Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 | Jen další obyčejné ráno Zmlknu. Stačí jediný pohyb Ameliiny ruky a už ani neceknu. Pohybuji se tu po tenkém ledě a tak můžu jen poslouchat, copak asi Kaz odpoví. Neodvážím se k nim zvednout pohled. Ne, když je Jitřenka tak blízko, a tak i nadále propaluji pohledem díru v podlaze a čekám. Stejně mi nic z toho, co tu bude řečeno neuteče a navíc, dle její výměny s Rasem viditelně vědí o Eryn i tak. No, aspoň jsem to zkusila. Přes sevřené rty mi unikne skoro neslyšný povzdech.
„Ano, slyšela jsem ránu a.. našla mistra pod schody.“ Odpovím, když je to ode mě žádáno. Držím se své původní verze. I když je to možná zbytečné, nehodlám svou výpověď měnit. Zvláště ne, když Kazandra přišla s verzí, která je té mé alespoň trochu podobná. Co že teď? Něco mi tu uniká? Kmitnu rychlým pohledem mezi dvěma ženami, než se zase zahledím na své ruce.
Ameliina další slova mne ale zarazí. Máme si tu historku dát dohromady? Učesat? Oni to vážně chtějí taky ututlat? Nebo co tím sledují? Je mi jasné, že to Amelie nedělá kvůli nám, a tak si nějaký vděčný pohled odpustím. Přesto cítím jistou vlnu úlevy. Pro teď je problém zažehnán a pokud se to proti nám otočí až v budoucnosti, teď stejně neovlivním a nemá smysl se kvůli tomu trápit.
„Děk… Dobře.“ Promluvím pak po chvíli, kdy se Amelie odmlčí a viditelně čeká, co na to my. Víc nedodávám. Amelie s námi viditelně nechce debatovat a za to jsem jí neskonale vděčná. Otočím se na patě a vyrazím rychlým krokem společně s Kaz pryč z chodby a co možná nejdál od světlovlasé mistryně, z které jde i takto strach. ๑ ๑ ๑
„Počkej.“ Zastavím mávnutím ruky Kazandru v jednom z prázdných sálů, jehož okny se začínají rozlévat první ranní paprsky a na moment se zarazím, protože se z chodby za námi zpoza zavřených dveří ozvou pomalé kroky. Otočím se, ale dveře se neotevřou. Osoba je projde dál na své ranní trase a ozvěna kroků se brzy vzdálí. Přeci jen pro jistotu ztlumím hlas a dám se do rychlého vysvětlování.
„Našly jsme ho pod schody. Jak jsme řekly. Byla jsem už vzhůru, a tak jsem tu ránu slyšela. Ostatní to nevzbudilo. Nebylo to tak hlasité.“ Začnu rychle se shrnutím událostí, které se tak úplně nestaly. Na druhou stranu, v pár částech nelžu. Je dobré, když se lži opírají o drobné pravdivé detaily. Hranice mezi nimi se pak přeci jen o něco rozmazává.
„Nikdo jiný tam nebyl. Mistr musel uklouznout nebo špatně došlápnout a spadl. Ty jsi běžela pro Rasa a já zůstala u Volcha. Pak už se věci děly, jak se děly… Eryn nic neřekne. Toho bych se nebála. Isaiah… ten také ne.“ Trochu zaváhám. Ne, že bych mu nevěřila, ale není až tak zdatným lhářem, jakým by mohl být. „Ale toho si s tím stejně nikdo nespojí.“ Mávnu zamítavě rukou.
„Každopádně, čím míň o tom budeme mluvit, tím líp.“ Pohlédnu na ni vážně a doufám, že alespoň na tomhle se shodneme. Snad to nepůjde vyslepičit hned Baronce. Přeměřím si černovlasou dívku nedůvěřivým pohledem. Ne, tohle už by byla vysoká hra i na ni. Nejspíš. Ať už tím mistři sledují cokoliv, rozhodně vědí víc než my dvě a tohle by byl příliš velký risk.
„Neměly bysme se ale zdržovat.“ Zadrmolím rychle, zatímco se ohlédnu přes rameno k prosluněnému oknu. Snídaně… Tu asi dnes už celou nestihnu, ale trénink stihnout musím za každou cenu. Sivak je sice oproti jiným mistrům někdo, kdo působí klidně a rozvážně, ale nemá rád nedochvilnost. „Tak rychle.“ A tak vykročím svižným krokem dále do sídla zpátky k našim pokojům. Je třeba se převléct a především obout.
๑ ๑ ๑
Po cestě udělám ještě rychlou zastávku v koupelně, abych se zbavila zbytků krve a pak zapadnu zpátky do svého pokoje, kde konečně vydechnu. „To je teda ráno.“ Zavřu oči, zatímco se o opírám zády o dveře. Na nějaké vydechnutí není ale čas. Rychle se nachystat. Převléci a připravit se na další den a další výcvik. Jako kdyby se nic nestalo… A taky nestalo. | ||
| |||
 |
Náhody a nehody
Amélie přejde pomalými kroky až k vám. Máte ji na dosah. A ona vás. Je to tak… Zvláštní. Ten podvědomý strach, co z ní cítíte. To… Cosi, co neumíte popsat, přesto vás to nutí k ostražitosti a zároveň podřízení. Přitom není vlastně o moc vyšší než vy. Na první pohled působí tak… Křehce. Žensky. Dokonce se ani nezdá, že by byla ozbrojená – rozhodně si žádná z vás nevšimne obrysy skryté zbraně pod oblečením. Když Elzbieta promluví, Amelie to jen odmávne rukou. Jakákoliv slova jsou zde zbytečná, ba dokonce dost možná i nebezpečná. Zvláště když světlovlasou ženu stojící před vámi nyní zajímá zpěv zcela jiného ptáčka.
Jitřenka netrpělivě přimhouří oči jako kočka sedící před otevřenou klecí a Kazandře je jasné, že čas vypršel. Musí promluvit. Hned. Dost možná už teď se nadechuje ke své odpovědi pozdě. V chodbě panuje absolutní ticho, když ze sebe souká ta slova. Není to vlastně vysloveně lež. Jen pravda zbavená zbytečných podrobností.
„Opravdu? Slyšela jsi jen ránu a pak našla mistra Dragowskiho pod schody?“ nakloní se ke Kazandře na okamžik blíže. V očích se jí nepřirozeně zaleskne, takhle zblízka… Na okamžik to působí jako by se její zornice pohnuly. Stáhly v úzkou čárku a s dalším úderem srdce se zase vrátily do původního tvaru. Je to rychlé. Jen mžik. Stalo se to vůbec? „Jsi si jistá, že jsi neslyšela něco více? Nebo neviděla? Cokoliv. Třeba tady Elu,“ opět se narovná a sklouzne pohledem na okamžik ke jmenované. „Oprav mě, pokud se mýlím, hádě, ale ty jsi tam byla také, že?“ povytáhne krátce obočí. „A také jsi slyšela jen ránu a pak našla mistra Dragowskiho pod schody?“ ztiší hlas až to zní málem… Výhružně. Obě si vás měří očima a z výrazu v její tváři je těžké cokoliv vyčíst. Cokoliv z toho, co se jí teď právě honí hlavou. Ví, co se stalo. Dost možná o tom ví i víc než vy dvě.
