Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 | Konec her Kazandřina slova mě zarazí. To vážně nechápe, o co tu jde a nebo je to jen další z jejích her? Jistě, určitě se mě snaží jen rozhodit. Nic víc. Odpovědi už se tak už ode mě nedočká. Teď už budou mluvit jen zbraně.
Cítím na nás opět pohledy mistrů i té díky níž jsem vůbec na takovémto místě. Vypadá to, že dnes ráno si tu krátí čas většina obyvatel hradu. Tak ať se mají na co dívat! Odrazím další Kazandřin výpad a nespokojeně syknu, když se ostří glévy mihne až nepříjemně blízko mé hlavy. Je dobrá. Lepší než jsem čekala.
Zbraně do sebe narážejí a zase od sebe odskakují v rychlé smršti úderů a krytů. S každým krokem ale cítím, jak se mi dech zrychluje a krátí. Nemůžu to tady příliš protahovat. A tehdy vrhnu po oponentce dýku, kterou zvládne obratně odrazit ratištěm zbraně. Jindy bych možná uznale povytáhla obočí nad takovým kouskem, ale teď na to nemám čas. Prosmýknu se o kousek blíž k černovlásce a pak mi svou zbraní podrazí nohy. Nasnažím se tomu ale vzdorovat a chytat ztracenou rovnováhu. Jen se tomu poddám, abych si udržela setrvačnost a skočím, abych se parakotoulem dostala konečně až k ní. Kdo by řekl, že jedna dlouhá tyč dovede udělat tolik problémů.
Na jako na odpověď se mi na moment zatmí před očima a ve zátylku vystřelí ostrá bolest. Jen mi cvaknou zuby, když to schytám ratištěm glévy do zátylku, ale to už držím Kazandru a strhávám ji na zem. Přetočím se a sednu na ni, abych… zaváhala jen na moment, než sevřu pevněji prsty kolem jílce meče a hruškou ji praštím jedním, ale silným úderem do hlavy. Nemířím na nos, ale zasáhnu ji někam mezi spánek a lícní kost. Dost tvrdě na to, aby se jen tak nezvedla. Konečně si dovolím vydechnout…
Další číslo?
Zavřu oči a opřu se o zem, abych z černovlásky slezla a zase se postavila. Jde to z tuha. Kotník se při došlápnutí nepříjemně připomene a v hlavě mi taky tepe ostrá bolest. Přenesu váhu na zdravou nohu, abych to na sobě nedala tak znát a sklopím pohled ke Kazandře. Bojovala dobře. Vlastně to byl můj první dnešní oponent, který do toho šel naplno.
„…Byl to dobrý souboj.“ Natáhnu k ní s těmi pár slovy ruku, abych jí pomohla vstát a chvíli posečkám, jestli ji přijme. Pokud ne, tak se bez dalšího čekání vydám zpátky k ostatním sama a pokud ji chytí… tak ji na těch pár metrů cesty podepřu.
Po pár krocích se ještě ohnu, abych sebrala odraženou dýku ze země a mohla jsem ji vrátit jejímu majiteli. Mistrům věnuji jen krátký pohled přes rameno, než dorazím zpátky k našim řadám. Vidím ty pohledy ostatních z učedníků, které mě pozorují. Každý můj pohyb. To, jak našlapuji na zraněnou nohu, to jak se celkově držím. Možná v některých očích je vidět starost, ale v jiných… příležitost.
„Chvíli si tu scénu zase někdo prosím převezměte.“ Uchechtnu se unaveně a trochu nuceně, i když vím, že je to jen zbožné přání. Jen drobně nakrčím čelo, když si rukou opatrně promnu naražený týl. Bolí to. Jasně, že to bolí. Stejně jako kotník, který mi Kaz zrasovala. Jistě by ta bolest alespoň trochu odezněla, kdybych měla čas si odpočinout, ale na to už moc nesázím. Ne teď s mojí sbírkou. Ale bolest přejde i tak. Jednou. Stejně jako tehdy… Stejně jako po většině lekcí u Jitřenky. Je to jen nepříjemnost. Dokud neovlivní moje reakce… Zavřu oči a otřu zpocené čelo, snažíc se zase ustálit zrychlený dech v nějakém pravidelném rytmu.
Začíná mi docházet jediné. Hra skončila. Už si nemůžu dovolit nechávat oponentům luxus toho, že se vzdají. Ne, už nemám čas. Stejně jako Eryn…
… Už jen tři …. | ||
| |||
 |
Až na krev
Elzbieta neuslyší námitek na uzmutí dýky od jednoho z poražených dvojčat. Dost možná právě naopak. Werther se spokojeně pousměje, než se krátce nakloní k Sivakovi, aby si s ním vyměnil pár rychlých vět. Hraběnka to nijak nekomentuje a Gretel… Ah, málem byste na Hledačku zapomněli. Stojí tam mezi sloupy a o jeden z nich se ledabyle opírá, zatímco svým ostřížím zrakem mlčky sleduje celou tu podívanou. Je to nezvyk. Gretel se obvykle až protivně ráda vměšovala do výcviku a nikdy si neodpustila své postřehy a poznámky k vašim výkonům. Ovšem nyní ne. Stojí tam jako stín. Až z toho běhá mráz po zádech.
Ovšem vy máte jiné starosti. Stačí pár kroků a stojíte naproti sobě. Události rána ve vás obou stále tepou, není tak divu, že atmosféra s pozvednutím zbraní náhle zhoustne. Natolik, že jen slepý by si toho nevšiml.
