Andor.cz - Dračí doupě online

Po očku sleduji Volcha s Eryn, zatímco so utírám krev z tváře. Vyhrne tuniku, aby se na jejím těle objevily zranění, které rozhodně nemůžou pocházet z dnešního tréninku ani jejího uvítání s Volchem. Ne dle sytých barev je už na těle nějakou dobu bude mít. Samozřejmě, v prvním momentu mě napadne, že za ně může mistr, avšak…Proč by si je vůbec chtěl tak prohlížet? Zdá se mi to pak nebo jen na moment vypadá nespokojeně s tím, co vidí? To už ale Volch zachytí můj pohled a i když jím uhnu, je po všem. Eryn se zase tváří, jako kdyby tu nebyla a já? Já začínám nechápat, o co tu ve skutečnosti jde. Co se tu děje? Na souboji byl skoro každý lazar, teď viditelně i Eryn a… „Hmmh.“ Povzdechnu si frustrovaně a zabořím tvář do měkkého ručníku, abych se utřela.

Má karta od Kostadina…. Nakonec zabere. Ačkoliv neplatí pro všechny. Očima sklouznu k Eryn, která… Je mi líto, že ji tu nechávám. I když jsme si vyměňovali ještě pár okamžiků zpátky údery až na krev, byl to fér souboj. Tohle bylo jiné. Zaváhám. Nadechnu se, otevřu ústa jako kdybych chtěla něco říct, ale pak je zase zavřu. Nic to nezmění. Na to je situace příliš vážná.

Otočím se na Volcha a můj výraz se opět zatvrdí. „Jistě.“ Tak trochu nazlobeně odseknu spíše, než poklidně odpovím. A to je vše, co mu v ten moment řeknu. Později… To v tuhle chvíli neřeším. Kdo ví, co z toho bude. Projdu kolem něj i Eryn, na kterou se jen krátce otočím, než se dveře za mnou zavřou a ozve se výmluvné cvak. Jako když dopadne pečetidlo do roztaveného vosku.

Zůstanu stát na místě a hledím na dveře. Snad v očekávání jako kdyby se měly zase otevřít a… Ne, to se nestane. Svěsím hlavu a opřu se o stěnu. Měla bych jít. Vlastně… ani tu nechci být déle než je nutné. Zaslechnout něco, co nechci slyšet. Nikomu by to nepomohlo. Ne Eryn. Ne mně. Nikomu.

Zhluboka se nadechnu a vykročím. Přidržuji se stěny, zatímco kráčím útrobami panství. Noha mě bolí, ale není to nic tak hrozného na to, čím si kotník v posledních okamžicích procházel. Promnu si prsty týl, který… nebolí. Je to jako zázrak. Malý zázrak ve skleněném flakónku. Čemu se vlastně ale divím, když jsem teď viděla Volcha živého a zdravého po tom, co málem umřel na schodech. A to jen několik hodin zpátky.

Cítím, jak se voda z vlasů dál vsakuje do mého oblečení. Musím vypadat strašně. Přesně jako říkal Volch. Ale to je mi v tuhle chvíli jedno. Jen na moment zapřemýšlím, zda se raději nezajdu převléci nejdříve do něčeho suchého, ale při představě těch schodů, které bych musela zdolat to zase rychle zavrhnu. Lezavá zima sídla v kombinaci s mokrým oděvem není ideální, ale… Ale ještě ve mně vaří krev z posledních událostí, takže mi to ani nepřijde.

Přidržuji se stěny a pomalu jdu směrem, který moc dobře znám. Trefila bych tam po těch letech už snad po slepu. Do křídla patřícímu Kostadinovi Morozovovi. Muži, který mě už poněkolikáte zachránil od nepříjemností...

Elzbieta

Volch stále pozorně sleduje tvoji tvář. Tvůj výraz. To, co neříkáš, zatímco on mluví. Je si jistý, natolik jistý, že se ani nesnaží kdovíjak zastírat, že ho tvá reakce svým způsobem… Potěšila. Ten šok. Prozření z toho, že to, co se stalo na schodech… Opravdu mohl vnímat, zatímco tam nehybně ležel a krvácel? Musel, vždyť kdo by mu to řekl. Eryn? Isaiah? Lukyan… Jenže na tyhle úvahy není prostor. Navíc, záleží na tom? Ne, ne, teď musíš řešit úplně jiné věci.

Mistr k tobě přistoupí blíže a na závěr jeho řeči padne opět ta prostá jednoduchá výzva. Tentokrát je ten příkaz vysloven s neurčitým nádechem vyhrůžky. To „nebo“ Volch sice neřekne, ale dokážeš si představit, že jestli ho neposlechneš, nebude si brát servítky.

Ačkoliv… Ne, dosud tě opravdu neuhodil. Neudělal ti nic, co by zanechalo stopy na tvé kůži. Ostatně existuje mnoho způsobů, jak někomu ublížit, aniž by po tom zůstaly důkazy. Nemusíš ani přemýšlet nad tím, že muž stojící naproti tobě je všechny zná. Souhlasíš, ačkoliv důvody k tomu znáš jenom ty. Volch se nijak nezatváří a jen ustoupí stranou. Vlastně ti připadá, že si v ten okamžik tvé kapitulace až příliš pečlivě hlídal výraz v obličeji, dost na to, aby nedal najevo spokojenost nebo… Zklamání.

