Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

„Výborně, to jsem chtěl slyšet,“ odpoví Ras souhlasně, očividně spokojen s tím, že se s ním nijak nedohaduješ, nepolemizuješ a ani se ho na nic zbytečně neptáš a prostě a jen souhlasíš. „Počkejte tam na mě, přijdu za chvíli,“ dodá další pokyn, ze kterého můžeš usoudit, že máte povolen vstup na ošetřovnu bez jeho přítomnosti. Ostatně, to zase není nic tak nevšedního, ačkoliv obvykle se Kostadin aspoň pohybuje ve svém křídle a není mimo, když vás posílá samotné na ošetřovnu.

„Dobře, teď… Ukaž to koleno, Isaio, stačí, když to natřeš tímhle a stáhneš si to, přesto…“ s tím se Kostadin otočí k rusovlasému chlapci a vás dva ponechá vlastnímu osudu.

Vytáhneš se na nohy a jde to kupodivu snáze, než jsi předpokládala. Jen… Hlava je lehčí, než by měla být a žaludek se ti přeci jen trochu zhoupne. Není to ovšem nic, co bys nezvládla, a tak natáhneš ruku k Tianovi, abys pomohla na nohy i jemu.

Mladík drobně přimhouří oči, krátce zaváhá… A pak ruku přijme. Vstává se mu ztěžka, zapře se o tebe větší vahou, než bys čekala, a tak máš co dělat, abys to sama ustála. Ale přesto to zvládneš. Vy oba. Tian se narovná, ruku nechává svěšenou podél těla a dle jeho výrazu to stále bolí. Neopatrný pohyb ho přinutí syknout a vzápětí frustrovaně vydechnout.

Podepřít od tebe samozřejmě nechce, vlastně bys ani nečekala cokoliv jiného.

„Být tebou, moc se neraduji. Říkal dne. Ne noci,“ utrousí Krisztian polohlasně.

Naposledy si zkontroluješ, že Volch společně se svými svěřenkyněmi nevykročí ke stejným dveřím jako vy a můžete vyrazit. Uděláš pár pomalých kroků vpřed, svět se stále trochu houpe, když si nedáš pozor, ovšem cítíš se dost jistě na to, aby ses dokázala soustředit i na něco jiného než chůzi. Třeba trochu té nezávazné…

Svět se ti před očima náhle zhoupne tak povážlivě až zavrávoráš. Tentokrát je to Tianova ruka na tvém rameni, co tě ukotví na místě a může ti tu náhlou chvilkovou slabost vydýchat a chytit ztracenou rovnováhu. Ve tváři ti stále pulsuje horká štiplavá bolest.

„Opatrně…“ zaslechneš Tianův tichý hlas. V ten okamžik u tebe stojí… Opravdu blízko. „Pamatuješ? To já doprovázím tebe, ne ty mě,“ podotkne. A pak – jako by si to sám uvědomil, zase rychle ukročí stranou a ruku stáhne. „Dobrý? Tak jdeme. Hlavně se mi tu nekácej, nejsem si jistý, jak bych tě s tou rukou chytal,“ kratičce se ušklíbne.

Během pár minut vás pohltí chlad držící se v chodbě sídla, do kterého vejde a vydáte se tou nejkratší možnou cestou do Kostadinova království. Naštěstí to odsud není nijak daleko, stačí projít hlavní aulou a dvěma chodbami. Žádné schody ani jiné zákeřné překážky se nekonají.

„A… Ne, nevím, co dalšího. Věděl jsem jen o tom… Turnaji,“ naváže Krisztián na tvoji otázka tak trochu nečekaně, sotva se ocitnete v soukromí chodby a on si je jistý, že vás nikdo nemůže poslouchat.

„Ovšem… Slyšela jsem… Baronka zmínila něco o zkoušce věrnosti,“ zmíní vzápětí a zamračí se. „Nejsem si jistý, co si pod tím mám představit, ale určitě to nebude nic pěkného. Ani příjemného,“ dodá vzápětí přemýšlivě a na chvíli semkne rty.

„Co to bylo vlastně s tím Volchem na nádvoří?“ zeptá se tě bez varování. „Ano, všiml jsem si toho,“ krátce k tobě kmitne pohledem, ačkoliv to nijak dál nerozvádí.

Elzbieta

Zamrkáš, když k tobě Volch bez varování natáhne ruku a nabídne ti pomoc. Nemáš na výběr a moc dobře to víš, a tak ji přijmeš. Vzápětí už stojíš na nohách, ačkoliv kotník se při té příležitosti okamžitě ozve, jakkoliv na něj ani nepřeneseš plnou váhu těla. A smyčka kolem tvého krku, která se tam ocitla ani nevíš jak, se od toho okamžiku začne pomalu utahovat. Nejdříve zvolna, než…

… se opatrně zapřeš o Volchovo nabízené rámě. Držíš mezi vámi sice dostatečnou vzdálenost, ale od toho okamžiku jako bys byla v jeho moci. Ačkoliv pravdou je, že jeho opora se ti při chůzi rozhodně bude hodit. Noha bolí a bolavý kotník ti nedovoluje pořádně došlapovat.

Oproti tomu Eryn žádná galantní pomoc nečeká. Pomalu se zvedá na rukách a zatíná u toho čelisti. Volch stojící vedle tebe ji pozoruje a… A pak jeho pozornost přitáhneš k sobě těmi pár nevinnými slovy, ke kterým se odvážíš. Natočí k tobě tvář a opět se pousměje. Je to vlastně pěkný úsměv, dokážeš si představit ze svých cest – ze svého minulého života – že na tržišti či na ulici by se za ním zajisté pár žen ohlédlo. Zcela jistě i nějaká z vaší kumpanie. Volch tam venku mohl být kýmkoliv, kdyby chtěl. Obchodníkem. Šlechticem. Jedním z vás…

Avšak v jeho očích je stále něco… Studeného. Odtažitého. Něco, co tě varuje, zatímco tě to tiše – vyčkávavě – sleduje a hodnotí. „Dávej si pozor na mužský, co se nesmějí očima, holka. Takovým se až příliš libí, když ženská křičí,“ řekla ti jednou Elvira, tanečnice, co s vámi jeden čas cestovala než zkrátka… Zmizela. Mužský měla ráda, v jejím stanu se návštěvy střídaly poměrně často. Tehdy… Tehdy jsi ještě nechápala, o čem mluví. Byla jsi příliš malá.

