Andor.cz - Dračí doupě online

Triky a iluze

„Skutečně rovnou dvě?“ Založím ruce v bok a s mlasknutím sjedu pohledem od hlavy až k patě Tobiasze, který to evidentně nechce nechat být, i když jsem tak pěkně poprosila. To, že mě jeho rozhodnutí nepotěšilo, se ani nesnažím skrývat. „Chápu, že štědrost je jen na příděl, ale jestli na tom tak trváš Tobiaszi...“ Začnu rozepínat jeden z mých náramků na ruce, který pak hodím doprostřed stolu.

„Pozor pánové, tohle je dovozové! Vidíte ty detaily? Muránské sklo. Znáte? Ne? Nikdo? Hmm, to bude asi doména hlavně děvčat. Za tohle vám utrhají ruce. Na to vemte jed. Tedy pokud to nevyhraji zase zpátky.“ Zazubím se a kývnu na Kaz, která se už zvedá. „Přihoď něco, Kaz. Ať mě tu neoškubou jako kuře ještě než vůbec začnu hrát.“ Nechám už na Kaz, aby dorovnala aspoň část svého dluhu a pak se posadím místo ní. Většina pozornosti se upírá na mě, což jsem chtěla, jen ten Tobiasz nevypadá příliš ochoten Kaz nechat jen tak jít. Všímám si toho, jak na ní čas od času visí pohledem. Že by ho až tak učarovala?

Přisunu si korbel s rozpitým pivem, který jsem zde před tím nechala. Vůbec se mi do toho zvětralého piva nechce, ale lepší něco mít před sebou než vyfasovat zbrusu nový a plný. „Jasně, jasně… Hlavně to trochu rozdýchej. Mi to tu nějak společně zvládneme, že pánové?“ Odpovím Kaz zvesela a jen krátce na ni pohlédnu, aniž bych si ale dovolila byť jen na okamžik přijít o svůj pobavený úsměv. Tak už běž holka!

„…Ale no tak. Další režné?“ Zaškaredím se, když Tobiasz objedná další rundu. A mimoděk si vzpomenu na varovná slova pana Zlatovlásky. Jistě, vím moc dobře, že bych už neměla dál pít, ale…

Ale nic nenadělám, protože přede mnou stejně jako před ostatními přistane další sklenka té prokleté tekutiny. Hlavně se tvářit sebevědomě! Napomínám se v hlavě a je pravda, že ten opatrný hlásek je i teď dost upozaděn alkoholovým oparem, přes který se ozývá jen jeho slabé volání. Ne, rozhodně jsem venku zázrakem nevystřízlivěla. Jen krátce pohlédnu na záda Kaz, které mizí mezi dveřmi na dvůr a přitáhnu si i tu malou sklenku.

To už se ale zvedá Tobiasz. Možná až příliš brzo po Kaz. Smích bratrů také neznačí nic dobrého, ale… Ale nemůžu za ni zvládnout vše. Jednoho snad dokáže srovnat, pokud by opravdu šel za ní. Kultivovaně srovnat. Ne jako tu služebnou.

„Tak si pospěš, ať moc dlouho nečekáme.“ Oplatím mu úšklebek, ale to je tak jediné, co s jeho odchodem udělám. „Vypadá to, že začala ta část, kdy se lidé neustále trousí od stolu.“ Prohodím pobaveně k ostatním, než zachytím Valekovu výzvu doprovázenou sebevědomým úsměvem.

„Hmm, jestli se nebojím?“ Otočím se na něj a oplatím mu stejnou mincí. Jen možná o malinko víc přimhouřím oči, než si opřu ruku o desku stolu a hlavu položím do dlaně. „A o co by mělo jít? Nemám zájem hrát o peníze. Jak říkám, ráda bych si užila i zítřejší den a trhy, ale vy máte přesilu. Je mi jasné, že budu také prohrávat. I tak ale… Ne, nebojím se.“ Povytáhnu koutek rtů do křivého úsměvu, než sklouznu pohledem z Valeka na ostatní. „O co tedy jde? Ah, ještě tady tohle…“ Natáhnu se pro skleničku režné, kterou lehce otočím mezi prsty. Jak to udělat? Jeden trik by snad šel použit, jen to bude… nepříjemné.

„Tak pánové, do dna a pak mi můžete povědět o těch nových pravidlech. Navíc, kde že jsi Valeku říkal, že budou zítra hořet ty ohně?“ Rozhodím pár otázek, než zvednu sklenku společně s ostatními ke rtům a napiji se. Tedy ne tak úplně. Tekutinu si podržím v ústech a hraně se zapitvořím, jak by se dalo jistě čekat od dívky, která do sebe právě kopla tvrdý alkohol. Ještěže toho není tolik, ale i tak to začíná nepříjemně pálit na jazyku. Nemůžu se jí zbavit ale hned. To by bylo nápadné. Proto poslouchám odpovědi ostatních a přikyvuji, abych se až tak po půl minutě, kdy to vypadá, že se blíží má řada, natáhla po půllitru piva, abych trochu opět zdánlivě upila, ale ve skutečnosti režnou nenápadně vyplivla do rozpitého korbelu. Stejně to pivo už bylo zvětralé.

„A sedáváte tu takto často? Proč tu vlastně nejsou žádné další místní slečny?“ Zeptám se vlastně vcelku na logickou otázku. Je to divné, ale nebýt obsluhy, tak tu nikde moc ženy nevidím. Copak ženy do hospod nechodí?   

