Andor.cz - Dračí doupě online

„Co myslíš?“ prohodí mladík laškovně směrem k Ele, pak se ovšem jejich rozhovor stočí nečekaně ke kartám a než se Kazandra stačí podivit, mladíci vám mezi sebou udělají na lavicích místo a jeden z nich se i rychle zvedne, aby vám k nim přenesl korbely s pivem. Čistě náhodou u toho tedy ztopí i ten Wertherův, ovšem mistr zde není, aby se proti tomu ohradil a za dobu jeho nepřítomnosti už stejně stačila spadnout pěna.

„Moje řeč,“ souhlasí s Kazandrou jeden z mladíků, který se dost osmělil nejen na to, aby na ni promluvil, ale i k tomu, aby ji vzápětí pobídl, ať se usadí vedle něj. Hnědovlasý mladík s kartami se zatváří poněkud překvapeně a snad i trochu nejistě, když se Ela se samozřejmostí sobě vlastní chopí jeho karet, ovšem projde jí to. Během té krátké chvíle, než se začnete věnovat kartám, tak se vám i vaše nová společnost představí. Ten černovlasý nejvýmluvnější je Valek, mladík s kartami se jmenuje Timur, mladík, co nabídl Kazandře místo Tobiasz a zbývající dva Urban a Jacek. No… Během chvíle se ta jména začnou trochu motat, ovšem… Koho by to zajímalo.

„Ne, ne, ferbl sice nezní špatně, ale chce to něco svižnějšího, ať to utíká a…“ černovlasý Valek se s vámi za přizvukování zbytku pustí do dohadování pravidel. Nakonec skončíte u hry podobné prší. Pravidla jsou jednoduchá, kdo se první zbaví karet, vyhrává. Kdo na konci kola má nejvíce karet, tak prohrál. Sázky jsou samozřejmostí, bez toho by nemělo cenu hrát.

Po krátkém domlouvání jsou na světě i pravidla v podobě trestu a odměny. Trest je dát něco do banku na stůl a vítěz má právo vybrat bank nebo dát komukoliv úkol. Samozřejmě vší slušnosti, jak vás vehementně přesvědčují.

Jakmile Ela začne hbitě rozdávat karty, tak už není cesty zpět.

Od první hry to všechny nečekaně pohltí. U karet se dobře pije a je to nečekaně vážně zábava. Vaše společnost sice nepatří mezi ty nejvtipnější ani nejšarmantnější, ale vlastně to aspoň chvíli bohatě stačí. Je vidět, že mladíci karty hrají celkem často, pravděpodobně to bude v hospodě jejich oblíbená zábava. Ani ta pravidla kolem pro ně nebyla ničím novým.

První hru prohraje Ela na plné čáře, když skončí na konci s největším počtem karet a je nucena tak dát něco do banku. No, je znát, že mladíkům opravdu nejde o to, aby tam kterákoliv z vás dávala snad nějaké hodnotné věci, dle jejich pohledů a občasných poznámek… Nicméně překvapivým vítězem kola se stává Kazandra, která si tak může poručit, co se jí zlíbí a musí jí být splněno. Její vítězství je oceněno i patřičným potleskem a pochvalnými pohledy, i pár poznámkami, zejména tak ze strany Timura.

Nicméně štěstěna je vrtkavá mrcha a karty se v další hře rychle otáčí – doslova. Prohrává Kazandra, která se musí něčeho vzdát a vítězí Ela, která si též může vybrat nějaké to splněné přání. A že se mladíci předhání v tom, aby si vybrala jednoho z nich, ať půjde o cokoliv. Od vašeho stolu se ozývá smích a ten, kterému říkají Urban dokonce objedná panáky té pekelné režné. Pro všechny.

Třetí hra opět nepřeje Ele, až je to možná trochu s podivem, ovšem tentokrát vyhrává Timur, který si zcela bezostyšně vytáhne na krátký tanec mezi stoly Kazandru, které vítězství uteklo doslova o jednu kartu. Protesty jsou marné. A vlastně jde jen o chvíli, protože píseň, co vyhrávají muzikanti během chvíle končí.

Jak se zdá, vaše štěstí skončilo po prvních dvou hrách, mladíci vás celkem úspěšně drtí. Možná… Možná až moc. Podvádí? Vlastně by vás to asi ani příliš nepřekvapilo, akorát v takovém počtu lidí a s hladinkou je trochu těžší se soustředit a chytit někoho při činu. Každopádně prohrává na plné čáře Kazandra a vyhrává Valek. Tmavovlasý kovářův učeň sebevědomě Ele poručí panáka pálenky. Ostatně… Během hry jí i nabídne, jestli nechce další pivo. Párkrát se jí i nenápadně dotkne.

Každopádně čas letí jako splašený a po mistrovi není nikde ani vidu ani slechu. Jak dlouho už může být pryč? Hodinu? Nicméně nikde ho nevidíte, v lokálu se rozhodně od svého odchodu neukázal, toho byste si určitě… Všimly.

Koho ovšem můžete zaznamenat je světlovlasý mladík, se kterým jste před pár hodinami vedly ten trochu zvláštní rozhovor. Zlatovlásko, tak na něj křičela ta dívka?...

„Dávej bacha,“ ohradím se ostře, když do mě Ela nevybíravě šťouchne loktem, a vzápětí se zachmuřím, protože… má pravdu. Zapomněla jsem se.

Opona se zvedla, herci stojí v nástupu a obecenstvo čeká. Chopili jsme se rolí, které musíme odehrát na jedničku. Možná chce mistr vědět, jak si poradíme v neznámém prostředí. Zkouška to možná není, ale zklamat… ho nechceme. Dobrá, dobrá. Jak jsme to předtím říkaly? Jsem zámožná dědička z Dzialdowy. Ne, počkat. Z Ostrodu. V Dzialdowě jsem jenom studovala pod záštitou pana Janikowskiho, ale původem jsem z Ostrodu, pomalu si to všechno rozvzpomínám. Jde to ztuha. Myšlenky mi nepříjemně drhnou. Ne nějak moc. Vlastně ne dost, aby mě to patřičně znepokojilo, ostatně to nakonec poskládám a to je hlavní. Nikterak se nad tím tedy nepozastavuji. Ne, že by mi k tomu Ela dávala prostor. Zničehonic vyskočí na nohy a popadne mě za ruku.

