Andor.cz - Dračí doupě online

Dlouhá cesta

♬♬♬♬♬

Kaz mé zlehčení situace z nádvoří jen podpoří a já rychle souhlasně kývnu. Snad jen trochu vehementněji, než by bylo třeba. „Hmm, tak tak.“ Přitakám s nakrčenými rty a vlastně ani až tak moc nelžu. Alespoň v mých očích se skutečně nejednalo o nějaké závažné provinění. Jen prostá rvačka. Nic víc. Hmm, asi bych nebyla se svou benevolencí zrovna dobrý mistr. Vůbec bych nebyla dobrý mistr. Neznatelně se té představě ušklíbnu, i přes tu poněkud ztichlou atmosféru.

Řádnou odpověď týkající se předčasného konce turnaje z Werthera nedostanu, ale holt se spokojím alespoň s tím málem, co nám sdělí. Ani nedojde, že jsem o Kostadinovi mluvila jako o… Kostadinovi. Mistr Morozov by bylo rozhodně vhodnější a méně familiární, ale vypadá to, že dnes se prostě na formality nehraje. Ten den začíná být čím dál lepší a lepší! Usměji se spokojeně a vlastně mi ani nevadí, že Werther tahle témata více nerozebírá. Na jednu stranu bych z něj mohla zkoušet vydolovat nějaká tajemství panství, ale… K čemu vlastně? Možná bude lepší prostě dnes na všechny tyhle starosti zapomenout a tvářit se prostě normálně.

A tak už více nenaléhám a jsem vlastně ráda, že se řeč stočí jinam a společně s tím se nálada zase trochu pozvedne. A pak se rozmluví o Rydzyně a především politické situaci kolem ní. No, zeptala jsem se na to, tak se tvářím, že mě to zajímá, ačkoliv vlastně prakticky vůbec. Pro Kazandru to asi bude důležité téma, tak asi dobře, že se něco dozví.

„No, co? Je třeba myslet pár kroků dopředu.“ Pokrčím rozverně rameny nad Větroplachovou otázkou, než se rozhovor stočí jinam a pak ještě několikrát přeskočí z tématu na téma, protože cesta je skutečně dlouhá a Werther se nečekaně ukáže jako zajímavý zdroj zábavných historek i nových faktů.  Moje modré oči jsou někdy nedůvěřivě přimhouřené, jindy otevřené dokořán v neskrývaném úžasu a nebo prostě jen pobaveně sleduji okolí, zatímco vyprávím něco málo já.

„…Skutečně? Jen tak vás nechali odejít. A to jim nevadilo, že jste tam nechali…“  

„…Vážně je ta věž tak vysoká? Kolik, že tam vede schodů? Ne, určitě to nemůže být pět set!“

„..Moře na severu je krásné. A kolik toho vyplaví na pevninu! Tolik zajímavých věcí, se tam dá najít. Dokonce jsem tam jednou našla i…“

Cesta pokračuje a já zjišťuji, že v historkách a zkušenostech se s Wertherem nemůžu vůbec srovnávat. Musel procestovat snad celý svět! Zjišťuji, že na něj hledím s až nezvyklým respektem. Kdo by to byl řekl, že si jednoho dne s jedním z mistrů tak popovídám a zjistím, že ve skutečnosti to jsou vlastně také jen obyčejní lidé jako my všichni? Tedy… asi ne tak úplně obyčejní a nejspíš ani ne všichni, ale alespoň Větroplach najednou v mých očích skutečně nečekaně zlidštěl.

„A… nechybí vám to? Tohle všechno?“ Prohodím zamyšleně mezi řečí otázku, která je možná až trochu moc osobní, ale v ten moment mi to ani nepřijde. Proč vůbec to své úžasné cestování pověsil na hřebík a rozhodl se do bandy harantů vtloukat to, jak se má správně držet meč? Loupnu po něm zvědavým pohledem, ale více už tohle téma raději nerozebírám, pokud se sám nerozmluví.

๑ ๑ ๑

S každou další hodinou cesty se stále více a více spokojeně usmívám. Dokonce se sem tam i ohlédnu s úsměvem na Kaz, která se tváří, jako kdyby tu snad nechtěla být. „Jestli se Kaz bojíš, že nebudeš umět tancovat po jejich, tak se bát nemusíš. Spousta z nich to taky umět nebude. Na to vem jed. Snad sis jen nevzala své nejlepší boty.“ Prohodím vesele ve snaze ji trochu zapojit do hovoru, ale pak už ji nechám. Kazandra prostě není ten hovorný typ.  

„Jistě, vezmu opratě. Tohle se nezapomíná… Tedy doufám.“ Odhalím zuby ve veselém úsměvu, než přelezu na kozlík, abych se chopila na nějakou dobu řízení vozu. Sieger se ale nechá vést bez větších obtíží, a tak nedojde k nějaké nevítané nehodě. Prostě jen jedeme dál, zatímco se krajina kolem nás pozvolna mění a já nasávám tyhle nová místa jako houba. I když je to jen výhled na prachobyčejné pole nebo na kapličku u cesty, pořád je to nové. Neokoukané.

๑ ๑ ๑

„To je ono?!“ Zapřu se o kraj vozu, abych se postavila a zahleděla se do dálky. V záři zapadajícího slunce, se tam krčí menší vesnička s kostelíkem a jezerem. Nic hromujícího, ale v tuhle chvíli na to hledím, jako kdybych stála před vysokými městskými hradbami.

„Cziernovoda.“ Pousměji se, zatímco s námi drkotající se vůz pokračuje k našemu cíli. „A co dnes? Přespíme v opravdovém hostinci? Já v hostinci spala jen párkrát. V jednom měli na pokojích i nějaké krysy... Hmm… A zítra si skutečně budeme moct dělat, co budeme chtít?!“ Zasypu Werthera otázkami, zatímco se blížíme k prvním stavením.