Kdy se situace takhle zvrtla? V kterém bodě se to celé zlomilo a objevil se ten strmý pád dolů? Otázku, kterou si kladete dost možná obě. Ela vchází do hospody, mladík se jí nesnaží zadržet, ani ji nenásleduje.

„Tohle už mi nikdo neodpáře, co?“ ušklíbne se akorát v rozloučení, „hm, tak… Aspoň pro mě udělej to, že už nebudeš pít. V téhle společnosti by to mohlo bolet,“ dodá polohlasně, ovšem to už Ela mizí za dveřmi. Zorientovat se v situaci jí chvíli trvá, scéna, kterou opouštěla se podstatně liší od té, které je nyní svědkem.

Kazandra působí vyděšeně, cuká sebou a snaží se bránit. Zdá se ovšem, že to mladíky spíše akorát o to víc vyburcuje. Tobiasz se vítězoslavně ušklíbne, když se mu podaří dostat jednu z její rukou z rukávu kabátce, Valekovy prsty se bolestivě zarývají do šíje a paže, stejně se jí do břicha nepříjemně vrývá deska stolu, ke kterému ji tlačí a nutí se nad ním hrbit. Je to tolik jiné oproti výcviku. Stačil by jeden dobrý úchop, ovšem alkohol a panika z toho, že se to děje doopravdy a náhle to není jen hra, dělají své.

Když Ela promluví a vykročí houpavým krokem ke společnosti, co tu zanechala… Timur tiše sykne, ještě než stačí cokoliv říci, aby upozornil své kumpány. Valek Kazandru rychle pustí, jakkoliv Tobiasz své ruce pryč nedává, ale aspoň přestane ve snaze z ní ten kabát strhnout – stejně tak povolí i jeho stisk.

„O tom ani nepochybuj,“ ujistí Elu Valek a usměje se na ni, jakkoliv krátkým pohledem střelí k černovlásce, která dosud byla jejich objektem zájmu. Nicméně Elzbietě se hravě podaří k sobě přitáhnout pozornost, když mladíky zahrne vodopádem slov – no, i přesto, že se občas zadrhne či jí na nějakém tom slovíčku klopýtne těžký jazyk. Je… Těžké přemýšlet jasně, možná proto se jako jedinou variantou řešení situace jeví poslat Kazandru pryč. Do bezpečí? Najít mistra?

„No, možná jsme se nechali všichni trochu unést,“ ušklíbne se Tobiasz a přeci jen pomalu pustí Kazandru úplně. „Nicméně když se tedy nabízíš… Tady tvoje kamarádka měla dát do banku dvě věci, hm? A tentokrát žádné triky,“ dodá vyzývavě, jakkoliv se pohledem ještě chvíli pozdrží na Kazandře, která ho přeci jen zajímá o něco více než Ela. Zvláště když se i ona vloží do hovoru se svojí žádostí o svolení… Která dopadne na úrodnou půdu.

„Ale nebuď pryč dlouho, nechceš přeci přijít o všechnu zábavu. Hm… Co takhle trochu popojet? Hej, Amálo, přines nám další režné,“ houkne Tobiasz rozšafně na mladou děvečku procházející kolem, kterou tím trochu poleká.

Kazandru se už nikdo nesnaží zadržet, když vstává od stolu. Svět se jí trochu zhoupne před očima, ale ustojí to. Chce to… Jen se soustředit, když vykročí mezi stoly směrem ke dveřím vedoucím na dvůr, kterými předtím odešel Werther.

„Tak popojedem, ne? Možná bychom mohli trochu změnit pravidla a… Přitvrdit. Tedy pokud se nebojíš, Elo,“ promluví Valek a o chvíli později před vás děvče začne stavě další malé pohárky s tou proklatou režnou.

Kazandra zmizí na dvoře, kde ji ovane chladný noční vzduch. Je zde tma, kterou protkává akorát měkké světlo jedné olejové lampy pověšené na háku u dveří. Působí to zde… Zvláštně bezútěšně. Dvůr je uzavřený, dá se tudy projít do chlívků a patrně i obytné části domu, kde bude bydlet hostinský s rodinou. Nebo to je ubytování pro hosty? Těžko říci. U stěn stavení leží sudy, kusy dřeva i jeden rozbitý postroj na koně. Uprostřed dvora je kaluž vody odrážející bledý srpek měsíce na noční obloze a v jednu chvíli se ze střechy ozve šramocení, než vzápětí do tmy zasvítí dvě velké…

… kočičí oči. Mourovatá kočka táhle mňoukne a ladně seskočí ze střechy dolů, než se s vrněním vydá směrem ke Kazandře.

Nicméně sotva pár minut po černovlásce se od stolu nečekaně zvedne Tobiasz. „Omluvte mě, příroda volá,“ zahlásí s úšklebkem a kdoví z jakých důvodů tím pobaví oba bratři, kteří se… Rozesmějí. Přesto v tom smíchu je něco… Něco.

A s tím se mladík rozejde z hospody pryč – o dost jistějším krokem než předtím Kaz. A také nepochybně ke stejným dveřím na dvůr…

Po mých slovech se rozhostí nepříjemné ticho. Seknu po Tobiaszovi pohledem, ale už nestačím říct ani udělat nic dalšího, než se ruka jeho přítele přesune z ramene na krk. Že by mi opravdu ublížili – tady, uprostřed hospody, před všemi těmi lidmi –, pochybuji. Bylo by to hloupé. Srdce se mi však rozbuší rychleji a svět se na okamžik rozmaže, jak nedokážu zkrotit myšlenky kutálející se jako skleněnky do nejhlubších nor mé představivosti. Tahle pozice je… nebezpečná. Vím to. Vím to až moc dobře. Učili nás ji. O to nepříjemnější jsou teď Valekovy prsty zatínající se do krku, až se kousavý chlad rozlévá po zatnutých zádech. Nepohnu se. Jenom dlouze potáhnu vzduch skrze rty a pak ho zase vydechnu.