„Jak to já vidím, máme tu záhadu jednoho ošklivého pádu a dvou dívek, které u toho byly a obě tvrdí, že neví, co se stalo. A tak by to také mělo zůstat, háďata, rozumíme si? Zkuste si to trochu lépe učesat. Proč jste vyběhly jen vy dvě. Co přesně jste slyšely. Tak, aby nikdo na vás neměl zbytečné otázky, protože poté… Kdo ví, jak mistr Dragowski z těch schodů nakonec spadl. Kdo mu pomohl. Kdo přišel pro Kostadina a koho u něj Kostadin nakonec našel,“ řekne jako by nic.
„Ručíte mi za to, že se nikde nedoslechnu zvěsti, co by říkaly cokoliv jiného,“ krátce se odmlčí. „Teď můžete jít. Obě,“ propustí vás těmi pár slovy pryč a popožene vás výmluvným gestem ruky. Prostě… Jen tak.
Ostatně je tak akorát čas, pokud vaše nepřítomnost nemá vzbudit podezření, kde vězíte. Sluneční paprsky již prosvětlují chodby a vyhání šero od stěn. Navíc snídaně nepočká, podává se jen v přesně vymezený čas a kdo ji nestihne… Má zkrátka smůlu. K snídani se navíc hodí chodit už připraveni na dopolední výcvik, který často začíná právě bezprostředně po ní.
Ten dnešní by měl vést… Sivak.
Dobrá i špatná zpráva zároveň… | ||
| |||
 | Nebezpečné hry Na Eliny námitky nic nedodám. Má pravdu. Samozřejmě, že ji má, ale raději se budu tvářit, že jsem se prořekla kvůli starosti o Lukyana, než že jsem to mistrovi vyklopila na vyzvání. I když… to si budou myslet každopádně. Vysvětlovat jim to, že to je pro všechny nejlepší, nemá cenu. Ke dveřím vyrazím tak prudce, až mi zavlají vlasy, a stisknu kliknu. Až slova světlovlasého mladíka mě na okamžik zarazí. Ohlédnu se k němu přes rameno a zaváhám, než přeci jenom vypadnu z pokoje. Chodbou vykročím jako první. Chvílemi se zarazím a gestem ruky naznačím těm dvěma, ať počkají nebo naopak zapadnou do vhodné skrýše. Následují mě pomalu a nemotorně. Když uvážím, jak nenápadně je Lukyan schopný se pohybovat jindy, musí na tom být špatně… hůř, než jsem čekala… a tak postupně zpomaluji a raději se soustředím na to, abych jim vybrala co nejbezpečnější cestu. Neriskuji. Pomalu, ale jistě, tam dojdeme také.
Dveře na ošetřovnu jsou pootevřené. Bezděčně zvolním krok – ostatně jako vždycky, když zaslechnu něco zajímavého. A tohle zajímavé je. Čím déle však rozhovor pokračuje, tím více jsem ráda, že ostatním stojím zády. Řekl jí to. Zničehonic se pohnu prudce vpřed a zvednu ruku s úmyslem zaklepat. Bude lepší je vyrušit, než… Kostadin se i tentokrát objeví bez varování. Rychle ustoupím, ať si může převzít zraněného, a zvědavým pohybem hlavy se pokusím nahlédnout dovnitř. Je tam…? Nikde ji nevidím. V tu chvíli ještě ne, to až později, když Ela zaklapne dveře a já se otočím směrem na pokoj. Víc nenaděláme. Konečně se však můžeme převléct a vyrazit na snídani, zapomenout na to všechno a nechat Eryn, ať se vypořádá s následky… … ale to už na chodbě stojí ona. Pozornost samozřejmě stočí k Elzbietě, která jako na povel zkrotne a sklopí hlavu. Ne, před Jitřenkou si holka skutečně už tolik netroufá, pomyslím si, div se u toho potměšile neušklíbnu. Odvrátím pohled. V podobných chvílích je lepší se tvářit, že nic nevidím ani neslyším. Lekce, kterou by si někteří tady měli zopakovat. Mám v úmyslu se jí řídit až do chvíle, kdy se pichlavý pohled zabodne do mě. A mně je jasné, že je opravdu zle. Výrazem mi prokmitne něco – něco, o čem dobře vím, že jsem si měla odpustit –, ale ovládnu se stejně rychle, jako by mi po tváři sklouzl vrbový proutek. Skoro ho cítím. To svrbivé pálení na kůži. Připomínku. Varování. Lekci vypálenou hluboko pod kůži. Napřímím se. Když k nám Jitřenka pomalu vykročí, takřka připomíná šelmu na lovu. A šelmy vycítí strach, proto se ten svůj pokouším skrýt. Předstírat – nejenom před nimi, ale i sama před sebou –, že se nebojím. Že se nemám čeho bát. Co se tam stalo…? Kdykoliv jindy bych jí odpověděla bez zaváhání, ale teď… teď… „Nikomu dalšímu o tomhle neřekneš.“ Ví to. Musí to vědět. Kostadin jí to řekl. Všechno. Je to zkouška. Ale co chce slyšet? Pravdu, abych prokázala svou loajalitu, nebo rychlou a přesvědčivou lež, abych naopak nepůsobila jako riziko před Sivakem – či kýmkoliv, kdo by snad mohl mít otázky? A co když to zkouška není? Co když… Co když… Myšlenky mi víří hlavou, jedna naráží do druhé a každá si chce urvat místo na scéně. Pečlivě vážím každičké slovo, pohled i sebemenší gesto, které by mi mohlo napovědět, ale opravdu teď nemám čas to rozebírat do detailů. Musím se rozhodnout. Rychle. Pokud Jitřenka dojde až k nám, bude už pozdě. Dlouhé váhání by bylo totiž stejně usvědčující jako špatná odpověď. „Omlouvám se, paní,“ skloním hlavu v uctivém, odevzdaném gestu a nechám hlas prosáknout lítostí. Chci odpovědět… Nejhorší na tom je, že bych jí ráda řekla všechno, ale možnost, že si teď nevybírám ani tak, kterého mistra naštvu, jako jestli je proti sobě nepoštvu oba naráz, se mi do hrdla zařezává jako ostrá čepel. „Neviděla jsem, co se stalo. Slyšela jsem ránu a mistr Dragowski tam ležel pod schody. Byla tam krev a… Nebyl čas na nic jiného. Musela jsem hned pro mistra Morozova.“ | ||
| |||
| Ranní rozcvička „Jistě, jaká náhoda, že je tu zčistajasna vážně zraněný učedník a jeho mistr, který si málem zlámal vaz na schodech. To nikomu určitě nedojde.“ Protočím oči v sloup, když začne Kazandra vysvětlovat. Ten její chladný výraz. Tváří se, jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jako kdyby jí to bylo jedno co s námi bude. A nejspíš jí to také jedno je. Co by na to řekl, Henryk, kdyby ji tady teď viděl? Přimhouřím oči do úzkých štěrbinek, ale tuhle poznámku si odpustím. Některé věci jsou už pod mou úroveň.
