Andor.cz - Dračí doupě online

Slova Kazandry se u ostatních nesetkají zrovna s pochopením. Ve vzduchu je stále cítit železitý odér krve, bolest ze zranění se ozývá a slova Eryn jsou spíše jako sůl sypaná do ran než cokoliv jiného.

„Vykašli se na to…“ slyšíte říkat Arona svému bratrovi, ale setká se akorát s Arekovým nesouhlasným pohledem.

„Jo? To jsi tedy rychle zapomněl, co ti provedla. A schválně. I když očividně jsi měl ještě štěstí, taky tě mohla ještě dokopat na zemi, aby tě uchránila před horším osudem,“ zavrčí Arek podrážděně, odpověď Eryn mu musela dost hnout žlučí.

To už se ovšem do věci vkládá i Elzbieta, která vykročí k oběma dívkám a zastaví se po boku Wioly, které tím pomůže získat zpátky ztracenou jistotu.

A atmosféra během okamžiku zhoustne…

Kazandra

Pomalu se suneš směrem k Tianovi, který se do rozhovoru ani nesnaží zapojit, jakkoliv hned v úvodu zazní z úst Ely i jeho jméno. Prostě tam jen sedí, zhluboka dýchá a nepřítomným pohledem hypnotizuje svoji ruku. Až tvůj hlas ho donutí od rukavice na chvíli odvrátit zrak. Podívá se po tobě a nesouhlasně stiskne rty k sobě. Vidíš na něm, že tě chce odmítnout. Odehnat ze své blízkosti. Ale nakonec… Prostě jen s povzdechem přivře oči a mlčky přikývne.

Jemně se dotkneš jeho ruky a natáhneš se po rukavici, abys mu ji stáhla dolů. Jde to vlastně snadno, byť z toho nemáš zrovna dobrý pocit. Tian se zdrží veškerých komentářů či dramatického bolestného sykání, ačkoliv si všimneš toho, že ve tváři ještě o pár odstínů pobledne a na studeném čele vyrazí z pod vlasů pár krůpějí ledového potu.

Z pod rukavice se vyvalí nepříjemný odér krve a něčeho, co ti připomíná zápach žluklé masti. Prsty i dlaň má Tian zalité čerstvou krví, které je rozhodně víc… Víc, než jsi čekala. Chvíli ti tak trvá ti dojde, na co se díváš. Co se skrývá pod rudými nánosy. Prsty Tiana začaly nepěkně otékat a kůže se barvit temně fialovými odstíny. Eryn mu musela svým počínáním několik prstů zlomit. Třesou se mu a nezdá se, že by to dokázal ovládat.

Jenže to není všechno, ne… Odsud ta krev nemůže být. Ne… Její zdroj poté najdeš už rychle. Žaludek se ti opět stáhne a pod jazykem ucítíš hořkost.

„To je… V pořádku, Kaz. Vypadá to horší, než to je,“ slyšíš jeho hlas, doléhající v tu chvíli zdálky.

Jeho nehty.

Nemá na té ruce ani jeden z nich.

Elzbieta

Eryn se v první chvíli zatváří jako bys jí vrazila facku. Na krátkou chvíli uhne pohledem a pootevře rty. Přísahala bys, že na okamžik… Zaváhá. Je to snad záblesk… Studu? Ale ne. O úder srdce později už ti opět hledí do tváře podobna zvířeti zahnanému do rohu, do kterého právě někdo praštil klackem, aby ho přinutil k reakci.

„Ah, aha. Takže ty si do mrzáka praštit můžeš a já ne?“ zle se ušklíbne a tobě je hned jasné, co má na mysli. Lukyana. Ostře se nadechne, to už ovšem v návalu emocí pokračuješ dál.

„To nebyly výhružky,“ zavrčí a…

Jedna rukavice je stažená. Další vmetená přímo do tváře.

… místo dalších slov se pohne tvým směrem.

V další chvíli jste v sobě. Doslova. Tohle není žádný šermířský souboj, kdy kolem sebe oba soupeři tančí a zbraně se kolem sebe míhají v ladných finesách. Není v tom žádná vznešenost ani elegance. Je to úplně obyčejná rvačka. Eryn se napřáhne, aby ti jednu vrazila rukou sbalenou v pěst, ovšem čekáš to. Podaří se ti vyhnout a ten úder snadno vykrýt.

