Andor.cz - Dračí doupě online

Přenesu váhu z jedné nohy na druhou, pohled i nadále upřený na našeho nového přítele. Dokonce i když spustí, si na rtech udržím lehký úsměv, který nemá nic společného s náhle pocítěnými sympatiemi k jeho osobě. Takoví jako on… Kdepak. Zajímavý je jenom díky tomu, že ho nedokážu zařadit, a také tím, že na první dobrou poznal deinského trakéna. Nejspíše měl pravdu, ostatně… žádný z našich mistrů není obyčejný.

„Sem tam něco zaslechnu,“ odpovím stále tím samým příjemným hlasem. Většinou si ho schovávám na večeře s Baronkou nebo podobné příležitosti, ale kvůli tomuhle floutkovi udělám výjimku. Alespoň tentokrát.

Je to překvapivě dobrý vypravěč. Sama sobě navzdory se do jeho vyprávění zaposlouchám pozorněji, než bych přiznala. Dostalo se mu rétorického vzdělání? Působí to tak. I to je nápověda k tomu, co je zač, byť se těch pár útržků skládá jenom pomalu a neochotně.

Nad krvavým obrazem, který mi slovy maluje před očima, povytáhnu obočí. Nebudí to ve mně dojem, to ne, ale přinejmenším něco bych mu dát měla, a tak mu to i dám. Snad dokonce i úsměv nabere lehké zamyšlenosti, než to celé zakončí dramatickým gestem. V tu chvíli mám co dělat, aby mi výraz nesklouzl zase do toho bezvýrazného klidu, ke kterému mám obvykle sklony. Ta jeho výzva to moc nevylepší. Lež či pravda?

Komediant. Nebýt oblečení, které je až z moc kvalitní látky, možná bych ho i přiřadila ke stanům u jezera. Snad mě překvapuje jenom to, že se k němu nemá více Ela. Působí jako někdo, s kým by si padla do noty. Vlastně… Jemně pootočím tvář ke světlovlasé dívce, která se ostentativně tváří, že ji to nezajímá. Zvláštní. Před chvílí by člověku vymluvila díru do hlavy a teď mlčí. Možná je to tak lepší, ještě by se s ním dostala do problémů a pak by trest dopadl na obě naše hlavy…

Každopádně však mlčí, takže jeho otázku budu muset zodpovědět já. Dobrá. Znovu k němu stočím pohled, sjedu ho jím od hlavy až k patě a překřížím si paže na hrudi -- možná dokonce s mírným pobavením, nebo kapitulací – zatřesu hlavou. Byť si i teď dám záležet, abych nenechala masku sklouznout ze tváře tak snadno, ale přeci jenom už nedivím důvod se snažit tolik. Ne… Pomalu, ale jistě, ztrácím zájem. Na tyhle hry jsem nikdy nebyla zvědavá.

„Hmm… Víš, jak se to říká. Každá lež má pravdy trochu,“ podotknu lehce, ale tělem natočím se znovu do ulice a přejedu ji pohledem, jako bych někoho hledala – a vlastně i hledám, Werther si opravdu dává na čas, „a že nejlepší lži jsou vyšperkovány detaily, nicméně to také znamená, že bychom neměly věřit ničemu z toho, co říkáš. Ale byl to pěkný příběh. Neuvěřitelný, ale takové sklízí úspěch. Na to je ale spíše přeborník tady má přítelkyně…“

Venku z arény

Všimnu si toho, jak se zašklebí, když si kousne z jablka. Asi bude skutečně nějaká fajnovka, které jen tak něco nevoní. Bezděčně si vzpomenu na ty kyselá pláňata, kterými jsme museli s dvojčaty vzít za vděk jen pár dnů zpátky. Jeho poznámku na můj účet nekomentuji. Jen si trochu pohrdlivě odfrknu a pohodím hlavou. Nebudu mu vysvětlovat, že je zbytečné někoho kousat, když mu můžu rovnou zlomit ruku. To by ale našemu krytí zrovna nepomohlo. Ne ne, musím být zticha. Nesmím si ten výlet zkazit! Napomínám se v duchu, zatímco držím silou vůle jazyk za zuby.

To už se ale vedle mě přitočí Kazandra a začne s ním cukrovat. Mluví jako když medu ukrajuje, ale z toho jejího úsměvu mi běhá jen mráz po zádech, protože moc dobře vím, že Kazandra není takhle milá. Nikdy. Snad možná jen na Tiana někde v soukromí… Ale to není moje starost. Tak trochu jsem doufala, že toho zvědavce odbydeme a pošleme zase dál, ale Kazandra se začíná vyptávat a on se samozřejmě chytí. Ostatně tahaní informací funguje vždy oboustranně. Skrz pootevřené rty mi unikne tichý povzdech, když se tu spustí diskuze na téma deinských koní. Nebo snad trakénů, jak jim Kazandra říká?   

Zprvu se ostentativně tvářím, že ten jejich rozhovor ignoruji, ale i tak poslouchám, co říkají a v hlavě mi zazvoní zvoneček, jen co začne promlouvat více ten mladík. Ta dikce, ta volba slov i jistá mluva bez zaškobrtnutí… Ne, to skutečně nebude jen tak obyčejný vesnický floutek. Ostatně na co by někomu takovému bylo tohle řečnické umění? Čím více je jeho vyprávění poutavější, tím spíše mu věnuji méně a méně pozornosti a rozhlížím se především kolem nás s povozem, jestli nezahlédnu něco podezřelého. Nebo spíše někoho. Tyhle způsoby odvádění pozornosti znám moc dobře a i když je možná mladík prostě jen dobrým řečníkem, já rozhodně moc zaujatá jeho historkou nepůsobím.