Vykročíš tedy k ručníkům, abys vzápětí mohla provést očistu svého obličeje. Kotník se nepěkně ozývá stejně jako další zranění, ačkoliv máš pocit, že… By to mělo být horší. Bolest se trochu slévá do sebe, tupě pulsuje v místech, kam jsi to schytala, ale dá se s tím žít. Hýbat. Fungovat. Týl necítíš už skoro vůbec stejně jako bolest hlavy, což je s podivem s ohledem na to, že tě Volch ještě před chvílí za tu hlavu držel a topil tě jak malé kotě.

Všimneš si, že zatímco provádíš vlastní očistu, Volch se pár kroky přesune k Eryn, tiché jak ta voda, do které máčíš cíp ručníku. Padne mezi nimi jen pár slov – ačkoliv se jedná o dost jednostrannou konverzaci. Eryn mlčí. Mlčí tak hlasitě, že to je snad horší, než kdyby tu na Volcha z plných plic křičela. Dívka se k němu pomalu otočí čelem jako prve ty. Není to zrovna plynulý ani sebejistý pohyb, zatíná zuby i svaly na kolik je pro ni zřejmě nepříjemné držet záda rovná a sebe v napřímené pozici. Jen krátce uchopí lem své tmavé haleny a vykasá si ji tak, aby odhalila břicho a část boku.

Příliš toho ze svého úhlu nevidíš, přesto stín temně fialových takřka černých podlitin šplhajících po bledé kůži k žebrům nelze přehlédnout. Volch jen nespokojeně mlaskne a nakrčí obočí, kdo ví z jakých důvodů přesně…

Ale to už si otíráš obličej do sucha a odhodlaně se opět otáčíš jeho směrem. Celou dobu si tě hlídá, a tak v tu samou chvíli jen chytí Eryn za ruku, aby jí ji stáhl společně i halenou zpátky dolů.

Nad tvými slovy přemýšlí jen chvíli. Nepatrně přimhouří oči, když vyložíš na stůl své eso, trumf poskytnutý Kostadinem. Kdo by byl řekl, že to bude zrovna on, kdo tě zachrání – a ještě ke všemu před někým jako je mistr Dragowski.

 „Dobrá tedy, přeci nenecháme mistra Morozova čekat. Pro teď můžeš jít, promluvíme si později,“ propustí tě. Nečekaně rychle a snadno ačkoliv v jeho slovech zaznívá nepříjemný příslib, že tohle rozhodně není poslední soukromá konverzace, kterou spolu vedete.

Na nečekaný návrat k předchozí debatě zareaguje jen krátkým kývnutím hlavy, zřejmě na tohle téma nyní nemá už úplně zájem rozvíjet další rozhovor. Ostatně ty také ne.

Eryn se mihne ve tváři překvapený výraz, se kterým po tobě střelí pohledem. Je to dost okatý pokus o záchranu, přesto dost možná lepší než žádný. Nadechne se, přesto nakonec opět jen stiskne rty k sobě cokoliv chtěla říci prostě jen… Polkne.

„Můžeš jít, Elzbieto,“ zopakuje Volch a tentokrát v jeho hlase už zaslechneš ty ostré hrany. „O to, aby Eryn dostala své léky se postarám už sám. Běž.“

Jsi volná.

Aspoň pro tuhle chvíli.

Jeden krok následuje další, pryč z místnosti. Stačí za sebou jen zavřít dveře a obklopí tě bezpečí studené chodby. Přesto jakmile se vydáš pryč, zaslechneš za sebou kovové cvaknutí, jak poskočí západka v zámku.

Kazandra

Všimneš si, že ani Tianovi nezůstala skryta ta malá… Nesrovnalost v podobě pootevřených dveří vedoucích do Kostadinova hájemství. Zarazí se. A vlastně nebýt tvého výmluvného gesta v podobě ukazováčku přiloženému ke rtům by k těm dveřím zkrátka vykročil. Takhle se sice pohne, ale v jakmile k tobě kmitne pohledem, zarazí se.

Krátce se zamračí, vidíš na něm, že mu není úplně po chuti se potichu ztratit z chodby na ošetřovnu, ovšem ty už lehce překračuješ práh ošetřovny a nezdá se, že by sis to hodlala rozmyslet. Krisztián tak ještě krátce zaváhá, než tě nakonec následuje dovnitř.

Sleduje tě, jak přivíráš dveře a krčíš se u škvíry, kterou si tam ponecháš. Moc toho nevidíš, i když pokud ona osoba bude kolem vás procházet, zajisté si toho všimneš. Otázkou je, zda to bude stačit.

„Kaz,“ vysloví tiše tvé jméno. Stojí jen kousek od tebe a nepůsobí zrovna dvakrát spokojeně. Spíše naopak. Pohne se a takřka natáhne přes tebe, aby skrze škvíru také aspoň trochu viděl do chodby.

Kdyby vás tu teď někdo spatřil…

„Nemyslím si, že bychom se tu měli…“ šeptne, ale větu nedokončí. Zdá se ti, jako bys zahlédla v chodbě stín. Snad z toho, jak někdo dveře musel otevřít a pak je za sebou zase… Cvak. Sotva patrný kovový zvuk mechanismu doprovázený zavrzáním pantů tu domněnku potvrdí.

Chodbou se rozezní tiché kroky.

Během chvíle ji uvidíš. Mladou ženu, jejíž tvář nepoznáváš. Není to Jitřenka ani Hledačka, vlastně působí sotva o pár let starší, než jsi ty sama. Oblečená je jako jedna ze služebných pracujících v tomhle domě, přesto jsi nikdy žádnou takovou zde nepotkala. Její pleť je světlá, stejně jako bledé oči. Obočí má tak světlé a řídké až to na první pohled působí jako by žádné neměla a dodává to její tváři zvláštní, skoro až nepříjemný pocit. Není ani moc pěkná, pleť na pár místech brázdí drobné ďolíčky, jaké zůstávají po nemoci.