Jenže ten druhý přichází spodem, levačkou přímo na břicho.

Pár nepříjemných ran schytáš, sama ovšem zvládneš nějaké i rozdat. V ústech cítíš krev, ve vlasech vpletenou ruku Eryn, jak tě bez ohledu na to, kolikrát ji uhodíš, nepouští. Má sílu. Má zatracenou sílu, o které jsi do teď ani nevěděla. Před očima se ti krátce zatmí a svět se rozdvojí. Wiola mezi vás skočí, těžko říci, jestli ve snaze ti pomoci, sama si do Eryn praštit nebo vás odtrhnout od sebe, ovšem v další chvíli ocitne na zemi, jak od bělovlásky koupí kopanec přímo do kolene.  

Slyšíš… Křik. Hlasy. Dost možná Areka? Isaiaha? Nebo...

„Co se to… DOST! Okamžitě přestaňte! Zatraceně… Od sebe, hned!“ Kostadinův hlase se nese nádvořím a zní všelijak, jen ne radostně. Následují ho i rychlé kroky. Dusot na nádvoří. A v další chvíli vás už od sebe s Eryn odtrhává hned několik paží. Kostadin držící Eryn, kterou za pokroucenou paži přinutí se předklonit a vzápětí padnout koleny na zem. Arek, který trhne dozadu i tebou a Isaiah, který tě přidrží, abys to ustála. A že bys bez něj zajisté dopadla na zadek, jak se ozve nepříjemná bolest v kotníku a podlomí se ti noha.

Šílený den

Krisztián nevypadá zrovna dobře. No, není se čemu divit po tom, co na něm předvedla Eryn. Co to do ní vjelo? Neujde mi, když sebou při pohledu na mě mladík trhne jako kdyby viděl ducha. A ani tomuto se nedivím. Dám mu tedy čas, který potřebuje. Pohledem jen zabloudím krátce k odcházejícím mistrům, kteří nás tu prostě nechají a jdou… kam vlastně? Dost pochybuji, že na snídani. Eryn si od nich udržuje odstup… a nebo možná také trochu oni od ní? Nakrčím drobně obočí, ale více o tom nepřemýšlím, protože to už se Krisztián chytne má ruky a já se zapřu, abych mu pomohla na nohy.

Dnes už je to druhý z nás, kterého někam vláčím. Začínám v tom mít praxi. Lehce se té ironii osudu ušklíbnu, ale to už se Kristztián zase ode mě odkloní. „No, dobře. Jak chceš.“ Nebráním mu v tom a jen mimoděk srovnám krok s jeho. To jen tak pro jistotu, kdyby přecenil své síly. A na zemi za námi zůstane jen stezka tvořená kapkami krve.

„Ehm, díky.“ Trochu se ošiju, když začnou padat více či méně míněné gratulace. Na podobné věci nejsem zvyklá, prostě protože nevyhrávám. Ale byla tohle výhra? Pohledem zabrousím k Eryn, která se vydala k sudu s vodou jako by nic. Ne, nebyla. Rozhodně nebyla. „Ale neřekla bych, že… No, poslední kolo chybělo. Takže s těmi gratulacemi bych to tak nepřeháněla.“ Řeknu nahlas něco, co si tu stejně ostatní myslí. Na nějakých titulech vítězů stejně nelpím. Výhoda toho jím prostě běžně nebýt. Takže teď mi nedělá problém se ho zase vzdát. Jestli tohle celé k něčemu bylo v očích mistrů je pak další otázka. Stačilo to? Nevím. Ale mám své pochybnosti. Celé tohle ráno je prostě tak zvláštní!

„Pochybuji, že to tímhle ránem končí… i když. Nechápu, co by teď po nás mohli ještě chtít.“ Zavrtím hlavou, když přelétnu pohledem tu pomlácenou bandu, z které se jen někteří udrží s jistotou na nohou. Shodou okolností většina těch, kteří měli to štěstí a nestanuli proti Eryn. Vidím Arona, který na tom není zrovna dobře po té ráně do hlavy a pak Krisztiánovu ruku s kapající krví. Rukavici si nesundává. Stejně jako na té snídani. Co se tady sakra všechno děje? Opět zabloudím krátce pohledem k bělovlásce, ke které se už vydá neohrořeně Wiola.