„Nemusíš mít starosti, kdybych nechtěl, tak to nedělám. A pak, vy jste moje povinnost, Elo,“ odpoví ti Volch s lehkým pokrčením ramen. Jenže to už následuje tvoje další otázka, tentokrát směrovaná k turnaji.

„Jen část,“ dočkáš se nečekaně klidné odpovědi i nyní, „ale řekl bych, že rozhodně tu zajímavější část,“ dodá vzápětí přemýšlivě. „Pověz mi, Elo… Jsi spokojená s tím, co jsi předvedla?“ zeptá se tě s jistou… Zvědavostí? Vidíš, jak u toho drobně pozvedne obočí, ačkoliv v jeho tváři se zračí zcela nepochybně zájem o to, co mu odpovíš.

Naštěstí máš čas si to promyslet, protože v další chvíli obrátí svoji pozornost zpátky k Eryn. „Mám ti snad pomoc? Rychleji. Ještě pár minut zpátky jsi měla sil na rozdávání,“ vybídne ji s netrpělivým mlasknutí, než pohled upře zpátky na tebe.

Eryn uteče zpoza rtů syčivý nádech, nicméně vidíš, jak se v další chvíli vytáhne na nohy s nečekaně plynulým a pružným pohybem jako by snad do teď všechno jen hrála. Prozradí ji až zavrávorání, se kterým se narovná.

„Omlouvám se, mistře Dragowski,“ zachraptí tiše, pohled lehce zamžený.

„Ještě to zvážím,“ ušklíbne se Volch drobně. „Tak pojďme. Klidně se zapři víc, Elo, pokud to budeš potřebovat,“ vybídne tě, než vykročíte. Ne, skutečně tě nehodlá odvést k sudu s vodou, ale pryč z nádvoří.

„Hm… Elzbieto,“ ozve se nečekaně Kostadinův hlas říkající tvé jméno. Záchrana? Chvíli… Chvíli máš ten pocit. Ten Rasův pohled, co vaším směrem zachytíš. Znáš ho už dost dobře na to, abys věděla, že se mu něco nelíbí. „Až se omyješ od krve, stav na ošetřovnu taky,“ přikáže ti než kmitne očima k Volchovi. „Předpokládám, že to nebude problém, Dariuszi,“ napůl konstatuje, napůl se ptá.

„Ne,“ dostane se mu tentokrát jen strohé odpovědi od muže, jehož rámě se nyní držíš. Cítíš, jak se jeho druhá ruka dotkne tvé, položené na té jeho. Jako by si tě chtěl… Přidržet. Ujistit se, že se ho nepustíš a nevydáš se svojí vlastní cestou.

Nicméně poté… Už vám nikdo nezabrání opustit prostory nádvoří. Nikdo vás nezastaví, nikdo tě nevysvobodí. Vkročíte do chodby domu. Jdeš vedle něj, Eryn se drží za vámi. Mlčí a jednou rukou se drží za břicho, zatímco z tváře a rukou jí stále kape krev. Ta cesta se ti zdá snad nekonečná, i přestože trvá vlastně jen chvíli. Přesto je to nakonec opravdu umývárna, před kterou se zastavíte a Volch tě pustí, aby mohl otevřít dveře a podržet vám je, abyste obě mohly vejít dovnitř… Tentokrát se už ovšem neusmívá. Vlastně se ani nesnaží tváři přátelsky.

Beznadějná

Není to vůbec dobré, ale zase to není tak odporné, aby se mi z toho obrátil na místě žaludek. Chutná to jako… Krev? Ne, to se mi musí zdát, protože jí mám stejně plná ústa. Jen se mi to zdá. Na kratičký moment zaváhám po prvním loku, než přiblížím ampulku opět ke rtům a se sebezapřením vypiji napodruhé zbytek celého jejího obsahu. Stejně jako ostatní z nás. Copak mi zbývá něco jiného? Rozhodně ne pod ostřížím zrakem Volcha.

Flakónek zazvoní o dláždění, když ho na něj položím, ale to už se nade mnou sklání mistr. Mé drobné ucuknutí nezůstane bez odpovědi a přes rty mi uteče jen bolestivé zasyknutí, když mi hlavu zvrátí více dozadu v pohybu, ve kterém se připomene nejhlasitěji můj naražený týl. I přes bolestivý záklon se vydržím už více nehnout, zatímco si prohlíží mou tvář. Je mi jasné, že by to odteď bylo už jen horší.

Kostadin Volchovi odpoví a ten slabý závan naděje, že by mu to jakkoliv zhatil, je rychle pryč. Jen zamrkám, když tlak na bradě povolí a já ji můžu konečně sklonit. Neznamená to, že jsem z toho ale venku. To si jen Volch zašel pro nástroje. Kostadin mu v tom nebrání. Vlastně podobně jako před tím s Eryn mi přijde, že dělá, že to prostě nevidí. Jsem v tom sama. Opřu si s povzdechem loket o koleno a sleduji unaveně Volcha, který se ke mně brzy vrací.

Co se divíš holka? Prostě to musíš vydržet. Jako vždy. Mohlo by to být i horší, tak zatni zuby a buď zticha. I přes to se mi hruď sevře, když vidím, jak se ke mně po chvíli mistr vrací, stále poněkud rozmazaný. Snažím se nedat znát na sobě neustupující nervozitu, a tak se výraz mé tváře příliš nemění. Možná mi v tom také pomáhá mé ne zrovna stoprocentní vnímání a zakrvácený obličej. Po ostatních se už ani nedívám. Jsou jen tichým obecenstvem, které nic nezmůže.

Volch si přiklekne vedle mě a mezi prsty se mu zaleskne jehla. Oči mi k ní ihned kmitnou, zatímco jí provleče nit. V jeho podání to působí tak snadně. Vlastně dost podobně jako u Kostadina. Tak co teď? Skutečně mi chce jen sešít tu ránu na čele? Volcha jsem za ty roky zde poznala v různých rolích, ale jako starostlivého člověka? Nikdy. Tím spíše mě zaskočí jeho slova a úsměv? Ne, není to ten typ úsměvu, ze kterého doslova kape jed. Je to prostě jen… úsměv. Ale… I přes to všechno mě to rozhodně neuklidní.

„Ehm, rozumím.“ Odpovím mu krátce, ale to už se dotýká mé tváře a natáčí si mou hlavou tak, aby měl k roztrženému obočí snazší přístup. Tentokrát už mu vyjdu vstříc a poslušně hlavu natočím tak, jak potřebuje. Teď už na něm rozhodně nedržím celou dobu svůj pohled. Zaprvé je příliš blízko. Blíž než jsem zvyklá. A za další…. Jen semknu rty, když jehla propíchne kůži.

