Andor.cz - Dračí doupě online

Trochu to působí, že Lukyanovi při rozhovoru s Elou o tom, co se stalo na nádvoří vyprchají z tváře i ty poslední zbytky barvy o kterých by Elzbieta řekla, že je tam snad ani neměl. Přesto je opak pravdou. Neodpoví. Jen mlčí a v těch správných chvíli kývne hlavou, zatímco tvář mu brázdí ten napjatý a zároveň lehce nepřítomný výraz, jak je ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Přesto… Přesto Ele přijde, že navzdory svému stavu mladík po jejím po boku natáhne krok.

Zbytek cesty probíhá ve jménu toho spíše jednostranného rozhovoru. Lukyan ani obvykle nebývá zrovna hovorný společník, ani dnešní den není výjimkou. Ovšem pořád je lepší mluvit než se ponořit do toho nepříjemného ticha, kde společnost dělají jen vlastní myšlenky.

Lukyan se prve zastaví u pootevřených dveří stejně jako Ela a zdá se… Trochu překvapený, že zpoza nich někoho slyšíte. Vlastně – ne „jen“ tak někoho, ale přímo hlas Kazandry s tím zvláštním příkazem, který znamená jediné. Něco se stalo. Plavovláska je rychlejší, opře se do dveří a otevře je.

Scéna, která za ní čeká je…

Nečekaná není to správné slovo.

Kazandra klečí obkročmo nad mladou ženou ve stejnokroji jedné ze služebných a tiskne jí dýku ke krku. Skoro to na první pohled vypadá, že se ty dvě spolu… Museli prát. Služebné se na tváři skví několik rudých skvrn a šrámů od hlavice dýky, kterou jí černovláska opakovaně uhodila. Krisztián tam stojí a sám… Sám působí zmateně ze situace, které je součástí.

„Určitě? Ras říkal, že za chvíli přijde. Já… Neměla bys tu s ní zůstat sama,“ slyší ho Ela oponovat ve chvíli, kdy sama otevírá dveře.

Padne jeho jméno, výzva k vysvětlení.

Ovšem v tu samou chvíli se to stane. Neznámý služebná pohne hlavou a čepel dýky se zakrojí do jejího krku. Z rány se k neskutečné hrůze Kazandry vyvalí krev. Opravdová krev. Ne, tohle není žádná hra a už vůbec ne zkouška… Nemůže být, ne? Černovláska polekaně ucukne rukou a dýka zbrocená krví kovově třískne o podlahu. Žena zasípe a v okamžiku, kdy jí Kaz v šoku přitiskne dlaň a prsty k ráně. Jenže to nestačí. Nestačí to! Krev se zpod prstů valí dál a…

… žena se po černovlásce ožene rukama v té zoufalé snaze její ruce odtlačit. Navzdory tomu, co se právě stalo jí z divoce se lesknoucích očí ani na chvíli nemizí to děsivé odhodlání. Přání zemřít. „Ne. Žádného mistra.“

Krisztián na to v šoku zírá a působí trochu mimo. Trochu více mimo. Pro vás všechny… Je tohle poprvé. Příliš skutečné a neskutečné zároveň. Není to zvíře, která jste se učili lovit, zabíjet, vykrvovat i zpracovávat. Tohle je živý člověk. Mladá žena, pravděpodobně jen o pár let starší než vy.

Jako první se ozve kupodivu Lukyanův hlas zpoza Ely. „Kristiáne! Běž pro Kostadina. Hned!“ přikáže mu nečekaně rozhodně. Jindy je jeho hlas sotva slyšet, přesto nyní přinutí černovlasého mladíka takřka okamžitě poslechnout.

„Ošetřovna. Musí... Bude tam něco mít,“ dodá vzápětí. Zdravou rukou si nečekaně obratně povolí uzel na šátku, co mi dosud držel ruku a vtiskne ho do rukou Ele. Tvář se mu přitom sevře bolestí a nabere nezdravý zelený odstín, přesto v dalším okamžiku se stisknutými rty vyrazí ke dveřím ošetřovny.

