Andor.cz - Dračí doupě online

Po mých slovech se rozhostí nepříjemné ticho. Seknu po Tobiaszovi pohledem, ale už nestačím říct ani udělat nic dalšího, než se ruka jeho přítele přesune z ramene na krk. Že by mi opravdu ublížili – tady, uprostřed hospody, před všemi těmi lidmi –, pochybuji. Bylo by to hloupé. Srdce se mi však rozbuší rychleji a svět se na okamžik rozmaže, jak nedokážu zkrotit myšlenky kutálející se jako skleněnky do nejhlubších nor mé představivosti. Tahle pozice je… nebezpečná. Vím to. Vím to až moc dobře. Učili nás ji. O to nepříjemnější jsou teď Valekovy prsty zatínající se do krku, až se kousavý chlad rozlévá po zatnutých zádech. Nepohnu se. Jenom dlouze potáhnu vzduch skrze rty a pak ho zase vydechnu.

Přátelé… Mám co dělat, abych si nad tím slovem navzdory hlasitému tlukotu srdce a drhnoucímu se dechu neodfrkla. Zvednu bradu tak, jak mi to Valek dovolí. V zelených očích mi doutnají uhlíky zlosti a možná i pohrdání. Takhle se tady chovají k přátelům? Pravda, doma v sídle máme určité hranice posunuté. Všichni se chceme zavděčit, plníme úkoly a někdy se stavíme i proti sobě. Pak se může stát to, že některé věci nezůstanou utajené. Nebo že někdo využije příležitosti, jistě, ale nikdy bychom na sebe nevztáhli ruku. V jistém, dost možná zvráceném smyslu toho slova jsme jediná rodina, která nám zbyla.

„Co…“ přejde mi přes rty.

Teď, když pochopím, o co mu jde, se mi do pohledu vlije i štědrá dávka paniky a navzdory hluboko zarytému vědomí, že by bylo lepší se nehýbat, sebou trhnu. Pokusím se Valekovi vykroutit z držení. Marně. Samozřejmě, že marně. Drží mě pevně, tělo neposlouchá zdaleka tak, jak bych potřebovala, a v téhle pozici si moc vyskakovat nemůžu, ale… něčemu ve mně to zkrátka nedá.

Dívčí hlas, který v první chvíli ani nepoznám, protne vzduch. Chvíli mi trvá pochopit, proč stisk povolí a kluci se zklidní. Pak se u stolu objeví Ela. Pohled jí opětuji, abych bych plně chápala, co říká, a pak pomalu přikývnu. Jo, teď asi… vypadám hrozně. Neskáču jí do řeči, jenom se nervózně ošiji a – no, když už si nevydobydu osobní prostor, tak se aspoň napřímím, abych si nepřipadala tak zatraceně… bezbranně. Není to příjemný pocit, vlastně to ani není pocit, na který bych byla zvyklá. Jistě, mistři někdy přikročili k ráznějším trestům, někdy to bolelo opravdu hodně a někdy se přihlásil o slovo strach, ale vždycky jsem věřila, že to dělají pro naše dobro a že jim na nás záleží. Svým způsobem. To tady neplatí, ne. Mohlo to dopadnout opravdu špatně. A pořád může.

„Ano… Nepřipadám si úplně nejlépe,“ dostanu ze sebe přidušeně. „Asi… Asi jsem toho moc vypila. Jo, trochu si provětrat hlavu zní jako dobrý nápad. Určitě mi to udělá líp,“ začnu se pomalu – a opravdu jenom pomalu – zvedat. „Pokud dovolíte…“

Není to vyloženě otázka, ne. Nepřinutím se do toho vložit ten patřičně tázavý tón a ještě to doprovodit úsměvem, jak bych možná měla, ale přeci jenom se sebezapřením kmitnu pohledem k Tobiaszovi. Tohle pěkné, podřízené gesto by se mu mohlo líbit. Parchantovi. A mně by mohlo dovolit se vzdálit. Vyrazit na dvůr. Těmi dveřmi, kterými zmizel mistr. Raději bych nepřiznávala, co se tady vlastně semlelo, a nerušila ho od čehokoliv, co má zrovna na práci, ale… záleží mu na nás. Pomůže.

„Budu hned zpátky,“ dodám tišeji, pokud mi dovolí se vysoukat z lavice. Skoro jako slib Ele.

Kazandra

Je až zarážející na kolik to je jiné oproti všem těm lekcím za zdmi sídla Společenství. Je třeba se rozhodnout, co dál – a to hned, než věci začnou být doopravdy ošklivé. A tentokrát se nejedná jen o pouhý výcvik, kde je možné vrátit se zpátky na začátek a zkoušet to tak dlouho, dokud to nebude správně. Je jen teď a tady. Valekův stisk na tvém rameni a Tobiaszova ruka na zádech.

