Andor.cz - Dračí doupě online

„Nebo nedošel k podezření, že se ho chystáš ukradnout,“ poznamená Werther pobaveně, když se Ela opatrně přiblíží ke koni, který ji chvíli přemýšlivě pozoruje a ve stejnou chvíli, kdy k němu přiblíží ruku, tak se jako na povel zašklebí a stáhne uši. Ale jen na chvíli. Stačí lehký dotyk dlaně Větroplacha na jeho krku kousek od hlavy a zvíře se jako beránek nechá od Ely pohladit po nose. Všechno působí tak… Idylicky. Skoro i vaše přivítání. Aspoň na první pohled. Každopádně Werther je rád, že můžete konečně vyrazit a na nic nečeká.

Projíždíte lesem a zvuk kol drkotajících po nezpevněné cestě provází tlumený klapot koňských kopyt a zpět ptáků poletujících v korunách stromů tyčících se nad vašimi hlavami. Placky plněné sýrem jsou dobrá snídani, dle toho, jak jsou křupavé a ještě teplé je někdo musel upéci brzo ráno, těsně před vaším odjezdem. Je jich dost, abyste se z nich najedly a ještě zbylo.

Werther se s chutí zakousne do té, co mu podala Ela, zatímco opratě přechytí jen do jedné ruky, než se vzápětí rozhovoří o cíli vaší cesty a dalších drobnostech. Poté, co domluví, nastane jen krátká chvíle ticha, než jej obě zahrnete svými otázkami týkajícími se cíle vaší cesty.

Werther se na vás obě na chvíli otočí a na rtech mu hraje pobavený úšklebek. „No nebudete vy dvě vážně ženský?“ poznamená a zakousne se znovu do placky. S odpovědí nepospíchá, ostatně času máte více než dost, jakkoliv… Ela cítí, jak na ni jde únava jak hrom. Ta probděná noc si rychle vybírá svoji daň. Tedy na rozdíl od Kazandry, co se cítí možná až příliš odpočatě na den cesty strávený ve voze.

„Úkol, hmmm,“ zopakuje nakonec po Kazandře a promne si vousy na bradě. „Úkol bych tomu asi úplně neříkal. Tedy, já tam má jisté zařizování,“ poznamená tajemně – a dle tónu zcela záměrně to podal tak přehnaně, „ale váš úkol bych omezil jen na povinnost si užít den bez dalších úkolů a neudělat přitom žádný průser. Prosím. Jsem příliš mladý a hezký na to, abych to pak musel žehlit u Gretel,“ potřese hlavou a jakkoliv mu v tu chvíli nevidíte do tváře, tak byste z jeho hlasu přísahali, že mu museli zacukat koutky.

V další chvíli si odkašle. „Každopádně, zítra se tam konají Hody, což znamená nezřízenou zábavu u zapálených ohňů, tanec, hudba… Kdy naposledy nějaká z vás tančila i někde jinde než na lekci, hm?“ zeptá se, ale je to spíše jen řečnická odpověď. „Každopádně, bude pro vás lepší, když nebudete zmiňovat, odkud jste, ani když se někdo zeptá. Co si vymyslíte, to je na vás, ale odmítám být něčí strýček,“ ušklíbne se.

To už se Ele klíží oči a během chvíle… Prostě usne. Trochu to překvapí i Werthera, který se trochu nevěřícně ohlédne za sebe, když se ozve i to něžné dívčí chrápnutí. „No, asi si budeme muset vystačit sami koukám. Tedy, pokud se nechceš také ještě prospat…“ krátce se otočí. „Jestli ne, tak místo vedle mě je volné, hm? Mohl bych tě naučit, jak se řídí povoz, co ty na to, Kaz? Kdybych se potřeboval čirou náhodou prospat na zpáteční cestě já,“ mrkne přátelsky.

Na řízení povozu není vlastně nic těžkého, Sieger reaguje dobře a Větroplach má dle všeho opravdu dobrou náladu. Dokonce natolik, aby sám obstaral i většinu konverzace pár neškodnými historkami ze svých cest. Zdálo se, že před lety, ještě předtím než jste přišli do Společenství vy, tak Větroplach cestoval opravdu… Hodně.

Takhle jedete pár hodin, než Werther náhle zpozorní. Narovná se a drobně se zachmuří. Kazandře rychle dojde proč, přeci jen ze svého místa má na cestu stejně dobrý výhled. V dálce naproti vám jede povoz tažený mohutným koněm, který veze několik mužů, a za ním ještě jeden, zatímco dalších deset mužů, možná i více jde za vozem po svých. Nevypadá to na rolníky, ale ozbrojence.

„Přelez si dozadu, Kaz. Vzbuď Elu,“ řekne Wether tichým hlasem, ve kterém najednou není ani stopy po předchozí uvolněnosti a dobré náladě.

Na nádvoří už čeká připravený vůz. Je to povědomý pohled; tentokrát si však ve vaku nenesu převlečení na večeři ve vysoké společnosti, poblíž nepostává Tian a místo toho nás čeká – co? Zkouška? Bezděčně přidám do kroku, abych nezdržovala, a už zdálky kývnu Ele na pozdrav. Možná pomaleji, než by se hodilo, ale její přítomnost mě vlastně nepřekvapuje. Po včerejšku se to zdá příhodné. Nevyhnutelné, že je tady ona.  

Že spolu budeme skládat zkoušku zrovna my dvě… Ne, není to nejhorší možnost. Včera překvapila. Byla lepší, než jsem čekala. Než čekali mnozí z nás. Vyhrála. Jistě, mohlo to dopadnout jinak, kdyby stanula proti Eryn, ale i tak by obsadila druhé místo. To není málo. Podruhé už ji nepodcením. Jenom otázka, jestli tady stojíme jako soupeřky nebo jako tým.

