Andor.cz - Dračí doupě online

Jakkoliv mi Eliny otázky přišly všetečné a bezpředmětné, vysvětlení naslouchám pozorně. Ve skutečnosti mě výroba něčeho tak nechutného nezajímá a praktikovat ji rozhodně nehodlám – ne, pivo mě nepřesvědčilo, byť předpokládám, že to není zdejší recepturou jako nápojem samým –, ale člověk nikdy neví, co se může hodit. Třeba to poslouží jako zajímavá průpovídka pro dvojčata, nebo tím naženu bodíky k dobru, než začnu pokládat důležitější otázky. Jako například o tom, co se děje v Rydzyně a jestli někdo neslyšel něco o zmizelém dědicovi knížectví, přistihnu se, jak se mi myšlenky stáčejí znovu a znovu právě k tomuhle. Neměly by. Tuhle část života jsem nechala za sebou, ale… nemůžu si pomoct. Na okamžik uhnu pohledem. Měla bych na to rychle zapomenout, jinak se nechám strhnout k něčemu hloupému. Například k zjišťování, jestli o tom tady v hospodě nebo zítra na slavnostech někdo něco neví. A oni by mohli.

„Opravdu?“ podívám se na mistra – no, ne vyloženě nedůvěřivě, jenom nepříliš nadšeně. Urazit hostitele by nám neudělalo zrovna dobré jméno a… S povzdechem pozvednu korbel a svědomitě se napiji. Přinejmenším to budu mít rychleji za sebou. A ne, nechutná to o nic lépe než předtím, ale… to se zvládne…

Bezděčně se ohlédnu k muzikantům. Byla bych raději, kdyby pokračovali. Hudba utišila okolní hovory, které opět nabírají na intenzitě, ale… už to není tak hrozně jako předtím. Pomalu si zvykám. Na tohle všechno. Byť se ostatní snažím povětšinou ignorovat, občas se zaposlouchám do cizích hlasů nebo zapátrám k nedalekému stolu pohledem, když se někdo rozvášní nebo náhle pohne. Ani nepamatuji, kdy jsem se mohla v klidu posadit, sledovat kolemjdoucí a jenom přemýšlet o tom, jaký vedou život a kam jejich cesta míří.

„Děkujeme,“ kývnu tmavovlasé dívce, když před nám položí tři talíře, a chopím se příboru. Na jejím břiše se kratičce pozastavím, ale nijak se na to nezatvářím, jenom jí věnuji úsměv. Je…? „Tak tedy dobrou chuť…“ obrátím se raději zpátky ke své společnosti.

… režnou? Tak trochu překvapeně se podívám na mistra. To přeci nemůže myslet vážně. Dobrý pocit z toho nemám, ale namítat se nic neodvážím, a tak se mlčky pustím do jídla. Přinejmenším to nevypadá špatně. Po dlouhé cestě bych si jen tak nestěžovala, leda na tu pečenou krysu, ale opékané kuře s čerstvých chlebem je milé překvapení. A chutná to dobře. Ne nějak úžasně, to ne, rozhodně o tom nebudu nikomu vyprávět, ale čekala jsem to horší.

Dokonce i tady dbám na dobré mravy a způsoby, rozhodně se na jídlo nevrhnu jako nějaký… vesničan, pobuda nebo snad komediant, ne, přeci jenom tady hraji zámožnou dědičku. Pokud na tu historku dojde – a ono by nakonec mohlo –, měla bych na ni myslet už teď. Dopřávám si tedy jenom malá, vkusně odkrojená sousta a zapíjím je decentními doušky piva, na které… na které si pomalu zvykám. Vlastně je to tady svým způsobem příjemné. Tohle příšerně hlasité místo. Nikam nespěcháme, nečekají nás žádné zkoušky, výcviky ani úkoly. Prostě jenom zapadneme do postele a připravíme se na volný den.

Na talíři nic nenechám, byť se k posledním pár soustům musím nutit. Tak trochu nedůvěřivě se pak natáhnu pro skleničku, přejedu po ní prsty a odevzdaně se zadívám na její obsah. Jistě, mohla bych odmítnout, dokonce mě to i napadne, ale nemám ve zvyku říkat mistrům ne. Obzvláště když mají dobrou náladu. A vlastně ani když ji nemají, protože nejsem sebevrah. Po krátkém povzdechu tak pozvednu skleničku v náznaku přípitku, než ji do sebe po mistrově vzoru obrátím celou najednou. Pálí to. Vlastně to pálí tak moc, že mi do očí vhrknou slzy a já se jako na povel rozkašlu. Bezmyšlenkovitě – a hlavně rychle – tak uchopím korbel oběma rukama a pokusím se tu pachuť spláchnout. Marně.

„Co v tom… Probohy,“ dopřeji si další štědrý lok piva, než korbel opět zaduní na stole a dlaní si zakryji ústa. Ohně v krku se mi zbavit pořád nedaří. „O tomhle nám taky budete tvrdit, že nám to začne chutnat?“ zvednu pohled k mistrovi se snad až překvapivě odvážnou otázkou. Přinejmenším na mě. „Rozhodně je to… zajímavý zážitek.“

„Na dnešní večer,“ připojí se k přípitku i Větroplach, který se nerozpakuje si s Elou patřičně ťuknout až pěna lehce vyšplíchne.

Werther dlouze upije, než položí korbel zpátky na stůl. Avšak zatím ho nepouští, pouze si hřbetem dlaně volné ruky otře trochu pěny, co mu zůstala v pečlivě zastřižených vousech. Avšak ani na chvíli z vás nespouští pohled – vlastně se ani nijak nesnaží zastírat pobavení, se kterým sleduje, jak s pivem popasujete vy dvě. Zlatavý mok ukrývající se ve velkých – a nečekaně těžkých – tuplácích voní stejně hořce jako chutná. Je to pro vás rozhodně nezvyklá chuť – výrazná a plná. V první chvíli necítíte nic víc než tu silnou aromatickou hořkost doplněnou nečekanou sladkostí, co zůstává na jazyku po polknutí. Ne, není to nic, co by vám na první ochutnání kdovíjak chutnalo, přesto… Možná by stačilo to zkusit ještě párkrát a k té chuti se propít? Werther se rozhodně netváří, že by to pivo mělo být špatné, ne-li rovnou hnusné.

„Správné pivo musí být hořké, ale ta tmavší většinou bývají sladší,“ odpoví bez většího přemýšlení na Elzbietinu všetečnou otázku, kterou rychle následují další. „Hah, to je vlastně celkem zajímavé. Ty štiplavé bublinky jsou v tom kvůli tomu, že se to nechává kvasit. Sládci míchají vodu, chmel a slad – to je základ. Slad se dělá z obilí, většinou nějaká pšenice nebo ječmen, nechávají se naklíčit zrna, co se pak suší. Jakmile si připravíš a uvaříš základ z chmelu a sladu, tak se k tomu pak přidají kvasnice a necháš to pár týdnů pracovat. Pak se to přecedí a voalá, máš pivo,“ začne nadšeně vysvětlovat. Stále je tak trochu překvapující, kolik toho Werther vlastně ví. A jak si to všechno dokáže pamatovat. „A vypít… Vypít toho můžeš, kolik zvládneš. A na to přijdete jen tím, že si vyzkoušíte,“ pousměje se a pohledem zalétne i ke Kazandře, která k pivu přistupuje s o něco větší opatrností než Ela – ačkoliv odvaha se jí upřít taktéž nedá.