Ani jedna z vás neotálí a už vůbec nevyčkává. Vyměníte si pár nečekaně prudkých útoků, kdy Ela mrštně provede sérii výpadů kontrovaných svojí soupeřkou. Gléva i opačná strana ratiště se nebezpečně míhá kolem světlovlásky, Kazandra rozhodně ví, co dělá. Drží si ji od těla, nenechá ji Elu přiblížit se dost blízko na to, aby to mohlo být nepříjemné. Jenže to je něco, co ví i plavovláska. Musí něco udělat nebo riskuje, že ji nakonec Kazandra svojí zbraní udolá. Gléva je o to nebezpečnější, že se dají použít obě strany. Dá se držet jak na dlouhou vzdálenost, tak i střední. Navíc je černovláska dost chytrá na to, aby útoky meče nikdy tvrdě nekryla, ale pouze odrážela. Vlastně… Dost možná by stačil jeden šikovný revers a dokázala by to ukončit. Ah, ano, třeba… Třeba…
Dýka proletí nečekaně vzduchem. Ela to má v ruce. Čepel provede efektní půlobrat a mihne se vražedně vzduchem. Byl by to dobrý zásah, pokud by černovláska nestačila ukročit do strany a trhnout ratištěm tak, že dýku srazí do strany. Vlastně… Vlastně Kazandru až překvapí, jak moc snadné to bylo. Jako by na okamžik… Dýka plula v medu.
Jenže pak čas opět nemilosrdně zrychlí.
Ela se prudce pohne vpřed. Jednou rukou sahá po ratišti, aby si pojistila, že jí soupeřka nijak neohrozí. Překoná vzdálenost a… V tu samou chvíli stačí Kazandra překlopit glévu. Ratiště bolestivě zasáhne její soupeřku přes kotník a podrazí jí nohy.
Ale…
Vy přeci víte, jak padat. Není nic horšího než sebou někde fláknout jako pytel brambor. To by mistři nebyli rádi. Ela se přikrčí a namísto toho, aby se zhroutila na zem skočí v parakotoulu vpřed. Meč jí zůstane v ruce, jak jej stačí strčit před tělo a přetočit se kolem něj. Jakoliv se Kazandra snaží uskočit a ideálně trefit protivnici do hlavy…
Stihne to. Ale ne dost silně. Dost včas. Ela cítí, jak jí gléva bolestivě švihne přes týl, ovšem to už je u černovlásky. Přimkne se k jejím nohám dříve než ji stačí nakopnout a strhne ji sebou na zem. Dostat se nad ni už není problém. Ani přes bolest tepající v hlavě a kotníku.
Může to ukončit.
Vyhrála... | ||
| |||
 | Osud…? „Na tom něco je,“ ušklíbnu se drobně. „Že by si to…“ Nedořeknu. Baronka oznámí další číslo a má pozornost se stočí docela jiným směrem. Nádvořím se tak opět rozezní zvuk dorážejících čepelí. Tentokrát je to docela jiný tanec, ani jeden se nepokouší svého soupeře vyrazit. Ne, vůbec. Krisztián ji pouze chce unavit. Získat tím výhodu do dalšího kola? Přenechat někomu jinému tu čest, aby Elu vyřadil? Je to chytré, jistě, ale… Neměl by to protahovat. Ne s tou rukou. A já bych se neměla strachovat o někoho jiného. Sama mám co dělat. A on nejlépe ví, co si může dovolit a co mu hraje do karet. Nejspíše se bude držet zpátky až do posledního souboje – nebo dokud se nestřetne s Eryn. Budiž. Mě se to netýká. Najednou je po všem. Krisztián se vzdá. Jenom krátce se na něm pozdržím pohledem, když se otočí ke svému stanovišti, a pak pozornost zase raději přenesu na Baronku. I tentokrát je losování nepříjemné. Jakkoliv se navenek snažím působit klidně, pokaždé, když padne číslo Eryn, se napnu. Tentokrát už bych jí neutekla. Vím to. A teď ještě není vhodná chvíle. Ještě ne, ještě ne, ještě ne… a pak najednou… sedm. Vydechnu. Rukojeť glévy stisknu pevněji a vykročím, ještě než se dozvím, proti komu budu bojovat tentokrát. Otočím se k ní přes rameno. Úsměv jí zcela nepřekvapivě neopětuji, jenom jí pohlédnu do očí, než se skloní k Aronovi. Pro dýku. Hmm. Pokusí se dostat blíže. To je ostatně nejúčinnější strategie, jak bojovat proti dřevcové zbrani. Uzavřít vzdálenost. Dostat se za ochrany nepřítele. Víme to všichni. Tak nás to přece učili. Pokud má nepřítel výhodu, musíme ho jí zbavit. Nezůstávám tam stát. Místo toho plynule pokračuji na počáteční pozici a počkám, až se ke mně Ela připojí. To až její slova mě překvapí. Výhružka? Jaká výhružka? Obočí mi lehce – a snad i tázavě – povyjede výš, než se výrazem opět rozhostí klid. „To s tím přeci nemá nic společného,“ podotknu tiše – stejným tónem jako vždy. Nebo myslí něco jiného než Isaiaha? Od výsledku Turnaje se přeci neodvíjí, jestli bych to Jitřence řekla nebo ne. Ve skutečnosti by mi to ani nepomohlo. Vím to. Jenom bych tím přiznala, že jsem o něm věděla a že jsem nezasáhla. Problémy se mají předvídat a včas eliminovat. Nechápu, co na tom Ele tak hnulo žlučníkem. Mohla jsem jí to přeci říct hned a pak by ani nedostala příležitost uklidit si vlastní nepořádek. Vlastně by mi měla být vděčná…! Přemýšlet nad tím, co jí přelétlo přes nos, nemám čas. Zaútočí. Ustupuji rychle a ještě rychleji jí oplácím údery glévou. Na rozdíl od souboje s Arekem jsem však agresivnější. Přímější. Bude unavená, její reakce pomalejší, zatímco já se měla příležitost rozdýchat. Lepší příležitost nedostanu – a popravdě nevěřím, že mě nechce vyřadit trvale. Proto to musím ukončit dřív, než ukončí ona mě. Vyhnu se dalšímu útoku, který se jí už chystám splatit dalším – a je mi jedno, nakolik silně ji zasáhnu –, když v tom mě letící dýka přiměje k dalšímu úkroku. Oči spustím ze své soupeřky jenom na okamžik, než si uvědomím, že se ve stejnou chvíli dala do pohybu i ona, a dřevěným koncem glévy se jí pokusím podrazit nohy. | ||
| |||
| Otázka cti Čepele od sebe odskočí a pak zas a znovu. Krisztián nakonec není takový oponentem, jakého jsem čekala. Drží se zpátky, protahuje souboj a začíná mi být i jasné, že se ani příliš nesnaží o vítězství. Zase jeden z těch taktiků jako Kazandra. Jen na moment nakrčím rty, když se mezi námi vytvoří odstup, než dojde k další výměně. Jeho poznámky na mou adresu mě ale nechávají chladnou. Nejsem dítě, abych na něco tak okatého skočila, přesto… Oči mi sklouznou k jeho ruce. Té, která byla v rukavici už během snídaně. Co je zase tohle? Že by ji strkal, kam neměl? Viditelně více z nás mělo divokou noc nebo snad ráno.