Jeho vyprávění se nepříliš s tou verzí, kterou znám já, ačkoliv je mnohem uvěřitelnější. I tak ale scéna, kterou to vykresluje, není zrovna nejlíbivější. Přesto… Mohli by jíst lidské maso. Mohli! Kmitnu očima k Siegerovi, který se i nadále tváří jako naprosto normální kůň, ačkoliv já už o tom mám své jisté nevyřečené pochyby. 

Když mladík domluví, jen po něm a Kazandře loupnu tázavým pohledem a ukážu prstem na sebe v nepochopení, proč jsem do toho zatahována také. Mladíkova otázka na konci si nic jiného také nezaslouží. Tohle celé byla Kazandřina iniciativa a ať už se z něj snažila dostat cokoliv, snad to získala, protože teď zase zkouší on nás a můžu se vsadit, že z nás bude umět vyčíst i to, co neřekneme.

Já v tom mám ale jasno. Tuhle jeho hru hrát nehodlám. Kazandra vlezla do arény, tak ať si to dokončí sama. Asi netušila, proti komu nastupuje, ale o to to bude zajímavější. Kdo z koho. Sázky na stůl. A já budu aspoň vědět, na koho si dávat dobrý pozor.

„Cože? Jaká lež nebo pravda? Ach, pardon, nějak jsem neposlouchala. Mohl by si to třeba celé zopakovat?“ Povzdechnu si přehrávaně bezelstně a natočím si zlaté vlasy na prst. Jen jedna věc mi trochu kazí můj výstup a to je škodolibý úsměv, který mi ze rtů ne a ne zmizet. Mě do své arény jen tak nevtáhnete.  

Čím déle si neznámého mladíka prohlížíte, tím si jste jistější, že se nebude jednat o místního vidláka. Hejska možná. Někdo jako on by zapadl ve městě více než snadno. Tady trochu vyčníval, ale působilo to, že si je toho moc dobře vědom a dost možná to dává na odiv schválně. Jeho hnědé oči nyní sledují spíše vás než koně, vaši reakci na dobrou radu, kterou vám dal. Sieger opět varovně sklopí uši k hlavě, jakkoliv k neznámému nenatočí hlavu. Ovšem dle toho, jak se mu zaleskne v jednom z očí bělmo, tak si jej hlídá pohledem více než dobře. Ne… Ela si může být jistá, že Sieger by se skutečně jen tak ukrást nenechal a zloděj by pravděpodobně schytal pár kopanců a kousanců.

Když se Ela ohradí a uvede věci na správnou míru, světlovlasý mladík pochybovačně povytáhne obočí. Ne, ani se nesnaží zachovat dekórum a předstírat, že by jí to věřil. Ne, na to se tvářil až příliš sebejistě, když Siegera označil jako „deinského“.

Nicméně další slova Elzbiety jej přeci jen trochu znejistí. Vskutku. Nechal by se takový kůň vůbec ukradnout a táhl by nějaký obyčejný povoz jako beránek? Stál by tady s vámi v klidu a choval se u toho spíše jako hlídací pes než tažný valach?

„Překvapivé. Možná není sám, co?“ ušklíbne se pobaveně v reakci na Elzbietino varování – nicméně blíže už nejde, drží si mezi vámi a sebou rozumný prostor. Nebo to tak aspoň působí, na tuhle vzdálenosti na něj sice Sieger nedosáhne, ale pro vás by nebyl problém ji překonat jedním dlouhým posunem či překrokem. To už se do rozhovoru vkládá i Kazandra, která se přesune po bok plavovlásky a navrch přidá i celkem pěkný úsměv.

„Hmm,“ uteče mladíkovi, zatímco přemýšlivě nakrčí obočí a přelétne mezi vámi pohledem. Skoro jako by přemýšlel, co to tu na něj hrajete. Zvláště, když Kazandra zmíní trakéna na znamení, že i ona naprosto přesně ví, o čem je to řeč. Či spíše o kom.

Ovšem nenápadná výzva jeho směrem aspoň na chvíli odvede myšlenky jinam. Mladík se pousměje. „Zdá se, že se taky tak trochu vyznáš, hm?“ opáčí směrem ke Kazandře. „Viděl, dokonce ne jednoho. Všichni vypadají podobně. Černí jak noc, svéhlaví jak mezci a páru mají jak dvojice volků,“ spustí a v jeho přednesu je něco, co je Ele povědomé. To, jak frázuje a pracuje s intonací se tolik podobá divadelnímu přednesu. Je zvyklý mluvit před lidmi, poutat jejich pozornost…

„Viděl jsem, jak je urození páni cvičí v Lublině na lůze, aby se pak nebáli vjet do bitevní vřavy. Někdo odešel jen s pár kousanci, někdo s přeraženými kostmi, pár z těch nešťastníku ukopali a ušlapali. Hlavy jim pod kopyty pukali jak ořechy. A když mluvím o kousancích… Ne, ne, tihle koně moc dobře ví, k čemu se používají zuby a žvýkání sena to opravdu není,“ loupne pohledem po Siegerovi, který tiše zafrká. Skoro jako by mu rozuměl. „Kdo přežil, na toho stejně na konci cesty čekala oprátka. Pravé theatre macabre,“ doprovodí svá slova i patřičně dramatickým gestem a výrazem…

… než se bez varování pobaveně usměje. „A teď mi řekněte, krásné dámy, byla to lež či pravda?“ zeptá se vás s tou jasnou výzvou v hlase.

