Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 | Zpátky na ošetřovně Zvedám pohled svých vyděšených očí ke Kostadinovi, který zrovna přišel do dveří. Ne, netváří se vyděšeně. Vlastně se netváří ani trochu přívětivě. Krk se mi nepříjemně sevře, když jeho tvář zatuhne do podoby ledové odměřené masky. TOHLE bude problém.
I přes knedlík v krku, ale i tak ze sebe vydoluji těch pár slov, kterými doplním Kazandřin popis situace. Určitě to nebude tak zlé. Lukyan říkal, že to pochopí a… A pak se rozezní okolím jeho křik. Trhnu sebou poplašeně, jako kdyby mi někdo prásknul bičem nad hlavou a oči se mi ještě víc rozšíří, až jsou z nich dvě velké modré tůňky. Tentokrát už ne šokem, ale… strachem. Takhle Kostadina neznám. Je to špatné. Hodně špatné. Sakra hodně špatné!
Rychle se nadechnu, jako kdybych chtěla něco dodat, ale to už zazní jeho další křiknutí. Ucuknu rukama, kterýma držím stále se zmítající tělo té ženy, jakmile zaslechnu ten povel. Ne, teď mě ani nenapadne o tom snad nějak pochybovat a nebo polemizovat. Až teď si všimnu, že jí něco teče z nosu. Něco, co krev připomíná možní jen vzdáleně. Co se to děje? Byl to snad nějaký jed? Popletl Lukyan ty ampulky? Zabili jsme ji?
Nepohnu se dost rychle. Ucítím, jak do mě Kostadin bez okolků strčí a já dopadnu se zasyknutím zase na zadek. Dnes už snad po sté. Jen rychle zamrkám, když vidím tu scénu před námi. Ras něco říká, ale nerozumím tomu. Je to pro mě neznámý jazyk. Jistě to bude nějaká nadávka. Něco o zatracených parchantech. Nedivila bych se tomu. Vlastně… já už se dnes nebudu ničemu divit!
Pokusím se zvednout, ale noha mi podjede. Kombinace zraněného kotníku a krve, která je tu všude kolem to zrovna neusnadňuje. Povede se mi to až na druhý pokus. Nic neříkám. Jen si vyměním jeden rychlý pohled s Kazandrou, než se rychle natáhnu pro Lukyana. „Pomoz mi.“ Šeptnu k ní spěšně, protože vím, že teď ho na nohy dostatečně rychle nepostavím. Až s Kazandřinou pomocí vytáhneme mladíka do stoje a zapřeme jej. I během toho poplašeně sleduji Kostadina, který… svazuje tu umírající ženu? A pak…
*křup*
Ozve se nepříjemné vlhké křupnutí, když jí praští hlavou několikrát o zem. Cuknu sebou. Je to jako kdyby se ji snažil zabít. Prostě tak. Přestávám chápat, co se tady děje. Srdce mám ale až v krku, zatímco se snažím dostat Lukyana do ošetřovny. Ještě párkrát se ohlédnu po Kostadinovi, jako kdybych chtěla něco říct… Už se nadechuji… A pak se mi před tváří zabouchnou dveře, aby se ozvalo jen výmluvné otočení klíče v zámku. Je to taková pěkná tečka nad naším dnešním příběhem… „Zatraceně! Dnešení den je prostě noční můra!“ Zajíknu se a vjedu si prsty volné ruky bezradně do vlasů, nedbajíc na to, že jsou na nich zbytky krve. Musím se uklidnit… Musím se uklidnit! Letí mi hlavou, zatímco stojím dál u dveří s těmi dvěma. Ještě zazní několik slov. Vypadá to, že tam někdo dorazil. Toho ale Kostadin okamžitě posílá pryč a pak tu dívku někam asi… nesou. Zaslechnu ještě, jak Kostadinův hlas slábne a jen dlouze vydechnu a konečně se rozhlédnu po našem okolí. Jsme na ošetřovně. Místě, kde jsem se za jiných okolností cítila v klidu a bezpečí. Jistě, prakticky pokaždé mě sem přivedla vlastní zranění, ale pobyt zde pak už byl oproti momentům před tím procházka růžovou zahradou. Ne, že by si Kostadin bral servítky, ale nikdy to zbytečně neprotahoval a když jeden nefňukal, bylo to brzy hotové a pak už se mohlo jen odpočívat.
„…Posaď se, Lukyane.“ Dostanu ze sebe nakonec tiše a pár kroky ho dovedeme společně k židli, kterou otočím tak, aby si na ni mohl rovnou sednout. Nějak se necítím na to, nechávat ho rovnou usednout na nějaký z Kostadinových stolů. Ne po tom, co se před chvílí stalo. Jakmile se Lukyan posadí, přejdu kulhavě ke dveřím, kde se zastavím, opřu se o stěnu vedle nich a zaposlouchám se. Jen krátce. Zda je situace na druhé straně skutečně tichá. Těch pár chvil využiji k tomu, abych se alespoň trochu uklidnila. Alespoň v rámci možností.
„Asi… Asi jsme popletli tu medicínu. Možná to byl jed a… Ne, vypadalo to stejně jako ráno. Dokonce se i léčila, ale před tím na to Volch takhle nereagoval. Možná to byla nějaká jiná receptura? Možná to nebylo úplně to stejné?“ Pokrčím rameny, zatímco se dál opírám o kamennou stěnu a podupávám nervózně špičkou boty. Ani moc nečekám na jejich odpověď. Spíš přemýšlím nahlas a potřebuji to napětí nějak dostat z těla. Je to ostatně vidět i na mých rychlých a roztěkaných pohybech. „Nevadí… nevadí. Neudělali jsme nic špatného. To určitě vysvětlíme a…“ Zavřu oči a dlouze si povzdechnu. Neudělali jsme nic špatného. To jsem si říkala ráno také. Stejně tak v koupelně s Volchem. A k čemu mi to bylo? „Občas se vyplatí dělat, že už nevnímáš. Pak jsou ty tresty kratší.“ Povzdechnu si ke Kazandře konverzačním tónem, ale do očí se jí nedívám. Ona byla vždy mezi těmi lepšími. Ne, že by se jí tresty vyhnuly, ale… Ale řekněme, že s těmi nejhoršími neměla tolik zkušeností. Třeba těmi za útěk.
