Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 | Domov Potom, co domluvím, se místností rozlehne palčivé ticho, které tne do kůže. Sivakům stařecky modrý pohled se ode mě na okamžik odtrhne a já vydechnu. Stejně jako on pootočím hlavu ke Kostadinovi, jako bych doufala, že z něj něco vyčtu. Náznak toho, jestli bylo moudré říct pravdou. Celou pravdu a nic než pravdu. Možná. Možná ne. Copak jsem ale mohla jinak? Nedokážu setřást pocit, že by to poznal. Kdybych mu zalhala, kdybych zaváhala, kdybych si snad jediné slovo vymyslela. Poznal by to… Zajímavé. To jediné slovo mě přiměje znovu zpozornit. Pomalu potáhnout vzduch plícemi a zvednout bradu. Podívat se starému mistrovu znovu do tváře. Snad by se mi mělo ulevit, že mi věří, jenomže jeho oči mě i nadále napínají jako strunu už-už připravenou vydat tón. Jakýkoliv tón si prsty hrající na ni budou přát. Jakýkoliv tón, hlavně když ji konečně propustí z bolestného napětí. „Děkuji, mistře,“ hlesnu, dobře si vědoma toho, že říká, co slyšet chci. Jedinou otázkou je – proč? Je to odměna, pojistka, nebo snad lest? Přese všechno jsou však ta slova omamně sladká, jako med na lžíci, do kterého se moucha ponoří jenom jednou a už nikdy se nevymotá z té odporně lepkavé tekutiny. Nedokážu odhadnout, co se mistrovi honí hlavou, když to všechno říká. Vždycky jsem chtěla… * * * … jí to všechno říct. Tolik jsem za ní pospíchala, div jsem se na chodbě nepřerazila o toho strašlivě vysokého sluhu, co se vždycky mračí a poslouchá jenom pana knížete. Lekla jsem se ho. Honem jsem uskočila do strany, jak jsem se lekla, že se ze stínu vynoří i jeho pán, ale místo toho se mi dostalo jenom toho opovržlivého pohledu jako vždycky. Poslední dobou jsem měla štěstí. A dneska jsem měla štěstí dvojnásobné, protože si baron Chalecki nechal nalít další pohár vína a pak další a pak ještě jeden, až povídal jedno přes druhé bez ohledu na to, kdo by mohl naslouchat. V takových případech stačí jenom stát na vhodném místě. Ne moc daleko ani blízko. Tak akorát, abych slyšela a přitom nepoutala pozornost. To ostatně není těžké. Cizí lidi málokdy napadne, že by to střapaté pískle zvládlo odříkat všechno, co slyšelo, paní Aniezsce. Pěkně slovo od slova. A na nic přitom nezapomenout! Dokonce ani to, čemu nerozumím. Dobře, dobře. Abych byla upřímná, většině z toho nerozumím, jenom tomu, že to znělo důležitě a že se to týkalo knížete Wielhorskiho. Toho, proč nedorazil, i když měl barona na návštěvě do Rydzyny doprovázet. Matku to znervóznilo. Prý oprávněně. Posledních pár týdnů byla až nezvykle tichá a po zámku chodila stejně jako šelma zavřená v kleci. Tiše. Připravena vrhnout se po čemkoliv, co se jí připletlo do cesty, a rozcupovat to na kusy. Ale tohle – tohle ji určitě rozveselí!
„… a pak baron Chalecki říkal, že se jednání v Polkowicích protáhlo a že se kníže Wielhorski zdržel na návštěvě u Zborowskiho,“ přeříkávám svědomitě všechno, co jsem slyšela. Vysoká černovlasá žena stojí nehnutě před oknem. Neotáčí se ke mně. Na nic se neptá, prostě jenom poslouchá, jako by na parapetu seděla malá vrána a všechen ten rachot bylo jenom nesmělé pípání ptáčete domáhající se pozornosti matky, tak vzdálené a pro lidský svět nepodstatné. A pak… pak nastane to palčivé ticho. Nervózně si propletu prsty v klíně a čekám. Teď už musím setrvat potichu. Donesla jsem jí zprávy. Dobré zprávy. Potěší ji. Snad. „Říkal něco o dceři knížete Zborowskiho?“ „Zmiňoval paní Katarzynu…“ „Můžeš jít,“ padne po chvíli. „Potřebuji se připravit na večeři…“ Zamrkám. Neoponuji, jenom… jenom tam ještě na okamžik zůstanu stát. Sleduji, jak žena přejde od okna ke skříni a probírá se šaty, pod nimiž by snad dokázala zakrýt vztek doutnající v srdci. Zlobí se. Tiše, ale přeci. Pomalu se otočím a s tichým klapnutím dveřím ve mně zůstane jenom prázdnota tak lačná po těch slovech… * * * … děkuji… … přesně takové jako ty… … tohle je váš domov… I když vím, že Sivak přesně ví, na jakou strunku v mém srdci hrát, a že ta slova mají nepochybně skrytý – nebo možná ani ne tak skrytý – záměr, je těžké se jim bránit. Protože by se neomrzela snad nikdy, tak moc jsem je toužila slyšet už jako malá holka. To takřka nepatrné napětí v ramenech povolí, zatímco se mi stařecky modrý pohled vpíjí do očí. Nesnažím se před ním nic skrýt. Zatvrdit se. Řekla jsem pravdu, jenom pravdu, a bylo to tak správně. To mě… těší. „Ne, mistře Ralliku. Tohle je náš domov, dobře to víme,“ přitakám. „Já to dobře vím.