„Cože? A proč bychom to… Elo!“ pokusím se ji zabrzdit ráznějším tónem. Opravdu mě porovnala s prasetem? Neměla bych si to náhodou vzít osobně? V tom prvním okamžiku ji dokonce potáhnu zpátky, jako bych chtěla zůstat. A za jiných okolností bych zůstala, vždyť jsme mistrovi slíbily, že na něj tady… „No, tak dobře,“ svolím vzápětí.

On to nakonec nebude špatný nápad. Proč bychom se jich nemohly zeptat! To oni na nás drze koukali a… popravdě lekci potřebují mnohem více než já. Lekci dobrého vychování. Tak. Až překvapivě lehkým, takřka tanečním krokem, následuji Elu. Připadám si dobře. Zvláštně, ale dobře.

Když zastavíme před stolem, stočí se k nám pětice překvapených pohledů. Ramena mi poskočí, skoro jako by se mi v hrdle zaseklo pobavené – nebo možná nervózní – uchechtnutí, ale ze rtů mi neuteče ani hláska. Je to jenom… banda kluků. Cizích kluků. Jistě, neznáme je, ale… Copak je znát potřebuji? Kdepak. Od prvního pohledu je mi jasné všechno, co o nich potřebuji vědět. Podle oblečení budou místní. Ten, který se chopí, vypadá na učně kováře. Zajisté to nebude špatná pozice, řemeslo je to důležité a, pokud bude jenom trochu šikovný, postará se mu o dobré živobytí. Už jenom to a sebevědomý úsměv z něj dělá jasného vůdce smečky.

„Hm?“ udělám tak trochu překvapeně, když se ke mně Ela otočí. „Ne, nemyslím, že se máme čeho bát…“

… i když karty na stole nejsou dobré znamení. Je mi bohužel jasné, že neodmítne, a vzápětí si už sedá. Nakrčím obočí. Není to nic nového. Karty jsme v sídle hráli asi všichni, ale tohle je přeci jenom něco trochu jiného než večery s dvojčaty. Snad i proto zaváhám. Nechat tady Elu samotnou však… nemůžu. Samozřejmě, že nemůžu. Dlouze vydechnu skrze rty a zaujmu místo vedle ní na konci lavice.

„No, dnešní večer by se zřejmě bez trošky hazardu neobešel… Pár her ještě nikdy nikoho nezabilo.“ Pravděpodobně. Pokud se ten někdo příšerně nezadlužil a jeho spoluhráči si to s ním nevyřídili pěkně postaru, ale tohle opravdu nehrozí.

V odpovědi na Elin povzbudivý úsměv mi zcela necharakteristicky – a bezděčně – cuknou koutky. No, dobře, tak si zahrajeme. Copak by se mohlo něco pokazit? Proti téhle vesnické chásce prohrát snad ani nemůžeme. Bylo by to… nedůstojné. Lokty se zapřu o stůl a zadívám se na karty, které se Ele rychle míhají v rukách. Mohly bychom podvádět. To umím, jinak bych proti Arekovi nikdy nevyhrála. Nejdůležitější pravidlo každé hry je přeci jenom nenechat se chytit, ale… hned v prvním kole, když o svých soupeřích nic nevíme, to praktikovat nehodlám. I když se mi pravidla téhle hry líbí čím dál méně a méně.

„To zní rozumně,“ přitakám, než by si kluci snad stačili nárokovat něco jiného. Marně v tu chvíli přemítám, co bych vlastně vylovila z kapsy. Kapesník? Možná minci nebo dvě od poslední vyjížďky s baronkou. No, v nejhorším se můžu porozhlédnout po okolí, ale… lepší bude se tady nezdržovat. „Tak rozdávej.“

Karban

„Hmm, takže splnilo, ano?“ Povytáhnu lehce oblouk obočí, když se přede mnou sebejistě postaví jeden z mladíků. „Mám se ptát, jakou třísku sis vytáhl ty?“ Přeměřím si ho pohledem od hlavy k patě podobně jako on si měří mne. Je to zvláštní vidět někoho jiného než tváře, jaké jsem byla zvyklá vídat dennodenně ve Společenství. Arek, Aron, Lukyan, Isaia a Krizstián… To byli jediní muži z našich učednických řad a znala jsem je povětšinou jako své boty. Tihle mladíci u stolu byli ale někdo naprosto nový. Netušila jsem, co se jim honí hlavou, ačkoliv… některé věci mi nemusel nikdo složitě vysvětlovat. Co by na tohle řekla Wiola?

„Zajímavější? Hmm? Poslouchám.“ Nakloním hlavu drobně na stranu, aniž bych uhnula, byť jen o píď, když se nakloní trochu blíže. Snad jen trochu pevněji semknu rty. Ale to už jsou na stole skutečně karty, o kterých jsem mluvila, až se tomu v duchu podivím, protože bych je tady v této společnosti ani nečekala.

„To souhlasím. Naštěstí pro vás, nejste jediní, co se v nich vyznají.“ Ušklíbnu se a kývnu souhlasně na Kaz, aby mne v tom trochu podpořila. Jí se to ostatně týká také, ale to už tmavovlasý mladík pokračuje. „Hah, a čeho bych se tady měla bát? Snad ne vás.“ Věnuji mu široký bezelstný úsměv, než se otočím ke stolu, u kterého už se uvolnila dvojice míst. „Zahrajeme si.“ Vybídnu Kazandru, aby se posadila vedle mě na uvolněná místa na lavici a vmáčkneme se mezi ostatní.

„Jen ještě… Mohl by si nám prosím donést ty dva korbely z toho stolu tam vzadu, když už jsme tady?“ Vzhlédnu k mladíkovi, než přelétnu pohledem po ostatních. „Tedy pokud to nebudete chtít zabalit hned po prvním kole. To by bylo zbytečné.“ Podotknu pak s ledabylým pokrčením ramen a už to nechávám na nich, zda se toho někdo chopí nebo zůstaneme na suchu.

