Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 |
Tanec
Elzbieta Těžko říci, k čemu by tvé rázné odmítnutí – či spíše naznačení? – vedlo, protože ve stejnou chvíli tě přeruší ten tolik známý hlas. Ať už má jakékoliv důvody to dělat, tak tam stojí a čeká na tvoji odpověď. Netváří se nervózně ani nuceně, prostě se jen usmívá a nezdá se, že by si cokoliv dělal z pohledů, které se na něj upírají – a že rozhodně všechny nejsou zrovna přátelské. Valek se tím zdá zaskočen, nicméně se vzpamatoval dost na to, aby se zamračil. A pak byl znovu rozhozen, když bez varování souhlasíš s vyzváním k tanci a v další chvíli se nakloníš k němu.
„Hmmm…“ zamručí neurčitě Valek, kterému se celé tohle nelíbí. „Počkej…“ vyhrkne ještě a natáhne se po tobě, ale to už stojíš a překračuješ lavici. Stačí tak málo a jsi volná. Pár kroky se vzdálíš od stolu, kde nezavládne zrovna veselá atmosféra. Tentokrát pohled, kterým je Zlatovláska obdařen už není ani trochu pěkný. Jeden by až očekával, že z toho dost možná za pár hodin bude i rána pěstí, když na to přijde, ale… Teď hraje hudba, všichni kolem se dobře baví a je tak snadné stát se součástí toho mumraje…
„Jistě, půjdeme,“ usměje se mladík na oplátku, a aniž by věnoval jakoukoliv pozornost ostatním u stolu – a udělá to velice okatě – nabídne ti rámě jako nějaké vznešené dámě. Společně vykročíte pryč, vstříc volnému prostoru mezi stoly, poblíž hudebníků.
„To víš, musím si tě přeci nějak pojistit,“ odpoví ti bez zaváhání se sebejistým úšklebkem ve tváři, než opět maličko zvážní. „Hm, na dvoře? Ne, tam jsem nebyl…“ odpoví ti zamítavě a věnuje ti tázavý pohled, se kterým vzápětí zalétne právě k řečeným dveřím, které… No, jsou stále zavřené. A po Tobiaszovi ani Kazandře není vidu ani slechu. Jak je to vlastně dlouho, co jsou pryč? Pět minut? Deset minut? „Bál bych se o každého včetně svého koně, na koho by tenhle položil pracku, ale… Zůstaňme u toho, že je to pěkné,“ vrátí ti ten hravý úšklebek.
„Jak šlechetné. V tom případě… Doufám, že zvládneš držet krok,“ dodá spokojeně, než se ohlédne přes rameno a vymění si pohled s tmavovlasým bardem jako by se snad znali. Kdo ví, dnes je možné snad už všechno. Mladík se napřímí a zaujme předpisovou taneční pózu – že nepůjde o žádný noblesní tanec je jasné, přesto jeho držení těla napovídá, že by bez mrknutí oka zvládl vedle dupáku i něco, co se bude tančit i císařského dvora. Sotva se chytíte a jeho dlaň spočine na tvém pasu, muzika začne jako na povel hrát. A jakkoliv předtím skoro nikdo netančil, tak nyní se k vám během chvíle přidá hned několik párů, jak holky od muzikantů bez váhání se smíchem vyběhnou mezi hosty a začnou je tahat na nohy.
Sám koukáš, jak tančí Tvá číše pivem se rosí Posloucháš, jak zpívá A v trávě její nohy bosý
Tvůj společník je dobrý tanečník, přesně ví, jak se pohybovat i na menším prostoru a zároveň tě bez větších problémů vést. Nebo aspoň dost na to, aby když se ti lehce zatočí hlava nebo popletou nohy, tě přidržel a udržel v tom správném pohybu. „Neměla by ses k nim už vracet,“ promluví během tance ve chvíli, kdy jste u sebe. „Nemají úplně nejlepší pověst…“ dodá vzápětí opatrně, avšak výraz ve tváři si hlídá. Dost na to, aby to působilo jako nevinné špitání. „Ale bránit ti v tom samozřejmě nebudu,“ dodá. Ani to příliš nepřehání s otočkami, spíše si tě drží u sebe, kdyby náhodou… No, cokoliv. Na tanec nejsi zrovna v nejlepším stavu.
„… a teda, jde ti to lépe, než jsem čekal,“ broukne pobaveně jakoby mimochodem odlehčeným tónem hlasu.
Mezitím si všimneš, jak se Valek – který vás nenadšeně pozoruje – zvedne od stolu a vykročí směrem ke dveřím vedoucím právě a jen na dvůr… Kazandra Celé se to děje tak… Rychle. A nečekaně. Chyba. Tohle byla chyba. Uvědomíš si to, ale už je příliš pozdě na to cokoliv změnit. Čelistí se to rozlije nepopsatelná bolest, jak chytíš ránu pěstí. Dopadneš na zem, odkud se ovšem nestihneš sebrat. O pár úderů srdce to není o nic lepší. Koutkem oka zachytíš rychlý pohyb, jak Tobiasz prudce vykopne nohou tvým směrem. Snad reflexivně se pokusíš tomu kopanci nastavit tak, aby tě nezasáhl na žádné obzvláště citlivé místo nebo někam, kde by napáchal víc škoda než jen nějakou tu modřinu či naprasklé žebro.
Přesto to bolí. Kopanec se ti sveze po paži k žebrům. Ovšem neprotivíš se té síle a necháš se jí odhodit na zem. Přesně tak… Přesně tak, jak vás to učili. Přetočíš se na zemi, zatímco on k tobě udělá další krok – nepochybně aby tě nakopl znovu a ukázal ti, jak se věci ve skutečnosti mají. Jenže ty nejsi vesnická vyděšená holka, co si tak leda kdysi jako malé děvče hrála na lukách s ostatními na válku. Přetočíš se vykopneš nohou.
Zasáhneš ho.
Tobiasz spíše překvapeně hekne než cokoliv jiného a nepříliš elegantně dosedne na zem. Přímo na okraj té velké kaluže, do které jsi předtím málem spadla i ty. Ozve se tiché šplouchnutí… A vzteklé zasyknutí. „Tak a dost!“ zavrčí vztekle a zrovna když se zvedáš, abys vyběhla směrem ke dveřím, hrábne po tobě. Sáhne po tvé noze, aby tě strhl zpátky… Znovu vykopneš. Ozve se výkřik. Zasáhla jsi něco… Měkkého. Obličej? Není čas to zjišťovat. Nikdo tě nedrží a Tobiasz se plácá v kaluži.
Stačí se sebrat na nohy a vyběhnout ke dveřím. A tak vstáváš. Klopýtáš. Běžíš.
