Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Mluvíš, mluvíš… Mluvíš. Přesto se zdá, že tě Krisztián vnímá spíše jen napůl – bez toho, aniž by to pouze předstíral. Je to celkem vzácná chvíle, vidět ho svým způsobem mimo.

„Někdo říká rýpání, někdo střídmost,“ drobně se ušklíbne, ale opět to působí, že se do toho spíše nutí než cokoliv jiného. „Hmmm… Víš, asi tě mám raději, když víc hltáš a méně mluvíš, Elo,“ dodá vzápětí, kdy pokračuješ dál, a ještě ke všemu povzbudivě.

„Na tebe ovšem zabral možná až moc,“ povytáhne krátce obočí. Tak přeci jen si dost možná všiml, že se neseš ladně bez nutnosti kulhat a v místech, kde jsi měla ránu sešitou stehy je nyní jen pár rudých teček? Nebo… Nebo je to tím, že zkrátka jen hodně mluvíš a hýříš přebytečně dobrou náladou. „Hmm,“ zamručí pak už jen neurčitě, zatímco se dál přebírá koláčem a pečlivě si z něj… Vybírá. Poměrně rychle je ti jasné, že během doby, co ty zvládneš spořádat svoji porci pro hladového Areka, tak Krisztián sní sotva polovinu toho mála, co si nandal.

K žábám a krysám se nijak nevyjadřuje, jen drobně přimhouří oči, než od tebe odvrátí pohled a raději se natáhne po poháru, aby z něj upil. Dokážeš si živě představit, že lituje toho, že v tom není aspoň ředěné víno nebo něco silnějšího.

„To by ses musela snažit víc. A ne, není to výzva, Elo,“ odfrkne tiše, když se mu omluvíš a drobně u toho pokrčí rameny. To už ovšem odkládáš vidličku na prázdný talíř… Marně vzpomínáš, kdy ses takhle najedla naposledy. Je až zvláštní, že po takové porci se cítíš příjemně syta namísto toho, aby ti bylo příšerně těžko. Možná… Možná by to sneslo i dezert. Pokud by tu tedy nějaký zbyl – ostatně sladké mizelo ze stolu vždy jako první a bylo vděčným předmětem pro sázky a někdy i menší strkanice.

Rozloučíš se a tentokrát se odpovědi už nedočkáš, pouze pokud se ještě otočíš, Krisztián krátce kývne hlavou a jídelna se opět ponoří do toho zamyšleného prázdného ticha. Možná dnes nebudeš jediná, koho čeká dlouhá noc….

… a že ta tvoje se tedy táhne. Stíny se prodlužují a šero zhoustne, jak ze světa zmizí poslední paprsky slunce. Nebe se zbarví temnou indigovou modří a prostranství sídla se zahalí do bledého svitu měsíce. Jsi jen ty a stíny tančící ve svitu plápolajících plamenů svíček…

Noc je tichá. Zvenčí se neozývá houkání sov, štěkot psů ani zalykavý vřískot lišek. Nic. Jako by se veškerá zvěř vytratila ze zdejších lesů. Jako by život opustil tohle podivné místo…

Ráno je bolavé a příjemné jako tříska pod nehtem. Ani nevíš, kdy si tě ať už dobrovolně či ne vzala do svých spárů dřímota, ten příšerný mělký spánek, ze kterého akorát bolí hlava a pálí oči. Skrze okenice pronikají do pokoje první paprsky jitřního slunce na znamení dalšího pěkného rána.

Tedy, možná by bývalo mohlo být pěkné, kdyby tě z dřímoty nevytáhlo rázné zabušení na dveře. A ten, kdo stál za dveřmi musel být velmi netrpělivý, protože ti dal sotva pár vteřin než zabušil znovu.

Vybraná společnost

Usadím se s blaženým výrazem naproti Kriszitiánovi a plně naložený talíř poněkud těžce bouchne o stůl. Ne, tohle není porce vhodná pro nějakou vznešenou lady. Vlastně ani já bych ji za běžných okolností nebyla schopná spořádat, ale dnes jsou okolnosti vše jen ne běžné.

„Ale opravdu jenom kvůli tobě.“ Mrknu na něj spiklenecky a mávnu ve vzduchu zmíněnou vidličkou, než ji zapíchnu do jídla. Zdá se to výborné, ale tak nějak zjišťuji, že chuť je mi teď naprosto jedno. Mám co dělat, abych tu nezačala zcela nevybíravě hltat a nacpávat se jako prase před porážkou. Možná, kdybych tu byla sama, skončilo by to tak velmi záhy, ale tady princátko by z toho mohlo mít ještě srdeční příhodu a především moc levný materiál na další rýpání.

„Vypadá to, že se dnes všichni bohapustě flákají. Popravdě se jim nedivím. Mistři jsou v poslední době jak na jehlách a jeden je nechce jen tak potkat na chodbě na kus řeči. Tyhle dny ještě méně než normálně, a to je co říct.“ Nakrčím nos.