Kaz sedící vedle mě věnuji jen povzbudivý úsměv, než se bez otálení natáhnu pro karty položené na stole. Přeci je nenechám míchat. „Jestli dovolíte…“ Ne, ve skutečnosti se neptám, ale oznamuji, než karty moje ruce rozprostřou po stole a pak opětovně shrábnou do balíčku, který začnu míchat. Nejsem žádný karbaník, ale ani to nedělám poprvé, takže aspoň vím, co dělám.

„Takže co to bude? Ferbl? A o co vůbec hrajeme?“ Položím vcelku nabízející se otázku, protože pochybuji, že tohle bude hra, co se obejde bez sázek. Peníze žádné nemáme, ale kdyby bylo nejhůř něco bych vymyslela. Nevím jen co Kaz. Kmitnu k ní proto kratičkým pohledem, zatímco míchám karty, ale to už se řeči vloží další z nich a předloží pravidla. „Takže trest pro prohrávajícího a vítěz už si nějakou odměnu vybere. Dobře, dobře. To by šlo.“ Kývnu a pak se krátce zamyslím. Trest pro prohrávajícího?

„Tak co kdyby dal tentokrát prohrávající něco do banku? Na výherci pak už bude, zda si vybere bank nebo si vymyslí něco jiného a bank zůstane do příště.“ Navrhnu něco neutrálního pro začátek. Samozřejmě, hodilo by se získat nějaké informace o tomto místě, a především místní drby, ale to se jen tak snadno nedá hned v prvním kole. Navíc, pokud nás Werther nezaloží na zítra, hodilo by se mít něco, za co si ty oslavy půjde užít. Zadarmo totiž ani kuře na hodech nehrabe. Tedy… pokud bude štěstěna stát na naší straně. Otočím se krátce na Kaz a pak rozdám první karty.

Jdeme na to!

Ukazuje se, že Werther přeci jen měl pravdu – pivo opravdu nechutná tak strašně jak po prvních pár locích. Hořkost tam sice je stále cítit dost, ale už ne tím nepříjemným čpavým způsobem. Možná to je vážně tou režnou, možná tím, kolik jste toho už vypily. Kdo ví – a zda na tom vůbec záleží, když se před vámi ocitnou nové korbele. Jen ten Wertherův tam smutně sedí, zatímco v něm s tichým šuměním padá pěna.

Muzikanti hrají a svět kolem vás se s kvapným odchodem mistra rozhodně nezastavil, spíše naopak. Připadá vám, že je zde více živo, než když jste sem vešli. Teď už byste marně hledaly volný stůl, všechny jsou aspoň částečně obsazené – byť volné židle se zde ještě nějaké najdou. Vypadá to, že zítřejší slavnost přeci jen nad veškerá očekávání přilákala poměrně dost lidí.

Vaši pozornost ovšem má nedaleký stůl, kde sedí pět mladíků, pravděpodobně výkvět toho nejlepšího z řad místních. Asi nikdo z nich by se nedal popsat vysloveně jako krasavec, ale zuby mají a oblečení vypadá čistě – zajisté jsou to ty lepší kousky, co se rozhodně neberou ven na práci – rozhodně je na nich znát, že tihle se živí rukama a nejsou to žádní žoldáci, obchodníci ani komedianti.

Zda se o něco sází nebo na čem se domlouvají vám není úplně jasné, každopádně ten, který si vytáhne dle všeho nejdelší třísku se vítězoslavně zašklebí, zatímco ten s nejkratší se raději zhluboka napije z korbelu. Na stole jim leží i několik prázdných malých skleniček – pravděpodobně od režné nebo nějaké jiné pálenky. Kdo ví, co tu vlastně všechno nabízejí k pití.

Postavit se je těžší, než se může zdát. Dokud jste seděly, tak jste alkohol vlastně ani tolik necítily, ovšem s pohybem… To už je věc zcela jiná. Ne snad že by se vám motal svět nebo jste nebyly schopné udržet rovnováhu, naopak se cítíte čile a energicky, tak zvláštně… Skvěle uvolněně. Jako by náhle nic nebylo problém a vlastní nohy vás nadnášely s nezvyklou lehkostí.

Kazandra nemá příliš možností se bránit tomu, když ji Ela popadne za ruku a vytáhne ji ze židle. Vlastně má na dívku překvapivou sílu díky pažím propleteným svaly z letitého výcviku.

Od rozhodnutí je to krátká cesta k činu.

Váš příchod ke stolu rozhodně nezůstane nepovšimnut a dle výrazů mladíků je rozhodně… Překvapivý. Jeden z nich skryje zbývající třísky rychle v ruce, když se Ela chopí iniciativy i slova za všechny přítomné, ovšem marně. Vlastně se jedná dle všeho jen o tenké třísky odloupnuté z okraje desky stolu. Působí to rozhodně dost provizorně.

Někdo se zasměje, když Ela strčí Kazandru před sebe a černovláska na sobě na chvíli ucítí všech pět pohledů. Rozhodně to je intenzivní pozornost násobená tím, že jde o… Cizí. Ne, tohle není Arek ani Aron, kdokoliv ze známých tváří, které jste byly zvyklé denně vídat.

„Je to rychlejší než hrát karty,“ ozve se přeci jen sebevědomě jeden z nich. „A účel to splnilo možná ještě lépe než karty, ne?“ dodá se stejně jistým úsměvem vepsaným do tváře. Neváhá ani vstát, snad aby se Ela nedívala tak z vrchu. Přeci jen jakmile se vytáhne na nohy, převyšuje ji zcela jistě aspoň o hlavu. Ramena má celkem široká, prsty lehce mozolnaté a na rukách pár popálenin. Možná kovářův učeň? Pomocník?