Werther krátce povytáhne obočí. Informace o posledním „kole“ s Eryn je pro něj zřejmě skutečně nová a stopy po pobavení byste v jeho tváři v tu chvíli hledaly jen marně. „Tak nic dramatického,“ zopakuji po Ele, jakkoliv nic víc k tomu nedodá a pohoršené pohledy si také odpustí. Jen nakrátko přimhouří oči, když se svojí troškou do mlýna na podporu Ely přispěje i Kazandra. Zajisté si o tom myslí svoje, ovšem namísto toho, aby vám to řekl se raději věnuje cestě, po které drkocá povoz. Ticho, které nastane přeruší až Elina zvědavá otázka, jakkoliv se týká opět turnaje a jeho neslavného zakončení.

„Někdy je lepší přestat v nejlepším, dříve – než se někdo zmrzačí,“ pokrčí Větroplach rameny a z tónu jeho hlasu je vám jasné, že více z něj Elzbieta pravděpodobně už nedostane. Ostatně… „Jó…“ protáhne vzápětí, „to Kostadinovy dryjáky rozhodně umí…“ utrousí polohlasně, přesto dostatečně nahlas, abyste to slyšely. Každopádně možná až příliš rychle a rád uteče z tohoto ožehavého tématu ke Kazandře a její podstatně neškodnější otázce.

Jeho hlas zní opět jako dříve, a i on působí o dost uvolněněji než před chvílí, jakkoliv se hlídal a dal si na to pozor. Přesto si vaše cvičené oko i vnímání toho rozdílu všimne. Nejen mistři s vámi trávili hodně času – i vy s nimi. A za všechny ty roky se dalo vypozorovat ledacos

„Vinen, Kazandro, v plném rozsahu,“ usměje se na černovlasou dívku. „Mám rád jednoduchou nekomplikovanou zábavu,“ dodá a ani jednu z vás tohle konstatování nepřekvapí. Ne snad, že by Werther neznal správné způsoby a neměl vychování – přinejmenším Kazandra si mohla být jistá, že se mu zajisté muselo dostat výchovy aspoň nižšího šlechtice, ale přeci jen se zdálo, že je nejspokojenější, když si nemusí na nic hrát.

„Hmmm,“ zamručí, když se ho Ela vzápětí na popud Kazandry zeptá na tu ošemetnou záležitost mezi Malopolským a Rydzynskými. „To je… Složitější,“ přeci jen se letmo pousměje, „starý kníže Sułkowski, pán Rydzyny, teď neprožívá asi úplně nejšťastnější období svého života. Po jeho dědici se slehla zem a zůstala mu jen dcera. Doslova, nedávno jí zemřel manžel, nějaký kníže Wielhorski… Šikovná náhoda, co? Každopádně se z ní stala celkem žádaná vdovička a Malopolský vojvoda, mladej pán Czartoryski si na ni začal okamžitě brousit zuby. Což pro změnu nemůže vydýchat starý Sułkowski, protože Malopolští se už několikrát pokusili jeho rodu sebrat půdu a nemůžou si navzájem přijít na jméno. Kdo ví, co se tam stalo teď, ale hádám, že vojvoda usoudil, že pokud to nepůjde po dobrém…“ pokrčí rameny. Chvíli se zdá, že chce ještě něco dodat, když náhle ztichne a kradmo se ohlédne přes rameno. Jenže tentokrát jeho pohled směřuje jen ke Kazandře, když…

„Omlouvám se,“ vypadne z něj naprosto nečekaně, než se vzápětí otočí zpátky.

Ele některá ta jména i něco řeknou, v Rydzyně zajisté už někdy byla, ačkoliv to bude zajisté již hodně dlouhá doba. Sułkowski a Czartoryski také nejsou úplně neznámá jména, jakkoliv podrobnosti a informace o nějakých jejich sporech či historii již jdou mimo ni. Kazandra… Oproti tomu ví velmi přesně, o co jde. A že rody Sułkowski a Czartoryski spolu vedou tichou válku ještě z dob před Purpurem. A je toho… Mnohem více.

Nicméně rozhovor se stočí zpátky k oslavám. „Ah, zpomal, holka, ještě jsme tam ani nedojeli a ty bys už chtěla to opakovat?“ poznamená pobaveně, zatímco zabředne do dlouhého rozhovoru s Elou o všem a zároveň ničem.

Cesta tak příjemně ubíhá, Werther nejenže bravurně zvládá odpovídat na všetečné dotazy Ely, kterými prokládá jeho vyprávění, co se stočí k různým oslavám a slavnostem či rituálům, ke kterým se kdy nachomítl, ale rád si i poslechne její historky. Větroplach je dle všeho opravdu zcestovalý, až vám připadá, že snad není místa ani události, kde by aspoň jednou nebyl. A také, že je patrně na světě hodně míst, odkud jeho i s kumpány hnali svinským krokem. Až je možná zarážející… Kolik mu vlastně mohlo být let? Občas se zdálo, že ani těch třicet zim, na kterých vypadal, nemohlo stačit k procestování takového kusu světa.

Občas se snaží zapojit i Kazandru, ačkoliv pokud černovláska dá najevo, že jí to není příliš po chuti, nechá ji být. Hodiny plynou a vůz se stále drkocá po cestách. Uděláte si i několik zastávek, aby si Sieger trochu odpočinul a vy se mohli najíst bez toho, aby vám poskakoval žaludek. O protáhnutí ani nemluvě. Na pár hodin vám Werther i svěří své místo na kozlíku, aby se sám mohla dle jeho slov „na chvíli natáhnout“ vzadu na voze.