„Musíme za Rasem. Tak, aby nás nikdo neviděl.“ Řeknu jí úsečně, než se otočím s povytaženým obočím na Isaiaha, který vypadá touto malou výměnou značně vykolejený a vypadá to, že by byl raději někde jinde, než se vrhat mezi dvě rozhořčené mladé dívky. Lukyanova smířlivá odpověď mě ani nepřekvapí. Kdo by se chtěl v tomhle stavu hádat? Tedy já možná ano, ale přesto… Jeho těžce čitelný pohled mě zarazí jen zlomek vteřiny. Jak hodně zle mu je? Drobně nakrčím obočí, než se k němu nakloním. „Neboj se. S tím počítám.“ Přehodím si jeho ruku přes rameno a těžce vydechnu, když se mi ho podaří nakonec dostat na nohy. I když se mi snaží pomoci, rozhodně není schopen nést celou svou váhu sám. „Ehh, to mám místo ranní rozcvičky. Nebo vlastně jako bonus k ní s mým stěstím.“ Pokusím se celou situaci trochu odlehčit, i když vlastně nečekám, že se to tu setká s nějakou pobavenou odezvou. Lukyan je mimo, Isaiah vypadá stále docela zaskočeně a Kaz… No, Kaz se tváří jako vždy. Nijak. Opravdu, publikum za všechny peníze. Mlasknu nespokojeně, zatímco vykročím s Lukyanem ke dveřím.
„To je v pořádku. Není zač.“ Hlesnu tiše k Lukyanovi, když mi poděkuje a pak se ohlédnu jen přes rameno a rty se mi roztáhnou do širokého veselého úsměvu nehledě na svízelnost situace, v jaké zrovna jsem. „To budeš hodný. Mám hlad jako vlk.“ Zazubím se na Isaiaha a vlastně ani nelžu. Těch pár kyselých pláňat a bobulí mě včera zrovna nezasytilo na dlouho. Naděje, že se snad dostanu na snídani, se ale rozplynuly společně s tím, jak se od schodů dnes ráno ozvala ta prokletá rána. A pak už vykročíme skrz dveře pokoje…
๑ ๑ ๑
Plosky bosých nohou tiše dopadají na studenou kamennou podlahu sídla. Vypadáme, že jsme právě utekli z postelí a ono to není daleko od pravdy. Mám co dělat, abych Lukyana vydržela podpírat celou cestu. Rozhodně to není jako vláčet se s drobnou dívkou. Jsem vlastně vděčná za momenty, kdy Kaz zavelí, abychom se stáhli a někde chvíli sečkali, než je vzduch zase čistý. Alespoň na ty prchavé chvíle se opřu o stěnu a trochu vydechnu. Hlavně nespadnout. Hlavně… nespadnout. Připomínám si, protože je mi jasné, že zvedat se ze země by bylo dost obtížné. Sem tam po očku starostlivě pokukuji po Lukynovi, který je bledý jako stěna. Začínám se obávat, že to nebude jen zraněná ruka, ale neodvažuji se ho na víc zeptat. Musíme být tiše a navíc… stejně bych mu nedokázala jakkoliv pomoci. Snad ten Ras…
Zastavíme před pootevřenými dveřmi, zpoza kterých je slyšet dvojici hlasů. Poznávám je oba. Samozřejmě, že je poznávám. Sakra! Stisknu rty a uhnu pohledem snad abych nezahlédla ženu, které patří ten druhý. Proč zrovna ona?! Začíná mi být jasné, že dnešní den bude opravdu zajímavý a nešťastný. Přesto ale pozorně poslouchám těch pár slov, které mi ale bez kontextu v hlavě vytvoří akorát hromadu fantaskních scénářů, jenž budou mít k pravdě spíše daleko. Přesto ten závěr se mi příliš nelíbí.
… Poklidí, co si nadrobil…
…. Za hodinu v pořádku…
Tohle neskončí dobře. Tedy nejspíše ještě hůře než teď. Z mých černých myšlenek mě vytrhne otevření dveří a Kostadin, který se v nich objeví. Následuji jej na jeho vyzvání i s Lukynem a Kaz dovnitř. „Dobře.“ Řeknu tiše a předám Lukyana mistrovi, který s jeho oporou nemá viditelně tak velké problémy jako já. Otevřu ústa, abych se rozloučila… A zase je pěkně rychle zavřu. Tohle není zrovna vhodná doba. Zvlášť ne, když můj pohled padne na světlovlasou postavu v chodbě. Kdyby pohled mohl zabíjet, už tu nestojím. A Kaz možná taky ne. Ovšem já bych to dle jeho intenzity, která je mi věnovaná, měla aspoň rychlejší.
„Ehm, když já… Jistě…“ Oči sklopím poslušně k zemi a nervózně semknu ruce, zatímco se k nám Amelie blíží. Její pozornost se ale nakonec stočí ke Kazandře a mě je jasné proč. A taky je mi jasné, že je opravdu zle. Tohle bude bolet…. Kdyby jen to… Neodvážím se na Kaz ani na vteřinu podívat. Jitřenka by si to jistě vyložila zle a k ničemu by to stejně nebylo. Kazandra není jedna z těch, na které by prosebné pohledy fungovaly. Zůstávám tedy jen stát na místě a nehtem nervózně odlupuji šupinky zaschlé krve ze svých rukou. Cizí krve… Prozatím…
| ||
| |||
|
Do jámy lvové
Arek s Aronem dle pokynů Kostadina opatrně zvednou Volcha do vzduchu. Oba vám věnuji pár kradmých pohledů, ale ani jeden z nich nemá odvahu se před Rasem zeptat, co se to zatraceně stalo. Ostatně na to není ani prostor, protože v další chvíli je už Ras žene pryč. Zůstanete samy a společně zamíříte směrem k Isaiahově pokoji. Tam věci… Přeci jen naberou rychlejší spád. Elzbieta nedá Kazandře zrovna na výběr, když ji vtáhne s nečekanou silou i rozhodností dovnitř.
Ten pokoj je stejně velký jako ty vaše a liší se jen v pár drobnostech. Navíc je tu poměrně chladno díky dokořán otevřenému oknu, skrze které dovnitř proudí studený ranní vzduch vonící lesem a mokrým jehličím. Isaiah stojí jen kousek ode dveří a nechápavě sleduje scénu, co se před ním odehrává, zatímco Lukyan… Sedí zhroucený na posteli. Stále se drží opatrně za ruku a tiskne k sobě čelisti. Tvář má staženou bolestí a soustředění se ho stojí zřejmě více sil, než by mělo. Světlé vlasy má rozpuštěné, vlastně ani není správně ustrojený na nový den. Pomačkaná volná halena je určena zcela jistě na spaní, stejně tak kalhoty pod kolena. Je bosý.
Rozezlený hlas Ely se srazí s Kaziným klidem, jakkoliv předstíraným. „Uhm,“ odkašle si Isaiah zřejmě s úmyslem vám do toho vstoupit, ale zavčasu si rozmyslí, zda se chce opravdu ocitnout mezi vámi. V pokoji se usadí hutná nepříjemná atmosféra, přes kterou se snad ani nedá pořádně dýchat.