„Hmm, no, nemáte třeba žízeň?“ Zeptám se trochu křečovitě. Já ji rozhodně nemám, ale oni nevypadají dobře. Nechci se k tomu vracet. Možná jen chvíli bez toho, aniž bych viděla tu umírající ženu v záchvatu na zemi a rozzlobeného Kostadina ve dveřích. „Myslím, že nakonec ten turnaj vyhraje Krisztián. Kontumačně.“ Ušklíbnu se hořce, zatímco se procházím po ošetřovně a zdánlivě mimoděk se rozhlížím. Kazandra říkala, že tu snad něco sebrala. Znám to tu poměrně dobře. Rozhodně na nic nesahám ani neprocházím dál do jiných místností, ale přesto… dívám se, jestli tu není něco vyloženě rozházené. Kostadin si na nepořádek zrovna nepotrpěl.
| ||
| |||
 |
HNED
„Co?“ vyburcují vaše hlasy jasně dávající najevo, že je něco špatně Lukyana k tomu, aby pootevře oči. Navzdory vážné situaci tak činí pomalu, příliš pomalu. Chvíli mu trvá, než se mu podaří zaostřit na služebnou, po jejímž krku šplhají k tváři černé zlověstně působící žilky. „Ne… Tedy… Ano, musel jsem… Musela být správná…“ zašeptá a působí v tu chvíli stejně vyděšeně a rozhozeně jako vy dvě. Ať se děje cokoliv… Nemělo by se to dít. Prostě ne.
Jenže to už se nad vámi ve dveřích tyčí silueta postavy patřící Kostadinovi. Slova se okamžitě chopí Kazandra ve snaze to všechno… Vysvětlit. Dá se to vůbec takhle snadno shrnout do pár slov? Rasovi přeběhne přes tváři stín, jak se z ní během krátké chvíle vytratí šok i veškeré známky po jakékoliv vřelosti. Nahradí je ta odtažitá studená vážnost, na kterou u něj nejste zase tolik zvyklé. Nadechne se, snad se i chystá pohnout, když Kazandru ještě rychle doplní Ela.
„COŽE?!“ jeho hlas se odrazí od stěn s rázností vojenské polnice. „CO JSTE UDĚLALI?!“
Pár kroky překoná vzdálenost mezi dveřmi a vaším nešťastným sousoším tří provinilců a jedné ženy v kaluži vlastní krve. To už se žena nekontrolovatelně třese a z nosu jí začne pomalu vytékat něco… Černého. Hutného. Připomíná to spíše mízu než krev. „Od ní! HNED!“ zavrčí a vlastně ani nestačíte zareagovat dost rychle, když vás obě od služebné, kterou se obě snažíte udržet v klidu na zemi, hrubě odstrčí. „Chan e latha a tha seo, ach trom laighe!“ procedí tentokrát už tiše skrze zaťaté zuby. „Dál, zatraceně! Vezměte ho!“ sekne po vás slovy i pohled, který výmluvně sklouzne k Lukyanovi, kterým tam jen ztuhle sedí a s očima rozevřenýma dokořán na to hledí.
Sám Kostadin rozhodně na nic nečeká. S trhnutím ženu přetočí na břicho. Připadá vám jako by její bledá kůže nabírala sivý… Šedivý odstín. Pořád se zmítá v nekontrolovatelný záškubech. Kostadin bez zaváhání sáhne po zkrvaveném šátku, co jí předtím Ela tiskla ke krvácející ráně, aby ženě svázal ruce za zády. Zabere mu to jen chvíli, očividně velice dobře ví, jak se tohle dělá. Možná až příliš dobře. Jenže tím neskončí. Ruka se mu v plete do vlasů neznámé, lehce ji nadzvedne – jako by nic nevážila a…
… vší silou jí obličejem praští o zem.
A pak ještě jednou.
Něco křupne. Nos? Lebka? Nevíte. Žena ochabne, i když při bližším pohledu je jasné, že ne úplně. Stále se drobně chvěje. Pořád…
„Všichni tři okamžitě zmizte do ošetřovny!“ štěkne po vás. Mohlo by se zdát, že je nahněvaný. Že po vás zlostně řve. Ale tohle je… Jiné. Ne… On… Je nervózní. Rychle se od ženy zvedne. „Padejte,“ zasykne. Je mu jedno, jestli vás tam bude muset dotáhnout, dostrkat nebo vám prostě jenom dýchat za krk, tak či tak se během té neskutečně krátké doby ocitnete v místnosti, kterou tak moc dobře znáte. Dveře za vámi prásknou a v zámku to zlověstně zarachtá, jak v něm Ras musel otočit klíčem.
A tak… Tak jste tam. Ošetřovna vypadá tak jako obvykle, velká prosvětlená místnost plná Kostadinova náčiní, regálů… Je zde několik velkých stolů, jeden určený ošetřování. Najde se zde dokonce i pár postelí, ve kterých každá z vás už nějaký čas také strávila. Ve vzduchu je cítit příjemný bylinná vůně protkaná tichým praskáním ohně v železném koši, co jste nikdy neviděly uhašený.
„… VYHOĎ HO OKAMŽITĚ VEN!“ slyšíte Kostadina křičet. Zvuk kroků. Další prásknutí dveří. Dovedl někoho snad Tian…? Můžete se jen domýšlet, co se děje v chodbě. A především… Proč. „… dolů… Musíme ji vzít dolů…“ Kostadinův hlas se dveřím vzdaluje. | ||
| |||
| Zdravotní komplikace "Cože? Pro koho pracuje? Jak se sem dostala? To ale..." Zaraženě sklopím pohled k dívce na zemi. Kazandřino vysvětlení se mi pranic nelíbí, ale čím déle mi to běží hlavou, tím více dává její verze smysl. Ta služebná, ta dívka, nebyla jedna z nás. Nebyla to ani jedna z běžného služebnictva, ale někdo z venku... Zvěd? Sabotér? Ale proč? Ne, nedělala jsem si iluze, že o výcviku, který zde probíhal se někde běžně mluvilo. Ostatně na to jsme tu byli až bedlivě střeženi a drženi na jednom místě. Snad jen s výjimkou Kazandry a Krisztiána, kteří měli více štěstí byli čas od času bráni i do světa tam venku. "Asi máš pravdu, Lukyane. Nemohli jsme dělat nic jiného. Pokud má informace, tak... No, tak se je od ní dozvědí." Kmitnu pohledem mezi světlovlasým mladíkem a dívkou ležící v krvi. Nezávidím jí ten osud, který ji čeká. Ani malinko. Ať už je to kdokoliv, zemřít tady na studené podlaze v kaluži vlastní krve by bylo ještě tím milosrdným koncem. "Dobře, deset minut. Aspoň si trochu oddechneme." Svezu se zase zpátky na zem a s rezignovaným povzdechem jen protočím oči, než si krvavé ruce nevybíravě otřu prostě do oblečení. Zas o tolik více škody už tím nenadělám. "Kostadin by se měl taky podívat na tebe. Nevypadáš... moc dobře." Ohlédnu se krátce po Lukyanovi, který začíná i přes to všechno vypadat, že je na tom skutečně zle. Podobně jako ráno a možná ještě hůř. Tyhle věci se umí pěkně nasčítat.  