Nakonec se před vámi les rozestoupí a povoz vjede na cestu mezi poli. Kopce zde ustupují nížině a mezi poli se klikatí říčka vedoucí až k vodní ploše v dálce před vámi. Slunce se již kloní k západu a vše barví do sytých odstínů zlaté a rudé. A tam, mezi poli, se objeví první stavení Cziernovody, ke které se nezadržitelně blížíte.

Poslední kolo… To mě přeci jenom přiměje stočit roztržitý pohled k dívce. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude sama od sebe vykládat mistrovi. Wertherovi je to možná ukradené. Potrestat ji za to nepotrestá, přinejmenším teď už ne, ale osobně bych si dávala více pozor na jazyk. Její upovídanost má však i několik kladů. Nikdo nebude zpochybňovat, proč se zajímá o to nebo ono. Copak jí odjakživa nezajímá všechno? Úplně všechno? Každý drobný detail nebo příhoda ze světa venku? Jako kotě se vrhá za barevnými motýly a snaží se je chytit mezi drápky. Mlčky jí naslouchám. Ty drobné nesrovnalosti mě netrápí, jenom se docela drobně ušklíbnu nad slovy, že si holky trochu vjely do vlasů. Jistě, i tak se tomu dá říkat.

„Někdy se to strhne i mezi holkama,“ pokrčím rameny, jako by včera nešlo o nic víc než staré neshody nebo zkrátka jenom frustraci z průběhu Turnaje. To, co udělala Krisztiánovi… stačilo by to, abych Ele vítězství v posledním kole přála, ale asi obě víme, že to bylo složitější. A teď s odstupem času a klidnou hlavou je to ještě jasnější.

Když se Werther uvolí k tomu, aby vysvětlil, co se dá od zítřejšího večera čekat, překvapeně na něj pohlédnu. Ne, nezní to jako něco, bez čeho bych se neobešla. Ela si to užije, o tom žádná, ale… S knížkou, nebo ve společnosti lidí, které znám, by mi běžný večer doma nevadil. I když na to slovo kývnu, přeci jenom si nese trochu jiný nádech než včera.

„Když to říkáte, mistře,“ řeknu. „Působíte, že se na to sám docela těšíte…“

Myšlenky se mi však stočí zpátky ke knížectví asi týden cesty odsud a jedné malé vráně ve voze drkotajícím se do sídla společenství. Nechtěli mě tam, tak proč bych se teď měla zajímat o to, co se tam děje? Nezáleží na tom, opakuji si tvrdohlavě, jenomže nedokážu to jenom tak hodit za hlavu a tak se s prosbou přesunu k Ele. K upovídané Ele, která se tak snadno ptá na všechno, co ji proletí hlavou.

Pohled jí oplatím. Neucuknu jím, jenom němě zopakuji to poslední slovo a drobně pohnu hlavou, jako bych ji chtěla popohnat. Čím dříve se zeptá, tím lépe. Že jí to důležité nepřipadá a vlastně ani nechápe, proč ji o to žádám, vidím, ale na něco takového bych se nemohla zeptat já. Ne, nemohla. Upřímně netuším, jestli Werther ví, kde mě Gretel sebrala, a jestli si to spojí. Možná, možná ne. Ani na tom tolik nezáleží, spíše mě na srdci tíží vědomí, že zajímat se o domov – o můj předchozí domov – je… nesprávné. A nevděčné. Obzvláště pak s ohledem na blížící se zkoušku věrnosti a všechno, co se stalo včera, a přesto…

… napětí v ramenech povolí, když Ela přeci jenom otočí hlavu k mistrovi a otázku mu položí. Je to dobrá herečka. Nevidět jí před chvílí do tváře, možná bych i uvěřila, že ji to zajímá. Oproti tomu já se netvářím nijak. Přinejmenším to hraje v můj prospěch. Ten klidný, nezaujatý pohled, který se nemění dokonce ani ve chvílích, jako je tato. Snažím se na sobě nedat nic zdát. Odpoví? Nebo to smete ze stolu s tím, že by nás něco takového nemělo zajímat? Nemělo, já vím. Dávno jsme měli zapomenout na naše staré životy a soustředit se jenom na to, co se děje ve společenství. Na náš výcvik. Na jiskru, která v nás dříme. Raději bych o tom nevěděla. Připomínka, že se svět za hradbami sídla neztratil ani nezastavil, mě kouše na kůži jako nepohodlný svetr, ale…

Aniž bych se uvědomila, mnu mezi prsty látku rukávu a nic neříkám, naslouchám. Jenom to. A Ela dál mluví. A mluví. A mluví, až je podivem, že má stále co říct nebo že neztratí hlas. Nevadí mi to. Sama jsem chvílemi zvědavá, co mistr odpoví, i když se do rozhovoru zapojuji jenom drobnými poznámkami a reakcemi na to, co už padlo. Pohledem přitom pozoruji okolí a myšlenkami sklouzávám někam daleko, daleko odsud. Zhruba týden cesty. K lesům, v nichž jsem kdysi běhala s větrem o závod, a kamennými zdmi, kde se jedno malé ptáče tak snadno ztratí. Přinejmenším před těmi, kdo nehledají právě taková.

Ať se práší za kočárem

„Tak pořád to bude větší než něco podobného na panství. Tam se ty tváře přeci jen moc nemění.“ Prohodím pobaveně k Wertherovi. Jistě, jestli to má být nějaká vesnická tancovačka, nemůžu od toho čekat ohromující oslavy, ale popravdě, po tolika letech za vysokými zdmi, mi i něco tak prostého přijde jako zlatý hřeb roku. Při slovu účely trochu svraštím obočí. Není to něco, co by člověk slýchával ve spojitosti s návštěvou vesnické oslavy, ale… Ale jistě Werther jen myslí tu zábavu, které se máme účastnit. Jistě nic… jiného. Trochu zamyšleně našpulím rty a zadívám se ven z vozu na ubíhající krajinu.