„Ale když jste už tady, tak to klidně můžeme udělat zajímavější než jen tahání sirek, hm?“ nakloní se k Ele o něco blíže, zatímco si ji prohlíží. „Karty je lepší hrát než o nich poslouchat,“ kývne ke stolu. Jeden z jeho kumpánů skutečně před sebe vytáhne balíček umolousaných karet, se kterými se očividně hraje poměrně dost a často. Kdo ví, jestli nejsou navíc ještě nějak děděné, přeci jen ručně malované karty z tvrdého voskovaného papíru, to nikdy nebyla úplně levná záležitost. To už spíše kostky.

„Tedy pokud se nebojíš,“ zadívá se Ele do tváře.

A zatímco mluví, tak vám ostatní uvolní mezi sebou i dvě místa na lavicích, kam se mezi ně můžete vmáčknout.

Vesnické hry

„Jako kdyby se to nestávalo poprvé každému.“ Zašklebím se na smějícího se Werthera, ale musím se tomu také uchechtnout. Tedy až po tom, co to přestane tak pálit. Musely jsme opravdu vypadat jako strašní zelenáči.

„Příště už to bude lepší… Ale myslím, že si některé věci nepotřebuji opakovat hned v těsném závěsu po sobě.“ Dodám k oběma mým společníkům a skutečně doufám, že tohle mistr jen tak zase neobjedná. A… skutečně ne. Jen to vypadá na další rundu toho místního piva. Asi opravdu chce, abychom mu přišly na chuť. Nějak mě to v tuhle chvíli ale přestává trápit. Zas tak strašné pití to není.

To už se ale otočím k hudebníkům, abych sebou trhla trochu překvapeně, když mi začnou ostatní odpovídat. Já to řekla nahlas?! A jak nahlas. Uvědomím si to, když se ke mně začnou stáčet pohledy okolních štamgastů i hudebníků, o kterých byla zrovna řeč. Možná mi to i vžene trochu ruměnce do tváří. Ačkoliv v tuhle chvíli je ho tam už docela dost díky jiným podnětům.

„A víla děkuje. Ehmm.“ Ozvu se s odkašláním stejně hlasitě s odpovědí mladíkovi držícímu loutnu, aniž bych se nechala jeho slovy, jakkoliv zahnat do kouta nebo snad vyvést z míry. Pff, pár hudebníků mě jen tak nerozhodí. A vůbec…!

Opřu se o stůl, ale to už se hostincem rozeznějí tóny další písně. Tentokrát živější, skoro až vybízející k tanci. I přes ta trochu ponurá slova se usměji a kývnu do rytmu, než si všimnu, že Werthera výběr skladby zrovna nepotěšil. Netuším, čím to je. Možná nějaké špatné vzpomínky… Ale než se na to stihnu bezostyšně zeptat, všimnu si vzkazu, který předá šenkýřka našemu mistrovi. Ani se nesnažím skrývat to, že jsem si toho všimla a jen po něm zvědavě pokukuji, zatímco rychle čte jeho obsah. Co je uvnitř, ale nezjistím. Werther se však začne tvářit ještě hůř, než když začali vyhrávat hudebníci a rychle se omluví. „Eh, jistě… počkáme.“ Přitakám podobně jako Kaz, kterou ale pak trochu silněji, než jsem chtěla dloubnu do žeber a nakloním se k jejímu uchu. „Nemůžeš mu říkat mistře! To není jeho role!“ Rychle a možná trochu hlasitěji než tichým šeptem jí připomenu.

A tak zůstaneme u stolu pouze jen my dvě. Já a Kazandra. Tedy ne jenom my dvě. Další tři tupláky piva pění tak, že se pěna rozlévá po dřevěné desce stolu a mně začíná být jasné, že tohle bude ještě zajímavá noc. „To se zvládne. Myslím, že máme za sebou horší věci než trochu piva.“ Kývnu povzbudivě na zoufale se tvářící Kaz, než se natáhnu odhodlaně pro nový korbel, abych z něj upila a jen uznale pokývám hlavou. „Vlastně to není tak špatný. To asi po té režné většina věcí.“ Odfrknu si, zatímco opřu bradu do dlaně a rozhlížím se kolem nás.

„Nápadníka? Ale běž. Ty jsi tady ta bohatá dědička, po jejímž věnu a asi nejenom tom každý skočí.“ Křivě se pousměji na Kaz, ale moc pozornosti už hudebníkům nevěnuji, protože si všimnu skupiny mládenců, co po nás pokukují a o něčem se snad handrkují. „Heh, jo vidím je.“ Usměji se potměšile a kousnu se do nehtu, zatímco si všimnu toho, že se tam snad i o něco sází. Tohle bude skutečně ještě zábava.

„No, o co myslíš…?“ Jen zakoulím nevěřícně očima, když se mě Kaz opatrně zeptá, snad jako kdybychom byly svědky plánování nějakého komplotu. Zvednu korbel ke rtům, dlouze se napiji, než s ním opět bouchnu o stůl a se spokojeným výdechem si otřu pěnu ze rtů.

„A víš co? Tak se jich pojď zeptat!“ Opřu se o desku stolu, abych se postavila a… skutečně se o ni musím pevně zapřít, protože se hostinec na moment nezvykle zhoupne. Jen překvapeně zamrkám, než chytím ztracený balanc. Tohle ale není něco, co by zrovna mě zastavilo. „Budeš to mít jako lekci. Evidentně ji potřebuješ jako prase drbání!“ Chytnu Kazandru za ruku a vytáhnu ji taky pěkně na nohy a za zvuků hudby s ní vyrazím přímo k té skupině pokukujících mladíků.