„Vidíš, je to osud. Taky jsem potkala až tebe. Možná osud chce, aby ti někdo připomenul, že v jídle se nerýpe.“ Pokrčím rameny a usměji se na něj široce, zatímco od něj očekávám ten správně otrávený výraz, jaký umí jen Krisztián. „Aaale, zase ten balík depresivních řečí? No tak. Vím, že dnešní den nebyl snadný. Vlastně byl dost na… no na nic, ale však už je to jen pár hodin do dalšího dne. Tyhle mizérie nikdy nevydrží dlouho. Všechno to jednou zase přejde. Jen to musí člověk do té doby překousnout. A že o tomhle něco vím.“ Pronesu povzbudivě, než mi pohled sklouzne k jeho obvázané ruce.

„Hmm, ten Kostadinův lék koukám moc nezabral co? Škoda. Možná to chce jen trochu více času.“ Nakrčím rty. Vlastně ani netuším, co s tou rukou přesně měl, ale po zákroku Eryn je mi jasné, že v dobrém stavu nebude. „A třeba pak ten turnaj zopakují. Až tu nebude půlka nastoupených účastníků polomrtvých a zmrzačených. Jeden by čekal, že takhle budou vypadat lidé na konci turnaje, a ne na začátku. Kdo to má pak brát jako něco prokazatelného?“ Napíchnu na vidličku další sousto a spokojeně ho sním, abych dala Krisztiánovi aspoň na chvíli možnost si vydechnout od mé záplavy slov. A zároveň možná trochu odlehčit to, jak to celé dopadlo. Dost pravděpodobně z toho průběhu někdo ctižádostivý jako on nebude až tak šťastný. Nehledě na ten nepříjemný konec, který byl jen posledním hřebíčkem do rakve. Pokračuji tedy pár chvil bez řečí v jídle. Je pravda, že čím více se talíř vyprazdňuje, tím spíše se začínám cítit sytá, ale raději nechci přemýšlet, kolik jsem toho spořádala.

„Šlachy a chrupavky? Pfff. Už jsi někdy jedl opečenou krysu nebo žábu? Žáby vlastně nejsou až tak špatné. Dost připomínají kuře.“ Nenechám se jeho slovy nikterak rozhodit a dál pokračuji v jídle. To by možná zabralo na Kazandru ale ne na mě.

„Krysy ale už… no jako bych taky nic neřekla.“ Napodobím ho, ačkoliv se v jeden moment zarazím. Ta hra světla a stínů v jeho tváři vykreslí kontury, které jsou mi moc dobře známé. Nejsou ale Krisztiánovy. Ačkoliv… „Ehm, promiň, nechtěla jsem ti kazit chuť k jídlu.“ Dodám poněkud vykolejeně, zatímco mi prolétne vzpomínka na Eryn a její sveřepý výraz, kdy Krisztiánovi na nádvoří dupala na ruku a lámala podrážkou kosti. Jistě jsem to neviděla jen já.

„No, každopádně děkuji za milou společnost.“ Odložím nakonec příbor na zcela prázdný talíř. „Ráda bych se tu zdržela, ale možná bude lepší dnešní dnes moc nevystrkovat nos z pokojů. Něco visí ve vzduchu.“ Dopiji zbytek pití, postavím se a odnesu talíř k ostatnímu špinavému nádobí.

„Tak dobrou noc, Krisztiáne. Držím palce, aby to bylo ráno lepší.“ Kývnu na něj tentokrát výjimečně bez špetky sarkasmu a vydám se ke dveřím z jídelny a svižným krokem zpátky do svého pokoje. Zpátky do toho místa šera, kam se mi příliš nechce a kde mne dnes nejspíše čeká velmi dlouhá noc.

Elzbieta

„Dobrý byl, aspoň na chvíli,“ utrousí Krisztián polohlasně v okamžiku, kdy ho čirou náhodou těsně míjíš, ačkoliv jsi ho mohla obejít hned několika způsoby. A samozřejmě stejnou náhodou to řekne dost nahlas na to, abys to bez obtíží zaslechla. Některé věci se zkrátka nemění a tenhle zmoklý havran kolem sebe rád klove.

„Jsem rád, že je moje přítomnost pro tebe natolik povznášející, že ses odhodlala použít i vidličku,“ ušklíbne se, když si na oplátku rýpne obratem zpátky. Přesto jeho hlasu chybí obvyklý břit a ta arogantní frackovitost. Něco tomu… Chybí. Je unavený, vidíš to na něm. Přesto se snaží hrát svoji roli, stejně jako ty se držíš té své.