„Ne… ne přímo.“ Hlesnu mezi stehy, když se zrovna utahuje smyčka na tom prvním. „Viděla…“ Bodnutí jehly mne donutí na chvíli raději posečkat. „… jsem to ale docela často.“ Dokončím po kratší odmlce pravdivou větu. Ano, tohle jsem se nikdy přímo neučila, ale nebylo to rozhodně poprvé, co mi někdy někdo něco šil. Poslední steh je utažen a rána zašitá. Napočítala jsem je dobře. Jen tři… Nemohla to být až tak velká rána, ale aspoň nebudu mít jizvu a zároveň jsem dostala potvrzení toho, že tohle celé bylo demonstrativní. Účel téhle demonstrace jsem ale ještě musela odkrýt. Zatím mi nezbývalo než jen hrát podle scénáře a ať už tím Volch sledoval cokoliv, nepopudit ho, dokud to jen trochu půjde.

„Děkuji… je to… lepší.“ Až se tomu sama podivím, zatímco se zarazím v půli pohybu, kdy jsem si chtěla na rozbité čelo opět sáhnout a místo toho se jen dotknu tváře, za kterou mě před chvíli držel. Zvednu pohled k mistrovi, který se nade mnou tyčí a vypadá… Vážně v dobrém rozmaru? Nebo to je snad jen další hra? Drobně svraštím obočí a povzdechnu si. Tenhle den je plný pastí. Začalo to tou noční můrou a od té doby je to jako kdybych se z ní ani neprobudila.

Jen párkrát mrknu, když se přede mnou objeví mistrova ruka. Je to nezvyklé gesto a tím spíše takové, které nemůžu odmítnout. Drž se scénáře zatraceně! Okřiknu se v hlavě, než se mé prsty obtočí kolem jeho nabízené ruky a nechám si pomoci zpátky na nohy. Zavrávorám jen na okamžik. Nedovolím si došlápnout hned na zraněný kotník. I když se cítím výrazně lépe, nechci riskovat, že se tu zase skácím.

Jen se ohlédnu rychle přes rameno na Kostadina a ostatní. Máme volno po zbytek dne? To je… Ale to už mám zase Volchovu pozornost. Trochu překvapeně se mi rozšíří oči, když mi navrhne, abych se o něj zapřela. Tohle se děje rozhodně prvně. A ne… není to zrovna návrh. Můj vnitřní hlas zaúpí, protože mi začíná docházet, že tahle past sklapla a teď mě táhne někam hluboko do lesa. Ne, nejsem z jeho galantního chování nadšená. Ani trochu. Naopak, děsí mě to. Ale stejně jako před tím, se přinutím jen souhlasně kývnout a po krátkém zaváhání se o něj nesměle zapřu. Spíš jen tak, aby se neřeklo a příkaz jsem splnila. Noha ještě v pořádku není, ale prostě se neodvážím být u něj tak blízko. Je to celé zvláštní.

Už se za ostatními neotáčím. Když zavelí k Eryn, že se má zvedat, jen se kousnu lehce do rozbitého rtu. Chce nás obě někam odvést. Někam, kde si to s námi vyřídí. I když mi pohled zabloudí k sudu s vodou, u kterého před tím stála Eryn, je mi jasné, že u něj nezastavíme. Ne, tady je moc velké obecenstvo.

Nervózním gestem si zastrčím světlý pramen rozlítaných vlasů za ucho v naprosto marné snaze s těmi rozcuchanými vlasy něco udělat, než skloním pohled k Eryn, která se sbírá ze země, zatímco já se tu opírám o muže, kterého před pár hodinami shodila ze schodů. Kdyby to neudělala u dveří mého pokoje, mohlo všechno dopadnout jinak. Nemůžu jí pomoct. Nikdo z nás jí teď ze země nepomůže. Stejně jako mně od Volcha. Mé modré oči kmitnou k mistrovi, který stojí po mém boku a jen ji chladnokrevně pozoruje.

„Já… Děkuji. Je to už mnohem lepší a nerada bych vás třeba zdržovala od jiných povinností mistře Dragowski.“ Zatvářím se nevinně, jako kdyby se nic z dnešního dne nestalo a já byla jen vzorným učedníkem, který to myslí upřímně. Což o to. Herecký talent mi nechybí, ale i tak mi dochází, že je to jen marná snaha, přesto… zároveň si tímto potřebuji trochu oťukat i jeho reakce, dokud je ještě musí krotit kvůli ostatním lidem kolem. Rozzlobí ho to? Bude to ignorovat? Nebo hůř?

„Vy jste také sledoval ten turnaj, že?“ Nedá mi vzápětí na to má zvědavost a samozřejmě se zeptám nahlas místo toho, abych raději držela jazyk za zuby. V okně jsem ho viděla. Něco tedy z našich duelů musel vidět, ale tohle je spíše také otázka na to, jestli viděl, jak jsme se tu s Eryn servaly jak psi, ale až takový blázen nejsem, abych se na to ptala napřímo. Měla bych mlčet. Já vím. Ale prostě… No, nemůžu si pomoct. To já nikdy.   

Kazandra

Od Tiana se další odpovědi už nečekáš, vlastně jako by předstíral, že tvé „cože“ ani neslyšel. Možná je to tak lepší pro vás oba, i tak ti ovšem hlavou víří myšlenky a úvahy, kterých se lze zbavit jen těžko. O kolik by to bylo jednodušší, kdyby se tě nezastal… Ale on to udělal. Ovšem… Opravdu mohlo jít jen o tohle? Opravdu mohl být trest za něco tak pošetilého jako dobírání si vašich hostitelů tak krutý? Jednou sis strhla nehet při lezení. Pamatuješ si tu bolest. O kolik to musí být horší, když ti je někdo trhá, jeden po druhém…?

„Dobře, dobře… V tom případě ještě chvíli seď,“ odpoví ti Kostadin, když ho ujistíš, že až na ránu, co jsi schytala do hlavy jsi v pořádku a záhy vás s Tianem aspoň na chvíli ponechá vlastnímu osudu.

Vyndáš tedy korkový špunt z ampule a podáš ji Tianovi, který si jich prve bez řečí vezme. Dle jeho výrazu je ochotný do sebe vpravit cokoliv, co by mu mohlo aspoň trochu pomoci a ulevit od bolesti.

„Vypadá to dost odporně na to, aby to mohlo fungovat, ať je to cokoliv,“ zamumlá Krisztián. „Tak na zdraví,“ ironicky v náznaku pozvedne ampuli, než do sebe její obsah obrátí přesně tak, jak to etiketa a slušné mravy zakazují. Tedy ne, že by na tom momentálně jakkoliv záleželo.