Promluvíš a tvůj hlas zní náhle tak jinak. Není v něm ani stopa po vřelosti či přátelském tónu stejně jako v slovech, kterými se do mladíků nemilosrdně opřeš. Rozhodně je nešetříš a vlastně se o jakoukoliv opatrnost či šetrnost ani nesnažíš. Musíš se ovšem soustředit na všechno, co říkáš, aby se ti hlas nezadrhával a dokázala jsi jasně artikulovat a nepletl se ti jazyk. Jakkoliv se ti do téhle doby zdálo, že ten alkohol zase tolik v hlavě necítíš… Jako by některé zábrany spadly a místo toho se objevily jiné.

Navzdory veškerým snahám a soustředění se nezdá, že by tvůj proslov zakončený jasným odmítnutím vybrat si mezi bankem a úkolem, měl ten kýžený efekt. Jakmile domluvíš, nastane na chvíli ticho, než to vyvolá napříč stolem skoro až zlověstné pobavení.

„Jediný, kdo tu kazí příjemný večer jsi ty,“ odpoví ti s úšklebkem ve tváři Tobiasz. „A zdá se mi to, nebo ti právě vyhrožovala, Valeku?“ dodá s hraným zamyšlením.

„… a ještě ke všemu tak hloupě,“ doplní ho Timur.

„Možná by sis to měla ještě trochu promyslet, hm?“ ozve se nakonec i od Valeka, zatímco se jeho dlaň přesune po tvém rameni k zátylku, za který tě chytí jako bys nebyla ničím víc než zatoulaným kotětem. Zároveň s tím tě chytí druhou rukou za paži. Nezdá se, že byste upoutali číkoliv pozornost, navzdory atmosféře u stolu to zatím stále působí nevinně.

„A mezitím by nebylo od věci dát ty dvě věci do banku. Pro pořádek. Říká se přeci, že právě ten dělá dobré přátele, ne? Měla bys chtít, abychom byli dobří přátelé,“ zaslechneš směrem od Tobiasze. „Takže… Co to bude? Co třeba ten kabát? Stejně je tady teplo a nepotřebuješ ho,“ rozhodne za tebe. Ne, rozhodně se tě nikdo neptá na tvůj názor, když tě chytí i Tobiasz, aby z tebe za pomoci Valeka ten kabátec stáhl bez ohledu na… Cokoliv. Ostatně dle toho, jak se ostatní zasmějí… To stále vypadá jako zábava. Škorpení se mezi kluky a děvčaty.

Valek má opravdu sílu, dost na to, aby tě udržel, zatímco Tobiasz z tebe kabátec se škubnutím rve dolů. Jestli se přitom poničí… To ho zřejmě příliš nezajímá.

Elzbieta

Mladík, jehož jméno vlastně stále neznáš kromě té bolestně známé přezdívka „Zlatovláska“, tě pozorně sleduje. Ne, není to zrovna reakce někoho, kdo se dozvěděl, že zemřela jedna neznámá žena, která ti jen párkrát vykládala karty. Nicméně celé je to zvláštní. Znamená to, že Agniszka musela skutečně zemřít krátce poté, co tě prodali Hledačce. Možná… Možná hned? Mohlo to souviset?

A pak na něj promluvíš s naléhavostí, která jej viditelně zaskočí. Povytáhne obočí a vzápětí jej svraští, zatímco si tě prohlíží.

„Proč to není bezpečné? Tohle mi budeš muset upřesnit,“ vybídne tě a nepůsobí to, že by to jen tak chtěl nechat být. Na to jsou obavy a strach vepsané do tvé tváře až příliš velké.

„Počkat, počkat, počkat… Nemůžeš něco takového nakousnout a pak se jen omluvit a utéci. Ve vyprávění o záhadné krásce to zní možná správně dramaticky, ale ve skutečnosti…“ vyhrkne rychle, zatímco seskakuješ ze sudu dolů. Tedy… Spíše se dolů svezeš a je to opět jeho ruka, která tě zachytí a podrží, aby se ti svět zbytečně nerozmazal a nerozhoupal do všech světových stran.

„Nebojím se. Věř mi, slyšel jsem už dost divných a nebezpečných informací, o kterých by bylo lepší nevědět,“ ujistí tě. Na místě tě ovšem rozhodně nedrží násilím, pokud chceš i přesto pokračovat do hospody, vykročí po tvém boku, aby tě mohl případně podepřít. „Nicméně… Nutit tě nebudu, hm? Ale mohli bychom začít nebo skončit aspoň tím, že mi řekneš své jméno,“ na jeho vážné tváři se na okamžik objeví úsměv. Nebo aspoň jeho náznak.

S tím se i zastaví, jak se zdá, tak do dveří s tebou nepůjde a nechá tě projít samotnou vstříc hlučnému lokálu, kde… Kde se na první pohled nic nezměnilo. Na ten druhý… Naskytne se ti pohled k vašemu stolu, který nedává smysl… Kazandra sedící mezi Valekem a Tobiaszem úplně nepůsobí, že by se bavila – rozhodně ne tolik, jako mladíci u stolu, pro které je vcelku zábavnou podívanou, když se ti dva snaží dívku svléci ze zeleného kabátu.