„Heh, co?“ Ohlédnu se zase po nich, když uslyším Větroplachovu otázku a jen překvapeně zamrkám, když na sobě ucítím jeho zvědavý pohled. Tak nějak jsem myslela, že to ví. Že to všichni ví. Copak nemají tyhle věci tendenci se okamžitě rozkřiknout? Ale… To znamená, že Kostadin o tom nikde nemluvil a ani Volch ne.

„Ehm…“ Odkašlu si a na kratičký moment zvažuji rychle své možnosti. Byla tohle informace, která by mě diskvalifikovala z turnaje podobně jako Eryn? A i kdyby ano, pochybuji, že by to Werther teď prostě otočil a vzal to zpátky, navíc kolem toho konvoje žoldnéřů.

„… Nebylo to nic dramatického. Chtěla jsem si s Eryn vyříkat po turnaji pár věcí a noo… vjely jsme si trochu do vlasů.“ Mávnu ledabyle rukou, jako kdyby o nic vážného nešlo. Jistě. Holky se perou. Ovšem s naším výcvikem to není jen žduchání a zběsilé škrábání, které by si za těmi slovy mohla většina lidí představit.

„Musím uznat, že měla tady opravdu páru, až nečekanou… ale nevyhrála. Abych byla přesná, nikdo nestihl vyhrát. Asi neměla úplně nejlepší… den. Ale to ji stejně neomlouvalo.“Mlasknu a zase uhnu pohledem. Ne, ten její určitě nebyl nejlepší a rozhodně můj také ne. A to jsem tam s nimi v koupelně byla jen chvíli. Až zpětně si uvědomím, že tohle mé jednání mohlo ve světle událostí z turnaje vypadat dost lehkovážně. Po tom všem, co tam komu provedla a také… Vzpomenu si na to jak Wertherova ruka sjela k meči, když kolem ní procházel. A já se sní pustila do křížku kvůli prachobyčejné hádce. No, jako kdyby ode mě někdo čekal něco jiného.

„Proč byl turnaj vlastně ukončen? To kvůli tomu, co provedla Krisztiánovi nebo…?“ Odvážím se zeptat na něco, o čem bych měla spíše mlčet, ale Werther vypadal v dobré náladě a já byla prostě zvědavá. Větu nechám schválně nedokončenou. Občas je dobré dát druhým trochu prostoru, zvlášť když já nemám moc jiných teorií, ale rozhodně tyhle karty z ruky jen tak nevyložím.

„Každopádně Kostadinova medicína umí zázraky.“ Pokývám rozhodně hlavou a stočím pohled ke Kaz, abych smetla ze stolu případné připomínky na jisté nesrovnalosti.

Pak se ještě Kazandře dovysvětlí pár věcí, co čekat od vesnické oslavy, než se ke mně černovlasá dívka přitočí. Můj nedůvěřivý výraz v tu chvíli, kdys se o mě opře jakoby nic ramenem, mluví za vše. Ale vyslechnu ji.
Co? Proč se mám ptát na takovou hloupost? A proč se ho nezeptá ona? Jen nevěřícně zakroutím hlavou, než si rezignovaně povzdechnu.
„…A ten kníže z Rydzyny. Ten šlápnul na kuří oko tomu vojvodovi? Nepohodli se u večeře nebo se jejich rody sváří už tři generace?“ Přednesu dramaticky otázku, na níž je mi odpověď ve skutečnosti naprosto ukradená stejně jako osoby, na které se ptám. Ale co bych pro klid její dušičky neudělala. Sice přikyvuji na možnou Wertherovu odpověď, ale jde mi to trochu jedním uchem tam a druhým ven. Snad alespoň Kazandra z toho bude něco mít.

„Noo a když jsme u těch oslav. Tohle teď bude nový každoroční zvyk? Anebo snad častější? Myslím, že by to bylo skvělé. Když to půjde hladce, jistě nebude nic bránit tomu, aby se to zopakovalo. Hmm? A také…“ A pak tak mluvím a mluvím. Zapáleně a někdy možná až moc upřímně, ale tak nějak mi tahle cesta přijde celá v poněkud uvolněnějším duchu, než na jaký jsem byla zvyklá za zdmi panství. Jako kdybychom v momentu, kdy jsme projeli tou těžkou branou, nechali za sebou jistou část našich životů. Tu temnější. Studenější.

Alespoň jsem tomu chtěla na chvíli věřit.

Rychle se vzdalujete od pochodujících žoldáků, zatímco se lesem nese ozvěna jejich hlasů, které ještě předtím nebyli zase tak slyšet. Zdá se, tohle krátké setkání na chvíli rozproudilo mezi muži celkem živou debatu. Ostatně ani na vašem voze není ticho, jakkoliv Kazandra notnou dobu prostě jen… Mlčí. Jestli si Werther všiml její reakce, nedal rozhodně nic najevo – stejně jako nezareagoval na tichou zmínku o magistrech, kterou si Ela zamumlá tiše pro sebe. Zdá se, že svoji pozornost nyní věnuje spíše cestě, kterou se rozléhá dusot kopyt klusajícího Siegera a drkocání kol povozu poskakujících po každé nerovnosti.

„Hmm, něco na ten způsob,“ odpoví Ele, když se dívka přesune blíže ke kozlíku. „Oslava konce žní a podzimní rovnodennosti. Nic velkého, ale pro naše účely to stačí, řekl bych,“ krátce se pousměje. Do tváře se mu pomalu navrací zpátky bezstarostný výraz, a to drobné napětí v ramenou je jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Po chvíli se přeci jen opět na kozlíku trochu pohodlněji rozvalí a poposedne si tak, aby se na vás nemusel otáčet celým tělem.