“ … opravdu je s tebou něco jinak. Jemně kývnu. Cítila jsem to. Jestli je to však dobře nebo špatně, si hádat netroufám. Prostě to tak asi je. Zachránilo to Tianovi život. A… Sivak říká, že to špatně není, tak… se to neodvažuji ani v duchu zpochybňovat. Poznal by to. Naslouchám mu tak pozorně. Zaujatě. Jenom jednou přemýšlivě pohnu hlavu a obočí mi drobně cukne. Je to vlastně poprvé, co se mnou mistr takhle mluví. O něčem takovém. O tom, proč tady jsme. Co za účel má tohle místo. Nebude to jediný účel, tomu nevěřím ani na vteřinu, ne, ale… z části to pravda jistě bude… Můžu se… ptát? Zamrkám. Ne, že bych otázky neměla. Mám jich spoustu. O našem výcviku, zkouškách, o událostech na chodbě, ale i o tom, co teď Sivak říkal, ale… jak si z toho mám vybrat jenom pár? Přinutím se odmlčet, abych nevypálila první věc, která se mi prožene hlavou, a příležitost tak nepromarnila. Ruce na kolenech se posunou po stehnech o něco výš. Přemýšlím. Na co… bych se měla zeptat. „Jak přesně jsme jiní?“ padne nakonec to, k čemu se má mysl neustále vrací. „Vybavuji si zvláštní záblesky, které bylo snazší přiřadit unavené mysli. Například dneska, když Eryn bojovala s Krisztiánem. Dostala se na nohy až moc rychle. Neměla to stihnout,“ nebo Jitřenčiny hadí oči, když mě dnes propalovala pohledem, ale zmínit mistry se neodvažuji, „ale to jsou… projevy, ne příčina. Takže – jak a proč jsme jiní, mistře?“ | ||
| |||
 |
Proud času
Elzbieta Cítíš na sobě její pohled, zatímco rysy v její tváři se zvolna přelévají a mění přímo tobě před očima. Jako by snad ani neměla stálou podobu a její obličej byl opravdu jen hrou světel a stínů vykreslujících jednotlivé rysy v jinak bezútěšné temnotě. Jen oči… Oči jsou jako dva pevné body. Stříbrné, bez zornic visících ve středu. Působí jako dvě zrcadla, které v sobě odráží tebe samou. „Smysl…“ zopakuje po tobě a skoro jako by z jejího hlasu zazněl náznak pobavení. „Čas neplyne vždy jen jedním směrem. Ohýbá se a křiví, vzpomínky a vize se prolínají a mizí, požírají se navzájem,“ odpoví ti – nebo aspoň se můžeš jen domnívat, že to je odpověď na tvoji otázku.
Ruku má položenou stále na tvém rameni a opožděně ti dochází, že se její prsty doslova vpíjí do tvého ramene jako by snad byla tvojí součástí. Nebo ty její? „Tak přímá, tak nedočkavá…“ zašeptá. Za celou dobu se ani nepohnula, jen tam naproti tobě stojí a hledí na tebe těma velkýma stříbrnýma očima. „Přání umírající Dcery, co zhřešila. Přítomná, ale neviděná. Cizinka ve světě, který jí patří. Mám mnoho jmen a jednoho dne ponesu i to tvé, můj malý stíne,“ nakloní se k tobě blíže.
Její tvář se náhle ustálí a oči naberou sytě modrý odstín. Stojíš tam a díváš se na sebe samou. Svůj odraz, tak cizí a známý zároveň. Je to jako ozvěna budoucnosti odrážející se ve mladé tváři, která v sobě mísí krásu z krutostí. „Hledej spásu ve stínech, Dcero. Jen tam budeš v bezpečí až přijdou,“ zašeptá tiše a bez varování udělá krok vpřed. K tobě… Ne.
Do tebe.
Obklopí tě tma. Šero…Přítmí panující v chalupě, do kterého zaznívá tiché oddechování. Otevíráš oči v předtuše zlého. Ležíš v posteli a oheň v krbu ještě nesměle plápolá. Měla bys přiložit, v noci je už pořádná zima a Ela by mohla nastydnout. Pohneš se, koutkem oka zachytíš pohyb a svět se náhle zalije krví společně s ostrou řezavou bolestí, která ti projede krkem. Vše se ztratí pod nánosem mžitek a železitým odérem. A tvá poslední myšlenka, tvé…
… ruce vystřelí ke krku. Zalapáš po dechu a… Žádná krev. Pod prsty neucítíš vlhko ani rozšklebenou ránu. Nic. Ležíš ve své posteli, v tom malém pokoji, kterému už několik let říkáš domov. V místnosti panuje řídké šero, jak se slunce již přehouplo přes střechy panství a zamířilo na svoji pouť k obzoru. Blíží se večer, může to být otázka nejvýše hodiny, kdy slunce zmizí za obzorem úplně.
Musela jsi prospat dobrého půl dne…
Máš hlad, nicméně zjišťuješ, že ti nic nebolí. Doslova nic. Ani hlava, ani kotník, marně bys i hledala známky po jakékoliv rance z dnešního turnaje nebo… Tréninků z předchozích dnů… | ||
| |||
 | Part pro tři S každou další větou, kterou vypouštím z úst, mi přijde, že je něco jinak. Zabarvení mého hlasu. Ruce, které nevypadají jako ty mé. Dokonce i můj letmý odraz v pomněnkově modrých očích děvčátka. Nevypadám jako já. Jako Elzbieta. Ta je ostatně tady přede mnou, tak jak bych mohla.
„Jistě, jistě… Už brzy si dáš něco dobrého ve městě.“ Přitakám malé holčičce, abych ji aspoň trochu uklidnila, zatímco sundám kabát, do kterého jí začnu pomáhat. „Tak jednu ruku sem… Druhou.“ Natáhnu jí plstěný kabát na ručky a sundám i šálu z věšáku, abych jí ji omotala kolem krku a ona mi v ten moment začne ukazovat svou hračku. „Hmm, pěkný pes.“ Přitakám, když si prohlížím ten hrubě opracovaný kus dřeva. Ne, nepamatuji si ho. Ale to ještě nic neznamená. Trochu přimhouřím oči, když vidím zvláštní protínající se čáry, které rozhodně nejsou zbytkem po vyřezávání. Značky? Symboly? Pokusím se je alespoň zhruba zapsat do paměti, ale to už malá Ela pokračuje.