Tvář se mu zkřiví odporem, to se ani nesnaží maskovat. „Řekl bych ti to, ale nechci tě připravit o překvapení,“ utrousí polohlasně, zatímco znechuceně odloží ten kousek skla se zbývajícími pár kapkami na dláždění vedle sebe.

Mezitím si všimneš Volcha, který se tu mezi vámi objevil jako nějaké zjevení. Ostatně jeho příchod neušel nikomu, podobně jako jeho milé přivítání se svojí svěřenkyní. Ovšem ty víš, že je to pravděpodobně jen ochutnávka toho, co bude následovat později. Až se nikdo nebude dívat. Není to příjemná představa, ovšem o to úlevnější je vědomí, že to ty nejsi jejím místě. Nebo namísto Elzbiety, na kterou se mistrova pozornost upne.

Oproti tomu tobě Volch věnuje jen pramálo pozornosti. Ano, ucítíš na sobě sice jeho pohled, ovšem jen krátce. Ostatně nikdy si mu nestála mimo výcvik za příliš pozornosti, i když během něj jsi při poukazování na tvé chyby schytala ran více než dost. Mistr Dragowski měl poněkud svérázné způsoby, jak vám vštípit do hlavy vše potřebné. O to snadnější ovšem bylo pamatovat si, čemu je lepší se vyvarovat.

„Stalo se něco, Kaz?“ zaslechneš tichý hlas Tiana, co si tě prohlíží a ani se to nesnaží nyní maskovat. Zdá se, že ve tváři vypadá o něco lépe než před chvílí, dokonce ani ruka se mu netřese. Ostatně i ty cítíš, jak závratě pomalu ustávají – dokonce můžeš pohnout hlavou bez toho, aniž by se ti zamlžil zrak a zhoupl se ti žaludek…

„Kazandro, zvládnete to s Krisztiánem společně na ošetřovnu?“ promluví na tebe opět Kostadin.

„Já nepotřebuji…“ zamračí se jmenovaný, ovšem zase rychle ztichne.

„Nepamatuji se, že bych se tě na něco ptal a už vůbec ne, že bych naznačoval, že to ty tu potřebuješ pomoc,“ zamračí se Ras. Dnes… Očividně už nemá zrovna nejlepší náladu.

Elzbieta

Hlavou ti letí otázky, avšak odpovědi si můžeš jen domýšlet. Z tváře Volcha je těžké cokoliv vyčíst, ať už zlost či varování, že by ti hodlal ublížit stejně jako Eryn. Přesto tě pozorně sleduje, zatímco zápasíš s uzávěrem ampule, abys do sebe mohla vpravit její obsah. Nemáš zrovna na výběr, jeho přítomnost tě popohání. Ostatně příkaz zněl jasně. Vypij to.

Muž stojící nad tebou spokojeně kývne hlavou, jakmile vše vypiješ. V ústech ti zůstává ta podivná železitá pachuť, která v něčem připomíná tvoji vlastní krev. Zvláštní. Ale možná je lepší nad tím příliš nepřemýšlet.

Volchův hlas tě ostatně usadí zpátky na zem. Sklání se nad tebou a drží tě za bradu během toho, co si prohlíží tvoji tvář. Patrně musí mluvit o té tržné ráně nad obočím, ze které ti stále teče krev. Když instinktivně trhneš bradou, byť spíše v náznaku, než že by ses mu skutečně chtěla vysmeknout, stisk jeho prstů zesílí a dost možná ti tu hlavu zakloní o něco více než je nutné.

„V brašně. Akorát…“ odpoví Kostadin, ovšem Volch ho nenechá ani domluvit.

„Jen pár stehů. Dost to krvácí,“ s tím tě i pustí a na chvíli zůstaneš sama.

Ne, opravdu nikdo nevypadá, že by ti měl pomoci. Jak vlastně? Cítíš na sobě pár nejistých pohled, ovšem po představení s Eryn si nikdo netroufne… Nic.

Do tvého zorného pole se vrátí Volchova tvář, když si k tobě přiklekne. Zahnutou krátkou jehlou provleče teninkou nit, obratně a rychle jako někdo, kdo tohle rozhodně nedělá poprvé.

„Teď se nehýbej. Asi to trochu zabolí, ale bude to rychlé, žádný strach,“ řekne a na jeho tváři se objeví náznak… Úsměvu. I to mistr Dragowski umí, když chce. Natáhne k tobě své ruce a vzápětí na tváři ucítíš i jeho dotek.

„Učil vás to někdy Kostadin? Je třeba chytit okraj rány a propíchnout kůži na jedné a druhé straně. Stáhnout a udělat smyčku. A pak to samé, probodnout jehlou kůži a…“ popisuje ti přesně to, co dělá. Steh po stehu. Ne, že bys to potřebovala, cítíš každý pohyb té zatracené jehly. Nakonec jsou stehy opravdu jen tři, až je otázkou, zda to bylo opravdu nutné, ale…

„Hotovo,“ oznámí a opět vstane. Tváří se… Spokojeně. A ty zjišťuješ, že se vlastně cítíš lépe. Hlava se už tolik netočí, z nosu ti přestala téct krev a lépe se ti přes něj dýchá…

„Vstávej. Bude lepší všechnu tu krev umýt,“ natáhne k tobě Dragowski bez varování ruku, aby ti pomohl se postavit. „Teď už je tu nepotřebuješ, že?“ střelí pohledem k Rasovi.

„Ne, zbytek dne už budou mít volno,“ oznámí Kostadin.

„Výborně. Tak pojď. Zvládneš chodit… Ne, bude lepší, když se mě chytíš,“ nabídne ti, i když… Ona to příliš nabídka není jako spíše další příkaz.

„A ty se tam hodláš snad válet zbytek dne, Eryn? Vstávej, trocha vody ti jen prospěje,“ dodá směrem k bělovlásce ležící na zemi. Něco v jeho hlase… Dívka se ostře nadechne a pomalu se začne soukat do sedu.

Zmrtvýchvstání

„Eh… promiň.“ Vyheknu, když Isaia pod mou vahou také zavrávorá. Nic to nemění ale na tom, že se o něj dál opírám. Chvíli to vypadá, že se snad brzy skácíme spíše oba, než se do toho vloží Aron? Ne, Arek. Ohlédnu se po druhém mladíkovi, o kterého se vděčně zapřu, ale už mu nestihnu poděkovat, protože si všimnu Kostadina. I kdybych chtěla, nejsem schopná se jen tak sama postavit. Kotník jen bolí a i tak si připadám jako kdybych stála na palubě lodi na rozbouřeném moři. Kolik jsem těch ran schytala?