Přátelé… Mám co dělat, abych si nad tím slovem navzdory hlasitému tlukotu srdce a drhnoucímu se dechu neodfrkla. Zvednu bradu tak, jak mi to Valek dovolí. V zelených očích mi doutnají uhlíky zlosti a možná i pohrdání. Takhle se tady chovají k přátelům? Pravda, doma v sídle máme určité hranice posunuté. Všichni se chceme zavděčit, plníme úkoly a někdy se stavíme i proti sobě. Pak se může stát to, že některé věci nezůstanou utajené. Nebo že někdo využije příležitosti, jistě, ale nikdy bychom na sebe nevztáhli ruku. V jistém, dost možná zvráceném smyslu toho slova jsme jediná rodina, která nám zbyla.

„Co…“ přejde mi přes rty.

Teď, když pochopím, o co mu jde, se mi do pohledu vlije i štědrá dávka paniky a navzdory hluboko zarytému vědomí, že by bylo lepší se nehýbat, sebou trhnu. Pokusím se Valekovi vykroutit z držení. Marně. Samozřejmě, že marně. Drží mě pevně, tělo neposlouchá zdaleka tak, jak bych potřebovala, a v téhle pozici si moc vyskakovat nemůžu, ale… něčemu ve mně to zkrátka nedá.

Dívčí hlas, který v první chvíli ani nepoznám, protne vzduch. Chvíli mi trvá pochopit, proč stisk povolí a kluci se zklidní. Pak se u stolu objeví Ela. Pohled jí opětuji, abych bych plně chápala, co říká, a pak pomalu přikývnu. Jo, teď asi… vypadám hrozně. Neskáču jí do řeči, jenom se nervózně ošiji a – no, když už si nevydobydu osobní prostor, tak se aspoň napřímím, abych si nepřipadala tak zatraceně… bezbranně. Není to příjemný pocit, vlastně to ani není pocit, na který bych byla zvyklá. Jistě, mistři někdy přikročili k ráznějším trestům, někdy to bolelo opravdu hodně a někdy se přihlásil o slovo strach, ale vždycky jsem věřila, že to dělají pro naše dobro a že jim na nás záleží. Svým způsobem. To tady neplatí, ne. Mohlo to dopadnout opravdu špatně. A pořád může.

„Ano… Nepřipadám si úplně nejlépe,“ dostanu ze sebe přidušeně. „Asi… Asi jsem toho moc vypila. Jo, trochu si provětrat hlavu zní jako dobrý nápad. Určitě mi to udělá líp,“ začnu se pomalu – a opravdu jenom pomalu – zvedat. „Pokud dovolíte…“

Není to vyloženě otázka, ne. Nepřinutím se do toho vložit ten patřičně tázavý tón a ještě to doprovodit úsměvem, jak bych možná měla, ale přeci jenom se sebezapřením kmitnu pohledem k Tobiaszovi. Tohle pěkné, podřízené gesto by se mu mohlo líbit. Parchantovi. A mně by mohlo dovolit se vzdálit. Vyrazit na dvůr. Těmi dveřmi, kterými zmizel mistr. Raději bych nepřiznávala, co se tady vlastně semlelo, a nerušila ho od čehokoliv, co má zrovna na práci, ale… záleží mu na nás. Pomůže.

„Budu hned zpátky,“ dodám tišeji, pokud mi dovolí se vysoukat z lavice. Skoro jako slib Ele.

Kazandra

Je až zarážející na kolik to je jiné oproti všem těm lekcím za zdmi sídla Společenství. Je třeba se rozhodnout, co dál – a to hned, než věci začnou být doopravdy ošklivé. A tentokrát se nejedná jen o pouhý výcvik, kde je možné vrátit se zpátky na začátek a zkoušet to tak dlouho, dokud to nebude správně. Je jen teď a tady. Valekův stisk na tvém rameni a Tobiaszova ruka na zádech.

Promluvíš a tvůj hlas zní náhle tak jinak. Není v něm ani stopa po vřelosti či přátelském tónu stejně jako v slovech, kterými se do mladíků nemilosrdně opřeš. Rozhodně je nešetříš a vlastně se o jakoukoliv opatrnost či šetrnost ani nesnažíš. Musíš se ovšem soustředit na všechno, co říkáš, aby se ti hlas nezadrhával a dokázala jsi jasně artikulovat a nepletl se ti jazyk. Jakkoliv se ti do téhle doby zdálo, že ten alkohol zase tolik v hlavě necítíš… Jako by některé zábrany spadly a místo toho se objevily jiné.

Navzdory veškerým snahám a soustředění se nezdá, že by tvůj proslov zakončený jasným odmítnutím vybrat si mezi bankem a úkolem, měl ten kýžený efekt. Jakmile domluvíš, nastane na chvíli ticho, než to vyvolá napříč stolem skoro až zlověstné pobavení.