Proběhne krátká výměna, výhrůžky a pak na sobě zachytím pohled Kazandry, která mě snad beze slov vybízí… k čemu proboha? Zatímco se odbelhá pečovat o Krisztiána, já si jen dlouze povzdechnu, položím meč na dláždění a vykročím k Wiole s Eryn. Eryn, která dnes překročila všechny hranice.

„Asi mi tu něco uniká, ale za co přesně ti má poděkovat Aron… nebo snad Krisztián?“ Postavím se vedle Wioly a povytáhnu jedno obočí, hledíc vážně na Eryn. Jedna věc je jí ráno pomoci, ale pak vidět, co tady provedla ostatním… Kteří s její mizérií nemají nic společného… Tohle prostě není fér. Není. „Jestli se měli bát toho, že je další zkoušky zmrzačí, tak gratuluji, zachránila si je od toho. Udělala si to za ně sama. A stejně nikde není psáno, že tohle nebude pokračovat dál. Takže… opravdu nevidím, smysl toho všeho. Ale klidně se nechám poučit.“ Ne, nezakládám ruce na hrudi. Naopak je mám svěšené ledabyle kolem těla a stojím lehce rozkročená. Co kdyby… No, už ukázala, že se dnes zrovna neovládá.

„A další výhrůžky si odpusť. Nepatří to sem. Stejně jako to, co jsi před chvílí provedla.“ Probodnu ji pohledem přimhouřených modrých očí. „Nebo si chceš snad dokončit turnaj?“ Vypustím v návalu bublajících emocí slova, která nejsou v tuhle chvíli úplně nejmoudřejší, ale co. Domlácené jsme obě a dnešní den je šílený. Prvně to ráno. Pak Kazandra s jejími výhrůžkami. Teď pro změnu Eryn. Mám chuť je tu seřvat všechny, ale… Ale!     

Hledačka odejde z nádvoří jako první a v těsném závěsu ji následuje Baronka, ačkoliv… Rusovlasá žena na okamžik zaváhá. Pohledem sklouzne ze zraněného Krisztiána zhrouceného stále na kamenném dláždění přes Eryn strnule stojící nad ním až k Sivakovi, který akorát o něčem hovoří s Wertherem. Nerozumíte ani slovu, avšak starý mistr rozhodně nepůsobí spokojeně. Naopak… Znepokojeně? Je těžké z jeho přísné tváře cokoliv vyčíst.

Poté se i on s Wertherem vydají rychlým krokem pryč. Eryn… Eryn rychle couvne dozadu, když prochází kolem, v ten okamžik podobna spíše zvířeti, co očekává ránu. Ovšem nestane se nic. Nic krom… Pozorné oko by si všiml, jak Větroplachova ruka cukne při tom rychlém pohybu bělovlásky k jílci zbraně. Je to jen chvíli. Prchavý okamžik. Ani on se neusmívá, ostatně to v tuhle chvíli nikdo z vás.

„Hou… Asi by sis měla ještě chvíli posedět,“ zachytí Kazandru kolem ramen Aron, když se pokusí zvednout v zorném poli jí vykvete několik černých skvrn, co ji zase rychle usadí na zem. Mladík se tváří otřeseně, stejně jako všichni ostatní. Jistě, řevnivost a občasné půtky zde byly na denním pořádku, nechat se ovládnout občas emocemi či frustrací, zvláště se zbraní v ruce, někdy vedlo k nehodám, ale… Ale tohle bylo jiné. Eryn na jednoho z vás vztáhla ruku s jediným úmyslem. Ublížit mu. Hodně mu ublížit. I když to byl Krisztián.

„Já… Vypadá to, že ano,“ Arek zmateně nakrčí obočí, když černovlásce odpovídá. Ano, skutečně to vypadá, že Eryn je venku ze hry a vítězem vašeho krvavého klání se stává Ela. No rozhodně je to zvrat, co nikdo nečekal.

