Andor.cz - Dračí doupě online

Zasloužený odpočinek

♬♬♬♬♬

Kostadin se přede mnou tyčí jako ztělesnění božího hněvu. Možná je to tím, že jsem z nás tří jediná, kdo nastoupil jak na přehlídce a nebo spíše to bude tím, co jsem řekla. Ano, zcela určitě. Těch pár slov, která mi utekla, můj krátký proslov završí s umem, který je vlastní jen mně, a zase to celé pokazí. Kostadinův výraz se ještě zostří a já se jen trochu nakrčím v očekávání rány, která… nepřijde.  Jen překvapeně zamrkám a zase otočím tvář ke Kostadinovi. Vím moc dobře, co by následovalo být tam někdo jiný. Jitřenka by ani nepotřebovala svůj proutek a Gretel, no ta mi nikdy nechyběla, když tu nebyla. Mé představy se ale zastaví u Volcha. Toho Volcha, kterého jsem myslela, že jsem znala. Ten by mi nejspíše jen jednu či dvě vrazil. Za víc bych mu nestála. Ovšem jako kdyby se dnes na ošetřovně probral nový Volch, mnohem nebezpečnější Volch, kterému bych stála i za trochu víc námahy.

„…Omlouvám se.“ Sklopím pohled k zemi, zatímco se slova chopí Kazandra. Poslouchám ji tiše a jsem vlastně sobecky ráda, že jsme tam nedorazili dříve. Možná bychom to mohli zarazit a nebo také ne. Mohla jsem to celé klidně zhoršit, kdybych tam byla…. I když dá se to zhoršit? Ohlédnu se po ní, když zazní, že je žena mrtvá. Sivak ji musel zabít. Proč by ji ale musel zabíjet zrovna on? A kde Kostadin přišel k té ráně? Vždyť ji odtud odnášeli doslova mimo sebe, ačkoliv… Vzpomenu si na to, jak byl vedle ní Kostadin nervózní a rozbil jí nemilosrdně lebku o zem.

*Křup*

Jako kdybych to zase slyšela. Ten zvuk z hlavy jen tak nedostanu. Vzhlédnu k Rasově tváři a prohlédnu si to zranění, které má pod okem. Že by se i tak probrala? Proto ji svázal a chtěli ji dostat co nejrychleji do podzemí? V hlavě se mi začnou tvořit tyto palčivé otázky. Naberu do plic vzduch před pootevřené rty, abych se…. Ale to už se Kostadin otočí na mě a zarazí mě před další možnou chybou, které bych se tu díky své zvědavosti dopustila.

„Ehm, jistě, mistře. Děkuji.“ Hlesnu nejistě a uhnu provinile pohledem. Byla jsem takový kousek od dalšího přešlapu. Pokývám hlavou a o krok mu ustoupím z cesty, zatímco vyrazí k Lukyanovi sedícímu na židli. Jen kmitnu očima ke Kazandře, kterou ještě čekají další výslechy. Čekala to. Ale jestli jde za Sivakem, snad to bude v pořádku. Věnuji jí krátký, povzbudivý úsměv, než se otočím, abych si došla pro zutou botu stojící pár metrů ode mě na místě, kde jsem před tím odpočívala. Ne, rozhodně teď nestojím o to si Kostadinovi říkat o cokoliv na kotník. To odtud raději odejdu po rukou. Rychle ji čapnu a vyrazím ke dveřím z ošetřovny, abych se ale přeci jen v půli cesty zastavila.

„…Mistře? Může… může někdo v bezvědomí vnímat dění kolem sebe?“ Položím tiše otázku, která může zdánlivě souviset s tou mrtvou služkou, ačkoliv tomu tak v skutečnosti není. Ani ale pořádně nečekám na odpověď. Jen zatřesu hlavou a omluvně kývnu. „…To je jedno. A děkuji.“ Naposledy se krátce otočím na Kostadina, a i když se může zdát, že se opakuji, tohle je trochu jiné díky. Dnes mu toho dlužím až moc. Nečekám ale na jeho další reakce. Prostě rychle vyrazím z ošetřovny, tak jak mi to opuchající kotník dovolí a teprve až vyjdu ven a nechám za sebou ošetřovnu i to místo plné krve, tak si dovolím vydechnout. Tohle bylo těsné. Opět.

S povzdechem se posadím na nedaleké schody a skloním se, abych si nazula zpátky botu. Pořádně ji utáhnu, aby mi zafixovala aspoň trochu ten zpropadený kotník a jen se při tom bolestivě zašklebím. Umřela. Zabili ji… Dlouze vydechnu a pohlédnu na své ruce, ze kterých jsem smývala její krev. Bylo to k ničemu. Zapřu se o stěnu a vytáhnu se zpátky na nohy. Musím se dát do pořádku. To je to, co můžu udělat. Převléci se. Umýt se pořádně a ideálně se vyhýbat dalším mistrům jako čarodějnice magistrům. Dnes není můj šťastný den.

Vyrazím tedy na nádvoří. Je to trochu zacházka, ale potřebuji vodu, kterou si vezmu s sebou nahoru do koupelny v patře. Nikdo by mě do té v přízemí teď neodtáhl ani párem volů. Naberu do dřevěného vědra dešťovou vodu ze sudu a vyrazím sídlem do patra, kde mám pokoj.