„Dobrý večer, pánové.“ Pozdravím je rozšafně, jakmile dorazím k jejich skupince. „Tady má přítelkyně se chtěla zeptat…“ Postrčím do Kazandry, až udělá pár kroků vpřed. „..cože to tady hrajete za zajímavou místní hru? Hmmm?“ Přimhouřím lehce oči a sklopím pohled k mladíkovi, který se snaží třísky rychle schovat za záda. „Tady tu…“ Ukážu přímo na něj a udělám k němu houpavý krok. „No… copak to je?“ Povytáhnu zvědavě obočí a kývnu na mladíka přede mnou, který už nemá moc kam couvat, a tak ukáže ruku s dřívky. „Vidíš, tuhle neznám. Určitě vám nebude vadit, když si taky zahrajeme, že ne?“ Otočím se nejdříve na Kaz a pak zbytek skupiny přelétnu sebejistým pohledem, než se natáhnu pro jedno z dřívek. „Jedna…dvě… tři… Tak třeba tohle.“ Poskočím prstem střídavě po pár dřívcích, než jedno z nich vytáhnu a spokojeně se usměji. „Tak… takhle se to hraje? Pojď, Kaz, ještě ty si jedno vytáhni.“ Usměji se a mávnu dřívkem ke Kazandře.

„A to je všechno? Jen taháte třísky?“ Nakrčím zklamaně rty a jen zakroutím hlavou.

„A už jste slyšeli o kartách?“ Už to nevydržím a uteče mi bublavý přidušený smích.  

On se nám… směje? Zaskočeně se na něj podívám, ba dokonce skoro až uraženě nakrčím obočí a chvíli se tvářím, jako bych na to i ráda něco řekla. Napřed nám to podstrkuje pod nos a pak se nám směje. Jako mistr by měl dávat pozor, abychom se tady dozvěděly, jak to ve světě chodí, a možná se i něco naučily, ne nám dělat takovéto naschvály. Kol a kolem je to sice lepší, než kdyby se zlobil, nebo nás trestal za to, že jsme tu jeho režnou nezvládly vypít s grácií, ale… to snad ani nemohla být zkouška, že ne?

„Strašné… Ano, strašné,“ zopakuji po Ele, když se ke mně otočí, a vlastně s ní pro jednou souhlasím až překvapivě snadno. „Ano, to je vhodné slovo. Výstižné. Mohli by už zase začít, to máš pravdu.“

Ani to nestačím doříct, než se k nám stočí pozornost barda a věnuje právě Ele pár lichotivých slov. Aspoň myslím, že měla být lichotivá. Sama bych je tak neoznačila, vlastně jsou dost na hraně, ale tady na venkově asi nesmím mít tak vysoké nároky. Ramena mi poskočí a mám co dělat, abych v hrdle zadusila ostré uchechtnutí a znovu se nerozkašlala. Rozhodně to neřekla tiše… Samozřejmě, že jí alkohol stoupl do hlavy, to mě by se stát nemohlo. Nikdy a za žádných okolností. Obzvláště ne před mistrem – ke kterému stočím dosti zděšený pohled, když nám poručí pivo ještě třikrát. Počkat, počkat. Cože?!

„Máš nápadníka,“ prohodím až překvapivě družně a raději se znovu napiji. Ze začátku se mi zdálo jako nemožný úkol vypít i to jedno, ale teď je na cestě druhé a já se přeci jenom blížím dna. „Wiola by možná i záviděla… Ahhh, ale aspoň zase hrají. Škoda, že do sídla taky nezveme muzikanty…“ podepřu si bradu dlaní.

Veselé melodii navzdory slova písně tentokrát naberou vážnějšího charakteru. Nevadí mi to, vlastně je mi to tak příjemnější a naslouchám jim s úsměvem. Když do sebe mistr zničehonic hodí zbytek piva, kmitnu pohledem mezi ním a ženou s tácem, než ho honem napodobím a podám jí i svůj korbel. Vypito! Dokonce loupnu pohledem i po Ele, ať si pospíší, jinak bychom mohly zdejší obsluhu urazit a to nechceme, protože tady budeme pravděpodobně jíst i zítra. Nebo možná ne, přeci jenom mistr říkal něco o nejlepší snídani a…

Pohledem se zarazím na novém korbelu s napěněným pivem a nezabráním si v poněkud útrpném povzdechu. Je mi jasné, že bychom měly vypít až do dna i tohle. Nakonec to ani nebylo tak strašné, já vím, obzvláště pak v porovnání s tou příšerně palčivou kořalkou, ale… ale nic! To se zvládne. Bude muset.

„Hm, cože?“ udělám poněkud roztržitě a zvednu pohled k mistrovi. „Dobře. Počkáme na vás tady, mistře,“ zakývám hlavou svědomitě a rovnou si přitáhnu korbel blíže na znamení, že i tohoto úkolu se zhostím se ctí. A grácií. A vůbec vším, co se od nás očekává. Jenom… Zdá se mi to, nebo je tenhle ještě větší než ten předchozí? Ne, to se mi musí zdát. Asi. „Nevím jak ty, ale netuším, jak to všechno vypijeme,“ postesknu si směrem k Ele.

Bavit se… Zopakoval nám to už tolikrát, že tomu začínám věřit dokonce i já. Možná v tom opravdu není žádný háček, možná nás nečeká žádná strašlivá zkouška ani podraz, možná – jenom možná – jsme se sem přijeli prostě bavit. Rozum mi nad tím zůstává stát. Neumím si to srovnat se životem, který jsme v rámci společenství vedly, ale… Copak by nám mistr lhal? Nelhal. Říkal to. A já bych si nic takového tvrdit nedovolila, takže je to všechno v pořádku. Všechno, jistě, až na ty mladíky o dva stoly dál, co po nás co chvíli pokukují a očividně se o nás baví. To je doma nenaučili slušnému vychování? Přimhouřím oči, ale když je takhle přistihnu už potřetí, nevydržím to a nakloním se k světlovlasé dívce.

„Elo… Elo,“ oslovím ji důrazněji a nenápadně – nebo přinejmenším tak nenápadně, jak teď dokážu – jí k nim pokývnu hlavou, „podívej. O co myslíš, že jim jde?“

„Opravdu. Lhal bych vám snad, Kaz?“ zareaguje Werther hbitě na nejistou, a ne zrovna nadšenou otázku Kazandry ohledně dopíjení piva. Navrch k tomu přidá i úsměv kolaborující s pobaveným úšklebkem, ze kterého je těžké vyčíst, zda to myslí vážně nebo si z vás jen utahuje.