„Hmm, poslední kolo?“ podiví se a krátce se po Ele podívá. „O něco jsem snad přišel?“ zeptá se a ani se nesnaží zakrývat jistou zvědavost. Je možné, že o tom opravdu neví? O té rvačce, kterou musel ukončit až Kostadin? Je to možná až trochu zarážející, znamená to snad, že si to Kostadin nechal pro sebe a Volch… Volch zřejmě také zřejmě neměl důvod to před někým zmiňovat. Před Sivakem.

Záda posledních ozbrojenců vám zmizí z dohledu a jejich hlasy nahradí opět jen šumění větru proplétajícího se listím barvícím se do hřejivých odstínů podzimu, který pomalu převládá vládu nad krajinou. Váš tichý rozhovor pokračuje, tentokrát se stočí ke Kazandře, jejíž myšlenky ovšem utíkají zcela jiným směrem. Směrem k místům ukrývajícím se více jak týden cesty odsud, tam kdesi za kopci… K Rydzyně.

Kdo ví, jaké poměry tam nyní vládnou. Zda v čele rodu stále stojí starý kníže, přísný a důstojný i přes pomalu se křivící záda. A co se asi mohlo stát s Malopolským vojvodou? Mohlo jít snad o vojvodu Olgierda Czartoryskiho? Starý pán Sulkowski se o něm nikdy nevyjadřoval zrovna s úctou – samozřejmě jen v soukromí. Ale nic takového neexistovalo před jednou malou vránou, že? Ovšem… Už to přeci jen bylo mnoho let a některé vzpomínky vybledávaly…

„Hm, vcelku slušné jídlo, hudbu, trochu toho křepčení kolem velkého ohně… Určitě se někdo pohádá a pár lidí se serve, ale to si ráno stejně nebude skoro nikdo pamatovat,“ vloží se Werther nakrátko do vašeho rozhovoru. „Bude to trochu změna oproti běžnému večeru doma, uznávám. A rozhodně to nebude tak na úrovni jako dožínkový průvod v Grunwaldu, ale… Víš, jak se to říká, Kazandro. Zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný,“ poznamená pobaveně, než se otočí zpátky čelem ve směru jízdy a s dlouhým výdechem se pohodlně zapře o desku vozu dělící kozlík od zadní části.

Při svých slovech se i spokojeně usmívá. Těžko říci, zda má na mysli něco konkrétního, nicméně mu to do tváře vrací obvyklou dobrou náladu.

Drobné zdržení

„No, dobře tedy.“ Kývnu souhlasně, když Werther začne krotit mé obavy. Sice mne to nezbavilo všech pochyb jako mávnutím kouzelného proutku, ale nemám důvod jeho úsudku nevěřit, a tak jej poslechnu. Přeci jen je určitě světem protřelejší než já po pár letech na zámku.

Posadím se tedy podobně jako Kazandra zpátky na korbu vozu a zapřu se o jeho stěnu, zatímco s námi zastaví u krajnice. Skupina se přiblíží a můžeme si už pohlédnout z tváří do tváří. Prohlížím si ty ošlehané tváře, na kterých jsou čas od času patrné pozůstatky z minulých bojů a stejně tak pozorně si prohlížím i jejich zbraně. Ne, tohle není skupina vesničanů s cepy a kosami, ale žoldnéři, kteří už mají něco za sebou. A že jich není málo. Začíná mi být jasné, že pokud by se tu věci přiostřili, neměli bychom moc šancí. Přesto… Werther říkal, že to bude v pořádku, tak snad. Kmitnu pohledem krátce k němu, než se zase zahledím na kordón žoldnéřů.

To, jak se na mě někteří dívají, mne nechává naprosto chladnou a pár těch posunků, kterých si všimnu, tím spíš. Nevidím to poprvé, ačkoliv tedy je to vlastně poprvé, co jsem jejich terčem já. Dokud si budou jen šeptat o tom, co by nám rádi ukázali a chlapácky se plácat po ramenou, tak je mi to vcelku jedno. Stačí, když nebudou chtít přikročit k činům.  Do té doby, ať si dělají, co chtějí a zase táhnou dál. Není to tedy něco, co by mi vhánělo ruměnec do tváří ani na ně nijak nereaguji. Spíš jen to celé procesí odměřeně sleduji a dál se tiše opírám o dřevěné plaňky.

Werther s nimi prohodí pár slov a padnou informace, které mi nic neříkají. Politika šla vždy mimo mě. Ostatně na cestách jsme se k ní rozhodně nedostávali tak často jako někdo pohybující se u dvora. Tohle byl jiný svět, ke kterému mi chyběly informace. Proto těch pár nic neříkajících jmen sice zaregistruji, ale nic výraznějšího mi to v hlavě nesepne.

A pak už projdou i poslední z nich a náš vůz sebou cukne, jak se zase dáme do pohybu i my. Ještě pro jistotu vykouknu z vozu a otočím se krátce k zádům posledních z nich, než se zase usadím zpátky.

„Hmm, asi pořád lepší než magistři.“ Zamumlám tiše pro sebe a jen na moment můj pohled nabere trochu prázdný výraz, zatímco se mi vrátí na mysl ty živé vzpomínky. Na šepot toho muže s maskou a hračku v jeho rukou. Na bolest z proříznutého hrdla a tu… krev. Spoustu krve.

„Ale co jsem to slyšela o těch slavnostech?“ Usadí se mi na rtech široký úsměv jako vždy. Nehledě na okolnosti, které mu předcházely. „Skutečně Hody? Vážně?“ Přisunu se blíže kozlíku a Větroplachovi, zatímco kmitám zapáleným pohledem mezi ním a Kazandrou. Ta nejspíš už ví mnohem víc než já, protože vše na rozdíl ode mě neprospala.