„Opravdu?“ brouknu pochybovačně.

Tak ztráta času… To samo o sobě je zvláštní. Zábava pro ni nebyla ztráta času, ale nekomentuji to. Přeci jenom mám i já věci, o kterých mluvit nechci. A zase tak blízké, abych to z ní páčila, nebo to z ní snad chtěla páčit, nejsme, takže se pohodlně opřu o stěnu vozu a vydechnu.

Nad tím, že některé věci není radno uspěchat, se také ušklíbnu a vyměním si s Elou vědoucný pohled. „O tom nepochybuji,“ prohodím možná i pobaveně. No, přinejmenším někdo bude mít dobrou náladu… byť zmínit to Jitřence, nejspíše by ho rychle přešla. V úmyslu to nemám. Nic bych tím nezískala.

Čas plyne. Lidé procházejí. Čas plyne. Lidé procházejí. Byť dávám pozor a měřím si pohledem kolemjdoucí – tu postarší ženou zabalenou do starého, ošoupaného kabátu, která nám věnuje zvědavý pohled, ale nezastavuje, tam skupinu rozdováděných dětí, ohlížejících se po Ele, nebo muže s dlouhými kroky vedoucími možná za manželkou domů, možná do hospody –, čím dál častěji se obracím k jezeru. Ani ne tak ke stánkům komediantů jako k obzoru. Nebe se barví odstíny rudé a slunce se klíží nad horami. Je to krásný pohled. Neokoukaný. Tyhle okamžiky sice neztratily kouzlo ani na střechách sídla, kam si chodím provětrat hlavu, ale tady… Začínám věřit, že to tady nebude tak špatné. Moct si vylézt někam výš a pozorovat západ slunce pěkně v klidu…

… ale Werther si skutečně dává načas. V jednom okamžiku sklopím pohled a sama pro sebe se ušklíbnu. Opravdu mě zajímá, jak ta jeho vdova vypadá. Ošklivá asi nebude. Tipuji, že už je to asi půlhodina. No, rozhodně nespěchá.  Až hlas světlovlasého mladíka mě přiměje otočit hlavu. Oblečená má z kvalitní látky, vlasy dlouhé, tvář pečlivě oholenou a celkově působí, že nebude jenom tak obyčejný vesničan… obyčejný hejsek možná, vesničan nikoliv…  

Odlepím se zády od vozu a pomalým, neuspěchaným krokem se přesunu k Ele. Zastavím kousek za ní, abych jí do toho neskákala. O koně zavadím pohledem jenom na okamžik. Mohl by to opravdu být deinský trakén? Snad by to dávalo smysl… vzhledem k historkám, které Werther vyprávěl, ale je to vlastně poprvé, co takové zvíře vidím. Ani by mě to nenapadlo. Toho mladíka ano. Co je asi zač, aby něco takového dokázal říct s jistotou? Dá se takové zvíře vůbec poplést? Zřejmě bude muset.

Udělám ještě ten jeden krok, abych se své světlovlasé společnici ocitla po boku, a jemně nakloním hlavu do strany. Tentokrát si dávám záležet, abych se tvářila přátelsky, dokonce i rty se mi stočí v náznaku lehkého, nenuceného pousmání, které zcela určitě upřímné není a za jiných okolností bych k němu sklony neměla. Je to maska, nic víc. Jedna z mnoha, které nás společenství naučilo…

„Pěkný kůň to rozhodně je. Pokud ho i takový znalec má za deinského trakéna, určitě to jeho majiteli vyřídíme. Potěší ho to,“ prohodím. V hlase není sebemenší známky po napětí, vlastně by se dalo možná i říct, že zním vřele. Podle všeho bude mladík zvyklý, že mu lidé jdou na ruku. Rozhodně tak působí. „Hádám, že ty jsi dreinského koně někdy viděl? To by rozhodně nemohlo říct mnoho lidí… Jistě je to zajímavá příhoda.“

Deinská potvora

„Ano, podobnými.“ Zamručím, aniž bych se otočila opět k jezeru. „Co?“ Ohlédnu se však vzápětí trochu nechápavě po Kaz, když zmíní zítřejší program. „Ehm, klidně se tam běž zítra podívat. Já… No, pochybuji, že by tam měli něco, co jsem ještě neviděla. Byla by to pro mě ztráta času.“ Pokrčím ledabyle rameny a zase se začnu věnovat především ulici před námi. Té na opačné straně než jsou barevné a jindy tak lákavé stany. Co bych tam dělala? A co kdyby mě tam někdo poznal? Co bych jim řekla? Co by řekli oni mně? Už jen z té představy se mi protáčí nervozitou žaludek.

„Hmmh, jo. V pořádku.“ Odpovím Kaz, aniž bych se na ni otočila. „Heh, jistě zařizování. Víš, co se říká, některé věci není radno uspěchat.“ Přeci jen se na Kazandru ušklíbnu zpoza vozu. Ostatně s Wiolou jako kamarádkou člověk ledacos zaslechl.