Naštěstí pro mě to vypadá, že všichni vzali osobní volno doslova a nikde na nikoho nenarazím. Skoro jako kdyby bylo sídlo liduprázdné. S pomocí zábradlí a představy, že někde potkám Volcha, zdolám schody vcelku svižnou rychlostí. Na svém pokoji se zastavím jen krátce. Pobrat si nějaké věci na umytí, a především na převlečení, než za mnou zapadnou dveře nedaleké menší koupelny. Rychle otočím klíčem v zámku a úlevně vydechnu opírajíc se o zavřené dveře. Tohle mám za sebou.  Teď ještě… Sklopím tvář k vědru se studenou vodou, která tak připomíná… Ne! Prober se! Zatřesu hlavou a s odhodlaným a částečně i nazlobeným výrazem se začnu svlékat z krví a potem nasáklého oděvu. Musí to všechno dolů. Opláchnout se a pořádně se umýt ve studené vodě není v tomhle ročním období nic příjemného, ale na podobné věci jsem byla zvyklá. Ne, já skutečně za život nezažila moc horkých koupelí, dokud jsem nepřišla sem do společenství.

Z vody už moc nezbyde a všude kolem voní bylinkové mýdlo. Jsem hotová. Ještě vysušit vlasy ručníkem a rychle se obléci. Rty mi trochu modrají, jak je mi zima, ale to je jen dočasné. Však ono se tělo zahřeje. Přetáhnu si přes hlavu košili a doupravím zbytek oblečení, než poberu ze země ten komínek špinavého a zase otočím klíčem v zámku. Prvně pootevřu dveře, abych se přesvědčila, že je vzduch čistý a pak vyrazím rychle zpátky do svého pokoje.

S klapnutím se zabouchnou za mnou dveře a s tím mi spadne z těla nepříjemné napětí. Jsem u sebe v pokoji. Doma. V bezpečí. Konečně. Odložím špinavý oděv vedle dveří a posadím se na postel, na kterou vyhodím zraněnou nohu. „No skvělé.“ Mlasknu nespokojeně, když si opuchlý kotník hrající barvami prohlížím. Není tu moc toho, co bych mohla udělat. Proštrachám se věcmi v šuplíku u stolku se zrcadlem, aby se mi nakonec podařilo najít keramickou dózičku. Je v ní zbytek Kostadinovy masti, kterou jsem používala na pohmožděniny a natažené svaly. Nečekám od toho zázraky, ale aspoň něco. Natřu jí kotník a pak jej převážu improvizovaně barevným šátkem, protože obvazy se mi tu nepodaří najít.

Zahledím se na svůj odraz do zrcadla a jen nakrčím obočí, na kterém si všimnu těch zatracených tří stehů. „Pro dobrotu na žebrotu.“ Zamumlám a jen nesouhlasně zavrtím hlavou, než se natáhnu pro hřeben, abych si rozčesala mokré vlasy. To, že jsem přišla o svou oblíbenou stuhu do vlasů už ani nekomentuji. Nejspíš tam zůstala ležet na mokré zemi, ale nemám nejmenší chuť tam pro ni teď chodit. To o ni radši přijdu.

Když jsem se vším hotová, tak se pár kroky přesunu opět na postel, do které se s úlevným výdechem položím. „Konečně…“ Zavřu spokojeně oči a přitáhnu si přikrývku. Ne, nehodlám zjišťovat, jak je to s obědem a kolik je vůbec hodin. Na to jsem příliš unavená. Prostě jen si dám… chvilku… Chvilku odpočinku. Zasloužím si ho… Brzy na to začnu pravidelně oddechovat a propadnu se do spánku, ve kterém se nemusím trápit umírajícími služkami, prázdným pohledem Eryn a ani tím neutěšeným šerem, které panuje pod vodní hladinou.

První se odhodlá na Kostadinovu příkrou výzvu promluvit Elzbieta. Jakkoliv Ras nikdy nebyl špatný patron a občas se i mohlo zdát, že má pro Elu slabost, nyní je jeho pohled asi všechno – jen ne příjemný. V jednu chvíli nespokojeně stiskne rty, vlastně… Není to jedna chvíle, ale přesně ten okamžik, kdy Ela zmíní lék a neočekávané komplikace.

„… neudělali jsme nic špatného…“

Slova řečená takřka na samotné hraně slyšitelnosti, přesto stále nahlas. Kostadin přimhouří oči a chvíli to vypadá, že není daleko od toho, aby Ele jednu vrazil. Přesto… Přesto se ovládne. Vtáhne vzduch syčivě do plic – na prchavou chvíli ten zvuk evokuje tiché zavrčení velké šelmy… Než opět vydechne a povolí zaťaté svaly. Být na jeho místě Jitřenka nebo Gretel, rozhodně by to nedopadlo dobře. A co teprve takový Volch? Chvíle strávená ve vzduchoprázdnu pod hladinou vody v kádi na sebe jen tak nenechává zapomenout.

„Opatrně, Elo… Opatrně. Na taková odvážná slova jsi v dost vratké pozici,“ varuje plavovlásku. Zdá se, že se chystá říci ještě něco, ovšem to už se do rozhovoru vkládá i Kazandra se svojí troškou do mlýna. Podstatnou troškou. Vždyť kdo jiný, než právě ona by měl vypovědět, co se doopravdy stalo?

Ras přimhouří oči a zachmuří se. Tváří se smrtelně vážně – a také velmi rozčarovaně z toho, co slyší. „Takže s tebou mluvila. S tebou a s Krisztiánem,“ pronese nečekaně tiše. Nastane ticho… Proložené opět Kazandřiným hlasem.