A pak ale nastane ticho. Nikomu není moc do řeči, tedy až na mě, ale... ale moc dobře si uvědomuji, že jsem tu s výběrem těch, kteří by to určitě neocenili. Kazandra a Lukyan... Ještě Eryn do toho, aby mě tu někdo probodával ledovým pohledem a bylo by to dokonalé. Hledím tedy spíše na tu dívku před námi. Vypadá... mladě. Tak obyčejně. Nikdy jsem ji tu neviděla, i když... Nakloním hlavu drobně na stranu a přimhouřím oči. "Hmm, nepřipomíná vám někoho?" Promluvím do ticha, zatímco si dívku přemýšlivě prohlížím a možná také díky tomu si toho všimnu. Toho jmeného, zprvu skoro neznatelného třesu, jenž se šíří od konečků prstů do celého těla. "Eee... Tohle si nepamatuji." Zatřesu hlavou zmateně. "Ne, tohle by se nemělo dít... Nedělo se to...!" Ale to už se tělo dívky pohne a já se přesunu rychle k dívce, která vypadá, jako kdyby dostávala nějaký záchvat. "Lukyane, vzal si tu správnou lahvičku?!" Střelím naléhavým pohledem po mladíkovi, který je nejspíš rád, že je rád, zatímco se pokusím dívce držet tělo a nohy, aby se ještě nezranila. Ironie. "Je to jen záchvat... Určitě to brzy... Co to sakra je?!" Vyhrknu, když uvidím, černé žíly vystupující zpod zakrvácené kůže. Blížící se kroky mne přinutí se otočit, zatímco se tělo dívky zmítá pod námi. Je to... Kostadin. Vidím našeho mistra, který stojí ve dveřích a... je v šoku. Kazandra se dá do překotného vysvětlování a já konečně slyším trochu ucelenější verzi příběhu té nešťastnice, které sem snad šla něco krást? Nemám moc, co k tomu doplnit. Ostatně jsem tu byla jen jako náhodný kolemjdoucí, který jen skončil vymáchaný v cizí krvi. Kazandra řekla vše. Snad jen... "Vypila to co ráno V... Mistr Dragowski. Je to jen pár minut. Rána se zacelila, ale..." Dodám informace, které snad budou v tuhle chvíli pro její ošetření relevantní, zatímco se snažíme držet i nadále dívku, které jsme zachránili život, aby možná zemřela jen o něco později a o dost bolestivěji. | ||
| |||
 | Jedna chyba za druhou To má pravdu. Na některé věci je lepší se neptat, a tak jenom kývnu. Hlavu si opřu o stěnu a přivřu oči. Srdce mi pořád tluče tak rychle… Deset minut není moc, ale musím se srovnat. Brzy se tu objeví mistr. Budeme – nebo spíše budu – to vysvětlit. Nutím se dýchat pomaleji. Klidněji. Přesvědčit hlavu, že nebezpečí pominulo a neděje se nic závažného. Posledních pár minut si urovnávám a skládám tak, aby dávaly smysl, ale také… se snažím přijít na způsob, jak to celé podat pokud možno co nejméně bolestivě. Co je vůbec zač? Dostala se sem nepozorována, vloupala se Rasovi do komnat, něco hledala, pravděpodobně věděla co, a ještě dokázala zaútočit tak rychle. Postoupila výcvik. Znala tajnou cestu tam i zpátky. Plánovala to. Pravděpodobně ne sama. To budí otázky, ale odpovědi zoufale chybí a mistrům budou také. Probohy. Znovu se na ni zadívám. Na tu mladou tvář posetou jizvičkami po nemoci, jenom o pár let starší než my sami. Oči má teď zavřené, ale živě se mi připomíná naléhavost z nich následovaná tím mrazivým odhodláním. Odhodláním zemřít. Prosila, naléhala, slibovala nám pomoc. Mohla jsem… Zatraceně. Skloním hlavu, jako bych si ji chtěla položit do dlaní. Na poslední chvíli, když už mi zakrvácené špičky třesoucích se prstů sklouznou po tvářích, se zarazím. Jsem od krve. Celá jsem od krve. Možná jsem ji nepodřezala jako svini schválně, ale dohnala jsem ji k tomu zoufalému aktu já. To kvůli mně… možná zemře… a to já si ponesu následky… Zatímco na ni hledím, v očích se mi střídá lítost a strach z reakce mistrů. Tohle je nepotěší. Tak či onak to bude bolet, ať už to podám jakkoliv. Ne, trestu se nevyhnu. Přinejmenším to však vypadá, že jsme jí život zachránili a budou jí moct položit myriádu otázek, na kterou já odpovědi neznám. Přinejmenším to… Možná má Ela pravdu. Možná to opravdu dopadne dobře. Tenhle její optimismus nesdílím, vlastně by mi nemohl být více cizí, ale teď se tomu pokouším ze všech sil věřit. Marně si snažím vzpomenout, kdy naposledy jsem něčemu takovému věřila. Už jako malá jsem se musela vyhýbat očím jenom čekajících na příležitost mě potrestat a tady to nebylo jiné. Ne, jenom tady ty oči měly jiný záměr než jenom ublížit. Zocelovaly nás. Snažily se z nás vytřískat to nejlepší. Nebo… Nebo jsem tomu aspoň věřila. Já ano. Kdyby tady neznámá padla na někoho jiného – namátkou na Elu –, možná by to dopadlo jinak. Neseděli bychom teď v krvi a nemodlili se, abychom toho pro ni udělali dost. Pohyb konečků prstů zaznamenám, ale napřed mu nepřikládám váhu. To, až když třas zesílí a začne se šířit tělem, se prudce pohnu vpřed a položím ji dlaně na ramena, aby si neublížila. Co… Co se děje? Černé žilky rychle šplhají po krku a já zoufalým pohledem vzhlédnu k těm dvěma vedle. „Má se tohle… Má se tohle dít?“ vypálím otázku na Lukyana, který… který vypadal, že ví, co dělá. Ale věděl to doopravdy? Už zase nad ženou klečím, skláním se k ní a pevně ji držím za ramena. Z chodby se konečně ozvou kroky. Konečně bude po všem, konečně… se ve dveřích objeví felčar a… zarazí se. Takhle jsem ho nikdy neviděla. Rozhozeného. Možná dokonce v šoku. S obrázkem, který našel za dveřmi, je zcela očividně něco v nepořádku. Žaludek se mi sevře vědomím, že to… asi nebude jenom všechna ta krev, ale… pokazili jsme to… „Zemřela by,“ vyhrknu. Všechno to, co jsem si pečlivě plánovala, teď letí z okna. Není na to čas. Není dokonce ani čas nad tím přemýšlet, skládat pečlivě slova a vykreslit celou situaci do detailů. Někdy později snad. „Nepatří sem. Hrabala se vám ve věcech za těmi dveřmi,“ pohodím hlavou, aniž bych pouštěla cukající se tělo. „Měla nůž, pokusila se zranit Krisztiána. Zadržela jsem ji, ale pohnula se mi pod ostřím. Chtěla zemřít. A pak se to dělo už moc rychle. Krisztián šel pro pomoc, ale krvácela moc rychle. Mysleli jsme, že jí to pomůže. Můžete… Můžete pro ni něco dělat? Mistře?“ | ||
| |||
|
Zázrak?