Neodvážím se vzhlédnout, když padne otázka na viníka. Stejně to z nás brzy dostane, ale alespoň pro teď. Polknu krev, nadechnu se a… Promluví Kazandra, která zavolá mistra ke Krisztiánovi. To je na tom skutečně tak zle, nebo je to jen zastírací manévr. Pomalu otočím hlavu jejich směrem, ale nedaří se mi pořádně zaostřit na detaily. Vidím jen Kazandru se sedícím Krisztiánem, který má ruku celou rudou od krve. Ne, rozhodně se nehodlám hádat, kdo je na tom nejhůř. Vlastně bych i přes svůj současný stav raději zmizela nenápadně zpátky na pokoj, než se nechala Kostadinem ošetřit a pak vyslýchat.  

„… Ano.“ Kývnu krátce hlavou, když uslyším Rasovy instrukce. Nelehat si. Dobře, to ještě zvládnu. Nechám si pomoci sednout. Nebo spíše se prostě svezu na zem tam, kde stojím, zatímco se Kostadin vydá pomoci ostatním. Nehlásím se o jeho pozornost. Vlastně by mi ani nevadilo, kdyby mě ignoroval. Ano, to by vůbec nebylo špatné. Nohu se zraněným kotníkem si natáhnu před sebe na dláždění a druhou pokrčím, abych si o koleno zapřela znaveně čelo. Zhluboka oddechuji a sem tam si otřu krev, která mi teče z nosu. Není mi zrovna nejlépe. S klidem se začínají ozývat místa, kam jsem schytala rány od Eryn. Ta holka mě vůbec nešetřila. No já ji taky zrovna ne, ale takovou páru jako ona nemám. Vzhlédnu přes rozcuchané vlasy k na zemi stále ležící Eryn, která…  

To snad… Otřu si rychle krev z oka a pokusím se zaostřit na přicházející postavu. Už dle pohybů jej ale poznávám. Volch. Jde k nám jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby to ráno byl jen špatný sen. Na chvíli mi probleskne zase pohled na něj, jak leží bezvládně na schodech ve vlastní krvi, zatímco k němu sbíhám tiše schody. Stalo se to vážně tohle ráno? Zavřu pevně oči, zatímco se mi zatočí hlava. Nějak mi to přestává dávat smysl. Dle toho ale jak se Isaia s jeho příchodem zakuckal nad svou medicínou, asi nebudu jediná překvapená jeho přítomností.

Zastaví se u Eryn, aby… Jen sklopím na moment pohled, když se stane něco, co se vlastně dalo čekat. I tak ve mně hrkne, když to vidím na vlastní oči. Možná jsme ji zachránili před konečným trestem, ale to, co ji čeká asi také nebude nejpříjemnější. Po tom pádu ze schodů už nebyly na výběr žádné dobré konce. Ne pro ni. A možná už ani ne pro nás… Proletí mi hlavou, když na sobě ucítím Volchův pohled.

Jen se narovnám a těknu pohledem mezi ním a Rasem, se kterým mluví. Na Kostadinovi se ale moje oči zastaví jen na chvíli. Většinu času hledím na Volcha, který… On to ví? Ví to, že jsem tam byla. Jak ale…? Museli mu to říct. Ale co mu řekli? Že jsem se mu snažila zachránit život? Ale co když mu Jitřenka vše podala trochu jinak, než se to stalo. Co když… Po zátylku mi přeběhne nepříjemné zamrazení. Tohle je zlé. Hodně zlé.

 Jen krátce přelétnu očima ostatní, především Kazandru a Isaiu, když si bere Volch pro mě od Rasa ampuli s tmavou tekutinou, než se zapřu rukama, abych se pokusila zvednout. Nechci sedět. Chci stát a moci reagovat, kdyby… Kdyby co? Snaha je to ale marná, zase jen dopadnu bezvýsledně na zadek. Bez pořádné opory to nejde.

To už je u mě Volch. Hledí na mě upřeně a já… já mu ten pohled opakuji. Neuhýbám jím. To by vypadalo jen jako přiznání viny. Vzpomenu si na jednoho uspávače hadů, který s námi asi rok cestoval. Byl to dost zvláštní člověk. Neměl moc rád děti, takže jsem se mu spíše vyhýbala, ale viděla jsem ho často při práci, kdy vykoukla z košíku hlava kobry. Nikdy z ní nespouštěl oči. Stačilo aby jimi uhnul a had vystartoval… Naštěstí měla kobra vytrhané jedové zuby, takže i když už někdy došlo k nehodám, nikomu se nic nestalo. Něco jako dnes ráno… Také to byla jen… nehoda. Ale tady měl had všechny zuby pěkně u sebe.

„Děkuji.“ Šeptnu, když si od něj vezmu poněkud váhavě ampuli s tekutinou. Vypadá to jen jako tmavá tekutina. Ne, není to přesně to, co Ras dal ráno Volchovi. Tam ta věc vypadala snad skoro jako tekuté… stíny. Moc dobře si pamatuji, jak mu to nalil do úst, zatímco jsem ho držela. Chtě nechtě musím od Volcha odvrátit pohled, protože chvíli bojuji roztřesenou rukou s uzávěrem, než se mi jej podaří otevřít. I tak ale cítím, že mě celou dobu sleduje. Ani se neodvažuji pohlédnout k ostatním, natož Eryn. Jen krátce k tomu čichnu, nakrčím nos a pak otočím obsah lahvičky do sebe. Nemá smysl nad tím nijak dumat. Není tu jiná možnost. Musím to vypít nadvakrát, protože je toho prostě moc. Chutná to… divně. Není to vyloženě odporné, ale nejlepší věc, co jsem v životě měla to taky není.

Hořce polknu, než zvednu prázdnou ampuli a jen se krátce na ni podívám. Za sklem zůstalo jen pár černých kapek. Ne skutečně to není žádný stín. Jen nějaká bylinková tinktura. Nic jiného. Možná se mi to ráno jen zdálo… A nebo také ne.