„Zemřela. Sivak ji musel zabít, Kazandro,“ odpoví po té nekonečně dlouhé chvíli, kdy se zdá, že tu otázku schválně přeslechl nebo ji zkrátka jen okázale ignoroval. Přesto z prázdného tónu hlasu pronášejícího těch pár slov skrývajících v sobě něco strašného… Takřka zamrazí.

„Elo,“ stočí svůj pohled zpátky k plavovlásce. Zdá se jako by… Krátce zaváhal. Ovšem opravdu jen krátce. „Zmiz odsud,“ mávne rukou směrem ke dveřím. „Po zbytek dne máte volno. Zkus ho využít k něčemu jinému než hledání dalších problémů, ano? A doufám, že nemusím zdůrazňovat a už vůbec ne vysvětlovat, že to, co se tady stalo si před ostatními učedníky necháš pro sebe, jasné?“ zatímco mluví… Trochu se uklidňuje. Tedy… Rozhodně už nepůsobí tak, že po jednom z vás každou chvíli skočí.

„Lukyane…“ na okamžik se zarazí. „Lehneš si a ani se z té postele nehneš nebo přísahám, že tě k ní přikurtuju,“ tentokrát si i málem povzdechne. Ale opravdu jen málem. S tím i pár kroky k Lukyanovi přejde, aby mu pomohl vstát a odvedl ho k nejbližší posteli… „Myslel jsem to vážně, ať už tě tu nevidím, Elo. Pokud se tu tedy nechceš potkat s Margery,“ zamračí se na plavovlásku.

„Ty půjdeš se mnou, Kazandro. O tomhle si s tebou bude chtít promluvit i Sivak,“ kývne na černovlásku. Nezdá se, že by to snad bylo něco, o čem by se s ním dalo jednat.

Ela se rozpovídá. Dle očekávání. Někdy ji to závidím. Tu lehkost, s níž se dokáže odpoutat od tíživých myšlenek a věřit, že to dopade… dobře. No, ano, tak to říkala. Loktem se opřu o rám postele a pozoruji, jak přechází po ošetřovně. Sem a tam. Tam a sem. Jenom občas povytáhnu obočí nebo jí drobným zamručením dám najevo, že pořád naslouchám. Nahlas bych to nepřiznala, ale pomáhá to i mně. Moct se soustředit na něco jiného. Zapomenout na to, co se stalo na chodbě. Alespoň na chvíli. Alespoň než se přesype i poslední zrnko písku a dojde na nevyhnutelné.

„Něco na ten způsob,“ zamručím po jejím dramatickém přednesu.

Koutky mi dokonce cuknou, než pohled odvrátím a to letmé pobavení skryji za stejnou maskou jako obvykle. Nekomentuji to. Nic nedodávám. Nakolik máme dovolené naše vycházky rozebírat s ostatními, si popravdě nejsem jistá, ale… nic se nemá přehánět…

 „Hmm. Řekla bych, že vás dva pustí,“ pokrčím rameny. „Došli jste až na samé finále, jenom jste se snažili pomoct a moc jste toho neviděli.“ A neslyšeli jste nic z toho, co říkala… „Jenom si to nedělej horší.“

Horší... Ano, vždycky to může být horší. Když ke mně světlovlasá dívka přistoupí a zašeptá těch pár osudných slov, přemýšlivě nakrčím obočí. V hlavě si honem přehraji události dnešního rána. Co jsem řekla. Co jsem udělala. Kol a kolem by to mělo být… v pořádku. Nikdy jsem neslíbila, že budu mlžit. A, ať už mezi Rasem a Elou proběhlo na těch schodech cokoliv, muselo z toho vyplynout, že jsem se se nic tutlat ani nesnažila. Pokud Volch vnímal, ví to. To ještě nic neznamená. I má přítomnost tam by mohla být důvodem ke mstě, vidět ho v takovém stavu jsme neměli nikdo, ale… nikdy si mě nevšímal. Nebyla jsem pro něj zajímavá a měnit jsem to nehodlala. Prostě se mu budu následujících pár dní vyhýbat. Jak bylo ostatně v plánu i předtím.

To až to jméno, nebo ještě spíše přezdívka, kterou používám jenom o samotě s ním, mě vytrhne ze zamyšlení. Zaskočeně zamrkám. Kde to… A vůbec – proč se teď usmívá jako najezený kocour? Co si myslí, že ví? Obočí mi cukne. Jakkoliv drobný je to pohyb, takhle zblízka je patrný, stejně jako to kratičké zaváhání, než na to řeknu jediné.

„Neříkej mu tak.“

Není v tom ani špetka nebo snad rozčílení, ne, hlas mám už zase dokonale klidný. Jako obvykle. Vlastně ze mě všechny ty kousavé známky nervozity a strachu stačily během posledních pár minut – během rozhovoru s Elou, pokud bych měla být přesná – opadnout. Úsměv jí samozřejmě neoplatím, jenom si poposednu na matraci postele a opět pohled stočím ke dveřím. Žaludek mám pořád stažený. Nezapomněla jsem, co se stalo, jenom… jenom už si připadám jistější v tom, jak se prezentuji…

* * *

… a tak, když ve dveřích zarachotí klíč a vzápětí se v nich objeví rozzlobený Kostadin, zůstanu sedět klidně na posteli. Ani nedutám. Nesnažím se nic říct, jenom čekám na vyzvání, které jistě přijde. Vzhledem k tomu, jak se tváří, bude lepší… ho neprovokovat. Na tom se snad shodneme všichni.  