Jste na to… Vy dvě. Žena sebou cuká a snaží se ošetření bránit… Do posledního dechu. Do poslední kapky krve, která se dere z rány. Jediné… Jediné štěstí je, že ostří přeci jen zřejmě nešlo dost hluboko na to, aby krev z rány doslova stříkala…

Překvapení v lazaretu

Lukyan je… zvláštní. Nikdy to nebyl někdo, s kým bych za ty roky prohodila nějak více slov. Ne, že bych se nesnažila, ale bylo to někdy jako mluvit do stěny. Nebo možná k vodě. Ano, to sedí spíše. Byl tichý jako voda. Sledoval. Účastnil se tréninků, ale nikdy mezi nás tak zcela nezapadl. Byl něco jako Krisztián, který se také držel stranou, ale ze zcela jiných důvodů. Teď už jsem začínala chápat proč a čím dál tím více se mi to nelíbilo.

Až mě to uvědomění trochu zarazilo, protože mě odvedlo někam, kam jsem ani nechtěla. Chyběli mi… Chyběli mi moji přátelé. Hlavně Kiril, jehož smrt byla pro mě… těžká. Hodně těžká. Ale přistihla jsem se, že mi chyběla také Justyna. I po tom všem, co mi nakonec provedla, jsem měla plno dobrých vzpomínek také na ni. Přátelé, kterým jsem vykopala hroby…

Trhnu sebou, když opět uslyším Lukyanův hlas. Příliš pozdě? Je rezignovaný. Stejně jako Eryn. Volch je zlomil oba. Zadupal v nich to, čím byli a zůstal jen jejich stín. Poslušný a vyděšený stín. „Uvidíme. A nemusíš se o mě bát. Jsem snad někdy neopatrná?“ S mlasknutím povytáhnu koutek do křivého úsměvu a jen zakroutím hlavou. Volch by na to měl jistě svůj názor, ale co je mi po něm.

Jen souhlasně kývnu, když odmítne pomoc. Ostatně jsem za to ve skrytu duše ráda. Sama mám co dělat se sebou, ale oproti němu vypadám stále… lépe. Skoro neznatelně si povzdechnu než vykročíme tím správným plouživým tempem vhodným pro dvojici lazarů mířících do lazaretu.

„Nevím, jaký důvod to byl přesně, ale poslední kolo bojovala Eryn s Krisztiánem. Eryn… ona vypadala, že je mimo už od začátku turnaje, ale Krisztiánovi ublížila, i když nemusela. Opravdu hodně. Nevím, co to do ní vjelo. Ne, že by ostatní před tím šetřila, ale tohle… No, možná proto to skončilo.“ Kmitnu očima krátce k Lukyanovi a jen pokrčím rameny. Nemá smysl tu něco zastírat. Stejně se to dozví brzy od ostatních. Podobně jako zjistí, že jsem si to s ní pak šla vyříkat a jak to dopadlo.

„Volch to sledoval z okna.“ Odpovím mladíkovi nevzrušeně a schválně nepoužiji mistrovo formální oslovení. „Nebyl tam úplně od začátku. Aspoň tak mi to řekl. Viděl ale konec. Nejspíš poslední kola a…“ Zaváhám na moment. Bude lepší, když se to dozví ode mě než třeba od Wioly. „No s Eryn jsme se trochu nepohodly a… Daly si poslední kolo. Trochu neopatrné, heh.“ Uchechtnu se krátce a nervózně si prohrábnu vlasy. „Předpokládám, že to viděl taky, ale co z toho, že si dvě holky vjedou do vlasů? To mu může být jedno.“ Odfrknu si a raději tohle téma už opustím.

Pokračujeme. Mluvím zase já. Jak jinak. Je to trochu nepříjemné vést tuhle jednostrannou konverzaci, ale je to Lukyan. Nečekám, že se mnou prohodí více než pár vážných vět za den a ty už padly. Sem tam se trochu ostřeji nadechnu, když došlápnu hůře než jindy a kotník se ozve o něco razantněji než jindy. No, pořád je to jen kotník. Mohlo by to být horší. Letí mi hlavou optimisticky, zatímco dojdeme konečně ke dveřím vedoucím do křídla patřícího Kostadinovi, když v tom…

Kazandra a Tian? Oh, tohle jestli Krisztiánovi někdy řeknu. Prolétne mi hlavou škodolibě a aspoň na chvíli odsunu starosti všedního života stranou. Přesto ten tón v Kazandřině hlase? Svraštím drobně obočí a opřu se do pootevřeného křídla dveří, ve kterém zůstanu na moment překvapeně stát.