„Vidíš, už tomu přicházíš na chuť,“ zalétne pohledem vzápětí k Elzbietě a sám se opět napije. „Vlastně, na cestách stejně nebudete mít moc na výběr. Nikdy si v hospodě nedávejte vodu nebo něco podobného, tím si koledujete akorát pěknou s… Hm, problémy,“ pokýve hlavou. „Raději pivo. Není moc silné, zažene žízeň a trochu pomůže s únavou,“ trpělivě vám vysvětluje. „Samozřejmě pokud není zkažené, ale… To hned poznáte,“ ušklíbne se.

To už před vámi ovšem přistanou talíře s jídlem a Werther objednává k vašemu zděšení režnou. Obě víte, že se jedná o silnou pálenku, jakkoliv je to poprvé, co ji budete pít. Zatímco večeříte, rozhovory kolem vás plynou, některé tišší, další hlučnější, v hospodě to rozhodně žije i bez hudby. Muzikanti nevypadají, že by se v dohledné době chystali chopit nástrojů, naopak si užívají klidu na popíjení a také přítomnost pár dívek, co se osmělily a k drobné nelibosti pár místních štamgastů si k nim přisedly.

Jakmile máte dojezeno, Werther vás pobídne k chopení se sklenky s takřka průzračnou nijak zvláště nevonící režnou, kterou do sebe bez okolků obrátí a necukne mu přitom ani koutek rtů.

„Ano, najednou. Hlavní je nebát se toho,“ ujistí Elu podobně jako předtím Kazandru, zatímco vás sleduje, jak se obě odhodláváte, a nakonec poslušně do sebe obrátíte celý obsah malé sklenky. Skutečně je to… Zážitek. Snad ani nevnímáte, jak režná vlastně chutná, zůstane jen ten pocit vyhasínajícího ohně v krku – a u Ely nejen tam. Ne nadarmo se podobným dryákům říká ohnivá voda, protáhlo vás to tedy řádně. Natolik, že pivo najednou nechutná zase tak špatně, když se pomocí pár poctivých doušků snažíte dostat ostrou chuť tvrdého alkoholu z úst.

Werther se v první chvíli rozsměje, než se vzápětí zase rychle uklidní a kajícně se pousměje. „To k tomu prostě patří, aspoň jednou v životě by si to měl zažít každý,“ prohodí pobaveně v reakci na vás obě. Je to skoro až zvláštní, vzácně shodnete a vlastně spolu i souhlasíte v tom, jak hrozná zkušenost tohle byla.

„Ále,“ mlaskne vzápětí, „tohle se nepije na chuť,“ osvětlí vám tu záhadu. Tedy aspoň trochu. „A oproti některým dryjákům Kostadina je to delikatesa,“ ušklíbne se vzápětí. „No vida. A pak, že to nepůjde,“ zkušeným okem zhodnotí vaše takřka prázdné tupláky a rozšafně mávne na ženu procházející kolem. „Hm, ještě třikrát,“ poručí se – bez ohledu na míru zděšení či protestů ve vašich tvářích.

Když Ela prohodí svoji výtku k hraní – či spíše lelkování – muzikantů, ke kterým se i ohlédne, její pohled se setká s pohledem mladíka držícího loutnu v klíně. Její slova… Nebyla zdaleka tak tichá, vlastně spíše naopak díky vypitému alkoholu. Bard se pobaveně zakření, než odloží korbel a hbitě vyskočí na nohy.

„Kdo jsem, abych odmítl přání tak půvabně kašlající víly,“ zahlásí bezostyšně na půl hospody a vzápětí kývne na ostatní, aby se k němu přidali. Během pár minut tak lokál naplní živá melodie vyzývající k tanci, jakkoliv slova téhle písně rozhodně nejsou tak radostná jako u předchozí písně.

♫♪♪♫

Utíkáš černou nocí tmou
Bratře můj, jestřábů hon máš za sebou
V srdci mém zbyl jen trpký jed
Co jsi sebral to si vezmu zpět

Na stůl přistanou nové korbele s napěněným pivem. Všimnete si ovšem, že jakmile se muzikanti dají i do zpěvu, Wertherovi zamrzne úsměv ve tváři. Drobně přimhouří oči a místo jakýkoliv slov se jen dopije zbytek starého korbelu, aby ho rovnou dal krčmářce k odnesení. Pokud to samé uděláte i vy, žena si od vás vezme nádobí, ostatně se u vašeho stolu otočí ještě jednou kvůli odnesení prázdných talířů s kostmi.

Neutečeš, bratře můj, nemáš kam

Krev není voda, to teď víš sám

Jestřábi letí a dřevo kol praská

Jestřábi letí...

Když se u vás staví podruhé, mimoděk se skloní k Wertherovi a jakkoliv se snaží být nenápadná, vidíte, že mu něco vtiskne do dlaně. Něco, co si mistr pod stolem přečte, tedy není příliš pochybností o tom, že se muselo jednat o nějaký vzkaz.

„Hm,“ zamručí Werther nespokojeně, „musím si odskočit,“ oznámí vám a s tím se i zvedne od stolu. „Zatím se bavte, děvčata,“ přeci jen nás spiklenecky mrkne. V další chvíli vykročí pryč – nikoliv ke vchodu, kterým jste přišly, ale zřejmě směrem na dvůr.

A tak tam zůstanete samy se třemi tupláky piva…

Na strom ji věším, v očích slzy mám

Přes jejich závoj hledím, tebe proklínám

Utáhnu smyčku a krk jako sníh

Zčerná do barvy křídel jestřábích

To, že zůstanete sedět u stolu samy nezůstane nakonec zrovna bez povšimnutí. Možná se ani není čemu divit. Kousek od vás si všimnete pár mladíků – dle oblečení a toho, jak působí, zřejmě místních, jak se o něčem dohadují a až podezřele často směřují své pohledy k vám. Dokonce to vypadá jako by snad tahali z dlaně jednoho třísky?... Každopádně minuty plynou, jednu píseň střídají další a Werther nikde.