„Děkuji,“ hlesnu, když ke mně Werther natáhne ruku. Má dobrou náladu. To je dobré znamení. Nejspíše. „A dobré ráno, Elo…“

S pomocí muže se vyhoupnu do vozu, vtisknu se do opačného rohu než Ela a položím si věci vedle sebe. Dívku přelétnu poněkud hodnotícím pohledem. Netváří se zrovna nadšeně. Vykročila dnes levou nohou, nebo – a to je pravděpodobnější – mě tak nerada vidí? Hmm, to by mohl být problém. Pokud máme spolupracovat. Pokud ne… pořád by to byl problém, to mi včera dokázala. Motivace dělá divy. Obzvláště v jejím případě. Možná bych na tom měla zapracovat. Něco říct. Ale co?

I nadále dívku nehnutě pozoruji. Myšlenka, že bych na ni měla být milejší, se mi však nikterak nevypíše do tváře, vlastně se můj výraz nedá popsat jinak než obvykle. Až když mi podá vak s plněnými plackami, se pohnu, jako by ze mě opadaly vrstvy kamene a já se ze schody přeměnila opět do horkokrevné bytosti. Na snídani jsem za celou dobu ani nepomyslela, ale žaludek by se jistě brzy připomněl. S chutí se do jedné tedy zakousnu.

„Já taky,“ kývnu drobně.

S Baronkou jsem vždycky zavítala jenom do města a popravdě jsem očekávala, že tam vyrazíme i dnes. Místo toho nás čeká díra, jako je Cziernowoda… Nakrčím obočí. Nedokážu odhadnout, co nás tam čeká. Co by mohli zkoušet. Když má světlovlasá společnost zmíní jarmark a slavnosti, zarazím se a pak na ni pohlédnu. Zaraženě. Myslí to vážně? Žertuje? Co se jí probohy honí hlavou? Oklikou se však dostane k otázce, která zajímá i mě, takže se skloním nad vakem se zbraněmi. Jednu dýku ji podám, druhou si zastrčím za opasek pod plášť.

„Čeká nás nějaký úkol, mistře?“ doplním přeci jenom otázky svou vlastní.

Ale upřímně doufám, že se přespávání v lese vyvarujeme. Kdyby nebylo zbytí, tak by se to samozřejmě zvládlo. Stejně jako se zvládne ubytování na vesnici… Nekomentuji to, ale horkou koupel si od dnešního večera opravdu neslibuji. Zatímco se Ela uvelebí na pytli se senem, já rukou spočinu na svém vaku a opřu se pohodlněji. Znovu se na ni podívám. Co bych tak mohla…

„Dlouhá noc?“ nahodím opatrně, když přivře oči.

Samotné mi to přijde slabé. Ne, tyhle drobné rozhovory bez substance mě nikdy nezajímaly – a neměla jsem sklony se k nim uchylovat. Ještě bych se jí mohla zeptat, jestli se jí zdálo něco zajímavého. Ne… Ne, nad sny přemýšlet nechci. Nad těmi svými ani nad cizími. Navíc mě opravdu netrápí, jak se kdo vyspal. Je to podaná ruka, spíše než cokoliv jiného. Dokonce s těmi slabě pohnu koutky, jako bych se chtěla usmát, ale… Ona spí. Opravdu spí. Nebo se tak aspoň tváří.

Obočí mi cukne, než se s povzdechem odvrátím a zadívám se na ubíhající krajinu. Ono se trochu prospat bude nakonec nejrozumnější. Kdo ví, jestli nás zkouška nebude čekat v noci a… co tady jiného se dnem na cestě… Měla jsem si přibalit knížku. Chyba.

Vzhůru na cestu

Ovane mne studený ranní vánek, jen co vyběhnu z budovy a dostanu se na nádvoří. Ještě projít tudy a… Pohledem se zastavím na velké bráně, která byla před ledy jedním z prvních, kdo nás zde uvítal. I teď po takové době jsem si byla schopná vybavit ten zvuk, jaký udělala, když opět dopadla zpátky na zem a zpečetila tak náš osud zde. Jako když se obtiskne pečetidlo soudu do vosku na rozsudku. Tentokrát se tím ale rozhodit nenechám. Ne, dnes. Ne, když dnes je konečně ten den, kdy se odtud dostanu pryč!

Aniž by mi zmizel ze rtů spokojený úsměv, doběhnu na nádvoří, kde už vidím menší povoz. Jistě, rozhodně bude lepší se vézt než šlapat pěšky. Ať už tedy míříme kamkoliv. Větroplach už je dle očekávání na místě a kolem nikdo další. Vlastně jsem za to ráda. Werthera mám z mistrů, kteří se nám věnují při tréninzích, nejradši a nemohla jsem si tedy přát jako doprovod nikoho lepšího. Tak trochu jsem se bála, že se k nám připojí ještě někdo další, třeba Jitřenka, ale vypadá to, že štěstí mi dnes přeje. Kdo by to byl řekl, že se pro jednou snažení v nějakém neohlášeném ranním turnaji může až tak vyplatit.

„To jsem ráda.“ Odpovím Wertherovi, zatímco pár kroky zpomalím a zastavím se vedle povozu. Není to nic výrazného. Na kočár hraběnky, kterým se vozil i náš princ a princezna, to rozhodně nemá, ale pro mě je to něco tak známého. Tedy až na koně, který rozhodně nevypadá jako ta těžká zvířata, jež tahala povozy naší skupiny. Ne, tohle je něco jiného. Trochu jiná kategorie. Přelétnu pohledem po dobře stavěném zvířeti, které skutečně nevypadá jako obyčejný tažný kůň. O koních něco vím. Však jsem se kolem nich motala už od malička. Postarat se dobře o vůz a o koně bylo kolikrát přednější než se postarat o sebe. Bez nich by se žádná další štace nekonala.

„Ah, takže tenhle typ. Rozumím.“ Kývnu na srozuměnou, když mě Werther varuje. Ne, rozhodně to neberu na lehkou váhu. Pár takových potvor jsme měli také. A když si jeden nedával pozor, mohlo z toho být ošklivé zranění. Však také si pamatuji, tak starý Piotr kvílel, když mu ten protivný grošák zlomil holenní kost jediným kopnutím poté, co si nedal dost pozor a přistoupil k němu zezadu. Obejdu bok koně v rozumném odstupu, protože i když je zapřažený, jeden by se divil, že i tak může mít nepříjemný dosah, a zastavím se u jeho hlavy, ze strany, aby na mě dobře viděl.