Čas běží a samozřejmě má slabá vůle nevydrží a přistihnu se, že čas od času i tak pošilhávám po tom stanovém městečku, které vyrůstá nedaleko hladiny rybníka. Nelze si nevšimnout zrzavé dívky, která mi tak připomíná mne samou v dávných časech ještě, než se stihlo prostřídat několik zim. Ten zvláštní pocit, co cítím v hrudi, neumím pojmenovat. Ne, není to zlost, smutek a ani stesk po domově. Je to… ani nevím… Jen zatřesu hlavou, až mi plavé vlasy krátce zavlají kolem obličeje a raději se zahledím opět na opačnou stranu.

„Hej, hej… caparti, nechoďte k němu nebo vás kopne! Ne, nemůžete si ho pohladit... Ne, ani mu nic nenoste. Je to od vás hezké, ale nechce mrkev. Prostě ho nechte, ano? Už je unavený. Ano, má za sebou dlouhou cestu. Nechte ho odpočinout. No tak, utíkejte zase někam jinam.“ Mávám s úsměvem na skupinu zvědavých dětí. Někoho jiného by to jejich vlezlé chování mohlo vytáčet k nepříčetnosti, ale já je chápu. Nebyla jsem jiná.

I tak ale dávám pozor na další kolemjdoucí. I když Sieger vypadá klidně, všímám si jeho reakcí, pokud se někdo přiblíží až nebezpečně blízko. Tedy především nebezpečně blízko pro toho člověka. O Siegera bych se až tak nebála.

Čas postupuje. Vlastně jsem za ty zvědavé pohledy ráda, protože odvádí mou pozornost od jiných věcí. Ani se příliš nevěnuji Kazandře, což je záměrné. Nestojím o to, aby se dál zvědavě vyptávala na věci, do kterých jí nic není. Pro mě až zbytečně osobní věci. Vlastně ji ani neplánuji zítra za sebou jakkoliv tahat. Werther říkal, že si můžeme dělat co chceme, a to hodlám udělat. Sama. Bez zbytečných slídivých očí. Ačkoliv…

Můj pohled se stočí k mladíkovi, který prochází kolem a stejně jako ostatní si prohlíží povoz a především zvíře, které je v něm zapřažené. Přesto ale z davu kolemjdoucích vyčnívá. Rozhodně to není žádný zarostlý vesničan, co se vrací upocený z pole. Ani jeho oděv není otrhaný a ušitý z hrubé režné látky. Vypadá spíše jako někdo, kdo by zapadl do lepších čtvrtí města a ne malé zapomenuté vesnice.

„Hmm, to je.“ Přeměřím si ho od hlavy až k patě neskrývaně hodnotícím pohledem, zatímco před námi dál spokojeně chroupe jablko. Jeho další slova mne ale donutí trochu svraštit obočí a kmitnout pohledem mezi mezi Siegerem, mladíkem a opět Siegerem.

Deinská potvora? I když je to už hodně let, stále mi při té představě, za kterou vděčím historkám u večerních ohňů, přeběhne mráz po zádech. Koně krmené lidským masem! Zní to jako povídačka, ale to ostatně i zmínky o čarodějnicích a stále jsou lidé, kteří si je pamatují! Ale Sieger nejí lidské maso. Sieger… Můj pohled se střetne s tím Siegerovým a jen na okamžik mám pocit, že v tom tmavém koňském oku vidím tak zvláštní záblesk něčeho… něčeho…

„Co… Co? Ne, to není žádná Deinská potvora. Je to jen kůň.“ Rychle uhnu pohledem k světlovlasému mladíkovi, který by měl raději jít honit nějaké místní sukně než okukovat tady Siegera. Možná je to totiž nebezpečnější kratochvíle, než jsem původně myslela. Ne, je to hloupost! Hloupost… A ne, nekoukej se tam!

„Smí, nesmí. Je to kůň. A táhne povoz. Není to nic nového, co by svět ještě neviděl.“ Ten jeho zájem o Siegera se mi přestává líbit a můj nepříjemný pocit zesílí, když to završí varováním a nebo snad výhrůžkou? Někdy je mezi nimi velmi tenká hranice.

„Hmm, děkujeme za upozornění. I když by bylo jistě zpestřením místních oslav, kdyby si tu pro něj dojel zástup nóbl rytířů, nic takového nehrozí. Není kradený. Ostatně, kdyby to byla ta Deinská potvora, tak se jen tak ukrást nenechá. Natož, aby ji někdo jen tak zapřáhl do takové kárky. To ví přeci každý.“ Povytáhnu koutek rtů do vítězoslavného úsměvu, aniž bych spustila pohled z našeho zvědavého hosta. Kdo to může být? Určitě to bude někdo bohatší. Že by syn starosty?

„A nesahat prosím. Kouše.“ Dodám pak krátce s úsměvem a zapřu si ruce v bok. To jen tak pro pořádek. Najednou Wertherovo upozornění, že Sieger umí kopat a sem tam kousnout, nabírá nových významů, o kterých vlastně ani nechci přemýšlet. Může mít ostré zuby? Viděla jsem vůbec jeho zuby? Ne… nepřemýšlej o tom! Určitě ten mladík ani neví, o čem mluví. Nic neví a bude lepší, když to i tak zůstane.