Slova se napřed chopí Lukyan. Pak Ela. Naslouchám jejich verzi událostí, dobře si vědoma toho, že přijdu brzy na řadu. Když padnou ta poslední slova – neudělali jsme nic špatně –, se zarazím a ostře potáhnu vzduch skrze rty. To bylo… hloupé. Nejraději bych setrvala potichu, ale ani pro mě to nebude snazší, pokud se Rasovi začne kouřit od uší a začnou padat výchovné rány. Nezbývá mi tedy nic jiného než se napřímit a spustit.

 „S Krisztiánem jsme sem došli první. Slyšeli jsme někoho hrabat se ve vašich věcech. V těch dveří nalevo od ošetřovny. Těch, které vždycky zamykáte. Jestli odtamtud něco vzala, nevím. Poznali jsme, že sem nepatří. A že tam neměla co dělat, takže jsme ji zastavili na chodbě. Když si uvědomila, že víme a že ji odsud nebudeme chtít pustit, pokusila se zaútočit na Krisztiána. Zastavila jsem ji, znehybnila a přiložila jí ostří ke krku, aby se přestala bránit. Zkoušela… nás přemluvit, abychom ji nechali jít,“ bezděčně zvolním tempo slov, přičemž přemýšlivým pohledem přelétnu k těm dvěma. Ne, pokud to teď řeknu nahlas, dostanu je akorát do většího problému, a tak se jenom kratičce odmlčím a pak pokračuji. „Když pak ale zaslechla blížící se kroky, pochopila, že jí došel čas a… pokusila se zabít. Nestihla jsem ostří stáhnout dost rychle.“

K tomu, co se stalo pak, už nic nedodávám. Koneckonců to už všechno padlo, snad až na jednu věc, kterou nám může říct jenom on. Pohled na okamžik sklopím ke svým rukám. Zaváhám. Teď není vhodná příležitost na otázky, ale zároveň… už nikdy nebude lepší, ne, pokud chci vědět, jestli…

„… zemřela, mistře?“ položím otázku, která mi celou dobu vrtá hlavou. A, jakkoliv se snažím udržet hlas klidný, přeci jenom do něj pronikne pečlivě potlačované napětí a obavy.

Nic špatného

„No... velcí a… asi vlastně i děsiví.“ Zarazím se nad Kazandřinou otázkou, která mne donutí se zahloubat trochu více do dávných vzpomínek. „Hmm, jako kdyby se kolem nich něco vznášelo ve vzduchu.“ Mlasknu, a zatímco odlepím jazyk od patra, jako kdybych na moment vnímala ten lehký podivný pocit, který mnou tehdy projel, když se objevili pár metrů ode mě. „Jako nějaká aura… No, nejspíš asi nějaké obrany proti všem těm čarodějnicím. Jak by taky jinak měli šanci, i když byli velcí a po zuby ozbrojení, no ne? A u nás a čarodějnice? Ale kdeže. Pár triků a vykládání karet. Stačí umět číst v lidech a nepotřebuješ žádné čáry a kouzla. Většinu ti řeknou už jejich oči. To, co chtějí slyšet i čeho se bojí. Je to zvláštní, ale lidé více věří negativním věštbám a vlastně je i spíš chtějí slyšet. Jako kdyby se štěstí báli. Blázni.“ Pokrčím rameny a zase si dál prohlížím vybavení ošetřovny jako kdyby se nic zdánlivě nedělo. Ostatně k tomu bývá málokdy taková nerušená příležitost, ačkoliv tu dnešní bych bez váhání oželela.

„Prezentovat školu? Počítám, že tam nepředvádíte nic moc z toho, co se tu ve skutečnosti učíme, nebo se tohle místo snad tváří jako drahá škola pro urozenou mládež? Ano ano, chcete, aby z vašeho drahého ale zparchantělého syna něco bylo? Pošlete ho sem. Tady dostanete nejlepší vychování. Etiketa, tanec, historie… Pravidelná strava! A pár ran k tomu. Uvidíte, že po pár letech zde ho vůbec nepoznáte.“ Teatrálně se ukloním po dramatickém přednesu. „Stížnosti s vámi ochotně vyřídí naše drahá Sestra Margery. Nějak tak?“ Zvednu z úklony modrý pohled ke Kazandře, u které ale nečekám, že tohle vzbudí jakékoliv pobavení. Na to je moc… Kazandra. A navíc celá tahle situace. Nedaří se mi ji setřást z mysli, i když se snažím zaměřit více na přítomnost a netrápit se minulostí. Pořád je totiž faktem, že jsme tu zavření a čekáme a svůj ortel.

„Vím já? Můžu jen doufat, že do oběda to s námi vyřídí, jinak jsem namydlená. Vlastně díky tobě Kaz. Večeři jsem prohrála a včera jsme s dvojčaty našli jen nějaké bobule a pláňata. Aspoň, že byla ta snídaně.“ Povzdechnu si a také dojdu k džbánu s vodou, abych si nalila trochu vody do sklenice. Kmitnu pohledem mezi ní a Lukyanem, který vypadá, že už toho příliš nevnímá a tak… S trochou sebezapření se napiji a dojdu ke Kaz.