„Ale ty by si mě jen tak nekousl, že ne Siegere. Tedy, pokud by sis nemyslel, že to neuvidím.“ Pousměji se vědoucně a natáhnu pomalu ruku k jeho čenichu, aniž bych z něj spouštěla oči. Dávám si však dobrý pozor, abych včas ucukla, kdyby se přeci jen rozhodnul, že si do mě zkusí kousnout. Nedělám to ale poprvé. Koně nejsou hloupí a často umějí být i pěkně vychytralí. Tím spíš, když si myslí, že se nikdo nedívá.  

Ať už se mi Siegera podaří pohladit anebo si rychlým ucuknutím zachráním prsty, otočím se pak na Werthera, který i dnes vypadá v dobrém rozmaru. Teď už na něm není patrná ani ta jistá nervozita, kterou jsem z něj cítila, když mi klepal před pár chvílemi na dveře.

Když mi nabídne galantně ruku, aby mi pomohl, na drobný okamžik mi úsměv zamrzne na rtech. Je to jako krátký záblesk, ale na ten zlomek vteřiny, se mi vybaví Volch. Ten, který mi včera nabízel podobným gestem ruku, aby mě vytáhl na nohy a pak…

„…Ale jistě.“ Povyskočí mi po tom prchavém momentu koutky rtů nahoru a chopím se Větroplachovy ruky, abych se s jeho pomocí vyhoupla na vůz. Ne, nebudu si to kazit včerejškem a zatraceným Volchem. Ne, tenhle den, na který jsem tam dlouho čekala!

Krátce se rozhlédnu po korbě vozu, než si najdu vhodné místo k sezení a položím vedle sebe cestovní vak. Pak si ale všimnu pohybu a možná trochu prudčeji, než by bylo záhodno, otočím tím směrem hlavu.

Jistě, někdo to jde zkazit. Říct, že se to nekoná a nebo… že kvůli včerejším záležitostem na to nejsem dost vhodná. Místo mistra tam ale uvidím černovlásku v zelené. Kde ta se tady bere? Svraštím obočí, než si všimnu, cestovního vaku i s pláštěm, co drží v rukou a který by jako z oka vypadl tomu mému. Co?! Ne, nezeptám se nahlas, ale ani to překvapení ve tváří nijak neskrývám. Proč zrovna ona? Proč vůbec někdo? Nebudu lhát, ze všech ostatních učedníků by byla na nejspodnějších příčkách žebříčku těch, se kterými bych chtěla cestovat. Ani mi tak nevadila její povaha, ostatně já dovedu vyjít s kde kým, ale… nevěřila jsem jí. Ne, jí.

Zatímco k nám jde, unikne mi dlouhý povzdech, který může slyšel tak akorát Werther, ale nijak dále to nekomentuji. Nadšená z její přítomnosti nejsem ani za mák, ale co s tím můžu dělat? Nic. Nenechám si to prostě zkazit ani Kaz. Rozhodně ne Kazandrou!

„Dobré ráno, Kaz.“ Přejedu ji zamyšleným pohledem, když se vyhoupne na vůz ke mně. V turnaji nevyhrála, tak co tady dělá? Že by to dostala od mistrů jako dárek za to, jak se jí na nůž nabodla ta služka? Ne, tím to nebude… Ne… Je tady, aby na to dávala pozor, a tím to myslím na mě, pokud se mnou nebude Werther. Protože jestli si něčím můžu být jistá, je to fakt, že mě bez okolků a výčitek napráší, jen co k tomu dostane příležitost. A slečna vzorná jistě ráda podá své hlášení do posledního detailu, když se jí na něj zeptají... Možná právě i díky těmto myšlenkám jí nevěnuji zrovna přátelský ale spíše podmračený pohled. Nic dalšího však neříkám. Kazandra je vzorný miláček mistrů a já nejsem blázen.

♬♬♬♬♬

Vůz s námi vyjede a když projedeme branou, je to jako kdyby ze mne spadlo neviditelné závaží. I přes mou jistou roztrpčenost způsobenou nečekanou posilou se začínám stále víc a víc usmívat, jak necháváme panství daleko za námi a míříme… Kam? Vlastně je mi to jedno. Hlavně, že daleko odtud. Spokojeně hledím na ohnivě zbarvené podzimní listí na stromech, které lemují cestu a vlastně ani nemluvím, což je s podivem na někoho jako já. Jako by i ten vlhký podzimní vzduch najednou omamně voněl. Zhluboka se nadechnu a spokojeně přivřu oči.

Vyruší mě až pak Wertherův hlas a informace o snídani, na kterou jsem ani pořádně nepomyslela. Tedy až do teď. Včerejší večeře byla tedy pořádně sytá, ale i tak jsem se cítila, jako kdybych si dala stěží polovinu toho, co jsem měla ve skutečnosti na talíři.

„Hmmm, placky!“ Vydechnu blaženě a bez dalšího vybízení se natáhnu po zmiňovaném vaku, ze kterého jich pár vybalím. „Samozřejmě, tady.“ Podám Větroplachovi jednu z nich na kozlík a pak podám celý vak i Kazandře, aby si sama nabídla, než se s chutí zakousnu do čerstvého pečiva. Sice jsem po ránu stále jako praštěná, ale snad mi aspoň ta snídaně trochu pomůže se vzpamatovat.

„Cziernowody? Tam budu poprvé.“ Zopakuji jméno vesnice, které mi nic neříká. Je mi to ale jedno. Určitě to bude zajímavé místo. „No, kdyby nebylo zbytí.“ Pokrčím ledabyle rameny nad možností nocování v lese nebo spíše na korbě vozu, kde by to bylo přeci jen o chlup pohodlnější než na vlhké zemi. Ne, že by k tomu počasí zrovna vybízelo, ale nebylo by to něco, co bych nepřežila, kdyby na to došlo. Vlastně bych se v něm natáhla nejraději už teď. Přitáhnu si trochu blíž jeden z pytlů se senem a trochu pohodlněji se o něj zapřu, zatímco ukusuji z plněné placky.