„Kdo by to byl řekl, že se na vesničkou tancovačku dá kvalifikovat ranním turnajem.“ Ušklíbnu se nad poněkud zvláštním způsobem volby, ale kdo já jsem, abych to zpochybňovala. Však díky tomu jsem teď tady a nesedím někde v pevnosti. „Asi bych měla být ráda, že to poslední kolo nakonec nebylo… Teda ne oficiálně.“ Podrbu se mimoděk na už zhojeném obočí, zatímco hledím do korun stromů a postupně ze mě opadává napětí z té nepříjemné situace a možná ještě nepříjemnějších vzpomínek. Ano, my se máme dobře, ale Eryn… Ne, nemysli na to! Nezmůžeš s tím nic. Ne teď. Trochu dlouze naberu vzduch do plic, než se mé oči stočí k černovlásce.

„A co ty Kaz? Určitě se těšíš.“ Usměji se na ni vědoucně. Je vidět, že mi těch pár hodin spánku prospělo a vrátila se mi má energie. Hůř pro ty, kteří mají rádi ticho. „Nebo tyhle vesnické zábavy nejsou nic pro tebe? Byla jsi už na nějaké vůbec?“ Zeptám se hravě, zatímco se vůz s námi kodrcá dál. Ještě nás nějaká ta cesta čeká, ale já už rozhodně nehodlám zůstat tiše sedět.    

Zatímco se Kaz přesune hbitě z kozlíku do zadní části vozu, Werther si srovná kabátec i plášť a meč, co má schovaný pod kozlíkem trochu posune tak, aby nebyl na první pohled vidět a zároveň ho měl po ruce.

„Zatím se nic neděje,“ zareaguje Werther na slova Ely, aniž by se po vás otočil. „Tedy, chci tím říct, že to bude v pořádku, ale… Pro jistotu,“ poopraví se. Ne, rozhodně nezní, že by snad měl strach nebo obavy, jakkoliv z jeho vážného hlasu zaznívá jistá opatrnost.

„Ne, to nebudou vojáci. Nenesou praporce ani nemají jednotné barvy,“ broukne vzápětí. Skutečně má pravdu. Jak se pomalu blížíte – a oni k vám – je patrné, že se jedná o ozbrojence, nicméně nemají varkoče ani uniformy, ze kterých by se dalo poznat, zda se skutečně jedná o vojáky nebo muže hlásící se k nějakému šlechtici či rodu. Nikdo z nich na sebe nemá plnopláty, jedná se spíše o prošívky a kožené zbroje pobité kovovými lamelami. Žádná z nich nepůsobí nově, mnohé jsou na místech spravované či vyztužené. Tohle rozhodně není žádná obyčejná hlídka ani nablýskaní pěšáci.

„Ne, ne… Hlavně přirozeně, Elo. Jste mladý holky, co vidí bandu žoldáků uprostřed lesa. Nemají důvod nás zastavit ani obtěžovat, tak jim ho ani nedáme tím, že bychom tvářili, že tu ve skutečnosti nejsme…“ dočká se Ela ještě odpovědi. Werther vás nijak nekontroluje, jak se zachováte, je tak zcela na vás.

Cesta ovšem není zase natolik široká, aby se na ní pohodlně minuli dva vozy, Werther tak pobídne Siegera, aby i s vozem zajel ke straně – více mezi stromy. Vůz se nepěkně zhoupne, jak kola poskočí na nerovném terénu a snad i nějakém kamení podél cesty, ozve se i praskot suchých větví, na které jste museli najet. S tím koně a zároveň celý váš povoz zastaví a lehce se na kozlíku předkloní.

Skupina ozbrojenců se k vám pomalu, ale jistě blíží. Dívají se na vás, cítíte na sobě jejich pohledy. Zejména pak vy dvě, přeci jen jste pro skupinu procházejících mužů zajímavější než Werther, který si navíc dle toho, jak sedí, dává pozor na to, aby byly dobře vidět obě jeho ruce. Jejich tváře jsou po většinou hrubé, zarostlé, žádnému z nich zcela jistě není pod třicet lét. Sem tam je patrná i nějaká ta jizva nebo špatně srostlý zlomený nos. Mají meče, někteří i sekery a u jednoho zahlédnete i něco, co vypadá jako velké kladivo. Hodně nepříjemná věc. Těžkopádná, ale jak se jednou rozhýbe, nezbývá než uskakovat a modlit se. Tohle by byl těžký boj, pokud by mělo na nějaký dojít. Werther byl mimořádně schopný šermíř, ale dokázal by si poradit s takovou přesilou? Těžko.

Vozka na prvním voze na Werthera kývne namísto poděkování, když vás míjí. Pozornost, kterou máte… Není vždy úplně příjemná. Pár úsměvů. Tiché hlasy, které následuje smích. Můžete si být zcela jisté, že se baví o vás – ostatně těch pár nenápadných oplzlých gest je výmluvných více než dost. Několik pohledů si celou vaši skupinku ovšem měří i… Trochu podezřívavě. Ne, těmhle chlapům jen tak neujde, že Sieger není obyčejná tažná herka, což k vám poutá přeci jen trochu více pozornosti, než je milé.

„Kampak, pánové? Snad ne nějaký trable v Cziernovodě? Nebo snad něco v Morsku nebo Rudniku?“ promluví Werther najednou dostatečně nahlas, aby tím k sobě přitáhl jejich pozornost.

„Neslyšel jsi? Malopolský vojvoda se poškorpil s knížetem z Rydzyny,“ odpoví mu jeden z chlapů.