Na opačné straně náměstí pomalu vyrůstají komediantské stany, které lákají pohled už jen svojí barvou, jakkoliv je znát, že barevné celty a plátna skutečně nepatří mezi nejnovější. Kolem pobíhá skupina lidí, kteří zřejmě moc dobře vědí, co dělají. Neobejde se to sice bez trochy toho pokřikování, ovšem práce jim jde pěkně od ruky. Vtipkování, špičkování, trocha potu a dřiny, pro Elu je to známý obraz – z mnoha důvodů. Před lety by na místě ryšavého děvčete, co se snaží pomáhat a nezavazet zároveň byla ona. Obvykle by se stany stavěly na jiném místě, ideálně na nějakém pěkném plácku za vesnicí, ale zřejmě díky zítřejším hodům musel dát místní starosta svolení k tomu rozbít si ležení přímo mezi náměstím a jezerem – no, možná spíše velkým rybníkem, kolem kterého se vesnice táhla.

Werther vás po vašem souhlasu ponechá samotné, napospas ať už vlastním myšlenkám či rozhovoru. Ať už u oné vdovy zařizuje cokoliv, rozhodně si s tím dává na čas, protože zajisté už utekla skoro půlhodina a po všem mistrovi stále nikde nebylo ani vidu, ani slechu. Slunce se pomalu sklání k obzoru a obloha zbarvená do sytých podzimních barev jako to listí v lese začíná pomalu tmavnout na znamení blížícího se soumraku.

Vypadá to, že v dnešní večer se ve vesnici pohybuje více cizích lidí, přesto vaše přítomnost u vozu přitáhne nějakou tu pozornost. Snad se ani není čemu divit, dvě mladé dívky bez mužského doprovodu – možná spíše dozoru – na místech jako je tohle mohou působit trochu zvláštně. Hlídat Siegera se nakonec ukáže jako prozřetelný nápad, Ela od něj musí odhánět malou skupinku dětí, kterým statný vraník padl do oka. Snad se ani není čemu divit, Sieger na první pohled působí krotce – to jak stojí od Wertherova odchodu – jako by snad byl k zemi přibitý. Doslova. Ovšem jakkoliv by se mohlo zdát, že je kůň ke svému okolí netečný, tak jakmile se kdokoliv z lidí kolem přiblíží, stáhne uši k hlavě a…

„… pěkný kůň,“ ozve se směrem od světlovlasého mladíka, co akorát prochází kolem směrem k náměstí. Slova následuje i chroupnutí jablka, do kterého se s chutí zakousne. Je vlastně prvním, kdo nezůstal jen u pohledů a promluvil na vás… Jakkoliv se v tuhle chvíli zdá, že ho více zajímá opravdu Sieger a ne vy.

Ani jedna z vás to tu nezná, abyste byly schopné říci, zda mladík patří mezi místní nebo ne, každopádně ve vás už od pohledu nevzbuzuje představu obyčejného vesničana. Nejde jen o oblečení, které je podobně jako to vaše z dobré kvalitní látky – ačkoliv zde podobnost končí, mladík je zcela očividně oblečený pro parádu, zatímco váš oděv byl ušit tak, aby byl zejména účelný, neomezoval vás při žádném pohybu a v jeho záhybech se dala snadno schovat zbraň. Oproti tomu mladík se nezdá ozbrojený vůbec. Působí mladě, dle rysů ve tváři bude dost možná jen o pár let starší než vy. Možná by mohl být stejně starý jako Lukyan. Stejně jako on má světlé vlasy, ale tady podobnost končí. Mladík má slámově žluté dlouhé vlasy a dle čisté pleti a oholené tváře si bude pravděpodobně zakládat na tom, jak vypadá. Světle hnědé oči kontrastují s barvou vlasů a v obličeji nejsou patrné žádné jizvy. Dokonce ani na rukách, co na rozdíl od těch vašich nenesou známky dennodenní dřiny v podobě mozolů či otlaků na kůži.

V očích vesnických děvčat by se zajisté dal zhodnotit jako pohledný.

Udělá ještě pár kroků, než se zastaví na místě a povytáhne obočí. „Páni, nikdy by mě nenapadlo, že jednou uvidím zapřaženou jednu z těch deinských potvor v…“ pohledem přelétne váš poměrně obyčejně působící povoz, co už má za sebou nemálo ujetých mil, a nakonec jeho oči sklouznou i po vás, jako když kupec hodnotí zboží, „… v povozu,“ dokončí nakonec větu a odkašle si. Skoro to působí, že chtěl původně říci něco jiného. Deinské potvory… Deinské… To slovo vám zazvoní v uších.

Zatímco Kazandře se matně vybaví z jednoho z mnoha rozhovorů, co kdysi zaslechla, který se točil kolem deinského trakéna, koně příliš drahého i pro Rydzynského pána – koně, kterého si mohli obvykle dovolit jen pomazaní rytíři ve službách těm nejvyšším. Nejenže takový kůň byl už jen ze své podstaty drahý díky obzvláště pečlivě šlechtěnému původu, ale zejména pak kvůli letitému výcviku, co již od hříběte musel absolvovat.

… tak Ela si vzpomene na dávnou historku, co jako malá holka slyšela. Příběh o deinských kobylách, které páni údajně krmili masem svých poddaných, aby probudili v koních krvelačnost a přetvořili je v opravdové šelmy. Rozhodně to bylo vyprávění, které s sebou přineslo pár ošklivých snů plných zvuků ržání, trhání a zvuků kostí lámajících se pod těžkými kopyty za doprovodu mlaskavého hltání.