„Hmm?“ Zamumlám s plnou pusou, když zmíní zbraně i důvod, proč je s sebou máme, než mávnu na Kazandru, aby mi tedy jednu z dýk podala a mohla jsem si ji upevnit k sobě na opasek pod plášť.

„A co se vlastně děje v Cziernowodě? Nějaký jarmark nebo jiné slavnosti? Nebo… co spíše my jedeme dělat do Cziernowody?“ Zeptám se mezi sousty. „A jedeme tam vůbec jako… my?“ Doplním pak svou otázku o vcelku podstatný detail. I před společenstvím jsem zažila, že ne vždy je dobré vystupovat přímo pod svou identitou. A teď, po několika letech strávených v této podivné tajnůstkářské společnosti, mi bylo jasné, že ani oni se nebudou nikde chlubit tím, co se děje za jeho vysokými zdmi.

Ale nehledě na to, co mi Werther odpoví, se spokojeně zapřu do pytle se senem a smetu si z klína zbytky drobků ze snězené placky. „Hmm, to bude skvělá cesta!“ Povzdechnu si zasněně, než mě během následujících pár krátkých minut kodrcání povozu ukolébá do nechtěného hlubokého spánku a připraví mě tak o její značnou část, na níž jsem se tak těšila!

Někdy prostě věci nevyjdou, jak si jeden maluje.  

Velká brána stráží průjezd na malé nádvoří, kde jsou krom vchodu do sídla a průchodu na další větší nádvoří i stáje a přístřešek, pod kterým stojí vozy. Bránu tvoří těžká dřevěná vrata pobitý železným kováním, která se za pomoci skrytého mechanismu otevírá zvedáním nahoru. Pamatujete si časy, kdy se vám zdála tak… Hrozivá a obrovská. Nedá se na to zapomenout, dokonce ani po letech. Jak se ta těžká brána s děsivým skřípotem zvedá a posléze zase sjíždí dolů, jakmile vůz s Gretel na kozlíku projede dovnitř na znamení, že už není cesty zpět. Dnes je to ovšem jiné. Není tu Hledačka a vy už nejste malá děvčata.

Když Ela seběhne dolů a vykročí ze dveří na nádvoří, Werther tam už čeká, přesně jak říkal. Zrovna kontroluje a dotahuje postroj pěkně stavěného černého koně zapřaženého za jednoduchý dřevěný nekrytý vůz. Nejedná se o žádný pohodlný krytý kočár pro panstvo, ale obyčejný povoz s kozlíkem pro vozku určený především pro převážení trochu jiného nákladu, než jsou lidi. Je takřka prázdný až na složenou celtu, pár vaků a navrch k nim tam je i pár poloprázdných pytlů plněných slámou aspoň pro nějaké pohodlí.

Elzbieta na sobě takřka okamžitě ucítí Wertherův pohled, se kterým ji sjede od hlavy až k patě a zase nahoru, než spokojeně kývne hlavou. „To by šlo,“ pousměje se než svůj pohled stočí zpátky ke koni a poplácá ho po krku. „Seznamte se, Elo, to je Sieger. Raději k němu moc nechoď, když u toho nebudu, rád kouše a kope, když to člověk nečeká,“ tiše se uchechtne, ovšem navzdory tomu varování přátelsky zvíře pohladí. Pravdou je, že černý valach nepůsobí jako běžný tažný kůň. Je sice mohutný, ale zároveň elegantní. Přesně takový, jak by si člověk představoval koně pro rytíře. Takoví nebyli jen na ozdobu, ne, fungovali zároveň jako zbraň.

„Taak,“ protáhne a pohledem střelí ke dveřím. Zdá se, že ještě na někoho čekáte. „Račte vzácná paní, váš kočár již čeká,“ poodstoupí od koně a vysekne ti krátkou úklonu, než k tobě natáhne ruku, aby ti pomohl vyskočit na vůz, jakkoliv bys to zvládla bez problémů i sama.

V tu chvíli se ve dveřích objeví i Kazandra, též ustrojená do cestovního oblečení a s vakem plných věcí v rukách. „Výborně,“ kývne Werther očividně v dobré náladě. „Tak nasedat a vzhůru na cestu,“ zavelí a pomůže do vozu i Kazandře. Zdá se, že se na tento výlet vydáváte s Wertherem opravdu jen vy dvě, protože aniž by na cokoliv čekal, vyskočí energicky na kozlík, kde se usadí a pobídne opratěmi koně do kroku.

Brána se s tím starým známým skřípěním začne pomalu zvedat, aby vás propustila do světa za ní. Takhle po ránu je chladno, ve vzduchu je cítit vlhkost, les a vůně spadaného listí. Podzim. Obloha je na východě stále ještě zabarvená do měkkých odstínů růžové mísící se s bledě modrou. Čeká vás dle všeho další pěkný den.

„Hm, v tom menším vaku jsou plněné placky a měch s vodou. Sice trochu skromná snídaně, ale říkal jsem si, že to bude lepší, jak se trmácet s prázdným žaludkem. A když bude jedna z vás natolik hodná, že mi podá jednu taky…“ spustí Werther vesele a krátce se na vás z kozlíku otočí.