Tohle… Tohle jsem nečekala. Kazandru sedící na služce, kterou… Podřezává jako podsvinče. Modré oči se mi doširoka rozevřou, když se přede mnou odehrává tahle scéna, než párkrát mrknu a zase se ovládnu.

„Co se tu zatraceně děje?!“ Vyhrknu překotně, zatímco hodnotím situaci. Ne, určitě by Kazandra jen tak nevraždila obyčejné služky a ještě se tím chlubila někomu z mistrů, ale stejně… Udělám pár rychlejších ale stále klopýtavých kroků ke Kazandře, avšak je mi jasné, že ji nezastavím. Ani nevím, jestli bych měla. Pomoc rozhodně nebude potřebovat.  „Krisztiáne?“ Otočím se na černovlasého mladíka, který vypadá, že není přímým účastníkem toho všeho, takže z něj snad něco dostanu.

Elzbieta

Lukyan se nevesele pousměje. Bylo to jen demonstrativní. Sám musí až příliš dobře vědět, co vše se může skrývat za tímhle zdánlivě nevinným a milosrdným oznámením. Avšak více to již nekomentuje, ne, namísto toho se sám rozmluví. Zprvu vyhýbavě než jej obava, že bys skutečně mohla jít za Sivakem a něco mu říci vybičuje k tomu přeci jen ti svěřit něco, co dosud bylo tajemstvím. A také tajemstvím mělo zůstat. Oč by pak byl život jednodušší?

„Ne… Ne, je dobře, že jsi mi to řekla, Elo,“ nesouhlasí s tebou Lukyan, byť jeho hlas zní… Ne, tohle zřejmě nebyl rozhovor, který by mu byl příjemný, obzvláště v dnešní ráno. Od toho osudného probuzení uplynulo sotva pár hodin, přesto to nyní působí skoro jako celá věčnost.

Tvoje reakce jej na chvíli viditelně vyvede z míry. Zaváhá, hledí na tebe jako by se snažil přijít na to, co mu uniká. Přesto vstříc tvému bezbřehému optimismu si povzdechne.

„Na to už je asi příliš pozdě,“ odpoví. Pozdě na to vyřešit to nebo aby se nebál? Možná obojí. Nastane krátká chvíle ticha, kdy jste oba zabraní hluboko ve svých myšlenkách. Spatříš v Lukyanově tváře patrně stejný výraz, jaký musel ještě před chvílí brázdit tu tvou. Lehce nepřítomně na tebe hledí, než zamrká a vrátí se zpátky do přítomnosti.

„Elo…“ zarazí se. Dotkneš se jeho ruky, abys ji sundala. Působí jako by na to zapomněl, že tě stále drží za rameno, a tak ji v tu samou chvíli sám stáhne zpátky k tělu. „Buď opatrná. Myslím to vážně,“ poví ti s tou zvláštní naléhavostí.

„To je hádám… Rozumný nápad,“ znovu si povzdechne na znamení kapitulace, když navrhneš návrat na ošetřovnu. „To je v pořádku, zvládnu to sám. Ale jestli budeš náhodou padat, bude bezpečnější se mě nechytat,“ slabě se pousměje.

S tím vykročíte chodbou směrem ke království Kostadina. Žádné pády z tvé strany naštěstí nehrozí, kotník sice při každém došlapu bolí jako čert, ovšem Lukyan jde dost pomalu na to, abys zvládala své kulhání se ctí. Vidíš, že se mladík po tvém boku sotva drží na nohách a nedělá mu to dobře, přesto se pohybuje opatrně jako někdo… Kdo v tomhle už umí chodit. Doslova.

Rozpovídáš se o turnaji a Lukyan tě nijak nepřerušuje, jen ti mlčky naslouchá. Kazandra a její zvláštní kousek jako by ho ani na chvíli nevyvedly z rovnováhy. I když je obtížné poznat, zda má smysl tomu v jeho stavu přikládat nějaký význam.

„Co?“ opožděně mu dojde, co jsi to vlastně řekla. „Sivak to ukončil? K tomu… Ale musel mít přeci nějaký důvod,“ spíše zašeptá než cokoliv jiného a váš pohled se na okamžik setká, zatímco pokračuješ ve výčtu jobovek dnešního dne.

„… tak proto si tě vzal mistr Dragowski stranou? Byl tam také?“ napůl se tě ptá, napůl konstatuje. Nadechne se jako by chtěl tu otázku o něco doplnit, ale nakonec to neudělá. Nezeptá se na Eryn, i když to se to nabízí. Možná odpověď zná, možná ji zkrátka nechce slyšet.