„Něco ti musím říct.“ Šeptnu a prohrábnu si demonstrativně mokré vlasy, ostatně i velká část svrchního oděvu je stále mokrá a nasáklá vodou. A ne, rozhodně jsem tu nestrkala hlavu do vědra. Tvář se mi stáhne do na mě nezvykle vážné masky, zatímco se k ní nakloním. „Varování… Volch si to pamatuje. To na těch schodech. Co se tam dělo… Vypadá to, že to vnímal všechno. Nevím jak, ale… vnímal. Tak jen… dávej si na něj pozor.“ Syknu, než uhnu pohledem, otočím se na patě a po pár krocích už mám na rtech zase typický úsměv.
„Možná by příště měli na osvětu o naší škole poslat někoho, kdo to bude umět více prodat. Mít trochu větší smysl pro drama! Nemyslíš? Poslední roky se vám s Tianem moc nových duší nepodařilo přilákat.“ Věnuji Kazandře šibalský a vědoucí úsměv, ale dál dělám jakoby nic.

Nakonec i já přestanu netrpělivě pochodovat po ošetřovně. Z části je to tím, že nervozita o něco opadla a z další části, a té větší, je to především díky mému kotníku. Sednu si na zem a zuji si botu. Kotník vypadá opuchlý a podezřele mění barvu, ale není to nic smrtelného. Vlastně ani vážného, když si vezmu do porovnání jiná zranění, se kterými jsem tu už dříve byla. Chvíli pošilhávám po mastičkách, které by mi mohly ulevit od otoku a částečně i bolesti, ale pak ten nápad zavrhnu. Možná jindy bych to riskla, ale ne dnes. Ne po tom, co jsem viděla Kostadina tak rozzlobeného jako nikdy dřív.

๑ ๑ ๑

Trhnu sebou, když zaslechnu zvuk klíče otáčejícího se v zámku. Za jiných okolností bych jej mohla považovat za vysvobození, ale dnes mi z něj přeběhne jen mráz po zádech. Jen si vyměním rychlý pohled s Kazandrou, ale to už se dveře otevřou a stojí v nich Kostadin. Ne, nevypadá, že se uklidnil. Ani trochu. Dokonce je zraněný. Uvědomuji si, že takhle jsem Kostadina za ty roky zde ještě nikdy neviděla a že jsem tu bývala vcelku často. Začnu se rychle škrábat zase na nohy, zatímco si mistr všimne vytaženého pouzdra s ampulemi. Už už se nadechuji k vysvětlení, ale… Zase je spolknu, když mě sjede mistrův příkrý pohled. Tohle je ale den!

Ticho se natáhne, než zazní otázka. Jednoduchá a prostá. Přesto nevzbuzuje zrovna přehnanou motivaci k odpovědi. Lukyan se ujme prvního slova a já jen kmitnu pohledem mezi ním a mistrem. Hrozba Margery se zhmotní do podoby Damoklova meče, který nám visí nad hlavami. Ta kdyby to věděla tak… tak… To raději ani nechci domýšlet.

„Já…“ Přešlápnu trochu nervózně stále s jednou bosou nohou, do které mě studí kamenná podlaha, a chopím se slova po Lukyanovi, jenž byl ihned přerušen. Trochu zaváhám. Kdybych lhala, že tu Lukyan celou dobu byl, nemohla by ta dívka přeci jen tak snadno něco ukrást, jak říkala Kazandra. Lepší bude přiznat, že Lukyan tu nebyl než se do toho ještě více zamotat. Sám to říkal. Kostadin to pochopí. No, snad mu tentokrát tahle sázka vyjde.

„Nevím, jak to začalo. Šli jsme s Lukyanem sem na ošetřovnu, jak jsme měli. Potkali jsme se jen kousek od ní a když jsme přišli, otevřela jsem dveře a viděla, jak se ta žena ležící na zemi naklonila naproti ostří nože, který držela Kazandra u jejího krku. Asi… museli bojovat. Nevím.“ Těknu pohledem k černovlasé dívce nedaleko mě. „A pak už jsme se jí jen snažili udržet naživu. Snažila jsem se zastavit…“ Mlasknu a sklopím pohled k rukám, když si vzpomenu na ten pocit, jak jsem tiskla prsty k tepající cévě. „…krvácení z krku, ale jen se mi ho podařilo zpomalit. Poprosila jsem Lukyana, aby něco přinesl, zatímco Krisztián šel někoho rychle najít. Neměli jsme čas a… a mysleli jsme, že ten lék zabere stejně jako ráno. Nenapadlo nás, že nastanou komplikace.“ Potlačím nutkání sklopit pohled k zemi a místo toho jej nespouštím z Kostadina, ačkoliv to vyžaduje notnou dávku sebezapření okořeněnou bohapustým hazardérstvím. Ostatně sklopený zrak je jen znak provinění. A jak už jsem si dnes asi stokrát řekla, i když jen v hlavě – neudělali jsme nic špatného.

„…Neudělali jsme nic špatného.“ Splyne mi ta věta přes jazyk a ač je vyslovená tiše, tak sebou trochu překvapeně cuknu, když mi dojde, že jsem to tentokrát skutečně řekla nahlas. Další možná slova už raději polknu a kousnu se do vnitřku tváře, abych už proboha mlčela! Moc dobře si uvědomuji, že další řečnění by to mohlo jen zhoršit.

Lukyan se unaveně pousměje, avšak znovu již nepromluví. Akorát se napije trochu vody, kterou mu Ela podá – napít se sám ještě zvládne, i když ruka se mu třese a zdá se, že ho to vyčerpává o hodně více než by mělo – a poté se na židli sesune ještě o něco níže a opět zavře. Jenže tentokrát to působí, že už je jen tak neotevře. Nespí, hlava mu nepadá, ovšem do vašeho rozhovoru o Magistrech ani čemkoliv dalším se nevměšuje. Těžko říci, zda vnímá nebo ne, prostě tam jen sedí a… Odpočívá. Nezbývá než doufat, že opravdu… Jen odpočívá a není to něco vážného.