„Hm, hm… Hmmm,“ protáhne zamyšleně a znovu upije. Stejně tak se neubrání pobavenému uchechtnutí při Kazině odpovědi. „Měl jsem už lepší. Ale není to špatné pivo, hlavně ho tady neředí vodou, tak má aspoň nějakou chuť,“ odpoví vám. „Ale moc bych tady nahlas raději jeho chuť nekomentoval, vždycky se najde někdo, kdo si to vezme osobně,“ s ušklíbnutím potřese hlavou. „Každopádně… Jestli je něco horšího než ve venkovské knajpě pomlouvat tamní pivo, tak je nechat rozpitý korbel na stole,“ nenápadně vás pobídne, než se na jakoukoliv nenápadnost vzápětí vykašle. „Uvidíte, brzy vám to začne chutnat,“ dodá sebejistě.

Muzikanti si po veselé písničce zřejmě dávají chvíli pauzu, protože jakmile dozní její tóny a utichne poslední hlas vyřvávající refrén, tak muzikanti odloží nástroje a žíznivě se pustí do korbelů přinesených ženou ve středních letech, co zde zřejmě obsluhuje společně s mladou dívkou. Působí jako matka a dcera, dost možná se bude jednat o rodinný podnik.

Ostatně hnědovlasá dívka, rozhodně ne starší než dvaceti zim, už míří k vám společně s podnosem plným jídla. Působí poněkud nesvá z množství lidí, mezi kterými musí kmitat. Není vlastně ani příliš pěkná – mladíci se za ní na ulici jistě neohlíží, přesto vám neunikne, že pod světlou halenou se jí lehce dme břicho.

„No vida! Hm, voní to dobře,“ zaplesá Werther radostně, když děvče začne skládat na stůl kovové talíře s večeří, kterou vám mistr zařídil. Nevypadá to vůbec špatně, ačkoliv dost dělá i to, že je to první teplé jídlo za dnešní den, kdy jste cestou měli pouze plné placky a možná tak nějaké to borůvčí u cesty.

Na talíři na vás čeká celkem štědrá porce na ohni opékaného kuřete společně s pečenou mrkví a česnekem, k tomu několik krajíců čerstvého chleba.

„… přines nám k tomu ještě třikrát režnou,“ slyšíte objednávat Werthera dříve než dívka stačí opět zmizet. „Věřte mi, to je nedílná součást takového zážitku,“ ujistí vás Werther. „Každopádně, nechte si chutnat,“ popřeje vám vzápětí, než se sám pustí do jídla. No… Není to příliš kořeněné a je z toho hodně cítit ta kouřová chuť ohně, rozhodně to není nejlepší jídlo vašeho života, ale špatné to není. Je to maso a ať už chcete či ne, tak pivo k tomu jde celkem dobře. Pomáhá to spláchnout z jazyka to kouřové aroma spáleniny.

Během pár minut se k vám vrátí i děvče společně s dřevěným táckem, na kterém sedí tři sklenice s průzračnou tekutinou, co se leskne ve světle plamenů mihotajících svíček. Jakmile dojíte, Werther se po tácku natáhne a před každou z vás položí jednu štědře naplněnou sklenku. Oproti pivu je už jen vůně silná a varovná.

„Doporučuji to vypít celé najednou,“ poradí vám a aby šel příkladem, bez váhání do sebe obsah panáku obrátí a usměje se. Těžko říci, jestli je na tu chuť opravdu zvyklý nebo se to kvůli vám rozhodl jen zahrát, ale…

Chutná to příšerně a zanechá vám to pocit ohně v krku.

Mezi lidmi

Tak nějak poskládám improvizovanou historku, která sice má pár chabých a prázdných míst, ale stejně jako se potrhaná opona může schovat za pestrobarevné kulisy i tady se ty detaily dají schovat za jiné… zajímavější části vyprávění, pokud to bude nutné. Navíc tu máme Kazandru. Zalétne mi pohled k černovlasé dívce, která ani na moment nezaváhá a začne tahat na místě z paty takové detaily a jména, až se trochu zastydím po té své první verzi, která oproti té její skutečně vypadala jako šitá horkou jehlou. No, alespoň Kaz vypadá, že svůj úkol splnila, jakkoliv to musela být z její strany také improvizace přímo na místě.

Hmm, slabý průměr Elzbieto. Slabý průměr.

Byla jsem přehrána ve vlastní hře a ještě k tomu Kazandrou. Zatraceně! Vzpamatuj se! Povzdechnu si bezhlasně a jen krátce zakroutím hlavou, zatímco se Kaz začne vyptávat na naši paní hostitelku.

„…Arlovski.“ Šťouchnu loktem nenápadně do Kazandry a špitnu k ní rychle, ale víc už do toho nevstupuji. Navíc Werther nás pořád sleduje, a i když se umívá, vyzařuje z něj opět ta autorita, na jakou jsme zvyklé. Pořád je to jeden z mistrů.

„… Proto je dobré se ptát nejdříve na to odkud jsou ti druzí.“ Kontruji jeho poznámku na možné návštěvníky z Ostrodu a Dzialdowa, kteří by nám skutečně mohli udělat čáru přes rozpočet. Odpověď o naší paní hostitelce nechávám už bez reakce. Viditelně tohle téma Werther nechce více do detailu rozebírat a já nepotřebuji tlačit na pilu. To, že se nás ta žena bála, bylo vidět. Proč tomu tak ale bylo, jsme mohly nadále jen hádat. Hlavní teď však je, že máme kde přespat, a to mi stačí.

To už se ale přiblížíme k hospodě a já jen na vteřinu zaváhám, než překročím práh a tím jediným krátkým pohybem se tak octnu ve zcela novém světě. Očima kloužu po prostorném lokále, který tepe životem. Vzduchem se line živá hudba, hlasité rozhovory i vůně piva. Muzikanti uprostřed se činí, ale nevypadá to, že by se tu kdokoliv chystal k nějakému tanci. Většina si hledí svých korbelů a pár šťastlivců i něčeho teplého na talíři.

Prohlížím si tu směsku lidí a není mezi nimi problém poznat ty, kteří nezapadají úplně mezi obyčejnou vesnickou chásku. Kvalitnější oděvy, a dokonce i několik zbraní, jasně napoví, že se sem sjela rozmanitá sorta lidí. Těm ozbrojeným věnuji trochu více pozornosti, ačkoliv na nikoho vyloženě nezírám. Když už se můj pohled střetně s nějakým cizím, trochu rozšířím svůj úsměv, ale pokračuji dál v cestě.  Od Werthera zazní další pokyn a já jen souhlasně kývnu, zatímco se vydá k výčepu. Trochu se postavím na špičky a narovnám se tak, abych měla lepší rozhled kolem.

