Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Wiola tvoji pomoc vděčně přijme, vstává se jí ztěžka. Takové koleno v ledvinách dokáže dost znepříjemnit den, sama víš, jak moc to bolí. A rozbitý nos tomu vůbec nepomáhá, Wiola má obličej od krve a trochu huhňá.

„Uuh… Jo… Snad…“ zamumlá. No není to ostatně první rozbitý nos, podobné nehody či úrazy zde jsou na denní pořádku. Aron jí podá i kus látky namísto kapesníku, co nosí v kapse, aby si ho mohla přitisknout k nosu. Kostadin prozatím nezasahuje a zřejmě se k tomu ani nechystá, pokud se nestane něco vážného. Se svými bolístkami zřejmě budete muset žít, dokud nebude konec. Ostatně… Nikdo z mistrů nic neříká. Jen vás tiše pozorují, občas nakloní hlavy k sobě a něco si řeknou. Werther se párkrát i uznale usměje či kývne hlavou, když se mu něco líbí.

„No… Dneska to běhání asi rád vynechám,“ zašklebí se Isaiah a ztěžka se posadí na zem. Drží se za koleno, které má problém pokrčit. Tohle bude potřebovat Kostadinovu péči zcela jistě, pokud má být v následujících několika dnech opět na nohou, a ne kulhající mrzák.

„No, byl bych raději kdyby…“ povzdechne si Lukyan, který ti nejistě oplatí úsměv. Nebo se o to aspoň pokusí.

„To neřeš. Za chvíli tu stejně budeme sedět vedle sebe jako banda lazarů,“ odmávne to Isaiah rukou.

A pak to přijde. Další zápas. Kazandra a Arek. Těžko říci, zda to bude zajímavá podívaná, Kazandra nebyla zrovna vyhlášená bojovnice – od toho tu byli jiní. Přesto…

„… já na Kaz, Arek nebude chtít zranit tu její hezkou tvářičku,“ zamumlá Wiola v reakci na tvoji sázku.

„Závidíš, že ta tvoje na Eryn neplatila?“ utrousí pobaveně Aron, čímž si vyslouží její naštvaný pohled. Ovšem to už souboj začíná…

Kazandra

Tvé prosby jsou aspoň prozatím vyslyšeny, když proti tobě stane jako soupeř Arek namísto Eryn. Vyměníte si těch pár slov i úsměvů, zatímco se oba postavíte do střehu. Zaútočí na tebe první vrchním sekem, který vzápětí protočí ve spodní oblouk, avšak podaří se ti zavčasu oba útoky vykrýt a udržet si bezpečnou vzdálenost.

Ta je tím jediným, co tě může zachránit a pomoci ti vyhrát. Víš to. Jakmile se Arek dostane za délku tvé kůsy, bude to bolet. A tak kolem sebe kroužíte. I přes jeho četné pokusy prolomit tvoji obranu se ti ho vcelku úspěšně daří držet od těla, byť… Je to těžké. Opravdu těžké. Jeho útoky jsou silné, stačil by jeden tvrdý kryt a dost možná bys najednou měla zbraně dvě.

Arek je lepší šermíř než ty. Několikrát se mu i podaří tě zahnat do úzkých, až se sama divíš, jak jsi to zvládla. Jednou tě i nepříjemně zasáhne do ruky, čepel tě zasáhne do kloubů na malíčku a prostředníčku pravé ruky tak silně, že zbraň mále pustíš.

Ale nevzdáváš to. Dost možná tě právě tohle vyburcuje k tomu to skončit. Dřív, než se mu opravdu podaří… Teď. Teď! Arek zablokuje čepel tvá zbraně, nicméně stačí ji otočit a zasáhneš ho druhým koncem do nekrytého boku. Zásah do žeber následuje stažení a rychlý bod na žaludek. Ten Arek sice stačí srazit, ovšem špatně si to vyměří a ty jej koncem ratiště zasáhneš přímo do čepele zbraně, div mu ji nevyrazíš z rukou. V další chvíli se ocitne s železným hrotem jen kousek od obličeje. Trochu ho i omylem škrábneš…

„Budu si na tebe muset dát příště větší pozor,“ odpoví uznale Arek. Tohle nečekal. A ty…

Dokázala jsi to!

Jsi vítěz.

Další dvojice

„Hm, hm… Tak doufám, že k večeři nebude nic dobrého,“ utrousí Aron směrem k Ele, zatímco se dvojice učedníků stahuje bokem.

Ovšem Baronka je zřejmě rozhodnutá vám nedat ani chvíli oddychu, protože hned tahá další čísla. Je to jen krátká chvíle napětí. „Dva,“ oznámí svým jasným hlasem a pohledem krátce zavadí o Elu než zaloví prsty ve váčku znovu a…

„Tři,“ oznámí vám.

„Krisztián má zatracenou kliku,“ zahučí nespokojeně Arek.

„No, to Ela momentálně taky,“ přisadí si Aron.

Číslem tři totiž není nikdo jiný než Lukyan, který se natáhne po své zbrani a vykročí ke středu nádvoří. „Nemusíš se držet zpátky, Elo, vážně ti to nebudu mít za zlé,“ šeptne směrem ke své oponentce tak, aby to slyšela jen ona.

Čísla

„Mhm,“ udělám přemýšlivě. „Ani nepamatuji, kdy bych ji naposledy viděla něco brát vážně…“

To z ní dělá nepříjemného soupeře. Ze cvičiště moc dobře vím, čeho jsou schopni ostatní, jaké mají silné a slabé stránky, ale nad Elou visí hned několik otazníků. Když se otočí zpátky do řadu, nestihnu uhnout pohledem a tak jí věnuji drobné – a možná i uznalé – kývnutí. Nepodcenit ji, odnesu si z jeho prvního souboje. Hlavně ji nepodcenit…

Pokračujeme. Baronka na nikoho nečeká, rovnou tahá další čísla. Další dvojice stane na pozicích a připraví se k boji.