Pospíchá.

Jenže to už ti klika div sama nevyskočí z dlaně, v horším případě letíš za ní, protože Tian jedním rázným pohybem strčí prudce zdravou rukou do dveří, aby je prudce otevřel a protáhl se kolem tebe na chodbu. Což… Což není úplně nejlepší nápad, protože to příliš neodhadne a připleteš se mu do cesty ty.

Neznámá se okamžitě zastaví, polekaně uskočí dozadu. „Já… Vy jste mě vyděsili,“ rychle se ovšem ovládne. A zatímco mluví, ruka jí nenápadně zmizí v jednom záhybu sukně.

Střípky na mokré zemi

Oči mi jen na moment sklouznou k zmáčenému rukávu jeho kabátce. Ve stékajících kapkách vody se objeví i typická rudá. Ne, rozhodně jsem mu nijak vážněji neublížila. Ne tak, aby se to dalo vůbec poměřovat s tím, co mi před chvílí provedl. Zažila jsem tu za ty roky spoustu trestů. Bohové vědí, že s mou povahou jsem si o ně často koledovala. Ale tohle bylo něco jiného. Nepůsobilo to jako jiné tresty ale jako… msta? Nebo co vůbec?

Zeptám se. Slušně. Tak, jak se od nás očekává. Kdyby někdo poslouchal za dveřmi, nemohl by pojmout jakékoliv podezření. To však až do chvíle, než by je otevřel a viděl můj vzdorovitý pohled, který k tomu klidnému tónu vůbec nepasoval. Samozřejmě ale, Volch ho viděl.

Když domluvím, kmitnou mi oči na moment k jeho rukám. To, kdyby mě chtěl zase chytit. Ne, tentokrát bych se nenechala. Zareagovala bych, ale… To, jestli bych měla nějaké šance, už si raději moc nepřipouštím. Nepohne se však. Jen mi odpoví. Za jiných okolností by to celé mohlo znít jako pochvala. Teď je ale třeba číst mezi řádky. Po tom, co mě tu topil jako kotě, mi tu jistě nezačne skládat komplimenty. Avšak… Jisté odpovědi dostanu. Pár indicií. Proto jsem také pořád pokládala otázky a nechávala si vlastní závěry pro sebe. Nakonec se i Volch rozmluvil.

Kdo pokládá otázky, stojí u kormidla konverzace. Vzpomněla jsem si na jednu z pouček z těch nudných lekcí, které neprobíhaly venku na cvičišti, ale mezi tlustými kamennými zdmi sídla. Ač to na první pohled byly hodiny, ve kterých se vyžívala především Kazandra a jí podobní, já také dávala pozor. Někdy. Svým vlastním způsobem. Teď ještě kdybych si odnesla i umění sebeovládání. V očích se mi totiž jen na moment vítězoslavně zableskne. Vím. Je to malé bezvýznamné vítězství, ale… Ale i tak!

Jak jsem ale nahoře, tak jsem hned zase dole. On… to… ví. Zarazí mě Volchova volba slov o lhaní. Ne, to nezní jako kdyby vycházel z nějaké verze, kterou mu převyprávěl Ras nebo Jitřenka. To zní skoro jako kdyby… vnímal to? Vnímal všechno, co se kolem něj na těch prokletých schodech dělo? Oči se mi rozšíří šokem. Lze teď ve mně číst jako v otevřené knize. Tohle mne totiž zaskočilo. Hodně.

Vzhlédnu k němu, když ke mně přistoupí blíž. Musím. Jsem menší než on. Krok zpátky ale neudělám. Rty k sobě tisknu tak silně, až se z nich stávají bezkrevné čárky. Měla bych… Měla… Padne další příslib něčeho.  Má tím na mysli to, proč si bere stranou Lukyana a Eryn? Ne, mluví v množném čísle. Mistři? Drobně nakrčím čelo, zatímco na něj dál hledím. A pak mi probleskne hlavou jisté uvědomění. Neuhodil mě. Vlastně mi neudělal nic, co by Kostadin mohl poznat. To samozřejmě nic nemění na tom, že mě před chvílí málem utopil, ale… Chytnu další drahocenný kousek skládačky, které tu občas padají na zem a povolím stisknuté rty. Jen tak dál. „Dobře.“ Souhlasím zčistajasna.

Jen na moment ho ještě sleduji, než se otočím na patě, pohnu se kolem něj a vykročím k věšákům s ručníky. Jakmile mi nevidí do tváře, zkřiví se mi bolestí a soustředěním, jak se snažím ovládnout své tělo, abych k věšáku vůbec došla. Ne, není to žádná ladná chůze. Odkulhám k němu a párkrát tiše vykašlu do rukávu ještě trochu vody z plic. Teď se neotáčím ani po Eryn ani po Volchovi. Vezmu jen jeden z ručníků a otočím se, abych došla zpátky k nádrži s vodou. Ne, nezastavuji se na místě, kde jsem ještě před chvílí ležela a kde teď stojí Volch. Odbelhám se do zdánlivě bezpečné vzdálenosti, než si přikleknu vedle její stěny. Nehodlám riskovat a sklánět se k vodě ze stoje. Ani ne tak kvůli Volchovi ale spíše vlastní stabilitě. Povzdechnu si a naberu vodu do dlaní. Opláchnu si párkrát obličej, než namočím cíp ručníku a setřu si s ním možné zaschlé zbytky krve. Opatrně. Z těch míst, do kterých mě Eryn praštila a stejně tak i kolem rozbitého obočí. Nemluvím. Soustředím se na to, abych se očistila, protože čím dříve to udělám, tím dříve nebudu mít důvod tu být.