„Jediný, kdo tu kazí příjemný večer jsi ty,“ odpoví ti s úšklebkem ve tváři Tobiasz. „A zdá se mi to, nebo ti právě vyhrožovala, Valeku?“ dodá s hraným zamyšlením.

„… a ještě ke všemu tak hloupě,“ doplní ho Timur.

„Možná by sis to měla ještě trochu promyslet, hm?“ ozve se nakonec i od Valeka, zatímco se jeho dlaň přesune po tvém rameni k zátylku, za který tě chytí jako bys nebyla ničím víc než zatoulaným kotětem. Zároveň s tím tě chytí druhou rukou za paži. Nezdá se, že byste upoutali číkoliv pozornost, navzdory atmosféře u stolu to zatím stále působí nevinně.

„A mezitím by nebylo od věci dát ty dvě věci do banku. Pro pořádek. Říká se přeci, že právě ten dělá dobré přátele, ne? Měla bys chtít, abychom byli dobří přátelé,“ zaslechneš směrem od Tobiasze. „Takže… Co to bude? Co třeba ten kabát? Stejně je tady teplo a nepotřebuješ ho,“ rozhodne za tebe. Ne, rozhodně se tě nikdo neptá na tvůj názor, když tě chytí i Tobiasz, aby z tebe za pomoci Valeka ten kabátec stáhl bez ohledu na… Cokoliv. Ostatně dle toho, jak se ostatní zasmějí… To stále vypadá jako zábava. Škorpení se mezi kluky a děvčaty.

Valek má opravdu sílu, dost na to, aby tě udržel, zatímco Tobiasz z tebe kabátec se škubnutím rve dolů. Jestli se přitom poničí… To ho zřejmě příliš nezajímá.

Elzbieta

Mladík, jehož jméno vlastně stále neznáš kromě té bolestně známé přezdívka „Zlatovláska“, tě pozorně sleduje. Ne, není to zrovna reakce někoho, kdo se dozvěděl, že zemřela jedna neznámá žena, která ti jen párkrát vykládala karty. Nicméně celé je to zvláštní. Znamená to, že Agniszka musela skutečně zemřít krátce poté, co tě prodali Hledačce. Možná… Možná hned? Mohlo to souviset?

A pak na něj promluvíš s naléhavostí, která jej viditelně zaskočí. Povytáhne obočí a vzápětí jej svraští, zatímco si tě prohlíží.

„Proč to není bezpečné? Tohle mi budeš muset upřesnit,“ vybídne tě a nepůsobí to, že by to jen tak chtěl nechat být. Na to jsou obavy a strach vepsané do tvé tváře až příliš velké.

„Počkat, počkat, počkat… Nemůžeš něco takového nakousnout a pak se jen omluvit a utéci. Ve vyprávění o záhadné krásce to zní možná správně dramaticky, ale ve skutečnosti…“ vyhrkne rychle, zatímco seskakuješ ze sudu dolů. Tedy… Spíše se dolů svezeš a je to opět jeho ruka, která tě zachytí a podrží, aby se ti svět zbytečně nerozmazal a nerozhoupal do všech světových stran.

„Nebojím se. Věř mi, slyšel jsem už dost divných a nebezpečných informací, o kterých by bylo lepší nevědět,“ ujistí tě. Na místě tě ovšem rozhodně nedrží násilím, pokud chceš i přesto pokračovat do hospody, vykročí po tvém boku, aby tě mohl případně podepřít. „Nicméně… Nutit tě nebudu, hm? Ale mohli bychom začít nebo skončit aspoň tím, že mi řekneš své jméno,“ na jeho vážné tváři se na okamžik objeví úsměv. Nebo aspoň jeho náznak.

S tím se i zastaví, jak se zdá, tak do dveří s tebou nepůjde a nechá tě projít samotnou vstříc hlučnému lokálu, kde… Kde se na první pohled nic nezměnilo. Na ten druhý… Naskytne se ti pohled k vašemu stolu, který nedává smysl… Kazandra sedící mezi Valekem a Tobiaszem úplně nepůsobí, že by se bavila – rozhodně ne tolik, jako mladíci u stolu, pro které je vcelku zábavnou podívanou, když se ti dva snaží dívku svléci ze zeleného kabátu.

Pozorně mladíky sleduji. Od rozesmátých bratrů přes zjevně potěšeného Valeka až k opatrnému Timurovi a záchvěvu zlosti v Tobiaszově tváři. Zdá se, že jsem se svými slovy trefila do černého. Nebo spíše kuřího oka. Tak pan si rád připadá důležitě, hm? Možná tuhle vlastnost sdílí s otcem, přeci jenom si místní starosta dal zatraceně záležet, aby letošní slavnost byla mimořádná. Nic na to neřeknu. A ani se nezaleknu. Ne, kdyby tušil, s kým má tu čest, bál by se on, jenomže on to neví a dnes tu hrajeme trochu jiné role. Nepříjemně mi to svazuje ruce.

Obzvláště když už se nadzvedám a těžká dlaň mi dopadne na rameno. Nestačím se po ní ohnat, vlastně zareaguji trestuhodně pomalu. Tohle… Tohle se stát nemělo. Nevybíravě dopadnu zpátky na lavici a Tobiasz se přisune opět blíž. Tentokrát už se neváhá mě dotknout. Takhle to tedy bude, dobrá. Z očích se mi vytratí i poslední kapky předstírané vřelosti. O úsměv už se ani nepokouším. Naopak se napnu jako struna na houslích, už-už připravená vystřelit a vypíchnout někomu oko, ale pak semknu rty, abych jakékoliv další projevy rozjitřených emocí rázně zarazila.