Všimne si toho. Všimne si mne, jak hledím na jeho ruku a pak ho zasáhne můj meč. Vlastně se jím nechá zasáhnout. Jeho plánovaná prohra je tak očividná, že je dost pravděpodobně jasná většině diváků. Nejdřív Kazandra, která hází ručník do ringu ještě, než souboj začne a pak tady Krisztián, který to sice neprovedl tak okatě, ale prakticky se stejným výsledkem. Jen tentokrát jsem se u toho docela zapotila.
„Hmm, není zač, i když o nějaké vyšší úrovni se nedá moc mluvit, že?“ Sjedu ho nevzrušeným pohledem. Tyhle jejich hry a úskoky… Ať si je hrají, když je potřebují. Jestli chtějí dojít do cíle a ani se nezapotit, je to jejich problém. Shrnu si dozadu pramen světlých vlasů, který se mi nalepil na zpocené čelo a jen se krátce ušklíbnu Krisztiánovým směrem, než vykročím zpátky k ostatním. „Nebojte se sire, poučné to bylo pro obě strany.“ Jen na moment na něj pohlédnu, než se postavím mezi ostatní a zhluboka párkrát vydechnu, abych zase zpomalila zrychlený dech.
Tohle byl už můj třetí souboj. Nějak se to kupí a s tím, jak padají moje čísla, to rozhodně nebyl poslední. Tancovat až do rozednění a nebo do padnutí. Nic jiného mi nezbývá a vlastně… vůbec mě to netrápí. Dobrý pocit z toho, že dělám, co můžu, je mi v tuhle chvíli dostatečnou odměnou. S lehkým úsměvem si protáhnu krk ze strany na stranu a pak ruku, do které mě před tím zasáhl Lukyan. Neodvažuji si sedat, protože bych se stejně za chvíli jistě musela zase zvedat. Lepší zůstat v pohybu.
Další losování. Opět padne dvojice čísel jednoho z učedníků. Nejdříve Eryn a pak moje. Když bylo dnes poprvé taženo moje číslo, tak mi srdce nervozitou pěkně poskočilo, teď už ale… No, jen drobně pokrčím rameny, když opět padne moje číslo a je tak třeba zopakovat losování potřetí. Oceňuji teď i těch pár vteřin klidu k dobru, kdy si může jeden vydechnout. Není to sice moc, ale i ta trocha se počítá.
Pak to ale začne být zajímavé. Padne číslo někoho, kdo není Eryn a nebo já. Pohled se mi stočí k černovlasé dívce, která se posledně tak zbaběle vyhnula souboji a pak padne… Dvojka. Moje úplně původní číslo.
Zvednu hlavu a široce se na ni usměji. „Osud si dal trochu na čas, co?“ Prohodím vesele, skoro by se dalo říct až přátelsky, než se skloním k Aronovi s Arekem, kteří jsou stále vedle nás. „Tohle si na chvíli půjčím, ano? Nebojte se. Za chvíli ji vrátím.“ Vytáhnu od pasu sedícího Arona dýku, kterou protočím obratně v ruce. Nehodlám se ptát mistrů, jestli je něco takového povolené. Technicky vzato jsem Arona porazila, a tak kdybych si chtěla v reálném světě vzít jeho zbraně… No, kdo ví, jaká jsou pravidla.
„Uvidíme, jak moc planá ta tvoje výhrůžka byla.“ Syknu tiše ke Kazandře, která se postaví naproti mně a jen pohodím dýkou do vzduchu, abych ji hned zase chytla, než s křivým úsměvem na rtech pozvednu meč a provedu první výpad.
Kazandra z nás není nejlepší duelista, ale s tím jejím chladným kalkulem dokáže být nepříjemná. Především její dlouhá zbraň jí dává oproti mně na začátku výhodu. Je mi jasné, že se mě bude snažit utahat. Podobně jako Krisztián. Pro ni je útok jen krátký pohyb, ale já na druhém konci její zbraně mám co dělat, abych jej odrazila nebo se mu vyhnula. Nehodlám proto kolem ní zbytečně dlouho tancovat. Provedu jen pár výměn, které povětšinou svedu stranou čepelí svého meče, než pak v jeden nestřežený okamžik…
…Hodím po ní Aronovu dýku. Nesnažím se ani tak moc mířit. Pokud ji to trefí, jen dobře a pokud by snad dýka zasáhla nějaké citlivé místo, tak skvěle, ale tohle není její hlavní účel. Na odvedení pozornosti publika je to ale ideální. Stačí mi jen na vteřinu, aby se soustředila na něco jiného než mě a mohla jsem se tak prosmýknout kolem ratiště její zbraně, které si podržím opět volnou rukou, než se dostanu až k ní, abych to s ní rychle skoncovala. Musím být jen dostatečně tvrdá a rychlá, aby se nestihla zase vzdát. To je tu poslední kola nějak populární. A pokud to nevyjde, rozhodně já to vzdávat nehodlám. Žádné "vzdávám se" ode mě neuslyší. Ne ona! I kdyby mi lámala ruku na zemi. | ||
| |||
|
Hry ve hrách
„No nevím. Vsadím se, že kdyby to dělal každý, změní pravidla. Nebo nás tu nechají klidně stát opravdu dokud to někdo nevyhraje,“ odpoví Isaiah zamyšleně na syknutí Ely, když se Kazandra vzdá a projde jí to. Je to… Taktika. Ano, taktika, která neporušuje vyřčená pravidla, nicméně… Isaiah má pravdu. Konec byl jasně určen. A vedla k němu nakonec jen jedna cesta.