„Ano… To bych asi měl,“ vydechne ztěžka Lukyan než skutečně dosedne s námahou na zem a opře se zády o zeď za sebou. S dlouhým výdechem se po ní sesune ještě kousek dolů a přivře oči. Jeho víčka působí takřka průsvitně, protkaná zelenomodrými žilkami, které mu zároveň vystupují i kolem očí. Působí… Vyčerpaně a něco vám říká, že sám se z té země už asi nezvedne. Stejně… Stejně jako ráno. Jako by se dnešní den točil v bludných kruzích a vy jste se ocitly zase na začátku. Nad bezvládným tělem a s vyřízeným Lukyanem.
Rána na krku ženy se během chvíle takřka zatáhne – nebo aspoň dost na to, aby přestala krvácet. Je to… Tak zvláštní, vidět to, jak se to doopravdy děje. Najednou už není tak k neuvěření, že Volch byl tak krátce po svém úrazu zpátky na nohách a dokázal se chovat jako by se vůbec nic z toho nestalo. Ovšem stejně jako Volch i žena leží bezvládně na zemi. Možná jen spí, možná je v bezvědomí nebo… Může také vnímat? Jako Volch na těch schodech?
„Na některé věci je lepší se neptat, Kaz,“ zachraptí mladík v odpověď na Kazandřinu zdánlivě nevinnou otázkou. Co v tom je? Ani jedna z vás nemá tušení, ale jen při vzpomínce na tu zvláštní tekutinu převalující se za sklem cítíte zvláštní chvění. Mrazení. Nikdy jste neslyšeli o kapalině, co by se takhle chovala. Co by takhle fungovala. Kdyby ano… Museli byste o tom přeci někdy slyšet, ne? O zázračném léku, za který by lidé zajisté platili zlatem. „… radost z toho mít nebude, ale jestli… Jestli to někdo pochopí, tak on,“ dodá tím tichým mdlým hlasem, aniž by pootevřel oči, když Ela zmíní prázdný flakonek, který zůstal ležet na zemi vedle těla služebné.
Vzduchem se nese ten těžký železitý odér čerstvé krve a váš tichý rozhovor. Čím déle se Kazandra dívá na tvář neznámé, tím více si je jistá, že se nezmýlila. Skutečně ji zde nikdy neviděla. Všimla by si jí, tuhle tvář by si zapamatovala, i kdyby ji snad jen někde párkrát zahlédla. Zdá se, že mladá žena bude opravdu jen o pár let starší než vy. Snad dvacet zim? Více ne. Zblízka je i přes krev patrné, že v musela v dětství prodělat ošklivou nemoc, která zanechala na její tváři bezpočet malých jizviček, které nebyly sice patrné na první pohled zdálky, ovšem zblízka už to moc pěkný pohled nebyl. Z hlavy se jí během vašeho zápasu svezl čepec, co služebné obvykle nosily a odhalil světlé blond vlasy. Světlejší, než měla Ela a zároveň stále více tmavší a žlutější, než byl nynější odstín těch Eryn. Svým způsobem… Něco… V její tváři… Vám ji trochu připomínalo.
Ani Ela ji nepoznává, ačkoliv ruku do ohně by za to asi nedala. Navíc… Mohl to být klidně někdo nový. Občas se tady zkrátka nová tvář objevila, služebnictvo se zde sice zrovna nestřídalo, ovšem za ty roky se tu už pár lidí přeci jen otočilo.
„Máme tak deset minut, než začne přicházet k vědomí, ale ani potom hned na nohy nevyskočí,“ zamumlá Lukyan, který vám už více do rozhovoru nevstupuje. Prostě tam jen sedí se zavřenýma očima… A odpočívá.
Nevšimne si tak na rozdíl od vás toho, že se žena najednou… Začneš třást. Nejprve jí jemně – sotva znatelně – začnou cukat prsty. Oči za zavřenými víčky se pohybují. A ten třas jako by stoupal rukou nahoru a pomalu se vkrádal do každého jednoho svalu… Kůže na krku se bolestně napne a dívce se hrdlo náhle tak stáhne až jí to vyrazí zpoza rtů bolestný sípavý výdech. A vaše oči spatří to, co dosud muselo skrývalo oblečení a vrstva krve všude kolem.
Černé tenké žilky šplhající se nahoru přes krk až ke tváři.
A třas neustává.
Z chodby se ozvou blížící se kroky. Ten někdo… Rozhodně neběží. Nepospíchá. Natáhne krok až v okamžiku, kdy zřejmě spatří dveře otevřené dokořán a za nimi ten zlomek spoustě, co díky vám na chodbě číhá. Ve dveřích se objeví silueta Rasa. Překročí práh a pohled modrých očí vás všechny v mžiku přelétne. A Kostadin se zarazí uprostřed pohybu a zůstane tam stát.
Snad vůbec poprvé máte tu možnost vidět jej… V šoku. Rozhozeného tím, co vidí. | ||
| |||
| Hranice mezi rozumem a šílenstvím Dopadne to… dobře? Jsou to zvláštní slova. Cizí. Obzvláště tady a teď, ale k Ele tak nějak patří. Až teď se mi na ni pořádně zaostřím. Nenapadá mě, co bych na to mohla říct, a tak nic neříkám, jenom… jenom po chvíli kývnu, než hlavu zase skloním. K rukám ženy a krvi rozlívající se z rány na krku. K tomu debaklu kolem.