„Jedeme do Cziernowody, takže nás čeká zhruba den cesty,“ oznámí vám. Pro Kazandru je místní vesnice stejnou velkou neznámou jako pro Elu, přeci jen s Baronkou zatím zavítala vždy a jen do Grunwaldu, které se pyšnilo již statusem města. „Pokud nás cestou nic nezdrží, tak po setmění bychom tam mohli dorazit. V což tedy doufám, protože spaní v lese sice zní romanticky, ale nevím jak vy, děvčata, já se tomu rád vyhnu,“ ušklíbne se. „A abych nezapomněl, pod tím větším vakem najdete v plátně zabalené zbraně. Dýky si klidně vezměte k sobě, je lepší u sebe něco mít dokonce i v takové díře jako je Cziernowoda, zbytek tam ale nechte, je to jen… Pro případ možné nouze,“ pokračuje dál. „V poslední době se rozmohl takový ošklivý nešvar drancpart. Spíše jde o zoufalce, co si netroufnou na nikoho, kdo vypadá, že by se aspoň trochu mohl bránit, žádný ostřílený mordýře jak na jihu, ale člověk nikdy neví,“ pokrčí rameny.

Skutečně pod vakem leží schovaný pár dýk a stejně tak dvojice krátkých mečů, k tomu i jeden lehce zahnutý tesák.

Zpátky mezi živé

Dveře se pomalu otevřou a odhalí mi mého hosta. Ne, není to Wiola. Tedy pokud za večer výrazně nevyrostla a na tváři jí nevyrašily udržované vousy. Místo Wioly hledím do pobavené tváře Větroplacha. Rozespale přimhouřené oči se mi rozšíří překvapením, které se ani nesnažím skrývat a rychle se nadechnu.

„Ehm, mistře?... Dobré ráno.“ Vypadne ze mě trochu ochraptěle, zatímco se narovnám a popoženu zadřená kolečka v hlavě, která po tom krátkém spánku dost protestují proti jakékoliv výraznější aktivitě. Stejně jako Werther sjede pohledem mě, tak podobně si prohlédnu i já jeho, jen v očích postrádám tu jeho jiskru. Je ozbrojený a dle oděvu vypadá, že se někam chystá. Než mi ale může v hlavě cokoliv aspoň trochu zapadnout do sebe, objeví se v mých rukou cestovní vak i s vlněným pláštěm, který s sebou přinesl.

„Huh?“ Heknu překvapeně a trochu nechápavě, když mi přistane v náručí nečekaný dárek, než skloním pohled k těm prostým, ale tak významným věcem. Trochu nevěřícně na to všechno hledím. Na tu výbavu i mistra před mými dveřmi, který nakukuje přese mne do mého pokoje skoro, jako by tam snad něco nebo někoho hledal. Možná kdyby se stavil včera, měl by více štěstí. Avšak to si nechám zcela určitě pro sebe.  

„Sbalit a…“ Zamrkám a zamračím se skoro jako kdybych ho špatně slyšela, ale pak už mi to vše začne docházet a společně s tím se napřímím skoro až do pozoru. „A… Dobře!“ Vyhrknu a kývnu energicky, až mě z toho jen zase zabolí hlava. „Jistě. Rychle…“ Usměji se křivě a poněkud bolestivě, ale modré oči mám až navrch hlavy. Konečně je to tady! Je to tedy rychlejší, než jsem čekala a vůbec… Ale to je jedno! Ani pořádně nekoukám, kam Werther jde a jen co se otočí, tak zabouchnu dveře svého pokoje a rozběhnu se ke skříni. Ještěže mi zbyla aspoň trocha zdrženlivosti a trpělivosti, takže jsem mu je nezabouchla přímo před nosem, abych se mohla hned vyrazit chystat.

„Nachystat… nachystat…“ Opakuji to slovo stále dokola, zatímco ze skříně vyhazuji nějaké to základní oblečení. A až v tuhle chvíli mi dochází, že vůbec netuším, kolik si toho mám brát. Vůbec jsem se nezeptala kam a ani na jak dlouho někam vyrážíme. Nedostatečné, Elzbieto. Zase nedostatečné. Kousnu se do spodního rtu a jen zavrtím hlavou. Ať už to můžu přičítat na vrub ranní únavě a nebo dětinskému nadšení, tak to nic nemění na tom, že… „No, budeme improvizovat.“ Pokrčím rameny a prostě si zabalím věci tak, aby se do cestovního vaku vešly. Nakonec oblečení nemám nějaký extra výběr pro tolik příležitostí, takže si beru věci na denní nošení. Kdyby bylo třeba něco speciálního, jistě by mi to Werther řekl. Nakonec vak naplním věcmi, které by měly vystačit i na několikadenní cestu. Sice nepočítám s takovým štěstím, ale jeden nikdy neví. Navíc v tomhle ročním období umí být sychravé počasí a následně vlhké oblečení dost nepříjemné.

Až nakonec se rychle převleču z noční košile do nějakého teplejšího oděvu, který by se snad i dal považovat za cestovní, ačkoliv já v něm nikdy nevycestovala dále než k hranicím panství. Už oblečená se posadím na stoličku k zrcadlu a vpletu si pár zdánlivě složitých copů do vlasů. Účes, který by jiným trval nepříjemně dlouho, zvládnou mé obratné prsty během pár chvilek. Nedělám to totiž rozhodně poprvé. Nakloním se k zrcadlu a protřu si stále poněkud unaveně působící oči. „Ehh, no bude to chtít čas.“ Zamručím, než mi pohled sklouzne k desce stolu, na které je stále složený kus papíru a nově vytvořený náhrdelník. Otázka na Kostadina bude muset počkat. Zakroutím hlavou a papírek rychle schovám do horního šuplíku, než se natáhnu pro korálkový náhrdelník v pestrých barvách a připnu si ho na krk.

Život na nikoho nečeká, Elzbieto.

Znějí mi slova z časů dávno minulých v hlavě, zatímco si spěšně beru plný cestovní vak a přehazuji těžký plášť přes ramena. Vyjdu z pokoje a po pár svižnějších krocích se doslova rozběhnu. Pohyb, který by mi můj zmrzačený kotník ještě včera stěží dovolil, ale teď už je pryč. Stejně jako další bolístky. Výměnou za věci, o kterých rozhodně nikomu tady povídat moc nechci. Schody beru po dvou a skutečně spěchám. Však tak nějak to Větroplach říkal. Že máme spěchat. A nebo ne? Každopádně se nenechám už moc čímkoliv zdržovat.