Myšlenky se mi nepříjemně zadrhávají. Chvílemi poskočí o pár kroků, aniž bych přesně věděla, jak jsem se z bodu A dostala do bodu B. Potřebovala bych se soustředit, pečlivě uvážit svůj další krok a spočítat si, kolik času vlastně uběhlo. Ela říkala, že se vrátí během jedné nebo dvou her, takže… takže bude možná nejlepší počkat. S lidmi to uměla. Ukecala by to i tentokrát? Snad. Nepřipadám si však zdaleka tak nad věcí jako obvykle, ne, mladíkova dlaň se mi propaluje vrstvami oblečení, jako bych na sobě měla kousavý svetr a stojí mě veškerou sílu vůle, abych se znovu neošila. Tohle byl tak strašně špatný nápad.

„Mohla bych se ptát na to samé,“ podotknu bez tónu, i když bych se měla zabrzdit a přistoupit na jejich hru. Měla, jistě. Vím to, ale nedbám na to. „Nicméně se obávám, že by odpověď byla poněkud předvídatelná. A na místní děvčata vám tohle divadélko funguje? Prozatím mi připadá krapet… nepřesvědčivé,“ povytáhnu obočí, „a krátkozraké, Tobiaszi, protože my nikam neutíkáme. Kdepak. Dobře víte, že se zítra plánujeme účastnit slavností. Opravdu si chcete kazit příjemný večer a zahodit tak možnost, že by se na něj dalo zítra snadno navázat? Je to škoda, Valeku,“ pootočím tvář ke kovářově učni, „opravdu to vypadalo, že se Ele zamlouváš. Asi jí ale budu muset říct, že jsme se nepochopili. Co se dá dělat… Já jsem s vašimi hrami každopádně hotová. Nic vybírat nehodlám.“

Ahh, tolik k tomu, že by bylo lepší prostě počkat… Obočí mi maličko cukne, skoro jako bych se chtěla zamračit nebo mě zabolela hlava. Nejraději bych si promnula čelo, ale místo toho výraz opět srovnám a vyčkávavým pohledem kmitnu mezi mladíky. Těch jejich her mám akorát po krk. Nikdy jsem se do ní neměla nechat zatáhnout.

Dobrou noc

„Jojo, pivo a režnou. Přesněji tři a tři.“ Přimhouřím trochu zamyšleně oči, jak se snažím dopočítat kolik toho ve skutečnosti bylo. „Na začátečníka dobré, říkáš?“ Neskromně se pochlubím, jen co záhy opět klopýtnu tak, že se musím po cestě k sudům více zapřít. „No, nerada zůstávám něco dlužná.“ Trochu po něm střelím pohledem, protože slovo službička se mi pranic nelíbí, ale nejsem teď ve stavu, abych to nějak více rozebírala. Ostatně, musím se vyškrábat na sud, který se před tím rozhodně nezdál tak vysoký jako teď.

Houpu nohama ve vzduchu, a tak trochu lituji, že jsem se do toho celého pouštěla. Co jsem po něm vůbec chtěla? Bylo to bláhové, ale… Ale, když padne jméno Agniezky, i tak k němu rychle stočím pohled plný očekávání, jakkoliv jsem se před tím snažila tvářit, že mne to už pranic nezajímá. A mladík skutečně začne mluvit. Ovšem to, co říká…

„První ženě? Ale on přeci…“ Úsměv mi ale rychle zamrzne na rtech, protože mi záhy dojde, že tohle nebylo myšleno žert. Nebylo.

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

Potáhla jsem skrz usoplený nos trochu vzduchu do plic, aby se z pod peřiny ozvalo opět jen tiché zavzlykání. Nemohla jsem spát. Byla to už druhá noc zde a já pořád nemohla spát. Shodila jsem peřinu z hlavy a převalila se se zašustěním látky na bok. Místnost byla potemnělá. Jen za proskleným oknem svítil bílý měsíc. Tak vzdálený. Bála jsem se tu. Byla jsem tu sama. Mezi těmi chladnými kamennými zdmi. Mezi neznámými tvářemi. Žádné barevné stany a veselý ryk kolem. Všechno tu bylo tak tiché, studené a šedé. Bylo to jako kdybych byla v naprosto novém světě, ze kterého někdo ukradl všechny barvy.

Tedy ne. Neukradl. Ta černovlasá žena mi to moc dobře řekla, jak se věci měly. Prodali mě. Ani nevím za kolik, ale prostě prodali, jako dobytek, a nechali odvést. Ani se určitě neptali, kdo to je. A já to také nezjistila. Místo odpovědí na nepohodlné otázky totiž přišla facka nebo hůř. Velmi brzy jsem zjistila, že ta žena je zlá. Skutečně zlá. Přesto jsem si někdy nedokázala pomoci a…

Skrz sevřený krk se mi vydere další zavzlykání a hřbetem ruky sevřenou v pěst si otřu uslzené oči. Nebrečela jsem nebo jsem se o to alespoň většinou snažila. Ne před ní. Ani před ostatními. Ale tady za zavřenými dveřmi, ze mne vše spadlo a v tichu se začínaly připomínat ty věci, o které jsem přišla.