Když padne zase osmička, přimhouřím oči. V tomhle bude zkouška nepříjemná. Nikdy si nebudu jistá, jestli po jednom souboji nebude následovat další a další. Chce to strategicky rozložit síly – zbytečně jimi neplýtvat, ale ani to neprotahovat. Aron se střetne s Isaiahem a tentokrát útočí rychleji, agresivněji a bolestivěji. Nebude jediný, kdo s postupujícími koly přitvrdí. Je jenom otázkou času, než to začne být ošklivé… protože jinak tady budeme do večera. Zorničky se mi rozšíří, když tvrdě zaboří tupou čepel do břicha, a na okamžik zadoufám, že je zrzek ze hry venku. Pak se s pomocí Arona zase napřímí. Škoda…

Pět.

A… Čtyři.

Nepodívám se na ni, vlastně se to snažím přejít bez reakce. Výsledek tohohle boje je předem jasný. Moc šancí Wiole nedávám, ostatně oproti Eryn to bude mít těžké každý. Ta se ale nehýbe. Jenom tam… stojí. Se zvláštně netečným výrazem ve tváři. A pak je najednou po všem. Projede mnou zděšení tak silné, že stisk na tyči zesílí, až mi klouby zbělají. Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré. Čím více čísel Eryn nashromáždí, tím spíše ji Baronka zase vylosuje. Tím spíše… se s ní střetnu i já. Nejlepší bude – Nejlepší bude… Snažím se vymyslet plán, ale tápu, a tak jenom semknu rty a soustředím se na další boj. Třeba ji někdo vyřadí…

Devět. Tři.

Lukyan bývá nepříjemný soupeř, ale s tou rukou… Těžko říct. Isaiah je opatrný. Místo toho, aby využil zraněné ruky, se mu snaží neublížit a to se mu stane osudným. Druhý je z kola venku. Jenom tak.

A pak najednou…

… sedm…

Netrhnu sebou, oči se mi neroztáhnou hrůzou, jenom natočím hlavu k Baronce a čekám, proti komu budu bojovat. Zatímco dlouhé prsty loví v pytlíku další dřívko s vypáleným číslem, se neubráním modlitbě: Eryn ne. Eryn ne. Hlavně ne… Eryn. A pak zazní docela jiné číslo. Ve svém prvním boji stanu proti Arekovi, to není… špatné. Vzhledem k jiným možnostem to vlastně vůbec není špatné.

Do zad se mi opře Krisztianovo varování a já bezděčně kývnu. Jenom trochu; drobný pohyb hlavy by tak mohl uniknout komukoliv, kdo se na mě nedívá. Ano, dám si pozor. Pokud byla Ela něčeho důkazem, pak toho, že tady a teď není vhodné nikoho podceňovat. Dokonce ani naše přátele.

Arek promluví a já… se odmlčím. Kratičce se na něj zadívám, než se mi na rtech přeci jenom rozlije úsměv a rozetne dosud klidnou masku. Jeto trik? Ano. A ne. Nemyslím, že by mě chtěl tvrdě vyřadit – a to ostatně nechci udělat ani já jemu, o další číslo teď nestojím –, ale připomenout mu dívku, která s ním tak často sedávala na střechách, neuškodí.

„Nápodobně,“ řeknu a pozvednu glévu do bojové pozice.

Začneme. Hbitými, takřka tanečními kroky, si snažím udržet bezpečnou vzdálenost. Jsem rychlejší – a mám lepší dosah, to on se musí dostat blíže. Zároveň to však nechci protahovat. Každý dělá chyby; snadno by se mi i malý přešlap mohl stát osudným, ale hlavně… hlavně neovlivním výsledky losování. Příště můžu bojovat zase a pak zase, a proto to musím ukončit co nejrychleji. Čekám jenom na příležitost. A zábran mám opravdu jenom tolik, abych ke svému číslu nepřidala další.  

Elzbieta

„Ty taky. Jen ne ten můj, prosím,“ ušklíbne se Aron na oplátku ke své soupeřce. Ovšem kvůli řečnění tu nestojíte, ani jeden z vás. Trvá to jen chvíli, než se čepele mečů zkříží a zase od sebe kvapně odskočí dříve než z toho kterýkoliv z vás stačí získat výhodu na soupeřem. Tančíte kolem sebe, nutíš Arona k pohybu, na který on sám není tolik zvyklý. Kdo ví, mít dostatek času, pravděpodobně bys ho zvládla utahat a skončit to čistě. Ale o tomhle tenhle souboj není. Mistři se dívají, cítíš na sobě jejich pohled. Ne na Aronovi. Na sobě.

Oťukáváte se, hledáš… Hledáš skulinu, kterou bys mohla protéci jako voda a dostat se o krok blíže k vítězství. Aron je dobrý šermíř. Velmi dobrý šermíř. Několikrát máš na mále a jednou tě i zasáhne do paže, ale to nic není. Zvládáš jeho útoky krýt i chytře se jim vyhýbat. Čekáš… Jenže Aron není tak trpělivý jako ty. Dost možná má prostě dost toho, jak kolem něj poskakuješ. Rozhodne se to… Ukončit. Vědom si toho, že jsi soupeř, který… Který půjde cestou nejmenšího odporu.

A to je ten okamžik. Odrazíš ho a hbitě se pohneš do strany. Tvá čepel stále letí. Zasáhne ho silně přes stehno a v další chvíli se nesmlouvavě zapře o krk.

Aron se tváří překvapeně. Je konec.

Vyhrála jsi.

Turnaj

Na poplácávání po zádech není čas. Wiola se na Elzbietu usměje. „Páni!“ zašeptá uznale. I Isaiah se přidá se svojí troškou do mlýna. Lukyan kývne hlavou, když se jejich pohledy setkají. „Hm, nečekané,“ zamručí tiše Krisztián stojící vedle Kazandry a drobně přimhouří oči. Sotva Ela s Aronem ovšem vyklidí pole, Baronka nemilosrdně táhne další čísla. Skutečně není žádný čas na oddych, ostatně… Jinak byste tu mohli být do večera. I když kdo ví…

Další dvojice na sebe nenechá čekat. „No výborně,“ zasykne tiše Aron mnoucí si stehno, když Baronka opět vytáhne jeho osmičku. Jeho soupeřem je ovšem tentokrát Isaiah.