Nikdo ti nebrání nabrat si, co hrdlo ráčí. Kousky koláče, je tam i nakládaná zelenina a zbytek misky husté smetany, která celý koláč přeci jen dokáže ještě trochu vylepšit. Určitě toho dle všemožných misek bylo před tvým příchodem více, ale… Tohle je stále dost slušné na to, aby ses dobře najedla. Ostatně bys přísahala, že tohle je ten nejlepší masový koláč, jaký jsi kdy jedla – ačkoliv zpětně vlastně ani nejsi schopná popsat, co to vlastně jíš. Jakmile polkneš první sousto, hlad ještě zesílí jako by tě vlastní tělo chtělo přinutit k tomu to všechno sníst a neobtěžovat se při tom kousáním, protože zpomaluje.

„Nevím, ale působí to tak. Jsi vlastně první, koho jsem dnes od toho… Dopoledne potkal,“ pokrčí vzápětí rameny. Opět se v tom koláči na rozdíl od tebe přehrabuje vidličkou jako by neměl velký hlad. Dokonce si odpustí i ironický dodatek, kterým si sám touhle poznámkou nahrál.

Nicméně když se ho zeptáš, povytáhne krátce obočí. Ovšem opravdu jen krátce. S odpovědí si dá načas, přednost má to pečlivě nabrané sousto, které se mu podařilo navršit na vidličku dle jeho představ. „Nejsem si jistý, zda se po dnešku dá o něčem říct, že by to bylo v pořádku,“ odpoví nečekaně… No, ne jako Krisztián. Pohledem krátce zalétne k zavřeným očím a pak se jím vrátí zpátky k tobě.

„Ne. Je to plné šlach a chrupavek, protože to je uvařené ze zbytků,“ ušklíbne se a zní to přesně tak znechuceně jak se od něj očekává. Chvíli tě pozoruje, jak do sebe hrneš jednotlivá sousta a působíš přitom jako ztělesnění štěstí a spokojenosti, než si povzdechne a vidlička opíše ve vzduchu krátký oblouk, jak mávne zdravou rukou.

„… jako bych nic neřekl,“ dodá vzápětí. A něco… Něco v jeho tváři ti na prchavou mizivou chvíli připomene… Volcha.

Kazandra

Sivak působí spokojeně při pohledu do tvé tváře. „Jste ve věku, kdy se už očekává, že se ve vás začne probouzet síla. Zkoušíme vás a budeme v tom pokračovat nadále, abychom se ujistili, že to bude… Pozvolna. Kousek po kousku. Když vzplane divoký požár, zanechá po sobě jen popel a zmar. Tohle je stejné. O tom, že jste všichni připraveni za ty roky vůbec nepochybuji, Kazandro,“ shovívavě se na tebe pousměje, než opět zvážní.

„Hmm, dobrá otázka,“ kývne hlavou. „Ale asi tě zklamu, Kazandro. Teď uděláš nejlépe, když si odpočineš. Myslím, že po dopoledni na to máš nárok. Je třeba udržovat mysl čistou a soustředěnou a tělo silné. Nic více není nutní, aspoň prozatím ne,“ odpoví ti po krátkém zamyšlení. „Já promluvím s Amélií, aby převzala dohled nad tvým výcvikem a začala se ti v tomhle ohledu věnovat,“ oznámí ti v další chvíli. Lekce s Jitřenkou… To vlastně neznělo tak zle. Ne pro tebe.

„Teď můžeš jít, Kazandro, promluvíme si ještě později,“ s těmi slovy ti starý mistr podá ruku, aby ti pomohl vstát. Kostadin zároveň s tím vykročí ke dveří. Zdá se, že tvůj čas na otázky v tuto chvíli vypršel. Možná je to tak lepší, v tváří tvář všem těm novým informacím… Když vstáváš, cítíš, jak se ti na okamžik lehce zatočí hlava. S tím odpočinkem to Sivak rozhodně nepřeháněl, nejsi nyní zrovna v kondici. Není se čemu divit, máš za sebou opravdu náročné dopoledne – navíc po několika denní cestě. Navíc dle slunce za oknem stále stíháš oběd, který rozhodně v tomhle tvém stavu také nebude na škodu.

Kostadin ti otevře dveře a mlčky tě vyprovodí na chodbu. Všímáš si, jak si tě zamyšleně prohlíží, skoro působí jako by váhal…

„Tak pojď,“ pobídne tě nakonec smířeně, „mistr Rallik měl pravdu, najez se. Vyspi se, to bude pro všechny nejlepší. Předpokládám, že není nutné zdůrazňovat, že všechno, co jsi tu dnes slyšela, bylo jen pro tvé uši. To stejné platí pro celý ten… Incident,“ lehce se zachmuří a zdá se ti, že pořád zní poněkud… Podrážděně. „Pokud budeš mít problém se spánkem, přijď, něco ti na to dám, ale teď je opravdu nutné, aby ses najedla a prospala, jinak ti bude zítra zle,“ zdůrazní ještě jednou na znamení, že se skutečně nejedná o doporučení, co se jen tak říká.