Krisztián je ve tváři sinalý, má i ten nezdravý takřka zelený nádech. Snaží se zhluboka dýchat, zatímco se drží za ruku a zuby k sobě tiskne tak silně, že Ela snad zaslechne i skřípot jeho zubů. Až opožděně si všimne, že nad ním Ela stojí a mluví na něj. Při pohled na její světlé vlasy sebou v první chvíli lehce trhne, než jeho oči vyhledají Eryn stojící bokem.

„Uh, dobře… Dobře, jen mi dej… Chvíli, prosím,“ na krátký okamžik přivře oči a vydechne. Je zvláštní ho takhle vidět. O to zvláštnější od něj slyšet takové slovo jako „prosím“. Nakonec natáhne zdravou ruku k dívce, aby se jí zachytil a vytáhl se s její pomocí na nohy. Procítěně zasykne, jak se mu druhá ruka bezvládně zhoupne podél boku. Ela si z téhle blízkosti může všimnout, jak skrze švy v kožené rukavici prosakuje krev.

„Dobrý, teď… Už to zvládnu sám,“ dodá po dvou krocích, kdy se Ely pustí a dojde k hloučku ostatních učedníků už bez opory. Aniž by se na Kazandru nebo kteréhokoliv dalšího podíval, ztěžka dosedne zpátky na zem a opatrně si opře ruku předloktím o stehno. Krev… Z rukavice pomalu odkapává na zem. Ruka se mu stále třese, chvíli i působí, že by snad rukavici chtěl stáhnout, ale neudělá to.

„Já to snad ani výjimečně nechci vědět,“ ušklíbne se Isaiah v reakci na Elzbietina slova ohledně dalších plánů. „A… Gratuluji,“ přidá se k blahopřání od Kazandry. Od ostatní zazní také zamumlání k ocenění Eliny výhry, ačkoliv je to… Trochu trpké vítězství s tím, co se událo.

Co by se stalo, kdyby Ela stanula proti Eryn?

Je to… Mrazivá otázka.

Odpověď na ni dost možná zná právě jen Eryn, která se od vás vzdálí ještě více když zamíří k sudům s dešťovou vodou stojícím v stranou. Ani se neobtěžuje s vědrem, rovnou si ze sudu nabere vodu do dlaní, aby se napila a vzápětí si i umyla krví potřísněné ruce i tvář.

„Hej, Eryn! Nechtěla bys nám vysvětlit, co ti to zatraceně přeletělo dneska přes rypák?“ ozve se z vašeho hloučku poměrně neohroženě Wiola, které už konečně přestala téct krev z rozbitého nosu. Trochu jí to deformuje hlas, ale není tady nikdo, kdo by se jí za to momentálně měl náladu – či odvahu – smát. S těmi slovy se i vytáhne na nohy a přejde k ní blíže.

„… zajímavá volba slov,“ odpoví jmenovaná hlasem postrádajícím takřka jakoukoliv intonaci, zatímco se narovná. Tvář má ztrhanou únavou, od posledního souboje se jí kruhy pod očima vykreslily takřka do černých monoklů.

Wiola se nadechne, působí v tu chvíli dopáleně, ale něco… Něco ji zastaví uprostřed pohybu. Možná to, že se Eryn pohne. Jejím směrem.

„Teď si dobře promysli, co mi tak nutně potřebuješ vlastně říct, Wiolo, jestli nechceš, abych ti zlomila něco dalšího,“ zasykne.

„Šiblo ti, Eryn?“ ozve se ze svého místa Arek zamračeně. Atmosféra opět… Začíná nepříjemně houstnout.

„Nechtě mě být, všichni,“ sekne po něm jmenovává pohledem i slovy. „Měli byste mi poděkovat. Nebo byste snad raději pokračovali ve zkouškách dál, dokud byste se všichni do jednoho nezmrzačili? O nic jiného tady nešlo. O. Nic. dalšího,“ procedí mezi zuby, jak se maska stojaté vody v její tváři začíná drolit.