Je to jen pár metrů! Pár… Hloupých… Metrů…
„Stůj, thyy…!“ křičí za tebou Tobiasz, co tak trochu huhňá a po tváři mu teče krev. Taky se vytahuje překotně na nohy, aby tě dostihl, ale nestihne to. Nemá jak, když…
… dveře se otevřou. Pohled dovnitř ti ovšem zastíní silueta, do které chtě nechtě vrazíš, když udělá zároveň rychlý krok vpřed vstříc tobě. Dveře v další chvíli prásknou, jak do nich kopne, aby je zavřel a tebe bez varování obejmou dvě silné ruce. Cítíš pivo, kouř, železo… Valek se s tebou příliš nepáře, po krátkém leč marném boji si tě k sobě zkrátka přitiskne zády a jedna z jeho paží se ti silně přitiskne ke krku – a že to umí být nepříjemné, pokud by ses rozhodla křičet, zatímco další kolem hrudníku a sevře ti volnou paži.
„Se posral, ne?!“ zavrčí vzápětí velmi nenaloženě na Tobiasze, co se zvedá a míří k vám s naštvaným výrazem ve tváři, zatímco si z ní otírá krev, kterou i plive.
„Já? Já?! Prostě ji chvíli podrž,“ odsekne Tobiasz a jeho pohled ti neslibuje nic pěkného.
Cítíš, jak se Valek ošije. Stále tě drží pevně, ale zároveň se ohlédne směrem ke dveřím, kousek od kterých stojíte.
| ||
| |||
 | Činy „Víš, Tobiaszi…“ oslovím ho pomalu a, byť se mi na rtech mihne drobný úsměv, nedosáhne až k očím. „Mimořádně s tebou souhlasím. Za člověka mluví především jeho činy.“ S těmi slovy zvednu bradu. Neutíkám před ním. Čekám. Až ke mně přijde sám. Až se natáhne. Až poleví na pozornosti, uchlácholen skutečnosti, že se mu podařilo lapit do sítě. Malá holka… Zdá se, že dneska nemám špatný odhad jenom já, ale milostivě mu to dovolím si myslet. Ještě jeden krok. A další. Pak se pohnu. Rychle. S úmyslem. Svět se mi na okrajích povážlivě rozpije, ale to mě neodradí. Vím, co dělám. Trhnu mu rukou, kolenem vystřelím ke slabinám. V tuto chvíli bych si na složitější výpady ani netroufla, ale to nevadí. V jednoduchosti je kouzlo, prostě ho musím jenom zneškodnit a pak… … pak… Tak daleko jsem se v úvahách nedostala. Jednám zbrkle. Bezmyšlenkovitě. Něco takového mi opravdu není vlastní. Snad se mi na pozadí mysli pohne pár plánů, nebo ještě spíše záblesků toho, co bych mohla udělat pak. Vystřelit za Elou a odtáhnout ji odtamtud. Nebo vběhnout do chlívků v naději, že tamtudy cesta povede dál. Přehoupnout se přes zídku. Nebo rovnou vyšplhat na střechu. K ničemu z toho však nedojde, ne. Nezachránil by mě ani ten nejlepší plán, protože se zaseknu hned na prvním kroku. Ani nevím, co se přesně stane. Nekopla jsem ho dost silně? Minula jsem cíl? Ani ve cvičných soubojích jsem nepatřila mezi ty nejlepší. Co jsem však postrádala na síle a jistém talentu, jsem vynahrazovala hbitostí a klidnou hlavou. Dokázala jsem ji zachovat i ve víru boje. Nenechala jsem se strhnout. Dnes tomu tak není. Srdce mi tluče rychle, myšlenky se mi rozutíkají a žilami se rozlévá zlost, s kterou neumím naložit. Alkohol otupil smysl. I když si uvědomím pohyb pěsti, nestačím zareagovat. Nepohnu se dost rychle. Tváří se mi rozlije horko. Svět se mi zalije tuží. Klopýtnu směrem vzad. V duchu se napomínám, že se musím udržet na nohou, ale není mi to nic platné. Hlava se mi zamotá a kolena se podlomí. Na zem dopadnu tvrdě. Vlastně mě samotnou překvapí, že se ani nezmůžu odrazit a dostat se tak mimo dosah. Asi… Asi mi opravdu není dobře. Dlaněmi se musím podepřít, abych se vůbec udržela. To není dobré. Ne, není to vůbec dobré. Přesto se pohnout přinutím. Pomalu. Trhaně. Hlava bolí a tělo neposlouchá, ale nemám na výběr. Oproti tomu, co nás dennodenně potkávalo v sídle, to nic není. Zatraceně. Musím se zvednout. Buďto po něm znovu skočit, nebo se stáhnout. Ani tentokrát nejsem dost rychlá, byť sebou prudce trhnout a pokusím se uhnout. Nevykřiknu. To zadostiučinění mu nedopřeji. Šlehnu po něm ohledem, který už není ani tak chladný, nýbrž palčivý jako láva. Vzápětí se přetočím na zemi a pokusím se mu podrazit nohy. Jednak aby mě znovu nezasáhl, jednak abych si získala prostor. Jakkoliv bych se po něm ráda vrhla a pokračovala v nevyřízených účtech, musím se… musím se zvednout. Pokud by se mě snad pokusil zarazit, budu se bránit, ale jinak… jinak bych se měla stáhnout. Dostat se zpátky mezi lidi. Do hospody. Tedy… vpřed.
| ||
| |||
 | Zmařená příležitost Je vidět, že Valek si rád sáhne. Jeho ruka mi totiž z pasu sklouzne níž a rozhodně tohle už není něco, co by se dalo popsat jako ve vší počestnosti. Pořád je to ale jen dotyk, není to nic, z čeho bych si dělala velkou hlavu. Kdybych chtěla, mohla bych se od stolu zvednout a prostě odejít. Možná mu ještě vlepit pár facek a zahrát menší divadlo, ale… To nechci. Nechci tu ztropit scénu, pokud to nebude vyloženě nutné a navíc, třeba se bude dát využít proti tomu svému kamarádovi.
Moje naděje, že ale pochopí, co po něm chci, anebo mne snad i poslechne, ale brzy berou za své. Místo toho mě jen přemlouvá a snaží se naléhat na to, abychom se šli projít. To už mě docela rozladí. Přeci jen je to vždy něco za něco. Na jednu stranu by mi nevadilo se tu pobavit trochu více než jsem mohla ve Společenství, kde pro mě ostatní z učedníků byli spíše jako sourozenci než něco více. Tedy alespoň poslední roky.
Wiola s Aronem a možná i Kaz s Krisztiánem to měly v tomto snazší. Ale já tam neměla, jak a nebo spíše s kým vyzkoušet nové věci a nabrat zkušenosti, abych se v podobných situacích dovedla obratněji pohybovat. Bylo by to až příliš divné. Jistě, od Wioly jsem toho vyzvěděla dost. Některé pikantní detaily jsem z ní páčila sice horem dolem, ale podařilo se. Alespoň většinou. Pořád to ale bylo jedna kamarádka povídala. Valek byl sice ostrovtipem nehýřil a ani to nejspíše nebyl nějaký přehnaný myslitel, ale co jsem mohla čekat ve vesnici? Možná se další roky zase ven nepodívám. Mohlo to dopadnout lépe, ovšem to by si to tady pánové nesměli tak pokazit… Jen si rezignovaně povzdechnu a zatřesu hlavou. Co se dá dělat.