S těmi slovy tě doprovodí až ke dveřím vedoucím ven z křídla, kde tě už v prázdné chodbě zanechá vlastnímu osudu a tvým vlastním rozhodnutím, jak strávíš zbytek dne. Po Tianovi nevidíš nikde ani památky. Prostory sídla naopak působí tak zvláštně… Tiše a prázdně.

Známou cestou

Stojím ve dveřích svého pokoje. Přejedu bezděčně rukou po místě, kam jsem ukryla přeložený kus papíru. Bylo to zvláštní. Nečekala jsem, že si budu pamatovat zrovna takové obrazce. Moje paměť, k značně nespokojenosti mistrů, většinou nepobrala tyhle zdánlivé zbytečnosti jako byla data a zbytečně detailní popisy událostí, které se staly už před dávnými lety. Teď to ale bylo jiné. Skoro jako kdyby moje ruce tohle nedělaly poprvé. Ovšem vzhledem k tomu, že celý sen byl v mé paměti i teď až detailně přesný, nedivila jsem se příliš ani tomuto. Raději jsem se snažila na to nemyslet. Tak… nevidět ve stínech tu dvojici stříbrných bodů a ani nevnímat tu železitou chuť krve na jazyku, která tam prostě není.

Hlad jsem měla ale pořádný. Skoro jako kdybych několik dní nejedla. Bylo to s podivem, vzhledem k tomu, že jsem měla tak vydatnou snídani, ale… Ale co jsem si to řekla! Ničemu se nedivit! A tak jsem pospíchala chodbou. Stejně jako tolikrát před tím. Jen tentokrát se do ozvěny mých kroků nemísily žádné jiné. Už dlouho ne…

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

๑ ๑ ๑

Vzhlédnu od cesty přede mnou, když zaslechnu blížící se kroky. Zastavím se a zaposlouchám se. Už ale podle charakteristického zvuku si odvodím, že někteří z nás to nejspíše nebudou a také že ne. Zpoza rohu vyjde dvojice služebných. Naše pohledy se setkají a… Znám je. Viděla jsem je tady už mnohokrát, jen není možné si nevybavit tvář té, kterou jsem tu viděla dnes poprvé. A naposled.

„Dobrý večer.“ Kývnu jim s lehkým úsměvem na pozdrav. Vím, že mnoho z nás se se služebnictvem nebaví. Ať už je to kvůli tomu, že se cítí vůči nim nějak povýšeně, nebo jim to přijde nepatřičné, já to tak nevnímám. Naopak, ráda vycházím po dobrém i s tak zdánlivě obyčejnými lidmi. Však nepocházím z o nic víc honosných poměrů. A někdy to má i své výhody. Nezdržuji se u nich však. Žaludek se mi svírá hladem, a tak pokračuji zase vcelku svižným krokem směrem do jídelny. Je to až s podivem, ale za celou cestu na nikoho nenarazím. Opět. Vypadá to jako kdyby si všichni to volno vzali doslova a někam se zavřeli. A nebo mají někde trénink! Ne, ne, ne… to je hloupost. To by mě určitě někdo vzbudil. Uklidňuji se, zatímco dorazím ke dveřím do jídelny. Jsou zavřené a když se u nich zastavím, je zde podezřelé ticho.

Ale ne. Jdu pozdě. A nebo jsou všichni skutečně někde jinde. Tiše zoufale zaúpím, než se opřu do dveří, abych je pomalu otevřela a nenápadně nakoukla dovnitř, jestli má vůbec smysl se tam ukazovat. Panty jsou dobře namazané, takže se neozve žádné zavrzání, když se protáhnu mezi křídly dveří a pak to ucítím. Tu vůni dobře připraveného jídla, která mi vžene sliny do úst.

Nejdu pozdě! Široce se usměji a jedním delším krokem vstoupím do jídelny, kde skutečně nikdo na první pohled není. Tedy až na jednoho osamělého patrona, kterého bych zde skutečně nečekala. Krisztián. V tom černém oblečení a s mokrými vlasy vypadá jako havran sedící na střeše, kterého zastihla průtrž mračen. A podobně otráveně se i tváří.

„Dobrý večer i tobě Krisztiáne.“ Ušklíbnu se na něj, zatímco projdu schválně kousek kolem něj a možná až příliš okatě zašilhám po tom chutně vypadajícím koláči, který má před sebou. Nezastavuji se ale a dojdu k tácům s jídlem. Vypadá to tu už značně rozebrané, ale to mi v tuhle chvíli pranic nevadí. Vlastně by mi to nevadilo ani jindy. Nejsem někdo, kdo by byl v jídle až tak vybíravý. Vezmu si talířek a začnu si na něj nakládat, co se dá. Trochu tohoto, ještě tohle a určitě i tohle! V očích mi jiskří, zatímco se talíř plní možná až příliš velkou porcí jídla. Na tácech to po mém příchodu vypadá jako po náletu kobylek, ale já si spokojeně nesu svůj úlovek ke stolu. A rovnou přímo tomu, kde sedí Krisztián.