„No… Tak jdeme na to,“ broukne tiše zrzek, než vykročí vstříc svému soupeři. Pozdraví se. A čepele se dají do pohybu. Aron tentokrát nemíní zopakovat svoji chybu a už vůbec ne nechat se někým dalším neustále nutit otáčet, ustupovat a či nahánět ho po nádvoří. Útočí tvrdě a více agresivně než předtím. Chce to ukončit – co nejrychleji. Isaiah to ví, o to více Arona spíše… Provokuje než cokoliv jiného. Nutí ho, aby odhalil svoji slabší stranu – tu, kam ho zasáhla do nohy Ela. A právě to se stane Isaiahovi osudným. Možná až příliš. Ztupený hrot meče se zaboří do jeho břicha a sklouzne přes něj k boku s takovou razancí, že to zrzka srazí do předklonu a začne se dávit. Aron dlouze vydechne a pomůže svému soupeři se narovnat a odejít stranou.

Pokračujete.

Baronka táhne číslo pět. A vzápětí… Čtyři. Wiola se zatváří vysloveně nešťastně. S ostrým nádechem sevře pevněji své zbraně, zatímco se míří utkat s Eryn, která na ni už čeká. V bledé tváři jí sedí… Zvláštní netečný výraz, se kterým sleduje svoji soupeřku.

Wiola se pohne. Nechce se jí útočit první. Ovšem Eryn… Eryn nic nedělá. Jen se úspornými pohyby drží ke své soupeřce čelem, dokud… Dokud to Wiola nevydrží. A zaútočí. Jen zkusmo, nevinné otevření souboje, kdy jde jen o vzájemné oťukávání se a…

… v další chvíli je konec. Eryn se rychle pohne. Prosmýkne se kolem čepele, kterou zarazí vlastní dýkou a zcela bez zábran uhodí Wiolu hlavicí dýky do tváře. Ozve se křupnutí nosu. Nebo si to možná jen představujete. V další okamžik ji strhne na zem, kde ji vzápětí zaklekne a silou jí zaryje koleno do ledvin. Wiola procítěně zaskučí. „Končím! Končím sakra!“ zavřískne. Obličej má zalitý krve a těžce dýchá, když z ní Eryn bezeslov sleze.

Všimnete si toho. Jak Eryn semkne pevně čelisti a tvář jí na krátkou chvíli zkroutí bolestí, jak se zvedá. Poté… Se stejně mlčky odsune bokem. Na nikoho se nepodívá. Ani Wiole nepomůže vstát, to musí jiní.

Eryn získává ke své čtyřce i pětku a Baronka znovu losuje.

Tentokrát se musí jít utkat Lukyan… S Isaiahem. „Ale ne…“ hlesne tiše zrzek. S ohledem na to, co se stalo ráno… Není se čemu divit, že z té volby není nadšený. Hlavně teď, nestačil ani pořádně rozdýchat tu ránu do břicha, za které se mimoděk drží. Ale nelze jinak. Stanou proti sobě. Působí to… Rozpačitě. Aspoň do okamžiku, než Lukyan směrem ke svému soupeři něco tiše šeptne a povzbudivě se na něj pousměje.

Ani tenhle boj netrvá dlouho. A k překvapení všech má po chvíli jasného vítěze. Lukyana. Lukyana, který… Který působil po celou dobu roztěkaně a… Nebyl schopný dostatečně zastavit svůj útok, který Isaiah podcenil. Nepochybně proto, že Lukyanovi opravdu nechtěl ublížit. Zásah do kolene je tvrdý a Isaia má, co dělat, aby se odkulhal pryč.

Lukyan tak získává k devítce trojku.

A pak padne kosa na kámen.

Sedm. Kazandra. A šest. Arek.

„Buď opatrná,“ poznamená tiše Krisztián, když Kazandra odchází vstříc svému osudu v podobě druhého dvojčete. Arek je odpočinutý, má za sebou jedno vítězství. Netváří se, že by se po tom, co v předcházejících bojích viděl, kdovíjak bál. Naopak se na svoji oponentku i usměje.

„Buď na mě něžná,“ zakření se krátce než, opět zvážní a postaví se do střehu.

S mečem v ruce sleduji ostatní a jejich volby. Nedá se říct, že by mě některá z nich nějak výrazněji překvapila. Většina k té volbě přistupuje se smrtelnou vážností, která mi i po těch letech stále chybí. Je to ostatně jen trénink, i když nazvaný honosným názvem a k tomu s publikem. Stále ale trénink. Nic víc. Ze rtů mi tak nemizí ani teď mírný úsměv, se kterým se přesouvám opět na nádvoří, abych se stejně jako ostatní trochu procvičila už se samotnou zbraní.

„Neviděla bych to tak černě. Aspoň to budeme mít dnes rychle za sebou.“ Mrknu na ostatní, kteří se tváří jako kdyby měli jít snad do bitvy. Pokud si ale bereme cvičné zbraně, je jasné, že nás tu s nimi nebudou mordovat půl dne. „A třeba to bude i zábava.“ Dodám nakonec a protočím meč v ruce. Zabojujeme si. Někdo vyhraje. Jiný prohraje. Jak už to ostatně běžně chodí a pak vyrazíme na oběd. S trochou štěstí si nikdo ani nic nezlomí a publikum bude zabaveno. Vlastně to zní líp, než nekonečné opakující se série některých cviků a seků.

๑ ๑ ๑

Nečekám však, že můj nepříliš investovaný postoj tu bude sdílet víc učedníků. Když v tom… Stejne jako ostatní se otočím po posledním opozdilci. Eryn. Spadne mi kámen ze srdce, když ji tam uvidím. Nevypadá sice nejlépe, ale není v pytli na mrtvoly. Usměji se na ni a mávnu, ostatně máme se chovat jako kdyby se nic nestalo, ale nevypadá to, že by nám věnovala příliš pozornosti. Heh, taky se dobře drží své role. Ušklíbnu se a stočím pohled raději zase ke své zbrani, v jejíž čepeli se odrazí můj kyselý úšklebek. Všichni tu vypadají jak na pohřbu.

Nastoupení čekáme na to, co bude dál. Odolám nutkání se ohlédnout po směru, kam se Sivak na moment zahledí. Pak ale promluví. Sivak je dobrý řečník. Nemusí křičet a přitom se jeho hlas nese celým nádvořím. Hmm, pokud je tu publikum, musí být i dobrý úvod. Potlačím nutkání se usmát.