„Tam to vypadá použitelně.“ Ukážu na stůl na jednom z krajů hostince, který je i dostatečně vzdálený od vchodových dveří. Počítám, že největší provoz bude právě kolem výčepu a pak východu, jak se budou lidi trousit ven a zase dovnitř. Pokud se Kaz vyloženě nestaví na zadní a hlasitě neprotestuje, namířím si to k němu a posadím se na kraj stolu tak, že nechám lavici u stěny volnou pro Werthera a sama se posadím k jeho druhému rohu, abych měla většinu lokálu po své pravici. Muzikanti se do toho opět opřou a k uším se mi donese známá melodie.

Pousměji se při prvních tónech, které jsou si docela podobné s jednou písní, kterou znám… Ale ani s další a další notou se píseň nemění a hraje melodie, kterou si moc dobře i po letech pamatuji. Jen ta slova jsou jiná… Očima ihned střelím ke skupině vyhrávajících muzikantů, jejichž číslo má docela úspěch, protože ke zpěvu strhávají i pár dalších hostů, ale.. Ne, neznám je. Zamrkám. Co blázním? Je to jen písnička! Určitě ji hrají i jiní a navíc, pokud ti lidé znají ta slova, bude to jistě populární kousek. Za ty roky mimo civilizaci se toho mohlo dost změnit. A tahle píseň byla prostě chytlavá tak, že bych se neměla divit tomu, že se rozšířila. Uklidním si rozjitřené myšlenky ještě, než se Werther vrátí a před námi přistanou tupláky piva. Pro každou jeden. A že jsou to obří kousky.

Trochu nevěřícně povytáhnu obočí, když to vidím, než se přeci jen odhodlám a přitáhnu si jeden veliký korbel k sobě. Už ta stékající pěna po stěně mi jasně napověděla, co v tom je a vůně piva to jen potvrdila. Pivo…? Pivo… To jsem ještě nikdy nepila.

„Ehm, aha…“ Hlesnu, zatímco si tu tak obyčejnou věc prohlížím naprosto fascinovaným pohledem, než se usměji a kývnu. „Tak na zdraví!“ Zvednu tu věc, která je docela těžká, ale i tak si přiťuknu, pokud se tedy k tomu bude někdo mít, než se napiji. Prvně ochutnám opatrně jeden kratší chladivý doušek a přes okraj korbelu je vidět jen, jak nakrčím nos nad tou překvapivě hořkou chutí a nezvyklými bublinkami. Pořád je to ale lepší než Kostadinova medicína, takže se hned napiji podruhé a tentokrát už si dovolím podstatně delších pár doušků. Ostatně měla jsem pořádnou žízeň.

„Ah, pivo jsem ještě nikdy nepila.“ Bouchne s výdechem korbel o stůl spíše setrvačností, než že to bylo zamýšlené a já si mimoděk přejedu prsty po horním rtu, na kterém zůstaly zbytky pěny. Ne, vlastně mi to ani pořádně nechutná, ale ten pocit, že si dávám pivo, skutečné pivo v obyčejné hospodě mimo panství, je tak opojný, že se začínám čím dál tím víc nadšeně usmívat a rozhodně to nehodlám vzdát. Naopak. Protože ono se to opravdu děje! Jsem venku. Mezi lidmi.

„To je to vždycky tak hořké? A jak do toho vůbec dostanou ty bublinky?.. A kolik se toho smí vypít?“ Rozhlédnu se s těmi slovy po lokále, kde to nevypadá, že by se ti lidé drželi nějak zkrátka.

„Ty jsi už pila pivo Kazandro?“ Otočím se zvědavě na Kazandru, než loupnu opět pohledem po Wertherovi. „A je tohle dobré pivo anebo špatné?“ Vyklopím další otázku s cvrknutím do korbelu, zatímco kolem nás dál vyhrává veselá hudba, do jejíhož rytmu si nevědomky poklepávám nohou pod stolem.

„Tohle je všechno tak… nové.“ Hlesnu opřená do opěradla židle, zatímco fascinovaně pozoruji lokál, než se natáhnu pro korbel, abych trochu opět upila a zase nakrčila nos. Ne… ne, pořád mi to nechutná, ale možná časem…   

Wertherova nečekaná otázka vás sice zaskočí, ovšem netrvá to dlouho a zahrnete mistra nečekaným přívalem podrobností, dokonce navzdory tomu, že se jedná o prachsprostou improvizaci. Werther se pousměje, zatímco vás poslouchá – ani jednu z vás nepřerušuje a nezdá se, že by vůbec měl v plánu do toho, jakkoliv vstupovat. Jen v jednu chvíli se mu prohnout koutky rtů v křivý úšklebek, když Ela zmíní volnou roli strýčka.

„Postačím si s prostou rolí najatého doprovodu a vozky v jednom, ostatně to tady nikoho nepřekvapí,“ dodá s mrknutím. „Dobrá, dobrá tedy. Tak si vyzkoušíme, jak moc je ta vaše historka uvěřitelná pro místní i ty, co sem přijeli kvůli slavnostem,“ přelétne vás obě pohledem, který vzápětí upře směrem k hospodě, kam se blížíte. Čím dál zřetelněji slyšíte i hudbu, živou a veselou, lidé uvnitř zřejmě začali slavit už teď. Je to… Zvláštní pocit. Nemohly jste se ocitnout na odlišnějším místě od sídla Společenství, než byla právě Cziernowoda a zdejší venkovská putyka.

„Kdo ví, třeba budete mít štěstí a nebude zde nikdo z Ostrodu ani Dzialdowa,“ dodá o něco tišším hlasem a výraz v jeho tváři se na okamžik změní v ryze potměšilý. Přesto se zdá, že se stále dobře baví. „A kdyby ano… Kdo by neměl rád výzvy.“ Nezdá se, že by si z toho něco dělal, jakkoliv pro vás by to mohlo znamenat potenciální problém.

„Hmm… Já jí o vás měl něco říkat?“ podiví se hraně při otázce Kazandry týkající se mladé vdovy. „Nic. Jste Kaz a Ela a jste tu se mnou. Víc vědět nepotřebuje,“ odpoví bezstarostně, „navíc… Zadarmo a jen pro mé krásné oči nás u sebe opravdu nenechává,“ dodá o chlup vážněji.

To už vás ovšem dělí od lidí postávajících venku před hospodou jen pár kroků, a tak Werther už nic více nedodává. I nyní k sobě přitáhnete trochu té pozornosti, ale není to tak hrozné jako s žoldáky, na které jste natrefili cestou.

„Tak pojďte. A zkuste si to užít, hm?“ pobídne vás, než vkročí jako první do prostor hospody. Podrží vám dveře, abyste mohly vejít za ním.

Rozhodně je to nezvyk. Uvnitř není zdaleka tolik živo jako tomu tak mohlo být ve vašich představách. Prostor je zde na venkovskou tavernu a pravděpodobně zájezdní hostinec v jednom celkem štědrý, rozhodně se nejedná o žádnou stísněnou komoru, kam se vejde sotva pár stolů – naopak, takřka celé přízemí domu tvoří lokál, ze kterou pak vedou ještě jedny dveře ven, pravděpodobně na dvůr, další zakryté pouze závěsem dle vůně do kuchyně a pak schody vedoucí nahoru do prvního patra. Je zde hodně lidí, pravděpodobně mnohem více než v obvyklé dny, přesto není problém najít hned několik volných stolů.