Konec? Ne tak docela

Kaz přijme mou ruku. Zapřu se a vytáhnu ji na nohy, než se o mě opře. „Hmmh, tohle je výjimka.“ Ušklíbnu se, zatímco s ní vykročím zpátky k ostatním. Nad jejím zhodnocením toho, že s Eryn by to bylo horší, jen pokývám hlavou. Pomalu a vlastně jen jednou. Víc si s tím naraženým týlem nedovolím. Kontury světa kolem mají tendenci se nepříjemně rozmazávat a mně dochází, že nejsem ve vůbec dobrém stavu. Jestli Baronka vytáhne hned zase moje číslo, bude mít můj oponent dost snadnou práci. Kaz je na tom ale evidentně hůř. Jedno jediné slovo jasně stvrdí to, že jsem teď už držitelkou čtyř čísel. To je skoro polovina. Šance na odpočinek se dost ztenčily.

„Jo, dobrý.“ Pousměji se na Isaiu, zatímco pustím Kaz, aby se posadila vedle Arona a pak poodejdu o několik kroků do první řady. Sedla bych si ale… Baronka zase táhne čísla. Se smířeným výrazem to sleduji. Je mi jasné, že… Moje číslo nepadne? Trochu se napřímím a rozhlédnu se po ostatních. Padla čísla Areka a Krisztiána. To znamená jediné… Posadím se ztěžka na dláždění a meč se zacinkáním odložím vedle sebe. Unaveně zavřu oči a aspoň na chvíli dám odpočinout naraženému kotníku a vlastně celému tělu.

Přesto ale s prvním zazvoněním zbraní oči opět otevřu a začnu sledovat dění před námi. Krisztián hraje tu hru na unavení oponenta, co před tím se mnou, když v tom to vypadá, že jej Arek bolestivě zasáhl. Krisztián se vzdává a… Ne? Co? Stejně jako ostatní vidím, jak díky své hře otočí průběh celého souboje a Areka pošle k zemi. Tentokrát už doopravdy.

„Hmm… však tohle mu projde jen jednou.“ Přidám se k ostatním do krátké výměny komentářů. Samozřejmě, že to nijak nezlehčuje to, že Arek díky takové lsti vypadl, ale některé triky se nedají opakovat stále dokola. Musím si na něj dát pozor, pokud teď Baronka vytáhne…. A Baronka vytáhne opět dvojici čísel. Už se pomalu chystám na to, že se zvednu, ale nakonec zůstanu překvapivě sedět. Jako zázrakem ani jedno z nich není mé. Místo toho čeká souboj Krisztiána a Eryn.

„Na ni tohle rozhodně nezabere.“ Šeptnu k ostatním, než se podívám směrem, kterým hledí Eryn. Svět se mi při tom pohybu opět zase nepříjemně na moment rozmaže, ale i tak ho vidím moc dobře. Temnou siluetu, která sleduje dění tady dole. Volch. Neumřel. A dokonce je schopen stát. Při tom pohledu do okna se ve mně mísí dost protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem pochopitelně ráda a na druhou… Skloním pohled k Eryn a nasucho polknu.

A pak se věci začnou dít nějak rychle. Jen přimhouřím očí a nakloním se, jako kdybych se snažila zaostřit na něco v dálce, ale není mi to pranic platné. Až po chvíli se obraz souboje zase ustálí a já vidím Eryn tyčící se nad zraněným Krisztiánem. A pak mu dupne na ruku. Ne tohle není něco, aby se neřeklo. Skoro mám pocit, že si to až užívá. Nádvořím se rozlehne mladíkův bolestivý výkřik, než její noha opět dopadne na jeho ruku a pak znovu a… Sivakův povel to zastaví. Naštěstí. Jinak bych už čekala, že se ozve křupnutí kosti, ačkoliv… Kdo ví, jestli není zlomená i tak.

Krisztián je z kola venku, takže to znamená jediné…

Pohled mi padne na tu bělovlasou démonku, která bude teď mým oponentem. „Zatraceně.“ Zavrčím přes stisknuté zuby, zatímco se začnu škrábat zpátky na nohy. Barončin hlas zmiňující moje jméno to jen stvrdí. Jasně, jasně… Dejte mi aspoň chvíli.