„Trochu jsem se dnes zdržela.“ Odpovím mu jakoby nic a chopím se příboru. „Ale ne tolik, abych přišla o vybranou společnost.“ Napíchnu kousek jídla na vidličku a s chutí si jej vložím do úst. I přes to, že je jídlo už studené, tak je prostě výborné! Ne nadarmo se říká, že hlad je nejlepší kuchař.

„A cože je to tu dnes jako po vymření? Skoro jako kdyby se to volno všichni pokusili prospat.“ Pokračuji poté vesele, jen co spolknu sousto a upiji trochu ze sklenky. Oči mi sklouznou ke Krisztiánově ruce, která pořád nevypadá nejlépe. Jen na prchavý moment zvážním, když mnou projede uvědomění. Takže, je to jasné. Za mé zázračné vyléčení nemůže Kostadinova medicína ale něco naprosto jiného. Krisztiánovi totiž viditelně tolik nepomohla. „Hmm, a jinak je vše v pořádku?“ Zalétnu k němu na moment pohledem a položím zdánlivě nevinnou otázku, která může po dnešním dni nabírat ale mnohých významů. „Počítám, že jsem tu dnes asi beznadějně poslední a všichni už to byli, že?“     

„Musím ale říct, že nevím, co do toho dnes kuchaři dali, ale je to výborné. Že?“ Spokojeně si povzdechnu mezi slovy i sousty. A ačkoliv dodržuji při jídle zásady slušného stolování, rozhodně se neupejpám. Alespoň na chvíli tak chuť krve na jazyku nahradí něco jiného...

Elzbieta

Skutečně. Noha tě nebolí, vlastně tě nebolí… Nic. Až opožděně si možná uvědomíš, že už je to opravdu dlouho, co jsi po probuzení necítila žádnou bolístku či namožený sval. Vlastně sama nevíš, kdy naposledy se cítila takhle dobře. Tedy až na hlad, který se pomalu, ale jistě začíná hlásit ke slovu a nezdá se, že by šel tentokrát utišit jen pár bobulemi či kyselými pláňaty. Přesto jsou zde ještě chvíli důležitější věci. Zapsat si na papír těch pár slov a nakreslit značky, které jsi viděla vryté do dřevěného psa. Rychle črtáš, ruka ti sama vykresluje rovné čáry splétající se do sebe v neznámých symbolech.

Odpověď na své poděkování nečekáš a ani žádnou nedostaneš. Vše v pokoji vypadá běžně, tak jak jsi zvyklá, ani zde necítíš, byť sebemenší známku po někom dalším. Či spíše něčem? Podivný sen ti stále rezonuje myslí a vše z tebe jen pomalu opadává. Přesto na rozdíl od jiného snu si stále vše živě pamatuješ a nic se ti nehalí do milosrdné mlhy, co nakonec sebe sen každému spáči chvíli po probuzení.

Jakmile jsi připravená, bez dalšího otálení vyrazíš vstříc chodbě. Vpřed tě žene hlad, který se čím dál více ozývá s palčivou neodbytností. Je to až zvláštní. Jsi zvyklá hladovět – ty ano a dost možná více než ostatní. Nad rámec výcviku jsi už bezpočtukrát byla připravena o oběd či večeři, pamatuješ si i na obzvláště krušný den, kdy ses dostala do spárů Gretel, která tě po dni bez jídla nenechala ani napít při výcviku a nutila tě stát na nohách tak dlouho, dokud jsi skutečně nepadla. Ovšem nyní máš takový hlad, že bez večeře by z toho byl do rána pořádný břichabol, už nyní cítíš to nepříjemné svírání.

Naštěstí ačkoliv jsi zaspala oběd, tak víš, že večerní jídlo ještě stíháš. Vlastně to byl celkem luxus, mít obvykle tři jídla denně. Potkávala jsi na cestách spoustu lidí, co takové štěstí rozhodně neměli. I nyní na své cestě do jídelny nepotkáš nikoho z mistrů ani učedníků, sídlo je nezvykle tiché a prázdné jako by se snad každý schoval v hájemství své ložnice. Potkáš jen dvojici služebných chodících po domě a zapalujících svíčky a lampy dříve, než šero v chodbách zhoustne v nepříjemnou tmu. Obě znáš, pracují zde zajisté už několik let, přesto je těžké se nyní dívat na kohokoliv v stejnokroji služebnictva stejně.

Nakonec bez peripetií dojde až k jídelně. Dveře jsou zavřené a neslyšíš zpoza nich ani při otvírání žádné hlasy ani hovor, který k tomuto místu neodmyslitelně patří. Většinou jste zde snídali, obědvali i večeři všichni pospolu… Dnes je to ovšem jiné.