„Cože?“ zakloním hlavu k Lukyanovi, který v ruce drží… falkonek podobný tomu, který ze své brašny vytáhl Ras ráno. „Nebude to… Dobře.“ I teď mi to trvá, ale přeci jenom zareaguji už rychleji. Začíná mi docházet, co se vlastně děje. Myšlenky už se tak příjemně nezadrhávají a pomalu se probojovávám z mlhy ven. Zápěstí ženy přidržím jenom jednou rukou, stejně už se není schopna pořádně pohnout. Umírá, vím to. Ztratila příliš krve a to, co Lukyan našel, může být její jediná naděje. Zakrvácenými prsty jí sklouznu po bradě. Pohnu jí čelistí tak, aby otevřela ústa. Ten stín… Ráno jsem si ho nevšimla, ale to mě Rasův příkaz otočil na patě a vyslal pro dvojčata. Co v tom vlastně je? Na tom asi… Asi na tom nezáleží, hlavně když to pomůže. Jako předtím. Uposlechnu i potom. Znovu popadnu ruce ženy pevněji a dosednu na ni tak, aby se nemohla zmítat. Činím tam bezmyšlenkovitě, ve skutečnosti nečekám, že by nám byla schopna dělat problémy. O to víc mě překvapí, když sebou škubne. Vzepne se tak prudce, že mě ze sebe málem shodí. Předkloním se a opřu se do ni plnou váhu, aby – abychom jí vůbec udrželi. Není to lehké. Dokonce ani po tom všem to není lehké. A pak… je najednou po všem. Ela se svalí na bok, Lukyan se snad posadí. Jenom já ještě dřepím nad ženou a pevně ji tisknu k podlaze, jako by mi to ani nedocházelo. Je… Je živá? Zmateně nakrčím obočí. Krvácení ustane. Rána se začne hojit před očima. Jako… Jako by to bylo kouzlo. „Co v tom bylo?“ vydechnu. Pustím ji. Konečně si uvědomím, že můžu. Napřímím se, očima kmitnu ke dveřím, kterými pořád nikdo nepřichází, a pak se i já svezu do strany. Zády se opřu o stěnu a kolena si přitáhnu k tělu. Sedím tak Ele naproti. A mezi námi i nadále leží… žena v kaluži krve, polomrtvá, ale možná má ještě naději. Nad otázkou, která zákonitě následuje, zaváhám. Měla bych si honem připravit odpovědi, protože to budu muset během chvíle přeříkat mistrovi a… dát si zatraceně záležet, aby nevyznělo, že jsem pochybila. I když jsem pochybila. Možná bych to měla přiznat? Nevím. Ruce se mi třesou a k typickému klidu mám pořád daleko. Jenom doufám… Přesně, kývnu bezděčně na slova Ely. Doufám, že přivede Rasa. Nebo Sivaka. Nikoho jiného bych teď nemusela zvládnout, ale dost pochybuji, že budu mít takové štěstí. „Ne,“ promluvím tiše, když Ela řekne, že se ta holka zbláznila. „Ne… Byl to poslední tah, který jí zbýval. To nejrozumnější, co mohla udělat. Pokud zemře, zemře s ní i tajemství, jak se sem dostala. Pro koho pracuje. A co tu vlastně dělala. Pokud zemře…“ Zavřu na okamžik oči. „Budou naštvaní,“ zašeptám do tmy. | ||
| |||
| Dobře Tak nějak se nám nakonec podaří zmítající se dívku znehybnit. Není to dokonalé, ale jistě nám to přidá cenné vteřiny k dobru. Prsty držím dál v krvácející ráně a hypnotizuji dveře, které se jistě musí každou chvíli otevřít. Každou chvíli. Kde je zatraceně ten Krisztián?! Letí mi hlavou spíše zoufale než naštvaně. Je mi jasné, že se nikde na chodbě nezapovídal s dvojčaty a dělá, co může, ale stejně… Nestačí to. Uvědomím si, když zaznamenám, že dívka pod námi začíná ochabovat a její puls, který cítím doslova na vlastní kůži, začíná zpomalovat. Skláním se nad ní a sleduji ji. Znám ji vůbec?
„Já vím.“ Otočím se krátce na Kazandru. Můj hlas je tichý. Možná únavou, možná tím, že prostě nechci, aby nás někdo slyšel, ačkoliv… na svědky tu vlastně netrpělivě čekáme.
„Neboj se. Dopadne to dobře.“
๑ ๑ ๑
Hmmm, modrý se žlutou květinou, či snad ten červený s bílými lístečky? A nebo snad tenhle tyrkysový? Prstem jsem prohrabovala obsah malé dřevěné krabičky, ze které se ozývalo tiché cinkání skla, jak jsem rozhrnovala duhové blyštivé korálky a vybírala si nejvhodnější, který navleču na kožený pásek. Moje malá krabička pokladů a mé drobné malé radosti zde, které pocházely ze světa tam venku. Za zdmi, za kterými jsem už byla dlouhé roky držená. Připomínky toho, že tam venku je stále něco dalšího. Svět, který se nezastavil, i když se můj život zde smrsknul na neustále opakující se denní rutinu, tréninky, povinnosti a přísná pravidla, která… která byla tak úmorná.
„Modrý?... Ano, modrý.“ Pousmála jsem se spokojeně, když jsem si konečně vybrala jeden z korálků a navlékla ho na koženku k ostatním. Tyhle drobné ruční práce jsem měla ráda. Zručnost mi nechyběla, což o to, ale raději jsem navlékala korálky nebo splétala copy, než uvazovala složité uzly na lezeckých smyčkách, ke značné nelibosti mistrů nutno podotknout. Velmi záhy po svém příjezdu sem jsem zjistila, že je lepší nevyčnívat z davu. Zapadnout mezi ten šedý průměr, po kterém se nic zvláštního nechce a vlastně se od něj ani nic speciálního neočekává. Na co se snažit, když jedinou odměnou za dobrý výkon nám tu bylo akorát přísnější hodnocení příště a posunutí laťky opět o něco výše. A tak stále dokola a dokola. Dokud se o ni někdo nezláme nohy. Eryn s tou její snahou by jistě mohla vyprávět.
Tiše jsem si broukala a užívala volné chvíle v soukromí svého pokoje. Bylo léto. Slunce venku pražilo dlouho do noci a tyto dny byly jedny z mála v roce, kdy se i jindy studené zdi sídla příjemně vyhřály. Opět jsem se prohrábla v korálcích a vytáhla jeden menší fialový, abych jej navlékla . Ještě pak udělat zakončení a…
*ťuk, ťuk*
Ozvalo se zaklepání ode dveří. Jen jsem se otočila od stolku se zrcadlem, u kterého jsem seděla a drobně povytáhla obočí. Kdo to může být? Někdo z mistrů? Ne, za mnou nikdo z nich nechodí. Není k tomu důvod. Třeba je to… Natáhla jsem se pro lehkou košili, kterou jsem měla pohozenou vedle a spěšně si ji oblékla. Vzala jsem za kliku a…
„Kirile?“ Povytáhla jsem světlé obočí, když jsem za nimi uviděla černovlasého mladíka, ale překvapený výraz mi vydržel jen chvíli, než se mi rty roztáhly do potěšeného úsměvu. Kromě toho, že to byl jeden z nás, jeden z učedníků, byl to také můj přítel. Nejlepší přítel, kterého jsem zde v sídle měla.