„Nemocná.“ Zopakuji po ní trochu zasněně. Něco takového si nepamatuji. Cizího muže zde. Přesto… Ano, má pravdu. Myslela jsem, že je matka nemocná. Že bude stačit jen zajít pro ranhojiče a bude vše zase v pořádku. „A ten pán…?“ Otázku ale nedokončím, jako kdyby mi v hlavě probleskla vzpomínka. Je to jen prchavý okamžik, ale i tak jej vidím. Vypadá… Podobně jako ti na koních, které jsem před lety potkala. Tmavé oblečení, rukavice, maska na tváři, kterou si na moment stáhne. Není o tom pochyb. Magistr.
„… mě se nemusíš bát, maličká…“
Slyším ta šeptavá slova jakoby z dálky, když se poplašeně nadechnu a začnou mi docházet věci, o kterých jsem dosud neměla ani tušení. Magistr…. Magistr zabil mou matku. To znamená, že… Má matka byla čarodějnice? Ale to je přece šílenství. Nemohla být. Nemohla… Ale… Kmitnu pohledem mezi mrtvým tělem a děvčátkem, které nechal ten muž jít. Snad proto, že nepodědila po matce ten cejch, jinak by už nebyla žádná Elzbieta, aby na něco takového vůbec vzpomínala. Tohle celé bylo…
Ale z rozbouřených myšlenek mne vytrhne opět otázka holčičky a pak se scéna spustí samospádem. Je to jako kdyby někdo převzal kontrolu nad mým tělem a já se tak stala pouze divákem. Nebráním se tomu. Vím, že to musí proběhnout. Teď už není cesty zpátky. Otevřu dveře, do kterých se postavím a naposledy shlédnu na to malé děvče. Elzbietu, která je navlečená od hlavy až k patě do oblečení do zimy. Bude ho potřebovat. Tohle nebude snadná cesta a rozhodně ne krátká. Usměji se na ni láskyplně a vezmu ji za ruku, abych ji vyprovodila z jejího domova, kam se už nikdy nevrátí.
Prosmýkne se kolem mne. Naposledy jí uprevím čepici. A pak už ji jen sleduji, jak mizí po cestičce zasypané sněhem, co se klikatí hustým lesem. Musím rychle zamrkat. V očích mě totiž štípají slzy. Dlouze se nadechnu snažíc se uklidnit. Vím, že bude v pořádku. Vím, že to zvládne, ale stejně tak i vím, že to nebude snadné. I přes to vše, co ji čeká, nikdy už nebude doma.
Svěsím hlavu, když ucítím dotyk na rameni a ohlédnu se. Stojí tam. Ta podivná žena, kterou neznám. Ta, co mne nazývá dcerou, ačkoliv má matka leží tam na posteli v zaschlé krvi. Kdo to je? Vzhlédnu do té tváře, která stále působí děsivě, ale ne však její hlas i to, co mi zde ukázala. Neublížila mi. „Vzpomínám…“ Hlesnu souhlasně a jen drobně nakrčím čelo, když zaslechnu opět ten divný jazyk, který jsem párkrát zaslechla od Kostadina. Mo sgàile beag, Co to znamená?
„…Děkuji.“ Dostanu ze sebe tváří v tvář té podivné ženě. „Netušila jsem, že to bylo takto, ačkoliv. Nedává to smysl… To nebyla tak úplně vzpomínka, že?“ Položím tiše otázku, která se dost nabízí. Nemohla to být, protože tohle byl part pro tři herce. Mou matku, malou Elzbietu a… mně. Ale jak?
„… Já jsem Elzbieta.“ Pousměji se lehce na ženu s bledou tváří. Je děsivá, ale... teď mi pomohla. A ačkoliv nepochybuji o tom, že mé jméno zná, cítím, že je tak nějak slušné se prostě představit. Alespoň jako první. „…A vy jste?“ | ||
| |||
|
Pár slovy ke světu
Kazandra Sedíš tam, rovná a napjatá, cítíš na sobě pohledy obou mistrů. Vidíš Sivaka, jak pohledem krátce sklouzne k tvým rukám položeným na kolenou, než se jeho zkoumavý pohled vrátí zpátky k tvé tváři. Odhodláš se promluvit – musíš. Dostala jsi sice čas, ale moc dobře víš, že ho zdaleka není tolik jak by se mohlo zdát. Zatímco mluvíš, Sivak trpělivě čeká na každé tvé slovo a přemýšlivě tě u toho sleduje. Poznal by, kdybys něco zamlčela? Nebo zalhala? Čím déle mluvíš a on se na tebe dívá, tím více v tobě roste ten nepříjemný pocit, že ano. Že ty stařecky modré světlé oči vidí všechno a dost možná i to… O čem sama nevíš.
Oproti tomu Kostadinův výraz nevidíš bez toho, aniž bys k němu otočila hlavu vzhledem k tomu, jak bokem se vůči tobě postavil. Ale Ras teď není důležitý, to šedivý mistr stojící přímo naproti tobě a shlížející na tebe svrchu. Všímáš si, jak během tvých slov drobně přimhouří oči a svaly ve tváři mu krátce cuknou. Ovšem jeho obličej je pro tebe dokonce i za ty roky příliš nečitelný na to, aby sis mohla být jistá, zda to mělo být překvapení, rozhořčení… Cokoliv. Nadechne se, ovšem ty pokračuješ dál. A nevynecháváš žádnou drobnost z toho, co se odehrálo v chodbě.