Jediný, kdo v tom naprostém tichu zde sedí je Krisztián. Je převlečený do čistého oblečení a vlasy má ještě mokré, jak si zřejmě musel dát chvíli předtím pravděpodobně koupel. Dokážeš si snadno představit, že v jeho případě se určitě nejednalo o vědro studené vody, kterým ses odbyla ty. Ruku má zavěšenou v šátku a opět skrytou před světem v rukavici. Vzhlédne k tobě a drobně se zamračí, zřejmě zde v tenhle čas už nikoho nečekal a… Anebo dost možná rozhodně ne tebe.

„Hm,“ zamručí namísto pozdravu. „Nebýváš tady náhodou obvykle mezi prvními?“ povytáhne lehce obočí. Vlastně… Je s podivem, že na tebe vůbec mluví, za normálních okolností by se asi jen ušklíbl a věnoval se dál svému jídlu, které vypadá na… Koláč plněný masem, brambory, zeleninou a sýrem. Na hlavním stole leží na tácech spíše už jen zbytky, ale i z těch se zvládneš dobře najíst. Koláč už dávno není teplý, jak je zvykem ho podávat, pokud se nejedná o přebytky z jiných večerů. Nepatří mezi nejlepší, ale hlad se neptá. A také se dá lépe propašovat na pokoj, když by na to došlo.

Dcera stínů

Hledím do jejích stříbrných očí připomínajících tekutou rtuť, jenž odráží můj vlastní pokřivený obraz jako prohnuté zrcadlo a čekám. Tváří v tvář něčemu tak podivné bytosti je těžké zachovat klid, ale snažím se. Snad tomu napomáhá i to, že vše působí jako sen. Živý, ale stále podivný sen. A ve snech je možné vše… I potkat někoho takového. Nejspíš.

Její odpověď ohledně času, který se prolíná a křiví, je pro mne tak neuchopitelná představa, že se ani nesnažím o ní hlouběji zamýšlet. I tak je to ale odpověď. Ne, tohle nebyl sen. Ať už se to stalo jakkoliv, nějakým způsobem jsem v té minulosti byla přítomna. Je to těžko uvěřitelné, ale… Je to tak. Jen krátce skloním pohled k její ruce, jenž stále spočívá na mém rameni. Zdá se mi to nebo…? Ne skutečně to vypadá jako kdyby se do něj nořila, ačkoliv z té části těla nevnímám, žádný vjem. Bolest, chlad… nic.

Odpovědí na mou otázku je mi jen další hádanka. Poslouchám ta slova, která mi na první zamyšlení nic určitého neříkají, ale možná je to také tím, že jsem stále pod upřeným stříbrným pohledem té ženy v jejíž přítomnosti se nervózní myšlenky stáčejí spíše jinými směry.

„Mé…?“ Zopakuji po ní tiše, ale to se její tvář přiblíží k mé a najednou místo další odpovědi se její rysy začnou měnit. Stříbrnou protnou tenké modré nitky, které se rozpijí do sytě modrých zorniček. Šedá pleť zesvětlá a nabere zdravý živý odstín. I ty černé vlasy vlnící se ve vzduchu, jako kdybychom byly pod hladinou, najednou spadnou k tělu a černá se změní ve světlou… Skoro až bílou. Zamrkám, když si uvědomím, na co hledím. Nebo spíše koho. Jsem to totiž já. Já jen… Ne tak docela já. Některé rysy jsou ostřejší. Vlasy se také v chladném světle zdají, že pozbyly něco ze svého sytého zlatého odstínu a ty oči… Ne, není v nich radost. Jsou jen odměřené a… chladné.

„Stínech? Kdo přijde?… Ale!“ Vyhrknu překvapeně, když se náhle pohne. Ani nestačím klopýtnout o krok zpátky. Za žena s tváří Elzbiety z jiných pozdějších časů, náhle jakoby mnou prošla a v ten moment vše kolem mne zaleje nepropustná tma.

Otevřu rozespale oči a zamžourám do šera, jenž zalévá poměrně nuzný interiér chalupy. Jen slabá záře ohně z krbu vykresluje na dřevěných stěnách dlouhé klikatící se stíny. Jsem doma, a přesto je něco špatně. Ten vtíravý lezavý pocit, jako když se schyluje k něčemu zlému. Nemůžu jej vytěsnit, přesto… Pohnu se. Musím vstát a přiložit do ohně. Letos je tuhá zima a bude lepší, aby oheň do rána nevyhasnul. Elzbieta by ještě mohla onemocnět a… Pak se cosi mihne na kraji mého zorného pole. Je to jen okamžik. Okamžik, který všechno změní. Z krku mi vystřelí ostrá bolest. Místo výkřiku ale jen cítím, jak mi ústa plní horká krev. A nejenom ústa. Všude je krev. Nemůžu se pořádně nadechnout. Nemůžu… Šero se smísí s rudými mžitkami a…