Je totiž na čase vyrazit a podívat se do světa, ze kterého jsem na dlouhé roky zmizela. Snad nezapomenul, protože já na něj rozhodně nezapomněla.

Elzbieta

Rozespale se dovlečeš ke dveřím – a že to bolí. Zatraceně to bolí. Takřka probděná noc si vybírá svoji daň a ty by ses nejraději svalila zpátky do postele a předstírala, že nikdo nestojí u tvých dveří a rozhodně po tobě nic nechce. Jenže… On tam někdo stojí. Isaiah? Wiola? Hlavou ti běží myšlenky – nu, spíše zbožná přání. Jenže za dveřmi nestojí ani jeden z nich. Naopak se v nich tyčí silueta muže převyšujícího tě minimálně o hlavu, spíše více. Tvůj pohled se střetne s živýma hnědýma očima Werthera, co na tebe shlíží s povytaženým obočím.

„Taky ti přeju dobré ráno, Elzbieto,“ poznamená pobaveně. Opožděně si všimneš, že je oblečený v cestovním oblečení. Pod pláštěm má tmavou tuniku a lehkou koženou zbroj, zatímco u pasu se mu houpe meč společně s dýkou. Je cítit vůní tabáku a olejem na zbraně. A co více… V rukách drží cestovní kožený vak společně s tmavým vlněným pláštěm podobným tomu, který má přes sebe přehozený on sám.

„Hm,“ přelétne tě pohledem a koutek rtů se mu zhoupne nahoru. „Vezmi si to a sbal si na pár dní,“ bez okolků ti vrazí vak do rukou a pohledem sklouzne na okamžik kamsi za tebe, do tvého pokoje. „Na otázky bude čas později, teď bohatě postačí, když se převlečeš, sbalíš se a… Hm, to bude asi všechno. A žádné velké přípravy prosím, nechystáme se na žádnou parádu. Chtěl bych co nejdříve vyrazit, takže jakmile budeš nachystaná, sejdeme se u velké brány,“ kývne hlavou a poněkud netrpělivě přešlápne z nohy na nohu.

„Dobře, já jdu, ty se nachystej,“ dodá rozhodně a rozhodně vykročí chodbou pryč od tvých dveří – ačkoliv nemíří ke schodišti jako spíše k dalšímu pokoji na tomhle patře. Zaslechneš zaklepání, tentokrát ovšem jen jedno… Není zase tak těžké uhádnout, kdo je ten další šťastlivec, s tvým pokojem nesousedí nikdo jiný než ten Kazandřin. Ať už si privilegium dnešního výletu zasloužila čímkoliv, zdá se, že zřejmě cestou na nádvoří potkáte a nebude to náhoda.

A tak zůstaneš v pokoji sama, s cestovním vakem a pláštěm v náruči na znamení, že se to doopravdy děje. Že ten den přišel. Den, kdy opustíš zdi tohohle domů a pozemky panství – po svých nohách, a nikoliv v režném pytli. Každopádně jakkoliv Werther jako obvykle hýřil dobrou náladou, tak nechat ho čekat by nemusel být úplně nejlepší začátek dnešního překvapivého dne…

Kazandra

Horká koupel je po tomhle příšerném dopoledni balzámem na duši. Stojí i za tu námahu, kdy musíš chvíli udržovat oheň, aby se voda dostatečně ohřála. Naštěstí dřevo je zde nachystané, stačí ho tak podpálit a pak chvíli přikládat. Tentokrát se musíš přemlouvat, abys vylezla ven na kolik je příjemné nechat se obklopit teplem a aspoň na chvíli zavřít oči. Nechat všechno za sebou a… Ještě chvíli a zajisté bys tu usnula. Ze zkušenosti už ovšem víš, že to pak nebývá příjemné probuzení – v lepším případě jen ve vychládající vodě, v horším někým.

Den poklidně plyne v nezvyklém tichu, které se vplížilo do chodeb a už jej neopustilo. Je to skoro až zvláštní – nikoho nepotkáš. Jako by tu nikdo snad ani nebyl, jakkoliv to je hloupost. Možná všichni odpočívají? Nedivila by ses, sama cítíš, jak se ti únava vkrádá do žil, kde těžkne a představa aspoň krátkého zdřímnutí zní lákavěji než kdykoliv jindy. Jídlo je syté a vydatné, dokonce zde najdeš i pár karaf s ředěným vínem. To nebývá zase tak obvyklé, ale na druhou stranu ani tak výjimečné.

Knihovna, do které máte přístup, je rozhodně pestrá a je z čeho vybírat, jakkoliv se nedá srovnávat s plnými policemi studovny v Kostadinově křídle. Množstvím a můžeš si být zcela jistá tím, že i obsahem. Najdeš pár knih o krvavé historii Purpuru. Většinou se jedná o sebrané zápisky z kronik, které někdo dal dohromady. Najdeš i něco málo k magii, ačkoliv se v tomhle případě jedná spíše o osudy známých čaromečů sloužících ve svých dobách císařství. Nejzajímavější z nich byla Černá čarodějka, velitelka kádru čaromečů, mocná a hrozivá žena vládnoucí údajně silami, které neměly soupeřů. Její jméno bylo ze všech záznamů vymazáno poté, co se stala obětí Purpuru a stala se tak strůjcem těch největších masakrů mimo bitevní pole v historii země.

Nakonec se tvé vědomí ovšem propadne do náruče dlouhého bezesného spánku. Ani si nepamatuješ, kdy jsi naposledy prospala celé odpoledne. Je to tak… Zvláštní pocit. Probudit se do šeřícího se sklonku dne, kdy se po tobě nikdo neshání ani nehledá a vlastně ani nemáš žádné povinnosti krom toho si pořádně odpočinout. Tian se zřejmě opravdu mýlil. Nic se na tom nezmění ani po večeři v podobě masového koláče a medových koláčků s rozinkami a ořechy. V jídelně ezi dveřmi nakonec na tomhle místě duchů přeci jen potkáš Wiolu s Aronem. Wiola nevypadá ani trochu dobře, je pobledlá a dle všeho má horečku, do řeči jí tak není a za pomoci Arona míří akorát za Kostadinem. Ras dnes opravdu nemá dobrý den…

Večer ti uplyne ve svitu svíček a za tichého šustění stránek knih, než na tebe k půlnoci dolehne únava dovolující zavřít oči a opět usnout.