„Elo, máš chvil…“ Nestačil ani domluvit, než jsem ho vtáhla k sobě do pokoje. Vykoukla jsem jen krátce na chodbu, abych se rozhlédla, že je vzduch čistý a zabouchla za ním dveře.
„Nemám, ale pro tebe si ji klidně udělám.“ Ušklíbla jsem se, než jsem přešla zpátky a usadila se ke stolku se zrcadlem, kde jsem měla rozdělanou práci. „Asi to bude něco důležitého, že to nepočkalo na jindy. Tak co? Máš nějaké nové drby o princovi? Nebo snad zaručený způsob, jak porazit v souboji Eryn? Prý se docela vyplatí opisovat od Kazandry. Teda, když tě nechá.“ Usmála jsem se na něj šibalsky, ale… věděla jsem, že kvůli tomu tady není. Neriskoval by problém s mistry, jen kvůli malichernostem.
„Ne, to ne. I když nějaké rady, jak zabránit tomu, aby se mnou Eryn příště vytřela podlahu bych uvítal. Ten loket mě stále bolí.“ Oplatil mi veselý úsměv, ale po chvíli se jeho tvář zase stáhla soustředěním a… nervozitou. „Elo… Elo, je tu něco, co ti musím říct.“ Došel pár kroky až ke mně a já k němu vzhlédla. „Hmm, nevím, jestli se mi to bude líbit…“ Zamručela jsem a nakrčila drobně čelo.
„Heh, jen počkej, až ti to řeknu. Myslím, že bude. A nejenom to. Tohle je velké!“ Z Kirilova hlasu nadšení a zápal doslova odkapávaly. Něco se mi v koutku duše na tom nezdálo, ale jeho nálady byly nakažlivé. Vždycky to na mě zabralo a já se tomu ani nebránila. Prostě jsem se nechala strhnout proudem. Odložila jsem skoro dokončený náramek zase na stolek a složila ruce na nohou.
„Tak povídej. Zní to minimálně jako kdyby mistři chystali výroční oslavy a všichni jsme měli tančit a veselit se. Což zní na jednu stranu i dost děsivě.“ Poposednu si a nakloním lehce hlavu.
„Ne, to opravdu ne, ale… Ale mám něco, co se ti bude líbit. Je to sázka na jistotu. Nemusíš se bát. Může to dopadnout jen dobře. Poslouchej…“ Ztlumil Kiril hlas a já se k němu naklonila a poslouchala…
๑ ๑ ๑
Ruce mě začínaly bolet a dech dívky pode mnou byl stále přerývavější a s delšími odmlkami. Jak dlouho to bude trvat, než se prostě jednou nenadechne? „Kde sakra jsou?“ Zavrčím frustrovaně a dovolím si se jen maličko pohnout, abych trochu ulevila zraněné noze, které tahle strnulá poloha příliš nesvědčí.
Konečně se ozvou kroky, ale není to mistr. Přesto aspoň Lukyan… „Tak co? Máš něco? Myslím, že nemáme moc času.“ Zeptám se ho okamžitě, zatímco se nadále hrbím nad umírajícím tělem. A ukáže se, že něco má. Ano, má. Něco, co jsem viděla dnes ráno. Oči se mi rozšíří pochopením. Vím, co bude následovat a také mě zaráží, že Lukyna ví, co to je. Tehdy u Volcha to nemohl vidět. Nebyl tam.
„Mám se vůbec ptát?“ Kmitnu pohledem k Lukyanovi a položím spíše řečnickou otázku. Na odpovědi teď ale není čas. Vím, co bude následovat. „Vím, vím.“ Pokývám hlavou, jako kdyby mi neříkal nic nového. A také, že neříká. Volcha jsem musela také pevně držet, když to vypil a začalo to cosi dělat s jeho tělem… To už ale Lukyan nekompromisně vpraví obsah skleněné lahvičky ženě po úst a já se nemůžu zbavit představy, že takhle nějak by to vypadalo dnes na nádvoří, kdybych před Volchem odmítla vypít tu Kostadinovu medicínu. Žena se snaží odporovat, ale nemá nejmenší šanci. Tomu… rozumím.
Přidržíme ji, když se tělo propne, podobně jako ráno, a pak… pak se přestane hýbat. Najednou ale ucítím pohyb zevnitř rány, ve které stále držím prsty. Je to jako kdyby měla pod kůží červy. Ucuknu poplašeně, když mi dojde, co se to děje. To tělo… se léčí. Dorůstá a srůstá. Jen tak. Přímo před očima.
Svalím se na bok. Ani se nesnažím zvedat, protože mě chytne chvilková křeč do nohy, která byla příliš dlouho v jedné strnulé poloze. „Tak.. tohle bylo těsné.“ Vydechnu a shrnu si stále mokré vlasy zase z tváře, na níž zůstanou jen krvavé šmouhy po prstech, které o ni zavadily. Jsem od krve. Samozřejmě, že jsem zase celá od krve. Jako kdyby to ráno nestačilo, tak teď je to ještě horší. Ruce, tvář, oblečení… Zcela iracionálně mě napadne, že teď skutečně nechci na chodbě potkat Volcha, protože by mě zase poslal, ať se jdu umýt.
„Co… Co se tady stalo?“ Otočím se na Kazandru, než sklouznu pohledem k Lukyanovi, který vypadá, ještě hůř než před tím, a to je co říct. Zatnu zuby a postavím se. | ||
| |||
|
Bludný kruh
Zůstanete samy na chodbě s krvácející ženou, která chce zemřít. Je až ironické, že stejně příšerně a s krví na rukou dnešní den začal, tak i pokračuje. Nejdříve ráno s Volchem, pak ten podivný turnaj a nakonec tohle. A ve středu toho všeho… Jste opět vy dvě. Elzbiete obzvláště. Ovšem není čas na přemýšlení ani rozjímání nad tou zákeřnou nevděčnou děvkou, které mnozí říkají poeticky osud. Ne, teď jde o život. Doslova.