Zvuky oslav. Plácavý zvuk celt stanů ve větru a cinkání drobných ozdob. Zpěv i hádky. Ržání koní i kvokání slepic. Agniežčin hlas, který mi pokaždé přál dobrou noc… Ten konejšivý dotyk na vlasech…

„Dobrou noc, Elo.“ Zakňourala jsem a přetáhla si peřinu zpátky přes hlavu, abych se schovala před tím neznámým strašidelným světem. Do rána bylo ještě daleko.

๑ ๑ ๑

„…Aha. Nemoc říkáš…“ Proklouzne mi trochu přiškrceně přes jinak bolestivě sevřený krk, zatímco ke mně jakoby z dálky doznívají mladíkova slova a v očích mě pálí slzy. Nervózně žmoulám ruce a hledím na ně rozostřeným pohledem a hlavou se mi honí doslova divoký hon myšlenek.

 Myslela jsem, že už jsem se přes to přenesla. Že už mi na těch lidech nesejde, ale bylo to jen bláhové přání. Cítila jsem se, jako kdyby někdo rozbil zrcadlo a já s každým dalším uvědoměním slyšela ten zvonivý cinkot střepů dopadajících na zem. Agniezka je mrtvá. Stejně tak i spousta dalších, které jsem znala. A před pěti lety… Pěti lety, poté, co mne Gretel odvedla. Ano, jistě, mohla to být nešťastná náhoda, a za jiných okolností bych to tak nejspíše i viděla. To ale už neplatilo po včerejší noci a tom, co mi ukázala ta podivná žena ze stínů. Magistr, který zabil mou matku, kvůli tomu, že byla čarodějnice. Jistě, čarodějnice přeci přinášely do svého okolí jen zmar a smrt. Tak se to říkalo. Proč by to tedy teď bylo jiné…Zůstalo jen neštěstí.

„Ne, neříkej mu to!“ Ohlédnu se zničehonic po mladíkovi. Ten tam je ten úsměv, který nosím dennodenně podobně jako šaty. Místo toho je můj výraz smrtelně vážný i i přes ten alkoholový opar, který je stále protivnější a protivnější. „Neptej se na mě. Je to už dávno a nemá to smysl… A hlavně to vůbec není bezpečné!“ Zamrkám trochu rychleji, abych vyhnala těch pár slz z očí. Moc dobře vím, že pro Společenství není problém zbavit se zbytečných zvědavců podobně jako učedníků na útěku. Co by ale ve Společenství řekli, kdyby zjistili pravdu o mé matce? A potažmo i o mně… Ne, ti by mě nenechali odejít. Jsem tak jako tak v pasti. Uteču a zabíjí mě. Neuteču a zabijí mě, až na to přijdou. Polknu, protože mám najednou nepříjemně hořko v ústech a svezu se na zem ze sudu.  

„Promiň. Neměla jsem tě do toho zatahovat. Je to už dávno. Nech to být. Bude to tak pro všechny lepší. Netýká se tě to a bude nejlepší, když to tak zůstane.“ Zapřu se o hranu sudu, narovnám se a shrábnu si trochu pocuchané vlasy. „Už jen kvůli tobě.“ Šeptnu, než se otočím na patě směrem k hospodě, než se přeci jen zastavím a ohlédnu se přes rameno k mladíkovi sedícímu na sudech.

„Já.. měla bych se vrátit. Raději. Každopádně děkuji a dobrou noc.“ Dlouze se nadechnu, než se soustředěně vydám zpátky k hospodě. Jen mimoděk zvednu ruku, abych si otřela oči hřbetem ruky, zatímco rty s každým krokem pomalu roztahuji opět do svého typického úsměvu. Když dorazím ke dveřím, už na nich opět hraje zářivý úsměv, který umí šířit dobrou náladu. Nikdo na mě nesmí poznat, že se něco stalo. Úkol zněl jasně. Musíme se bavit… Opřu se do dveří a vejdu zpátky.        

Elzbieta

„Nemám tušení, kolik jsi toho vypila, ale pravděpodobně ano, neměla. Ne, když jsi tady sama,“ potvrdí ti celkem nemilosrdně mladík a povytáhne obočí. Tentokrát v tom není žádné pobavení hejska, kterého jste potkali tehdy u vozu, ale náznak starosti. Ten se ovšem v další chvíli opět vytratí, když se ušklíbne v reakci na tvůj dovětek ke zhodnocení vlastní situace.

Bez dalších zbytečných řečí či poznámek tě odvede bokem k sudům a teprve poté tě pustí. Chvíli čeká, zda se zvládneš vytáhnout a posadit na jeden z nich sama, než kousek poodstoupí. Pár lidí se po vás podívá, ale to je asi tak všechno.

„… no, jestli jsi pila pivo a režnou, tak se divím, že ještě vůbec stojíš. Ale být tebou, tak už v tom dneska nepokračuji,“ zhodnotí a vzápětí mávne rukou. „Není zač. A žádný strachy, já si tu službičku jednou vyberu,“ usměje se a z jeho tónu hlasu není úplně jasné, zda jen žertuje nebo to myslí vážně.

To už se ovšem rozhoupáváš a odhodláváš k tomu se ho zeptat na to, co tě momentální pálí nejvíce. Nicméně nepřerušuje tě, jen trpělivě čeká, než ze sebe vysypeš důvod, proč jsi s ním chtěla vlastně mluvit. Jen krátce mlčky kývne hlavou, když zmíníš ty od rybníka.