Už jsme tu dlouho… Něco jsme se naučili… a teď to chtějí vidět. Není to vlastně nic překvapivého, až do jednoho bodu. Mimo tyhle zdi? Přimhouřím okamžitě trochu podezřívavě modré oči a kmitnu jimi mezi naší delegací mistrů. Myslí to vážně? Moci se vydat dál než k té staré polosuché jabloni na hranici pozemků panství? Po tolika letech….?! V očích mi zůstává jistá stopa nedůvěry, ale také v nich slabě zajiskří. To zní možná lépe než ruka urozené panny. Zvlášť, pokud by se chovala jako Kaz.

Až se trochu ztratím ve svých fantasiích, zatímco se vysvětlují pravidla, ale naštěstí se rychle vrátím nohama na zem, když padne to důležité. Vyřadit protivníka? To myslí jako, že se vzdá? Ne… myslí vyřadit. Skutečně vyřadit. Tohle.. nebude pěkné.

Stejně jako ostatní přistoupím k Baronce a černému váčku. Natáhnu se a…. „Dvojka.“ Ukážu dřevěnou destičku s vypálenou číslicí, než si ji pohodím v ruce a vrátím se zpátky za ostatními. A čekám, až se rozřadí ostatní. Každý dostane své číslo a pak už začne houstnout atmosféra.

Baronka zaloví ve váčku a vytáhne dvě čísla… I když vím, že je jen otázka času, než vytáhnou i to moje, tak se mi docela uleví, že nejdu jako první. Věnuji Wiole soucitný pohled a stejně jako ostatní ustoupím o něco dozadu, aby měli s Arekem dost prostoru. Dřevěné kolečko si protáčím mezi prsty jako kdybych si hrála s mincí. Na první pohled lehkovážné gesto, na ten druhý ale jedna z mála známek nervozity, které jsou na mě patrné. Pak zazvoní čepele a první duel začne. Napůl sleduji to, co se děje kousek ode mě, ale napůl jsem ztracená ve vlastních myšlenkách. Chtěla bych to vyhrát? Ano… tentokrát ano. Tohle nevypadá jako plané sliby. Mám šanci? No, asi stejnou jako všichni ostatní. Možná větší než někteří… Pohledem zavadím o Lukyana, pro kterého tohle bude jen protahování utrpení. A možná to tentokrát je něco, za co stojí bojovat… „Hmmm.“ Zamručím, zatímco se ozve tlumené žuchnutí, jak Arek povalí Wiolu na zem a čepel jeho meče, ačkoliv ztupená, jasně naznačí, že je po všem.

První souboj je za námi a nebylo to až tak zlé. Usměji se a kývnu povzbudivě na oba dva, když se vrací mez nás. To už jsou ale tažena další čísla a tentokrát… „Říkala dvojka?“ Syknu k Isaiovi stojícímu vedle, abych pak spěšně vykročila na volné prostranství nádvoří, i když o něco později, než by bylo záhodno. Snad jako kdyby ani dvojčata nemohla ani teď nic dělat samostatně. Je to pro změnu Aron, který se postaví naproti mně.

„Zlom vaz.“ Ušklíbnu se na něj a krátce se mu ukloním, jako kdybychom přicházeli na kolbiště. Chvíli snad jakoby zamyšleně přehazuji meč z levé do pravé, než skončí v pravé ruce, ve které jej pozvednu připravena k boji. Ať se má publikum včetně Gretel taky na co dívat.

*cink*

Rozezvoní se ocel, jak se naše zbraně poprvé střetnou. Aron není špatný soupeř, ale pár neduhů na jeho boji jsem si už všimla. Výhody těch, kteří prohrají. Můžou sledovat, jak to jde ostatním. A já se dívala. Moc dobře jsem se dívala.

Nemluvě o tom, že… Ukročím rychle do strany a přesunu se k jeho boku, abych zaútočila okamžitě z nového směru. Nehýbe se tak rychle, jak by mohl. Hodlám využít především své rychlosti a zůstat neustále v pohybu. Jeho údery jsou silné, ale pokud jich většinu zvládnu odrazit, nebo se jim obratně vyhnout, musí se mi podařit najít skulinu v jeho obraně a pak jej zasáhnout a nebo vyvést z rovnováhy natolik, aby se vzdal.

Dnes by výjimečně nebylo špatné vyhrát…

Elzbieta

K mokrému ručníku se samozřejmě nikdy nepřihlásí, ovšem Lukyanovi se ve tváři mihne hořkosladký úšklebek. Zní to tak hloupě, až je to vlastně v této situaci směšné.

„To největší. Příště to snad zvládnu bez… Hm… Bez následků,“ broukne ještě v odpověď, než si takřka souběžně s tebou povzdechne. „Snad už brzy,“ tón jeho hlasu na okamžik pozbude veškeré intonace a….

… to už se všichni soustředěně protahujete a chystáte na dnešní den. Wiola, která nechala celé téma ohledně schodů, ručníků a zákeřných kluzkých podlah být, vesele švitoří a dobrou náladou zvládne nakazit i nezvykle vážného Isaiaha a nakonec i dvojčata.

Jen Kazandra s Krisztiánem stojí bokem a do smíchu zřejmě není ani jednomu z nich. A Lukyan… K protahování se nepřidá, zkrátka se posadí na kamenný sokl a zády se opře o zeď za sebou. Mlčí, jen se občas pousměje nebo zareaguje na něco, co se ho týká. Ale na to jste zvyklí, takhle ho znáte. Avšak všimneš si, jak se tam kmitne pohledem ke dveřím. I toho, jak se… Nutí k zachování klidné tváře. Ke každému úsměvu, úšklebku.

Ale i o tom je zdejší život. O tom věčném předstírání v naději, že to jednoho dne bude pravda…

Když Lukyan omlouvá před Sivakem Eryn, nepodívá se po tobě. Po nikomu z vás. Vlastně si nedovolí dát cokoliv najevo – stejně jako ty, Isaiah nebo Kazandra. Jen Wiola se nechápavě zamračí a dvojčata si vymění výmluvný pohled, dnešní den je prostě…

„… divný,“ zahučí Isaiah, zatímco kráčíte pro zbraně.