Eryn na slova Kazandry nijak nezareaguje. Skoro jako by je neslyšela. Nebo jí to je jedno, kdo ví…
„Bude dobrý. Jen se z toho trochu… Prodýchá,“ odpoví Arek Kazandře podobně jako předtím Ele, než poplácá svého bratra po rameni. „Vidíš ten náhlý zájem? Měl by ses nechat od Eryn zřídit častěji, očividně ti to přidává na charismatu, co jinak nemáš,“ rýpne si do něj rádoby vesele, ačkoliv je z jeho hlasu znát, že se jen snaží odlehčit situaci. Vždyť kdo jiný by měl mít větší starost o svého bratra než on sám. Ti dva byli po celé ty roky nerozluční.
Jenže to už jsou čísla další dvojice vylosována.
„Nebudu lhát, obešel bych se i bez tvé šlechetnosti,“ potřese Krisztián hlavou, úšklebek mu ze rtů už nezmizí. Dokonce ani když se postaví s Elzbietou naproti sobě. „Hm… Já raději něco… Na vyšší úrovni,“ pokrčí nonšalantně rameny, než sevře jílec meče v jedné ruce, zatímco si druhou přichytí hlavici.
S těmi slovy čepel jeho meče protne vzduch a vrchním obloukem zamíří přímo na hlavu své soupeřky. Elzbieta Tomu souboji něco… Něco chybí. S každým úderem i krokem to cítíš čím dál více. Krisztián se vůbec nesnaží tě zasáhnout a skončit to. Provokuje tě. Snaží se tě… Utahat. Jako by mu snad ani nešlo o vítězství jako o to tě unavit. Nebo naopak přinutit k větší agresivitě. Ostatně, těch pár uštěpačných drzých poznámek, kterými tě během vašich střetnutí počastuje tě v tom akorát utvrdí. Sám se ani nesnaží přebírat iniciativu, soustředí se jen na obranu.
Ovšem navzdory tomu, jak sebejistě a vyzývavě se tváří… Všimneš si toho. Jak během těch několika minut jeho tvář postupně nabírá bledší a bledší odstín, pod vlasy se perlí studený pot. Občas stiskne čelisti silně k sobě. Někdy si trochu přechytne čepel a ruka se mu zachvěje.
A pak… Jako by mu snad došlo, že sis toho všimla, že to víš… Nechá se zasáhnout. Ten útok ti neměl projít, měl to vykrýt a ty jsi na to měla navázat překlopením své čepele a… Na tom už nezáleží. Tvá čepel cinkne o jeho bradu a následně ho sekne přes hruď. Není to vlastně nic hrozného, ale Krisztián od tebe v mžiku odskočí a sklopí zbraň.
„Vzdávám se,“ sykne, zatímco odplivne do trávy krvavou slinu. „Děkuji za tanec. Bylo to… Poučné,“ podívá se ti do očí, zatímco si krátce promne hřbetem dlaně bradu. Zúčtování Jako obvykle nenásledují žádné prostoje ani oddech. Ani nevíte, jak dlouho tohle šílenství trvá, přesto začínáte cítit únavu a lehký pocit žízně. Hlavně Ela, která za sebou má už třetí souboj. Naštěstí vždy mezitím měla aspoň krátký odpočinek. Je to intenzivnější než cvičné boje či opakování technik. Drobné či větší bolístky o sobě dávají znát. Pohyby se hlídají hůře, opadávají zábrany. S každým dalším kolem jsou boje mnohem méně kontrolované a přátelskost z nich také pomalu vyprchává.
Kazandře zní stále v hlavě ozvěna slov Eryn.
Nikdo odsud neodejde bez oběti.
Ať tím myslela cokoliv, nyní stojí opět stranou a zády se opírá o jeden ze sloupů. Oči má přivřené a tvář stranou natočenou směrem k nádvoří. Jako by jí stačilo poslouchat, co se kolem děje. Krev na její kůži pomalu zasychá… A Kostadin s Lukyanem odchází pryč. Zdá se, že to budete muset chvíli zvládnout bez Rasova dohledu a péče.
Čísla si s vámi hrají. Nejdříve padnou dvě čísla Eryn, poté Elzbiety. Mají to těžké, šance, že půjde nyní vždy jedna z nich je už příliš vysoká. I taková je daň za vítězství.
A pak to přijde.
Sedm. Kazandra. A dvě. Ela.
Isaiah nejistě zatěká pohledem mezi vámi. Nejspíše stále myslí na ten okamžik v jeho pokoji. Rozmíšku, které byl svědkem… Nadechne se, snad jako by chtěl něco říci, ale nakonec si to rozmyslí a zůstane vzácně ticho.
| ||
| |||
| Stále ve hře A Sivak… kývne. Víc nepotřebuji. Sklopím špičku zbraně k zemi a vyrazím zpátky k ostatním. Vím, že jsem Eryn neunikla, nanejvýš jsem tím odložila nevyhnutelné, ale… udržela jsem se ve hře. To je víc, než můžou říct ostatní, které si vylosovala. Při troše štěstí se mi jí podaří vyhýbat ještě chvíli a pak… pak bude unavená. Čistě na základě svých schopností nemám šanci vyhrát, ale pokud se silnější soupeři vyčerpají v boji jeden proti druhému, možná budu mít šanci. „Tohle už nedělej, Kaz.“ Natočím k ní tvář. Jenom zlehka nakrčím obočí. Po dnešním ránu jsem čekala, že si bude chtít vyrovnat osobní účty, ale tímhle se staví do opozice ke všem. Nebo tradičně tomuhle místu? Nemůžeme vyhrát, protože se o to postará ona, nebo protože vítězství není to, co čekáme? Ví něco? Ras jí něco řekl… ale co? Možná jí řekl, že se takhle může zachránit. Když předvede mistrům, co dokáže, že je připravena a ochotna pokročit dále, unikne tak Volchovi?