Otřu si tvář do suché části ručníku a trochu jím vysuším rozpuštěné zmáčené vlasy. Stuhy na zemi už si nevšímám. Nakloním se nad vodní hladinu, ve které zahlédnu odraz své tváře mezi drobnými vlnkami. Ne, nevypadám jako Eryn. A ani tak nehodlám skončit. Ne, prostě ne. To mě bude muset dřív zabít.

„Děkuji za doprovod mistře Dragowski. Musím teď ale za mistrem Morozovem, jak si přál. Jistě už na mě čeká.“ Přeložím vlhký ručník v rukách. Vychytralá. Možná. Ale sázím teď vše na tuhle jedinou kartu, kterou mi dal do rukou v posledních chvílích Kostadin. Prozatím do vypadalo, že se snad i kvůli tomu Volch drží zpátky, tak snad…  

„Na vaši otázku jsem už také odpověděla. Kdybych nechtěla čelit následkům, zůstanu v pokoji… nebo nic nedělám.“ Vrátím se opět k naší debatě, která snad už v náznacích začala po cestě z nádvoří. Ne, neudělala bych to jinak. Kdybych se bála následků, bylo nejsnazší nechat ho tam umřít a obvinit po právu hned Eryn. Problém vyřešen. Tohle ale nejsem já. Nenechala bych ho tam jen tak… ležet. Alespoň na rozdíl od Eryn jsem k tomu neměla pádný důvod. Zatím.

„Mohu doprovodit i Eryn. Vypadá to, že návštěvu ošetřovny také potřebuje, navíc si zapomněla u mistra Morozova svou dávku toho léku. Bude lepší, když si pospíší.“ Řeknu jakoby nic, ačkoliv stále poněkud chraptím. Skutečně, poslouchat někdo za dveřmi, nemohl by mě obvinit z ničeho, avšak… Vzduch mezi mnou a Volchem by se dal krájet. Pokud jsem vše vsadila na špatnou kartu...     

Elzbieta

Tvůj hlas se odrazí od stěn umývárny a vrátí se s přízračnou ozvěnou, ovšem k ničemu to není. Volch nedbá na křik ani pokusy se mu vysmeknout, dost možná se o to více stane jeho stisk nepříjemnější a bolestivější. A pak vše najednou utone ve vzduchoprázdnu, nepřirozeném tichu panujícím pod hladinou.

I poté, co se tvá hlava vynoří zpátky na vzduch, po kterém tak zoufale lapáš, jako by jeho slova k tobě v první chvíli doléhala z nepřirozené dálky. V další chvíli tě Volch bez varování pustí a ty máš co dělat, aby ses nezhroutila na zem podobna spíše hadrové panence než živé bytosti. V kotníku cítíš tahavou bolest, jak ses o něj zapírala, zatímco ti držel hlavu pod vodou a na hrudi tě lehce pálí.

Příkaz, který vzápětí přijde je výzvou. Volch tě sleduje s přimhouřenýma očima, vyčkává a číhá na tvoji reakci. Na jakoukoliv sebedrobnější chybu. Všimneš si, že se ti skutečně podařilo ho na ruce, kterou tě držel za vlasy trochu poškrábat, z pod mokrého rukávu prosakuje trocha krve. Ovšem nezdá se, že by si toho Volch všiml.

Je pravdou, že tě celé ty dlouhé roky… Nechával být. Sice ti věnoval větší pozornost než Kazandře nebo Wiole, nicméně nebylo v tom nic vysloveně… Zlého. Bezohledného ani krutého. Nikdy se to nezdálo tak… Osobní.

Vstaneš, ovšem sklonit se opět k nádrži s vodou tě ani nenapadne. Ne. Otočíš se směrem k mistrovi. Z vlasů i po tváři ti crčí voda a na kůži ti zůstávají rozpité krvavé šmouhy. Pohledem kmitneš k Eryn stojící u kratší strany nádrže. Opírá se o ni rukou, lehce nahrbená a tichá jako ta voda. Za tu prchavou chvíli z její tváře nevyčteš nic. Možná tam ani nic není? Tvoji pozornost má stejně někdo jiný.

Volch tě stále pozoruje. Jak vstáváš, jak se k němu otáčíš. Ten zaťatý zarputilý výraz, co se ti usadí v tváři. Promluvíš, tvůj hlas se nese tiše umývárnou. Ticho, které nastane vzápětí je vlastně jen velmi krátké, přerušené jeho nespokojeným mlasknutím. Nebo to snad byl zvuk pobavení?

„Elo, ty mě pokoušíš,“ drobně povytáhne obočí. Stojí jen kousek od tebe. Stačilo by se natáhnout… Jak jemu, tak i tobě. „Víš, Elzbieto… Ty jsi vcelku chytrá dívka. Nebo spíše vychytralá, to je možná přeci jen přesnější, co ty na to? K tomu silná a odhodlaná, dokonce i mnohem schopnější, než od tebe mistři očekávali. Dnes jsi kupodivu prokázala i loajalitu a zodpovědnost, kterou bych od tebe vlastně ani nečekal. Nebo to byl jen strach z následků? Hm, raději neodpovídej, pro nás oba a tebe obzvláště bude lepší, když si budu myslet to první,“ ušklíbne se a nepatrným pohybem se k tobě přisune o něco blíže.