Kazandra

„To rozhodně bude,“ přitaká Tian polohlasně a všimneš si, že sklopí hlavu a mlčky sklouzne pohledem po ruce schované v kožené rukavici, kterou má po celou dobu volně svěšenou podél boku. Do netečného výrazu v jeho tváři na okamžik vklouzne… Odpor. Záchvěv zlosti. To, jak na okamžik hněvivě přimhouří oči, než lehce potřese hlavou a ten kratičký okamžik, kdy mu do obličeje prosákly pečlivě skrývané emoce je pryč.

A ty… V další chvíli pochopíš. Je tak snadné poskládat si jednotlivé kousky se správnými informacemi. Ty řeči o dnešním dni. Turnaj. Jeho ruka… Trest od Baronky. Mnohem promyšlenější a důmyslnější, než je pár švihnutí přes prsty rákoskou. Nebo tenkým proutkem.

Tian se po tobě přemýšlivě podívá než i jemu koutek rtu slabě cukne nahoru. „… a řekl bych ti, že štěstí je pro hlupáky,“ utrousí tiše, když se rozejdete ke dveřím vedoucím do malé místnosti, kde jsou vyskládané cvičné zbraně i věci potřebné k výcviku.

Turnaj

Nikdo u stojanu se zbraněmi příliš neotálí. Rychle se zašněrovat do nátepníků, přes ruce přetáhnout kožené rukavice a sáhnout po své oblíbené zbrani. Za ty roky se už jedná o něco, nad čím nikdo z vás nemusí příliš přemýšlet.

Elzbieta vytáhne ze stojanu dlouhý meč, oproti tomu Kazandra po krátkém zaváhání bere jednu z dřevcových zbraní. Dokud si zvládne udržet vzdálenost, bude nepříjemným soupeřem. Oproti tomu Wiola po krátkém zaváhání vytáhne ze stojanu falchion společně s dýkou, zatímco Isaiah zvolí kombinaci krátkého meče a dýky. Krisztián po drahném váhání zvolí svoji oblíbenou jedenapůli a dvojčata… Nakonec po dlouhém meči sáhnou také, a ještě se dozbrojí dýkou za opasek. Oproti tomu Lukyan… No, s povzdechnutím se natáhne po krátkém lehce zahnutém meči.

Na procvičení vám zbývá ještě nějaký čas, Gretel stále nikde nevidíte a Sivak něco řeší společně s Baronkou a Wertherem, který souhlasně přikyvuje a v jednu chvíli se i rozesměje.

Nádvoří nedlouho na to přivítá i posledního opozdilce z vašich řad. Ve dveřích zasvítí světlé vlasy Eryn. Oblečená… Je poměrně nalehko. Kalhoty i nízké boty sice má, ovšem přes vršek těla si vzala jen tmavou tuniku, kterou má narychlo zastrčenou za okrajem kalhot. Našlapuje opatrně, hýbe se… Úsporně. Naběhlý roztržený ret se rozhodně sám zázračně nezahojil, ale aspoň jí nic nového na tváři nepřibylo. Za jejími zády se vynoří z domu i vysoká postava Kostadina, který ji postrčí vpřed, než volným krokem vyrazí k hloučku mistrů. Vám nevěnuje víc než jen krátký pohled… Ostatně stejně jako Eryn, která se pomalu nepodívá ani po Lukyanovi.

Ta pouze jakmile uvidí, že všichni máte v rukách zbraně, vyrazí ke stojanu, ze kterého vytáhne pouze dvě dýky. Nezdržuje se s nátepníky ani rukavicemi, dost možná dle prázdného výrazu ve tváři jí to je patrně… Jedno.

Každopádně se objeví mezi vámi tak akorát včas. Sivak si vás prohlédne se spokojeným výrazem ve tváři, se kterým na chvíli upře pohled nahoru, snad k jednomu z oken ústících na nádvoří a… Sotva patrně kývne hlavou.

„Tak ať to zbytečně neprotahujeme, určitě jste zvědaví, o co půjde,“ promluví a udělá k vám pár kroků blíže. „Každý den tvrdě cvičíte, a to po dobu, nad kterou rozhodně nemůže nikdo z nás mávnout rukou. Předali jsme vám vše, co jsme vám předat za ty roky mohli, takže si dnes všichni společně prověříme, jak moc úspěšní jsme ve svém snažení byli. My všichni,“ pousměje se. „Berte tohle jako… Příležitost ukázat, že jste připravení… Pokročit ve svém učení dále. Prokázat, že ti nejlepší z vás se ve světě mimo tyhle zdi neztratí. Ostatně, toho se bude týkat i odměna pro ty z vás, kteří z dnešního malého turnaje vyjdou… Jako ti nejlepší.“ Sivak se stále mírně usmívá, byť nic dalšího k oné „odměně“ nedodává. I tak… Mimo tyhle zdi. Co to může být? Svoboda? Dost možná… By stačilo i pár dní, někde, kde se dá volně nadechnout a připomenout si, jaký byl život dřív. „Odpusťte starému muži trochu toho tajnůstkaření, ovšem… Pamatujte. Kdo nic nechce, kdo v životě o nic neusiluje, tak také nikdy nic nezíská…“ přelétne vás všechny pohledem.

„Teď ovšem k samotným pravidlům. Každý z vás si vybere… Číslo. Pro každý souboj budeme čísla náhodně losovat. V životě si také dost často nebudete moci vybírat své soupeře ani to, kolik oddechu se vám v boji dostane,“ dodá vážně, než se nadechne a pokračuje dál. „Co se týče samotného souboje, je to prosté. Vítězí ten, kdo přinutí svého oponenta se vzdát, popřípadě jej vyřadí trvale z dalšího boje. V případě, že váš soupeř nebude schopen v turnaji nadále pokračovat… Přebíráte jeho číslo k tomu svému. Čím více protivníků vyřadíte, tím větší šance bude, že budete bojovat s dalšími. Skončíme až v okamžiku, kdy zůstane jen jeden z vás,“ dá se do vysvětlování pravidel, ze kterých… Mrazí. „Nebude to příjemné, nebude to ani spravedlivé. Ale to není ani život.“

Zatímco se Sivak odmlčí, Baronka vytáhne z útrob kabátce sametový váček. „Jeden po druhém si teď vybere své číslo. Poté začneme,“ vyzve vás rusovlasá žena. A pak… Pak už není na co čekat. Jeden po druhém k ní přistupujete a taháte z váčku dřevěné destičky s vypáleným číslem.