„Je mi to líto. Že jsme si toho nevšimli,“ zašeptám – částečně už do jejích zad. Nepokouším se ji však dohnat ani zastavit, jenom kratičce se o ni otřu pohledem, než pokračuji dál svou cestou. Proč to říkám? Chci ji naštvat? Rozhodit? Vyzkoušet, jestli i tohle přejde netečným pohledem? Nevím. Ale neohlížím se. Kdybych mohla změnit to, jak jsem se ráno zachovala, udělala bych to? Jistě. S lítostí by to však nemělo nic společného; přidělává mi to starostí a ztěžuje důležitou zkoušku. Udělala jsem jenom to, co jsem považovala za nutné. Pokoušela jsem se zachránit nejenom sebe sama, ale svým způsobem i ostatní. Toho nelituji. Kdy se to však stalo poprvé? Kdy jsem poprvé slyšela tiché kroky na potemnělé chodbě? Kdy jsem poprvé viděla Volcha stočit k ní pozornost docela jiným způsobem než k Lukyanovi? Popravdě jsme jí pomoci nemohli. Některé věci nám zkrátka nezbývá než… vydržet… a tak ani vítězství Eryn nebude v pravém slova smyslu vítězství, jenom další zoufalý krok. Kdo ví, kam ji vlastně dovedou. Ale za lítost si nic nekoupí a usnadňovat jí to nehodlám. To ostatně nikdo tady. Postavím se mezi ostatní. Jenom kratičce se rozhlédnu ve snaze odhadnout jejich reakce, než sklopím hlavu a na okamžik zavřu oči, když Baronka znovu vylosuje číslo Eryn. Padnout teď sedmička… Boji bych se už nevyhnula. Znovu to neudělám. Nemůžu. Vzápětí však oznámí další kolo a já si oddechnu. Prošlo mi to. Alespoň prozatím. Jestli se mi to opravdu vyplatí, však prozradí jenom čas… „Co Aron?“ syknu k Arekovi, když rudovlasá žena znovu ponoří světlé prsty do koženého pytlíku a nastane okamžik napětí. Zdálky vypadá, že bude v pořádku, ale třeba se jeho bratr dozvěděl něco víc. Přinejmenším ho viděl zblízka a – To už otočím hlavu, když padne jednička. Krisztiánovi dosud přálo štěstí a bojům jenom přihlížel, teď však stane proti – Ele… Dobře. Viděl ji bojovat. Nepřekvapí ho, to je dobře. A má delší dosah, to je taky dobře. Komu přeji vítězství asi nikoho nepřekvapí. Kromě mě samé. Porážka od něj by možná nebolela tolik jako od Eryn, nejspíše by přeci jenom nějaké zábrany měl, ale pořád by to byl nepříjemný soupeř. Pořád by bylo lepší, kdyby ho někdo vyřadil, a přesto… snad kvůli tomu, co se stalo na té večeři… | ||
| |||
| V rytmu S neskrývaným zájmem sleduji proti sobě nastoupivší dvojici dívek. „Hmm, myslím, že to velmi brzo zjistíme.“ Otočím se krátce na Wiolu. Neodvažuji si ale na delší dobu odvrátit pozornost od budoucího souboje před námi. Nerada bych, aby mi něco uteklo. Přesto i tak věnuji krátce pozornost dvojčatům a Isaiovi. „Určitě. Však už jsme zažili horší.“ Pokusím se znít taky trochu povzbudivě. „A kdyby něco, je tu Kostadin a…“ Stejně jako Isaia zabloudím pohledem k Rasovi, který je stranou s Lukyanem, jenž vypadá stále bledý a… „…To úplně nevyšlo.“ Zamumlám spíše pro sebe a odvrátím od nich provinilý pohled. Jak to říkala Kazandra?
„V boji nejdou věci vždycky podle plánu,“
Na to jsem tehdy jen nakrčila rty, ale neodpověděla jí. Co to vůbec mělo být? Pokus o uklidnění nebo spíše výhrůžka? No, i když jsem to nerada přiznávala, měla v tom pravdu. Ne vždycky vyjdou věci dle plánu a neplatí to jen na boj.
Dvojice se postaví už konečně naproti sobě. Na chvíli je ticho, když v tom Kazandra promluví a mně jen vystřelí obočí vzhůru. „… To se může?“ Syknu k ostatním zaražená tímto nečekaným dívčiným tahem. Oči mi kmitnou ihned k mistrům, jak oni se na to tváří…. A teď už i malinko nechápavě pootevřu pusu, když vidím, že jí to prostě… prošlo! „Tsss, to by taky mohl dělat každý.“ Zamračím se odmítavě a jen zakroutím hlavou. „A bylo by po turnaji. Hmmh.“ Odfrknu si krátce, zatímco se dívky vrátí zpátky mezi naše řady. Je to jasné. I podle úsměvu Baronky. Je to protekční princezna. Nic víc.
Už dál nic neříkám. Však ono dojde na všechny a je to jen odložení nevyhnutelného. Ani nemám nutkání zkoušet něco jako ona. Zaprvé bych se nejspíš na rozdíl od ní se zlou potázala, protože by to bylo bráno jako provokace a za druhé mě na tyhle strategie a šachové tahy příliš neužije.
Baronka ale hned táhne další čísla. Padne opět Eryn a… škoda, že ne zase Kaz. Byla by to pěkná ironie. S novou dvojicí je taženo jedno z mých nových čísel. Trochu se napřímím, ale když je opět vylosováno další mé číslo, je jasné, že se pojede další kolo. Jen je frekvenci našich čísel vidět, že já ani Eryn z toho kolotoče už jen tak nevystoupíme, dokud nebude dokonáno.