A pak… Pak nastane ticho. Sivak si jen krátce vymění pohled s Kostadinem než svoji pozornost přesune zpátky k tobě. „Zajímavé,“ vysloví pomalu. Opatrně. Nevíš, zda to myslí vážně nebo jen získává čas, aby si promyslel, jak pokračovat. „Dobře, Kazandro, věřím ti,“ kývne hlavou. V tu chvíli by se ti snad i mohlo ulevit, ale nestane se tak. Pořád se na tebe tak… Dívá. „A děkuji ti, že jsi nám to všechno řekla. Jsi vnímavé chytré děvče. Přesně takové jako ty potřebujeme. Obávám se, že v těchto časech více než kdy jindy,“ pousměje se a vzápětí opět zvážní. „Rozhodla ses správně. Ta žena by vám stejně neřekla nic užitečného, jen by se vás snažila přesvědčit, abyste ji pustili. A víš, co by udělala potom, Kazandro?“ povzdechne si. „Zabila by vás. Tebe i Krisztiana. Protože tohle je váš domov a jen tady jste doopravdy v bezpečí, byť si někteří z vás asi občas myslí něco jiného,“ dodá nečekaně odlehčeně.
„Nicméně se asi shodneme, že v jedné věci měla pravdu a opravdu je s tebou něco jinak. Ale ne špatně, mé dítě, to opravdu ne,“ lehce povytáhne obočí a potřese hlavou. „Napadlo tě někdy, proč jste tady? Proč vás hlídáme a cvičíme?“ krátce se odmlčí. „Jste jiní a svět tam venku nemá jiné rád. Zabili by vás, ze strachu, z nenávisti vůči takové jinakosti. Nepochopili by to. Proto vás učíme, jak se bránit, jak zachovat vlastní život i v tváří tvář nebezpečí, Kazandro. Sama ses dnes stala svědkem toho… Jak málo mohlo stačit,“ zatímco mluví, hledí ti do očí. Do tváře. Nemáš pocit, že by ti lhal… Naopak je to dost možná ten nejupřímnější rozhovor se Sivakem… S kterýmkoliv mistrem, který jsi kdy měla.
„Předpokládám, že budeš mít nějaké otázky. A za dnešní den si zasloužíš pár odpovědí, takže… Ptej se děvče,“ vybídne tě v další chvíli. | ||
| |||
| Úskalí slepé poslušnosti „Nic, mistře,“ odpovím odevzdaně. Naznačovat je nebezpečné, vím to, a proto se rychle stáhnu. Musela jsem to zkusit. Po všem, co si Krisztián vytrpěl kvůli mně, mu dlužím alespoň to, byť se zdá, že se mi nepodařilo ho udržet mimo touhle bouři. Pod přísným pohledem Rasa tak zase zkrotím přebytečné emoce a poslušně uchopím sklenici s tou zvláštně nasládlou vodou, z které se mi akorát svírá žaludek. Někdy je opravdu lepší neodporovat. Následuji ho mlčky. Už neodporuji. Na nic se neptám, nic nežádám. Stejně jako on překročím kaluž zasychající krve a pak tichým: „Ano, mistře,“ stvrdím, že počkám. Co jiného mi zbývá? Utéct? Na to je už pozdě. Navíc všichni víme, jak to dopadá. Řezným pytlem. Nešikovně svázaným křížem. Možná jsem to měla aspoň hrát. Zájem. Kdybych od ní vyzvěděla aspoň něco, nebyl by teď hněv mistrů tak hrozný. Kdybych si nemyslela, že je všechno zkouška a že znám správnou odpověď… Zády se opřu o zeď vedle dveří, neschopna odtrhnout oči od dějiště toho divadla. Tam jsme ji zastavili, tam jsem ji přitiskla ke zdi a tam jsem ji povalila na zem. Znovu to vidím. Lesknoucí se ostří na jejím krku, to odhodlání v jejích očích, krev, strašnou spoustu krve, která mi protékala mezi prsty a která stvrdila můj osud. Sivak ji musel zabít. Přinutím se zhluboka nadechnout – plícemi mi projede ten odporný železitý puch krve – a pak zase vydechnout. Musím být klidná. Stojím tam snad celou věčnost, než se dveře otevřou a Ras mě pozve dovnitř. Pohled mi okamžitě uteče k regálům, které místnost obepínají ze všech stran. Je to neuvěřitelné. A lákavé. Moct se tady jenom tak projít, přeběhnout prstem po hřbetech knih a namátkou si jednu vybrat. Nebo tohle místo poznat blíž a vědět, kde co je, jenomže proto tady nejsem. Ne, proto ne. Uprostřed toho všeho stojí Sivak a, zatímco já se nechala rozptýlit, byť jenom na vteřinu, jeho pohled neomylně míří ke mně. Polknu. Působí klidně. Jindy by mi to imponovalo, teď si však uvědomuji, že je to celé… až moc dobré. Dokonce i slova volí správně, jako by věděl, co se mi celou dobu honilo hlavou – a ono to není těžké uhádnout –, a teď chtěl zadusit všechny mé starosti. Vzbudit důvěru. Ubezpečit mě, že můžu být upřímná. Že mě nepotrestá. Nevěřím tomu. Jeho pozor je až moc pozorný a slova až moc pečlivě zvolená. Nemám však na výběr. Pomalým krokem zamířím blíže a posadím se na židli, kterou mi odtáhne. Ruce si položím na kolena, prsty nechám natažené. „Omlouvám se, mistře Ralliku. Nečekala jsem to,“ vyslovím co nejuctivěji. Možná říká, že jsem se zachovala správně, ale projevit trochu pokory neuškodí. Vlastně to ani nemusím hrát, opravdu jsem to chtěla… udělat správně… jenom jsem tuhle zkoušku nezvládla. Možná právě protože to zkouška nebyla. „Jistě, mistře. Slovo od slova. Prosila nás, abychom nikoho nevolali. Říkala, že zná cestu ven. Že nás odsud může dostat. Pryč. Do bezpečí. Její slova,“ připomenu mistrovi opatrně, když o něj zavadím pohledem. „Říkala, že tady nejsme v bezpečí, že to není náš domov. Že to, co nám říkáte, není pravda.“ Klidná. Musím zůstat klidná. Prsty mi cuknou a málem se svinou do pěstí, než se přinutím vydechnout a znovu je uvolnit. Ne, nemám z toho dobrý pocit. Z toho, co říkala. A co tady říkám teď já, ale… lhát si netroufám, teď opravdu ne, i když se na okamžik odmlčím a pohledem poklesnu, jak se k dalším slovům musím vyloženě přemáhat. „Také říkala, že je s námi – se mnou – něco jinak. Že jsem musela cítit, že je něco jinak. Špatně. Něco… se stalo, když na nás zaútočila. Bylo to, jako by se čas zpomalil. O tom mluvila,“ vysvětlím pomalu. Pohled přitom upírám na Sivaka. Jenom na něj. Neošívám se nervózně, neváhám nikterak dlouho, jenom si občas vezmu chviličku dlouhou jako úder srdce, abych zvolila správná slova. Tak nějak vím, že říkala věci, o kterých bychom vědět neměli. Snad by o těchto věcech bylo moudřejší pomlčet – obzvláště když toho víc nevím a nevím, ani jestli něco z toho není nebezpečné, ale… ne, lhát jsem nemohla… ne o něčem takovém… „Ale to je všechno. Na nic jsme se jí neptali ani s ní více nemluvili. Nemyslela jsem si, že byste si to přáli,“ dodám tišeji. A ani nebráním provinilosti, aby se mi vlila do hlasu. Protože to je jediné, na co jsem celou dobu myslela. A na co myslím i teď. Na to, co si přejí oni. Vzorná učednice. Bez sebemenších pochybností.