Váš rozhovor nevázne, ačkoliv zapomenout na nedávné události se nedaří ani jedné z vás. Visí to ve vzduchu mezi vámi. Možná tomu ani příliš nepomáhá rozhovor o Magistrech, havranech v tmavých kabátcích táhnoucích krajem. Těžko se na takové jako oni zapomíná, ačkoliv s nimi žádná z vás nikdy nemluvila, natož aby se k nim přiblížila na vzdálenost byť pár metrů. Přesto… Pamatujete na ten zvláštní pocit, který jste z nich měli. Nepopsatelný… To krátké brnění pod jazykem, které přešlo stejně rychle jako se objevilo. Vjem, který po všech těch letech zeslábl a takřka se vytratil, avšak rozhovor jako by otevřel něco… Co tam dříve nebylo.

A čas plyne…

Nejste si jisté, kolik zrnek písku vám proteklo mezi prsty. Deset minut? Půlhodina? Hodina? Ne… To je možná moc. Slunce na obloze jen velmi stoupá nahoru, skrze okna na ošetřovně ovšem nemáte kdovíjaký výhled. Vysoká kamenná zeď a za ní severní část hvozdu obklopujícího pozemky panství. Tím oknem by se vlastně dalo vylézt ven… Ale ne, to žádná z vás nechce riskovat, už tak jsou karty vyložené na stole dost nevýhodné.

Zarachocení klíče v zámku byste jindy měly za tichý zvuk, přesto vás dnes div nepostaví do pozoru.

Jedno otočení.

Dvě otočení.

Dveře se rázně otevřou a dovnitř vejde Kostadin. Udělá pár kroků, během kterých pustí kliku. Dveře za ním prásknou takovým způsobem, že to probere i Lukyana. Div z té židle nespadne, jak moc se lekne. Je… Naštvaný.  Čtete mu to z tváře. To, jak se mu napínají svaly na krku a kolem čelistí. Hněvá se a tentokrát je tak snadné pochopit proč. Ruce má od krve a pod levým okem se mu táhne čerstvý rudý šrám. Asi nebude příliš hluboký – nekrvácí. Přesto…

Neřekne ani slovo. Jen se po vás úkosem podívá a… A pak jeho pohled padne na pouzdro s ampulkami vytažené na komodě. Rychle se ke komodě vydá, a aniž by cokoliv řekl, pečlivě jej opět sbalí a zaváže, ačkoliv tentokrát jej nepustí z ruky. Pokud by se kterákoliv z vás snad chystala promluvit, tak při pouhém nádechu se setká s Kostadinovým pohledem jasně říkajícím, že to je špatný nápad.

„Kdo z vás to byl?“ promluví po té nekonečně dlouhé době. Jeho hlas je stejně tak příjemný jako kdyby přitom chroustal hrst hřebíků nebo drceného skla.

„… já. Já, mistře Morozove, myslel jsem…“ přihlásí se ke slovo Lukyan, který se i pokusí narovnat, byť neúspěšně.

„Myslel, jistě,“ Kostadin ho nenechá ani domluvit. „Chci slyšet všechno, co se v té zatracené chodbě stalo. Všechno, rozumíme si? Takže co se stalo. Mluvte! A buďte rádi, že vás hned teď nenechám ve spárech Margery, aby si to s vámi vyřídila sama.“

Situaci mezi mistrem Dragowskim a jeho chráněnci nekomentuji, jenom s povzdechem přivřu oči. Jistě, dokážu si představit, že na tom musela být opravdu špatně, pokud ji považoval za případ nouze, ale… tak to tady prostě chodí. Někdy je lepší se tvářit, že nic nevidíme ani neslyšíme. A tohle je jedna z těch chvil. Dokonce i Ela mlčí. Každopádně na Eryn ten lék fungoval. Na mistra taky. To jenom na někoho zvenčí ne. Cítila jsi to. Musela jsi to cítit. Je s tebou něco jinak. Špatně… Kéž by to nikdy neřekla. Nakolik to vnímal Tian? Vzpomněl by si na ta slova? A řekl by je mistrům?

Lukyanova slova mě přimějí vzhlédnout. Neudělaly jsme nic špatně… Nenamáhám se na to nic říct, jenom nakrčím obočí. Nečekala bych, že to po dnešku řeknu, ale Ela má pravdu. Takhle to nefunguje. Obzvláště když je tak snadné něco najít. A ono je. Nezvládla jsem to. Měla jsem to… čekat. Pokud zemře, nedostanou z ní nic užitečného a pak se jejich pozornost obrátí zpátky ke mně. S tím však už nenadělám nic. Můžu se jenom modlit. Doufat, že rozhodnutí mistrů budu milosrdné… nebo že se trestu nezhostí Gréta nebo někdo takový… a do té doby… nad tím nemá cenu přemýšlet. Nebo se snad trápit.

Jenom Ele kývnu, když mi podá sklenici. Zakrvavené prsty mi sklouznou po skle a zanechají na něm rudé čmouhy. Kratičce se na ně zadívám, jako by mě snad měly usvědčit z toho, co jsem udělala. Nebo naopak neudělala. Voda je však příjemná. Na bolavou hlavu, vyschlé hrdlo i vzpomínky na posledních pár desítek minut. Sklenici vypiji celou, než ji odložím a i já se zvednu, abych se aspoň trochu očistila. Budu se pak muset převléct. A tohle oblečení asi spálit. Kéž by.