Pak padne číslo, které ještě nebylo taženo. Jednička. Pohled mi sklouzne k černovlasému mladíkovi, který byl doteď spíše divákem než jedním z účastníků. Tedy až doteď. Je taženo další číslo, které patřilo dříve Lukyanovi, ale teď po tom mém nešťastném výpadu…
„Přece tě nenechám dál sedět v koutě.“ Oplatím Krisztiánovi úšklebek, zatímco s mečem stále opřeným ležérně o rameno opět vykročím z řady.
„Snad zahrají něco od podlahy.“ Namířím na něj špičku svého meče, dlouze se nadechnu a ukročím. Mám za sebou zatím dva souboje. Z toho jeden s Aronem, který do toho nešel naplno tak, jak by měl a pak zmrzačeným Lukyanem. Rozhodně tedy nemůžu říct, že bych měla to nejhorší za sebou. Ovšem při pohledu do očí Krisztiána je mi jasné, že teď už bude situace jiná.
Se svým výběrem zbraně bude o něco pomalejší než já, ale zase má lepší dosah a pokud se mám v turnaji alespoň ještě pár kol udržet, nemůžu ten souboj moc natahovat. Na druhou stranu… Na strategie jsou tu jiní. Já se soustředím jen na boj. S prvním zazvoněním čepelí vypustím jakékoliv plány z hlavy. Prostě půjdu s proudem. Pár kratších výměn si testuji oponenta stejně jako on mě. Udržuji si však odstup a snažím se kolem Krisztiána kroužit a být tím, kdo udává takt a rytmus celému souboji.
Nevnímám čas ani okolí. Soustředím se jen na něj a svůj cit. Jestli to bude trvat pár vteřin a nebo i dlouhé minuty, je mi v tuto chvíli jedno. Neřeším, co bude pak. Jen, co je teď. Stejně tak se nedržím ani zpátky, co se týče možného zranění oponenta. Samozřejmě tomu nejdu vstříc, ale pokud se naskytne příležitost, tak ji využiji, nehledě na to, jestli to bude jen krátké plácnutí čepelí do boku, nebo mu vyrazím dech. Uvidím, kam mne proud souboje zanese.
| ||
| |||
|
Nikdo neuteče
Pět a sedm. Eryn a Kazandra. Černovlasá dívka na sobě náhle cítí… Mnoho upřených pohledů, zatímco kráčí vstříc své soupeřce pro tohle kolo. Svých vrstevníků i mistrů. Ne, není zde asi nikdo, kdo by si na ni v tuto chvíli vsadil. Ne poté, co Eryn předvedla v předchozích kolech. Skutečně… Jako by se v světlovlásce něco rozbilo. Něco, o čem si dosud nikdo z vás nemyslel, že má. Zábrany. „No, jestli mně rozbila nos… Nechci vědět, co udělá s jejím obličejem,“ zahuhňá Wiola. Krev už jí neteče, ale příliš pěkně zrovna nevypadá, jak se jí začíná ve tváři tvořit podlitina a celé jí to zvolna nehezky opuchá.
Aron působí… Lehce mimo. Sedí na zemi. Nikde není vidět krev, ale ono dostat kolenem do hlavy není nic příjemného. Nemluvě o té předchozí ráně do slabin, která mu stále křiví tvář. „Nic vážného, řekl bych, za chvíli to nějak prodýchá,“ zamumlá Arek s patrnou starostí v hlase a zamračí se. „Co to do ní vjelo?“ zakroutí hlavou. „… těžký ráno… Řekl bych…“ zamumlá Isaiah, který střelí pohledem ke dvojici Lukyana a Kostadina, kteří stále stojí bokem.
Poté se už ovšem pozornost všech přesouvá ke středu nádvoří.
Eryn mlčky hledí na svoji oponentku. Stojí tam, ruce má svěšené podél boků. Po rukách jí stéká trocha krve, schytala od Arona několik zásahů, které na dvou místech i rozsekly navzdory ztupenému ostří kůži. Dost možná se mu to mohlo povést i příčkou, ale na tom nezáleží. Jeden z nehtů na pravé ruce má zalitý krví, tam to zřejmě musela chytit při jednom z krytů, který nevyšel, jak měl. Čerstvá krvavá šmouha táhnoucí se přes tvář je v tuto chvíli snad jediná barva, kterou v ní světlovláska má…
Pomalu pozvedne ruce s dýkami a jednu z nich přechytí do reverzního držení. Nedává smysl, proč by to dělala, přesto… Co smysl dává? V tu samou chvíli se ovšem Kazandra ovšem ustrne uprostřed pohybu. Hlavou běží myšlenky jak splašené, srdce buší a dech se krátce zadrhne. A pak… Pak napětí povolí.
A společně s ním padnou jen ta dvě prostá slova.
„Vzdávám se.“
Nastane ticho. Eryn se poprvé za celou dobu objeví ve tváři aspoň nějaký výraz. Nejdříve přimhouří nechápavě oči, skoro jako by ji až tohle vytrhlo z té podivné letargie. V dalším okamžik pootevře rty jako by snad chtěla něco říci, než hlavu prudce natočí směrem k mistrům v té němé otázce. Rusovlasá žena se poprvé za celou dobu pousměje a Sivak… Sivak jen prostě kývne hlavou. Nikdo se netváří pobouřeně ani nahněvaně. „Dobrá, pokračujeme,“ oznámí Baronka prostě a opět zanoří ruku do váčku. Nikdo z učedníků nedostane ani prostor vstřebat to, co se právě stalo. Eryn vykročí po vzoru Kazandry pryč. Ale tentokrát ne bokem – to rozhodně ne. Pár dlouhými kroky ji dotáhne, byť jen na chvíli. „Tohle už nedělej, Kaz,“ šeptne tiše. „Nikdo z vás z toho nevyjde jako vítěz. Nikdo odsud neodejde bez oběti,“ šepot se změní ve varovné zasyknutí, než se Eryn od své soupeřky odpojí.