Slova o tanci možná byla předčasná – mezi stoly nikdo nekřepčí, ačkoliv pár muzikantů obklopujících stůl uprostřed již vesele vyhrává. Ovšem zdá se, že spíše pro pobavení místních, a ne k tanci či jiným kratochvílím. Nebo je možná jen brzo? Přeci jen je to teprve kraj večera, kdo ví jak to tu bude vypadat za pár hodin.

Odlišit místní od obchodníků i další chásky, co sem přicestovala není zase tak těžké. Občas dle oblečení, někdy si všimnete zbraní – ono jakékoliv ostré železo obvykle není úplně poznávacím znamením kdejakého vidláka, jindy se stačí sledovat, u jakých stolů, kdo sedí. Místní se nejčastěji zdržují, co nejblíže výčepu, kde jsou stoly nejohmatanější a podlaha poškrábaná od neustále se odsouvajících židlí.

„Vyberte místo. Nějaké, kde nebude hrozit, že vás někdo zleje časem pivem, bude od tam dobrý rozhled po lokále a v zádech mi nebude nikdo sedět,“ houkne na vás polohlasně Werther. Jeho pokyny jsou tentokrát nečekaně přesné. Víc se o vás nestará a sám vykročí právě k výčepu, pravděpodobně aby vyřešil, co dnes budete jíst a pít. Nebo je v tom něco jiného?

Jeden z muzikantů každopádně prohrábne struny loutny a další si znovu přiloží pod bradu štíhlé tělo odrbaných houslí, co mají svá nejlepší léta za sebou. Ozve jeho hlas a už jen první pár slov vyvolá v lidech, co zde sedí ohlas.

♪♫♫♪

„Zazpívám vám všeckým o tom, jaký je náš král!
Kromě toho, že je moudrý, daně nezvedá!
Ale v posteli, v boji, není tajemstvím,
Že je rychle se vším hotov a jenom pro smích…“

Zatímco vybíráte místo, kam se usadit, vidíte Werthera skutečně stojícího u výčepu. Opírá se o umaštěný pult oběma dlaněmi a k vašemu překvapení se ani náznakem neusmívá, když promlouvá k muži stojícímu za ním. Hospodský? Snad. Werther nakonec vytáhne z vnitřní kapsy kabátce… Ne, nevíte co, stojí k vám příliš otočený na to, abyste snad mohly vypozorovat, co přesně se tam mezi ním a hostinským děje.

„Hospodo hej, na krále nalejvej!
Abysme chtěli mu sloužit dál!
Hospodo hej, na krále nalejvej!
Ať jenom on jde spát sám…“

K veselé melodii se přidává dalších pár hlasů. Pro Kazandru je taková odrhovačka něčím zcela novým. A troufalým. Tohle někdo zazpívat ve vyšší společnosti, koledoval by si o něco mnohem horšího než obyčejný výprask sukovou holí. Rydzynský pán by se rozhodně nebavil, kdyby to slyšel. Strýc… No, strýc by se asi pousmál, ale asi by si nedovolil dát najevo více.

Oproti tomu pro Elu nejde o nic nového. Melodie jí přijde povědomá, jistě ji už někde slyšela – ovšem jistě se tehdy lišila slova. Což ostatně není zase takovým překvapením, bardi a jim podobná verbež rádi používali již známé popěvky, aby se lidé mohli přidat a lépe si je zapamatovali. Co ovšem bylo trochu více znepokojující… Tohle nebyla jen odněkud známá melodie. Ne. Tuhle hrávali oni. Lidi, se kterými tolik let žila před tím… Vším. Přesto žádný z muzikantů jí nepřišel kdovíjak povědomý…

„Královna jest jeho umem velmi zklamaná,
nedostatek vášně na vztah těžce dopadá!
Ještě rok a den s ním, nervy neztrácí…
A pak navždy opustila naše království!“

O stůl zaduní tři velké korbele, které tam položí Werther. „Hm, to by šlo,“ zhodnotí místo, které jste mu vybraly a spokojeně se na něj usadí. Opět se usmívá a zdá se v dobrém rozmaru, když se natáhne po jednom z tupláků. Podle hořkosladké vůně a bílé pěny se jedná zcela jistě o pivo.

Co je možná trochu více překvapivé, tak i v těch dvou zbývajících je úplně to samé. „Věřte mi, je to zdravější než pít vodu nebo… Nebo cokoliv jiného tady. Tak hezky do dna,“ pobídne vás vesele a sám si dopřeje pár pěkně hlubokých doušků.

„Hmm, ne, nadšeně opravdu nevypadá,“ kývnu zamyšleně.

Nechci předbíhat. Mohlo by to mít zcela přízemní důvody – například žárlivost, přeci jenom jsme dvě mladé holky v přítomnosti jejího oblíbeného kavalíra –, ale stejně mě napadne, jestli vdova neví, koho v té drahé škole pro zparchantělou mládež vzdělávají doopravdy. Je to… asi hloupost. Ne, tohle přeci vědět nebude. Ani my to nevíme.

Ela se opravdu… chová zvláštně. Pohled jí oplatím a zlehka povytáhnu obočí. S tím, co říká, bych jindy souhlasila, ale dnes jsem se k těm slovům rozhoupala z docela jiných důvodů než nějakého spřádání teorií nebo snad výměně informací. Ne, byla to bezvýznamná a bezpředmětná poznámka, která sloužila k jedinému – navázání rozhovoru.

„Byl to jenom vtip, Elo.“

Jenom vtip… Možná bude lepší ji prostě nechat být. Ať už do ní vlezlo cokoliv, očividně se z toho nevymluví ani ona. Já bych to neměla jinak, jenom bych touhle dobou už vymýšlela, jak se dostat na střechu, a – Přeci jenom neodolám. Zatímco se Ela chystá, otevřu okno, vykloním se z něj a podívám se nad nás, jestli by se tam cesta přeci jenom nenašla. Tudy by to možná šlo, ale… Zkoušet to nehodlám, ani se vrhat z okna ven, jenom od něj ustoupím a následuji dívku z pokoje.

Během chvíle se ze zadní části domu dostaneme do hlavní chodby a pak i ven, kde čeká mistr. A rozhodně se při čekání nenudí. Našel si společnost. Opět. Věnovat jí pozornost nechci. Bylo by moudřejší tvářit se, že nic nevidíme ani neslyšíme, ale neodolám. Přeci jenom k červenající dívce pootočím tvář, než raději přidám do kroku a následuji svou společnost na prostranství návsi.