Pozorně mladíky sleduji. Od rozesmátých bratrů přes zjevně potěšeného Valeka až k opatrnému Timurovi a záchvěvu zlosti v Tobiaszově tváři. Zdá se, že jsem se svými slovy trefila do černého. Nebo spíše kuřího oka. Tak pan si rád připadá důležitě, hm? Možná tuhle vlastnost sdílí s otcem, přeci jenom si místní starosta dal zatraceně záležet, aby letošní slavnost byla mimořádná. Nic na to neřeknu. A ani se nezaleknu. Ne, kdyby tušil, s kým má tu čest, bál by se on, jenomže on to neví a dnes tu hrajeme trochu jiné role. Nepříjemně mi to svazuje ruce.

Obzvláště když už se nadzvedám a těžká dlaň mi dopadne na rameno. Nestačím se po ní ohnat, vlastně zareaguji trestuhodně pomalu. Tohle… Tohle se stát nemělo. Nevybíravě dopadnu zpátky na lavici a Tobiasz se přisune opět blíž. Tentokrát už se neváhá mě dotknout. Takhle to tedy bude, dobrá. Z očích se mi vytratí i poslední kapky předstírané vřelosti. O úsměv už se ani nepokouším. Naopak se napnu jako struna na houslích, už-už připravená vystřelit a vypíchnout někomu oko, ale pak semknu rty, abych jakékoliv další projevy rozjitřených emocí rázně zarazila.

Myšlenky se mi nepříjemně zadrhávají. Chvílemi poskočí o pár kroků, aniž bych přesně věděla, jak jsem se z bodu A dostala do bodu B. Potřebovala bych se soustředit, pečlivě uvážit svůj další krok a spočítat si, kolik času vlastně uběhlo. Ela říkala, že se vrátí během jedné nebo dvou her, takže… takže bude možná nejlepší počkat. S lidmi to uměla. Ukecala by to i tentokrát? Snad. Nepřipadám si však zdaleka tak nad věcí jako obvykle, ne, mladíkova dlaň se mi propaluje vrstvami oblečení, jako bych na sobě měla kousavý svetr a stojí mě veškerou sílu vůle, abych se znovu neošila. Tohle byl tak strašně špatný nápad.

„Mohla bych se ptát na to samé,“ podotknu bez tónu, i když bych se měla zabrzdit a přistoupit na jejich hru. Měla, jistě. Vím to, ale nedbám na to. „Nicméně se obávám, že by odpověď byla poněkud předvídatelná. A na místní děvčata vám tohle divadélko funguje? Prozatím mi připadá krapet… nepřesvědčivé,“ povytáhnu obočí, „a krátkozraké, Tobiaszi, protože my nikam neutíkáme. Kdepak. Dobře víte, že se zítra plánujeme účastnit slavností. Opravdu si chcete kazit příjemný večer a zahodit tak možnost, že by se na něj dalo zítra snadno navázat? Je to škoda, Valeku,“ pootočím tvář ke kovářově učni, „opravdu to vypadalo, že se Ele zamlouváš. Asi jí ale budu muset říct, že jsme se nepochopili. Co se dá dělat… Já jsem s vašimi hrami každopádně hotová. Nic vybírat nehodlám.“

Ahh, tolik k tomu, že by bylo lepší prostě počkat… Obočí mi maličko cukne, skoro jako bych se chtěla zamračit nebo mě zabolela hlava. Nejraději bych si promnula čelo, ale místo toho výraz opět srovnám a vyčkávavým pohledem kmitnu mezi mladíky. Těch jejich her mám akorát po krk. Nikdy jsem se do ní neměla nechat zatáhnout.

Dobrou noc

„Jojo, pivo a režnou. Přesněji tři a tři.“ Přimhouřím trochu zamyšleně oči, jak se snažím dopočítat kolik toho ve skutečnosti bylo. „Na začátečníka dobré, říkáš?“ Neskromně se pochlubím, jen co záhy opět klopýtnu tak, že se musím po cestě k sudům více zapřít. „No, nerada zůstávám něco dlužná.“ Trochu po něm střelím pohledem, protože slovo službička se mi pranic nelíbí, ale nejsem teď ve stavu, abych to nějak více rozebírala. Ostatně, musím se vyškrábat na sud, který se před tím rozhodně nezdál tak vysoký jako teď.

Houpu nohama ve vzduchu, a tak trochu lituji, že jsem se do toho celého pouštěla. Co jsem po něm vůbec chtěla? Bylo to bláhové, ale… Ale, když padne jméno Agniezky, i tak k němu rychle stočím pohled plný očekávání, jakkoliv jsem se před tím snažila tvářit, že mne to už pranic nezajímá. A mladík skutečně začne mluvit. Ovšem to, co říká…

„První ženě? Ale on přeci…“ Úsměv mi ale rychle zamrzne na rtech, protože mi záhy dojde, že tohle nebylo myšleno žert. Nebylo.