„Smí se to vůbec? Na takových se nevozí ani páni, když nejedou do bitvy,“ pokračuje mladík dál a zamyšleně nakrčí obočí, než ztiší hlas a přistoupí blíže k vozu. „Ne snad, že bych se chystal o tom někomu vyprávět, ale ten, komu jste ho ukradli, ho bude určitě postrádat dost na to, aby pro něj poslal víc jak hlídku.“

Blechy, vši a svrab… Jedno obočí mi vyjede povážlivě výš než to druhé. Zní to příšerně. Za poslední roky jsem si zvykla na ledasco. Ranní budíčky i výcviky v nelidské hodiny. Dokonce i tu krysu bych zvládla, vždyť jich po hradě pár běhá, ale… Ne, v hostinském pokoji jsem nepsala snad nikdy a, neříkat to mistr, asi bych tomu neuvěřila. Copak by za to někdo zaplatil? Za zavšivený, zablešený pokoj s krysami? Ze srdce se mi uleví, když mistr naváže zprávou, že spát budeme někde jinde. U vdovy po starostovi.

Na slova o večeři kývnu. Hlad jako vlk sice nemám, nebo ho přinejmenším necítím, jak pod povrchem stále bublají zprávy o domově, ale… Najíst bych se měla. Jít do postele s prázdným žaludkem nikomu nepomůže a navíc jídlo, které není z kuchyně sídla, vykresluje docela lákavou představu. Pokud se hostinskému jídlu dá věřit o něco více než jejich pokojům…

„Ano, mistře,“ kývnu. „Počkáme.“

Pomalu si slezu z vozu. Ještě chvíli pozoruji, jak se nám záda mistra vzdalují, než se odvrátím a zvednu ruce do vzduchu, abych se alespoň trochu protáhla. Tohle cestování mě jednoho dne zabije. Když Ela promluví, pootočím se k ní. Kolik myslím, že té vdově bude…? Otázka mi přeci jenom obtiskne do rtů drobný úšklebek. No, říkal jí jménem. A párkrát výmluvně zaváhal. Vůbec nemluvě o tom, jak si prsty zajel do vlasů.

„Záleží, co myslel tím zařizováním…“ odpovím potměšile a vyměním si s ní pohled, než pokračuji v protahování jakoby nic. Po dlouhé cestě je to příjemné, vlastně tak příjemné, že bych se ani nebránila ranní rozcvičce. „Tipuju, že bude asi docela mladá,“ navážu. „Teď popravdě zní lákavě cokoliv, co se nekodrcá. No, cokoliv bez krys. Divím se, že máš na postel vůbec pomyšlení, když jsi polovinu cesty prospala.“

Stejně jako ona stočím pohled ke křiklavým stánkům a povozům s koňmi. Komedianti… Párkrát jsem je viděla. Jenom v sále zámku, kam je starý kníže pozval na důležitou večeři nebo banket. Matka to označovala za lacinou zábavu, ale většinou to znamenalo i muzikanty a to… no, líbilo se mi to více, než bych teď přiznala nahlas. Možná to zítra nebude tak zlé. Přinejmenším bych s trochou snahy mohla přijít na jiné myšlenky. A to bych každopádně měla. S tím, co se děje v Rydzyně, stejně nic nenadělám. Je to pryč. Už dávno.

„Vypadá to, že Hody opravdu táhnou… Asi to bude větší událost, než jsem čekala,“ prohodím, přičemž se zády opřu o vůz a pozoruji to ryšavé děvčátko pobíhající mezi stánky. „Nejezdila ty jsi vlastně taky s takovými? Takže už asi vím, co bude zítra na pořadu dne… Hmm? Elo?“

Byť se na okamžik zdá ztracená ve vlastních myšlenkách, procitne ve chvíli, kdy se k ní natočím, a tak trochu zvláštním tónem naváže. Stalo se něco? Pátravě se na ni zadívám. Nenásleduji ji, když se otočí a zamíří ke koni. Chvíli mlčím. Přemýšlím, jestli bych to měla komentovat, nebo raději hodit za hlavu, ale pak přeci jenom…

„Všechno v pořádku?“ nadhodím, aniž bych se zády odlepila od desky vozu. Nikterak nenaléhám. Pokud kývne, kývnu také a pohledem znovu zapátrám po ulici. Lidem, kteří procházejí, věnuji pozornost jenom do té míry, abych se přesvědčila, že pro nás nepředstavují hrozbu. „Tak snad to Wertherovo zařizování nebude trvat dlouho…“

Za pár stříbrných

Kazandra za celou cestu prohodí snad jen pár vět, jejichž počet by se dal spočítat na prstech obou rukou. Nečekala jsem, že je to s ní až tak špatné. Vlastně mě to trochu zaráží, když je to zrovna ona, koho vozí Baronka do společnosti. To tam snad ty večery jen tiše sedí a tváří se jako kakabus stejně jako tady? Jestli i Kriztián se tam chová jako… no, jako Kriztián, tak to musí být skutečně záživné večery pro kohokoliv, kdo tam s nimi je. Zalétne mi párkrát zvědavý pohled k černovlasé dívce, která se ale i v těchto poklidných momentech netváří nijak nadšeně.