„To je… To je v pořádku, Kaz. Je dobře, že jsi to řekla,“ hlesne zcela nečekaně Lukyan chraplavým hlasem směrem k zádům černovlásky odcházející z pokoje na chodbu. Pohledem zamženým bolestí a něčím… Co Ela nedokáže popsat, zalétne vzápětí k ní. „Budu… Asi potřebovat pomoc,“ kývne krátce hlavou. Vytáhnout ho na nohy není zase tak lehké. Lukyan tiše zasykne bolestí, než se vzápětí o Elu zapře částí svojí váhy. Nemá příliš na výběr. Podle toho, jak se pohybuje to nebude jen zraněná ruka, co ho trápí. „Díky, Elo… Vím… Že jsi chtěla pomoc,“ šeptne jejím směrem a pokusí se i usmát, nicméně místo toho mu tvář zkřiví další bolestný úšklebek, jak vykročí vpřed. „Eryn…“ nestačí větu ani dopovědět, když mu do řeči skočí Isaiah.
„Půjdu ji zkontrolovat,“ nabídne se nečekaně rozhodně. „Něco ti schovám k snídani, pokud byste ji nestihli, Elo,“ dodá vzápětí trochu rozpačitě k plavovlasé dívce, než opustíte pokoj a vyrazíte vstříc vašemu osudu. † † † Panuje mezi vámi napjaté ticho, když v tom podivném procesí procházíte chodbami sídla. Kazandra jde první, kontroluje každý zákrut chodby či schodiště, zda je vzduch čistý. Ela má co dělat s Lukyanem, kterému ta cesta dává pořádně zabrat. V tváři pokryté zasychající krví je celý pobledlý a rozhodně mu není ani trochu do řeči. Navíc musíte párkrát zajít do jiné chodby či se vrátit kousek po schodišti, když Kazandra zaslechne kroky sloužících a posléze pohvizdujícího se Werthera, který se zřejmě vyspal lépe než vy. Naštěstí se vám podaří vyhnout každé živé duši v okolí. Co je ovšem zvláštní… Nikde jste nepotkali Areka s Aronem, i když se určitě už museli vracet… Nebo ne?
Ocitnete se tak přede dveřmi vedoucími do chodby patřící právě Kostadinovi. Zabral si pro sebe poměrně značnou část přízemí, co vše se skrývá v jednotlivých místnostech netušíte vyjma těch pár, kam mají i učedníci přístup povolen. Víte, že zde má Kostadin vyšetřovnu a pak také místnost zařízenou několika postelemi pro případ, že je třeba někoho pohlídat. Ovšem zbytek… Isaiah tvrdí, že tu má Ras jakousi laboratoř. Jednou se ten zvědavý blázen dokonce pokusil proplížit i na schodiště vedoucí do podzemí, které se skrývalo na konci chodby. Samozřejmě neúspěšně.
Každopádně… Dveře jsou pootevřené. A zpoza nich se nesou tiché hlasy, které okamžitě poznáte. Kostadin a Amélie.
„… kdy se probere?“ „Za chvíli. Tohle bylo těsné, kdyby tam ležel déle, už bych neměl koho křísit. Do hodiny bude v pořádku.“ „Idiot.“ „Já vím, varoval jsem ho.“ „To my všichni. Sivak je možná idealista, ale není hloupý a už vůbec ne slepý.“ „Možná by bylo lepší mu o tom prostě…“ „Ne.“ „Jak myslíš. Co s Eryn?“ „Hm…“
Ke dveřím se bez varování přiblíží kroky. Kostadin. Otevře dveře a pokud je překvapený vaší přítomností, rozhodně to na sobě nedá znát. Namísto toho ustoupí stranou. Lukyana přelétne zamyšleným – zachmuřeným – pohledem a mlčky vás vybídne, abyste vešly dovnitř. „Ukaž, tady si to už převezmu. Vnímáš, Lukyane? Hm. Hlavně pomalu…“ zamručí, zatímco si od Elzbiety přebírá zraněného. Lukyan neprotestuji, ani nic neříká. Jen kývne hlavou a… Ještě se po vás krátce podívá, než zmizí společně s Kostadinem ve dveřích ošetřovny.
Rozhodně to ovšem neznamená svobodu. V polovině chodby stojí Amélie. Dlouhé světlé vlasy má rozpuštěné, a i ona působí, že musela vstávat z vyhřáté postele, natáhnout na sebe první, co jí padlo pod ruku a spěchat sem. Ostatně o tom vypovídá nejen její oblečení, ale zejména výraz ve tváři.
Nikam, háďata. Zavřete za sebou dveře, musíme si ještě promluvit,“ přimhouří oči. Její pichlavý pohled se zabodne zejména do Elzbiety. „Samozřejmě, že ty. Kdo jiný. Proč mě to jen nepřekvapuje?“ drobně se ušklíbne, než se její pozornost zcela nečekaně přesune právě ke Kazandře. Vykročí směrem k vám. Pomalu. Skoro jako šelma na lovu.
„Takže, drahoušku, povíš mi, co se tam stalo?“ zeptá se Kaz s jasnou výzvou v hlase. | ||
| |||
| Nevděk Trhnu sebou jenom docela jemně, než se ovládnu a odevzdám se tlaku na rameni. Nebráním se. Plavat proti proudu je marné; někdy je lepší se přizpůsobit a nechat se vlnou odnést tam, kam si uráčí. Jako teď. Zády se natisknu na zeď, než by mnou o ni stačil praštit. Zvednu bradu a podívám se na něj zpříma. Je tohle zkouška? Chce se přesvědčit, že s tím nemám nic společného? Nebo… Stisk není příjemný, ale nebolí. To je dobré znamení. Ani na chvíli však nepochybuji, že by bolet mohl a že neuposlechnout ho by bylo nemoudré. „Ano, mistře,“ řeknu bez zaváhání. Sotva mě pustí, proklouznu kolem něj a rychlejším krokem než předtím pokračuji k severnímu sídlu. Musíme pospíšit, jistě, ale část mě tohle chce mít už za sebou… Přítomnost služebné zaznamenám spíše mimochodem. Je to jenom Yana s prádlem, nic zvláštního – přinejmenším do chvíle, než Ras vydá příkaz jejím směrem. Jitřenku? Nic neřeknu, nezpomalím, nepovytáhnu ani obočí. Jenom pokračuji dál, když mi dlaň spočine na zádech a popožene mě vpřed.