| ||
| |||
|
Jiné konce
Elzbieta Dívenka se zarazí uprostřed pohybu a natočí hlavu zpátky tvým směrem. Upírá na tebe ty své velké modré oči, ve kterých se zrcadlí tvůj vlastní odraz… I když… Opravdu tvůj? Promluvíš a čím více slov ze sebe dostaneš, tím více ti dochází, že ten hlas… Je tvůj a není. Je stejně melodický, ovšem sytěji zabarvený. Jako hlas patřící někomu staršímu. A ruce, kterýma se natáhneš po kabátu pověšeném vedle dveří – nejsou zdaleka tak… Dívčí. Ne, tyhle ruce už něco zažily. Drobné jizvičky, ztvrdlá kůže na bříšcích. Jsi to ty… A zároveň nejsi. Ovšem něčím takovým jako nástěnným zrcadlem chalupa nedisponuje, aby ses na sebe podívala, zda i tvář… Bude jiná.
„Ale já mám hlad,“ oponuje ti holčička, zatímco hledáš a nacházíš zmíněný kus oblečení. Pak se ovšem její tvář zase prozáří, jakmile zmíníš hračku, co drží v rukách. Nepamatuješ si ji. Takhle zblízka… Skutečně to působí spíše jako pes, i když ne moc dobře vyřezaný. Buď ho někdo vyráběl narychlo nebo neměl zrovna cit pro detail. Hrdě natáhne ruku, aby sis ho mohla lépe prohlédnout – více zblízka. V tu chvíli si toho všimneš. Někdo na oba boky hračky vyryl do dřeva drobné symboly, které ovšem pro tvé oči působí jen jako změť zvláštních protínajících se čar.
„Byl tu… Pán. Velký pán. Říkal, že jsi moc moc nemocná…“ odpoví ti bezelstně. „Dal mi ji… Mám si hrát, abys mohla odpočívat,“ pokýve hlavou a z těch nevinných slov mrazí. Ovšem ty si nic takového přeci nepamatuješ. Žádného velkého pána, který by ti dal vyřezávanou hračku… Nebo… Projede tebou nepříjemné zachvění. Problesknutí vzpomínky, vzdálené a prchavé jako když na prstě přistane sněhová vločka a ve stejnou chvíli roztaje. Ruce. Mužské ruce v černých kožených rukavicích držící toho zatraceného psa. Černý těžký kabátec. Záblesk spodní poloviny tváře, ze které si stahuje tu děsivou masku… „… mě se nemusíš bát, maličká…“ tichý šepot.
„A ty jsi moc moc nemocná, mami?“ holčičce se starostlivě nakrabatí čelo, zatímco jí oblékáš do sešívaného plstěného kabátku. Vidíš i šálu. Nadechneš se, ovšem v tu chvíli z tvých úst vyjdou slova bez ohledu na to, zda jsi je chtěla říci nebo ne. Vidíš své ruce, jak plavovlasou dívenku zapínají do kabátu, kolem krku jí motají šálu a pomáhají jí do bot.
„Ano, Elo… Proto potřebuji, abys teď byla ta nejstatečnější holčička na světě a doběhla do vesnice pro pana Jákoba, ano?“ říká hlas vycházející z tvých úst. Naléhavý, starostlivý. „Víš kudy, že? Budeš utíkat a nikde se nezastavíš, Elo, ano?“
„Ano, mami,“ souhlasí holčička a důležitě u toho kýve hlavou. Na hlad jako by zapomněla.
„Tak utíkej, Elo. Ať jste brzo zpátky,“ pohladíš ji po tváři a… A pak ji vystrčíš ven z chalupy. Naposledy se na tebe ohlédne… Usměje se. A pak se rozeběhne do lesa. Vstříc cestě zapadané čerstvým sněhem. A ty moc dobře víš, že se cestou ztratí. Že bude bloudit a plakat mezi stromy, dokud na ni nenarazí lidé, kteří se ti na další roky stali rodinou…
Síla nutící tě mluvit a hýbat se je náhle pryč. A na rameni ucítíš dotek… Dotek prstů utkaných ze samotné nicoty. Stojí jen kousek za tebou, postava stvořená ze stínů zahrazující ti v tu chvíli pohled na postel s mrtvou matkou. I nyní vidíš ty sošné kontury tváře připomínající spíše umělecké dílo než živého člověka. Je tak… Cizí. A v denním světle o tolik děsivější než v šeru tvého pokoje.