„Ale to zvládneš. Však on tě to naučí někdo povolanější než já.“ Otočím se na ní, když padne jedna z těch pár vět a střetnu se opět s tím jejím netečným pohledem. „Teda ne, když se budeš tvářit celou dobu takhle. To asi moc tanečníků nepřilákáš Kazandro.“ Zakroutím jen nevěřícně hlavou. „Trochu života do toho umírání… Hmm, no proč by tam nebyly housle? A nebo vozembouch.“ Uchechtnu se vesele na závěr naší krátké výměny s černovlasou dívkou.

Můžu děkovat bohům za Werthera, jinak bych se tu skutečně ukousala nudou. Ten však svým vyprávěním a elánem zdatně nahrazuje i zamlklou Kazandru. Když padne ta má zdánlivě jednoduchá otázka, vlastně ani nečekám, že dostanu nějakou vážnější odpověď, ale jen krátký pohled do Werthrovy zamyšlené tváře mi napoví, že on o tom, co mi řekne, skutečně přemýšlí.   

„Hmm…“ Prohlédnu si ho podobně zamyšleně po jeho nezvykle vážné odpovědi. Samozřejmě, nevím, o čem přesně mluví, ale možná tak trochu rozumím, co tím chce říct? Tak trochu… Možná i malinko víc než trochu. Hlavní ale je, že v jeho hlase nezní hořkost, ale naopak radost? Ať už je ho hra nebo ne, opětuji mu úsměv. „Tak pak je vše v pořádku. Hlavní je nelitovat.“ Vypadnou ze mě ta až nezvykle dospěle znějící slova, až jen rozpačitě uhnu pohledem. I když jen na krátký okamžik. „Tedy asi… no hmm a v tom Malborku, jste tehdy…“ Raději zabrousím zase zpátky do známých vod cestovatelských historek…

๑ ๑ ๑

Cziernovoda. Vjedeme mezi první domy a já se spokojeně rozhlížím ze strany na stranu. Civilizace. Se vším, co k tomu patří. „Ne, večeře zní jako skvělý nápad. Mám hlad jako vlk.“ Přitakám ihned Wertherovi a vlastně ani tak moc nelžu. Tedy není to takový hlad jako včera, ale i tak bych si dala něco pořádného. „Ehhh, neee. Myslím, že tuhle nabídku s díky odmítnu.“ Zamávám rukou v jasně zamítavém gestu na Wertherův žertovný návrh s ranním cvičením. Ačkoliv… vlastně si nejsem tak úplně jistá, že to měl být jen vtip.  Zbytek informací pak už odkývám. Vdova po starostovi určitě nebude žít zle a teplá postel se bude hodit. Dnes večer už se snad i vyspím a s trochou štěstí… tu budu sama.

„Dobře, počkáme.“ Kývnu souhlasně, když zastavíme na rynku a Werther se vydá dle svých slov zařídit jisté věci. „Hmmm, kolik myslíš, že té vdově tak bude?“ Brouknu tiše ke Kaz, zatímco se opírám o vůz a sleduji záda mizejícího Werthera. „No, postel, která se nekodrcá, zní rozhodně lákavě. Tak snad…“ Zarazím se uprostřed slov, když si všimnu něčeho… známého. Těch pár stanů rozložených u břehu rybníku, kolem nichž se motají lidé. Koutek se mi zvedne do lehce nostalgického úsměvu, zatímco si prohlížím ty neznámé lidi, kteří ale žijí tím kočovným způsobem života, na jaký jsem byla dlouhé roky zvyklá.

„Heh, podívej, komedianti.“ Hlesnu s pousmáním, než si toho všimnu. Těch barev. Těch vzorů. Ale ne tváří. Tváří ne. Ty k těm stanům nepatří, ačkoliv… Trochu silněji sevřu okraj vozu a stejně tak semknu rty, až zbělají.

Jsou to oni? Můžou to být oni? Ti, co mě prodali Gretel za… za kolik vlastně?! A není to jedno? Jak vůbec mohli?! Ucítím opět vzdouvající se vztek a bodnutí toho ostnu zrady, o kterém jsem myslela, že se za ty roky už ztratil, ale… ne. Pořád tam je. Jak by taky mohl jen tak zmizet, když mě zradila samotná rodina. Lidé, kterým jsem věřila celým svým životem, než…

„…No, co by to bylo za jarmark bez komediantů.“ Dostanu ze sebe trochu nuceně, když na sobě ucítím Kazandřin pohled a donutím se zase rychle ovládnout své emoce. Ona je ta poslední, kdo by měl cokoliv vědět z toho… všeho. Ještě bych se dostala do pořádných problémů, kdyby to někomu řekla. „Snad bude k té večeři něco dobrého.“ Dodám a přejdu na druhou stranu vozu, rozhlížejíc se po našem okolí, abych měla výhled na cokoliv jen ne na rybník. Nevím, jak dlouho bych totiž odolávala se každou chvíli neotáčet. Dokonce si na rty vnutím i ten svůj lehký úsměv, jako kdyby se snad nic nedělo. A ono... neděje. Nic se neděje! Raději se zaměřím na hlídání Siegera a především to, aby se k němu někdo ze zvědavců moc nepřiblížil, než se vrátí Werther. Poslední, co potřebujeme, je, aby tu na přivítanou rozkopl nějakému všetečnému dítěti hlavu.      