Tentokrát je losování mnohem nervy drásající než obvykle. Padnou čísla Eryn, poté dokonce v novém výběru i dvě patřící Ele.
A poté konečně padne kosa na kámen.
Jedna. Krisztián se narovná a krátce semkne rty k sobě. Nakrčí obočí, zatímco se natahuje po jedenapůlručním meči, co měl dosud opřený vedle sebe.
Devět.
„Zatančíme si?“ ušklíbne se mladík směrem k Ele. | ||
| |||
| Vítězí ten, kdo… Ela mě překvapí. Nečekala jsem, že půjde chladnokrevně po zraněné ruce, ale… možná ani nechtěla, uvědomím si vzápětí, když vidím hrůzu v jejích očích. Aha. S klidným výrazem sleduji, jak ke světlovlasému mladíkovi pospíchá felčar. Další z kola ven. Ela si tak ke dvojce přidává – jakže to bylo? – trojku a devítku, to je už nepříjemná sbírka. „V boji nejdou věci vždycky podle plánu,“ podotknu bez tónu směrem k Ele. Těžko říct, jak to vlastně myslím. Vlastně se na ni ani nepodívám. Znovu totiž padne číslo bělovlasého ďábla. Tedy Eryn. Zorničky se mi drobně rozšíří. Nehýbám se. Skoro ani nedýchám, dokud Baronka nevylosuje dalšího. Osm. Zatímco se tmavovlasý mladík vydá na bojiště, bezděčně kývnu na slova jeho bratra. Má výhodu. Musí se jí udržet. Stačí, když si ji nepustí k sobě… Souboj tentokrát započne bez zbytečných řečí. Aron se tentokrát nedrží zpátky, vrhne se po ní zběsilou smrští útoků a Eryn je jen tak-tak vykrývá. To vypadá… slibně. Vzápětí ji udeří do nekrytého boku a – Ne. Dívka odhodí zbraně, zachytí jeho zbraň a vzápětí je po všem. Ostře potáhnu vzduch. Tohle… muselo bolet. Zatraceně bolet. Málem vykročím, ale to už se k bratrovi žene Arek a zůstanu stát. Baronka znovu losuje. Pět. Odtrhnu pohled od dvojčat. Žaludek se mi sevře. Prosím, ne. Ne Eryn. Ne Eryn. Hlavně ne… Eryn. Rudovlasá žena vytáhne dřívko a podívá se na něj. Pět. Oddechnu si. Napětí na okamžik povolí a já si mohu opět položit tu důležitou otázku. Jak je na tom Aron? Vypadá to, že se s pomocí bratra udrží na nohách… alespoň tak, aby se dobelhal bokem… No tak, Areku, nemůžeš na mě aspoň kývnout, ať vím? Pět… Zase?! Srdce se mi rozbuší, ruka stiskne hůl křečovitěji. Mám z toho špatný pocit, jako by si se mnou bohové pohrávali. Jako by moc dobře slyšeli moji modlitbu a rozhodli se mě potrestat za projevenou slabinu. Protože štěstí je pro hlupáky. Baronka se nadechne a vyřkne další číslo… … sedm.
Zůstanu stát. Na okamžik zavřu oči a pomalu vydechnu skrze rty. Je to chvíle, jenom zatracená chvíle, a přeci tak výmluvná a bolestná. Nemám teď šanci. Vím to, a přeci nezbývá nic jiného než… vykročit. Skoro si v tu chvíli říkám, jestli to není karmický trest. Kdybych se ráno zachovala jinak – kdybych tušila, že to mistři budou chtít ututlat –, možná bych se neměla důvod tolik bát. Nebo by to dopadlo stejně. Volch by se stejně probudil, Eryn by stejně čekal trest. Jenom otázky na to, co se stalo, by vypadaly jinak a s každou další by byly podstatně nepříjemnější. Nespěchám. Ke katovské oprátce také nikdy nikdo nespěchá, naopak se snaží koupit čas, jakkoliv je jejich osud nevyhnutelný. Je to v lidské přirozenosti. Snažit se až do poslední chvíle vymyslet způsob, jak se zachránit. Žádná cesta však netrvá věčně a, když odsouzený zvedne hlavu, spatří už jenom publikum lačné krve. Stejně jako já teď. Nepokusím se usmát, tady by to opravdu nepomohlo, jenom jí vyjdu vstříc pohledem. Působí, jako by se v ní dnes ráno něco rozbilo a zůstal v ní jenom instinkt bojovat vyhrocený do samého extrému tímhle turnajem. Aron jí dal docela zabrat, bude unavená. Ruce má zarudlé a rána do boku musela bolet. Kdyby se mi podařilo zachovat odstup a jít po oslabených místech, možná bych měla šanci. Možná… Nebo bych dopadla stejně jako ti přede mnou. I kdybych vyhrála – a to je velké kdyby, které hraničí s bláznovou modlitbou –, řada čtyř čísel by mě nemilosrdně odepsala. Nevyhrála bych. Nemám na to výdrž. Ani schopnosti. Mou jedinou nadějí by bylo stanout proti oslabenému soupeři s hromadou čísel. Jako třeba teď. Jenom ne… teď… Polknu. Ne, z tohohle boje nemůžu odejít jako vítěz. Žádné z možných východisek prostě není… dobré. Hlavou mi víří myšlenky, pořád ještě hledám ono stéblo, kterého bych se mohla zachytit a přitáhnout se na břeh, ale zbraň už odevzdaně pozvedám do bojové pozice, než se… zarazím. Uprostřed pohybu. Uprostřed myšlenky. Možná dokonce i uprostřed nádechu. „Vzdávám se,“ řeknu nahlas. Pootočím tvář k mistrům. Nebo přesněji k Sivakovi. Tak to přeci říkal… V souboji vítězí ten, kdo donutí svého soupeře se vzdát. A já se vzdávám, ale jsem schopna pokračovat v boji. To by mělo znamenat, že v Turnaji nekončím, ale tady jsme skončily. Jestli jsem si tím jistá? Ani náhodou. Jinak se ve hře však neudržím. Jenom takhle neskončím se zlomenou rukou. Jenom takhle mě vzápětí nevyřadí někdo jiný, protože budu unavená nebo zraněná. Jenom takhle… Je to má jediná šance. Zaváhám, ale pak přeci jenom vykročím stranou. Zdánlivě klidně. Jako… Jako bych věděla, co dělám. I když nemám sebemenší tušení.