„Rydzynou párkrát projížděli,“ přihodím svoji trošku na téma magistrů. O domově – nebo přinejmenším o tom, co jsem nazývala domovem předtím, než mě přivedli sem – mluvím málokdy, ostatně pro to není nejmenší důvod; je to pryč, stejně jako malá vrána hrající si na hradbách a odposlouchávající rozhovory matčiných vyvolených. Přesto… někdy by mě zajímalo, jestli… „Slyšela jsem o tom mluvit sloužící,“ přetnu tu pošetilou nitku myšlenek, „ale nikdy jsem je neviděla na vlastní oči… Jací byli? Děsiví?“

Zatímco Ela mluví – a že mluví ráda –, si přikleknu k vědru a snažím se z kůže odloupat i zaschlé kousky krve. Dostala se mi všude. Dokonce i pod nehty. Je to nepříjemné. Svědí to a táhne. Se vším, co se pokazilo, si o teplé vaně můžu nechat asi jenom zdát, ale… ale právě teď bych za ní vraždila… až mě ta nevinná myšlenka přiměje znovu nakrčit obočí a povzdechnout si. Doufám, že to přežije. I když by jí v tom případě nečeká nic hezkého.

„Třeba mezi vámi hledali čarodějnici,“ utrousím s drobným úšklebkem. „Hmm? Tam venku?“ ohlédnu se k ní, načež se pomalu vytáhnu na nohy a znepokojeně střelím pohledem k narůžovělé vodě ve vědru. „Hlasité. Chaotické. Ale nemysli si, že nás tam Baronka nechá jen tak se toulat. Bere nás do Grunwaldu prezentovat školu a pak zase zpátky. Jsou to jenom dlouhé večery v nudné společnosti, kteří si nevidí na špičku vlastního nosu. Nic víc. Není o co stát.“

Obzvláště ne po tom posledním večeru. Na Von Suttnera si budu muset dát příště větší pozor; těch pár pohárů vína ho popostrčily směrem, který byl špatně zvladatelný. Snad bych si příště měla držet odstup, nebo ho lépe korigovat. Ještě nevím. Znovu dosednu na matraci a stočím pohled ke dveřím.

„Jak dlouho myslíte, že nás nechají čekat?“

Ode zdi ke zdi

„Hmmh.“ Zamručím jen nespokojeně, když se začne Kaz bavit krátce s Lukyanem o tom, kde k jeho povědomí o tom Kostadinově zázračném léku přišel on. Takže to Volch s Eryn přehnal tak, že ji musel doslova křísit. Skvělé… Skvělé. Začínám si říkat, že každý tu za ty roky má své malé osobní bitvy, které tu dennodenně válčí. Jen někteří je mají horší než jiní. Třeba kdyby se mi podařilo s Volchem něco udělat, pomohlo by to nakonec i Eryn a Lukyanovi. Ale jak přesně…? Zarazím se, když moje myšlenky sklouznou k něčemu naprosto jinému, co se současné situace vlastně ani pořádně netýká.

„Neudělaly. Ale všichni dobře víme, že tohle ne vždy tak úplně funguje.“ Mlasknu nad Lukyanovou poznámkou, abych se pak ale záhy zastyděla. I přes jeho stav se nás snaží uklidnit a já na něj takhle. „Promiň… Promiň, nemyslela jsem to tak.“ Hlesnu k němu o něco méně příkře. „Určitě to pochopí. Kostadin určitě a pokud ostatní ne. No, já mám svědomí čisté.“ Pokrčím rameny jako kdyby to byla jen drobnost. Na zlehčování věcí jsem byla odborník.

„Jistě. Vodu pro panstvo. Už se to nese.“ Zanotuji a odtrhnu pohled od kožené brašničky, do které jen krátce zvědavě nakouknu, abych se přesvědčila, že tam jsou další ampulky s tou podivnou tekutinou. Ne, rozhodně žádnou neseberu a vše zase nechám tak, jak to tam vlastně zanechal Lukyan. Nejdříve si umyji ruce a vydrhnu z nich cizí krev. Opět. Není to ideální. Stále mám oblečení od krve, ale aspoň ruce mám čisté. Raději dojdu nalít trochu vody do dvojice sklenic a odnesu to mým dvěma spoluvězňům. Trochu mi to trvá s tím kotníkem, ale nějak se necítím na to, zůstat prostě sedět na místě jako třeba Kazandra. Tak klidně a tiše. Ne, to bych vyletěla z kůže. Raději proto zůstávám v pohybu a v nějaké činnosti, i když to bolí.  

„Tentokrát je to jen voda. Raději to tu Kostadinovi nebudu přehrabovat, abych se snad pokusila najít čaj. Ještě by to s naším dnešním štěstím byl rulík.“ Ušklíbnu se podám sklenici Kaz a pak druhou donesu Lukyanovi, u kterého trochu zaváhám, jestli vůbec bude schopen ji udržet. „Pomůžu ti?“ Zeptám se po chvíli, co si ho prohlížím a pokud mladík kývne, tak mu pomůžu se napít. Pokud se ale na to bude cítit, prostě mu sklenici podám jako Kazandře.

