myslela, že jste teprve přijeli a ty už máš takové informace. Neztrácíš čas, že? Copak se povídá?“ Pohlédnu na něj vesele pod pažemi, než se pod nimi celá protočím. Dobře, to možná taky bylo trochu moc. Opět se zaklesnu do tanečního držení a trochu zvážním. „Vím, že neměla. Ale potřebuji počkat na Kaz a… náš doprovod, který nás tu nechal. Prostě musím.“ Trochu se zamračím při posledních slovech. Větroplach. Jistě… už začínám chápat, proč se mu tak říká.

„A co jsi čekal? Že se tu budu kolem válet jako pytel brambor? To bylo z tvé strany skutečně odvážné požádání o tanec.“ Zasměji se tentokrát už skutečně nahlas. „Nebo spíše odvážná záchrana?“ Vzhlédnu k němu, zatímco tančíme aspoň na tom malém kousku prostoru společně s ostatními páry. Nedržím se v tanci ale zpátky. Občas se mi svět zatočí možná až moc a barvy se slijí jedna do druhé, přesto si to užívám. Tentokrát tu není nikdo, kdo by mě za nepřesnosti potrestal. Tentokrát je to prostě jen zábava. Po tak dlouhé době.

„Já…“ Nadechnu se k dalším slovům, ale pak koutkem oka zaregistruji pohyb u našeho stolu. Ramenatou Valekovu postavu nejde přehlédnout. Zvedá se a jde na dvůr. Vítězoslavně se ušklíbnu. Tak přeci jen mu to došlo. Dobře. „… Já se o sebe dovedu postarat, ale ty by sis měl dát pozor. Myslím, že bys tu neměl moc dlouho zůstávat. Tenhle tanec se jim moc nelíbil.“ Semknu lehce rty. „Já si ovšem na něj ovšem nestěžuji.“ Dodám opět o něco pobaveněji. „Ale nerada bych tě pak zachraňovala na oplátku.“ No, dobře. Trochu si fandím. V tomhle stavu nedokážu udržet přesné taneční kroky, což jasně znamená, že i v samotném boji, bych byla ve značné nevýhodě oproti běžnému stavu. Zvlášť, když spoléhám na svou mrštnost, která… dnes večer trochu utrpěla.

Píseň pomalu končí a mě s posledními tóny hraje na rtech veselý úsměv. Tohle mi zlepšilo náladu, i když to bylo pro jiné něco tak obyčejného. „Děkuji za tanec, vážený pane.“ Vyseknu alespoň trochu elegantní poklonu, která je přeci jen o poznání opatrnější, než by si jindy zasloužila. Nechci se ale natáhnout na zemi. Ostatní tančící páry také zastavily a rozhostil se krátký potlesk na znamení díků hudebníkům. Také se k němu hned nadšeně přidám, než se ohlédnu ke stolu, kde jsem před tím seděla a u kterého stále zeje několik prázdných míst. Co? Kde pořád jsou?

Úsměv mi trochu zamrzne na rtech. Jak dlouho už je Valek pryč? Nejsem si pořádně jistá. Kazandra je pryč ale už opravdu dlouho. „Hmm…“ Zamručím a otočím se na pana Zlatovlásku. „… jen se rychle podívám, kde jsou.“ Hlesnu nejistě. Ani nevím, proč mu to říkám. Nepotřebuji přeci jeho svolení. Přesto… Rozhodně je z nás svou ten střízlivější. Už ale na nějaké povolení nebo zamítnutí nečekám. Než muzikanti spustí další, vykročím ke dveřím na dvůr. Teď už tu není nikdo, kdo by mě zastavil. Ti jediní dva adepti, jsou někde venku. Možná na dvoře. Někteří možná ani tam ne. Kaz by mohla být klidně i na střeše!