Jedničku si vytáhne Krisztián.

Dvojku Elzbieta.

Trojku Isaiah.

Čtyřku Eryn.

Pětku Wiola.

Šestku Arek.

Sedmičku Kazandra.

Osmičku Aron.

A jako poslední devítku… Lukyan.

Během losování se k vám konečně připojí i sama… Hledačka. Mlčky, aniž by kohokoliv pozdravila zůstane stát mezi sloupy. O jeden z nich se opírá pohledem, zatímco vás pozoruje tím přísným nečitelným pohledem, ze kterého mrazí.

Ovšem to teď není důležité. Baronka bez okolků táhne z druhého sametového váčku první dvě čísla. Pět. Wiola. Šest. Arek.

Dívka se ostře nadechne, jít první… Nikdo nechce jít první. Netváří se zdaleka tak jistě, jak by měla, když se postaví naproti Arekovi, co naopak působí… Velmi sebejistě. Oba se postaví do střehu. Sotva znatelně kývnou hlavou.

A pak se ozve první kovové cinknutí, jak se jejich čepele srazí a v další chvíli od sebe odskočí. Arek má jednoznačnou výhodu dosahu své zbraně, když na Wiolu dotírá. Ta se srdnatě brání pomocí zesílených krytů a snaží se podél čepele meče prosmýknout blíže k němu na vzdálenost, kdy její falchion i dýka budou skutečně problém. A právě to se jí stane nakonec osudným, když se Arekovi podaří ji vylákat. Čepel meče se rychle přetočí a trefí ji přes ruku tak silně, že jí zbraň vyletí. V dalším okamžiku se na ni mladík rychle navalí a… Souboj skončí. S Wiolou ležící na zemi a hrotem nepříjemně opřeným o krk.

Mohlo to dopadnout hůř, Arek… Jí nechtěl ublížit. I když dle syknutí, se kterým po zvednutí protřepávala rukou – musel to být dobrý zásah.

Baronka na nic nečeká a táhne znovu.

A je to tady. Dva. Elzbieta. Osm. Aron.

Druhý z bratrů se spokojeně usměje a vykročí na místo svého dvojčete. Tváří se… Spokojeně. Máte stejné zbraně, oba víte, jak budete útočit. Aron je silnější. Elzbieta rychlejší. Ovšem… Nakonec má ještě jednu výhodu. Všichni ví, že se Ela při cvičných bojích příliš nesnaží…

Neohlášený turnaj

Úsměv mi ze rtů nemizí ani, když mi Kazandra vrátí jízlivou poznámku. Už jen to, že se jí zabývala, mi dalo jasnou odpověď na to, že ji to muselo trochu rozproudit tu chladnou krev, ačkoliv to na sobě nedala na první pohled znát. Nestojím upřímně o to se tu špičkovat s někým tak nezábavným, ale po jejím dnešním chování ji s tím nehodlám nechat odejít jen tak snadno. Vyzradila nás, a ještě vyhrožovala mým přátelům. Ne, tohle slušně vychované dámy nedělají. K čemu jim pak je, že si umí vybrat tu správnou vidličku pro každý chod, když jsou uvnitř zkažené?

„No, asi budu muset žít s tím, že se pozvánky na bál jen tak nedočkám.“ Otočím se na Isaiaha s Wiolou a jen se potměšile uculím, než se napiji zbytku polévky z misky. Snažím se chovat jako vždy, i když vidím, že Isaiah je napnutý jak struna. U něj vždy platilo, co na srdci, to na jazyku a teď to chudák neumí skrývat. „No tak jdeme.“ Zavelím rozhodně a zvednu se od stolu. Bude lepší odtud vypadnout, než to Isaiah nevydrží a nějak se prořekne.

๑ ๑ ๑

„Tedy, to mám štěstí, že jsem neměla tolik času se tak rychle nacpat.“ Otočím se na Wiolu vesele, zatímco sbíháme po schodech k nádvoří. Jdeme všichni. Až na Kazandru. Dokonce i dvojčata se přidala. „Ale dáme si pár koleček a ono nám zase slehne. Za tu skvělou snídani to rozhodně stálo... Hmm, co myslíte, že bude k večeři?!“ Zajiskří mi v očích a jen se zasměji sbírce výrazů, které má poznámka po tak vydatném jídle vyvolá.

Vejdeme na nádvoří, které se utápí ve studeném ranním stínu. Zkusmo dlouze vydechnu a sleduji, zda mi od úst nejde pára. V těchto dnes už je to jen otázka času, než začnou ranní mrazíky a to teprve budou příjemné venkovní tréninky. Začnu se postupně protahovat. Tuhle část rutiny mám zažitou až moc dobře. Však je to taky vidět na tom, kam až mi dlouhé roky trénované klouby a šlachy dovolí v některých pohybech zajít.

๑ ๑ ๑

Je to až hlad Wioly, který mne přinutí se otočit a… obočí mi překvapeně vystřelí vzhůru, když tam uvidím světlovlasého mladíka. Nečekala jsem ho tady. Rozhodně ne dnes a vůbec ne tak brzy. Ras s ním odvedl dobrou práci, ačkoliv pochybuji, že mu dnešní výcvik bude k něčemu platný. To ho nemohli nechat aspoň přeskočit dnešní trénink? Jako kdyby se mělo dít něco, co se nebude dít zítra a pak pozítří a pak znovu a znovu. Trochu nespokojeně stisknu rty a založím ruku v bok, když to tam vidím tak pobledlého a se znehybněnou rukou.

„Anebo za to může ten mokrý ručník v koupelně na zemi. Přiznejte se, kdo ho tam nechal? Co?“  Střelím hravě káravým pohledem po ostatních a pokusím se odvést téma od schodů, které Wiola nevědomky docela trefila. Ví to o Eryn? Trochu znejistím, ale rozhodně mu to nechci říkat. Má toho teď až nad hlavu.