„Už jsem to řekla.“ Dotknu se jeho ruky, která začíná být skutečně dotěrná. „Nevyjádřila jsem se dost jasně?“ Propletu pevně prsty mezi těmi jeho a odtáhnu ji zase trochu výše, pokud se tedy nechá anebo budu mít dostatek síly. Dávám si teď už dobrý pozor na to, abych artikulovala jasně a přesně, ať vypadám co možná nejvíce při smyslech, zatímco na něj hledím vážným pohledem. „Bez Kaz nikam…“ Ale větu nedokončím, protože najednou za našimi zády zazní další hlas. Jen trhnu hlavou a ohlédnu se, protože jej znám.
Pan Zlatovláska? Obočí mi překvapeně vystřelí nahoru, než se trochu pátravě zamračím. On mě tu… zachraňuje? Drobně se ušklíbnu té představě. Jistě, musí to vypadat, že jsem ta opilá a bezbranná dívka, čehož hned využívá tady horlivý kovářův učeň. No, dobře, opilá možná trochu jsem, ale bezbranná? Pff, kdyby věděl.
„Ehm, dluhy?“ Kmitnu pohledem mezi ním a Valekem, který z této návštěvy zrovna nadšený určitě nebude. Na druhou stranu ale dobře. Ať si uvědomí, že to zas se mnou není tak snadné. Že bych stála jen za pár panáků režné? To tedy rozhodně ne. „Ale jistě, ráda. Chviličku.“ Obdařím pana Zlatovlásku zářivým úsměvem, než se nakloním k Valekovi, bych mu přímo do ucha pošeptala. „Chci zpátky svou kamarádku bez zkřiveného vlásku.“ Než se zapřu o jeho stehno. „Pak uvidíme.“ A s tím se postavím a překročím lavici. Tisknu rty k sobě, jak se pekelně soustředím na to, aby byly moje pohyby co možná nejplynulejší a bez známek alkoholu, který mi koluje krví. Ne, nemyslím si, že ve skutečnosti ještě něco uvidíme. Začínám být tou jejich zabedněností totiž už docela otrávená. Takhle zkažený slibný večer. No, co už. Teď hlavně dostat Kaz zpátky… A kde je pořád ten Werther?!
„Půjdeme?“ Roztáhnu trochu rty do širšího úsměvu a vykročím vstříc svému samozvanému zachránci. Jen krátce se ohlédnu na Valeka, který nevypadá vůbec nadšen vývojem situace, ale to je dobře. Snad si uvědomí, že jsme stále mezi lidmi a nemůže si tu dovolit vše, co by chtěl. Pokud se rozhodnu odejít, odejdu. A bez něj.
„Počítám, že teď se mi dluhy spíše sčítají, než mažou.“ Nakloním se ke svému doprovodu a polohlasně poznamenám. „Mám obavy spíše ale o svou společnici. Nebyl jsi náhodou na dvoře, hmm?“ Zkusím se nenápadně zeptat mezi kroky. Sama jsem netušila, odkud se tu vzal, tak třeba. „Je ale pěkné, že ses o mě bál.“ Ušklíbnu se hravě, než dorazíme na místo, kde by se dalo tančit. Pohledy ostatních jsou mi naprosto jedno. Pozornost mi nikdy nevadila. Možná naopak. | ||
| |||
|
Přetvářka
Elzbieta „Jak si přeješ, pak tedy úkol,“ souhlasí Valek, tvého zaváhání si snad ani nevšimne. Trest. Co tihle tak mohli vědět o skutečných trestech? Rozhodně ne tolik, co ty. Jen při pomyšlení na to slovo cítíš drobné škubání v již dávno zhojených ranách na zádech. Dokonce ani jizvy ti díky Rasovi nezůstali – snad až na dvě, tři, snad na památku na vlastní nerozvážnost a vzpurnost. Valek si tě přitáhne k sobě a když se tomu nebráníš, spokojeně se pousměje. Něco v tom gestu i jeho výrazu je tak zvláštně… Majetnické. Cítíš jeho prsty, jak obemknou tvůj bok a pohodlně se na něm usadí. Rozhodně to nepůsobí, že by se tě chystal v dohledné době pustit, ne, ne… Teď už jsi byla jeho. Jeho… Kořist? Výhra? Kdo ví, jak tě vlastně viděl a vnímal.
„Hm, budu brát jako lichotku, že to nebereš jako trest,“ usměje se Valek pobaveně. To už ovšem promluvíš nahlas – ke všem u stolu. „A tak, to se ví, že můžeme hrát…“ pokrčí Timur rameny a tázavě se podívá po zbytku. Bratři působí, že by si i další partičku dali, ovšem Valek se na to nezatváří zrovna nadšeně. Zřejmě si zábavu představoval trochu jinak a rozhodně ne u stolu – ostatně jak ti sám vzápětí potvrdí, když se k tobě skloní. Už necítíš jen paži kolem svého boku, ale i linii jeho těla, jak se dotýkáte stehny i rameny. Tohle už je rozhodně daleko za komfortní zónou.
„Hmmm, však bychom se za chvíli vrátili, oni to tu chvíli pohlídají. A tvé tvojí kamarádce můžou říct, že budeme hned zpátky,“ Valek to rozhodně nevzdává. V jednu chvíli se přemýšlivě zamračí, to když se dotkneš jeho ruky s příslibem ve tváři i hlase. „Hmmm… Za chvíli… Ale komu by se chtělo čekat? No tak, Elo,“ nenechá se tak snadno odbýt ani poslat od stolu pryč pro svého přítele. Když se odtáhneš, tak ti to dovolí, násilím tě u sebe nedrží, ačkoliv zcela výmluvně nechá sklouznout svoji dlaň z tvého pasu o něco níže. Tedy… O dost níže. A rozhodně se nedá říci, že by to byla jen nešťastná náhoda dle toho lehkého stisku.
Timur se ještě jednou podívá tázavě na Valeka, zda tedy má rozdávat karty nebo ne – jako by snad na tvém názoru ani příliš nezáleželo. Nicméně tvá poslední slova… Přeci jen vyvolají reakci. Vidíš snad i záblesk nejistoty v pohledu, kteří si vymění bratři? Timur i na prchavý okamžik přestane s mícháním karet. „… tak to bychom si možná měli o to spíše pospíšit, než se vrátí, ne?“ Valek to stále nevzdává, dokonce i tváří v tvář očividnému. A jeho ruka se začíná stávat opravdu dotěrnou. A neodbytnou. Dost na to, aby…
„… tak tady jsi, Elo! Skoro jsem si už myslel, že se přede mnou schováváš, ale něco takového bys mi jistě nikdy neudělala, zvláště, když mi dlužíš a víš, co se říká? Dluhy se mají platit. Takže… Smím prosit? Žádné obavy, pánové, jen si ji vypůjčím na jeden tanec,“ ozve se zpoza tvých zad ten tolik známý hlas. Zlatovláska. Ani sis nevšimla, kdy se vrátil dovnitř, každopádně teď tu byl a… Co tím vlastně sledoval, to mohl vědět jen on. Možná ten výmluvný pohled k paži Valeka… Možná… Kdo ví.