„Den volna zní dobře…“ mechanicky ti to odkývá, ale kdovíjak nadšeně z toho nezní. Snad jen unaveně. Vidíš to na něm, dnes toho na něj bylo příliš. Dost možná by ho v jeho vlastním zájmu neměl Kostadin pouštět z ošetřovny několik dní, nikoliv hodin.

Ovšem na Kostadinův utrejch takřka nezareaguje. Naopak ti přijde, že se možná až příliš náhle soustředí na cestu, napjatý a opatrný. Aspoň do chvíle, než zase změníš téma. Hraješ svoji roli, tak jak se to od tebe očekává. Chvílemi to působí, že i Lukyan se zhostil té svojí, občas se pokusí i usmát, ale v jeho tváři stále vidíš ten pochmurný stín, který ne a ne zmizet.

Nakonec se vám podaří bez dalších útrap či zdržení dorazit až ke dveřím vedoucím směrem do chodby, kde se nachází ošetřovna. Jsou… Pootevřené. A zpoza nich je slyšet hlas Kazandry. Ten tichý příkaz prodchnutý napětím.

„Tiane… Jdi pro mistra.“

Kazandra

Všechno je tak rychlé a neurčité. Je obtížné soustředit se na vícero věcí, zatímco obkročmo sedíš na neznámé ženě a tiskneš jí k hrdlu nabroušené ostří dýky. Je to… Jiné a stejné. Skutečné. Tohle není výcvik, žádné cvičení, ale děje se to doopravdy. Není zde prostor pro zaváhání, a dokonce ani tu nejmenší chybu. Mohlo by to stát někoho život. Málem to už stálo život Tiana.

Nebo ne? Pochybnosti, zkoušky, věrnost… Uklidňuješ se tím, dává to přeci smysl. Není to skutečné, jedná se prostě jen o další zkoušku. Krisztián stojí nerozhodně na místě a dost možná i jemu letí hlavou podobné myšlenky. Váhá, přesto zůstává stát a pohledem jen přelétne prostor mezi tebou a dveřmi.

Nereaguješ na ni a jí v očích probleskne panika, když oslovíš Tiana s tím prostým příkazem. Jediným, co dává smysl. Ať už to je cokoliv, musí o tom vědět mistři… Žena se nadechne, ovšem v tu samou chvíli se tvůj pohled střetne s jejím. V tu samou chvíli opět jen stiskne rty a oči na okamžik přivře. Z její tváře čteš pochopení. To uvědomění, že ji nebudeš… Ne, něco mnohem horšího. Že si ji nechceš poslechnout.

„Určitě? Ras říkal, že za chvíli přijde. Já… Neměla bys tu s ní zůstat sama,“ ozve se Tian. Těžko říci, co za vnitřní boj se v něm v tu chvíli odehrává, ale nezdá se, že by chtěl kamkoliv odcházet. Znovu se ohlédne ke dveřím a zpozorní. Pootočí se k vám bokem a lehce se rozkročí. Musel slyšet… Ne, vy oba. Kroky? Někdo se blíží ke dveřím. Někdo… Koho hlas vlastně poznáváš.

Elzbieta.

Jenže nejste jediní, kdo to zaslechne.

Žena pod tebou náhle otevře oči. „Ne. Žádný mistr,“ šeptne hlasem prodchnutým odhodláním, ze kterého tě zamrazí. A v další chvíli pohne rychle hlavou a vyrazí krkem vstříc ostří, které jí k němu tiskneš…

Čepel se okamžitě zakrojí do kůže z rány se vyvalí krev. Otázkou je…

Jak hluboko.

Lukyan viditelně neví, jak věci dopadly. A viditelně ani netuší, co následovalo poté. Nedivím se mu. Do dnešního rána mi hromada detailů také utíkala. Anebo jsem je záměrně přehlížela? To už teď ale bylo jedno. Tyhle časy skončily nehledě na to, jestli jsem si to přála nebo ne. Přesně, jak to řekl Volch.

Když zmíním mistra, Lukyanovi viditelně dojdou nové souvislosti. „Ano, ale… ne nijak vážně. Bylo to jen demonstrativní.“ Rychle doplním něco, co by se dalo označit za milosrdnou lež. Když ale vidím, jak je z toho rozrušen, pohne se ve mně svědomí. Nemůžu ho v tom jen tak nechat. Má dost vlastních problémů. Co dost? Celý kopec, který se hromadil a hromadil po ty dlouhé roky zde.