„Mokré ručníky a kluzká podlaha…to je zlo.“ Oplatím Lukyanovi úsměv. „Tak hlavně, že jsi nakonec zvítězil… Snad to bude dnes brzy za námi.“ Povzdechnu si, zatímco si začnu protahovat zápěstí a jen si periferním viděním všimnu, Kazandry, který přijde na nádvoří, a aniž by se u kohokoliv z nás zastavila, zamíří si to rovnou ke Krisztiánovi. Jen protočím oči v sloup a dál se držím našeho malého hloučku, ve kterém by sice modrou krev jeden pohledal, ale alespoň nám nechybí dobrá nálada. Z našeho koutu nádvoří se během rozcvičky ozývají další drobné hovory, smích a přirozené špičkování, které to celé umí pěkně opepřit, ačkoliv mi myšlenky občas zalétnou k Eryn. Té bledé tváři s bíle zářícími vlasy… Hřejivý úsměv mi ze rtů ale ani tehdy nemizí. Všechno totiž nakonec vždy dopadne dobře.

๑ ๑ ๑

Něčí tiché syknutí mne upozorní na příchod mistra, nebo spíše mistrů. Drobně svraštím čelo, když vidím přicházet kromě Sivaka i Baronku, která se ladně nese vedle něj a dokonce za nimi jde i Werther. Všichni tři vypadají dobře naladění, ačkoliv někteří z nich to dávají světu více na odiv než jiní. Zacuká mi koutek, když vidím Werthera, jehož chování vcelku kontrastuje s okázalým příchodem Baronky. Rychle si nastoupím na své obvyklé místo a zastrčím si pramen světlých vlasů za ucho. Tohle je zvláštní. Běžně nemáme u tréninku takové publikum.

Když Lukyan omluví Eryn, musím se hodně držet, abych se na něj neotočila s jasnou otázkou v očích. Kostadin ji omluvil? Že by… Že by prostě jen došla k němu? Pravda, Ras tehdy zmizel v patře nahoře. Mohl tam dělat cokoliv. Možná jí i říct, aby se k němu také dostala nepozorovaně přes střechy…. Anebo je to jen zastírací manévr, protože už vědí, že utekla. Kousnu se do vnitřku tváře, až to zabolí, ale nic neříkám. Tohle už jde mimo nás. Musím se soustředit na… Turnaj? Překvapení ve tváři tentokrát neskryji, ačkoliv, co se vlastně divím. Takové publikum by nějaké běhání do kolečka nádvoří skutečně nezajímalo.

Kývnu stejně jako ostatní, když nás propustí, abychom se vyzbrojili. „Nevím, z toho nekouká nic jiného než potíže…“ Zamručím, zatímco jdeme ke stojanu se cvičnými zbraněmi a krátce se ohlédnu přes rameno na trojici mistrů.

„Turnaj… Myslím, že ruku urozené lady si tu nikdo z nás nevybojuje a ani rytířský titul nehrozí.“ Mlasknu a natáhnu si kožené rukavice. Co bude cena pro vítěze? Nevím… nějak se mi to celé nezdá. Pokud tu má být i Gretel, tak to smrdí ještě víc. Možná bude snazší prostě… nebýt vítěz a zůstat v davu. Jako vždy. Málokdy jsem měla potřebu si jít za vítězstvím v soubojích i přes mrtvoly, i když jsem ve skutečnosti nebyla špatný bojovník. Mistři mi to často vyčítali, ale k čemu bylo vítezství v prachobyčejném tréninku? Hlavní bylo se z toho poučit ze svých chyb a…  „Hmmm.“ Pokývám zamyšleně hlavou a pohled mi padne na záda Kazandry. Ta po tom určitě půjde přes mrtvoly. Bylo by zajímavé ji vidět proti Kristztiánovi. Přátelé nebo vítězství. Já v tomhle měla jasno, ale měla i ona? Ušklíbnu se a potěžkám si dlouhý meč v ruce. Je to univerzální zbraň a s mými schopnostmi… To půjde. Pokývám spokojeně hlavou a vydám se ozbrojená zpátky s ostatními na místa. Ať si ten jejich Turnaj začne.

„Hm, zatím to není naše starost,“ podotkne Arek, zatímco se během snídaně bavíte o zvláštní situaci panující v okolních lesích. Ostatně tohle téma není věčné a vystřídá ho záhy jiné. Krisztián. To také není vlastně žádná novinka, zvláště když tomu sám zavdá svým předčasným odchodem. Zbytek jídla společně s nádobím po sobě samozřejmě zanechá na stole – ostatně nikdy po sobě neuklízí, pokud vysloveně nemusí.

Wiole po poznámce o uštknutí zacukají koutky, Isaiah se ušklíbne. Jindy by se dost možná i Kazandry zasmál nebo by si přisadil ve snaze to celé zlehčit – no, možná i zhoršit, ne vždy se jeho vtípky setkávají s pochopením – ovšem dnes se nepřidá. Jen zatěká pohledem mezi oběma dívkami, snad i trochu… Nejistě. Vzpomínka na dnešní ráno je stále silná, zvláště toho, čeho byl svědkem ve svém vlastním pokoji.

Vlastně… Nikdo se nevmísí do vašeho „špičkování“. Snad za to může reakce Kaz, po jejíchž slovech v jídelně značně zhoustne atmosféra, která do toho okamžiku byla vlastně… Všedně nevinná. Či nevinně všední? Na tom ostatně nezáleží.

Wiola i Isaiah se zvednou společně s Elzbietou, a na popud Kaz se k nim přidají nakonec i dvojčata. Aron sice chvíli působí, že by snad raději na černovlásku počkal, ale nakonec se i on zvedne a vyrazí za svým bratrem. Ostatně, čas navíc na protáhnutí se nikdy neuškodí. Hlavní je… Nepřijít pozdě. Dochvilnost je ctnost a zpoždění se trestá. A často tím trpí všichni. Oblíbeným zvykem mistrů totiž bývá, že na konci samotného výcviku vás všechny nechají dělat poměrně těžké a namáhavé cviky po dobu, o kterou se dotyčný hříšník opozdil…

Elzbieta

Všichni společně zamíříte na malé nádvoří. Isaiah je nezvykle zamlklý, oproti tomu Wiola bezelstně švitoří o tom, že taková snídaně by mohla být častěji. „Snad nás Sivak dneska neprožene, mám pocit, že puknu,“ potřese hlavou. „Já vím, já vím, nacpat se hned po ránu je hloupý, ale…“ zvesela se zašklebí.