Kazandra
Kočka se nahrbí a se syčením vystřelí na opačnou stranu dvora. Ne, ona rozhodně na nic nečeká a už vůbec na další kopanec, který by nepochybně mohlo přijít, pokud by se Tobiaszovi znovu zapletla pod nohy. Podle toho, jak zvláštní a trhavý pohyb utíkající kočky je… Tak ji rozhodně nešetřil. Nebo ji jen dobře trefil, tak či tak… Moc dobře víš, že další na řadě jsi ty. Promluví na tebe, zatímco se blíží. Nepospíchá, hezky krok… Za krokem… A pak další… A další… Nevadí mu ani šlápnout do kaluže. Noční obloha se pod jeho kroky jemně čeří a vlní, působí to skoro až poetickým dojmem. Jak se k tobě pomalu přibližuje, do jeho rysů ve tváři se vkrádají temné stíny. Je to jen hra světel, od kterých se vzdaluje, přesto něco v té tváři… V tom pohledu…
Už jsi to viděla. Tehdy, na té večeři. A rozhodně jsi tušila, na co ten muž myslel, když tě obtěžoval… Když se tam objevil Krisztián a pomohl ti. Udělal by to i teď? Postavil by se mezi tebe a Tobiasze? Jenže na tom teď nezáleží, protože tu není. Jsi na to sama. Přesně tak, jak jsi měla být i v ten osudný večer.
„Hmmm… Myslíš si, jak jsi kdovíjak chytrá, co?“ ušklíbne se Tobiasz. „Určitě jsi potkala už dost chudáků, kteří se nechali zastrašit pár slovy a maskou ledové královny, ale víš co? Já ti to nevěřím,“ prohlásí sebejistě. „Ve skutečnosti jsi jen zpovykaná… Malá holka… S nosem navrch. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak se po nás díváš, hm?“ ztiší hlas do výhružného šepotu. Ne… Ne. Tohle nebude jistě dělat poprvé, tím si můžeš být jistá. Tenhle už pár ptáčat chytil pod krkem a stiskl. Zardousil už někdy nějaké? Nebo si jen párkrát cvakl zuby… „A ne. Víš, naučil jsem se… Že slova nemají žádnou váhu. To činy,“ poví ti s tou mrazivou důvěrností, když je už jen krok od tebe. Kdyby jen věděl… Oproti Volchovi byl stále jen štěnětem cvakajícím kolem zuby. A nejen oproti mistrovi. Tenhle cucák si myslel, že je vlk? Ty jsi žila s opravdovými bestiemi, co vlky zabíjely.
Natáhne k tobě ruku. Není to rychlý pohyb, naopak rozvláčný a sebejistý. Jako by pro sebe měl všechen čas světa. Prsty se přiblíží k tvé tváři, které se chce dotknout… Možná tě vzít za bradu, možná za tvář, možná…
… co chtěl udělat se nedozvíš. Jsi rychlejší. Sáhneš po jeho ruce. Ten pohyb je na rozdíl od jeho rychlý. Prudký. Možná až moc. Trhneš mu s rukou směrem dolů, abys ho vyvedla z rovnováhy, na tuhle blízkost nemáš moc na výběr. Zkušeně vykopneš kolenem proti jeho slabinám. Je to jednoduché, ale účinné. Tedy – mělo by být.
Ruku ti vytrhne. Ale to je v pořádku, ani ses nepokoušela ji zadržet. Vykopneš. Cítíš, že zasáhneš a vyrazíš z jeho hrdla výkřik. Trhne sebou, ovšem ještě než se stačí zlomit v pase, tak ve stejnou chvíli se po tobě ožene. Pěstí. Zasáhne tě tvrdě přímo do tváře. Na to citlivé místo čelistního kloubu. Šťastná náhoda? Čelistí se ti rozlije horká bolest a před očima se ti na okamžik zatmí. Dost na to, aby ses zapotácela a podlomila se ti kolena. „Ty… Mrňavá…“ zavrčí Tobiasz, jehož hlas je podbarvený bolestí. Ovšem buď jsi ho netrefila dostatečně silně nebo se koleno svezlo po stehně, zpětně je těžké si to vybavit… Drží se stále na nohách. A nerozpakuje se do tebe s gustem kopnout stejně jako do té kočky. | ||
| |||
| Prskající kočka Pohledem se znovu zadrhnu na zvířeti, které se domáhá mé pozornosti. Nic nemám. Vždyť už jsem říkala, že nic nemám, ale… Chm, to je jedno. Když nikde nespatřím ani stopu po mistrovi, pokračuji dál. Urazím sotva pár kroků, než se dveře opět otevřou a dvůr ozáří světlo hospody. Kočka mě opustí. Ohlédnu se. Ani si v tom prvním okamžiku nejsem jistá, jestli za ní, nebo k siluetě mladého muže. Něco řeknu. Aspoň myslím, že něco řeknu, ale slova zaniknou v kočičím vřískotu. Jakkoliv by to mnou nemělo hnout, sebou trhnu a pohledem následuji mourovatou skvrnu letící vzduchem. Zorničky se mi roztáhnou mrazivým uvědoměním. Tohle je… špatné. Opravdu špatné. Hruď se mi vzedme delším nádechem. Kromě té prvotní reakce – za níž bych si nepochybně vysloužila šlehnutí vrbovým proutkem – nedávám najevo, že by mě to rozrušilo. Chladnou masku umím nasadit bez přemýšlení, a přeci… a přeci se nedokážu zbavit pocitu, že je to dnes opravdu jenom maska a že na mě všechno doléhá intenzivněji než jindy. Vlastně je to chytré. Ano… chytré. Kopnout si do bezbranného zvířete. Ukázat, že nemá zábrany něčemu – nebo někomu – ublížit. Srovnat si pořádek. Nastoluje tím očekávání, aniž by se mě musel byť jen dotknout. Na vesnickou holku by to zabralo. Možná by si dokonce dala záležet, aby se mu úsměv nevytratil z tváře. A aby nedopadla stejně jako ta kočka. Skoro bych mu zatleskala.