๑ ๑ ๑

Zalapám po dechu jako kdybych se vynořila po příliš dlouhé době nad vodní hladinu. Cítím své ledové ruce na krku, po kterém poplašeně šmátrám, ale nenacházím nic. Žádnou ránu. Nejsem… Nebyla jsem to já. Jen… Dlouze sípavě vydechnu a pohledem automaticky rychle přelétnu pokoj, jestli tu jsem skutečně sama. Až poté, co se přesvědčím, že v žádném ze stínů, které se jím už začaly rozlézat, nestojí ta podivná žena, zabořím hlavu do dlaní a dovolím si vydechnout. Srdce mi buší jako splašené a v hlavě mám zmatek. Ještě před chvíli jsem myslela, že umírám a teď jsem seděla zase zpátky ve své posteli. Ne, tohle nebyla obyčejná noční můra. Nebyla. Tím jsem si naprosto jistá. Ta žena… Ta žena! Ještě jednou se rozhlédnu poplašeným pohledem po svém pokoji, než rychle přehodím bosé nohy z postele, došlápnu na ně a… Zarazím se.

Noha obmotaná barevným šátkem nebolí. Vlastně mě nic nebolí. Zkusím pohnout hlavou střídavě na jednu a pak druhou stranu a pak zvednout namožené ruce, ale nic. Prsty přejedou po dříve rozbitém rtu, ale nahmátnou jen měkkou kůži. Vyhrnu si košili, abych se podívala na stehno, na kterém jsem měla modřinu z tréninku pár dnů zpátky. Není tam. Nikde nic není. Všímám si, že i pár oděrek a podlitin, které se tu tak střádají díky pravidelným tréninkům anebo trestům, prostě zmizelo. Jako poslední rozvážu šátek na noze, aby se z něj vyhrnula bylinná vůně masti, ale kotník pod ním vypadá normálně. Žádný otok. Žádné divoké barvy. Prostě… Jsem zdravá. Tak jako jsem tu už dlouho nebyla. Vlastně možná nikdy. A cítím se také odpočatě. Plná energie.

„Možná až moc.“ Šeptnu, když stočím pohled k oknu, za kterým se už zešeřilo. Prospala jsem půl dne. Skutečně jsem prospala půl dne! „Ne… nene.“ Začnu drmolit, když mi dojde, že jsem také možná zaspala rozkazy mistrů. Co když to volno už skončilo? Co když netrvalo tak dlouho?! Udělám pár spěšných kroků ke dveřím, jako kdybych snad odtud chtěla vyběhnout, ale pak se kousnu do rtu s rychle se rozhlédnu kolem.

„Ne… musím… Papír!“ Doběhnu ke stolku s mými věcmi, rychle zapálím pár svící a začnu se přehrabovat vším tím harampádím, které po hrstech vytahuji na stůl, kde je ledabyle nechávám, zatímco se snažím přijít na to, kde jsem si nechala psací potřeby. Moc často je nevytahuji, takže jsou pohřbené někde pod tím vším. „Konečně!“ Vytáhnu kus papíru s ohnutými rohy, na který začnu rychle psát. Není toho moc, ale ta slova si potřebuji zapamatovat.

Napíšu je po paměti, jak zněly, a nakonec zkusím zakreslit i tu dvojici podivných obrazců, které jsem viděla na té hračce. Mé hračce. Jistě to není dokonalé, ale alespoň nějakou formu jim vtisknu, než se mi nenávratně vykouří z hlavy. Dokončím poslední čáru a pak se rychle ohlédnu přes rameno. Pokoj je stále prázdný, ale ten podivný pocit, že tu nejsem sama mne neopouští.

„Já… děkuji.“ Šeptnu nejistě do prázdna svého pokoje. Nečekám odpověď. Vlastně ji ani nechci slyšet, jen pro pořádek. V hlavě mi stále znějí slova té podivné ženy tvořené temnotou, stejně jako vzpomínky na život, který nebyl tak úplně můj. I tu smrt.

Čas neplyne vždy jen jedním směrem.

Párkrát fouknu na papír, aby inkoust zaschnul, než jej několikrát přeložím a začnu se spěšně oblékat. Přetáhnu košili přes hlavu a vytáhnu si z komody sadu čistého oblečení. Ještě zapnout pár knoflíčků, učesat se a…
„Ahh, ještě tohle.“ Zamručím nespokojeně, když se posadím před zrcadlo, abych učesala rozcuchané vlasy a všimnu si trojice stehů v už zahojeném obočí. „Nebylo to třeba. Vůbec to nebylo třeba!“ Nakrčím nasupeně rty, zatímco se natáhnu pro jeden z menších nožíků, které používám při své tvorbě. Přisunu si svícen blíže k zrcadlu, nakloním se k němu, chytím volné konce stehu, abych za něj zatáhla a… šmik. Přetnu jeden ze stehů a vytáhnu tenkou nit. Zůstane po ní jen drobná červená tečka a svědivý pocit.
„Ještě dva.“ Zamumlám a pak to vše zopakuji na zbývajících stezích. Až, když se jich zbavím, rozčešu si spěšně vlasy a obratně si do nich vpletu po stranách hlavy pár copů, aby mi nepadaly tolik do obličeje. V žaludku mi výmluvně zakručí a oči mi kmitnou k oknu. Měla bych to ještě stihnout. Snad tam něco k večeři bude jen… Otočím pohled zpátky ke svému odrazu v zrcadle. Sedí tam zdravě vypadající dívka s jiskrným pohledem. Až teď mi dojde, že nevím, jak vysvětlím, kam zmizela zranění z ranního turnaje. Není tam nic. Jen hladká pleť.