„Ovšem zároveň jsi tak... Neopatrná. Chtít lhát mistrům? Ts, ts, Elo, to je špatný zlozvyk,“ zlehka potřese káravě hlavou. Snadno ti dojde, že to… Ví. Ví, co se dělo na těch schodech poté, co jsi ho tam našla.

„Ostatně těch zlozvyků tam bude víc. Ale… Na tomhle nesu svůj díl viny i já. Příliš dlouho jsme tě přehlíželi,“ pokračuje dál a z jeho slov snad až lehce mrazí. Nebo to naopak jen přikládá do ohně tvé zlosti?

„To skončí,“ oznámí to s nečekaným důrazem. „A teď. Si. Umyj ten obličej,“ sykne.

Nebezpečná vlastnost

Zachytím snahu Eryn mi něco říct, ale nezaslechnu nic. Bylo to varování? Plán? Může se jen dohadovat. Nic to nezmění ale na mém přesvědčení, že jsem tady v tomhle celém namočená neprávem. A i když se bojím, zároveň ve mně začíná hořet ten nebezpečný plamínek. Ten, který mě už dostal do tolika problémů, ale díky kterému také ještě po tom všem vůbec stojím na nohách.

Má otázka padne a Volch ke mně vykročí. Potlačím nutkání udržet odstup mezi námi a o krok ustoupit. Nebudu utíkat. Zvednu k němu pohled připravená něco odpovědět, to ostatně já vždy. „Nepotřebuji…“ Odpovím mu, když se rozhodne mi pomoci, ale větu nedokončím, protože se mi další slova změní jen na poplašené zasyknutí v momentě, kdy mi jedním rychlým pohybem zkroutí zničehonic ruku za zády. Podobně jako Kostadin ještě před pár okamžiky předvedl s Eryn. Nesložím se však poslušně na zem jako ona. Na rozdíl od ní za sebou nemám několik let Volchovy speciální péče. Trhnu sebou a vzdorovitě pohodím hlavou, než mě chytí za vlasy a zamezí mi i v tom.

„Co?....Ne….NE!“ Odrazí se můj napůl zlostný a napůl zoufalý křik od chladných stěn koupelny, zatímco mě odtáhne k nádrži s vodou. Můj další křik ale přetne jedno jediné šplouchnutí, když mi nekompromisně ponoří hlavu pod vodu. Vykřiknu, ale od úst mi vystoupá jen hejno bublinek. Volnou rukou se snažím zapřít o hranu nádrže a zase se dostat nad hladinu. Je to ale marná snaha. Ať se snažím jakkoliv, drží mě Volch pevně. Vzduch v plicích se mi začne krátit, když najednou ucítím trhnutí za vlasy a jsem vytažená nad hladinu. Prudce se nadechnu a rozkašlu se, zatímco se opírám o zmáčená o roh nádrže. Slyším Volchova slova, snažíc se popadnout dech, než… Než zase skončím pod hladinou.

Chce mě tu zabít?! Přece nemůže… Nemůžu…! Tentokrát volná ruka sáhne k té jeho zapletené v mých vlasech. Snažím se jí zbavit. Setřást ji. Možná ho i škrábnu. Nevím. Není to ale k ničemu. Čas utíká podivným tempem, zatímco se snažím dostat zpod hladiny a v plicích mě čím dál víc pálí. Moje pohyby po čase ztratí něco ze své razance a síly, než…

Hlasitě zalapám po dechu, když mě konečně vytáhne zase nad hladinu a nedržet mě za vlasy, asi rovnou spadnu na zem. Jeho slova slyším jako z dálky. Lekce do života… Zlámu prsty… Velice nerad… Při těch posledních slovech mi koutek cukne do bolestivého úšklebku. Jistě… nerad. To už mě ale mistr pustí a já se svezu vedle nádrže s vodou, o kterou se musím zapřít, abych nepadla na mokrou zem. Všude kolem je rozstříkaná voda po našem krátkém zápolení. Všimnu si květinové stuhy do vlasů, kterou jsem si ráno spěšně uvazovala do vlasů a která tu teď leží smáčená a zmuchlaná na zemi. Podobně jako já.

Ten klidný tón a krátký příkaz je jako facka. Trhnu sebou a semknu rty, zatímco k němu šlehnu pohledem z pod zmáčených pramenů vlasů, které se mi lepí na mokrý obličej. Nikdy jsem za ty roky Volchovi nestála za víc, než kárání či nějaký trest u výcviku, ale tohle bylo jiné. Hodně jiné. Já ale nebyla zlomená jako Eryn. Ne… nebyla.

Elo ty ta tvoje tvrdohlavost. Holka, jsi jako beran, který se rozhodl, že tu cihlovou zeď prorazí hlavou stůj co stůj i když už stěží může chodit. Jednou tě to přivede do hrobu. Heh, a nebo nás. Pravda, nás možná dřív.

Jako kdybych zase slyšela ten Timonův chraplavý smích. Zapřu se o hranu nádrže, abych se vytáhla více do kleku a pak zatnu zuby a se soustředěným výrazem se postavím. Otřu si rukama vodu stékající mi po tváři a prsty shrnu mokré prameny dlouhých vlasů dozadu, než se k mistrovi plně otočím. Větší část krve z tváře je smytá, ale rozhodně to není dokonalé. To je mi v tuhle chvíli ale jedno.