„Dokud to nebude pečená krysa,“ prohodím.  Na to, co o hostincích vyprávěl předtím, jsem nezapomněla a zrovna důvěru to nebudí. Pohledem se však opět pozastavím u Ely, která se ani tentokrát nerozpovídá a zvláštně se odmlčí, jako by jí myšlenky utekly někam jinam. „Jiné od Grunwaldu to každopádně je. Dost možná jiné od čehokoliv, co jsem kdy viděla. O tom tanci…? Jenom to, že to bude asi jiné než to, co jsme se učili.“

Jak moc jiné to bude, se už nejspíše brzy přesvědčím na vlastní oči. Z budovy se neozývá hudba, která by doprovázela plesový tanec, ale… Jsem zvědavá. Nepotřebuji to ani tak zkoušet nebo se do zábav zapojit, to ne, spíše jsem zvědavá tím samým způsobem, kvůli kterému lidé chodí do muzea nebo třeba divadla. Je to nové. Neokoukané. Když už nic jiného, můžu to pojmout jako naučný výlet a rozšířit si trochu obzory… Někdy se to může hodit. Třeba.

… kdo a odkud jste? Byť se na to nijak nezatvářím, přeci jenom se napřímím. Ani jsem se nad tím zatím nepozastavila, ostatně jsem během cesty měla jiné myšlenky – ke kterým se opravdu nehodlám vracet – a teď také. Jenom krátce si vyměním pohled s Elou, která honem začne vymýšlet. Nerozporuji se s ní o jediné slovo, jenom přikývnu. Ostatně na výběr už nemáme ani jedna. Přiznávat, že jsme úkol nesplnily, by se nám mohlo vymstít i u Větroplacha, který patřil mezi ty vlídnější duše v sídle.

„V Dzialdowě,“ doplním jméno, kde jsem podle všeho byla na učení. „Kde jsem měla to štěstí a privilegium přebývat v domácnosti pana Janikowskiho. Otec chtěl, abych se naučila matematice a obchodu, a právě jeho starý přítel mu přišel jako nejvhodnější kandidát. Teď jsme na cestě do Ostrody, kde rodina vlastní nějaké podniky. Nechtěla jsem tady zastavovat, ale Elzbieta mě přesvědčila, že by mě místní slavnosti mohly trochu rozveselit… Co bych si bez ní počala?“

Dokonce slova doprovodím i tím drobným, vděčným pousmáním, než masku zase nechám sklouznout ze tváře a podívám se na mistra. Takže…? Uspěje u něj tenhle příběh, nebo budeme muset vymyslet jiný?

„Co jste o nás vlastně řekl paní Arlinski, mistře?“ zeptám se vzápětí.

Trochu hlučnější společnost

S místní vdovou a paní domu za zády se mi nechce moc pouštět pusu na špacír, a tak jen zakroutím hlavou na Kazandřinu úvahu. „No, někdy i stmelování může být tolik, že je zdraví nebezpečné. Nic by se nemělo přehánět.“ Dodám krátce. Ne, to není výhrůžka, jen konstatování. O tom, že by tohle byl hlavní důvod naší cesty dost pochybuji. Proč by zrovna potřebovali stmelovat mě s Kazandrou? Naše životy jsou rozdílné jako den a noc. Stejně tak i výcvik máme v jistých aspektech rozdílný. A pokud se někdy dostaneme za zdi panství na delší dobu, budou i naše cesty vést jinam. Tak co by z toho měli? Vlastně bych se na to i zeptala nejraději Kaz, jak to přesně myslela, ale s tou černou vdovou za zády se mi do toho moc nechce. Místo toho raději jen zapéruji za kavalci a pokývám hlavou. „Jako na zámku.“ Usměji se škádlivě a kmitnu pohledem krátce k ženě ve dveřích, co nás však záhy kvapně opustí.

„Hmm, nevypadala nadšeně z naší návštěvy. Rozhodně ne tak jako z Wertherovy.“ Zamumlám jen co zavřu dveře, zatímco za nimi doznívá ozvěna jejích spěšných kroků. „Možná se Větroplach až moc detailně rozhovořil o té drahé škole pro zparchantělou mládež. No, kdo ví. Aspoň ale máme postel.“ Mlasknu a pohledem modrých očí sklouznu ke Kazandře. „Jak jsi to myslela s tím stmelováním? Proč by to vůbec dělali? Co z toho?“ Řeknu možná až na sebe nezvykle příkře, ale po událostech tam venku mě trochu přešla nálada. „Nemáme toho moc společného a pochybuji, že s námi mají nějaké podobné plány. Ať už jsou tedy jejich plány jakékoliv.“ Dodám pak s pokrčením ramen jako jasný fakt.

Pak už se ale nezdržuji. Opláchnu se, poupravím a prostě se dám zase trochu do pucu po celodenní cestě na voze proložené příjemným šlofíkem. Ta chvíle ticha a zaběhlých stereotypů mi dovolí ze sebe trochu setřepat nedávné zážitky. Jistě, pořád to nevyřešilo problém toho, že ty stany u rybníka tu stále jsou, ale… Ale to nemusím řešit. Ne, hned teď. Pokud vůbec… „Ehhhh! Měly bychom jít.“ Povzdechnu si poněkud frustrovaně a jen zakroutím hlavou. Tenhle výlet se nepříjemně komplikuje.

A tak vyrazíme. Cesta zpátky na nádvoří není až tak těžká k zapamatování, takže brzy se zase shledáme s Wertherem, který… Jen trochu podiveně vytáhnu obočí, když vidím, že teď musel cukrovat pro změnu s jednou z děveček. Tak ho vůbec neznám. Tam za kamennými zdmi je sice z mistrů ten více volnomyšlenkářský, ale netušila jsem, že je to až takový sukničkář. Evidentně tyhle detaily ze svých vyprávění také vypustil a že jich muselo být. Rozhodně neztrácí čas. Pousměji se a vykročím k němu.

„Takových nás bude víc.“ Přitakám souhlasně. Hlad mám pořádný. Tedy ne takový jako včera večer, ale po těch pár plackách bych si docela dala i nějaké teplé jídlo. „Ráda se nechám pozvat.“ Usměji se, než vyrazím za Wertherem. No, ostatně jiná možnost není. Peníze skutečně nemáme. Tedy alespoň já ne. Nevím, co Kazandra.

Pozornost mi opět chtě nechtě zabloudí k potemnělým siluetám rozložitých stanů, z nichž některé osvětlují barevné lucerničky. Vypadá to, že práce už začala a každý si holt přilepšuje, jak dovede. „Hmm, třeba.“ Odpovím poněkud úsečně, než odtrhnu pohled od stanů a rychle přidám do kroku. Co by mohli zahrát? Hrají vůbec ještě ty staré kousky, které jsem tehdy znala zpaměti? Ne, určitě ne a i kdyby… Je to jedno!

To už ale zajdeme do jedné z pár ulic, které tvoří tuhle vesnici a zmizíme mezi domy. „No, já nejsem vybíravá. Navíc v hostinci jsem nejedla už no…“ Zamyslím se a pohled se mi trochu rozostří, jak se rozpomínám. Za svůj život bych příležitosti, kdy jsem se najedla v nějakém hostinci, spočítala na prstech jedné ruky. Byla to pro malou holku zbytečně drahá švanda. I tak se mi ale trochu nepříjemně sevře žaludek, když se blížíme k té hlučící osvětlené budově.