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

Potáhla jsem skrz usoplený nos trochu vzduchu do plic, aby se z pod peřiny ozvalo opět jen tiché zavzlykání. Nemohla jsem spát. Byla to už druhá noc zde a já pořád nemohla spát. Shodila jsem peřinu z hlavy a převalila se se zašustěním látky na bok. Místnost byla potemnělá. Jen za proskleným oknem svítil bílý měsíc. Tak vzdálený. Bála jsem se tu. Byla jsem tu sama. Mezi těmi chladnými kamennými zdmi. Mezi neznámými tvářemi. Žádné barevné stany a veselý ryk kolem. Všechno tu bylo tak tiché, studené a šedé. Bylo to jako kdybych byla v naprosto novém světě, ze kterého někdo ukradl všechny barvy.

Tedy ne. Neukradl. Ta černovlasá žena mi to moc dobře řekla, jak se věci měly. Prodali mě. Ani nevím za kolik, ale prostě prodali, jako dobytek, a nechali odvést. Ani se určitě neptali, kdo to je. A já to také nezjistila. Místo odpovědí na nepohodlné otázky totiž přišla facka nebo hůř. Velmi brzy jsem zjistila, že ta žena je zlá. Skutečně zlá. Přesto jsem si někdy nedokázala pomoci a…

Skrz sevřený krk se mi vydere další zavzlykání a hřbetem ruky sevřenou v pěst si otřu uslzené oči. Nebrečela jsem nebo jsem se o to alespoň většinou snažila. Ne před ní. Ani před ostatními. Ale tady za zavřenými dveřmi, ze mne vše spadlo a v tichu se začínaly připomínat ty věci, o které jsem přišla.

Zvuky oslav. Plácavý zvuk celt stanů ve větru a cinkání drobných ozdob. Zpěv i hádky. Ržání koní i kvokání slepic. Agniežčin hlas, který mi pokaždé přál dobrou noc… Ten konejšivý dotyk na vlasech…

„Dobrou noc, Elo.“ Zakňourala jsem a přetáhla si peřinu zpátky přes hlavu, abych se schovala před tím neznámým strašidelným světem. Do rána bylo ještě daleko.

๑ ๑ ๑

„…Aha. Nemoc říkáš…“ Proklouzne mi trochu přiškrceně přes jinak bolestivě sevřený krk, zatímco ke mně jakoby z dálky doznívají mladíkova slova a v očích mě pálí slzy. Nervózně žmoulám ruce a hledím na ně rozostřeným pohledem a hlavou se mi honí doslova divoký hon myšlenek.

 Myslela jsem, že už jsem se přes to přenesla. Že už mi na těch lidech nesejde, ale bylo to jen bláhové přání. Cítila jsem se, jako kdyby někdo rozbil zrcadlo a já s každým dalším uvědoměním slyšela ten zvonivý cinkot střepů dopadajících na zem. Agniezka je mrtvá. Stejně tak i spousta dalších, které jsem znala. A před pěti lety… Pěti lety, poté, co mne Gretel odvedla. Ano, jistě, mohla to být nešťastná náhoda, a za jiných okolností bych to tak nejspíše i viděla. To ale už neplatilo po včerejší noci a tom, co mi ukázala ta podivná žena ze stínů. Magistr, který zabil mou matku, kvůli tomu, že byla čarodějnice. Jistě, čarodějnice přeci přinášely do svého okolí jen zmar a smrt. Tak se to říkalo. Proč by to tedy teď bylo jiné…Zůstalo jen neštěstí.

„Ne, neříkej mu to!“ Ohlédnu se zničehonic po mladíkovi. Ten tam je ten úsměv, který nosím dennodenně podobně jako šaty. Místo toho je můj výraz smrtelně vážný i i přes ten alkoholový opar, který je stále protivnější a protivnější. „Neptej se na mě. Je to už dávno a nemá to smysl… A hlavně to vůbec není bezpečné!“ Zamrkám trochu rychleji, abych vyhnala těch pár slz z očí. Moc dobře vím, že pro Společenství není problém zbavit se zbytečných zvědavců podobně jako učedníků na útěku. Co by ale ve Společenství řekli, kdyby zjistili pravdu o mé matce? A potažmo i o mně… Ne, ti by mě nenechali odejít. Jsem tak jako tak v pasti. Uteču a zabíjí mě. Neuteču a zabijí mě, až na to přijdou. Polknu, protože mám najednou nepříjemně hořko v ústech a svezu se na zem ze sudu.  

„Promiň. Neměla jsem tě do toho zatahovat. Je to už dávno. Nech to být. Bude to tak pro všechny lepší. Netýká se tě to a bude nejlepší, když to tak zůstane.“ Zapřu se o hranu sudu, narovnám se a shrábnu si trochu pocuchané vlasy. „Už jen kvůli tobě.“ Šeptnu, než se otočím na patě směrem k hospodě, než se přeci jen zastavím a ohlédnu se přes rameno k mladíkovi sedícímu na sudech.

„Já.. měla bych se vrátit. Raději. Každopádně děkuji a dobrou noc.“ Dlouze se nadechnu, než se soustředěně vydám zpátky k hospodě. Jen mimoděk zvednu ruku, abych si otřela oči hřbetem ruky, zatímco rty s každým krokem pomalu roztahuji opět do svého typického úsměvu. Když dorazím ke dveřím, už na nich opět hraje zářivý úsměv, který umí šířit dobrou náladu. Nikdo na mě nesmí poznat, že se něco stalo. Úkol zněl jasně. Musíme se bavit… Opřu se do dveří a vejdu zpátky.        