Plamen v mém nitru však neposkočí jako svíčka rozechvěná průvanem, místo toho mnou pohne touha mu ublížit. Temná touha zatínající mrazivé prsty do duše. Nikdy jsem k tomu neměla sklony. Přese všechno, co nás učili, jsem to nikdy neviděla jako nic jiného než nástroj a nepatřila mezi ty, kteří by se snad nechali strhnout ke rvačce mimo výcvik. Teď na mě doléhá palčivé vědomí, že bych věděla, přesně jak mu ublížit, a že jsme ty pohyby každodenně zdokonalovali už dlouhá léta. Stačilo by se dostat blíž. Možná trochu zacukrovat, aby polevil na pozornosti. Dát mu, co tak očividně chce. Já… nezabila bych ho. Ne, nechtěla bych si zopakovat to, co se stalo včera. To by nebyl můj záměr. Možná… Možná bych ho chtěla jenom vystrašit. Ukázat pro změnu jemu, že ne každá se nechá a že by to někdy mohla vzít do vlastních rukou, vlastně bych mu tím prokázala laskavost, než dopadne jako bývalý starosta, ale… zbraň nemám. A on je syn starosti, což celou záležitost činí poněkud problematickou. „Hmm,“ udělám měkce, načež se mi na rtech přeci jenom mihne úsměv, „vzali jsme to za špatný konec… Zajímavá volba slov. Takže sem přijdeš, předvedeš, že máš navrch,“ kývnu směrem ke kaluži, „a pak – ne, ne, nech mě hádat, bych se ti měla omluvit za své chování, viď? Možná něco na styl, že bych byla opravdu ráda, kdybychom byli dobrými přáteli. Tak jsi to říkal, že? Inu…“ pohled mi opět zchladne. „Myslím, že by ses měl vrátit dovnitř. Věř mi, bude to tam zábavnější. Na udobřování nejsem ten správný typ.“ Neutíkám. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou a mírně si nakročím, abych se dostala do správné pozice. Pokud se dotkne on mě, dotknu se já jeho. Možná je to syn starosty, ale jedna věc mi hraje v prospěch. Nejsou tu svědci. A on nebude chtít přiznávat, že ho zbila holka. Ne moc. Ne, samozřejmě, že ne moc. Nedovolila bych si Jeho Výsosti ublížit doopravdy, jenom… jenom dost na to, abych ho ze sebe dostala a pak… pak… Ne, tak daleko mi to nepřemýšlí. Jenom vím, že na sebe tentokrát už sáhnout nenechám. Ne jeho. | ||
| |||
| Společenské hry Na Tobiaszovu poznámku odpovím jen nesouhlasným odfrknutím, ale už ji více nekomentuji. Pravidla. Tohle by se Kazandře výjimečně líbilo. Jen se na chvíli zadívám na rukavici vhozenou uprostřed stolu, zatímco Tobiasz mizí kamsi do dveří na dvůr. Zvládne to. Zvládne jednoho vesnického holomka, pokud jí bude dělat problémy. Kývnu souhlasně, než se opět začnu věnovat osazenstvu u stolu.
Ujištění, že se nebude hrát o peníze mne docela uklidní. Tohle totiž byla zrovna komodita, kterou jen neoplývala. Vlastně jsem neměla ani groš. Zatímco ostatní povídají, rozlévá se mi v ústech plných režné nepříjemné pálení, ale snažím se to udržet. Nemůžu ji ihned vyplivnou, nebo by to bylo nápadné. Ještě ně… Ještě chvíli…. Když se řeč stočí k vatrám u jezera natáhnu se už po korbelu a rychle se zbavím obsahu svých úst. Fuj! Režnou už nikdy pít nebudu! Potáhnu do plic vzduch nosem, který je najednou nezvykle čistý, ale stále mě v něm pálí. Nikdo si toho ale nevšiml a mě spadl kámen ze srdce.
„Ehm… ehm.. Jistě zábava.“ Přitakám trochu ochraptěle ostatním. „Hmm, nechala bych to na úkolu. Trest zní dost…“ Zarazím se, když si vzpomenu na to, co přesně to znamenalo za zdmi panství a trochu polknu. „..nepříjemně.“ Mlasknu a musím teď vynakládat značné úsilí na to, abych se stále tvářila jakoby nic. Pořád je pro mě těžké všímat si všech detailů v kaleidoskopu světa kolem, ale i tak zaznamenám, že se bratři až příliš často ohlížení ke dveřím, kam zmizela Kaz a poté i Tobiasz. Zatraceně. Semknu rty trochu pevněji, ale se sebezapřením se usměji tentokrát na Timura. „Ohně u jezera… To zní, že to bude skutečně podívaná. Už se těším, až je zítra uvidím.“ Rozpovídám se, zatímco na sobě cítím Valekův pohled.
„Ah, ale jistě, jen nevím, jestli…“ Přeci jen se po něm ohlédnu, než se mi trochuza drhnou slova, když ucítím Valekovu ruku, jak se mi obtočí kolem pasu. „… s vámi zvládnu držet..“ A přitáhne si mě blíže. „… krok.“ Dokončím větu a trochu se ošiji, spíše jako kdybych si chtěla pohodlněji sednout než se vyprostit, protože to se mi stejně jen tak nepodaří. Tedy rozhodně ne nenápadně.
Myšlenky mám i tak zamlžené, a tak něco, co by mě jindy trápilo rozhodně více, teď neberu jako něco tak strašného. Přesto je to nezvyklé. Tak nezvyklé, že mi to popožene krev v žilách, srdce poskočí a donutí mě to přemýšlet pouze o přítomnosti místo toho, aby mi myšlenky sklouzávaly k tomu jedinému jménu mrtvé ženy, které mi v hlavě zní od té doby, co mi ho tam pan Zlatovláska nasadil.
„Tohle už je ten úkol?“ Otočím se s povytaženým obočím na Valeka, z kterého doslova cítím kovárnu. Jestli bych dříve pochybovala o jeho historce o kovářském učni, teď jsem měla potvrzení, že nelhal. Ostatní dělají, jako kdyby se nic nedělo a dobře tak svému druhovi sekundují. Vážně všichni za jednoho… Musím se tomu ušklíbnout.
„Ale no tak. Netvrďte mi, že s těmi dvěma odešla veškerá zábava od stolu. Proč bychom nemohli hrát dál?“ Ač tu otázku směruji na všechny, dívám se při odpovědi na Valeka, protože to vypadá, že teď to tu vede on.
„Hmm, ne nemůžu. Musela bych se prvně zeptat Kaz.“ Nakloním hlavu lehce na stranu, ale neuhýbám jí dozadu, i když jsme tak blízko. To by byla jen známka toho, že se bojím. A já se nebojím. Naopak mě napadne další možné řešení současné situace.
„Ale pro teď můžeme myslím hrát, když už nemáme nic lepšího v plánu.“ Povzdechnu si a jen na okamžik zavadím pohledem o Valeka. Víc už ale nedodávám ani nenaznačuji. Sama se naopak přistihnu, že mě tohle hraní si s ostatními rozproudilo krev v těle. Možná ještě více než notná dávka alkoholu, která jimi koluje. Je to něco, co jsem nikdy ve Společenství nemohla tahle bezostyšně praktikovat, ale tady… Tahle chůze na ostří nože mě až nečekaně baví a adrenalin dává zapomenout na jiné...tíživější věci. A já se ho teď jen tak dobrovolně vzdávat nechci.
„Snad se Kazandra vrátí dřív než náš doprovod…“ Zabloudím výmluvně trochu posmutnělým pohledem k našemu stolu. Jistě si museli všimnout Werthera, dokud tu ještě byl s námi a pokud ne, teď by jim mělo v hlavě zacinkat pár zvonků. | ||
| |||
|
Trochu "přitvrdit"
Elzbieta „K čemu by bylo mít pravidla, kdyby se nedodržovala, hm?“ nenechá se Tobiasz odbýt, když si trvá na svém. Dvě věci do banku. Nezdá se, že by to někdo krom vás chtěl, jakkoliv rozporovat, a tak je cestou nejmenšího odporu vyhovět. Náramek od tebe, rukavice od Kazandry, se kterou si vyměníš místo mezi Valekem a Tobiaszem. S tvojí přítomností se atmosféra opět uvolní, ačkoliv něco… Jako by něco stále viselo ve vzduchu. Jako bys nebyla tou jedinou, kdo něco předstírá a hraje.