Volchův hlas mě přivede zase zpátky do reality. Je tam stále. Jistě, nenechal mě jen tak být. Donést mi lék a věnovat se někomu jinému? To bych byla až moc bláhová doufat v něco takového.
„…Ale…“ Trhnu trochu neposlušně bradou, když mě za ni chytne, ale nevytrhnu se mu. Na to mě drží moc pevně. Je to spíše reflex než cokoliv promyšleného. Vím, že teď odtud jen tak neuteču. Rozhodnu se alespoň neuhýbat pohledem. Nedát na sobě znát strach, který je kolem nás ale snad už doslova hmatatelný. Když se zeptá Kostadina na šití, jen se se nadechnu, otevřu pusu, jako kdybych snad chtěla něco říct, namítnout, ale nakonec nic neřeknu. Jen zase potáhnu krev zpátky do nosu. Vím, že teď už to nic nezmění. Stejně jako nikdo nešel pomoci Eryn ležící na zemi, nikdo nepřijde sem. Je to jako s jinými tresty zde. Prostě se musí přetrpět nehledě na jejich podobu. S rozhodným a poněkud vzdorovitým výrazem stisknu rty a kývnu lehce hlavou, kterou mi drží. Ať dělá, co uzná za vhodné. I když mi srdce bije jako splašené, neuhýbám pohledem. Vydržím to. Nebudu tu prosit. Nikdy neprosím.

Neudělala jsem nic špatného.... A nebo snad... ano?      

Tian se slabě ušklíbne. Rvačce probíhající jen o kousek dál nevěnuje příliš pozornosti, stačí že se s klením zvedá Isaiah, který v závěsu za Arekem kulhá k oběma dívkám vyměňujícím si nepěkné údery.

„No… Bolí jako zlomené,“ pokusí se situaci trochu odlehčit, vyhnout se Kazandřině pohledu, zatímco mu pokládá ruku zpátky na stehno. „Kaz…“ odmlčí se a dlouze vydechne. „Nech to být. Prostě…“ zdá se, že chvíli hledá slova, ale nenachází je, a tak místo nich jen frustrovaně zavrtí hlavou.

 „… to nech být. Baronka o tomhle nevěděla,“ řekne vzápětí něco, co… Nedává smysl. Jak o tom mohla nevědět, pokud to byl trest od ní? Leda…?

Jenže to už je na nádvoří i Kostadin, který rázně ukončí rvačku Elzbiety s Eryn. Ela má co dělat, aby zůstala stát na nohách, dokonce i s pomocí Isaiaha i Areka. Eryn oproti tomu takové štěstí nemá, Ras nad ní stojí a za zkroucenou paži do nepříjemně bolestivého úhlu ji drží skloněnou k zemi tak dlouho, dokud se nepřestane cukat a napjaté svaly nepovolí. Jakmile ji pustí, tak se dívka překulí na zem, kde zůstane ležet na boku a jen… Oddechuje. I z jí z obličeje kape na dláždění krev, ovšem většinu její tváře nyní halí hříva matně bílých zcuchaných vlasů.

„… nechci ti do toho mluvit, ale dobrý vypadá jinak,“ zamumlá Isaiah směrem k Ele. „Uh, počkej, bude lepší…“ trochu zaúpí, protože jak se o něj v jednu chvíli zapřeš, abys sama neztratila rovnováhu, přinutíš ho plnou vahou došlápnout na nohu se zraněným kolenem.

„Já ji vezmu,“ vloží se do toho Arek, který tě vzápětí podepře namísto Isaiaha aniž by se tě zeptal na názor. Dost možná by řekl více, ale… Ale je tu Kostadin a jeho přísný – a značně nenadšený – pohled.

„Mám se ptát, co se tu stalo a kdo s tím začal?“ zamračí se přelétne vás všechny očima v očekávání odpovědi. Do ticha se ovšem nečekaně vloží Kazandra se svojí žádostí. Těžko říci, zda je na tom z vás všech Tian opravdu nejhůř, ale v tu chvíli na tom vlastně ani nezáleží.

„Podívám se na všechny. Na některé možná i víckrát, aby si některé věci dobře zapamatovali,“ zavrčí Ras neadresně svoji výhružku. „Areku, posaď ji. Asi na tom nebude tak zle, když ještě měla chuť se rvát… Bohové… Hlavně si nelehej, Elo,“ dodá tak trochu rezignovaně směrem k plavovlásce, než vykročí směrem k černovlasé dvojici.

„Dobře, takže… Hm, kdo… “ Kostadin se zamračí při pohledu na Tianovu ruku a přimhouří oči. „S tímhle jsi za mnou měl přijít. Jedna věc je trest, druhá se nechat zmrzačit,“ vytkne mu během toho, co mu ruku prohmatá. Nepočíná si zrovna dvakrát citlivě ačkoliv se nezdá, že by mu tím chtěl záměrně ublížit. Víte, že Ras tyhle věci nedělá. Nestojí o to vás týrat, jen zkrátka dělá vše nutné pro svoji práci.

„Na tohle se budu muset podívat ještě u sebe. Prozatím…“ provizorně ruku aspoň obváže, aby Tian nemohl hýbat prsty, než vyloví ze své brašny i koženou kazetu.

Rozváže ji a vyndá dvě ze sady identických skleněných lahviček plných tmavé hutné tekutiny připomínající tekutou černou mízu. Je to něco… Nového. Neznámého. Kostadin si sice vyráběl nejrůznější masti i tonika, ovšem tohle… Je jiné. Dokonce to i voní jako… No, příliš to nevoní. Nedá se to popsat. Chuť je hořká a sladká zároveň s nepříjemnými železitými tóny.

„Ať to vypije. Ta druhá, kde je toho méně, je pro tebe,“ podá je Kazandře. „Máš ještě něco jiného krom té hlavy?“ zeptá se jí rovnou při té příležitosti, a když mu odpovídá, rovnou si ji i prohlédne, než se vydá k Aronovi sedícímu kousek opodál. Zdá se, že si Elu i Eryn opravdu nechává až na konec.

Zdá se, že flakon se stejným obsahem, jen odlišným množstvím má dostat každý z vás. Po Aronovi následuje Isaiah, poté Wiola, která se srdnatě i vyškrábala na nohy. Ras se věnuje jen základnímu ošetření toho nejhoršího, zbytek bude muset počkat.

Zrovna se sklání nad Wiolou, když zaznamenáte přítomnost někoho dalšího. Volch. Tedy… Pro vás mistr Dragowski. Vejde na nádvoří a na někoho, kdo ještě ráno ležel v bezvědomí pod schody si vykračuje velmi jistě. Vlastně ani jedna z vás by na něm nepoznala, že se by se cokoliv z rána vůbec odehrálo. Isaiah z toho vypadá… Tak zaskočeně, že se v tu samou chvíli dávivě rozkašle a málem zalkne, jak se v tu samou chvíli pokoušel vypít obsah lahvičky.