Tolik cizích lidí a naprosto neznámé místo... Až se sama podivím tomu pocitu, který je pro mě tak netypický. „Jo to…zvláštní.“ Hlesnu zamyšleně na Wertherovu otázku. Tolik let jsem byla zavřená v jen úzké společnosti lidí, které jsem potkávala dennodenně, až se to i na mě podepsalo. Co to se mnou zatraceně je?! Je to jen hospoda. Nic víc a nic míň! Copak mi tohle někdy vadilo? Stisknu rozhodně rty a zvednu odhodlaně bradu. Tohle zvládnu. Zvládla jsem to jako malá holka, tak teď se tím přece nenechám rozhodit!

„Ehhh… co?“ Zamrkám trochu překvapeně, když mne Wertherova otázka naprosto vykolejí a smete mé bojovné odhodlání na to se vmísit do cizí společnosti. Kdo jsme? Kdo… jsme? Vyměním si s Kaz krátký pohled. Tohle je něco, na co jsme tak trochu zapomněly. Improvizace… Hlavně improvizace! Nepřemýšlej o tom a pak o tom nebudou přemýšlet ani ostatní. Hlavně působit suverénně.

„Mnooo… tady Kazandra, co byla na učení u jedné nóbl měšťanské rodiny v… noo…“ Mávnu na Kazandru, aby doplnila název nějakého vhodného města, protože místní geopolitická situace byla spíše její doménou. Tedy ne spíše. Úplně. „… Ale teď se vrací domů, protože to vypadá, že bude po otci dědit grunt. Jo, je to zámožná dědička, co s takovou skončí brzo pod čepcem, protože se u nich dveře netrhnou. Ale… no a já jsem, hmm? Obyčejná rodinná známá, co se táhla tu dálku do města, aby jí tu strašlivě smutnou zprávu sdělila a předala třeba i nějaké to psaní od tatíka. No a teď jí dělám doprovod na cestě zpátky a vesnicí projíždíme.“ Pokrčím rameny a kmitnu pohledem ke Kazandře, jestli souhlasí nebo ještě něco doplní. „Lidi mají rádi tragédie a tím spíš se budou vyptávat na tady skoro sirotka než na detaily nějakého nudnějšího příběhu, pokud na to dojde. Navíc jako děvečky pracující na poli nevypadáme ani jedna.“ Pokrčím rameny. „Role strýčka je stále ještě neobsazená, ale myslím, že se obejdeme i bez ní.“ Dodám a pousměji se na Werthera. Pak už nechávám na Kaz, jestli chce něco doplnit nebo to smést kompletně ze stolu a vymyslet si vlastní důvod pro naše cestování. Tohle je mi vcelku jedno, takže za ten svůj příběh nehodlám nijak bojovat a zhostím se i jiné role. Je to ostatně pořád jen role.

A pokud se dohodneme, vykročím ke dveřím hostince, než mě mé odhodlání opustí a stane se ze mě to podivné stvoření jako Kaz, které se straní většiny společnosti. Ne, to ne! Jen se potřebuji zase trochu otrkat. Nic víc…       

Paní domu vás zanechá v pokoji samotné, během chvíle už akorát slyšíte její rychle se vzdalující kroky. Pospíchá. Možná má důvod, možná utíká, co nejdále od vás. Ať je to jakkoliv… Pokoj je malý, ale čistý. Vlastně působí využívaně, není tu žádná vrstva prachu ani pavučiny, Postel se zdá čistě povlečená a jsou na ní dokonce nachystané dva polštáře i dvě přikrývky. Aspoň se nebudete muset přetahovat o jednu deku, to už by dost možná činilo z noci ne úplně příjemný zážitek. Vlastně už jen myšlenka na to, že dnes budete spát v něčí přítomnosti byla zvláštní.

Okny do pokoje pronikají poslední zbytky měkkého večerního světla na znamení, že dnešní den se pomalu ale jistě chýlí ke konci. Není příliš důvod otálet, hodit vak na zem či na postel, možná si opláchnout tvář či ruce v nachystaném lavoru na malé skříňce za postelí. Víte ovšem, že na vás na nádvoří bude čekat Werther a také se po celém dni na cestě začíná ozývat hlad. Opravdový hlad, něco teplého do žaludku by rozhodně neuškodilo.

Když vyjdete ven, Werther tam už stojí. Tentokrát už řádně upravený i vyzbrojený nejen úsměvem, který zajisté musí patřit děvečce, co akorát prochází přes dvůr směrem k chlívkům. Dle toho, jak se dívka nápadně červená spolu patrně i museli prohodit pár slov. Pravděpodobně. Každopádně jakmile se objevíte venku, tak jako mávnutím kouzelného proutku máte plnou Větroplachovu pozornost.

„Výborně. Nevím, jak vy, ale já mám hlad jako vlk,“ zahlásí. Není důvod se zde nadále zdržovat, a tak vyjdete z vrat strážících dvůr opět na prostranství návsi.

Stany kočovné společnosti jsou již postaveny a pár z nich je dokonce ověšeno i pár lucerničkami. Jsou to ty, které vítají své návštěvníky… Jak Ela moc dobře ví. Některé věci se zkrátka nemění. Vašeho nového společného známého tam ovšem nevidíte.

„Hm, koukám, že letošní slavnost bude asi větší, než si pamatuji,“ ozve se Werther, kterého komediantské ležení zřejmě také zaujme. „No, vypadá to, že nás zítra čeká zábavný den. Možná večer i něco zahrají, když je nechali utábořit se přímo tady,“ zhodnotí to nahlas, než vám naznačí, abyste ho následovaly. K úlevě Ely to není k těm bolestně známým stanům, ale do jedné z ulic.

„Je to naštěstí jen kousek. Vidíte tu budovu?“ ukáže směrem k nedalekému domu s přistavěnou stříškou v jeho průčelí. Ostatně i kdyby vám to Werther neukázal, vývěsní štít mluví jasně. Ačkoliv se nezdá, že by se hostinec pyšnil nějakým názvem ani jedinečnou symbolikou na nenápadném vývěsním štítu.

„Nečekejte žádný zázrak. Víte, jak se to říká. Co je teplý, to je dobrý,“ pousměje se, zatímco se blížíte k vašemu cíli. Venku postává pár mužů, zdá se, že na někoho čekají dle toho, jak se rozhlíží. Působí obyčejně, žádní ozbrojenci či podezřelí mordýři. Nebo hůř… Komedianti.

„Tak jak se vám tu zatím líbí? Neumím si už ani představit jaké to musí být po takové době vyrazit jen tak mezi lidi,“ s těmi slovy se po vás mistr podívá. „I když, tebe vlastně bere občas Mirabelle do Grunwaldu,“ pohledem ulpí na trochu delší chvíli právě na Kazandře. „No, tohle každopádně bude jiné. Žádná nudná večeře. Hm a myslím, že slyším i hudbu. Co jste si to tam povídaly o tom tanci…?“ prohodí pobaveně. Zdá se, že v tomhle prostředí Werther skutečně pookřál. Mezi lidmi se musel cítit dobře.