Poslouchám těch pár slov, které mi k Volchovi a jejich výcviku řekne. Není to nic určitého. Vlastně se z toho skoro nic nedozvím. Ty důležitější informace ale začnou padat záhy. Kostadin to ví. Ví, co jim Volch dělá. To znamená, že ten rozhovor ráno s Jitřenkou… Ona to ví jistě také. Tím pádem možná i Werther. Jediný, kdo tu nakonec bude udržován ve slepotě bude Sivak. Ten by s tím mohl něco udělat. Je to dobrý, rovný člověk. Alespoň tak, jak jsem ho mohla zde za ty roky poznat. Ne, že by nás šetřil ale… Ale nebyl to Volch.

„Dobře, promiň Lukyane, že jsem to tu na tebe tak vyhrkla. Není to tvá starost.“ Zvednu k němu smířlivý pohled. Jeho vztah s Volchem… A Eryn. Ne, nemám právo ho do toho zatahovat. Navíc, pokud je tu díky němu... Jestli s tím chci něco udělat, musím to udělat především já.

„Budeme dělat, že jsme se o tom nikdy nebavili. Ano?“ Koutky mi povyskočí do mírného hřejivého úsměvu, na kterém by jen někdo zdatný ve čtení lidí poznal, že není tak docela upřímný. „Tohle se vyřeší. Nemusíš se bát.“ Dodám s neskrývaným optimismem, zatímco mi dál kape voda ze slámových vlasů.

Jak to udělat? Nemůžu je do toho zatáhnout. Pokud bych poukázala na Eryn, tak to zapře a ještě ji to dostane do problémů. Stejně tak by to bylo u Lukyana. Pokud chci Volcha nějak odkrýt… budu to muset udělat sama. Je to mé rozhodnutí. Má akce. Má zodpovědnost. Polknu nasucho při tom uvědomění. Ano, to jediné dává smysl. Pokud bych já sama mohla podat svědectví u Sivaka, jak se chová a co provádí… Určitě by mě vyslechl. Ale to by znamenalo, že jej budu muset rozzlobit. Hodně rozzlobit. A vůbec to nebude pěkné. Bude to demonstrativní. Ale pokud to vyjde, stane se to jen jednou. Jen jednou...

Tvář mi na moment ztratí výraz, jak se ztratím v myšlenkách, než zase zaostřím na Lukyana stojícího naproti mně. „Dopadne to dobře.“ Dotknu se šetrně jeho ruky a sundám ji pomalu ze svého ramene, abych o krok zase ustoupila. Ne, nepotřebuji, aby se mi tu teď snažil něco rozmlouvat a už vůbec ne, aby přišel na to, co mám v plánu. Bude to pro něj tak snazší. A nejenom pro něj. Pro všechny.

„Copak jsem někdy neměla pravdu?“ Odhalím zuby ve veselém úsměvu, i když je trochu silněji tisknu k sobě.

„Měli bychom vyrazit na tu ošetřovnu. Je tu docela zima. Sice mám ráda podzim, ale ne v mokrém oblečení. To ten zážitek malinko kazí. Nepotřebuješ podepřít? Už v tom mám dnes docela praxi… Jen ten kotník mi Kazandra pořádně zrasovala, ale už se lepší. Neodnesu tě tam, ale můžu ti pomoct.“ Nabídnu mu. Rozhodně ho tam nebudu schopná odvléct jako dnes ráno, ale pomoci mu udržet rovnováhu bych mohla zvládnout. Pokud to tedy bude potřebovat.

„Vlastně jsem po souboji s tebou bojovala ještě s Krisztiánem a pak Kazandrou. Ano, naše staré dobré K plus K... No co? Nedělej, že sis toho nevšiml.“ Povytáhnu obočí a spiklenecky ztlumím hlas, zatímco jdeme chodbou. „Krisztiána jsem tvrdě nevyřadila, ale Kazandru ano… No, nevím, kde se to v ní vzalo, ale dokázala odrazit ratištěm vrženou dýku. Docela pěkný trik. Překvapila. Naneštěstí pro ni, se podívala právě po té dýce.“ Pohlédnu koutkem oka po Lukyanovi, než zase pokračuji. „Kazandru jsem tedy vyřadila a pak další čísla padla na Eryn. No, skončily jsme poslední dvě na nohou, ale Sivak zápas v ten moment ukončil. Že prý jsem vyhrála. Nerozumím tomu proč. Upřímně to ani neberu jako vítězství, když půlka z vás byla zraněná a vlastně to ani neskončilo, jak by mělo. Je to divné. Celý den je divný. Každopádně, pak se… Ehm, no ještě jsme si něco s Eryn vyříkaly a bylo po turnaji.“ Znejistím trochu u této části vyprávění, které má především jediný účel. Odvést jeho pozornost jinam.