Postavím se konečně ztěžka zpátky na nohy a sevřu meč opět pevně v ruce, abych jen překvapeně zamrkala, když uslyším Sivaka. „Co? Ale…?“ Šeptnu spíše pro sebe než, že bych se odvážila oponovat mistrovi, kterému i tak oplatím alespoň zdvořilé kývnutí hlavou, jakkoliv nejistě v ten moment vypadám.

Překvapeným pohledem i tak přelétnu mistry a zastavím se na Eryn. Proč se nepokračuje? Ne, že bych vyloženě stála o to, aby ze mě vymlátila duši, ale tohle nedává smysl. A už vůbec se mi nelíbí slova o dnešním plánu. Copak nás čeká víc než jen tenhle turnaj? Hmmh, možná jsme to měli víc natahovat.

A když už stojím, tak vykročím opět na kolbiště. Dnes to vypadá, že odtamtud pomáhám odtahovat většinu vyřazených a dává to smysl. Jediná já a Eryn jsme vyřazením neprošly a Eryn… No, nevypadala, že by stála o to svým oponentům jakkoliv pomoci. Ještě krátce se ohlédnu po světlovlasé dívce, ale nechávám ji být. Nevypadá, že by stála o to s někým z nás hovořit.

„Tak pojď, Krisztiáne.“ Natáhnu k němu ruku, aby se mě mohl tou zdravou chytit a pomohla jsem mu ze středu nádvoří někam stranou, kde si bude moci u ostatních sednout a trochu chytit dech, než přijde Kostadin. „Ras ti s tím určitě brzy pomůže.“ Řeknu tiše. Nějak v tuhle chvíli nemám chuť na nějaké žerty a uštěpačné poznámky. Možná za to může ta rána do týlu, ale aspoň pro jednou mu dám pokoj.

„Co přesně mysleli tím dalším plánem?“ Trochu znaveně si povzdechnu, když už jsem zpátky u ostatních a shrnu si část rozcuchaných vlasů zpátky za ucho.         

Elzbieta udeří Kazandru a rozhostí se ticho přerušované jen jejím mělkým dechem. Její soupeřka na chvíli zcepení, do tváře i hlavy se jí zakousne prudká ostrá bolest zvolna se mělnící v tepavé malátné vlny. Naražená záda z pádu bolí a před očima tančí černé mžitky. Rána to byla pořádná, na nohy se zvedne tak krátce po boji jen díky pomoci Ely.

Ani ta se necítí zrovna dobře. Kotník bolí, musí došlapovat opatrně a v týle jí tepe bolest, co se dá sice ignorovat, ale při prudkém pohybu má svět nepříjemné tendence se po okrajích lehce rozmazávat.

Společně se vracíte k okraji nádvoří za ostatními, kteří váš souboj sledovali z bezpečné vzdálenosti. Kazandra končí a Elzbieta si přidává do své sbírky smrti další číslo. Sedm.

„Pěkné… Jsi v pohodě?“ Isaiah drobně přimhouří oči při pohledu na plavovlásku. Krisztián nic neříká, jen vás zamyšleně sleduje, zatímco Arek pomůže se Kazandře pomalu posadit vedle svého bratra, který už vnímá, i když úplně nepůsobí, že by se v dohledné době chtěl zvedat.

„To jsme dopadli, co?“ uchechtne se nevesele Aron. „Klidně se opři, pokud chceš,“ nabídne vzápětí Kazandře, které se vše nepříjemně rozplývá před očima a cítí, jak jí místo, kam schytala ránu nepěkně otéká. Pěkný pohled na to za nějakou chvíli rozhodně nebude, o nevolnosti svírající při každém pohybu hlavy žaludek ani nemluvě. Tohle ještě bude mít své následky, rána od Ely sice byla čistá bez úmyslu ublížit více než je nutné, ale i tak.

Jenže Baronka je nemilosrdná, táhne další čísla. Ele může spadnout kámen ze srdce, protože se proti sobě jdou postavit Arek s Krisztiánem.