„Už si vzpomínáš, Dcero? Mo sgàile beag,“ pousměje se. Jejím slovům nerozumíš, přesto ten jazyk poznáváš. Kostadin. Mluvil tou řečí tehdy v chodbě. A vlastně… Nejen tehdy. Občas utrousil… Větu. Slova, která jsi dosud považovala za nadávky. | ||
| |||
| Vůně bylin Moje nevyřčené otázky zůstávají bez odezvy. Jak také jinak. Postava se ke mně však i nadále blíží. Nic neříká. Jen dělá krok za krokem. Nebo snad pluje vzduchem? Kdo ví. Rudá záře v místě, kde bych čekala její oči pohasne a mně se tak naskytne pohled na její tvář. Ta nepřirozená symetrie, nehybnost. Působí to spíše jako maska než živá lidská tvář.
Ale pak se ty souměrné rty pohnou a ona promluví. Opět se hlas nese odevšad, jen ne přímo od ní. Nakloní se ještě blíže a já se syčivě nadechnu, zatímco mi výhled vyplní pouze její bledá tvář obklopená vlnícími se černými vlasy připomínajícími vlající cáry temnoty. Pak se její ruka natáhne a zamíří… k mým očím. Na poslední chvíli je pevně zavřu v marné snaze tomu zabránit, ale i tak ucítím ten studený dotyk její dlaně a najednou jako kdyby někdo sfouknul svíčku. Prostě není nic...
…Až po chvíli...
Co? Zamrkám a přejedu dlaněmi po bocích a těle, které najednou zase vnímám, ačkoliv je všude kolem jen černočerná tma. „Haló?“ Unikne mi přes rty, když hlasivky konečně zformují nějaký zvuk. Odpovědí mi je ale jen ticho. Je to skutečně jako sen. Hodně podivný sen.
Najednou se přede mnou ve tmě objeví něco nového. Dveře? Zamrkám, když v dálce vidím známý obdélníkový obrys, pak však… Jako kdyby mě něco přemístilo přímo před ně. Sen na nikoho nečeká a nebo snad můj průvodce zde? Pravidla jsou jasně daná a scénář již napsán. Jako v divadelní hře. Vím, co se ode mě očekává. Opřu se do dveří, otevřu je a…
๑ ๑ ๑
„Tohle…“ Unikne mi tiché zašeptání, když vidím místo, které je mi tak povědomé. Nadechnu se té známé vůně bylin, kterou i po letech občas cítím těsně po probuzení s prvním nádechem, aby hned s druhým byla pryč. Jako prchavá ozvěna starých časů. Najednou už tu není ticho. Světnici naplňuje tichý dětský hlásek, zaujatě komentující hru, ve které se i obyčejný kus hrubě opracovaného dřeva může stát rytířem na koni, či snad velkým medvědem. V první chvíli děvče schované pod stolem nevidím, protože můj pohled sklouzne k jinému místu. Nehybnému, ale o to více děsivému. Leží tam žena. Krásná, ale mrtvá. Neznám ji a přitom… znám. Párkrát rychleji zamrkám, když vidím tu scénu. Krk proříznutý jedním hlubokým řezem, který nenechával žádnou šanci na záchranu. Bezděčně si vzpomenu na tu nebožačku dusící se ještě před pár hodinami ve vlastní krvi, ale ne… Tohle je mnohem čistší a jednoznačnější práce. A mě v ten moment dochází jediné – mou matku někdo zabil. Zavraždil. Ale takhle jsem si to nepamatovala?!
Děvče najednou promluví a já poplašeně klopýtnu o krok zpátky, protože se její modré oči upírají přímo na mě. Vidí mě. Mluví na mě. To jsem nečekala. Oslovila mě… mami? Ale já nejsem… Vydechnu překvapeně a od úst mi vystoupá obláček páry, to už se ale dívka nejspíše rozhodne vydat k posteli, ve které leží její matka s krkem proříznutým od ucha k uchu. Ať už je to jen sen nebo ne, nemůžu to jen tak nečinně sledovat. Dělej něco! Křiknu na sebe v duchu a pak natáhnu ruku k dívce.
„Ne, ne… Nemusíš mi nosit deku. To je v pořádku.“ Řeknu klidným hlasem a na tváři vykouzlím přátelský, i když poněkud nervózní úsměv. „Počkej… Ehm… Elo.“ Řeknu něco, co je tak jasné, a přitom se při vyslovení toho jména cítím tak zvláštně. Nepatřičně. „Pojď, najdeme něco jiného. Musíš tu mít někde kabát ne?“ Přidřepnu si, abych si s dívkou viděla z očí do očí a pohled mi sklouzne k její vyřezávané hračce.
„Copak to vlastně máš? To je… pes, že? Hmm, co kdybychom ti našli něco teplejšího na sebe. Nějaké boty, kabát a pořádnou tlustou čepici. Co ty na to? Možná bychom se mohly jít pak projít raději někam…“ Kmitnu očima k posteli s mrtvou plavovlasou ženou, která vypadá, že už tam nějaký čas musí ležet. „…ven.“ Povytáhnu koutky o něco výše.
„Copak tu bylo za návštěvu? Někdo, kdo ti dal tu hračku?“ Zeptám se, zatímco se rozhlédnu po místnosti, abych podala malé dívce slíbený oděv. Je to celé zvláštní, ale scénář už byl napsán, jen se mi před tím do rukou dostala jiná verze. Co má tohle všechno znamenat? Sklopím na moment zamyšleně pohled a znovu se nadechnu té známé vůně bylin. | ||
| |||
|
Vzpomínej
Elzbieta Odpovědi na tvé poplašené myšlenky zoufale vysílané směrem k temné siluetě s rudě žhnoucíma očima nepřicházejí. Namísto jsi jen zajatcem, němým svědkem toho, jak se k tobě krok po kroku blíží. Víš to. Víš, že tu není nic a nikdo, kdo by ji zastavil – ať už to je cokoliv. Kdokoliv. Jak se k tobě blíží, rudé plamínky plápolající v místech, kde by měl člověk oči, zvolna vyhasínají. Z temnoty se noří kontury obličeje postrádajícího jakýkoliv výraz. Její tvář… Působí tak prázdně. Nepřirozeně hladké čisté rysy vykreslené stíny v děsivé symetrii.