Nevím, o co mu jde, ale není to fér! Tohle celé prostě není fér! Neudělal jsem žádný přešlap při výcviku. Nic, za co bych si zasloužila potrestat. Měl by mi děkovat! Vykašlu ještě trochu vody, než pohledem jen krátce zavadím o Eryn, jeho pečlivě opečovávanou učednici, ale poté svou pozornost stočím plně k Volchovi a ten plamínek přikrmovaný zlostí a nespravedlností se zase o něco více rozhoří.

Zvednu bradu, přimhouřím oči do modrých úzkých štěrbin a zabodnu je do Volcha.

„Co jsem… udělala? Udělala… jsem snad něco špatně, mistře Dragowski?“ Zeptám se trochu ochraptěle, ale nejpevnějším hlasem, jakým to jen v mé současné situaci jde. Není to útočné. V té otázce není prakticky ani stopa po emocích a že mě to stojí velkou dávku sebeovládání. Vlastně je to jako otázka, která by mohla padnout při jakémkoliv výcviku, kde se něco nepovedlo. A že dnes se nepovedla hromada věcí. Stojím vratce, váhu jen na jedné noze, celá zmáčená, ale nezlomená. A pak je na chvíli jen slyšet kapání vody na kamennou zem.

Elzbieta

Tvůj pohled se střetne s Isaiovým, drobné kývnutí ti opětuje, ve tváři nejistý úsměv. Snad povzbudivý? To už se nedozvíš, musíš následovat Volcha vstříc útrobám domu. Během chvíle tak zmizíte všem z dohledu do tichých chodeb zdejšího panství. Míříte do umývárny v přízemí, kterou tak dobře znáš. Mistr po tvém boku tě skutečně podepírá, nedovolí ti klopýtnout ani zavrávovat, přesto je to on, kdo určuje tempo vaší chůze.

Eryn za vámi našlapuje tiše, takřka o ní nevíš. Přede dveřmi umývárny se vaše procesí na chvíli zastaví a Volch tě pustí, aby mohl otevřít dveře. Vzápětí ustoupí bokem, ačkoliv i tak to znamená, že musíš projít těsně kolem něj dovnitř.

Veškeré naděje jsou marné, v chodbě nevidíš ani náznak života. Ničí blížící se kroky či hlasy. Ne, záchrana na poslední chvíli funguje jen v pohádkách a dobrodružných historkách k ohni. Eryn bezeslov vejde dovnitř jako první, na rozdíl od tebe neváhá ani se nerozhlíží. Ona už moc dobře ví, že nemá smysl se spoléhat na… Cokoliv. A kohokoliv. Čteš jí to z tváře. Když kolem tebe prochází, zdá se ti… Jako by ti chtěla něco říci. Její rty se neslyšně pohnou, ovšem je to příliš krátký okamžik na to, abys zvládla aspoň náznakem odezírat.

Namísto toho vcházíš do umývárny za ní. Mokrý ručník je pryč, namísto toho zde jsou nachystané nové – suché a někdo i vyměnil vodu v nádrži uprostřed. Skrze velká okna vyplněná matnými tabulkovými skly sem pronikají zlatavé paprsky slunce a romanticky prosvětlují celý prostor. Ovšem je to jen iluze. Klam.

Volch vejde dovnitř za vámi a ozve se zvuk zavírajících se dveří. V jeho tváři bys nyní jen marně hledala úsměv. Kmitneš pohledem mezi ním a Eryn, která bezeslov vykročí k nádrži s vodou, aby… Promluvíš. Pohled upřený do jeho tváře. Padne nevinná otázka, nebo aspoň zdánlivě. Nic špatného jsi přeci neudělala… Ne? Nebo snad…?

Koutkem oka zachytíš, jak Eryn ztuhne. Z její reakce je tak směšně lehké vyčíst, že jsi udělala chybu, ač… V čem? Řekla jsi snad něco špatného?

„To mi pověz ty, Elo? Děje se něco? Nebo ta správná otázka zní… Hm, trochu jinak? A ne. Neodpovídej hned, nejdříve si to trochu promysli. Věř mi, bude to tak lepší,“ odpoví ti Volch a vykročí k tobě. Pomalým… Volným… Krokem. „Měla by sis ten obličej vážně omýt. Vypadáš strašně,“ krátce se ušklíbne. „Pojď, pomůžu ti,“ oznámí ti prostě.

A stejně jako předtím, ani teď nemáš na výběr. Ostatně Volch ti dá jen prchavou chvíli na rozhodnutí, než tě chytí za ruku. Prsty pevně obemknou zápěstí a trhnou, aby ti jediným rychlým pohybem zkroutil paži za zády. Můžeš se bránit. Dost možná se i bráníš, ale je ten muž před tebou moc dobře ví, co dělá. Druhá ruka se ti vplete do vlasů a pevně tě za ně chytí, kdyby tě snad napadla nějaká… Hloupost. Ostatně sám na nic nečeká, když tě vleče směrem k nádrži s vodou. Studenou vodou, jak vzápětí poznáš, když ti i přes možné protesty pod ni vrazí hlavu. Na chvíli příliš krátkou na to, aby ses skutečně začala topit a zároveň dostatečně dlouhou na to, abys po vytažené nad hladinu lapala po dechu a prskala vodu.

„Já vím, Elo, teď ti nejspíše připadám krutý a surový k tomu, nicméně… Za všechny ty roky jsem se naučil, že s lidmi se nejlépe hovoří poté, co jim dáš správnou motivaci. Ber to jako…“ další ponoření pod vodu, tentokrát na delší chvíli.