Elzbieta

„Nemám tušení, kolik jsi toho vypila, ale pravděpodobně ano, neměla. Ne, když jsi tady sama,“ potvrdí ti celkem nemilosrdně mladík a povytáhne obočí. Tentokrát v tom není žádné pobavení hejska, kterého jste potkali tehdy u vozu, ale náznak starosti. Ten se ovšem v další chvíli opět vytratí, když se ušklíbne v reakci na tvůj dovětek ke zhodnocení vlastní situace.

Bez dalších zbytečných řečí či poznámek tě odvede bokem k sudům a teprve poté tě pustí. Chvíli čeká, zda se zvládneš vytáhnout a posadit na jeden z nich sama, než kousek poodstoupí. Pár lidí se po vás podívá, ale to je asi tak všechno.

„… no, jestli jsi pila pivo a režnou, tak se divím, že ještě vůbec stojíš. Ale být tebou, tak už v tom dneska nepokračuji,“ zhodnotí a vzápětí mávne rukou. „Není zač. A žádný strachy, já si tu službičku jednou vyberu,“ usměje se a z jeho tónu hlasu není úplně jasné, zda jen žertuje nebo to myslí vážně.

To už se ovšem rozhoupáváš a odhodláváš k tomu se ho zeptat na to, co tě momentální pálí nejvíce. Nicméně nepřerušuje tě, jen trpělivě čeká, než ze sebe vysypeš důvod, proč jsi s ním chtěla vlastně mluvit. Jen krátce mlčky kývne hlavou, když zmíníš ty od rybníka.

„Hmmm…“ zamručí tiše, když se začneš omlouvat. Vzápětí pokrčí rameny a potřese hlavou, „… dobře, myslím, že bys už vážně neměla nic pít,“ řekne ti s vážným výrazem ve tváři. „V pořádku. Ať už jsi měla s Agniezskou cokoliv,“ povytáhne obočí, „tak… Je mi to líto, ale pokud mluvíš o Bartelově první ženě, tak… Dobře, tohle jsem asi mohl říci lépe,“ povzdechne si. „Bohužel, co jsem slyšel, tak zemřela… No, pět nebo šest let zpátky? Nevím. Nemluví se o tom, ale asi nějaká nemoc, protože nebyla jediný z ansáblu, kdo neměl štěstí. Dost lidí pak i raději odešlo, takže principál nabíral nové lidi, kde mohl,“ vysvětlí ti.

Zatímco mluví, zkoumavě na tebe hledí jako by snad chtěl z tvé tváře vyčíst víc, než by se dalo ze slov. V další chvíli se posadí na sud vedle tebe.

„Když se Bartela zeptám na modrookou plavovlásku z dobY před pěti lety, bude vědět o kom mluvím, že?“ napůl se ptá, napůl konstatuje. „Nepůsobíš úplně jako holka z nějaké místní dědiny. Život a styl světských se na lidech podepíší víc, než by si mysleli,“ utrousí vzápětí, když se váš pohled střetně a pokrčí rameny. „Dokonce i přes to, že už to nedělají a nejsou toho součástí.“

Kazandra

Těžko říci v jakém bodu se to takhle pokazilo. Tvůj malý úskok mohl být brán jen jako omyl, zvláště když se Ela ke konci kola zvedla od stolu a odešla, ovšem… Nemůžeš se ubránit myšlence, že pro mladíky bylo mnohem výhodnější to rovnou označit za podvod. Mohlo to být skutečně jen odchodem Ely? Brali tě za tu… Slabší? Vlastně oproti živelné plavovlásce bylo lehké působit zakřiknutě. Jako… Lehčí kořist. Není to příjemná myšlenka, přesto je vtíravá a s každou další minutou v této společnosti nabírá na jasnější a děsivějších konturách.

Slova o úkolu okamžitě zadrnkají na ty napjaté strunky v tvém vědomí, které ani alkohol nedokázal utlumit dost na to, abys nevěděla, že se řítíš do problému. Dát dvě věci do banku je pouze odklad. Jednou úkol musí přijít. I když jaká je šance, že vyhraje zrovna Tobiasz? I když… Bylo by to lepší, pokud by vyhrál kterýkoliv z nich? Nebo jsi možná jen zbytečně podezřívavá, třeba je právě tohle způsob, jak se mládež mimo zdi Společenství baví.

Trhneš rameny, abys shodila z ramen jeho paži dříve než se stačí obtočit kolem podobna hadovi. Bylo by to tak snadné. Chytit ho za zápěstí a trhnout. Zkroutit mu ruku a pak jediným drobným pohybem… Dokázala bys mu během vteřiny polámat prsty na ruce jako by nebyly více než jen hromádkou suchého chrastí. Ale neuděláš to.