„No, kdo by o tom neslyšel. Tak to musí zatraceně dobře platit, když se vám chce táhnout takovou štreku,“ podiví se Werther.

„Nic jinýho mu ani nezbývá, jestli nechce, aby mu Rydzynští rozbili rypák,“ ozve se smích, ke kterému se Werther krátce přidá.

„Ne, že by si to nezasloužil,“ ušklíbne se vzápětí, než prohodí s žoldáky ještě pár slov. To už vás ovšem celý konvoj pomalu, ale jistě míjí.

Jakmile kolem vás projedou oba povozy a projde většina ozbrojenců, tak Werther bez váhání Siegera opět pobídne – tentokrát do trochu ostřejšího tempa, jako by snad i on sám chtěl být, co nejdříve odsud.

„Na takové jako oni si dávejte pozor,“ ohlédne se na vás Werther z kozlíku. Ani teď se mu do tváře nevrátí lehkovážný úsměv či náznak pobavení.

Panství necháváme za sebou, ale s každým ujetým metrem mi těžknou víčka. S vypětím vůle se ještě soustředím na Větroplachovu odpověď na mé otázky, i když se mi myšlenky trochu rozplývají do stran v nastupující únavě. Přesto sebou ale trhnu, když uslyším to jméno, které mi přeci jen vžene kapku adrenalinu do žil.

„Heh, Gretel?“ Zopakuji oslovení, které používáme jen mezi námi, když si myslíme, že nás nikdo neslyší. No, nedělám si iluze, že slyší, ale nečekala bych, že jej někdy uslyším zrovna od někoho z mistrů. „O to by nestál nikdo… Uaaah!“ Zívnu a promnu si oči po krátké poznámce, za kterou bych také jindy mohla schytat jednu výchovnou, ale Werther dnes nevypadá, že je tu, aby nás moralizoval a možná ani vychovával. Však to říkal sám, máme si užít den a neudělat žádný průser. To nezní jako tak nemožný úkol. Nejspíš.

Opřu se o pytel se senem a poslouchám dál. Když zmíní Hody, jen se krátce vítězoslavně ušklíbnu na na Kaz, která na mě před tím při zmínce o jarmarku hleděla jako na naprostého blázna. Kdo je tady odborník na předvídání budoucích událostí teď, ha?! Místo nějaké břitké odpovědí mi ale přes rty unikne jen další dlouhé zívnutí a v následujících chvílích se už neubráním nastupujícímu spánku. Co zrovna někdo jako Kazandra bude dělat na lidové veselici plné neznámých lidí je mi záhadou, ale není to má starost. Ať si klidně sedí celý den zakřiknutě na voze, tím spíše budu mít volné ruce se prostě a jednoduše bavit. „Hmmm, oslava… To už jsem dlouho nezaž…“

๑ ๑ ๑

Jen se oženu po tom, kdo na mě sahá a trochu se pootočím. Vždyť jsem jen zavřela oči. Nespím. Co na mě ta Kazandra sahá? „Nespím.“ Oznámím jí trochu chraplavě, odhodlaná nenechat si svůj odpočinek se zavřenýma očima jakkoliv rušit, přesto se jí ale musí nechat, že je neodbytná a začne mnou třást. „…Co?“ Kapituluji nakonec a rozespale zamžourám, když mě konečně pustí a začnu se zvedat do sedu. Kola vozu stále drkotají po cestě a kolem vidím koruny stromů. Všechno vypadá skoro jako v momentu, kdy jsem jen na chvíli zavřela oči. Jediný rozdíl je ale výraz mých spolucestujících a poněkud hutnější atmosféra, kterou ihned vycítím.

„Děje se něco?“ Narovnám se už o poznání energičtěji a pozorně se zahledím před nás na cestu, kterou se k blíží menší zástup postav, o kterých Kazandra mluvila. Ozbrojení jezdci?

„Vojáci?“ Špitnu, když zahlédnu odlesky na zbrojích. Ať už je to armáda nebo nějaká žoldnéřská skupina, může a nemusí to znamenat problémy. Jako ostatně vše i tohle je o lidech nehledě na to, čí plášť a barvy oblékají. A jen překvapivě zamrkám, když Kaz řekne, abych se připravila. Snad nemyslí, že…

„Neměly bychom moc vykukovat.“ Chytnu Kaz významně za paži. Moc dobře vím, že před těmihle skupinami mimo civilizaci by měl být jeden na pozoru. Zvláště pokud jde o pár obyčejných cestovatelů jako my. Tyto zapomenuté lesní cesty jsou dlouhé a spletité. Práva se tu jeden skutečně nedomůže. Ano, šance na takové problémy je minimální, ale lepší je podobným nedorozuměním předcházet a nepoutat pozornost. Třeba dvěma mladými pokukujícími dívkami na korbě vozu, když už to nevypadá, že by se tu dalo něco moc zabavit. Tedy kromě Siegera.

„Elzbieto, zalez a ani muk!“

Jak často jsem tohle slýchala. Možná, že i čím dál častěji, čím jsem byla starší a nemusel mi nikdo vysvětlovat, proč tomu tak asi bylo.

„Čas se tvářit nenápadně?“ Položím krátce Wertherovi otázku, zatímco mi ruka sjede bezděčně k dýce, kterou si překontroluji a pošoupnu více pod plášť, aby nebyla tak patrná. „Možná bych se měla ještě prospat…“ Hlesnu, ačkoliv to tak úplně nemyslím a známky ospalosti mi rychle mizí z tváře. Spíše mám v plánu se jako spící tvářit a ideálně nebýt na první pohled ve voze ani moc vidět. Schovat se v něm totiž tak úplně nedá. Na to je tu málo věcí a prostoru.