„… cennou lekci do života,“ slyšíš jeho hlas, když tě opět vytáhne nad vodu. „Eryn… Přísahám, že jestli ke mně uděláš ještě byť jen jeden krok, tak Ele zlámu prsty. Velice nerad, ale udělám to,“ sykne směrem k dívce stojící kdesi nalevo od vás.

A pak tě zcela nečekaně… Pustí.

„Umyj si ten obličej, Elo,“ vybídne tě jakoby… Nic.

Kazandra

Pomalu kráčíte aulou směrem do chodeb vedoucích na místo, kde jsi už dnes byla. Dokonce ne jednou, ale hned dvakrát. Zvláštní náhoda, jako by ti to dnes bylo souzeno. Nikam nepospícháte, zatímco vedete ten tichý rozhovor o věcech, o kterých byste se pravděpodobně neměli bavit nahlas. Nebo spíše vůbec – a už vůbec ne spolu. Ať už o jednom nebo tom… Druhém. Pro tebe podstatně nebezpečnějším tématu.

Tian si mlčky vyslechne tvoji odpověď, než vzápětí potřese hlavou. „Záleží na tom vlastně? Jestli má mizernou nebo dobrou náladu,“ podotkne nakonec polohlasně na adresu Volcha, a jakkoliv na sobě stále cítíš jeho kradmý pohled, kterým tě přemýšlivě sleduje… Tak se dál nevyptává. Možná nechce, možná ví, že by to stejně nemělo smysl…

Ostatně sama vzápětí navážeš něčím jiným. Tím, nad čím si mnohokrát lámal hlavu nejeden z vás… No ano, kolovalo mezi vámi hned několik teorií. Některé byly znepokojující, jiné vysloveně děsivé… Jiné naprosto nesmyslně přitažené za vlasy – jejichž autor byl povětšinou Isaiah. Co bude až vás odsud pustí? Stane se to vůbec někdy? Co… Co budete dělat ve světě tam venku? Přesto tvá otázka cílí… Nečekaně na tělo.

Krisztián se krátce zarazí, přišlo to poněkud… Nečekaně. Neopatrně pohne zraněnou rukou, což prozradí bolestné zasyknutí, se kterým mu tvář cukne do napjaté grimasy. Chvíli jen mlčí, dívá se před sebe a… Přemýšlí. Skoro to vypadá, že ti ani neodpoví, než se přeci jen nadechne.

„Záleží, jestli myslíš… Předtím nebo teď,“ drobně pokrčí rameny. „No… I když možná na tom vlastně ani nezáleží. Znáš přeci moji… Přízeň,“ lehce nakrčí nos. „Mimo tyto zdi skončím mezi… Jinými zdmi,“ ušklíbne se, „u dvora, jako společnost někoho urozenějšího s lepším původem. Možná i s nějakou funkcí a pravomocemi. K tomu se ostatně hodí bastardi ze všeho nejvíce. Dokáží zastat svoji roli, ať už dostanou jakoukoliv, a dokáží to dobře. Jen aby dokázali ostatním, že jsou… Lepší. A zároveň… Jsou snadno nahraditelní,“ dodá o poznání tišeji a podívá se po tobě. „Víš, o čem mluvím, ty… Ano,“ jako by se tě napůl ptal a zároveň konstatoval.

„Asi to není úplně, co jsi chtěla slyšet, ale je to tak. Ať bylo či bude cokoliv, nás dva nečeká tam venku nic jiného než tady.“ Když ti to říká, zní smířeně a nesouhlasně zároveň.

Každopádně… Dveře vedoucí do Kostadinova křídla se blíží. Jsou otevřené, což není zase tak zvláštní. Nic vám nebrání vejít do vnitřní chodby. Ve které místnosti je ošetřovna oba moc dobře víte, ovšem než tam stačíte zajít…

… všimneš si pootevřených dveří v polovině chodby. Tyhle… Tyhle vždy bývají zavřené. Dokonce zamčené. Už jsi několikrát viděla do nich Kostadina vcházet a vycházet, když jsi tu byla, přesto u sebe mne pokaždé klíč, kterým si odemykal. Ať už tam měl cokoliv, dával si na to pozor.

Dnes tomu tak ovšem není. A co více. Skrze nedovřené dveře proniká do chodby tichý… Šramot. Cinkání? Skoro to zní jako by tam uvnitř někdo byl a probíral se věcmi…

Známou cestou

Stojím vedle mistra a mám pocit, jako kdyby vedle mě byla místo něj spíše ledová stěna, z které sálá chlad. Nemůžu se ho už pustit. Vím to moc dobře. Zaprvé bych se neudržela a zadruhé, což je asi nejpodstatnější, by mě nenechal. Eryn se zvedá ze země sama a možná… možná jí to na moment i pošetile závidím. Myslím, že by teď se mnou nechtěla měnit. Ne, rozhodně ne. Jakkoliv to může působit mile, není tu asi nikdo tak naivní, aby takovému obrázku uvěřil.