Úkosem si prohlédne všechny na nádvoří, ovšem neřekne ani slovo. Neřekne dokonce nic ani tehdy, když se zastaví u ležící Eryn a bez varování ji silně nakopne do břicha. Stejně tak Eryn nevydá takřka ani hlásky, jen se společně se zdušeným vzlyknutím chvíli na to zkroutí do klubíčka. Nepohne se ani tehdy, když se k ní skloní. Ať už jí řekl cokoliv, odpovědí mu je jen sotva patrné kývnutí hlavou.

Nádvoří ovládne nepříjemné… Ticho. Dokonce ani Kostadin nic neřekne, vlastně se tak zaujatě věnuje zaskočené Wiole jako by to snad ani nevnímal. Či spíše nechce.

„Pomůžu ti,“ promluví Volch jako by nic, „kdo zbývá?“ neptá se, oznamuje. Pohled těch dvou chladných modrých očí je upřený na Elu jako by moc dobře znal odpověď, která od Kostadina přijde vzápětí.

„Arek a Ela.“ Jméno Eryn v ten okamžik Ras ani nezmíní.

„V tom případě, jak se to říká? Dámy mají přednost,“ pokrčí Volch rameny. Převezme si od Kostadina flakonek – tentokrát plný takřka po okraj – než vykročí právě k Elzbietě.

„Vypij to,“ přichází ten stručný příkaz nenechávající prostor pro odpor. Trpělivě si počká, než tak Ela skutečně učiní, než znovu promluví. Možná by to nebylo tak zneklidňující, kdyby ji u toho celou dobu nepozoroval.

„Ukaž ten obličej, tohle vypadá, že to bude nutné zašít,“ s těmi slovy ji vezme za bradu, aby jí hlavu zaklonil lehce dozadu. Je lepší se tomu neprotivit, servítky si rozhodně nebere. „Máš tu i šití, Kostadine? Udělám to.“

Poslední kolo

Atmosféra houstne. Z části za to může Eryn a nedávné události, ale já jsem jedna z těch, kteří přihodili polínko do ohně. A že to moje byl pořádný vyschlý kus dřeva. Jen to zapraská, než…

„To nebylo stejné.“ Zavrčím podrážděně a udělám výhrůžný nebo snad vyzývavý krok k ní. Ví to. Moc dobře to ví. Ale co je mi po ní?! Adrenalin z předchozích soubojů se mi za těch pár okamžiků nestihl ještě vyplavit ze žil a stejně tak nemizí ani chuť bojovat dál. „Dobře.“ Vystřelí mi koutek rtů do jedovatého úšklebku, ale to už mě Eryn napodobí a vykročí ke mně.

Pěst plavovlásky mi proletí kolem tváře. Čekala jsem to. Uhnula jsem včas do strany, a tak ruka Eryn jen pročísne vzduch. Posměšně se v záklonu zašklebím, ale to už mi úsměv ze rtů zmizí, protože druhá ruka mě zasáhne do břicha a mně unikne jen přidušené vyheknutí. Potvora! Zamračím se a vrhnu se po ní. Na šermířské úkroky a tancování kolem sebe není čas. Ne, tohle je tvrdá ruční práce. Někdy se mi podaří se ráně vyhnout, ale většinu času si je spíše vyměňujeme.

Eryn má páru jak kůň! Zuby mi nepříjemně cvaknou, když schytám jednu z ran do spodní čelisti, až ucítím krev z rozraženého vnitřku tváře. Jen od ní pár trochu vrávoravými kroky ustoupím, než odhalím zakrvácené zuby podobně jako divoká šelma a vrhnu se zase po ní. Ani pořádně neregistruji okolí. Jeho zvuky se slijí do šumu krve, která mi hlasitě tepe v uších a sem tam ji přeruší náraz, když schytám od Eryn nějakou z tvrdých ran. Ne, nedržím se zpátky, a tak svou oponentu také párkrát nepříjemně zasáhnu. Pak mě ale chytne za vlasy a sníží tak mé šance na to, jí uhnout. Nevadí. To platí pro obě strany. Jen koutkem oka zaregistruji Wiolu, která se do souboje vloží, aby byla během vteřiny zase z kola venku. Dnes se jí nějak nedaří.

„AHhhh!“ Křiknu vztekle, až mi od rtů odlétne několik kapek krvavých slin a praštím ji vší silou, ale ruku mi vyblokuje, takže jí pak praštím prostě čelem. Svět se občas začne propadat do temnoty a zase se z ní vynořovat, jak mi začne vypadávat vědomí. Zatnu zuby. Tohle musím ukončit! Zakročím a naberu ji kolenem do břicha. Musí se nechat, že páru jako ona nemám a už vůbec nebyl dobrý nápad používat k útoku zrovna tu zdravou nohu, ale vzhledem k tomu úhlu to jinak nešlo. Nechybí mi alespoň zápal pro věc. To rozhodně ne. Zraněný kotník mě ale zradí v momentě, kdy se Eryn snažím kopnout a když na něm spočívá veškerá má váha, tak to prostě vzdá. Noha se mi bolestivě podlomí, ale to už volnýma rukama, kterými se tak trochu chtěně a tak trochu automaticky zachytím za oblečení oponentky, strhávám Eryn s sebou na zem, abych…!

Pokřikování kolem pořádně nevnímám. Teď tu jsem jen já a Eryn. Ještě ucítím jednu ránu, kterou jí vzápětí loktem opětuji, ale to už tu jsou čísi ruce, které mě nekompromisně táhnou od té světlovlasé démonky. Noha se zraněným kotníkem mě neposlouchá, a tak jsem víceméně zapřená o Isaiu, který mě společně s Arekem odtáhli. „Pusťte mě!“ Trhnu sebou popuzeně, jako kdybych se jim chtěla vytrhnout a celé to dokončit, když v tom si všimnu, že nezasáhli jen ostatní z nás, ale je tu i…. Mistr! Kostadin je tady. Jeden pohled na toho světlovlasého muže vydá za deset ledových sprch.