„Už máte vlastně vymyšlené, kdo a odkud jste?“ položí vám vzápětí nečekaně další otázku, tentokrát… Mnohem více na tělo. Doslova.

Na překvapený pohled světlovlásky odpovím pokrčením ramen, které by se dalo volně přeložit jako: No co, je to pravda. To ona včera vyprávěla ty své příhody o čarodějnicích a prokletých lesích a kdovíčem dalším, já nad těmahle věcma většinou krčila rameny, nebo se k nim dostávala přes knihy. S trochou snahy bych je asi dokázala převyprávět i s patřičným gustem, pokud by to mistři požadovali, ale pro ni to bylo přirozené. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou, aniž bych se do toho dál vkládala, možná i zvědavá, jestli se Ela nechá strhnout k vyprávění.

Hlas toho ryšavého děvčátka, kterého jsem si všimla už dříve, protne vzduch s překvapivou razancí. Jak může být něco tak malého tak hlasité? A na koho to… Aha. Jeden pohled do tváře mladíka prozradí, to je ta naše tajemná Zlatováska. Jemně povytáhnu obočí a tentokrát pobavení ani předstírat nemusím.

Tak nakonec je to opravdu komediant. Jeho vystupování i jistá suverénnosti, jako by byl doma kdekoliv, dokonce i tady, rázem zapadnou na své místo. Mělo mi to dojít dřív. Přesto… Je to zvláštní. Navzdory příhodám, které si Werther s Elou vyměňovali po cestě, si nedokážu představit, jaké to musí být. Tenhle styl života. Vždycky jsem kolem sebe měla hradby, ať už to byly hradby knížeckého zámku nebo sídla společenství, a, jak Tian prozíravě podotkl, nejspíše mě ani nic jiného nečeká. Jenom další hradby. Nevadí mi to. Dává mi to pevný bod, od kterého se můžu odvíjet, a hradby koneckonců znamenají i pohodlnou postel, knihovnu a při troše štěstí i střechu s pěkným výhledem.

„Skutečně?“ odpovím, když se Zlatovláska ještě ohlédne přes rameno. „Inu… Jak jsem říkala – vskutku neuvěřitelná příhoda,“ pokrčím rameny.

Více se mu nevěnuji, částečně protože se otočím k Ele, která… se už neusmívá, i když se Ela usmívá skoro vždycky, a je zvláštně pobledlá a napjatá. Zarazím se. Stalo se něco? Že je rozrušená, vidím. Z tváře jí vyčtu hned několik projevů jejího rozpoložení a všechny ukazují stejným směrem. Snad bych měla něco říct – nebo udělat –, ale přesně s tímhle vždycky zápolím. Neumím vklouznout do jejích bot natolik, abych odhadla, co je vhodné. Nebo ještě spíše účinné.

„Vypadá to, že se tady sjela opravdu zajímavá směska lidí,“ pokusím se odvést její myšlenky a dávám si přitom záležet, abych nesklouzla ke své obvyklé strohosti. „Dalo by se říct, že je to po všech těch letech v sídle i osvěžující… Rozhodně byl ten kluk lepší společník než takový baron z Grunwaldu. Nepříjemný člověk. A k tomu nudný. Ani jeho záliba ve víně to nevylepší…“

Zkusím to. Není pro mě přirozené vést podobné rozhovory, vlastně v nich nevidím pointu, ale roky v sídle mě naučily mnohému, dokonce i tomuhle bezpředmětnému tlachání, pokud je k němu důvod. A to je, protože Ela přeci ráda mluví – OPRAVDU ráda mluví – a jistě jí bude stačit jenom popostrčit, aby se znovu chopila slova, jenomže… v tom se pletu. Nepodaří se mi proniknout skrze její zamlklou hradbu a pozoruhodnou zamítavost odpovědí. Vlastně se ani nesnažím nikterak dlouho, nechám se odradit už po pár nicneříkajících výměnách a znovu se zapřu zády o vůz.

Mlčky si prohlížím kolemjdoucí. Po setkání se Zlatovláskou jim věnuji podstatně větší pozornost než předtím. Prohlížím si jejich oblečení i výrazy, postoj i rázování kroků, jako bych čekala nebo hledala něco zajímavého, a to ostatně… nacházím. V Rydzyně jsem takhle pozorovala celou škálu lidí a bavilo mě to, v sídle se můj okruh stáhl na služebnictvo, učedníky a mistry, přičemž těm posledním bylo mnohdy lepší se vyhnout i pohledem.

Brzy už se ve vratech objeví silueta Werthera – rozcuchaného a poněkud neupraveného, tedy přinejmenším v tom ohledu, že mu pár věcí chybí, například meč, a knoflíčky košile nejsou dopnuté – a tak se znovu napřímím.

„Zabavily jsme se,“ hlesnu. „Jistě, mistře…“

Vykročím za ním. Když mi Ela věnuje vědoucný pohled, nadzvednu koutek v drobném ušklíbnutí. Ano, měly jsme pravdu… Nakonec i vdova vypadá tak, jak jsem čekala. Mladá. Pěkná. Jenom ne blonďatá, ale tmavovlasá. Usměji se. Nedbaje na to, že se k nám chová odměřeně a to „těší mě“ ji nevěřím ani na chvíli, musíme udělat dobrý dojem. To se od nás očekává. Ať už má jakýkoliv důvod k tomu, aby z naší přítomnosti nebyla nadšená.

„Dobrý večer, paní Arlovski,“ nechám zaznít v ozvěně Eliných slov. „Rády vás poznáváme.“

Vykročíme za ní. Když mi Ela věnuje vědoucný pohled, nadzvednu koutek v drobném ušklíbnutí. Ano, měly jsme pravdu… Nakonec i vdova vypadá tak, jak jsem čekala. Mladá. Pěkná. Jenom ne blonďatá, ale tmavovlasá. Usměji se. Nedbaje na to, že se chová odměřeně a to „těší mě“ jí nevěřím ani na vteřinu, musíme udělat dobrý dojem. Očekává se to. Co jí Werther vlastně řekl? Co ví o nás a o něm? A co si myslí, že ví?

„Jistě, děkujeme,“ kývnu, když se žena uvolí dovést nás do pokojů.

Do pokojů… Dobře, to byl až moc optimistický předpoklad. Dům je to velký, nepochybně by se v něm našlo pár pokojů pro hosty, které by nám jeho paní mohla uvolnit, i proto jemně nakrčím obočí, když nás vede do zadní části určené pro služebnictvo. Nic neříkám. Vlastně se ani nijak nezatvářím, snad jenom Ela by si mohla všimnout toho drobného zaškobrtnutí, protože se po všech těch letech už trochu známe všichni.

Do kamrlíku nahlédnu s tím samým nicneříkajícím výrazem jako obvykle a pak Elino poděkování doprovodím svým vlastním. Není to nic, z čeho bych skákala nadšením, to ne, ale na ty dvě noci to bude stačit. Kdo by to byl řekl, že se mi po sídle začne stýskat tak rychle… Ještě se kratičce pozastavím pohledem na ženě. To zvláštní držení těla, které nasvědčuje jistému napětí, mi pořád vrtá hlavou. Skoro jako by se… bála. Přesto jí věnuji další úsměv, než i já vkročím do místnůstky a složím si věci stranou.