Naštěstí se Kaz nikdo nesnaží zadržet, a tak zůstáváš u stolu s mladíky sama. Před tebou přistane namísto výzvy další režná – ne, nemáš příliš na výběr. Ostatní poté své sáhnou a bez váhání ji do sebe obrátí. Hliněné panáky cinknou zpátky o stůl a na tebe se upře Valekův vyčkávavý pohled. To se už zvedá Tobiasz a ať už naznačuje cokoliv… Kazandra to bude muset zvládnout. Nějak. Ne, ze své pozice skutečně nemáš, co bys s tím mohla udělat. Jmenovaný tvá slova jen odmávne a zbytek stolu se zasměje.
„Ne, o peníze ne. Však my o ně taky nehráváme, má to být zábava,“ ujistí tě jeden z bratrů, zatímco se Timur natáhne po balíčku karet a začne ho promíchávat.
„Hmm,“ chopí se slova Valek, když mladíky vyzveš k vysvětlení nových pravidel a natáhneš po panáku režné. „Vymyslíme něco jiného místo banku. Jak říkal Urban, má to být hlavně zábava, ne? A ta tvá společnice se stejně netvářila na to, že by tam chtěla cokoliv dávat, takže… Místo banku úkol? Trest? I když, asi záleží na úhlu pohledu,“ pobaveně se ušklíbne.
„Ty ohně budou u jezera. Velké a menší vatry, přes které se pak večer i skáče a tančí se kolem nich,“ odpoví na tvoji další otázku Timur, co si stále spíše hraje s kartami než cokoliv jiného. Bratři občas zalétnou pohledem ke dveřím, ve kterých právě zmizel Tobiasz a…
… jestli je něco horšího než pít režnou, tak držet si těch pár loků v ústech. Alkohol pálí a není to vůbec příjemné, během chvíle ho cítíš snad všude, dost možná i v nose. Po korbelu se zbytkem zvětralého piva, jediné památky na Werthera, co vám tu zůstala, se natáhneš tak akorát včas. Déle bys to dost možná už nezdržela, ne bez toho, aniž by to na tobě bylo poznat. Ovšem zdá se, že ti tvůj malý trik prošel, nikdo se po tobě podezřívavě nedívá.
„No, už ne tak často jako dříve, ale když je příležitost, tak proč si trochu nevyhodit z kopýtka…“ houkne Urban a ostatní pokývou hlavou.
„… hm, k čemu další místní slečny, když jsi tu ty?“ ozve se Valek, který se osmělí tentokrát dost na to, abys ucítila jeho paži kolem svých beder, jak tě vezme kolem pasu a trochu si tě přitáhne blíže. A rozhodně to nepůsobí, že by tu ruku chtěl dát v dohledné době pryč. Je cítit potem, alkoholem a kouřem, možná i trochu tou zvláštní železitou vůní, snad spojenou s kovařinou. Jeho ruka možná hřeje, pálí na kůži i přes vrstvu oblečení. „Hm, bez Tobiasze a Kazandry stejně asi nemá moc cenu hrát…“ zamručí vzápětí o poznání tišeji, zatímco ostatní mladíci u stolu řeší snad něco ohledně zítřejší slavnosti, těžko říci, trochu ti to splývá, když je Valek náhle tak blízko. „Možná… By ses chtěla taky na chvíli projít?“ zeptá se tě, když se k tobě skloní a přitáhne si tě ještě blíže. Kazandra Po mistrovi skutečně není nikde ani vidu ani slechu. Marně se rozhlížíš a hledáš, čeho by ses mohla chytnout. Ovšem pokud tu není – musel někudy odejít, ne? Možností je hned několik, mohl projít do stavení, nebo snad to vzít přes chlívek? Někomu jako Werther by pravděpodobně nedělalo ani problém přelézt nízkou střechu chlívků nebo vylézt z půdy. Kdo ví. Možností je několik, ovšem času málo a jediným, kdo by ti snad mohl něco říci je kočka, co se ti s vrněním proplétá mezi nohami.
Jakmile ji pohladíš a prsty sklouznou po hebké srsti, kočka spokojeně zavrní a začne se ti o ruku otírat hlavičkou, zatímco u toho slastně přivírá oči. Dokonce ani když se opět narovnáš, tak se od tebe nevzdálí, vlastně ucítíš, jak ti o lýtko zavadí její tlapky, jak se na sebe snaží upozornit. Aspoň do okamžiku, než se ozve vrznutí dveří, kterými jsi sem přišla.
Kočka poskočí a v další chvíli se ta nevěrnice podobna mourovaté šmouze rozeběhne směrem otevřeným dveřím, aby se protáhla dovnitř do lokálu mezi nohami Tobiasze, jehož siluetu okamžitě poznáš. Tvá slova takřka zaniknou v kočičím zavřísknutím, když se jeho noha ve stejnou chvíli pohne a bez milosti běžící kočku nakopne a odhodí zpátky do dvora. Mourovaté útlé tělíčko se přetočí ve vzduchu a se syčením a prskáním dopadne přímo do kaluže vody uprostřed dvora.
To už ta sebou mladík zase rychle zavře dveře. Dokonce i skrze zavřené dveře a okenice sem doléhá halas z hospody. Bylo by tam vůbec slyšet cokoliv ze dvora? Hlasy… Křik… Cokoliv…
„Myslím, že zábavu uvnitř klidně na chvíli oželím,“ drobně se ušklíbne a pokrčí rameny. S tím vykročí přímo k tobě, ani se nesnaží zastírat cokoliv jiného. Nikam nepospíchá, jakoby snad schválně šel pomalu a natahoval to. „Víš, říkal jsem si, že jsme to možná vzali za špatný konec…“ prohodí jako by mimochodem a usměje se. Za jiných okolností by to byl pěkný úsměv. Skoro až šarmantní. Na místní dívku by dost možná mohl udělat dojem… Syn starosty… | ||
| |||
| Zábava … nechceš přijít o všechnu zábavu. Ukázat mu, s kým si zahrává, přelámat mu prsty nebo mu alespoň dupnout na nohu, to by byla zábava. Mám sto chutí mu ještě něco říct, ale ostrá slova se mi podaří zabrzdit a věnuji mu jenom pohled. Nesmím se nechat vyprovokovat, jenom bych to ještě zhoršila. A přitížila Ele. Ne, nejlepší bude najít mistra, zaplatit a vrátit se do toho zatraceně prťavého kamrlíku. Kdo by to řekl, že se na něj budu těšit. „Hmm,“ udělám v odpovědi na Elina slova, ale přeci jenom se zastavím. Zamotá se mi hlava a dlaní se musím zachytit stolu. Je to jenom chvíle, než z kapsy vytáhnu rukavici a přihodím ji k náramku. „Dorovnáno.“ Naše pohledy se střetnou. Usmívá se. To ona umí, zatímco já mám pocit, že se místnost zmenšuje a stěny se nebezpečně přibližují. Nezaváhám. Role jsme si i tentokrát rozdělily jasně, takže rychlým krokem – nebo alespoň tak rychlým, jak jsem teď schopna, aniž by se mi přitom zamotala hlava – zamířím ke stejným dveřím, za nimiž zmizel mistr. Musí tam být. Musím ho najít. Prudce se opřu do dveří a vykročím do studené noci. Asi bych měla být Ele vděčná, že mi vybojovala kabát, ale jenom zhluboka vydechnu a zavřu oči. V uších mi duní tlukot vlastního srdce a v žilách mi vře. Nezvládla jsem to. Ani trochu. A dokonce se mi ani nedaří uklidnit. Ani trochu. Připadám si stejně jako před pár dny ve městě. A stejně jako před pár dny to za mě řeší někdo jiný. Podobné situace bych měla být schopna zvládnout, ale… místo toho, abych je řešila s přehledem nebo snad s úsměvem, mě vždycky zaženou do úzkých. Nevím proč. Matka se v nich vyžívala. „Na světě není muž, který by odolal krásné ženě,“ říkávala s oblibou. Myslela tím samozřejmě sebe samou a nikoho jiného. Pokud někoho chtěla, daný muž se považoval za šťastlivce. „Je to zbraň, drahá. Všechno, co děláš. Co vidíš, co si o tobě myslí, v co doufají. Jenom se s tím musíš naučit zacházet…“ Tehdy mi to nedávalo smysl. Možná mi to ani teď nedává smysl, i když už nejsem malá holka a vím, co tím myslela. Mně… je asi příjemnější zůstávat na pozadí. Vždycky jenom vrána, která sedí na střeše a pozorným pohledem korálkových očí sleduje situaci.