Zalapám po dechu a zamrkám, když mě do oka začne stékat čůrek lepkavé krve z rozraženého obočí. Zatřesu hlavou, abych rozehnala černé kaňky, které mi sem tam vykvétají v zorném poli. „Dobrý… je to dobrý.“ Posmrknu krev zpátky do nosu, než si otřu zakrvácené rty hřbetem ruky a ohlédnu se kráce na Isaiu, který mě drží. Na zrzkovi se objeví dvojice černých šmouh. Jen dvě? To je dobré. Uklidňuji se v mysli. Snažím se na sobě nedat znát nějakou výraznější slabost, jakkoliv asi nejsem ve stavu, kdy bych vypadala v pořádku. S jeho oporou poskočím na té zdravé noze a s vypjetím vůle se postavím, abych zůstala jakž takž stát právě na ní a tu zraněnou držím jen špičkou opřenou o zem. Je to dost vratký postoj, ale nechci padnout na kolena. Ne, dokud to jen trochu půjde. Zlostně se podívám na Eryn, než mi pohled sklouzne k Mistrovi nad ní a až ten jediný mě donutí sklopit zrak. Nic neříkám. Nemám co. Jen sem tam se sklopenou hlavou posmrknu krev řinoucí se mi z nosu.  

Slova Kazandry se u ostatních nesetkají zrovna s pochopením. Ve vzduchu je stále cítit železitý odér krve, bolest ze zranění se ozývá a slova Eryn jsou spíše jako sůl sypaná do ran než cokoliv jiného.

„Vykašli se na to…“ slyšíte říkat Arona svému bratrovi, ale setká se akorát s Arekovým nesouhlasným pohledem.

„Jo? To jsi tedy rychle zapomněl, co ti provedla. A schválně. I když očividně jsi měl ještě štěstí, taky tě mohla ještě dokopat na zemi, aby tě uchránila před horším osudem,“ zavrčí Arek podrážděně, odpověď Eryn mu musela dost hnout žlučí.

To už se ovšem do věci vkládá i Elzbieta, která vykročí k oběma dívkám a zastaví se po boku Wioly, které tím pomůže získat zpátky ztracenou jistotu.

A atmosféra během okamžiku zhoustne…

Kazandra

Pomalu se suneš směrem k Tianovi, který se do rozhovoru ani nesnaží zapojit, jakkoliv hned v úvodu zazní z úst Ely i jeho jméno. Prostě tam jen sedí, zhluboka dýchá a nepřítomným pohledem hypnotizuje svoji ruku. Až tvůj hlas ho donutí od rukavice na chvíli odvrátit zrak. Podívá se po tobě a nesouhlasně stiskne rty k sobě. Vidíš na něm, že tě chce odmítnout. Odehnat ze své blízkosti. Ale nakonec… Prostě jen s povzdechem přivře oči a mlčky přikývne.

Jemně se dotkneš jeho ruky a natáhneš se po rukavici, abys mu ji stáhla dolů. Jde to vlastně snadno, byť z toho nemáš zrovna dobrý pocit. Tian se zdrží veškerých komentářů či dramatického bolestného sykání, ačkoliv si všimneš toho, že ve tváři ještě o pár odstínů pobledne a na studeném čele vyrazí z pod vlasů pár krůpějí ledového potu.

Z pod rukavice se vyvalí nepříjemný odér krve a něčeho, co ti připomíná zápach žluklé masti. Prsty i dlaň má Tian zalité čerstvou krví, které je rozhodně víc… Víc, než jsi čekala. Chvíli ti tak trvá ti dojde, na co se díváš. Co se skrývá pod rudými nánosy. Prsty Tiana začaly nepěkně otékat a kůže se barvit temně fialovými odstíny. Eryn mu musela svým počínáním několik prstů zlomit. Třesou se mu a nezdá se, že by to dokázal ovládat.

Jenže to není všechno, ne… Odsud ta krev nemůže být. Ne… Její zdroj poté najdeš už rychle. Žaludek se ti opět stáhne a pod jazykem ucítíš hořkost.

„To je… V pořádku, Kaz. Vypadá to horší, než to je,“ slyšíš jeho hlas, doléhající v tu chvíli zdálky.

Jeho nehty.

Nemá na té ruce ani jeden z nich.

Elzbieta

Eryn se v první chvíli zatváří jako bys jí vrazila facku. Na krátkou chvíli uhne pohledem a pootevře rty. Přísahala bys, že na okamžik… Zaváhá. Je to snad záblesk… Studu? Ale ne. O úder srdce později už ti opět hledí do tváře podobna zvířeti zahnanému do rohu, do kterého právě někdo praštil klackem, aby ho přinutil k reakci.

„Ah, aha. Takže ty si do mrzáka praštit můžeš a já ne?“ zle se ušklíbne a tobě je hned jasné, co má na mysli. Lukyana. Ostře se nadechne, to už ovšem v návalu emocí pokračuješ dál.

„To nebyly výhružky,“ zavrčí a…

Jedna rukavice je stažená. Další vmetená přímo do tváře.

… místo dalších slov se pohne tvým směrem.

V další chvíli jste v sobě. Doslova. Tohle není žádný šermířský souboj, kdy kolem sebe oba soupeři tančí a zbraně se kolem sebe míhají v ladných finesách. Není v tom žádná vznešenost ani elegance. Je to úplně obyčejná rvačka. Eryn se napřáhne, aby ti jednu vrazila rukou sbalenou v pěst, ovšem čekáš to. Podaří se ti vyhnout a ten úder snadno vykrýt.

Jenže ten druhý přichází spodem, levačkou přímo na břicho.

Pár nepříjemných ran schytáš, sama ovšem zvládneš nějaké i rozdat. V ústech cítíš krev, ve vlasech vpletenou ruku Eryn, jak tě bez ohledu na to, kolikrát ji uhodíš, nepouští. Má sílu. Má zatracenou sílu, o které jsi do teď ani nevěděla. Před očima se ti krátce zatmí a svět se rozdvojí. Wiola mezi vás skočí, těžko říci, jestli ve snaze ti pomoci, sama si do Eryn praštit nebo vás odtrhnout od sebe, ovšem v další chvíli ocitne na zemi, jak od bělovlásky koupí kopanec přímo do kolene.  

Slyšíš… Křik. Hlasy. Dost možná Areka? Isaiaha? Nebo...

„Co se to… DOST! Okamžitě přestaňte! Zatraceně… Od sebe, hned!“ Kostadinův hlase se nese nádvořím a zní všelijak, jen ne radostně. Následují ho i rychlé kroky. Dusot na nádvoří. A v další chvíli vás už od sebe s Eryn odtrhává hned několik paží. Kostadin držící Eryn, kterou za pokroucenou paži přinutí se předklonit a vzápětí padnout koleny na zem. Arek, který trhne dozadu i tebou a Isaiah, který tě přidrží, abys to ustála. A že bys bez něj zajisté dopadla na zadek, jak se ozve nepříjemná bolest v kotníku a podlomí se ti noha.