„Je ti jasné, že musíš vyhrát, že jo?“ houkne Aron na svého bratra, který se jen ušklíbne, ačkoliv silácké řeči si pro tentokrát odpustí. Tváří se soustředěně, tenhle souboj… Bere vážně. Rozezní se kovový zvuk čepelí odrážejících se od sebe, Arek na svého soupeře nepříjemně dotírá a zdá se, že po většinu toho boje má navrch, jen… Jen se mu ho nedaří ukončit. Krisztián jako by veškerou svou sílu i snahu soustředil opět do obrany a unikání svému soupeři. Arek si toho samozřejmě všimne ovšem… Stačí jediná chyba. Jediné zaváhání. Jediný… Úskok. Doslova i metaforicky. Kristián po jednom zásahu vykřikne a rychle gestem naznačí, že se vzdává. Arek zaváhá, přeci jen… Je to reflex, není v jeho přirozenosti někomu schválně ublížit, když…

… a to je přesně ten okamžik, kdy se Krisztián prudce pohne a bodne mu na žaludek. Další úder směřuje na bok a protáhne ho obratem na nohu, aby svého soka poslal k zemi.

Vítězí lstí. A vyhrává i jeho číslo.

„Zmetek…“ zamručí napruženě Aron sedící vedle Kazandry.

„Uch… Jo, to nebylo pěkné,“ souhlasí Wiola.

Krisztián má aspoň dost slušnosti na to, aby svému soupeři pomohl na nohy. Arek sice vypadá, že po něm místo toho skočí a bude se pokračovat, ale nakonec se ovládne… Než se nasupeně vrátí k vám. Je naštvaný, toho si nelze nevšimnout. Těžko říci, zda víc na sebe nebo na Tiana.

Ovšem boží mlýny melou pomalu – leč jistě. Další losování vyšle bojovat opět Krisztiána zaštítěného tentokrát Arekovým číslem a… Eryn. Mladík se zamračí, když se musí uprostřed kroku obrátit a vrátit se zpátky na své místo uprostřed nádvoří. Snaží se na sobě nedat nic znát, avšak nikomu neunikne, že si zbraň přehodil na chvíli do levačky a prsty pravé ruky musel na chvíli sbalit v pěst, aby se mu přestala třást.

„Připraven?“ zeptá se ho suše Eryn. Pohledem kmitne směrem nahoru. Jako by něco… Přilákalo její pozornost. Pohyb? Ne. Postava stojící v okně a shlížející na nádvoří. Volch.

„Vždy,“ Krisztián se ušklíbne a postaví do střehu.

Ten boj máte obě… Jako v mlhách. Trvá sotva půl minuty. Možná kratší dobu. Co se stalo? Jak se to stalo… Ti dva si mohli vyměnit sotva pár výměn, ovšem Eryn jako by se rozhodla nehrát tuhle hru. Zahodit za hlavu i ty zbývající zábrany, které dosud zřejmě měla. Prostě… Prostě jsou najednou s Krisztiánem v sobě. Doslova. Meč vyletí do vzduchu a dopadne kousek od něj. Následuje ho i jeho majitel. Podaří se mu Eryn sice silně nakopnout do břicha, když po něm v další chvíli skočí, ale… Nezíská tím dost času. I když měl. Nemohla… Nemohla to přeci stihnout tak rychle... Zahlédnete jen... Pohyb. Nepřirozený. Skoro jako mihnutí ohraničené jediným mrknutím. V jednu chvíli se Eryn sbírá ze země a v druhé…

… s gustem došlápne na Krisztiánovu pravou ruku natahující se po meč. Z hrdla mu vyrazí divoký výkřik. Eryn dupne znovu… A znovu… A pak se s nohou napřáhne…

„Dost!“ rozezní se nádvořím rázný hlas Sivaka. V jeho tváři tančí temné stíny. Nepůsobí v tu chvíli jen přísně jako spíše… Nahněvaně. Eryn ztuhne. Ztěžka oddechuje. Na její tvář není pěkný pohled, pravé oko má zalité krví jako by jí v něm praskla žilka a trocha krve jí teče i z nosu. „Kdo zůstal?“ zeptá se Sivak vzápětí. Krisztián se se zaúpěním jen pomalu zvedá ze země, ruka se mu chvěje tak, že není schopný to v tom šoku ovládnout.

„Elzbieta,“ odpoví Baronka, když vás všechny pátravě přelétne pohledem.