 „Čarodějnice?“ Trochu svraštím obočí a otočím se k černovlasé dívce. „No, jak… většinou prý vypadají na první pohled obyčejně. Jako normální ženské. Teda aspoň tak jsem to slyšela. Ale říká se, že Magistři mají nějaké osvědčené způsoby, jak je poznat.“ Dodám vědoucně, zatímco dál procházím ošetřovnou. Tu se podívám na Kostadinovo náčiní, jinde se zase zastavím u okna, ze kterého vyhlédnu anebo si čichnu k sušeným bylinám, které zde visí ve svazcích na šňůře. Prostě nevydržím na jednom místě.  

„Viděla si někdy Magistry? Hmm?“ Ohlédnu se krátce přes rameno na Kaz. „Já jo. Je to už hodně let. Ještě před tady tím vším.“ Odlomím jeden drobný kvítek ze svazku bylinek a rozdrtím jej mezi prsty, aby se z něj rozvinula příjemná vůně. „Vážně… Byly to asi tři zimy před tím, než mě našla Hledačka. Jeli jsme zrovna…“

๑ ๑ ๑

๑ ๑ ๑

„No a pak jeli dál. Už jsme je nepotkali. Asi se ptali na cestu. Kdo ví.“ Nakrčila jsem spodní ret a přešla zase do jiné části ošetřovny. Tentokrát k prostoru, kde Kostadin občas míchal některé své tinktury a léky a začetla jsem se do názvů na vyskládaných dózách, které mi nic neříkaly.

„A co ty Kazandro? Jaké je to vlastně tam venku? Já… už jsem tam nějaký rok nebyla. Počítám, že výlety s Baronkou nejsou jen o tom, že jezdíte v kočáru dokola kolem sídla?“ Usměji se křivě a krátce se ohlédnu na tmavovlásku, než zase zamyšleně zabloumám někam jinam.

Společnými silami dovlečete Lukyana k židli, na kterou s vaší pomocí ztěžka dosedne a rozhodně nepůsobí, že by se v nějaké bližší době chystal vstávat. Vyčerpaně se na ní sesune společně s dlouhým výdechem, který navzdory všemu ovšem neznačí úlevu. To, co se stalo… Lukyan z toho vypadá v šoku ještě více než vy dvě. Dost na to, aby ze sebe nevydal po celou dobu ani hlásku, jen ten jeho… Pohled.

Atmosféra, která v místnosti zůstane bezprostředně po otočení klíče v zámku je… Nepříjemná. Napjatá. Co se to stalo? Co se to zatraceně stalo. Nikdo z vás nezná odpověď. Elino drmolení tomu moc nepomáhá, působí trochu jako kůň podupávající ve stáji, když ucítí kouř.

Do jejích úvah se vloží i Kazandra, která se tentokrát nerozpakuje oslovit přímo viníka celé této situace. Luykana. Ten… Chvíli mlčí, zřejmě přemýšlí, co odpovědět. Nebo sbírá odvahu?

„Byl to… Musel to být ten stejný… Lék,“ zlehka potřese hlavou, byť na způsobu, jakým řekne poslední slovo je něco… Jinak. Špatně. Zvedne hlavu a jeho pohled se střetne se zelenýma očima Kazandry. „Ano,“ povzdechne si na znamení kapitulace a oči zase přivře. „Viděl jsem… Mistr Dragowski věděl, kde to Kostadin schovává pro případ nouze,“ odpoví tiše.

Ela stojící u dveří toho z opačné strany příliš neslyší. Naopak se chodbou rozléhá to prázdné děsivé ticho značící… Nic. Zřejmě museli zraněnou ženu opravdu odnést – patrně ke dveřím na konci chodby, za kterými se skrýval jeden z průchodů do podzemí. Tato část domu vám byla zakázaná pod pohrůžkou těch nejpřísnějších trestů. No. Stejně to nezabránilo Isaiahovi v jeho občasných… Průzkumech. Většinou tedy neměl moc štěstí a ani se nedostal dál než do pár chodeb, prázdných místností a dle jeho slov i jedné velké… Haly. Prázdného děsivého sálu s vysokým klenutým stropem. Jednou narazil prý i na další schodiště vedoucí ještě níže… Ovšem tam se sám neodvážil.

Stejně jako si plavovláska ani nevšimne ničeho, co by odsud na první pohled mělo zmizet. Snad jen… Jedno ze šuplat komody je otevřené a zpřeházené. Na dřevěné desce zůstalo vyložené kožené zavinovací pouzdro, které v sobě při případném bližším prozkoumání skrývá další dva podlouhlé skleněné válce ukrývající v sobě… No, tohle musí být očividně práce Lukyana.

„Elo… Neudělaly jste nic špatného. Kostadin to pochopí. Nikdo vás nebude trestat,“ šeptne mladík směrem k Elzbietě. Navzdory tomu, jak mizerně mu musí být, jeho hlas je jistý a pevný, když to říká.

Najít několik velkých baňatých lahví s čistou vodou není problém. Dokonce by se zde našlo i několik věder na případné umytí rukou. Přeci jen čím déle tu sedíte, tak je ten pocit lepkavé krve zasychající na rukách o to nepříjemnější. Tahá to a… Páchne. Hutný těžký železitý odér krve vás tak pronásleduje, ať se posadíte či půjdete kamkoliv. Stejně jako ten pohled na rudý proud prýštící z ženina krku.

Čas… Plyne pomalu. Opravdu… Velmi pomalu. Kdo ví, jak dlouho tady vlastně budete čekat na to, co má přijít...