Mistra nikde nevidím, jenom dlouhé stíny rozmáhající se bezútěšným dvorem. Musel tudy přeci jít. Že by pokračoval těmihle dveřmi nebo snad tamtěmi? Namátkou se dostat do pokoje některého z hostů, nebo snad obytné části domu, není dobrý nápad. Nakrčím obočí. Pomalu se vydám hlouběji do tmy noci, dokonce nahlížím do oken, jestli v nich něco – nebo někoho – nezahlédnu, když v tom… Trhnu sebou. Zašramocení na střeše mě přiměje zaklonit hlavu a snad se i pohledem otřít o hvězdnou oblohu, než se ze tmy vynoří mourovatá kočka. Chvíli jí opětuji pohled. Napětí ze mě opadá jenom pomalu, ale pak se ušklíbnu a zatřesu sama nad sebou hlavou. Tohle je směšné. Měla bych se uklidnit. „Ty jsi našeho mistra neviděla, co?“ prohodím, když se mi s vrněním otře o nohu. Neodeženu ji, dokonce se k ní sehnu a pohladím ji po studené srsti. Kočky jsem měla vždycky ráda. „No, něco mi říká, že bys mi to stejně neřekla. Každopádně marníš čas. Nic nemám,“ zamručím pragmaticky. … a já ho marním také. S povzdechem se napřímím, strčím ruce do kapes a rozejdu se k chlívku, abych zjistila, jestli se tamtudy nedá někam projít. Že to bylo první místo, kde jsem mistra hledala, pak nebudu nikomu říkat. Někde tady být musí. A já vlastně jenom doufám, že není v něčím pokoji. Dveře se znovu otevřou a dvorem se rozežene světlo. Bezděčně se ohlédnu. Ne, ani tentokrát Tobiaszovi nevěnuji zrovna vstřícný pohled. Je vůbec nějaká šance, že sem nepřišel za mnou? Po tom, co se stalo vevnitř, si na něj raději dávám pozor. Hlídám jeho pohyby, snažím se odhadnout vzdálenost, ale… Samotné už je mi jasné, že hlava zaostává za dobrými úmysly. „Myslím, že přicházíš o všechnu tu zábavu vevnitř,“ podotknu bez tónu. | ||
| |||
| Triky a iluze „Skutečně rovnou dvě?“ Založím ruce v bok a s mlasknutím sjedu pohledem od hlavy až k patě Tobiasze, který to evidentně nechce nechat být, i když jsem tak pěkně poprosila. To, že mě jeho rozhodnutí nepotěšilo, se ani nesnažím skrývat. „Chápu, že štědrost je jen na příděl, ale jestli na tom tak trváš Tobiaszi...“ Začnu rozepínat jeden z mých náramků na ruce, který pak hodím doprostřed stolu.
„Pozor pánové, tohle je dovozové! Vidíte ty detaily? Muránské sklo. Znáte? Ne? Nikdo? Hmm, to bude asi doména hlavně děvčat. Za tohle vám utrhají ruce. Na to vemte jed. Tedy pokud to nevyhraji zase zpátky.“ Zazubím se a kývnu na Kaz, která se už zvedá. „Přihoď něco, Kaz. Ať mě tu neoškubou jako kuře ještě než vůbec začnu hrát.“ Nechám už na Kaz, aby dorovnala aspoň část svého dluhu a pak se posadím místo ní. Většina pozornosti se upírá na mě, což jsem chtěla, jen ten Tobiasz nevypadá příliš ochoten Kaz nechat jen tak jít. Všímám si toho, jak na ní čas od času visí pohledem. Že by ho až tak učarovala?
Přisunu si korbel s rozpitým pivem, který jsem zde před tím nechala. Vůbec se mi do toho zvětralého piva nechce, ale lepší něco mít před sebou než vyfasovat zbrusu nový a plný. „Jasně, jasně… Hlavně to trochu rozdýchej. Mi to tu nějak společně zvládneme, že pánové?“ Odpovím Kaz zvesela a jen krátce na ni pohlédnu, aniž bych si ale dovolila byť jen na okamžik přijít o svůj pobavený úsměv. Tak už běž holka!
„…Ale no tak. Další režné?“ Zaškaredím se, když Tobiasz objedná další rundu. A mimoděk si vzpomenu na varovná slova pana Zlatovlásky. Jistě, vím moc dobře, že bych už neměla dál pít, ale… Ale nic nenadělám, protože přede mnou stejně jako před ostatními přistane další sklenka té prokleté tekutiny. Hlavně se tvářit sebevědomě! Napomínám se v hlavě a je pravda, že ten opatrný hlásek je i teď dost upozaděn alkoholovým oparem, přes který se ozývá jen jeho slabé volání. Ne, rozhodně jsem venku zázrakem nevystřízlivěla. Jen krátce pohlédnu na záda Kaz, které mizí mezi dveřmi na dvůr a přitáhnu si i tu malou sklenku.
To už se ale zvedá Tobiasz. Možná až příliš brzo po Kaz. Smích bratrů také neznačí nic dobrého, ale… Ale nemůžu za ni zvládnout vše. Jednoho snad dokáže srovnat, pokud by opravdu šel za ní. Kultivovaně srovnat. Ne jako tu služebnou. „Tak si pospěš, ať moc dlouho nečekáme.“ Oplatím mu úšklebek, ale to je tak jediné, co s jeho odchodem udělám. „Vypadá to, že začala ta část, kdy se lidé neustále trousí od stolu.“ Prohodím pobaveně k ostatním, než zachytím Valekovu výzvu doprovázenou sebevědomým úsměvem.