„Hmm, sakra.“ Zakleju a trochu nejistě se kousnu do rtu. Tohle bude těžké. Nezbývá mi než to všechno přisoudit Kostadinovu zázračnému léku. Však jsem byla ještě dodatečně na ošetřovně. Stačí jen nepotkat Kostadina, kterému bych tuhle teorii asi zrovna tak úplně neprodala, i když… Pohled mi sklouzne k papíru s pár slovy, kterým právě on snad bude rozumět. Mohla bych se ho na to zeptat, ale… Ale to počká. Klidně i několik dní. Dnes stejně nevypadal, že by byl zrovna v hovorné náladě. Složený kousek papíru vezmu a schovám do oblečení, než se zvednu od stolku, sfouknu svíčky a vyklouznu z pokoje, abych se vydala nenápadně a rychle na večeři. Ještě naposledy se do něj otočím… Na stěnách se klikatí a tančí stíny, podobně jako tehdy v osamělé chalupě.

Hledej spásu ve stínech, Dcero. Jen tam budeš v bezpečí až přijdou,

  A zavřu za sebou dveře, aby se mé tiché spěchající kroky zase rozlehly chodbou.

Kazandra

Při tvých slovech o domově se Sivak pousměje. Působí to tak… Upřímně. Jako by měl doopravdy radost z toho, že to takhle vnímáš. Ostatně, proč by neměl mít radost? Ne, Sivak nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by si na cokoliv hrál. Trpělivě vyčkává na tvé otázky, pro které ti ponechal tak velkorysý prostor. Jakmile promluvíš, krátce kývne hlavou a dle jeho výrazu se zdá, že jsi nepoložila žádnou z otázek, co by snad nečekal.

„Ah, ta ranní záležitost s Eryn,“ tiše si povzdechne a kdoví proč z toho nezní zrovna nadšeně, jakkoliv na tvá slova o tom, co se ti přihodilo reagoval klidně. „Ano, to jsou pouhé projevy. Malé, drobné. Bude vám chvíli trvat, než se vám podaří to kontrolovat, než toho přijde… Více,“ zamyšleně si promne vousy na bradě a podívá se po Kostadinovi. Ten stojí po celou dobu tiše kousek od vás a zády se opírá o jeden z regálů s knihami s lehce zachmuřeným výrazem ve tváři.

„Hm, jistě jsi četla v knihách a slyšela vyprávět o tom, co se dělo, když se objevil mezi lidmi Purpur, že?“ začne poněkud… Obšírněji. Kdo by o tom někdy neslyšel. Čaromor dělal z čarodějů šílenou nebezpečnou zvěř a měl na svědomí stovky lidských životů. Přinesl do země tolik neštěstí a zanechal po sobě spálenou zem. Na mnohých místech doslova.

„Magistři odvedli opravdu dobrou práci. Stačilo jim bezmála dvacet let, aby se jim nakonec podařilo vystopovat a zabít takřka každého, kdo se narodil s magickou jiskrou, byť sebeslabší. Ty nejmocnější a nejčistší rodové linie zanikli, neunikl tomu nikdo, dokonce ani vesnické báby věštící z kůstek a potulní léčitelé,“ ušklíbne se a jeho pohled se na okamžik zamží jako by jej myšlenky zanesly daleko odsud. Ovšem to trvá sotva pár okamžiků.

„Jenže nic není tak jednoduché. Určitě víš, co se stane, když přehradíš řeku v půli. Ta voda… Sama nezmizí. Ne. Bude se hromadit a hromadit v jednom místě tak dlouho, než se rozlije z břehů. V tom lepším případě. To stejné se platí o magii,“ lehce se zamračí. „Ty, Kazandro, ty máš v sobě magickou jiskru. Stejně jako všichni ostatní. Jste jako… Nádoby, které jen čekají na to, až je zaplní síla. A proto jste tady, abychom vás připravili na to, až ten okamžik přijde. A proto vás také držíme zde. Svět tam venku je pro takové jako my příliš nebezpečný a Magistérium… Některé věci zkrátka nechápe. Například i to, že bez nás se ta přehrada jednoho dne nakonec protrhne a můžeme se jen domnívat, kolik neštěstí to napáchá tentokrát,“ povzdechne si.

„Takže… Odpověděl jsem ti na tvoji otázku, Kazandro?“ pousměje se vzápětí a narovná se.

* * *

* * *