Zkusím promluvit. Je to jen drobný pokus. Takové oťukávání. Odpovědí mi je Volchův úsměv. Jistě by se dal označit za odzbrojující, ale pro mě v tuhle chvíli trochu jiným způsobem. Je na něm totiž něco špatně. Něco hodně špatně. Ne, není to úsměvem… Zahledím se do těch ledových očí, které mě pozorně sledují. Není v nich ani špetka nějaké hřejivosti nebo upřímnosti. Není v nich… nic. Jen chlad. Zamrkám a sklopím tvář na chvíli k zemi, když se mi vybaví slova z mého dávného života, který byl tak jiný a přesto z něj zde stále čerpám i po letech v sídle. Elvira, kde té je konec? Nejspíš její tělo už zetlelo někde zahrabané v listí. Ne, nedělám si iluze, že to s ní skončilo dobře. Některé věci prostě dobře… nekončí.

„Jistě.“ Opětuji mu úsměv, ale podobně jako jeho oči, ani mé se nesmějí. Rozhodně něco plánuje, ale co? Jeho odpověď zakončená otázkou mne trochu zaskočí. Nečekala jsem, že se mě bude na něco ptát. I v těch pár slovech cítím ten jistý háček, kterému bych se ráda vyhnula, ale… Do hlavy mu nevidím. Co je správná odpověď? Nikdy jsem na tyhle šachové hry nebyla. Promýšlet své kroky několik tahů do předu. Říkala jsem prostě, jak jsem věci viděla, i když mě to kolikrát dostalo do problémů. A tady? No nedovedla jsem si představit co by byla správná odpověď. Nadechla jsem se tedy ke slovům.

„Po boji je to jiné…“ Hlesnu zamyšleně „Být ale na stejném místě, ve stejných podmínkách, tak… ano. Udělala bych to stejně. Takže jsem.“ Zvednu k němu odhodlaný pohled, kterým tentokrát neuhnu. Nelžu. Nejsem si ani jistá, jestli se otázka týkala pouze souboje, nebo i věcí, které se staly brzkého rána. Možná obojího. Vím ale, že tehdy s tím, co jsem věděla, bych se prostě zachovala stejně. Nejsem někdo, kdo by zavřel dveře a dělal, že nic nevidí. Stejně tak nejsem někdo, kdo by chladnokrevně vyřadil všechny oponenty. A to s Eryn? No, udělala bych to znova. Pod návalem emocí zcela určitě.

Do jeho pobízení Eryn se nevměšuji. Raději na ni ani moc nehledím. Těch pár chvil, na které jsem si ukradla jeho pozornost, jí i tak rozhodně nestačily, aby se dala aspoň trochu dohromady. Na to by potřebovala spíše nějaký čas na ošetřovně než na kamenném dláždění. „Dobře… děkuji.“ Kývnu na mistra Drakowskiho souhlasně, ale rozhodně tak neučiním a nezapřu se o něj více, než je nezbytně nutné.      

…Elzbieto.

Uslyším Kostadinův hlas, po kterém se ihned otočím jeho směrem, v očích mi probleskne naděje. Jen na okamžik, než to zase ovládnu. Nemůžu si dovolit, aby to Volch viděl. Třeba… Třeba s ním nebudu muset odejít. Letí mi bláhově hlavou, ale to už Kostadin dodá, co měl na srdci. Ne, není to záchrana… jen… „Jistě, zastavím se.“  Koutky rtů se mi povytáhnou do smířlivého úsměvu. Každý tu hraje nějakou hru. Kostadin. Volch. I já. A každý máme nějaká pravidla, která nelze překročit. Tohle bylo asi vše, co se dalo v tuhle chvíli udělat. Nejspíš. Nechci uvažovat raději jinak. Sklopím pohled k ruce, která překryje mou. Rozhodně není tak špinavá a ani nemá zakrvácené klouby jako ta má. A pak naposledy pohlédnu na ostatní na nádvoří. Především na Isaiu, který asi jediný kromě Kostadina tuší, že jsou věci komplikovanější, než se zdají. Jen drobně na něj kývnu, než už si mě vede mistr pryč. Všechno bude v pořádku…. Všechno bude…

Mineme sud a zamíříme do útrob panství. Jak jinak. Eryn se přidá k nám a já na ni jen krátce pohlédnu, než se mnou Volch vykročí před ní. I když nechci, musím se o něj sem tam víc zapřít. To především, když zdoláváme nějaké schody nebo nerovnosti. Kotník se stále ozývá a je to jen připomínka toho, že mu jen tak snadno neuteču. To mě nemohla zatraceně Kazandra praštit radši do ruky?! Jdeme dál. Naslouchám ozvěně našich kroků, kterou se už ale neopovažuji přerušit slovy. Tak trochu ve skrytu duše doufám, že někde potkáme Sivaka a nebo Větroplacha, kteří s Volchem budou chtít něco neodkladně řešit, ale jako kdyby to byl osud, jsou chodby sídla jako vylidněné.

Skutečně zastavíme před dveřmi koupelny. Je to jen pár hodin, co jsem tu z rukou smývala jeho krev. Vzhlédnu k přísné tváři muže vedle mě, ale nelze z ní vyčíst nic o tom, co nás čeká. Volch otevře dveře a já… Ještě naposledy se rozhlédnu po chodbě, jestli někoho přeci jen neuvidím, než se pak opřu o rám dveří, abych za Eryn vkročila trochu kulhavě dovnitř.

Ujdu od dveří jen pár kroků, než se otočím, abych viděla, že mistr s námi vešel dovnitř. Dveře za ním jsou zavřené. Jsme tu jen my tři a masky padly na zem. Představení skončilo. Nebo spíše začíná jeho druhá část.  Pohledem kmitnu mezi ním a Eryn. Jde z něj strach, ale… Ale já udělala, co jsem mohla. Co ještě po mně chce?! Krátce se nadechnu.