„Hmmm…“ zamručí tiše, když se začneš omlouvat. Vzápětí pokrčí rameny a potřese hlavou, „… dobře, myslím, že bys už vážně neměla nic pít,“ řekne ti s vážným výrazem ve tváři. „V pořádku. Ať už jsi měla s Agniezskou cokoliv,“ povytáhne obočí, „tak… Je mi to líto, ale pokud mluvíš o Bartelově první ženě, tak… Dobře, tohle jsem asi mohl říci lépe,“ povzdechne si. „Bohužel, co jsem slyšel, tak zemřela… No, pět nebo šest let zpátky? Nevím. Nemluví se o tom, ale asi nějaká nemoc, protože nebyla jediný z ansáblu, kdo neměl štěstí. Dost lidí pak i raději odešlo, takže principál nabíral nové lidi, kde mohl,“ vysvětlí ti.

Zatímco mluví, zkoumavě na tebe hledí jako by snad chtěl z tvé tváře vyčíst víc, než by se dalo ze slov. V další chvíli se posadí na sud vedle tebe.

„Když se Bartela zeptám na modrookou plavovlásku z dobY před pěti lety, bude vědět o kom mluvím, že?“ napůl se ptá, napůl konstatuje. „Nepůsobíš úplně jako holka z nějaké místní dědiny. Život a styl světských se na lidech podepíší víc, než by si mysleli,“ utrousí vzápětí, když se váš pohled střetně a pokrčí rameny. „Dokonce i přes to, že už to nedělají a nejsou toho součástí.“

Kazandra

Těžko říci v jakém bodu se to takhle pokazilo. Tvůj malý úskok mohl být brán jen jako omyl, zvláště když se Ela ke konci kola zvedla od stolu a odešla, ovšem… Nemůžeš se ubránit myšlence, že pro mladíky bylo mnohem výhodnější to rovnou označit za podvod. Mohlo to být skutečně jen odchodem Ely? Brali tě za tu… Slabší? Vlastně oproti živelné plavovlásce bylo lehké působit zakřiknutě. Jako… Lehčí kořist. Není to příjemná myšlenka, přesto je vtíravá a s každou další minutou v této společnosti nabírá na jasnější a děsivějších konturách.

Slova o úkolu okamžitě zadrnkají na ty napjaté strunky v tvém vědomí, které ani alkohol nedokázal utlumit dost na to, abys nevěděla, že se řítíš do problému. Dát dvě věci do banku je pouze odklad. Jednou úkol musí přijít. I když jaká je šance, že vyhraje zrovna Tobiasz? I když… Bylo by to lepší, pokud by vyhrál kterýkoliv z nich? Nebo jsi možná jen zbytečně podezřívavá, třeba je právě tohle způsob, jak se mládež mimo zdi Společenství baví.

Trhneš rameny, abys shodila z ramen jeho paži dříve než se stačí obtočit kolem podobna hadovi. Bylo by to tak snadné. Chytit ho za zápěstí a trhnout. Zkroutit mu ruku a pak jediným drobným pohybem… Dokázala bys mu během vteřiny polámat prsty na ruce jako by nebyly více než jen hromádkou suchého chrastí. Ale neuděláš to.

Tobiasz svoji ruku sice stáhne, ovšem atmosféra u stolu náhle už nejiskří zdaleka jen smíchem a veselím. A už vůbec ne, když odfrkneš a chopíš se slova. Zmínka o vůdci smečky vyvolá trochu rozporuplné pocity napříč stolem. Pobavení zachechtání od bratrů, Timurův opatrný pohled směrem k Tobiaszovi… Valek se zakření, avšak právě ve tváři Tobiasze zahlédneš krátký záblesk… Možná zlosti? Na prchavou chvíli semkne čelist. než se zase uvolní a v obličeji se mu usadí ten blahosklonný výraz někoho, kdo se ti rozhod pro tentokrát prominout takovou pošetilost.

Jakmile domluvíš, zvedneš se od stolu. Dlaněmi se zapřeš o dřevěnou desku. Stačíš se ovšem sotva nadzvednout, než ti na rameni přistane Valekova mozolnatá dlaň a pevně jej stiskne. V rukách má pořádnou sílu, během pár úderů srdce tě přitlačí zpátky na lavici. Za normálních okolností by ses stihla po něm ohnat, ale vypité pivo i režná ti to celé zkreslí dost na to, abys zareagovala opožděně. Zvláště když ti celá situace popožene krev v žilách.

„Myslím, že by bylo rozumnější na ni počkat tady,“ chopí se slova opět Tobiasz. „Protože takhle to vypadá, že nejenže chceš utéci kvůli prohře, ale dokonce i bez placení. Proto ta tvá kamarádka odešla? Děláte to takhle často?“ popíchne tě a tentokrát se už nerozpakuje ti položit dlaň na záda. Vlastně aniž by Valek pustil tvé rameno.

„Ale co já vím, třeba jsme se jen nepochopili. Takže ty dvě věci nebo úkol?“ zopakuje svoji otázku. A rozhodně to nevypadá, že bys u mladíků u stolu měla najít nějaké pochopení.

Tehdy tam u nás

  „…Ale já se vrátím. Musím…musím ještě vyhrát všechno zpátky! A možná k tomu ještě jeden z těch skvělých koláčů!“ Protočím se za Valekovými zády, abych se naklonila opírajíc se pro změnu přes jeho druhé rameno k ostatním, než se v mžiku zpátky narovnám, krátce na ně zamávám a vydám se ven.  Snad ještě na rozloučenou kývnu povzbudivě na Kaz a nakrčím rty jasném – to zvládneš levou zadní. Ale dál už se nezdržuji. Tu chvíli to vydrží. Nohy mě nesou skoro samy ladným krokem přes lokál a vše je tak, jak má být. Možná i lepší!