Na vrcholku schodiště nikdo nečeká. Zatvrdím se, abych na sobě nedala nic znát, než zeleným pohledem spočinu na Ele a na tom jejím divadélku. Proč to dělá? Je to tak… hloupé. Nic tím nezíská. To si myslí, že by pro ni Eryn udělala totéž? Těžko. Takhle velkou službu jí ani nikdy nesplatí, i když… má to i světlou stránku, samozřejmě, bude jí teď zavázána. Na dlouho, možná dokonce navždy. Hmm. Možná Elu podceňuji. Možná si to spočítala a využila příležitosti. Možná… pokud jí tahle sázka vyjde… to není zase tak špatný tah… „Ano, mistře,“ trhnu sebou, když se ke mně obrátí Rasův příkrý hlas. Jako by bičem uhodil, otočím se a seběhnu po schodech. Jako první zaklepu na Arona. Zatímco čekám, bezděčným pohledem zapátrám ke schodišti a zaposlouchám se do hlasů linoucích se ztichlou chodbou. Nakrčím obočí, jak se snažím rozluštit, co říkají. Kdyby se něco dělo… To už se dveře otevřou. Pohled mi změkne, jindy bych se možná i usmála, ale dnes se ten takřka nepatrný záblesk vřelosti zase rychle vytratí. Ani mu nepopřeji dobré ráno a nepokusím se nikterak ubrat na vážnosti situace, do které se probudil, prostě jenom klidně spustím. „Mistr Morozov,“ odolám pokušení sklouznout k přezdívkám a výmluvně kývnu hlavou směrem ke schodišti, „chce, abyste mu pomohli odnést mistra Dragowskiho na ošetřovnu. Obleč se. Probudím ještě Areka.“ Rovnou vykročím k vedlejším dveřím a na případné otázky jenom zavrtím hlavou. I kdybych nedostala příkaz mlčet, tohle není vhodná chvíle ani místo to dál rozebírat a tak nemeškám. Ramena mi zvláštně ztěžknou. Tváří v tvář dvojčatům se totiž neubráním vtíravé otázce, jestli bych se zachovala stejně, kdyby tam s pokroucenou rukou seděl jeden z nich. Arekovi řeknu to samé co jeho bratrovi, jenom času na přetáhnutí těch pár kousků oblečení mu tolik nedávám, a společně s nimi oběma vykročím zpátky k Ele a zraněnému mistrovi v mezipatře. To jenom Ras se pohnul. Tázavě se podívám na světlovlasou dívkou a odpovědí je mi – nic, uhne pohledem. Ticho pro ni není ani trochu charakteristické. Neošiji se, vlastně nikterak nezareaguji, jenom ustoupím do strany a po jejím boku sleduji, jak odnášejí Volcha pryč. Vydechnu. Tak to bychom měli… Málem už vykročím zpátky na pokoj, přinejmenším na sebe ještě něco přehodím a vyrazím na snídani, když v tom mě zarazí Elin hlas. Ten tón… „Kam?“ zeptám se ostražitě. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou, než kývnu a přeci jenom ji následuji chodbou. Ne, nelíbí se mi. Chová se… jinak. Řekl jí Ras něco? Nebo nahoře hledal ostatní? Pokud to však nakázal, nemám na výběr. Když mě Ela popadne a protáhne dveřmi, takřka tanečním krokem se v pokoji otočím, couvnu k oknu a obezřetným pohledem je všechny tři přelétnu. Pokud mnou však projede instinkt se bránit, rychle ho zkrotím. Napřímím se. Nic neříkám. Jenom čekám. Však ona to nevydrží dlouho a – Mrští po mě špinavý hadr. Chytím ho a popuzeně ho hodím na zem. Měla by mi poděkovat! Všichni by mi tady měli poděkovat. To jí nedochází, co by se stalo, co za spoušť na zemi by způsobilo to, kdyby Volch zemřel a my hráli tu Henrykovu pitomou hru? A kvůli čemu? Eryn, která už celé roky hledá skuliny pro svoje rebelie?! Jestli si myslí, že jí tohle projde… Byť se mi to všechno dere na jazyk, spolknu i tohle hořké sousto a jenom nakrčím obočí. Žilami se mi rozlívá horko, ale v očích udržím charakteristický klid. „… řekla jsem mu, že je Lukyan zraněný,“ řeknu chladně. „Nebo jsi ho snad chtěla poslat na cvičiště s tou rukou?“ Nic víc neřeknu. Co taky? Tohle není adekvátní vysvětlení, ale je to lepší než nic. A pokud ho ze mě nechtějí dostat silou, bude jim muset stačit. Jenom letmo se podívám na světlovlasého mladíka a místo toho, abych mu i já nabídla pomoc, prostě uchopím kliku a vyjdu zpátky na chodbu. Kruci! A ještě ho tam máme dovést nenápadně… To zvládneme. Samozřejmě, že to zvládneme, ale… nejsem si jistá, co to znamená. A to se mi nelíbí. „Půjdu první,“ podívám se na ty dva úkosem. „Pokud někoho potkáme, odvedu jejich pozornost, než si vás všimnou… Pojďme.“ | ||
| |||
| Prozrazeni Když mi Eryn řekne, abych neriskovala, musím potlačit ironickou poznámku, která se mi dere na rty. Na takové rady už je myslím trochu pozdě. Nakrčím čelo, zatímco se i nadále snažím alespoň trochu mírnit Volchovo krvácení. Poslední proměnnou v téhle části rovnice je pak Isaiah, který k tomuto všemu přišel jako slepý k houslím. Chvíli se bojím, že na můj plán nepřistoupí. Že bude protestovat. Ale nakonec… souhlasí. I když vidím, že něco zůstalo nevyřčeno. „To zvládnete… Díky.“ Kývnu na něj, než zmizí společně s Eryn za hranou schodiště.
„A vás ať ani nenapadne mi tu umřít!“ Zamumlám bezhlasně k bezvládnému tělu mistra a přimhouřím oči. A pak? Pak už jen čekám… ๑ ๑ ๑
Moje zoufalá slova dozní schodištěm, zatímco se zpoza jeho ohybu vynoří Kostadin společně s Kazandrou. Neodvážím se jejím směrem jakkoliv významně pohlédnout, ale jak bych potřebovala vědět, co všechno mu řekla. Mlžila, jak jsem ji poprosila? Nebo nás všechny prodala z vlastního strachu nebo potřeby se zavděčit? Ne, to by snad nikdo neudělal. Ne nikdo z nás a…
„…A…Ano. Jen z hlavy. Musel si ji rozbít při tom pádu.“ Vyhrknu, když mě Rasova slova strhnou zase zpátky na zem, abych se soustředila na to podstatné. „Dlouho… no asi…“ Zamyslím se na pár vteřin. Je těžké to takto odhadnout, ale pokud se Kaz nikde nezdržovala a šla přímo za ním, tak…“Deset? Patnáct minut?“ Odpovím a pak sleduji Rasa, jak kontroluje mistrův stav.
„Dobře…“ Trochu nejistě se snažím následovat Rasovy instrukce. Podepřít hlavu. Nadzvednout. Soustředím se na to, abych to udělala správně. V první chvíli, kdy Kostandin vytáhne skleněnou ampulku, mi ani nepřijde, že je na ní něco zvláštního. Jen nějaký lék, který snad pomůže. Až ve chvíli, kdy ji přiblíží k Volchovi a tím pádem i ke mně, všimnu si jejího nezvyklého obsahu. Co je to?
Otázku ale samozřejmě nepoložím a tak jen tiše sleduji, jak ten podivný černý obsah vlije Volchovi do úst a pak… Musím jej podržet o to pevněji, protože sebou jeho tělo trhne, než tu podivnou medicínu spolkne. Pořád si úplně nejsem jistá, co se tu stalo, ale když zazní Rasova slova, že bude v pořádku, spadne mi ohromný kámen ze srdce. Skoro až slyším tu ránu.