| ||
| |||
| Tanec na ostří nože Je to těžší, než to vypadá. Vlastně bych na Lukyanově místě mnohem radši viděla Eryn. To by nevyžadovalo tolik přemýšlení a sebezapření. Takhle mám jen hlavu plnou myšlenek a pochyb, které boji vůbec neprospívají. Ne, zbytečné myšlenky u boje jsou jen…. Au! Jeho meč mě zasáhne do předloktí, když opět změní nečekaně směr i vedení útoku a já tak nestihnu včas zareagovat. Ať už je Volch učil jakkoliv, muselo se nechat, že to k něčemu bylo. Být Lukyan zdravý, patřil by dost pravděpodobně k favoritům turnaje, stejně jako Eryn.
Na poslední chvíli trochu odkloním čepel meče, aby ji měl možnost odrazit a nezasáhla jsem ho příliš tvrdě. Nebo si to alespoň v tu chvíli myslím. Přesto ostří dopadne plochou stranou na jeho bok a já jen rychle ukročím a se zamračeným čelem stáhnu svou zbraň k sobě. Tohle je opravdu tanec na ostří nože.
Po krátké výměně, kdy Lukyan jen víceméně odráží mé útoky, proniknu jeho obranou a… Pak se ozve bolestivý výkřik a Lukyan se zlomí v pase. Sice jsem na poslední chvíli zkusila tu nešťastnou ránu zmírnit, ale nevypadá to, že to stačilo. „Já….“ Skloním meč a vytřeštěným pohledem sleduji Lukyana, kterému jsem asi nejspíše zasáhla tu zraněnou ruku, kterou měl ještě před krátkým čase v šíleném stavu. V obličeji jsem zbledla podobně jako on, ale z naprosto jiných důvodů. Tohle nebyla čistá práce. Vůbec ne.
Udělám jeho směrem pár váhavých kroků a natáhnu k němu ruku, abych mu pomohla se narovnat, ale to už se ozývá Kostadin, který ho volá k sobě. „Promiň.“ Šeptnu k mladíkovi a zase o krok ustoupím, zatímco Lukyan mizí na druhou stranu nádvoří za Rasem. Zůstanou po něm jen čísla, která chtě nechtě přidám k tomu svému.
Trojka, devítka a dvojka.
Tohle bude ještě bolet. Otočím se k ostatním a pak si všimnu Eryn a toho, jak na nás hledí. Ne, tohle nedopadne dobře. Určitě ne. Ta se nebude držet zpátky…. A já také nebudu muset, pokud na to dojde. V něčem to bude potenciálně snazší.
Vrátím se k ostatním a jen si shrnu pár pramenů světlých vlasů za ucho. „No, tohle nešlo úplně dle plánu.“ Povzdechnu si a postavím se vedle Wioly. „Já? Ale kdeže. Nemám už žádnou večeři na sázení, takže… Hodně štěstí.“ Pokrčím rameny s něčím, co by se snad dalo nazvat úsměvem. Ne, zážitky z posledního souboje jsou na tohle ještě příliš čerstvé. Vydechnu dlouze, abych uklidnila zrychlený dech a otřu si orosené čelo. Nakonec tu až taková zima není.
To už ale začne další souboj. „Hmm, pokud se ale k němu dostane, tak…“ Kontruji Arekova slova, zatímco všichni se zájmem sledujeme duelisty před námi. Když vidím Arona bojovat s Eryn, dojde mi, že mě v prvním souboji šetřil. Na jednu stranu je to milé, na druhou se mě to ale trochu dotkne. Na rozdíl od Lukyana jsem nebyla mrzák a o nic takového se neprosila. Když ale čelí Eryn, nevypadá to, že by si ani jeden z nich bral jakékoliv servítky. Kov čepelí se blyští v ranních paprscích, které se míhají vzduchem. A pak… Eryn zahodí dýky a vrhne se po Aronovi jako vzteklý pes. Ačkoliv, ne ten ne. Tohle je i přes to všechno koordinovaný a chladně vykalkulovaný útok. A nepříjemně efektivní.
„Ahh…“ Syknu a nakrčím nos, když Arona zasáhne koleno do hlavy. Tohle bylo tvrdé. Hodně tvrdé. A možná ne tak úplně nutné vzhledem k tomu, že už byla u něj. Dalo se to jistě zakončit šetrněji.
Další čísla jsou ale losována. Není času nazbyt. Turnaj se nesmí zastavit. Když už padne potřetí pětka, začíná mi být jasné, že Eryn je tohle další kolo souzeno, kdo bude ale jejím vyvoleným nebo vyvolenou? Kazandra… Ano sedm je její číslo ne?
Stejně jako ostatní se podívám na černovlasou dívku, která byla vylosována, aby ji vhodili do klece k rozzuřenému tygrovi. „No, tohle bude zajímavé…“ Kmitnu pohledem mezi ní a Eryn a zachytím také starost v Krisztianově pohledu. Skutečně princ a princezna. Tak trochu jsem doufala, že dostanu možnost si dnešní ráno s Kazandrou vyřídit osobně, ale vypadá to, že Eryn s ní bude mít nejspíš také své plány. Ostatně… jí se ty nešťastné události týkaly nejvíc.
„Jak je na tom?“ Zeptám se krátce Areka, který se sklání u svého bratra. Nedovolím si ale ani na okamžik odtrhnout pohled od souboje před námi. S mečem opřeným ležérně o rameno sleduji každý jejich pohyb. Jestli to dnes chci někam dotáhnout, musím se soustředit a tohle bude souboj, který bude dnes jedním z těch stěžejních.
| ||