Pak už ale vyčkávám na Werthrova slova nebo alespoň nějaký náznak, že s tím souhlasí. Pořád je to on, koho máme poslouchat a nechci si to s ním rozházet ještě před tím, než vůbec někam dojedeme. Pokud však zahlédnu alespoň souhlasné kývnutí, lehnu si ke kraji vozu tak trochu zahrabaně za pytle se senem, abych nebyla pro pěší prakticky vidět a pro ty ve voze jsem byla spíš jen spící postava zahrabaná mezi haraburdím. Plášť si přitáhnu k bradě a dám si i dobrý pozor, abych si pod sebe shrnula své dlouhé světlé vlasy. Čím méně budu vyčnívat, tím lépe.

Pokud ale Werther rozhodne, že se žádné ukrývání konat nebude, posadím se na korbu podobně jako Kazandra a budu vyčkávat, co z toho všeho bude. Už slyším zvuk protijedoucího povozu a chrastění zbrojí.

Však zanedlouho projedou a bude po všem.

„Užít si den…?“

Ani se nestačím zabrzdit, nakolik mě ta slova zaskočí. Jak to myslí – užít si den? Bez úkolů? Nebo povinností? Oheň, tanec, hudba. Snad by to mělo znít lákavě, ale… Nakrčím obočí. Pohledem kmitnu od zad mistra ke své světlovlasé společnosti, jako bych se ptala na její názor. Věří tomu? Jistě je to past, že? Nebere nás ven kvůli Hodům, to přeci nedává mysl; jenom chce, abychom polevili na pozornosti a pak…

… pak bude zkoušet naši schopnost poradit si s nečekaným, obezřetnost za všech okolností nebo snad rychlostí. Hlavou mi proletí nejméně sto takových scénářů, každý strašlivější a zákeřnější než ten předchozí, než se zarazím a pomalu vydechnu ústy. Možná… Možná nemusí být všechno zkouška. Včera to zkouška také nebyla. I teď se vzpomínkám na nešťastnou událost na chodbě – a že jsem si pro to našla pěkné označení: nešťastnou událost, jako by se nestalo nic víc, než že jsem do někoho vrazila nebo něco rozlila – bráním ze všech sil, snad i proto k Ele směřuji tu bezvýznamnou otázku, ale to už… usne…

„Mmm, ani ne, včera jsme měli většinu dne volno,“ pokrčím rameny upřímně. Nepřipadám si unavená. Ras mi nakázal odpočívat – a já odpočívala, jistě, možná jsem pak strávila zbytek večera nad knížkou, ale teď bych usínala jenom s obtížemi… nemluvě o tom, že bych si pak zadělala na probdělou noc. „Dobrá, mistře. Děkuji,“ přitakám vzápětí a přelezu si k němu dopředu. „Ty… Hody,“ prosákne mi do tónu opatrnost, „jsou oslavy ku příležitosti úspěšné sklizně, nebo je to něco jiného?“

Ve společnosti Větroplacha mi cesta ubíhá překvapivě rychle. Většinou mu jenom naslouchám, zatímco mi vysvětluje, jak se řídí povoz, nebo vypráví o všemožných příhodách na cestách. Teprve, když se odmlčí, mu položím pár dodatečných otázek. O místech, které navštívil, a lidech, které potkal. Nedělám to, jenom abych projevila zájem a nahnala tak pár bodíků k dobru, vlastně mě to zajímá více, než bych čekala. Je dobrý vypravěč. A já… Nestýskala jsem si po světě za zdmi sídla společenství často, vlastně mi náš život vyhovoval a dával mi všechno, co jsem chtěla, a přeci… a přeci teď na povrch probublává zvědavost o tom, co jsme neměli šanci zažít na vlastní kůži.

To, že muž náhle zpozorní, mi neunikne. Odtrhnu od něj pohled a přelétnu jím cestu před námi. Obočí mi drobně – takřka nepostřehnutelně – cukne, jak mnou zase jednou projede ostražitost, která mírní projevy toho, co se děje hluboko pod klidnými vodami. Kolik jich je? Deset určitě. Patnáct? Možná víc. Pohnu se, až když padne tichý rozkaz. Dám si pozor, abych se nepohnula příliš rychle a nevzbudila tím podezření, ale přeci jenom si zpátky do vozu pospíším.

„Elo…?“

Napřed to zkusím po dobrém. Dám jí přesně jednu šanci, aby se probudila a zvedla. Oslovím ji tiše a dlaň ji položím na rameno. Když se však jenom rozespale zavrtí, uchopím ji pevněji a zatřesu s ní. Servítky si opravdu neberu. Pohled přitom zvednu ke skupině ozbrojených mužů, kteří se blíží. Je to… některá z drancpart, o kterých mluvil Větroplach? Možná. Pravděpodobně. Rozhodně bychom měli být na pozoru, takže opravdu není čas, aby se Šípková Růženka protahovala a pomalu procitala do světa podbarveného podzimním listím a provoněného lesem.

„Elo,“ zašeptám důrazněji a stisknu její rameno ještě o něco pevněji, „blíží se jezdci. Jsou ozbrojení. Připrav se…“

Připrav se, říkám, aniž bych věděla přesně na co. Pokud to drancparta opravdu je, mají podstatnou přesilu a konfliktu s nimi bude lepší se vyvarovat. Ne, že bychom se bránit neuměli. To pravděpodobně umíme lépe, než by mohli čekat, ale… ale… Ne, nemarním teď čas pochybnosti. Jakmile to vypadá, že Ela pochopila situaci, přesunu se blíže k pytli se zbraněmi a nenápadně ho posunu mezi nás, aby na něj případně dosáhla i ona. Nic dalšího neříkám, jenom se znovu opřu do dřevěné desky vozu a stočím již klidnější, takřka netečný, pohled k blížící se skupině.