„V tom případě končíme. Výborně, Elo. Dobrá práce. To platí i pro vás ostatní,“ kývne starý mistr hlavou, působí zase o něco… Klidněji. I když jeho tváři chybí náhle ten vlídný výraz. „Chvíli tu počkejte a odpočiňte si, mistr Morozov se vás podívá a pak uvidíme, jestli bude možné pokračovat v dnešním plánu,“ dodá vzápětí. To už slyšíte kroky Hledačky mířící pryč z nádvoří, stejně tak se k odchodu chystají i ostatní mistři.

Elzbieta neuslyší námitek na uzmutí dýky od jednoho z poražených dvojčat. Dost možná právě naopak. Werther se spokojeně pousměje, než se krátce nakloní k Sivakovi, aby si s ním vyměnil pár rychlých vět. Hraběnka to nijak nekomentuje a Gretel… Ah, málem byste na Hledačku zapomněli. Stojí tam mezi sloupy a o jeden z nich se ledabyle opírá, zatímco svým ostřížím zrakem mlčky sleduje celou tu podívanou. Je to nezvyk. Gretel se obvykle až protivně ráda vměšovala do výcviku a nikdy si neodpustila své postřehy a poznámky k vašim výkonům. Ovšem nyní ne. Stojí tam jako stín. Až z toho běhá mráz po zádech.

Ovšem vy máte jiné starosti. Stačí pár kroků a stojíte naproti sobě. Události rána ve vás obou stále tepou, není tak divu, že atmosféra s pozvednutím zbraní náhle zhoustne. Natolik, že jen slepý by si toho nevšiml.

Ani jedna z vás neotálí a už vůbec nevyčkává. Vyměníte si pár nečekaně prudkých útoků, kdy Ela mrštně provede sérii výpadů kontrovaných svojí soupeřkou. Gléva i opačná strana ratiště se nebezpečně míhá kolem světlovlásky, Kazandra rozhodně ví, co dělá. Drží si ji od těla, nenechá ji Elu přiblížit se dost blízko na to, aby to mohlo být nepříjemné.

Jenže to je něco, co ví i plavovláska. Musí něco udělat nebo riskuje, že ji nakonec Kazandra svojí zbraní udolá. Gléva je o to nebezpečnější, že se dají použít obě strany. Dá se držet jak na dlouhou vzdálenost, tak i střední. Navíc je černovláska dost chytrá na to, aby útoky meče nikdy tvrdě nekryla, ale pouze odrážela. Vlastně… Dost možná by stačil jeden šikovný revers a dokázala by to ukončit. Ah, ano, třeba… Třeba…

Dýka proletí nečekaně vzduchem. Ela to má v ruce. Čepel provede efektní půlobrat a mihne se vražedně vzduchem. Byl by to dobrý zásah, pokud by černovláska nestačila ukročit do strany a trhnout ratištěm tak, že dýku srazí do strany. Vlastně… Vlastně Kazandru až překvapí, jak moc snadné to bylo. Jako by na okamžik… Dýka plula v medu.

Jenže pak čas opět nemilosrdně zrychlí.

Ela se prudce pohne vpřed. Jednou rukou sahá po ratišti, aby si pojistila, že jí soupeřka nijak neohrozí. Překoná vzdálenost a… V tu samou chvíli stačí Kazandra překlopit glévu. Ratiště bolestivě zasáhne její soupeřku přes kotník a podrazí jí nohy.

Ale…

Vy přeci víte, jak padat. Není nic horšího než sebou někde fláknout jako pytel brambor. To by mistři nebyli rádi. Ela se přikrčí a namísto toho, aby se zhroutila na zem skočí v parakotoulu vpřed. Meč jí zůstane v ruce, jak jej stačí strčit před tělo a přetočit se kolem něj. Jakoliv se Kazandra snaží uskočit a ideálně trefit protivnici do hlavy…

Stihne to. Ale ne dost silně. Dost včas. Ela cítí, jak jí gléva bolestivě švihne přes týl, ovšem to už je u černovlásky. Přimkne se k jejím nohám dříve než ji stačí nakopnout a strhne ji sebou na zem. Dostat se nad ni už není problém. Ani přes bolest tepající v hlavě a kotníku.

Může to ukončit.

Vyhrála...