Zkušenosti

„Vždyť je to jen písnička… No, možná ne nadarmo se říká, že za pravdu se každý zlobí.“ Odvětím pobaveně Kazandře, která vzpomene na Rydzynu. To už ale korbely třísknou o sebe a já si připiji s Wertherem a snad i Kaz, která by se toho nemusela zdržet. Pivo viditelně neohromilo na první dobrou ani mou černovlasou společnici, ale to se asi není moc čemu divit. Přesto Werther vypadá s místním pitím vcelku spokojen a nelze si nevšimnout toho, jak nás se zájmem sleduje.

A pak už se Werther rozpovídá o pivu a skutečně mi na mé otázky začne odpovídat. Sem tam upiji během toho fascinujícího vyprávění, které zní spíše jako nějaký přepis z knihy alchymie než něco zdánlivě tak běžného, co se dá najít v každé trochu větší vesnici. „Vážně?... slad?“ Opakuji sem tam zvědavě slova, která mi na první dobrou nic neříkají, ale už se více nevyptávám. Tohle vypadá na proces, který je rozhodně složitější, než jsem si původně myslela. S nově nabytým obdivem pohlédnu na svůj korbel, ve kterém rozhodně není jen nějaká voda, v níž někdo vyvařil pár kopřiv, ale něco mnohem pracnějšího.

„Teeeda… Tohle všechno se s tím musí udělat, aby z toho bylo pivo?! Taková alchymie.“ Zakroutím jen nevěřícně hlavou a zase se napiji. I když to pořád chutná stejně, najednou to celé kromě puncu zakázaného ovoce získalo ještě nádech něčeho speciálního. Ani proto nerozporuji Wertherovo upozornění na to, že je skoro až hřích korbel nedopít. Nedivím se. Muselo to dát strašnou práci. „Hmm, aha…Rozumím.“ Pokývám hlavou a jako na povel se dlouze napiji.  „No, snad začne. Doufám.“ Ušklíbnu se pak trochu, když polknu hořký nápoj, který mi skutečně zatím nijak výrazně nechutná, ale Werther říkal, že to chce jen čas, tak měl určitě pravdu. „Ale není to špatné. To vůbec. Vůbec.“ Pokývám rukou rychle, aby to náhodou nebylo bráno jako urážka místního moku. Navíc jen dětem nechutná pivo a já dítě už nejsem!

Hudba mezitím utichne, ale šum hostince nesoucí se prakticky ze všech směrů kolem nás zůstane. To už se ale přitočí mladá číšnice a před námi přistanou talíře s večeří. V očích mi potěšeně zajiskří, když uvidím tu pečínku a do nosu mě udeří pak i vůně masa pečeného na ohni. „Děkuji.“ Prohodím k číšnici, než si slastně povzdechnu nad tím vším a popřeji ostatním dobrou chuť. Je to jako ve snu. Být ve společnosti, s dobrým jídlem, a dokonce i pivem! Copak by den mohl být lepší?! Až mám chuť se štípnout, jestli se mi to celé jen nezdá, ale… ne. Ne, byla by škoda se vzbudit v tom nejlepším.

Natáhnu se po chlebu a s chutí se zakousnu do kousku kuřete. Jen trochu zamrkám, když uslyším Werthera objednávat režnou. Je to to, co si myslím? Kmitnu pohledem ke Kaz, ale pak jen pokrčím rameny a pokračuji v jídle. Tělem se mi rozlévá příjemné teplo a pocit štěstí, který jasně radí nechat starosti na potom. Dnešní večer bude skvělý!

Kuře je skvělé. I když se tam někde vzadu v hlavě ozývá hlásek, který připomíná, že kromě kouře a trošky soli z něj není nic cítit, tak s tím pivem je najednou vše lepší. I to pivo. Opět se napiji a spláchnu mastné sousto do žaludku. Možná tohle Werther myslel tím, že to chce čas. S jídlem se ta jeho hořkost přeci jen trochu rozmělnila a já si na ni začala zvykat.

Vytírám zrovna kouskem chleba zbytek šťávy z talíře, když v tom před námi dopadne na stůl tác s panáky průzračné tekutiny. Režná. Pálenka. Něco, co jsem viděla ostatní jen popíjet, ale nikdy jsem ji přímo neochutnala. Podobně jako to pivo. Nebyla jsem až tak naivní, abych si myslela, že tohle bude jen takové slabé pití, ale přesto… nemohla jsem přeci neposlechnout mistra. Navíc… dnešní den byl prostě skvělý a určitě to jeden panák režné nezkazí.

Sním poslední kousek chleba, než se natáhnu odhodlaně po sklence, která přistála přede mnou. Nejdříve k ní přičichnu, aby mě do nosu hned na to praštil štiplavý ostrý pach alkoholu.

„Ehm… no nevoní to… No, chápu. Musí se k tomu člověk propít.“ Dodám rychle po krátkém zaváhání. Možná bych neměla… Ale když vidím Kaz, jak to do sebe srdnatě otočila, je mi jasné, že tady už není cesty zpět. „Takže najednou?“ Zeptám se trochu váhavě Werthera, ale i tak se usměji. „No, bude to jistě zkušenost.“ Ušklíbnu se, než přiložím sklenku ke rtům a dle mistrových instrukcí do sebe zdánlivě sebejistě obrátím celý její obsah.

Snaha převrátit to na jazyku a okusit chuť toho nápoje se ukáže jako špatný nápad. Hodně špatný nápad. A tak režnou s dlaní přitisknutou na rtech urychleně polykám, zatímco se mi její vůně už dostala do nosu, až jsem se z ní málem rozkašlala. Potlačit kašel alespoň do té doby, než většinu tekutiny polknu, je skutečně nadlidský úkol, ale nějakým zázrakem se mi to podaří. Tedy alespoň z části. Zakuckám se a pár kapek mi vhrkne do nosu. Možná, že v krku to hřeje, ale v nose to pálí jako čert. S útrpným výrazem opakovaně mrkám a posmrkávám, než se po Kazandřině vzoru natáhnu pro korbel s pivem, abych spláchla tu hnusnou chuť z úst. To se ukáže jako dobrý nápad. Jeden lok, dva, tři…

„Ehhhh…“ Úlevně vydechnu a bouchnu už prakticky prázdným korbelem o stůl. „To bylo strašné!“ Posmrknu ještě nosem, který sice ještě trochu pálí, ale zato ho ta režná dokonale protáhla. „Nečekala jsem, že to řeknu, ale… Já asi raději zůstanu u piva.“ Zakroutím hlavou, možná trochu více, než bych chtěla. „Jak tohle můžete pít?!“ Nakloním se nad stůl a nevěřícně hledím na Werthera.