„To bylo tedy hlavně pro ty, kteří to zmeškali. Ještě si domysli zvonění zbraní a Krisztiánův otrávený pohled a máš to celé, jako kdyby si tam byl.“ Ušklíbnu se. „Ale dobré zprávy. Zaslechla jsem něco o dni volna, takže si budeš moci odpočinout. Myslím… myslím, že si to zasloužíš.“ Dodám pak trochu váhavěji a přelétnu jej pohledem. Vypadá… strhaně. Ty roky zde se na některých z nás podepsaly opravdu příliš krutě a nejvíce právě asi na něm.

„Dal ti taky Kostadin ten svůj zázračný lék? Musím říct, že funguje opravdu dobře. Bolehlav od Kazandry rozhání nečekaně rychle. Asi bych ho měla poprosit o víc lahviček do zásoby. Někdy je s ní těžké pořízení. Už jsi slyšel, že Arek....“ A tak pokračujeme chodbami sídla, zatímco vedu živý rozhovor jako jindy. Jako kdybych ještě před pár chvílemi nelapala po dechu v tichu koupelny, jako kdybych si v hlavě nenesla nebezpečný plán na zdiskreditování mistra a ani jako kdybych se nebála, že tentokrát už to nemusí vyjít. Prostě jsem zase byla jen ta stará veselá a bezstarostná Elzbieta jako vždy. Tuhle roli jsem prostě uměla.     

Elzbieta

Jediný pohled do tváře Lukyana tě utvrdí v tom, že by tady rozhodně být neměl a místo toho odpočívat na ošetřovně, což ti vzápětí i nepřímo potvrdí svými slovy. Ovšem jakkoliv do sebe některé věci hladce zapadnou, kolem stále leží spousta nepasujících střípků, se kterými zatím nevíš, co dělat.

„Pak máme společnou cestu,“ kývne krátce hlavou. Vzápětí mu odpovíš na jeho otázku ohledně turnaje. Vidíš na něm, jak se napne, když mu oznámíš, že turnaj už skončil. Vítězství nyní nese zvláštní pachuť hořkosti a problémů, do kterých tě to dostalo. „To jsem rád, Elo,“ pronese Lukyan měkce namísto blahopřání, ačkoliv vzápětí zaváhá a drobně se zamračí. Něco… Něco v tvém výrazu… Mu napoví, že to není tak dobrá zpráva, jak by se mohlo na první pohled zdát.

„To je dobrý, Elo, nedalo se to… Nešlo to jinak. Nemusíš se omlouvat,“ zavrtí hlavou. To už se ovšem pár kroky přesouváš k němu. Dost blízko na to, abys mohla ztišit hlas a dostat ze sebe všechno to… Co v tobě vře.

A pak padne to jedno jediné jméno. Volch. Lukyan se viditelně zarazí, ovšem ty pokračuješ dál. „Byla jsem s ním před chvílí…“ Jsou to právě ta slova, co přinutí mladíka rozevřít oči dokořán. Rychle si tě prohlédne. Hledá, ale nenachází… Dokud se očima nezasekne u tvých mokrých vlasů.

„Ublížil ti,“ Lukyan se neptá. Konstatuje. Ostře se nadechne… Prsty zdravé ruky si vjede do vlasů v tom nečekaně rozrušeném gestu. I tak ho to dle jeho výrazu zabolí, zřejmě to nebude jen ruka s čím má problém.

„Elo…“ pokusí se ti vstoupit do tvého rozezleného monologu, ale je to marná snaha. Ublížil ti. A ty moc dobře víš, že to bude chtít udělat znovu. Že si najde záminku. Důvod, aby s tebou zůstal o samotě a obdařil tě další cennou životní lekcí. Tak nějak to přeci říkal, že?