Tobiasz svoji ruku sice stáhne, ovšem atmosféra u stolu náhle už nejiskří zdaleka jen smíchem a veselím. A už vůbec ne, když odfrkneš a chopíš se slova. Zmínka o vůdci smečky vyvolá trochu rozporuplné pocity napříč stolem. Pobavení zachechtání od bratrů, Timurův opatrný pohled směrem k Tobiaszovi… Valek se zakření, avšak právě ve tváři Tobiasze zahlédneš krátký záblesk… Možná zlosti? Na prchavou chvíli semkne čelist. než se zase uvolní a v obličeji se mu usadí ten blahosklonný výraz někoho, kdo se ti rozhod pro tentokrát prominout takovou pošetilost.

Jakmile domluvíš, zvedneš se od stolu. Dlaněmi se zapřeš o dřevěnou desku. Stačíš se ovšem sotva nadzvednout, než ti na rameni přistane Valekova mozolnatá dlaň a pevně jej stiskne. V rukách má pořádnou sílu, během pár úderů srdce tě přitlačí zpátky na lavici. Za normálních okolností by ses stihla po něm ohnat, ale vypité pivo i režná ti to celé zkreslí dost na to, abys zareagovala opožděně. Zvláště když ti celá situace popožene krev v žilách.

„Myslím, že by bylo rozumnější na ni počkat tady,“ chopí se slova opět Tobiasz. „Protože takhle to vypadá, že nejenže chceš utéci kvůli prohře, ale dokonce i bez placení. Proto ta tvá kamarádka odešla? Děláte to takhle často?“ popíchne tě a tentokrát se už nerozpakuje ti položit dlaň na záda. Vlastně aniž by Valek pustil tvé rameno.

„Ale co já vím, třeba jsme se jen nepochopili. Takže ty dvě věci nebo úkol?“ zopakuje svoji otázku. A rozhodně to nevypadá, že bys u mladíků u stolu měla najít nějaké pochopení.

Tehdy tam u nás

  „…Ale já se vrátím. Musím…musím ještě vyhrát všechno zpátky! A možná k tomu ještě jeden z těch skvělých koláčů!“ Protočím se za Valekovými zády, abych se naklonila opírajíc se pro změnu přes jeho druhé rameno k ostatním, než se v mžiku zpátky narovnám, krátce na ně zamávám a vydám se ven.  Snad ještě na rozloučenou kývnu povzbudivě na Kaz a nakrčím rty jasném – to zvládneš levou zadní. Ale dál už se nezdržuji. Tu chvíli to vydrží. Nohy mě nesou skoro samy ladným krokem přes lokál a vše je tak, jak má být. Možná i lepší!

Doslova tanečními kroky dotančím k panu Zlatovlásce, než jej nenápadně vyzvu, aby šel se mnou ven. Co všichni tak najednou koukají? Jen se drobně zamračím, ale nezastavuji se. Opřu se do dveří a…

Venku je skutečně chladno. Možná až moc.  Nadechnu se dlouze a zakloním hlavu, zahledíc se na noční nebe nade mnou. Je to krása. Měsíc, hvězdy a pár cárů mraků, které tomu všemu dodávají ten správně záhadný nádech, jaký by správná noční obloha měla mít.

Až se mi z té vší nádhery zatočí hlava a já beznadějně klopýtnu ve snaze zase chytit ztracenou rovnováhu. Máchnu rukou ve vzduchu ve směru, kde jsem myslela, že je zeď, ale ta se zákeřně přesunula o pár metrů vedle, takže…. Někdo mě i tak zachytí a já se do něj opřu natolik, abych se nezhroutila na zem. Nabízená pomoc se v takových chvílích neodmítá, i když nevím, od koho pochází. „Ehm, pardon.“ Hlesnu, když ke svému zachránci zvednu trochu zmatený pohled. Najednou už mi není tak dobře jako v lokále a ten opojný pocit vlastní neporazitelnosti nahrazuje něco trochu jiného.

„…Díky… Asi jsem to neměla všechno pít.“ Poslední slova spíše šeptám pro sebe, zatímco se zahledím na kaluž před námi a jen nakrčím zhnuseně nos. „Anebo si do ní spíš sednout. Nalijme si čistého… Ne, raději chvíli ničeho.“ Zavrtím rychle hlavou, až se mi svět zase trochu rozmaže. Až teď mi začíná docházet, že za mnou skutečně ten mladík přišel a ani mě nenechal čekat. Tedy nejspíš. Moje vzpomínky na i nedávné okolnosti jsou takové trochu… pomotané.

„Asi jo. Asi měla.“ Nehádám se a celkem vděčně souhlasím. Můj smysl pro rovnováhu mě v poslední době už párkrát zradil, a to poslední pivo neudělalo ani příliš dobře mému žaludku. Nehraji si proto na žádného hrdinu a nechám se k sudům poslušně odvést. Nevím, jestli bych tu zvládla vystřihnout další piruetu jako před chvílí v putyce a neskončila spíše v podezřelé kaluži.