„Hmm, jestli se nebojím?“ Otočím se na něj a oplatím mu stejnou mincí. Jen možná o malinko víc přimhouřím oči, než si opřu ruku o desku stolu a hlavu položím do dlaně. „A o co by mělo jít? Nemám zájem hrát o peníze. Jak říkám, ráda bych si užila i zítřejší den a trhy, ale vy máte přesilu. Je mi jasné, že budu také prohrávat. I tak ale… Ne, nebojím se.“ Povytáhnu koutek rtů do křivého úsměvu, než sklouznu pohledem z Valeka na ostatní. „O co tedy jde? Ah, ještě tady tohle…“ Natáhnu se pro skleničku režné, kterou lehce otočím mezi prsty. Jak to udělat? Jeden trik by snad šel použit, jen to bude… nepříjemné.
„Tak pánové, do dna a pak mi můžete povědět o těch nových pravidlech. Navíc, kde že jsi Valeku říkal, že budou zítra hořet ty ohně?“ Rozhodím pár otázek, než zvednu sklenku společně s ostatními ke rtům a napiji se. Tedy ne tak úplně. Tekutinu si podržím v ústech a hraně se zapitvořím, jak by se dalo jistě čekat od dívky, která do sebe právě kopla tvrdý alkohol. Ještěže toho není tolik, ale i tak to začíná nepříjemně pálit na jazyku. Nemůžu se jí zbavit ale hned. To by bylo nápadné. Proto poslouchám odpovědi ostatních a přikyvuji, abych se až tak po půl minutě, kdy to vypadá, že se blíží má řada, natáhla po půllitru piva, abych trochu opět zdánlivě upila, ale ve skutečnosti režnou nenápadně vyplivla do rozpitého korbelu. Stejně to pivo už bylo zvětralé.
„A sedáváte tu takto často? Proč tu vlastně nejsou žádné další místní slečny?“ Zeptám se vlastně vcelku na logickou otázku. Je to divné, ale nebýt obsluhy, tak tu nikde moc ženy nevidím. Copak ženy do hospod nechodí? | ||
| |||
|
Společnost
Kdy se situace takhle zvrtla? V kterém bodě se to celé zlomilo a objevil se ten strmý pád dolů? Otázku, kterou si kladete dost možná obě. Ela vchází do hospody, mladík se jí nesnaží zadržet, ani ji nenásleduje. „Tohle už mi nikdo neodpáře, co?“ ušklíbne se akorát v rozloučení, „hm, tak… Aspoň pro mě udělej to, že už nebudeš pít. V téhle společnosti by to mohlo bolet,“ dodá polohlasně, ovšem to už Ela mizí za dveřmi. Zorientovat se v situaci jí chvíli trvá, scéna, kterou opouštěla se podstatně liší od té, které je nyní svědkem.
Kazandra působí vyděšeně, cuká sebou a snaží se bránit. Zdá se ovšem, že to mladíky spíše akorát o to víc vyburcuje. Tobiasz se vítězoslavně ušklíbne, když se mu podaří dostat jednu z její rukou z rukávu kabátce, Valekovy prsty se bolestivě zarývají do šíje a paže, stejně se jí do břicha nepříjemně vrývá deska stolu, ke kterému ji tlačí a nutí se nad ním hrbit. Je to tolik jiné oproti výcviku. Stačil by jeden dobrý úchop, ovšem alkohol a panika z toho, že se to děje doopravdy a náhle to není jen hra, dělají své.
Když Ela promluví a vykročí houpavým krokem ke společnosti, co tu zanechala… Timur tiše sykne, ještě než stačí cokoliv říci, aby upozornil své kumpány. Valek Kazandru rychle pustí, jakkoliv Tobiasz své ruce pryč nedává, ale aspoň přestane ve snaze z ní ten kabát strhnout – stejně tak povolí i jeho stisk. „O tom ani nepochybuj,“ ujistí Elu Valek a usměje se na ni, jakkoliv krátkým pohledem střelí k černovlásce, která dosud byla jejich objektem zájmu. Nicméně Elzbietě se hravě podaří k sobě přitáhnout pozornost, když mladíky zahrne vodopádem slov – no, i přesto, že se občas zadrhne či jí na nějakém tom slovíčku klopýtne těžký jazyk. Je… Těžké přemýšlet jasně, možná proto se jako jedinou variantou řešení situace jeví poslat Kazandru pryč. Do bezpečí? Najít mistra?
„No, možná jsme se nechali všichni trochu unést,“ ušklíbne se Tobiasz a přeci jen pomalu pustí Kazandru úplně. „Nicméně když se tedy nabízíš… Tady tvoje kamarádka měla dát do banku dvě věci, hm? A tentokrát žádné triky,“ dodá vyzývavě, jakkoliv se pohledem ještě chvíli pozdrží na Kazandře, která ho přeci jen zajímá o něco více než Ela. Zvláště když se i ona vloží do hovoru se svojí žádostí o svolení… Která dopadne na úrodnou půdu. „Ale nebuď pryč dlouho, nechceš přeci přijít o všechnu zábavu. Hm… Co takhle trochu popojet? Hej, Amálo, přines nám další režné,“ houkne Tobiasz rozšafně na mladou děvečku procházející kolem, kterou tím trochu poleká.
Kazandru se už nikdo nesnaží zadržet, když vstává od stolu. Svět se jí trochu zhoupne před očima, ale ustojí to. Chce to… Jen se soustředit, když vykročí mezi stoly směrem ke dveřím vedoucím na dvůr, kterými předtím odešel Werther.
„Tak popojedem, ne? Možná bychom mohli trochu změnit pravidla a… Přitvrdit. Tedy pokud se nebojíš, Elo,“ promluví Valek a o chvíli později před vás děvče začne stavě další malé pohárky s tou proklatou režnou.
Kazandra zmizí na dvoře, kde ji ovane chladný noční vzduch. Je zde tma, kterou protkává akorát měkké světlo jedné olejové lampy pověšené na háku u dveří. Působí to zde… Zvláštně bezútěšně. Dvůr je uzavřený, dá se tudy projít do chlívků a patrně i obytné části domu, kde bude bydlet hostinský s rodinou. Nebo to je ubytování pro hosty? Těžko říci. U stěn stavení leží sudy, kusy dřeva i jeden rozbitý postroj na koně. Uprostřed dvora je kaluž vody odrážející bledý srpek měsíce na noční obloze a v jednu chvíli se ze střechy ozve šramocení, než vzápětí do tmy zasvítí dvě velké…
… kočičí oči. Mourovatá kočka táhle mňoukne a ladně seskočí ze střechy dolů, než se s vrněním vydá směrem ke Kazandře.
Nicméně sotva pár minut po černovlásce se od stolu nečekaně zvedne Tobiasz. „Omluvte mě, příroda volá,“ zahlásí s úšklebkem a kdoví z jakých důvodů tím pobaví oba bratři, kteří se… Rozesmějí. Přesto v tom smíchu je něco… Něco. A s tím se mladík rozejde z hospody pryč – o dost jistějším krokem než předtím Kaz. A také nepochybně ke stejným dveřím na dvůr… | ||