Arek s Aronem také nejsou zrovna hovorní, spíše si jen vymění pár tichých vět mezi sebou. Naštěstí vám cesta netrvá déle jak pár minut svižné chůze než vás za těžkými dřevěnými dveřmi s železným kováním přivítání chladné podzimní ráno. Mezi kamennými stěnami se drží chlad, ačkoliv sluneční paprsky nesměle pronikající na nádvoří příjemně hřejí na tváři.

Akorát tak čas na malé protáhnutí, které je pro vás denní rutinou. Trochu se zahřát a uvolnit svaly a…

„… no ty máš teda ránu, Lukyane. Probůh. To ses popral se schody?“ vyhrkne Wiola. V hlase se jí mísí údiv i starost, když se otočí směrem ke dveřím, kterými na nádvoří akorát vešel světlovlasý mladík. Tak tiše, že si toho vlastně nikdo z vás nevšiml.

„Tak díky, přesně to jsem potřeboval takhle po ránu slyšet,“ odpoví jí Lukyan měkce s krátkým zavrtěním hlavy. Trochu se do toho nutí, přesto se snaží na sobě nedat nic znát, když se k vám volným krokem blíží.

Ve tváři je stále trochu pobledlý, ovšem šrám na čele působí napůl zahojený a je kolem něj patrná jen vybledající modřina. Ruku… Ruku má pod oblečením viditelně staženou obvazem a přivázanou k tělu tak, aby měl předloktí přiložené k břichu a nemohl jí příliš hýbat. Ovšem oproti tomu, jak si ho pamatuješ ještě ráno… Udrží se na nohách. Dokonce je schopný i chodit. Všimneš si, že zorničky má lehce roztažené a jeho pohled působí tak trochu roztěkaně.

Podívá se po tobě a měkce se pousměje.

Z jiných dveří mezitím na nádvoří přijde i Krisztián, který se namísto protáhnutí prostě jen opře zády o jeden ze sloupů a s dlouhým výdechem upře pohled k modrající obloze takřka bez mráčku.

Dnes bude pěkně…

Kazandra

Na nádvoří přicházíš jako poslední. Tedy když nepočítáš Eryn, která zde není. Co tě překvapí je Lukyan, který je zde kupodivu také, a dokonce i působí funkčním dojmem. Tedy… Rozhodně použitelněji, než když ho Elzbieta táhla v tvém doprovodu na ošetřovnu. Ať už s ním Kostadin provedl cokoliv… Rozhodně se činil.

Tian stojí u jednoho ze sloupů a ležérně se o něj opírá. Působí jako by si prostě jen užíval pěkného rána. Všimneš si, že na chvíli dokonce i přivře oči, ačkoliv úsměv bys na jeho tváři hledala jen těžko. Ucítíš na sobě pár pohledů, když se k němu bez kdovíjakého zaváhání vydáš a postavíš se vedle.

„Hm?“ pootočí k tobě líně hlavu, když promluvíš. Krátce nakrčí obočí, než se v jeho tváři objeví úšklebek. „Tak ať si užije svých pět minut. Uvidíš, za chvíli ji to přejde,“ dodá vědoucně s nečekanou jistotou.

„Ale takových tady bude určitě více, že?“ dodá potměšile a z jeho výrazu i tónu, jakým to řekl si náhle nemůžeš být jistá, jestli tím čirou náhodou nemyslel i tebe. V další chvíli od tebe odvrátí pohled, který upře zpátky k obloze.

„Je pěkně, hm? Ironie pro den, jaký nás čeká. Měla by sis dávat pozor, kam dnes šlapeš, Kaz,“ dodá tak tiše, že ti chvíli snad i přijde, že sis to jen představila…

Nástup

Sivakův příchod nelze přehlédnout, společně s ním jako by se na nádvoří vkradla aureola ticha a vážnosti, která jej provází na každém kroku. Ze starého mistra sálá za každé okolnosti autorita, o kterou se nikdy mezi vámi nemusel snažit si ji vykřičet ani vytřískat. Prostě to tak bylo. Vlasy i vousy má hojně prokvetlé stříbrem na znamení svého pokročilého věku, přesto to v jeho pohybech není znát. Spíše naopak.

A zvláště dnes, když po jeho boku kráčí Hraběnka. Krásná a hrdá jako vždy, dvorně zaklesnutá do jeho rámě, za které se drží. Oproti němu je oblečená ryze elegantně v petrolejově modrých šatech a měkkém teplém kabátci s kožešinou. Urozená dáma, jak se patří. Tedy až na rusé vlasy, co má volně rozpuštěné. Na slunci se jí lesknou podobny rudému zlatu.

Celý průvod uzavírá rozcuchaný Werther, který sice působí stále trochu rozespalým dojmem, ovšem ve tváři mu sedí spokojený úsměv někoho, kdo za sebou má vydařenou noc, ať už to znamená cokoliv.

„Dobré ráno, mládeži,“ promluví Sivak a lehce se pousměje, než vás přelétne pohledem a zase zvážní. „Vidím, že ještě nejsme všichni,“ podotkne. Nejmenuje. On nikdy. Zato Hraběnka se zamračí a Werther… Ten se se prostě jen se zívnutím protáhne.

„Eryn dorazí později, mistře. Mám vám vyřídit omluvu od mistra Morozova, že ji zdržel,“ promluví do nastalého ticha Lukyan, čímž si vyslouží Sivakovo přikývnutí.

„Hm, tak tedy dobrá… Nu, stejně musíme vyčkat na příchod sestry Margaery. Zatím se protáhněte a dojděte si pro cvičné zbraně dle svého výběru, dnešní den začneme trochu netradičně menším… Turnajem,“ poví Sivak záhadně a povzbudivě se pousměje.

Cvičné zbraně… To bylo dobré i špatné zároveň. Jednalo se o klasické železné zbraně se ztupenými hranami, které za normálních okolností měly být ostré a smrtící. Souboje s nimi bývaly často… Mnohem více bolestivé, jak jste se nemuseli – a ani neměli – tolik držet zpátky.