Nečekaná pochvala mne zaskočí. Lhala bych ale, že se to neposlouchá dobře. Takové věci tu skutečně běžně nezaznívají. Koutky rtů mi zacukají do rozpačitého úsměvu, který ale ve tváři vydrží jen okamžik. Hlavně, že to Volch přežije. Snad si to nebude pamatovat a pak tohle celé nějak… ututláme. „Ehh… děkuji, mistře.“ Vydechnu úlevně. Je mi jasné, že Eryn by teď se mnou nesouhlasila, ale o to se budeme starat později.
Když ale zmíní Lukyana, jen sebou trhnu. Ví to… Ras to ví! To snad ne! Kousnu se do tváře, ale snažím se na sobě nedat znát to zaskočení. Jen rychle přikývnu hlavou na znamení souhlasu, zatímco vykročí nahoru do patra a já zůstanu opět klečet vedle bezvládného těla mistra, které i nadále držím. Tentokrát to netrvá tak dlouho a na schodišti se objeví pro změnu dvojčata s Kazandrou a Kostadinem. Jen na ně kývnu, ale nic neříkám. Nechám je, aby zvedli Volcha a pak společně s Kostadinem zmizeli dolů ze schodů. Zůstanu tam jen já a Kazandra. Semknu rty a odvrátím od ní pohled. „Jdeme.“ Řeknu úsečně a postavím se, abych se vydala zpátky do našeho patra, kde zaklepu na dveře do Isaiahova pokoje, kde by měl být i Lukyan.
„To jsem já. Ela. Pusť nás.“ Zašeptám rychle, abych se pak protáhla dovnitř a zatáhla tam i Kazandru, než se opřu zády o dovřené dveře a změřím si ji chladným pohledem, zatímco se na chvíli rozhostí tíživé ticho.
„Tyyy! Ty jsi nás prozradila! Zrádkyně!“ Zasyčím jako zmije a mrštím po ní zkrvavený hadr, kterým jsem se snažila mírnit Volchovo krvácení. „Bála ses, že by sis od toho umazala lem šatů? Nebo sis snad potřebovala jen šplhnout?! Co všechno jsi mu řekla?“ Nasupeně se na ni zamračím. „Měla jsi zůstat ve svém pokoji a neplést se do toho, když ti o nikoho z nás viditelně nejde!“ Projdu pár rychlými kroky kolem Kaz, až za mnou divoce zavlají zlaté vlasy a ustaraně pohlédnu na Isaiha a Lukyana. „Musím ho vzít s sebou. Je to rozkaz. Lukyane… Můžeš jít? Chyť se mě.“ Vyzvu ho tiše a skloním se tak, abych si mohla jeho zdravou ruku přehodit přes rameno a podepřít ho tak alespoň z jedné strany. „Nebojte se. To zvládneme. Nějak to dopadne.“ Pohlédnu na Isaiaha s Lukynem vedle mě, i když tak úplně nevím, co nás teď čeká. „A ty… Prostě jen… Prostě nás tam jen doveď.“ Vydechnu unaveně, aniž bych Kaz věnovala jediný krátký pohled. | ||
| |||
|
Ozvěna rozhodnutí
Elzbieta Rozhodneš se rychle. Ostatně kdo ví, kolik zbývá času než… Než co? Než někdo přijde? Než ti mistr zemře v náruči? Isaiah napjatě čeká na tvoji odpověď, která nepřijde. Namísto ní přichází pokyn, který už nemůžeš vzít zpátky. Plán vystavěný na chatrných základech – přesto lepší než žádný. Vždyť přesně tohle vás zde učí, ne? Zachovat chladný úsudek, poradit si s každou situací, která vás zastihne. A to děláš, i když o nějaké vypočítavé chladné úvaze se dá mluvit asi jen stěží.
Jako první prolomí hradbu mlčení po tvých slovech Eryn. Prudce se narovná a do tváře se jí vrátí rozhodný výraz. „Dobře. Jen jsi ho našla. Víc neříkej. Neriskuj,“ řekne, když se váš pohled střetne.
Za to Isaiah působí ještě více zmateně než před chvíli, když těká očima od jedné k druhé a… „Vy jste se zbláznily… Obě,“ rozhodí rukama, jakmile všechny pobídneš. „Aaa… Tohle nedopadne dobře. Ale dobrá, dobrá… Vezmeme Lukyana ke mně. Tam ho nikdo nebude hledat. Doufám. Aspoň, než vymyslíme, co… Jo, vím, jdeme,“ přeci jen se ušklíbne, když zachytí tvůj významný pohled jeho směrem. Přeci jen krátce zaváhá jako by chtěl něco říci… Ovšem místo toho společně s Eryn zmizí v chodbě.
Slyšíš zvuky, jak zvedají Lukyana a táhnou ho chodbou pryč.
A pak už ti nezbývá než… Čekat.
Kazandra Jdete s Kostadinem bok po boku a musíš se hodně snažit, abys stačila jeho dlouhým rychlým krokům. Míříte do severního křídla stejnou cestou, jakou jsi přišla. Vyzve tě k vysvětlení, zatímco spěcháte. Co se stalo? Dobrá otázka, na kterou znáš odpověď, a tak neváháš. Jakmile promluvíš, ucítíš na sobě Kostadinův pohled, zpola pátravý a zároveň… Překvapený. Zaražený? Zamračí se a po tvých slovech nastane na nepříjemně dlouhou chvíli ticho než…
… na tvé rameno dopadne jeho ruka a pevně ho sevře. Smýkne s tebou směrem ke zdi, ne však hrubě či s úmyslem ti ublížit, a natlačí tě k ní. Stojíte tam naproti sobě a kolem vás se rozprostírá jen šero a stíny. „Nikomu dalšímu o tomhle neřekneš, rozumíme si, Kazandro? Ne, dokud ti k tomu nedám svolení,“ krátce se nad tebe nakloní a do tváře se ti zabodne pohled jeho šedivých očí. Vyčká si jen krátce na odpověď, než tě vzápětí pustí a rychle od tebe odstoupí. „Jdeme,“ vybídne tě břitce.
Pokračujete dál, tentokrát ovšem cestou narazíte na drobnou ženu v šedivých šatech služebné. V náruči nese proutěný koš a… Rychle ukročí do strany, aby se vám vyhnula co největším obloukem. Její vrásčitou tvář poznáváš. Jmenuje se Yana. Pracuje tady, co si pamatuješ, stará se o čisté prádlo. I na ní ovšem tentokrát spočine Rasova pozornost.
„Najdi Amelii. Hned. Ať na mě počká u mě, je to důležité,“ vydá krátký příkaz a tebe pohybem dlaně, co ti spočine mezi lopatkami popožene vpřed.
Co se stalo, nejde odestát Všichni jsou tam, kde by měli být, divadelní scéna jako vytržená z operního dramatu může začít. Elzbietin zoufalý hlas se nese schodištěm za doprovodu dunících kroků vybíhajícího Kostadina. Kdesi za ním stoupá pomalu do schodů Kazandra, jejíž pátravý pohled směřuje k prázdnému vrcholu schodiště. Po Eryn tam není ani vidu ani slechu.