„… To místní pivo bude asi nějaké silné. Tedy asi. To je tak pokaždé? Nebylo vlastně ani vůbec dobré, ale… Ale neměla bych hanit místní pivo. A už vůbec ne tu děsnou režnou. Byla to zábava, ale… Proč to vůbec všichni pijí? A…“ Drmolím si polohlasem pro sebe a sem tam si i lehce šlápnu na jazyk, ale nevydržím prostě jen tak nemluvit. To už mne pan Zlatovláska odvede k pár stojícím sudům a na jeden z nich se vyhoupnu. „Díky.“ Šeptnu, než hlavu zabořím do dlaní a trochu si promnu oči. Je tu stále zima, ale ta mi pomáhá aspoň maličko posbírat myšlenky a soustředění. Proč jsem ho sem vůbec?... Jo, aha.

Zvednu hlavu z dlaní a střelím po něm pohledem protknutým panikou. Tohle jsem úplně do detailu nepromyslela. Bylo po chvilkové pohnutí mysli a… A… Ale no tak! Vzchop se! „Jistě… Já… Ehm…“ Pokývám hlavou, jako kdybych věděla jasně, co chci říct, zatímco se mi v hlavě roztáčejí zadržená kolečka.

„Taaakže, ty patříš k těm, co si postavili stany u rybníka?“ Začnu trochu obšírně. „Já… Já mám, pocit, že jsem vás už před lety někde viděla. Už je to dlouho, co jste byli v…“ Sakra, jak se jmenovala ta vesnice odkud, že to pocházíme? Měla jsem si to nechat od Kazandry asi napsat na lísteček. „..U nás.“ Povytáhnu obočí a uznale si přikývnu tomu, jak jsem to krásně vymyslela. Rozhodně nemluvím se svou klasickou jistotou a kadencí, ale naštěstí on mě nezná, takže mu to nemusí přijít zvláštní.

„No, ale je to dlouho a.. chtěla jsem se zeptat… Hmm, má se Agniezka dobře?“ Prosákne mi do hlasu lehce prosebný tón, o kterém ani nevím, odkud se bere. Proč se na to vůbec ptám? K čmeu mi taková informace bude? Ke štěstí asi ne. Nebo… Myslela jsem, že to mám vše vyřešené. Po těch letech. Po tom, co se všechno stalo. Ale najednou se to tak nejeví. Prokletý alkohol!

„Tedy… Vykládala mi karty pokaždé, když se u nás zastavili a… působila jako milá žena.“ Ughh, to je ale historka! Až mám chuť si za tenhle děsný výkon vrazit. Raději proto uhnu pohledem a snažím se zaostřit na cokoliv jen ne světlovlasého mladíka přede mnou. „A to je vše. Nechtěla jsem tě zdržovat. Vlastně jsem ani neměla. Ne kvůli takové hlouposti. Neměla bych…“ Syčivě se nadechnu a přinutím se pohlédnout zpátky na Zlatovlásku, zatímco trochu pevněji sevřu kraje sudu.

Během hry se dozvídáte pár střípků ze života mladíků, se kterými sedíte u stolu. Valek je skutečně kovářův učeň, jednoho dne by měl převzít po svém mistrovi celou kovárnu. Měl štěstí, kovář je bratr jeho otce a nemá vlastní rodinu. Timur je zase nejmladší syn místního mlynáře, na jaře by se měl snad ženit, pokud jste to dobře pochopily. Sám o tom příliš mluvit nechtěl, ale ostatní si ho kvůli tomu rádi dobírali. Tobiasz je takový představitel místní honorace, jediný syn nově zvoleného starosty vesnice. Urban a Jacek jsou zase bratři, byť nevlastní… No, o těchto poměrech v rodině nikdo mluvit nechtěl, ale jak se zdá, tak jsou z rodiny, co tu farmaří.

O zítřejších hodech se toho vlastně příliš nedozvíte – není tak nějak co. Pořádají se každý rok v jedné z okolních vesnic a letošní rok to vyšlo na Cziernowodu a místní starosta se to rozhodl pojmout slavnostně a sezval kupce z okolí a k tomu i komedianty a muzikanty. Jak se zdá, zítřejší hody budou přeci jen trochu větší a slavnostnější, než se zmiňoval Werther. Mladíci se rozhovoří o tom, jak se těší na zítřejší ohně a že určitě večer nesmíte chybět.

Valek přijímá Elin úkol bez většího zaváhání, naopak se sebevědomě pousměje, než zmizí směrem ke kuchyni. Není pryč dlouho, vlastně jen chvíli a rozhodně se nevrátí s nepořízenou. Naopak. Nese nadýchaný koláč s tvarohem, na kterém si Ela může vlastně i celkem pochutnat. Je to dobré poctivé jídlo.

Co se týče Kazandřiny otázky… Valek po krátkém zamyšlení zmíní jméno, které znáte. Vdova Vaska. Pěkná černá vdova. Prý doslova, povídá se o tom, že manžela otrávila, akorát se nenašel nikdo, kdo by proti ní měl přímé důkazy, každopádně její manžel prý umíral ošklivým a dlouhým způsobem…

Vaše vykrucování se z dávání věcí do banku je přijímáno s trochou toho reptání a rýpání, ale nikdo to aspoň zatím příliš nehrotí.