A pak… Pak se bez varování pousměje.
„Nevzpomínáš si…“ „… zapomněla jsi…“ „… kdo jsem.“
Její hlas se nese tiše pokojem, když se nad tebou k tvé vlastní hrůze nakloní. Kolem se rozlijí její vlasy podobny té nejčernější noci a tvář opět utone v neproniknutelné temnotě. Natáhne k tobě ruku, jejíž kontury se před tvýma očima rozplývají a opět vrací do jasného tvaru. A pak…
… její dlaň a prsty spočinou na tvých očí a svět se rozplyne v bezútěšné nicotě.
Chvíli ti trvá uvědomit si vlastní tělo. Stojíš. Můžeš se hýbat. Máš zpátky svůj hlas. Pohneš se, uděláš pár kroků. Je to zvláštní děsivý pocit. Temnota kolem tebe ti neklade žádný odpor a pod nohami slyšíš křupání sněhu. A pak to zahlédneš. Drobné světlo, mihotavý stín… Ne, je to víc. Dveře. Silueta dveří. Jsou tak daleko a vzápětí jsi přímo před nimi. Stačí se natáhnout a strčit do nich. Ani dřevo ti neklade žádný odpor, ozve se tiché zavrzání a ocitneš se v nevelké světnici.
Stojíš tam a chvíli ti trvá než… Než ti dojde, co vidíš.
Je tu zima, od úst ti stoupají obláčky páry. Ve vzduchu je cítit vůně bylin, jejichž suché svazky jsou pověšené všude kolem. Oheň v krbu už dávno nehoří, zbyl jen popel… A pak ji uvidíš. Malé děvče, sotva tříleté. Bledou tvář s velkýma průzračně modrýma očima rámují neupravené divoce rozcuchané plavé vlasy. Sedí pod stolem, v ruce drží dřevěnou hračku, nejspíše nějakého vyřezávaného psa nebo kočku, není to moc poznat. S tichým brebentěním s ním posouvá sem a tam, nechává ho cupitat po podlaze, židli… „Mami… Mám hlad…“ zafňuká děvče bez varování a vyhlédne z pod stolu. A ty víš… Vidíš, že není, kdo by mu odpověděl. V posteli leží žena. Ztuhlá, bledá… Oči vytřeštěné. Má stejně světlé vlasy jako děvčátko, stejné modré oči… Je krásná. Tvoje matka byla krásná. Jenže teď tam leží. Přes krk se jí táhne rozšklebená hluboká rána přetínající tepny. Všude kolem je zaschlá krev. Tváří se spíše překvapeně než vyděšeně…
A pak se ty velké modré oči děvčátka najednou upřou na tebe a tváří se jí rozlije šťastný úsměv. „Mami!“ vyhrkne a začne překotně vylézat z pod stolu. Pak se ovšem… Zarazí. „Mami… Jsi…“ v těch očích vidíš starost i strach, se kterým hledí do tvé tváře. „Mám hlad… A je mi zima,“ popotáhne. „Taky je ti zima? Donesu… Ti deku!“ vyhrkne vzápětí a ty vidíš, jak se pomalu otáčí… Směrem k posteli… | ||
| |||
|
Sivak
Kazandra Elzbieta opustí místnost a zůstaneš tam sama s Kostadinem a Lukyanem, který se s Rasovou pomocí položí na postel a s bolestným výdechem opět už jen otevře oči. Snad něco mistrovi i tiše řekne, ovšem natolik tiše, že nic z toho nezaslechneš. Nebo spíše nejsi ve stavu tomu rozumět. Srdce ti buší a v uších se ozývá tichý hukot v předzvěsti bouře, kterou vidíš na obzoru. Bouře, která má přijít a ty se před ní nemáš, jak bránit. Jak málo stačilo, aby to dopadlo takhle? Jedno… Dvě špatná rozhodnutí.
Kostadin se narovná a sjede tě pohledem. Přísným, hodnotícím. Přimhouří oči, když vyslovíš tu tichou otázku, která tónem hlasu připomíná spíše prosbu. „A tím se mi snažíš naznačit co, Kazandro?“ povytáhne obočí a v jeho hlase bys jen těžko hledala stopy po pochopení. Místo toho se natáhne do dřevěného po jedné ze skleněných láhví s vodou. „Jsi bledá… Napij se, ať tam ještě k tomu všemu nemusíme se Sivakem křísit tebe,“ vyjdou z jeho úst ta povzbudivá slova. Pod jeho dozorem musíš vypít aspoň pár loků zvláštně nasládlé vody, máš z ní nepříjemný pocit jako by to byl spíše ten druh nasládlé hniloby než cokoliv jiného, ale jsou chvíle, kdy je lepší neodporovat. Dokonce a už vůbec ne Kostadinovi.
„Tak pojď, ať to máme za sebou,“ pobídne tě vzápětí. „Ty lež. Až se vrátím, ještě si promluvíme,“ podívá se i po Lukyanovi, od kterého už zazní jen tiché: „Ano, mistře Morozove.“
V doprovodu Rasa se vydáš ven z ošetřovny. Na chodbu, kde je stále kaluž zasychající krve. Kostadin při pohledu na ten nepořádek jen semkne rty, kaluž prostě překročí a pokračuje hlouběji do chodby. Ani chvíli na tebe nečeká a nebere ohledy. Jeho krok je rychlý, rázný. Nakonec ani nejdete kdovíjak daleko, zastavíte se na konci chodby. Chvíli to sice působí, že tě Ras skutečně vezme dolů, do toho děsivého zakázaného podzemí, ale nestane se tak. Nakonec jen v krátkosti zaklepe na dveře nalevo od vás a otevře je. „Počkej chvíli tady,“ přikáže ti. Na odpověď si počká jen okamžik, než se za ním dveře zavřou a ty zůstaneš v chodbě sama. Sama samotná v tom vyčítavém mrtvém tichu, které zde panuje.