Žena se brání opravdu srdnatě, nebýt v takové nevýhodné pozici, mohlo by to být opravdu nepříjemné. Přesto se vám ji za cenu pár bolestivých škrábanců podaří chytit ji za ruce. Znehybnit ji dost na to, aby… Aby jí Ela mohla vrazit do ošklivě krvácející rány prsty a zastavit krvácení – nebo ho aspoň zpomalit dost na to, aby vám tady neznámá nevykrvácela jako podříznuté podsvinče. Je na to skoro až surreální pohled, jak se Eliny prsty zanoří do rány. Vlhce to mlaskne a ženě zpoza rtů uteče bolestné zanaříkání. Ve tváři je tak… Bledá. A navzdory všemu tomu cukání a protivení se Kazandra cítí, jak ta žena zvolna… Ochabuje. Dost dlouho na to, aby její pleť nabrala nezdravý odstín a celé tělo nakonec zmalátnělo.
A tak tam obě dvě klečíte nad bezejmennou služebnou s cizí tváří, která vám pomalu, ale jistě umírá v náruči a kolem vás se rozlévá krev. Už jen leží, mělce oddechuje. A po Kostadinovi ani jiném mistrovi, který by vás z této situace osvobodil ani stopy. Vteřiny se protahují v minuty, a i na vás dopadá vyčerpání z náročného dopoledne. Bez Kostadinova dryjáku byste si pravděpodobně o takovém výkonu mohly jen nechat zdát, přesto…
… jak dlouho to takhle vydržíte?
Elu pálí ruce, únava jí tvrdne ošklivě ve svalech, zatímco Kaz stékají po rukách a snad i tváři tenké čůrky krve ze škrábanců, které jsou nepříjemně hluboké a bolestivě v nich tepe. Nevíte, jak dlouho tam takhle klečíte, než se konečně ozve zvuk těžkých kroků. Ovšem není to Kostadin, ale Lukyan, který rychle vyjde z ošetřovny. Na okamžik se zastaví a zasykne. Není to pěkný pohled. Ani trochu pěkný pohled.
„Dobře. Dobře… Kaz, budu potřebovat pomoc. Tohle ji musíme přinutit vypít a polknout,“ ozve se jeho tichý leč rozhodný hlas. V ruce má podlouhlý flakonek… Který obě okamžitě poznáváte. Přelévá se v něm hutná lesknoucí se kapalina připomínající tekutý stín měnící při každém pohybu skupenství. Nemáte tušení, odkud to Lukyan na ošetřovně vytáhl. Ani jak věděl, kde to hledat. A jak… Ví, k čemu to použít.
Nezáleží na tom.
Nebo snad ano?
Tak či tak ať už za pomoci Kazandry nebo bez ní – Lukyan odzátkuje flakon a vlije jeho obsah do úst ženy, aby jí následně sevřel čelist a ona to nemohla vyplivnout. Činí tak… Až se znepokojivým gryfem značícím, že tohle nebude dělat poprvé. A to dokonce i přes své zranění. „Teď ji držte. Pevně… Opravdu pevně,“ Lukyan ztěžka polkne. Čelo má orosené ledovým potem a kruhy pod jeho očima nabírají té temně fialové barvy takřka ze vteřiny na vteřinu. A má pravdu. Musíte ji držet, všichni tři.
Žena sebou divoce škubne. Chvíli zápasí s tím, jak se snaží vyplivnout to, co jí Lukyan nalil do krku, ale nakonec musí polknout. Skoro to zní jako by u toho tlumeně křičela.
A pak… S dalším záškubem náhle celá zcepení.
A Ela ucítí, jak se rána pod jejími prsty začne kroutit a cukat jako by byla živá, jak se… Tepna začne zacelovat a rána se pomalu stahovat… | ||
| |||
| Zpověď „Ne…“ přejde mi přes rty takřka nehlasně, když se žena začne bránit. Přestaň. No tak, přestaň, ty náno hloupá. Zemřeš, pokud mě nenecháš ti… pomoct… ale to ona chce. Raději tady zemře, než aby se dostala do rukou mistrům. Jedna má část se jí nediví, ovšem tu druhou zalije mrazivé vědomí, že se tohle čeká i od nás. Věrnost. Tohle… Odhodlání ukončit to dříve, než bychom cokoliv prozradili. Jeden život oproti Společenství je nicotný. Nedůležitý. Ani jí se v očích neleskne strach, nebojí se jich, kdepak, bojí se… o někoho jiného… I když se po mě žena ohání tak, že mi paže rudnou a nehty na nich zanechávají lesknoucí se škrábance, držím ruce na místě. Krev mi protéká mezi prsty. Je jí tolik. Vyděšeně na ni hledím. Vlastně vím, že… to, co dělám, stačí, ale… nevím, co jiného bych měla… a přece… přece ji nenechám zemřít. Nemůžu ji tady nechat zemřít. Snesl by se mi na hlavu hněv mistrů. Neměla jsem to dopustit. Měla jsem – předvídat, že se o něco takového pokusí. Měla jsem jí v tom zabránit. Mohla jsem, to je na tom to nejhorší. Držela jsem ji v šachu. Až do posledního okamžiku jsem udělala všechno správně. Neutekla by, i kdybych jí pod krkem nedržela dýku. Neutekla by… Neudržela jsem si kontrolu nad situací. Nechala jsem se rozptýlit Tianem, blížícími se kroky a naivní představou, že je po všem. Byla to chyba. Moje chyba. A chyby se trestají. To však není jediný důvod. Ne, nechci… já… nechci, aby zemřela. Jeden ze stínů dosedne vedle mě. Kdo… Záblesk světlých vlasů mě přiměje pootočit hlavu. Jistě, Ela. To její hlas jsem předtím slyšela a teď – teď na mě doléhá také. Něco… Něco po mě chce, ale význam jejích slov zoufale zaniká v hlasitému tlukotu srdce a rudé barvě rozlévající se všude kolem. Nechápavým pohledem sklouznu od její tváře k rukách, které drží. Které drží tak, abych je mohla převzít. Ruce. „Dobře,“ kývnu honem, sotva ta spousta nesourodých a zdánlivě nedůležitých vjemů zapadne na svá místa. Rozumím. „Teď.“
S tím jediným slovem zakrvavené dlaně zvednu a vystřelím jimi po zápěstí ženy. Prsty mi sklouznou po její kůži tak prudce, až se leknu, že ji nestačím chytit včas, ale to už stisknu a nevybíravě jí ruce strhnu stranou, aby Ele nepřekážely. Něco… Něco dělá. Má šátek. Jistě. To je… dobrý nápad. Reaguje rychle. Dokonce to vypadá, že ví co dělá. Předtím během Turnaje mě také překvapila. Nerozumím, proč by… to všechno skrývala, kdyby se jenom trochu snažila, mistři by… ale to je teď tak vzdálená myšlenka, že ji nedotáhnu do konce. Kde je Tian? Že by mě přeci jenom poslechl…? To je dobře. Čím dříve tady bude mistr, tím lépe. Teď, když pohnu hlavou, dokonce zachytím letmý pohled Elzbiety. Nic neříká. Také bych měla mlčet, ale… bezradně a vlastně i maličko váhavě pootevřu ústa, jako bych se potřebovala obhájit. A potřebuji? Ne. Ne, je to hloupý nápad, vím to, jenomže je to pořád tak čerstvé a… tohle jsem opravdu… „Pohnula… Pohnula se příliš rychle,“ dostanu ze sebe polohlasem, aniž bych slova tentokrát zvažovala, nebo vlastně věděla, co říkám. „Nečekala jsem to. Měla jsem to… Zatraceně. Zatraceně…“ Znovu k ní sklouznu pohledem. Pokud zemře… Neměla zemřít. To nebylo v plánu. | ||
| |||
| Krev na rukou Jsou to až dveře vedoucí do Kostadinova křídla, které zastaví můj monolog. Je pravda, že jsem poslední metry zvládala spíše v těsném Lukyanově závěsu, protože mladík zvládl nečekaně přidat do kroku a můj kotník na takové tempo nebyl uzpůsobený. To jsem až tak děsná společnost, že tak pospíchá? Ne, nejspíš půjde o Eryn. U něj jde vždy o Eryn. A teď k tomu má i oprávněný důvod. Skoro jako kdybych zase slyšela to šplouchnutí vody, které se prodralo i skrz dřevěné dveře koupelny. Tuhle část už mu ale neříkám. Ne, že bych to nestihla, ale někdy je lepší nezabíhat do zbytečných detailů, se kterými jeden stejně nic neudělá a může se jimi jen leda bezcílně trápit.