„Strašné… strašné.“ Stočím tvář ke Kaz, která vypadá zaskočená podobně jako já. „Ale mohli by začít zase hrát.“ Opřu se rozvláčně do opěradla židle a ohlédnu se k muzikantům, kteří si dávají nějak podezřele dlouhou přestávku. Jako kdyby tu nebyli lidi, kteří by se rádi dál bavili?!

Jakkoliv mi Eliny otázky přišly všetečné a bezpředmětné, vysvětlení naslouchám pozorně. Ve skutečnosti mě výroba něčeho tak nechutného nezajímá a praktikovat ji rozhodně nehodlám – ne, pivo mě nepřesvědčilo, byť předpokládám, že to není zdejší recepturou jako nápojem samým –, ale člověk nikdy neví, co se může hodit. Třeba to poslouží jako zajímavá průpovídka pro dvojčata, nebo tím naženu bodíky k dobru, než začnu pokládat důležitější otázky. Jako například o tom, co se děje v Rydzyně a jestli někdo neslyšel něco o zmizelém dědicovi knížectví, přistihnu se, jak se mi myšlenky stáčejí znovu a znovu právě k tomuhle. Neměly by. Tuhle část života jsem nechala za sebou, ale… nemůžu si pomoct. Na okamžik uhnu pohledem. Měla bych na to rychle zapomenout, jinak se nechám strhnout k něčemu hloupému. Například k zjišťování, jestli o tom tady v hospodě nebo zítra na slavnostech někdo něco neví. A oni by mohli.

„Opravdu?“ podívám se na mistra – no, ne vyloženě nedůvěřivě, jenom nepříliš nadšeně. Urazit hostitele by nám neudělalo zrovna dobré jméno a… S povzdechem pozvednu korbel a svědomitě se napiji. Přinejmenším to budu mít rychleji za sebou. A ne, nechutná to o nic lépe než předtím, ale… to se zvládne…

Bezděčně se ohlédnu k muzikantům. Byla bych raději, kdyby pokračovali. Hudba utišila okolní hovory, které opět nabírají na intenzitě, ale… už to není tak hrozně jako předtím. Pomalu si zvykám. Na tohle všechno. Byť se ostatní snažím povětšinou ignorovat, občas se zaposlouchám do cizích hlasů nebo zapátrám k nedalekému stolu pohledem, když se někdo rozvášní nebo náhle pohne. Ani nepamatuji, kdy jsem se mohla v klidu posadit, sledovat kolemjdoucí a jenom přemýšlet o tom, jaký vedou život a kam jejich cesta míří.

„Děkujeme,“ kývnu tmavovlasé dívce, když před nám položí tři talíře, a chopím se příboru. Na jejím břiše se kratičce pozastavím, ale nijak se na to nezatvářím, jenom jí věnuji úsměv. Je…? „Tak tedy dobrou chuť…“ obrátím se raději zpátky ke své společnosti.

… režnou? Tak trochu překvapeně se podívám na mistra. To přeci nemůže myslet vážně. Dobrý pocit z toho nemám, ale namítat se nic neodvážím, a tak se mlčky pustím do jídla. Přinejmenším to nevypadá špatně. Po dlouhé cestě bych si jen tak nestěžovala, leda na tu pečenou krysu, ale opékané kuře s čerstvých chlebem je milé překvapení. A chutná to dobře. Ne nějak úžasně, to ne, rozhodně o tom nebudu nikomu vyprávět, ale čekala jsem to horší.

Dokonce i tady dbám na dobré mravy a způsoby, rozhodně se na jídlo nevrhnu jako nějaký… vesničan, pobuda nebo snad komediant, ne, přeci jenom tady hraji zámožnou dědičku. Pokud na tu historku dojde – a ono by nakonec mohlo –, měla bych na ni myslet už teď. Dopřávám si tedy jenom malá, vkusně odkrojená sousta a zapíjím je decentními doušky piva, na které… na které si pomalu zvykám. Vlastně je to tady svým způsobem příjemné. Tohle příšerně hlasité místo. Nikam nespěcháme, nečekají nás žádné zkoušky, výcviky ani úkoly. Prostě jenom zapadneme do postele a připravíme se na volný den.

Na talíři nic nenechám, byť se k posledním pár soustům musím nutit. Tak trochu nedůvěřivě se pak natáhnu pro skleničku, přejedu po ní prsty a odevzdaně se zadívám na její obsah. Jistě, mohla bych odmítnout, dokonce mě to i napadne, ale nemám ve zvyku říkat mistrům ne. Obzvláště když mají dobrou náladu. A vlastně ani když ji nemají, protože nejsem sebevrah. Po krátkém povzdechu tak pozvednu skleničku v náznaku přípitku, než ji do sebe po mistrově vzoru obrátím celou najednou. Pálí to. Vlastně to pálí tak moc, že mi do očí vhrknou slzy a já se jako na povel rozkašlu. Bezmyšlenkovitě – a hlavně rychle – tak uchopím korbel oběma rukama a pokusím se tu pachuť spláchnout. Marně.

„Co v tom… Probohy,“ dopřeji si další štědrý lok piva, než korbel opět zaduní na stole a dlaní si zakryji ústa. Ohně v krku se mi zbavit pořád nedaří. „O tomhle nám taky budete tvrdit, že nám to začne chutnat?“ zvednu pohled k mistrovi se snad až překvapivě odvážnou otázkou. Přinejmenším na mě. „Rozhodně je to… zajímavý zážitek.“