Kostadin rychle přiklekne k bezvládnému tělu Volcha. „O tom si promluvíme později, Elo,“ zarazí Elzbietu pokračující ve své tirádě. „Krvácí jen z hlavy? Jak dlouho je mimo sebe?“ dožaduje se namísto vysvětlení odpovědi na svoji pragmatickou otázku, zatímco v rychlosti kontroluje Volchův tep, oči a v další i rychlým pohmatem břicho. „Sakra,“ procedí mezi zuby. „Podrž mu hlavu. Ne takhle, víc… Trochu ho nadzvedni. Ano, takhle,“ instruuje Elzbietu a sám sáhne do kožené brašny. Bez většího zaváhání z ní vytáhne něco… Co vidíte prvně v životě. Podlouhlá skleněná trubice s plným dnem, která je z jedné strany opatřená zátkou. To by samo o sobě nebylo zvláštní – to její obsah. Zvláštní černá kapalina se stříbrnými odlesky vlnící se uvnitř úzké nádoby podobna zkapalněnému stínu.
V další chvíli Ras její obsah vlije Volchovi přímo do úst, než mu sevře čelisti k sobě. Chvíli… Chvíli se nic neděje, než sebou tmavovlasý mistr bez varování trhne. A ztěžka polkne. „Kazandro, nestůj tam tak! Musíme ho odnést ke mně. Běž pro dvojčata, ať mi s ním pomůžou,“ štěkne Ras po tmavovlásce.
„Dobrá práce, Elo,“ podívá se vzápětí směrem k Elzbietě. „Bude v pořádku, žádný strach,“ kývne přikývne než… Než ztiší hlas. „S Kazandrou ke mně dovedete Lukyana, ano? Nikdo další vás nesmí vidět,“ přimhouří oči. „Chvíli tu s ním ještě zůstaň. Kdyby se cokoliv dělo, křič,“ dodá vzápětí a rychle vstane.
A zamíří do vašeho patra.
Chvíli to trvá, než se vrátí. To už stihnou z pokojů vylézt na popud Kazandry i rozespalá dvojčata, která se tváří z celé této situace… Více než zaskočeně. Z Kostadinovy tváře se nedá nic vyčíst, ať už v chodbě dělal cokoliv. Byl kdekoliv. „Dobře, opatrně ho zvedněte. Areku, Arone. Takhle,“ přispěchá zpátky k Volchovi a sebere svoji brašnu.
A do oken se pomalu, ale jistě dere svítání…
| ||
| |||
| Tam a zase zpátky Už se neohlížím. Nedám nikterak najevo, že jsem Elu slyšela. Ještě před pár okamžiky jsem měla jasnou představu, co mistrovi řeknu a co ne, ale to všechno vyletělo oknem, když mi pohled padl na takřka nehybného Volcha. Pokračuji po schodech dolů a pak spletitými chodbami na druhou stranu budovy. Za ty roky je mám zmapované dobře. Svět se mi rozpíjí, jak zrychluji. Ozvěna kroků se odráží od ztichlých zdí. Tělo zapadá do dobře známého, útěšného rytmu a, jak mi srdce tluče čím dál hlasitěji, myšlenky se utápějí v klidu rozlévajícím se žilami. Teď se je to snadné, teď stačí jenom zahnout. A pak zase. A zase, dokud nezabrzdím před dveřmi do prostorů vyhrazených pro Rasa. Naléhavě zabuším na dveře. Odpovědí je mi však ticho, které s každou uplynuvší vteřinou nabírá na tísnivosti. Písek v pomyslných hodinách se přesýpá z jedné strany na druhou. Ono vlastně nebude záležet na tom, co řeknu, pokud ho tam nedostanu včas. Pokud Volch… zemře. Sakra. Pohledem seknu do strany, netrpělivě přenesu váhu z jedné nohy na druhou a pak už to nevydržím a – „Mistře…?“ zavolám. – dveře se konečně otevřou. S nezastíranou úlevou vydechnu. Teprve když se na něj podívám pozorněji, se zarazím. Musela jsem ho vytáhnout z postele, ale to… to je teď jedno. Důvod pro to mám dobrý. Ruku spustím podél těla, jako bych si až opožděně uvědomila, že ji stále držím ve vzduchu připravena zaklepat důrazněji. Nebo možná uchopit klidu a vstoupit do jeho komnat bez vyzvání. Nepromluvím tak rychle, jak bych měla. Ne, dobře vím, že bych neměla marnit čas ani tím, že ho nechám položit tu zcela zákonitou otázkou, ale s hlavou zakloněnou k mistrovi a pod jeho ostražitým pohledem se slova o jeho krvácejícím kolegovi přeci jenom nedolují z hrdla snadno. Co mu sakra řeknu? Věděla jsem, že to přijde, ale nepřipravila jsem se na tuhle chvíli ani z poloviny tak, jak bych potřebovala. Protože bez ohledu, jak to podám, si to někdo odnese. Pokud se Volch neprobudí, mrtvý mistr v křídle učedníků znamená malér pro nás všechny. A pokud se probudí… nechci ani pomyslet na to, co s Lukyanem a Eryn provede. Dobré možnosti se nenabízejí. „Mlž,“ zní mi v hlavě Elin naléhavý hlas. „Jenom mlž…“ Tohle ale není vhodná chvíle na hrdinství ani bláhovou dobrosrdečnost, ne, tohle je riziko pro nás všechny. Pokud se to rychle nevysvětlí, mistři budou viníka hledat, a to nechce nikdo z nás. „Lukyan a Eryn, oni…“ Uhnu pohledem na tři – dva – jedna, než se opravím: „Mistr Dragowski je zraněný. Vážně. Spadl ze schodů. Byla tam krev… Potřebuje pomoc.“
Teprve když se Ras otočí a zmizí ve dveřích, na okamžik zavřu oči. Ve tmě pod semknutými víčky opět vidím Eryn klečící na vrcholku schodiště. A ten chladný, bezlítostný, zlostný výraz. Tisíc malých střípků a poskládá se v ne zrovna lichotivý obraz toho, co se dělo ve stínech našeho domova. Nepřekvapuje mě to. Vlastně to… chápu. Ale neomlouvá ji to. Tohle bylo hloupé. Měla to zvládnout. Nebo alespoň promyslet, ne podlehnout zoufalému afektu a skončit odsouzená na milost nám. Mně. „Jsou v severním křídle,“ dodám, když se mistr Kostadin objeví i se známou koženou brašnou. Na nic nečekám a vykročím. Jenom letmo se na něj podívám, když otázku položí znovu. A tentokrát to chce slyšet přesně. Bez dramatických odmlk a náznaků. „Neviděla jsem, jak se to přesně stalo. Jenom jsem slyšela hlasy a pak pád. Znělo to trochu jako hádka. Byl tam Lukyan, ten je taky zraněný, má něco s rukou… a taky Eryn. Ona… byla schodišti blíž. A Mistr byl v bezvědomí a krvácel. Elzbieta tam zůstala s nimi.“ Mluvím klidně. Nepropustím si do hlasu rozpolcenost, snad se jenom chvílemi odmlčím na okamžik déle jindy, jak vážím slova. Nedotahuji to do závěrů. Nevyslovím nahlas, co si myslím. Nikdo není zvědavý na to, co si myslím já. Na to jsou to jiní. Kdyby se zeptal, jestli to vypadalo jako nehoda? Řekla bych mu pravdu. Ne, nevypadalo. A ani to tak nezní. Nesnažím se to skrýt. Ani mlžit. Jindy bych možná byla ochotna pomlčet, ale tohle… tohle je příliš velké… Na schodišti zvolním krok. Posunkem Rasovi naznačím, že stačí vyjít nahoru, a dál se mu nepletu do cesty. Vím, co uvidí. Nebo si aspoň myslím, že to vím. Seshora se ozve Elin zoufalý hlas a on se rozeběhne. Je dobrá, to jí musím nechat, ale… Nesouhlasně semknu rty. Zelenýma očima vystoupám na vrcholek schodiště, kde… by měli čekat ostatní… a… | ||
| |||
| Opakující se noční můra Slova Eryn jen potvrdí mou obavu. Shodila ho. Erin shodila ze schodů mistra. Bylo mi ale jasné, že to neudělala jen z nějakého rozmaru. Ne, tohle bylo jednání kočky zahnané do kouta, která nemá kam utéct a tak prská, prská, až vytasí drápy a skočí. Nový hlas, který se ozve ze schodů nad námi mne zarazí. Kaz? Co ta tady…? Vzhlédnu rychle k černovlasé dívce, o které jsem si myslela, že má dost rozumu na to, aby zůstala v pokoji. Za pošetilého blázna pohybujícího se po hraně jsem tu byla vždy já. Ne oblíbenkyně Baronky.