Elzbieta

Zábava je takřka v nejlepším, když se rozhodneš si na chvíli odskočit na čerstvý vzduch. Valeka to překvapí, když se bez varování zapřeš dlaní o jeho rameno a vytáhneš se nečekaně rychle na nohy a překročíš lavici, na které sedíte. S oporou ti to jde celkem snadno, možná až podezřele snadno. Cítíš se lehce, vlastně ti připadá, že ses od stolu vymotala s nečekanou grácií a elegancí na to, kolik jsi toho vlastně už vypila. Kolik bylo těch panáků režných? Tři…? A piv? Tedy ne že by na tom záleželo.

„Hej!... Ale no tak, bez tebe to nebude ono, Elo,“ ozve se Valek, který se tě pokusí i chytit za ruku a zastavit v tvém úmyslu odejít, ale stačí sotva zachytit tvé prsty, když ruku stahuješ k tělu. Slyšíš i ostatní, jak na tebe volají, snad aby tě přemluvili, ale to už si soustředěně razíš cestu mezi stoly k těm svítivě plavým vlasům patřícím mladíkovi.

„Hmm, tak nás nenech dlouho čekat!“ zaslechneš ještě Valeka. Nebo to byl někdo jiný? Jako by na tom snad záleželo. Světlovlasý mladík si tě všimne dříve, než se u něj objevíš. Ostatně… Zdaleka není sám. Svět se ti v jednu chvíli zhoupne, div nevrazíš do stolu, kolem kterého zrovna procházíš, nicméně to zvládneš včas elegantně vybrat. Vlastně se vůbec nic nestalo, a ještě je z toho taková pěkná rozšafná pirueta hodná umělkyně jako ty. Ne?...

Mladíkovi se ve tváři mihnou rozporuplné pocity, překvapení i pobavení, když na něj promluvíš. Krátce, ale úderně. Pár lidí se po vás podívá a mladík, jehož jméno vlastně neznáš, povytáhne obočí. Než stačí ovšem cokoliv říci, tak už jsi zase v pohybu a míříš ven na čerstvý chladný vzduch před hospodou.

Po setmění se řádně ochladilo, na pažích ti jako na povel naskočí husí kůže. Temná obloha posetá hvězdami je takřka bez mráčku a bledý měsíc na ní svítí jasným studeným světlem. Je ti zima a hlava se ti z toho všeho trochu točí. Zavrávoráš, pocit lehkosti nahrazuje zvolna trochu jiný, už ne tak příjemný. Možná… Možná jsi toho vážně vypila moc. Možná jsi neměla pít to Wertherovo pivo.

Před hospodou nejsi sama. Stojí tu pár lidí v družném hovoru, pár se jich po tobě i podívá. Potřebuješ se o něco opřít, vydechnout, za chvíli to určitě přejde… Možná, kdyby ses ještě napila?

„Hou hou, hlavně opatrně, krásko,“ zaslechneš zpoza sebe ten známý melodický hlas, zatímco tě cizí ruka chytí za loket, aby tě vzápětí pevně podepřel. Pokud bys chtěla, asi by ses mu i lehce vysmekla, spíše tě podpírá, než aby tě držel. „… nejsem si jistý, že chceš šlápnout do té louže, protože si jsem celkem jistý, že dneska ještě nepršelo,“ ušklíbne se pobaveně vzápětí. To už ovšem stojí po tvém boku. Drží si dostatečný odstup na to, abys ho nemohla obvinit z dotěrnosti, ale stále dost blízko na to, aby tě mohl chytit, pokud bys snad měla opravdu někam padat.

„Možná by ses měla na chvíli… Posadit,“ zamumlá, když si tě tak znalecky změří pohledem. „Možná tady, hm? Pojď. Pak mi řekneš, proč po mně tak náhle zahořelo tvoje srdce,“ dodá s dalším drobným úšklebkem a naznačí pohyb směrem ke kraji hospody, kde leží u rohu několik povalených sudů.

Kazandra

Elzbieta vás opustí a ty zůstaneš s mladíky sama. Těžko říci na kolik to je příjemný pocit. Pokusíš se zamluvit svoji daň do banku, ovšem…

„Počkat, počkat,“ ozve se Tobiasz. „Nezapomněla jsi na něco?“ nakloní se k tobě, možná až příliš blízko. „Zdá se mi to, nebo se nás pokusila podvést?“

„Taky mi to tak připadá,“ přisadí si Timur.

„Nějaká slova na obhajobu?“ doplní Valek, který se přisune na Elzbietino místo vedle tebe a rychle se tak ocitneš doslova v obležení. Nicméně všimneš si, jak se Valek ohlédne směrem, kterým zmizela Ela a zamračí se, když si všimne, jak promluví na plavovlasého mladíka. Vzápětí ovšem přesune svoji pozornost zpátky k tobě.

„Myslím, že by měla dát do banku dvě věci nebo… Hm, nebo splnit úkol,“ chopí se slova opět Tobiasz, který si tě u toho s patřičným zájmem prohlíží, než se vzápětí pousměje. „Tak co to bude, Kazandro?“ postaví tě před hotovou věc a vezme tě kolem ramen.

* * *

* * *

* * *

* * *