Nevíš, jak dlouho tam čekáš. Minutu? Dvě? Deset? Patnáct? Čas se nepředstavitelně vleče a připadá ti to jako celá věčnost, než se dveře opět otevřou. „Pojď,“ vybídne tě Ras s nečitelným výrazem ve tváři. Nepůsobí… Nepůsobí už tak rozčileně, ale je otázkou, zda je to dobře nebo špatně.
Místnost, do které vejdeš působí jako studovna. Celý obvod místnosti lemují regály s knihami, deskami a svázanými papíry. Musí jich tady být… Stovky. Jinak je vybavení místnosti běžné, stůl, židle…
… a Sivak.
Stojí a opírá se o hranu stolu. Okamžitě na sobě ucítíš jeho pátravý pohled, který je ovšem i přesto všechno svým způsobem... Uklidňující. „Kazandro,“ osloví tě. Nekřičí, vlastně nepůsobí nijak podrážděně ani nahněvaně. Všimneš si, že okraje rukávů šedivé tuniky má mokré. „Tady, posaď se,“ narovná se a odtáhne od stolu jednu ze židlí. Nicméně on i Kostadin stojící bokem zůstanou stát.
„Kostadin mi už řekl, co se stalo,“ postaví se naproti tobě. Prohlíží si tě. Neusmívá se, ale ani netiskne rty k sobě. „Zachovala ses správně, ano? Nemohla jsi čekat, co ta žena udělá,“ vysloví pomalu, měkce. Pečlivě volí slova. Skoro to působí jako by promlouval k vyděšenému zvířeti. „Teď ovšem potřebuji vědět, co přesně ti ta žena řekla, ano? Slovo od slova, na co si vzpomeneš. Nemusíš pospíchat. Je to důležité, Kazandro, vezmi si na to kolik času potřebuješ.“ | ||
| |||
| … mistře?
Věděla jsem, že je to špatné. Až teď, když vidím, jak se na mou výpověď tváří Ras, mi však doopravdy dochází, jak moc špatné to je. Snažím se tvářit jako obvykle. Klidně, i když prsty sevřu v pěsti a srdce se mi rozbuší rychleji. Nebýt slov, které následují, bych to možná i zvládla. Místo toho však honem zamrkám, abych z očí vyhnala ten očividný úlek.
A s Krisztiánem… „Ano, ale…“ zarazím se, jak se mě zdravý rozum nenechá vyslovit ta slova bez rozmyslu, a jenom se sebezapřením se přiměji pokračovat: „Nebyl na tom dobře. Popravdě mě chvílemi ani nevnímal. Pochybuji, že by vám zvládl zopakovat cokoliv z toho, co jsme slyšeli… Ani toho nebylo tolik.“
Samotné mi to zní chabě. Pokud s ním budou chtít mluvit – a oni pravděpodobně budou –, nezabráním jim to, ale přinejmenším… přinejmenším mohu obrázek vykreslit tak, aby jim to pomalu ani nestálo za to. Jakkoliv mě však posedne starost o Tiana, který si v posledních pár dnech prošel už mnohým, následná slova mě dokonale zarazí a seberou mi dech.
… zemřela…
O pár stupňů zblednu. Spodní ret se mi zachvěje, ale pak jenom pevně semknu rty a pohled na okamžik skloním k pěstím složeným na kolenech. Vím, co to znamená. Je to ten nejhorší možný scénář. Sivak ji musel zabít… protože jsem to nezvládla, protože jsem udělala chybu, ta žena je teď mrtvá. Vědomí toho, že jsem přímo zodpovědná za něčí smrt, mnou projede ostře jako čepel a třikrát se otočí v srdci, až mám v jednu chvíli problém se nadechnout. Myšlenky se mi však stočí pragmatičtějším směrem. Zemřela. To znamená, že… z ní mistři žádné odpovědi nedostanou. Zatraceně. Otázky se tak zákonitě snesou na hlavu těm, kteří tam byli. Ke mně. A Krisztiánovi. Jenomže my nic nevíme. Těch pár neurčitých slov o tajné cestě ze sídla je nepotěší. Tohle bude… bolet… a hodně…
Ras se mezitím otočí zpátky k těm dvěma. V uších mi zvoní. Pořádně ani nevnímám, co se děje. A vlastně se o to ani nesnažím, dokonale v tu chvíli ponořena do temných představ a obav. Nejspíše je jenom posílá pryč. Přesně, jak jsem čekala. Tohle se jich netýká. Nic neviděli, nic neslyšeli. Ani já neřekla nic, kvůli čemu by se dostali do problému. Ela se ke mně dokonce otočí s letmým úsměvem, na který odpovím – prázdným výrazem, z kterého není jasné, jestli jsem to zaznamenala. Nebo pochopila. Nic neřekne. Vlastně ani nemůže nic říct. Snad jenom to její: „Dopadne to dobře,“ ale tentokrát už se tím strhnout nenechám. Protože se situace skládá způsobem, který dobře dopadnout ani nemůže. Ne, když pro ně nemám odpovědi, jenom další otázky.
„… ano, mistře,“ zmůžu se tak jenom na ty dvě odevzdaná a zdánlivě klidná slova, pod nimiž se houpe rozbouřený oceán, který se snažím udusit hluboko v sobě.
Nic jiného ani udělat nemůžu. Než ovládnout všechno to vystrašené uvnitř, zhluboka se nadechnout a nechat i tuhle vlnu odeznít. Nehádám se. Samozřejmě, že se nehádám. Nikdy se nehádám, jenom se v duchu připravím i na tenhle zákrut řeky a pomalu se vytáhnu na nohy. Ať se teď stane cokoliv, musím tomu zkrátka čelit, jak nejlépe dokážu. Jenom vyprovodím Elu pohledem, než i já zamířím ke dveřím a zastavím v nich, abych na Rase počkala. Zaváhám a pak…
„… mistře? Krisztián to opravdu moc nevnímal,“ řeknu tišeji. Skoro jako prosbu. „Sám dobře víte, jak na tom byl.“ | ||