„Možná…“ zopakuji, jako bych to slovo převalovala na jazyce, a pak se drobně ušklíbnu. „Jo, toho už jsem si stačila všimnout na cestě… Werthera jsi tím vyloženě zaskočila. Není nad stmelující zážitky, viď? Začínám si říkat, jestli právě to není důvodem naší cesty, i když…“ to by možná vzal spíše Eryn, ale to teď nedodám a, jenom když se žena odvrátí – nebo přinejmenším najdu vhodnou příležitost k tomu ztlumit hlas: „Je ta postel aspoň pohodlná?“

V pokoji se každopádně nemám v úmyslu zdržovat. Jenom ho přeměřím pár kroky – a je to opravdu jenom pár kroků –, než se zase postavím ke dveřím připravena vyrazit za mistrem, jakmile se Ela opět vytáhne na nohy.

Zlatovláska

Když mne Kaz označí jako přebornici ve vyprávění, jen si s ní krátce vyměním překvapený pohled a pak jen pokrčím rameny. Zrovna od ní bych to nečekala, ale přít se s ní nebudu.

„Noo, slyšela jsem i horší verzi.“ Protáhnu ta slova mezi jejich řečí a možná, možná už se nadechuji k tomu, aby tahle debata nabrala trochu morbidnější spád, když v tom se ozve z té prokleté strany zavolání a mne zmrzne krev v žilách.

Zlatovlásko?

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

๑ ๑ ๑

… Zlatovlásko…

Trhnu sebou a otočím se po tom oslovení, které je mi tak známé. Úsměv mi zmizel ze rtů. V napjaté pobledlé tváři vypadám spíše, jako by mě právě navštívila smrtka. Nevidím za námi ale nikoho, koho bych poznala a kdo mě tak před lety oslovoval. Ne, je tam jen ta zrzavá dívka, kterou… neznám. Neznám ji a ani… Ah… Dojde mi vzápětí, komu to oslovení patřilo. Takže patří k nim. To… dává smysl. Asi… V hlavě mám teď zmatek, takže jen rychle zamrkám a ruku nastavím do dráhy letícího jablka spíše automaticky. Přesto jej sevřu v dlani.  

„Hmmmh.“ Dostanu ze sebe na rozloučení jen pro mne prachsprosté zabručení, což mi není vůbec podobné, ale to už mladík mizí kamsi za dívkou směrem k barevným stanům u jezera a mně v ruce zůstane jen nakousané jablko. Chvíli to trvá, než k němu sklopím pohled a pak se ohlédnu na Kazandru, která tohoto mého podivného výstupu byla svědkem. Sakra!

„… No, a máme klid.“ Odfrknu si trochu nuceně, abych tohle téma uzavřela.

A pak dál čekáme. Já už o poznání zamlkleji a rozhozeněji. Jestli se ale Kazandra snaží pokládat nějaké všetečné otázky osobnějšího rázu, tak je buďto ignoruji, nebo jen zamítavě něco odseknu. Nemám chuť se o tom bavit. Nemám teď moc chuť na jakýkoliv rozhovor, a to je už co říct. Poslední dny se až příliš vracím do minulosti, kterou jsem myslela, že jsem už dávno nechala za sebou. A někdy ty návraty jsou až moc doslovné…

Raději proto tak trochu od Kaz uteču k Siegrovi. Mám pořád to jablko, a i když mám jisté pochybnosti a moudrosti svého konání, pomalu k němu natáhnu ruku s okousaným ovocem.

„Tak co? Nedáš si? Byla to dlouhá cesta, že?“ Šeptám k němu tiše. Sní to jablko nebo mi ukousne prst? Tohle bylo něco, na co jsem nechtěla moc sázet. Dobře jsem sledovala vraníka, jestli opět nestáhne uši podobně jako na nádvoří, když jsem si jej chtěla pohladit, ale… ne, rozhodně nevypadá tak nepřátelsky jako tehdy. Natáhnu tedy ruku blíže a ucítím na kůži závan teplého vzduchu z nozder, když jablko vraník očichá, než si ho vezme a začne jej spokojeně chroupat. Přeci jen se trochu pousměji a zase o krok ustoupím. Nehodlám pokoušet své štěstí dál, ale Sieger si za dnešní cestu něco dobrého zasloužil, i když to bylo jen nakousané jablko.

Čas letí, ale vůbec mi to čekání teď nevadí. Můžu si aspoň v hlavě trochu srovnat myšlenky a otřepat se z toho nečekaného zážitku.  Nakonec se přeci jen Větroplach ukáže a ani se příliš nesnaží zastírat, jaké povahy jeho uvítání bylo. No, nic mi do toho není. Hlavně když bude mít dobrou náladu.

„Jistě, dokonce se ani nikomu nic nestalo.“ Pousměji se přeci jen v odpovědi, ale více už to nerozebírám. To, že se tu kolem povozu neválí zranění pokopaní lidé, je určitě dostatečnou vizitkou. Se souhlasným kývnutím se vydám společně s ním i Kazandrou na nádvoří. Jen krátce si za Wertherovými zády vyměním s černovlasou dívkou vědoucí pohled, říkající jasně – Měly jsme pravdu.

To už ale stojíme před ženou, co má k vdově nad hrobem skutečně daleko. Ostatně, nečekala jsem, že tu narazíme na seschlou stařenu. Oproti Jitřence je to pravý opak. Černá a bílá. Jen ten chladný pohled mají možná až moc podobný. Brrr. Werther má jistě zajímavý vkus.

„Dobrý večer, paní Arlovski a děkujeme za štědrou pohostinnost.“ Kývnu s milým úsměvem, který mi zůstává na rtech, i když mi jej žena neoplácí. No, jestli něco málo tuší o tom, co se děje za zdmi panství, ani se těm zdrženlivým pohledům nedivím. Werther nás pošle s ní a já jen krátce kmitnu pohledem k mistrovi, než vyrazím poslušně za tou ženou v černé. Dům vypadá velký. Ne sice jako panství, ale i tak tu jistě bude pro nás dost… místa?

Trochu se zarazím, když se před námi otevřou úzké dveře do nepříliš širšího pokoje. Možná spíše přístěnku než pokoje. Což o to, spala jsem už v dost horších podmínkách, ale to jsem neměla na sebe nalepenou Kazandru. A dnes večer to vypadá, že se tomu nevyhnu.

„Děkujeme, paní, je to moc pěkné.“ Řeknu naprosto upřímně, poté co se otočím na černovlasou ženu. Ostatně ona už jen ta čistá postel je něco, co skutečně není standard, takže nemusím nic hrát. A pak už vejdu do místnosti, abych si tam shodila z ramene cestovní vak a posadila se zkusmo na postel. Bude to dobré. Vyspíme se a zítřejší den si užijeme. Takovéto drobnosti mě už nerozhodí… Ne ve světle těch větších drobností.   

„Jo a možná trochu chrápu.“ Ušklíbnu se hravě na Kaz a nenápadně si přitáhnu peřinu na svou stranu.