„Ne, není to jen… Běžný výcvik, Elo. Je to… Složitější,“ povzdechne si. Váhá a přemýšlí, vidíš to na něm. „Neměl bych…“ zarazí se. „Mistr Dragowski,“ dokonce i teď o něm mluví s jistým opatrným respektem, „má jiné představy o tom, jak by měla probíhat naše převýchova, naše… Kalení. Tak tomu říká. Ale... Tohle… Ne tady, Elo,“ zavrtí hlavou. Skutečně tohle není vhodné místo pro takový rozhovor, ostatně… Vůbec byste se o tom neměli bavit. Víte to oba.

„Kostadin to ví, Elo,“ dodá tiše. „Eryn mu všechno řekla… Už dávno. Musela. Jsou věci, které nejdou schovat za běžné cvičení,“ potřese hlavou. Ve tváři mu sedí vážný výraz, se kterým na tebe hledí a nespouští z tebe ani na chvíli oči.

„Sivakovi to nesmíš říct. On ví… Ví o mě. Nepřivedla mě sem Hledačka, ale mistr Dragowski. Můj život, já – patřím mu. Může si dělat, co chce. Byla to jeho podmínka, aby… Ne, to není důležité. Ovšem Sivak neví o Eryn, a ani se to nesmí dozvědět, Elo. A i kdyby… Popře to a… Ty k sobě akorát přitáhneš jeho pozornost,“ opatrně se zdravou rukou dotkne tvého ramene a lehce ho stiskne.

Kazandra

Víš, co dělat. Jakmile nad tím nepřemýšlíš, tělo reaguje samo. Celé se to stane tak… Rychle. Na poslední chvíli se zarazíš, dříve než tvá ruka stačí dokončit ten smrtící pohyb a protáhnout skrze ženino hrdlo. Je až děsivé, jak snadné by to pro tebe bylo. Prostě ji… Zabít. Teď a tady. Během pár vteřin by byla mrtvá, vykrvácela by přímo před tebou a nedokázala by tomu, jakkoliv zabránit. Jenže to neuděláš. Tvé podvědomí, myšlenka na mistry tě přinutí změnit trajektorii pohybu.

Ostří nože pronikne látkou. Kůží. Svaly. Hrot se zastaví až o stehenní kost. Cítíš to. Žena divoce vykřikne. Hrubá látka sukně se okamžitě začne barvit rudou krví. Nůž okamžitě vytrhne z rány a prudce došlápneš chodidlem na kotník své soupeřky, abys ji dostala na zem.

Skončíte na zemi, obě dvě. Oženeš se několikrát jílcem dýky po jejím spánku, ovšem brání se, snaží si krýt hlavu rukama. Zasáhneš tak, ale ne dost silně, abys ji omráčila. Nebo možná… Na to nemáš dost síly. Cítíš, jak se ti třesou ruce a žaludek se stahuje. Před očima se ti krátce roztančí mžitky, ale stačí chvíle mrkání a jsou pryč. Skoro.

Leží pod tebou a ztěžka dýchá. Ruce jí klesnou, když se zakrvácená čepel dotkne jejího krku v tom jasném výhružném gestu.

Tianova reakce je… Trestuhodně pomalá. Trochu zmatená, rychlý pohyb a vypjatá situace mu neudělaly zrovna nejlépe. Něco říká, ale skrze tlukot srdce dunícího v uších i ve spáncích ti chvilku trvá, než k tobě jeho hlas pronikne. Než se přinutíš na něj soustředit.

„… dobře, hned…“ koutkem oka zahlédneš pohyb, jak se po krátkém zaváhání Tian otáčí.

„… ne! Prosím. Ne, to… Prosím ne,“ vyrazí ze sebe žena pod tebou naléhavě. Natolik, že její žalostné „prosím“ Tiana zarazí uprostřed pohybu. Pohled neznámá žena ovšem upírá jen a jen na tebe. „Znám cestu ven, můžu tě… Můžu vás oba dostat ven. Pryč odsud… Do bezpečí,“ zašeptá. „Možná si myslíte, že tu jste v bezpečí, že je to váš domov, nevím… Nevím, co vám napovídali, ale není to pravda. Cítila jsi to… Musela jsi to cítit. Něco… Něco je s tebou jinak. Špatně…“ mluví rychle, až příliš jasně si uvědomuje, že jí dochází čas.

„Můžu… Vím víc. Jen pro nikoho nechoďte. Ještě… Ještě je čas.“