Zpoza dveří se však ozvou hlasy, které Lukyana zastaví a díky tomu, ho doženu. Zaváhá. Já však ne. Však je to jen Kazandra s Krisztiánem. Opřu se do křídla dveří a zarazím se podobně jako Lukyan, jen o kousek dál. Vyhrknu své otázky, když v tom se pohne i služebná a ostří nože protne bledou kůži. Ne tohle nebyl neopatrný pohyb, tohle bylo… cílené. Kazandra nestihne dýku stáhnout včas natolik, aby nenapáchala větší škody. Z rány se vyvalí krev a já… já se pohnu k té dvojici.
„Pomoc.“ Zní Kazandřin tichý hlas, zatímco dýka zazvoní o podlahu vedle ní.
Je to jako ráno. Tělo ležící v krvi. Tentokrát to ale není mistr. Jen služebná, ačkoliv… Ne, tohle je teď vedlejší. Všechny úvahy jsou teď vedlejší. Je to právě Lukyan, který promluví jako další. Padne rozkaz pro Krisztiána a přede mnou se objeví šátek, který měl před tím uvázaný kolem krku. Rychle se ho chopím a rozhodně kývnu. „Dobře, zkus něco najít.“ Pronesu směrem k Lukyanovi, než dopadnu na kolena vedle Kazandry a zmítající se služebné. Lukyan to tu zná. Dost možná lépe než já. Určitě to zvládne. Na mě je teď jen… zopakovat to co ráno. Už v tom začínám mít praxi. Stisknu silněji zmuchlaný šátek a rychle přelétnu očima přes Kazandru a zmítající se dívku pod ní.
Musíme jí znehybnit. Jinak to nepůjde. Chytnu jí ruce a přitáhnu je ke Kazandře, aby je mohla přidržet u těla a znesnadnit to její mrskání. Služebná vypadá vyděšeně. Podovně jako Kazandra. Kdo by také nebyl. Ale v tuhle chvíli vytlačím myšlenky na to, kdo to je a nebo proč se tohle celé stalo. Není to teď důležité. „Ruce!“ Syknu na Kazandru, když se mi podaří chytit zápěstí dívky ležící pod Kazandrou a přitáhnout je tak, aby je mohla Kaz také lépe chytit.
„Pusť ten krk. Rychle.“ Všechno se to odehrává příliš rychle na to, aby bylo místo na kouzelná slůvka jako prosím. Vidím, že dýka zajela do krku na jedné ze stran. Ne nebyl to řez, který by jím projel od ucha k uchu a protnul tak cévy na obou stranách. To znamená, že…Máme ještě šanci. Chytnu jí hlavu, abych ji otočila na stranu tak, že je odhalená pořezaná část krku a pak jí na hlavu prostě nevybíravě kleknu kolenem, abych ji zafixovala na místě. Tak.. prostě jako… ráno. Prostě jako… kdyby to byl trénink. Srdce mi buší, když přiložím šátek na krvácející ránu. Krev se začne okamžitě vsakovat do látky a já cítím, jak je horká. Stejně jako u mistra. Je to zvláštní pocit.
Toto zranění ale není podobné tomu Volchovu. Krvácí to mnohem více, a i když krvácení zpomalilo, krev se stále rozlévá kolem. Musíme ji zastavit, ale… jak? Polknu a přimhouřím soustředěně oči. Ještě více zatlačím na ránu, aby se většina krve vsákla do látky, kterou pak nadzvednu a prohlédnu si ránu. Tady! Všimnu si mezi rozříznutým masem, kde je to místo odkud se jako první vyvalí další krev. Ještě jednou ji rychle otřu, než do rány pod hadr prostě vrazím ruku. Ukazováčkem a prostředníčkem se pokusím proříznutou velkou cévu prostě ucpat. Vyvinout tlak jen na to nejdůležitější místo, které v tuhle chvíli rozhoduje mezi životem a smrtí té nebožačky a zároveň ji nezadusit. Klouže to. Je to nepříjemné, ale… nutné. Konečně se mi podaří nahmátnout ten kus měkké tkáně, na který zatlačím a přikryji pak svou ruku v ráně už notně zmáčeným šátkem, jenž ale snad ještě zvládne vsáknout zbytky okolního krvácení. Koleno stále opřené o její hlavu a ruce na jejím krku zůstanu v této pozici, dokud to bude nutné. Snad to zabere. Snad ji zachráníme. Snad někdo brzy přijde. Kdokoliv.
Až teď si uvědomuji, že klečím v malé loužičce krve a všude kolem je cítit ten nezaměnitelný železitý odér. Kolikrát dnes budu mít ještě ruce od krve? Letí mi naprosto nesmyslná myšlenka hlavou, zatímco zůstávám soustředěná na to, abych udržela prsty tam, kde mají být. Jen párkrát kmitnu pohledem ke Kazandře, která je kousek ode mne, ale nic neříkám. Alespoň ne zatím. Mé soustředění si totiž zabírá někdo jiný a srdce mi běží jako o závod. Můj pohled se stáčí až příliš často ke dveřím, kterými prostě musí přijít nějaká záchrana. Určitě… každým… okamžikem!
Dnes je skutečně šílený den.
| ||