Doslova tanečními kroky dotančím k panu Zlatovlásce, než jej nenápadně vyzvu, aby šel se mnou ven. Co všichni tak najednou koukají? Jen se drobně zamračím, ale nezastavuji se. Opřu se do dveří a…

Venku je skutečně chladno. Možná až moc.  Nadechnu se dlouze a zakloním hlavu, zahledíc se na noční nebe nade mnou. Je to krása. Měsíc, hvězdy a pár cárů mraků, které tomu všemu dodávají ten správně záhadný nádech, jaký by správná noční obloha měla mít.

Až se mi z té vší nádhery zatočí hlava a já beznadějně klopýtnu ve snaze zase chytit ztracenou rovnováhu. Máchnu rukou ve vzduchu ve směru, kde jsem myslela, že je zeď, ale ta se zákeřně přesunula o pár metrů vedle, takže…. Někdo mě i tak zachytí a já se do něj opřu natolik, abych se nezhroutila na zem. Nabízená pomoc se v takových chvílích neodmítá, i když nevím, od koho pochází. „Ehm, pardon.“ Hlesnu, když ke svému zachránci zvednu trochu zmatený pohled. Najednou už mi není tak dobře jako v lokále a ten opojný pocit vlastní neporazitelnosti nahrazuje něco trochu jiného.

„…Díky… Asi jsem to neměla všechno pít.“ Poslední slova spíše šeptám pro sebe, zatímco se zahledím na kaluž před námi a jen nakrčím zhnuseně nos. „Anebo si do ní spíš sednout. Nalijme si čistého… Ne, raději chvíli ničeho.“ Zavrtím rychle hlavou, až se mi svět zase trochu rozmaže. Až teď mi začíná docházet, že za mnou skutečně ten mladík přišel a ani mě nenechal čekat. Tedy nejspíš. Moje vzpomínky na i nedávné okolnosti jsou takové trochu… pomotané.

„Asi jo. Asi měla.“ Nehádám se a celkem vděčně souhlasím. Můj smysl pro rovnováhu mě v poslední době už párkrát zradil, a to poslední pivo neudělalo ani příliš dobře mému žaludku. Nehraji si proto na žádného hrdinu a nechám se k sudům poslušně odvést. Nevím, jestli bych tu zvládla vystřihnout další piruetu jako před chvílí v putyce a neskončila spíše v podezřelé kaluži.

„… To místní pivo bude asi nějaké silné. Tedy asi. To je tak pokaždé? Nebylo vlastně ani vůbec dobré, ale… Ale neměla bych hanit místní pivo. A už vůbec ne tu děsnou režnou. Byla to zábava, ale… Proč to vůbec všichni pijí? A…“ Drmolím si polohlasem pro sebe a sem tam si i lehce šlápnu na jazyk, ale nevydržím prostě jen tak nemluvit. To už mne pan Zlatovláska odvede k pár stojícím sudům a na jeden z nich se vyhoupnu. „Díky.“ Šeptnu, než hlavu zabořím do dlaní a trochu si promnu oči. Je tu stále zima, ale ta mi pomáhá aspoň maličko posbírat myšlenky a soustředění. Proč jsem ho sem vůbec?... Jo, aha.

Zvednu hlavu z dlaní a střelím po něm pohledem protknutým panikou. Tohle jsem úplně do detailu nepromyslela. Bylo po chvilkové pohnutí mysli a… A… Ale no tak! Vzchop se! „Jistě… Já… Ehm…“ Pokývám hlavou, jako kdybych věděla jasně, co chci říct, zatímco se mi v hlavě roztáčejí zadržená kolečka.

„Taaakže, ty patříš k těm, co si postavili stany u rybníka?“ Začnu trochu obšírně. „Já… Já mám, pocit, že jsem vás už před lety někde viděla. Už je to dlouho, co jste byli v…“ Sakra, jak se jmenovala ta vesnice odkud, že to pocházíme? Měla jsem si to nechat od Kazandry asi napsat na lísteček. „..U nás.“ Povytáhnu obočí a uznale si přikývnu tomu, jak jsem to krásně vymyslela. Rozhodně nemluvím se svou klasickou jistotou a kadencí, ale naštěstí on mě nezná, takže mu to nemusí přijít zvláštní.

„No, ale je to dlouho a.. chtěla jsem se zeptat… Hmm, má se Agniezka dobře?“ Prosákne mi do hlasu lehce prosebný tón, o kterém ani nevím, odkud se bere. Proč se na to vůbec ptám? K čmeu mi taková informace bude? Ke štěstí asi ne. Nebo… Myslela jsem, že to mám vše vyřešené. Po těch letech. Po tom, co se všechno stalo. Ale najednou se to tak nejeví. Prokletý alkohol!

„Tedy… Vykládala mi karty pokaždé, když se u nás zastavili a… působila jako milá žena.“ Ughh, to je ale historka! Až mám chuť si za tenhle děsný výkon vrazit. Raději proto uhnu pohledem a snažím se zaostřit na cokoliv jen ne světlovlasého mladíka přede mnou. „A to je vše. Nechtěla jsem tě zdržovat. Vlastně jsem ani neměla. Ne kvůli takové hlouposti. Neměla bych…“ Syčivě se nadechnu a přinutím se pohlédnout zpátky na Zlatovlásku, zatímco trochu pevněji sevřu kraje sudu.