Ráno tě probudí zaklepání na dveře. Cítíš se příjemně odpočinutá, vlastně tak jak už dlouho ne. Sice tě svaly pořád trochu pobolívají, ale mysl se zdá čistá a hlava se ti netočí. Každopádně tohle není úplně obvyklý budíček – jakkoliv stále příjemnější jak předchozího dne. Je brzké ráno, do okna se opírají první nejisté paprsky slunce…

Za dveřmi stojí poměrně nečekaná návštěva. Werther. Ani si nepamatuješ, kdy vás z postele naposledy tahal zrovna on… Pokud vůbec někdy? Ne, tohle je rozhodně nové. Jiné. Oblečen jen v cestovním oblečení a u pasu mu visí meč společně s dýkou, tmavé vlasy má rozcuchané na znamení brzkého rána. Přelétne tě pohledem od hlavy až k patě, než se mu na rtech objeví lehký úsměv.

„Hmmch, výborně. Přání dobrého rána si necháme na později, teď se rychle převleč, sbal si na pár dní a sejdeme se na nádvoří u velké brány. Nic nóbl, nechystáme se oslňovat žádný vznešený protáhlý obličeje,“ na takovou brzkou hodinu mluví možná až příliš rychle. Netrpělivě přešlápne z nohy na nohu a krátce se rozhlédne po chodbě, než se pohledem vrátí zpátky k tobě.

„… hm. Tak rychle,“ pobídne tě vzápětí a v další chvíli vykročí chodbou pryč ke schodům, aniž by ti cokoliv vysvětlil.

Poněkud únavná noc

Můj rozhovor u jídla s Krisztiánem je dnes poněkud jednostranný. Mladík vypadá, že mu dnes docela chybí energie, zatímco já jí mám na rozdávání a je to na našich interakcích vidět. Musím se dost krotit, abych to nepřehnala, když je v tomhle poněkud mdlém stavu a nezvládne se moc bránit. Ostatně já tohle špičkování nikdy nehnala až na krev a nikdy jsem nechtěla, aby to vyznělo vyloženě zle. Spíše mě to prostě jen bavilo a zábava byla, když měly obě strany zhruba stejné šance, což dnes s Krisztiánem neplatilo ani na turnaji a vlastně ani teď u večeře. Nechám ho tedy být a netlačím na pilu. Myslím, že i těch pár vět, co si vyměníme mu pro teď více než stačilo.

Rozloučím se s ním a nechám ho zase v tichu jídelny vlastním myšlenkám, zatímco já se ponořím do těch svých. I když Krisztián nebyl zrovna upovídaný společník, i tak mi jeho společnost pomohla zahnat vzpomínky na nedávné události. Sen, který nebyl snem. A tu nezvanou návštěvu. Ten klid ale dlouho nevydrží. Jakmile se za mnou zavřou dveře mého pokoje, jsou tu zase. Možná je to tím, že jsem na stejném místě, kde se to stalo. Nebo snad tím, že jakmile mi vytanou na mysli, jsou se všemi detaily, jako kdyby se to událo před okamžikem.

„To bude večer.“ Povzdechnu si do ticha pokoje. Cítím se jako po dobrém spánku, a ještě lepší snídani. Jedinou chybou na kráse toho všeho ale je, že za oknem je tma a houstnoucí šero nastupující noci. No, nedá se nic dělat. Aspoň mám nějaký ten čas pro sebe. To tu také není každodenní samozřejmost. Místnost je prázdná. Jak také jinak. A přesto… „Ahh, vzpamatuj se.“ Mlasknu a vykročím ode dveří.  

๑ ๑ ๑

Svíce na víceramenném svícnu se rozhoří a já si přisunu stoličku k stolku se zrcadlem, který je zároveň i mou malou dílnou. Vysunu jeden šuplík, druhý, třetí a začnu na tu nevelkou dřevěnou plochu vršit jejich obsah. Až nakonec vytáhnu dřevěnou krabičku, po jejímž otevření se v mihotavém světle zalesknou duhové korálky všemožných tvarů a barev. Je to jen obyčejné sklo. Žádné opravdové šperky, kterými se zdobí šlechta, ale mě to stačí. I z mála se dá někdy udělat mnoho. Poposednu si více na kraj stoličku a přisunu si blíže svícen. Dnes by to chtělo něco... na krk. Polknu nasucho. „Hmm, tak třeba tuhle…“ Zanoří se prsty s tichým zachrastěním mezi korálky…

๑ ๑ ๑

Večer pokračuje. Za oknem už je černočerná tma. Čas od času si otevřeným oknem pustím trochu čerstvého vzduchu do pokoje a zaposlouchám se do zvuků v okolí panství. Není však slyšet nic. Žádná zvířata, ptáci. Jako kdyby bylo okolí panství po vymření. Je to zvláštní. Hodně zvláštní. Bezděčně si promnu holé paže pokryté husí kůží, když mne ofoukne poryv studeného větru a okno zase rychle zavřu. Noci už začínají být pořádně chladné.

๑ ๑ ๑

„A nebo tak?“ Stočím si dlouhý cop ze zlatých vlasů tentokrát na druhou stranu a protáhnu ho mezi ostatními. Sedím opět u stolku, který je už uklizený a zůstal na něm jen nový jednoduchý náhrdelník s pár barevnými korálky a také můj papír s připomínkou na pár věcí z toho snu. Teď mám ale v ruce hřeben a pár tenkých stužek, zatímco zkouším, co by se s mými vlasy dalo na hlavě všechno vytvořit. Je to skutečně dívčí zábava, ale je to příjemná změna oproti tréninkům s chladnou ocelí. „Možná spíše tak…“ Povzdechnu si, zatímco prameny vlasů spíše zatočím a mimoděk sklouznu resignovaným pohledem k rozestlané posteli. Kolik už hodin uběhlo? Nevím. Ale jedno vím jistě. Ráno bude bolet.