Werther cestou nechává Kazandru být, ani se už slůvkem nezmíní o čemkoliv, co by zabrousilo byť okrajově k Rydzyně a snad pro jistotu i politice obecně. Namísto toho většinu cesty tráví v celkem živém rozhovoru s Elzbietou. Větroplach nikdy nebyl zrovna „bručoun“, ani se nechoval vysloveně zle jako jiní mistři. Občas míval své nálady asi jako každý a nejednou rovnal zejména dvojčata s Krisztiánem do latě, ovšem dlouhou cestou máte možnost poznat jeho jinou tvář. Těžko říci na kolik je to opravdu on, zda to není zkrátka jen další role, kterou v rámci Společenství musí hrát, každopádně někdy nemá smysl nad věcmi příliš přemýšlet.

Co ho ovšem na okamžik zaskočí je jedna z Elzbietiných otázek, která padne nečekaně na tělo. Nastane krátká chvíle ticha, během které se Werther přemýšlivě zachmuří.

„Hmm,“ protáhne zamyšleně, než na jeho tváři opět vykvete úsměv, „někdy je třeba se trochu obětovat věcem, které jsou důležitější než my, Elo. A pak… Všechno mělo svoji cenu. I to všechno. Takže ne, nechybí mi to. Stejně jsem už viděl všechno, co jsem vidět chtěl,“ dodá nečekaně vesele a jistě na to, jak vážně jeho slova ve skutečnosti zněla.

A cesta pokračuje dál…

… dokud se před vámi neobjeví Cziernovoda. Povoz se drkocá mezi poli a vesnice se nezadržitelně blíží. Dokonce i Sieger jako by trochu ožil a s vidinou sena a pohodlí stáje náhle zrychlil.

„Velkoměsto s panským zámkem tyčícím se do výšin to sice není, ale… Ano, to je ono,“ přitaká Werther s drobným úšklebkem a sám se na kozlíku napřímí. Sieger očividně není sám, kdo se těší na pohodlí a výdobytky dokonce i takové civilizace.

„Hm, to tě asi budu muset zklamat, hostinec teď bude beznadějně plný, ale najíst bychom se tam mohli jít. Pokud mi teda nedáte košem, drahé dámy,“ krátce se po vás podívá. „Každopádně přespíme u jedné… Hm, známé. Vdova po starostovy, Vaska. Pro vás tedy paní Arlovski,“ pousměje se. „Ano, budete si moci dělat, co budete chtít, Elo. Samozřejmě s rozumem, prosím,“ dodá pobaveně. „Ovšem kdyby vám chybělo ranní cvičení nebo pár hodin mordýrny, stačí říct, zvládnu s tím něco udělat.“ Z jeho tónu hlasu není moc patrné, jestli to myslí vážně nebo si z vás prachsprostě utahuje.

„… hm, jsou jisté podniky, kde nocleh stojí málo peněz, ale hodně odvahy. Krysy jsou ještě dobré. Horší jsou blechy a vši. A nad nima je ještě svrab, ty malý sviňuchy si rády zalézají do slamníků a čekají na svoji oběť. Na takových místech raději spěte na zemi, protože ani vlastní deka vás neochrání,“ zašklebí se a je patrné, že asi bude mluvit z vlastní zkušenosti.

Každopádně to netrvá dlouho a cesta vás navede přímo mezi domy, které jste dosud viděli jen z dálky. Je tu celkem život na to, že se smráká. Pár děcek zahání stádo koz a starší holka marně zápasí s robustní stračenou, co se odmítá pohnout od trsu trávy rostoucího na kraji cesty. Nejste dokonce ani jediný povoz, který se blíží k vesnici – a který přijel. Kvůli hodům se sem muselo sjet pár kupců a krámkařů.

Projíždíte po dlouhé hliněné cestě táhnoucí se napříč vesnicí a míjíte hostinec. Werther vám vše ukazuje a popisuje. Nakonec vůz zamíří k rynku, na jehož kraji zastavíte. Větroplach věrný své přezdívce na nic nečeká a seskočí hbitě z vozu, vedle kterého se protáhne a prsty si prohrábne černé vlasy jako by si je snad chtěl upravit.

„Hm, nejdříve to musím jít… Zařídit, takže tu na mě chvíli počkáte, ano?“ spíše oznamuje, než aby se ptal, ovšem počká si na výslovný souhlas od obou z vás. Pak už bez okolků vykročí k jednomu z těch větších domů, co mají i druhé patro a poctivé zděné základy, kde se vám ztratí z očí v okamžiku, kdy projde velkými vraty na nádvoříčko, které k domu patří.

Zůstanete tak na rynku samy.

Těch pár lidí, co prochází kolem po vás zvědavě pokukuje. Přeci jen, vaše tváře jsou zde zcela neznámé a ono vidět dvě mladá děvčata takhle samotná s povozem taky není úplně obvyklé. Trochu pozornosti přitahuje i Sieger podupávající na místě.

Co ovšem v tu samou chvíli zaujme Elu je opačná strana rynku, ta blíže jezeru, kolem kterého vesnice stojí. Pobíhá tam několik mladých mužů, kterým pomáhá ryšavé děvče. Staví… Staví tam pár stanů. Barevných. Křiklavých. Za domy stojí i pár povozů s těžkými mohutnými koňmi. Komediantské kárky. Přináší to staré vzpomínky… Vzpomínky na to, jak sama pomáhala se stavěním podobných… Ne. Úplně stejných stanů. Vypadají jako ony. Ty barvy. Ty vzory. Ovšem tváře lidí motajících se kolem jsou jiné…

* * *

* * *