„Dobře… jen… mlž.“ Šeptnu k ní, zatímco probíhá po schodech dolů kolem mne. Netuším ještě s jakou variantou tu přijdeme. Řekneme pravdu? Budeme lhát? Nad tím jsem ještě neměla možnost se zamyslet, ale tohle nám získá čas. Snad… Pokud mne poslechne. To už ale není v mých rukou. Ještě chvíli sleduji tu drobnou tiše se pohybující postavu, než se skloním zpátky k Volchovi.
Nadzvednu mu opatrně hlavu a ihned ucítím na prstech vazkou krev, která mu lepí vlasy. „Dobře dobře…“ Šeptám si tiše, zatímco, se snažím dostat tělo do polohy, kterou nám ukazoval kdysi dávno Ras. Kdo by tušil, že se nám to bude někdy hodit. Vidím, že kromě zranění z pádu na sobě nemá nějaké jiné rány, které by naznačovaly, že se stalo ještě něco před jeho samotným pádem. Tedy alespoň nic takového na první pohled nevidím.
V tom se ozve opět z vrcholku schodů hlas Eryn, do kterého už prosákne hysterie a výkřik se odrazí od stěn. „Šššš… zatraceně. Eryn! Ticho!“ Zasyčím na ni, zatímco tisknu Volchovi na ránu kus látky, který vsakuje rudou horkou krev. Jak je ale snadné ji napomínat, když nejsem v jejích botách. Na jejím místě bych se zachovala nejspíš ještě hůř. Mnohem hůř. Pokud už přetekla trpělivost té chladné a rozhodné dívky, jakou Eryn byla, muselo to už být opravdu něco.
A pak se ozve další hlas, který ihned poznám. Ne, to snad ne. Zaskřípu jen zuby, pohled sklopený k Volchovi jen, abych neviděla na vrcholek schodiště. Je to ale jen otázka času než… Vzhlédnu, když zaslechnu své jméno. „Já…?“ Slova se mi zadrhnou v hrdle, zatímco hledím na Isaiaha stojícího nahoře na vrcholku schodiště společně s Eryn.
On si myslí, že jsem to udělala já? Proč bych něco takového ale dělala? Vždyť bych to ani nesvedla a… Zrovna já. Jsou tu jiní, kteří by…. Kousnu se do rtu, až to zabolí. Možná, tohle by byla možnost. Pokud se mistři dozvědí, že tohle byl sprostý pokus o Volchovo zabití, nebudou mít slitování. Ani s jedním z nich. A zároveň neuvěří žádné historce o pádu, když tu uvidí Eryn s Lukyanem v tomhle stavu. Ten scénář se už napsal sám. To znamená, že… Pokud tu uvidí ty dva… bude pravda jasná. A dopadnou jako Justyna… A Kiril. Dva pytle. Dvě jámy…
Au! Opět se kousnu do rtu, až si prokousnu kůži a ucítím na jazyku železitou pachuť krve. Vyplašeným pohledem kmitnu mezi nehybným tělem a těmi tam nahoře, než jen rychle zamrkám. „Zmizte… Isaio, Eryn vemte Lukyana! Vraťte se rychle do pokojů!“ Vyhrknu překotně, aniž by se mi chtělo uvěřit tomu, co říkám, ale… Třeba se to bude dát nějak… vysvětlit. Samozřejmě, že jen lží, ale… Ale nechci kopat další dvě jámy. Už ne. „A utřete tu krev nahoře! Dělejte! Kdyby se ptali, řeknete, že jste se poprali, nebo… něco vymyslíte.“ V mém hlase zní naléhavost a samotnou mě ta slova zaskočí, ale tohle celé ze mě vyletělo bez nějakého sáhodlouhého přemýšlení a hodnocení situace. Na to není čas. „Řeknu, že spadl. A našla jsem ho tak… Nemám důvod mu jít po krku. Ne jako…“ Větu už ale nedokončím a zabodnu pohled do Eryn. Chápu ji? Nejspíš. Netuším, co jí dělal a vlastně to ani nechci vědět. Byl to krutý člověk. To jsme věděli všichni. A ti dva z nás nejlíp.
„Tak honem!“ Zasyčím a kývnu na ně významně, aniž bych se pohnula od bezvládného těla. Kaz musela běžet až na druhou stranu sídla, ale i tak určitě nemáme moc času. Určitě tu budou každou chvíli. Odtrhnu pohled od těch nahoře. Nechci s nimi o tom dál diskutovat. Není tu co dalšího vymýšlet. Nemáme čas… Prostě nemáme čas…. Jako tehdy.
„Někdo je musí zdržet.“
Slyším zase slova Justyny tam kdesi v temném podzemí pod sídlem. A zase jsem to já, kdo zůstane vzadu. Už bych si na to měla začít zvykat. Bláhová… Ušklíbnu se, zatímco hledím na Volcha, kterému se i nadále snažím alespoň trochu tlumit krvácení.
๑ ๑ ๑
Ani nevím, kolik času uběhlo, ale z patra pod námi se ozvou kroky. Dle zvuků to musí být Kazandra a Ras. A je to tady… Zhluboka se nadechnu.
„Já… Já… slyšela jsem ránu. A pak jsem ho tu uviděla. A…“ Ani ten šok a strach v hlase nemusím příliš hrát. Srce mám až v krku. Rozechvělé ruce od čerstvé krve. „Prostě se jen ozvala rána… Prosím. Pomozte mu.“ Kmitám vytřeštěným pohledem mezi Rasem a Kaz a jsem připravená uhnout od Volchova těla, jakmile to bude třeba, abych se nepletla do práce zkušenějším. Neodvážím se ani na vteřinu otočit k vršku schodiště a přitáhnout tak i Rasovu pozornost k tomu místu. Doufám jen, že tam už nejsou.
Že tam po nich nezůstala ani stopa.
| ||