๑ ๑ ๑

Do postele jsem se dostala až nad ránem. Když nad obzorem začala tma slábnout, bylo to poslední varování, abych se aspoň na chvíli pokusila zavřít oči. Neulehalo se mi do ní dobře. Když jsem ležela na zádech nemohla jsem si nevzpomenout na ten dřevěný strop v nuzné chalupě, na který hleděla, než… Rychle jsem se otočila na bok a pevně zavřela oči. Musím spát! Musím…!

๑ ๑ ๑

Rozlepila jsem rozespale oči a zamžourala po pokoji. Ze svící zůstaly jen zbytky rozteklého vosku, které ozařovaly ranní paprsky. Ne, nepřipadala jsem si odpočatě ani v nejmenším. Žádný takový zázrak se nekonal. Po probdělé noci to druhý den nestojí za nic. Můžu jen doufat, že dnes to mistři s tréninky příliš přehánět nebudou.  Posadila jsem se shrbeně na posteli, ruce složené na přikrývce a až po chvíli mi došlo, co mě to vůbec vzbudilo. Bylo to právě druhé zaklepání na dveře, po kterém jsem sebou trhla.

„Co?“ Potlačila jsem rozespalé zívnutí a sklouzla z postele. Co se to zase děje? Proč by na moje dveře v tuhle dobu někdo takhle netrpělivě bušil? Ne, hlavně, že dnes nikdo nespadl ze schodů. A ne… určitě to nebude polomrtvý Lukyan v krvi a nebo někdo další, kdo mi přijde před dveře umřít. Určitě je to Isaia nebo Wiola. Jistě třeba se přišla zeptat, cože jsem včera nedorazila na večeři.

Letí mi hlavou divoký průvod myšlenek a ne zrovna veselých představ, zatímco pár kroky bosých nohou překonám vzdálenost mezi postelí a dveřmi do mého pokoje, abych vzala za kliku..

Wiola. Určitě. Kdo jiný by to taky mohl být.

„Hmmm?“ Zamručím se stále dost rozespalým výrazem, zatímco je otevřu a podívám se na toho, komu vděčím za to dnešní probuzení.

Elzbieta

Mluvíš, mluvíš… Mluvíš. Přesto se zdá, že tě Krisztián vnímá spíše jen napůl – bez toho, aniž by to pouze předstíral. Je to celkem vzácná chvíle, vidět ho svým způsobem mimo.

„Někdo říká rýpání, někdo střídmost,“ drobně se ušklíbne, ale opět to působí, že se do toho spíše nutí než cokoliv jiného. „Hmmm… Víš, asi tě mám raději, když víc hltáš a méně mluvíš, Elo,“ dodá vzápětí, kdy pokračuješ dál, a ještě ke všemu povzbudivě.

„Na tebe ovšem zabral možná až moc,“ povytáhne krátce obočí. Tak přeci jen si dost možná všiml, že se neseš ladně bez nutnosti kulhat a v místech, kde jsi měla ránu sešitou stehy je nyní jen pár rudých teček? Nebo… Nebo je to tím, že zkrátka jen hodně mluvíš a hýříš přebytečně dobrou náladou. „Hmm,“ zamručí pak už jen neurčitě, zatímco se dál přebírá koláčem a pečlivě si z něj… Vybírá. Poměrně rychle je ti jasné, že během doby, co ty zvládneš spořádat svoji porci pro hladového Areka, tak Krisztián sní sotva polovinu toho mála, co si nandal.

K žábám a krysám se nijak nevyjadřuje, jen drobně přimhouří oči, než od tebe odvrátí pohled a raději se natáhne po poháru, aby z něj upil. Dokážeš si živě představit, že lituje toho, že v tom není aspoň ředěné víno nebo něco silnějšího.

„To by ses musela snažit víc. A ne, není to výzva, Elo,“ odfrkne tiše, když se mu omluvíš a drobně u toho pokrčí rameny. To už ovšem odkládáš vidličku na prázdný talíř… Marně vzpomínáš, kdy ses takhle najedla naposledy. Je až zvláštní, že po takové porci se cítíš příjemně syta namísto toho, aby ti bylo příšerně těžko. Možná… Možná by to sneslo i dezert. Pokud by tu tedy nějaký zbyl – ostatně sladké mizelo ze stolu vždy jako první a bylo vděčným předmětem pro sázky a někdy i menší strkanice.

Rozloučíš se a tentokrát se odpovědi už nedočkáš, pouze pokud se ještě otočíš, Krisztián krátce kývne hlavou a jídelna se opět ponoří do toho zamyšleného prázdného ticha. Možná dnes nebudeš jediná, koho čeká dlouhá noc….

… a že ta tvoje se tedy táhne. Stíny se prodlužují a šero zhoustne, jak ze světa zmizí poslední paprsky slunce. Nebe se zbarví temnou indigovou modří a prostranství sídla se zahalí do bledého svitu měsíce. Jsi jen ty a stíny tančící ve svitu plápolajících plamenů svíček…

Noc je tichá. Zvenčí se neozývá houkání sov, štěkot psů ani zalykavý vřískot lišek. Nic. Jako by se veškerá zvěř vytratila ze zdejších lesů. Jako by život opustil tohle podivné místo…

Ráno je bolavé a příjemné jako tříska pod nehtem. Ani nevíš, kdy si tě ať už dobrovolně či ne vzala do svých spárů dřímota, ten příšerný mělký spánek, ze kterého akorát bolí hlava a pálí oči. Skrze okenice pronikají do pokoje první paprsky jitřního slunce na znamení dalšího pěkného rána.

Tedy, možná by bývalo mohlo být pěkné, kdyby tě z dřímoty nevytáhlo rázné zabušení na dveře. A ten, kdo stál za dveřmi musel být velmi netrpělivý, protože ti dal sotva pár vteřin než zabušil znovu.