Andor.cz - Dračí doupě online

Ranní rozcvička

„Jistě, jaká náhoda, že je tu zčistajasna vážně zraněný učedník a jeho mistr, který si málem zlámal vaz na schodech. To nikomu určitě nedojde.“ Protočím oči v sloup, když začne Kazandra vysvětlovat. Ten její chladný výraz. Tváří se, jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jako kdyby jí to bylo jedno co s námi bude. A nejspíš jí to také jedno je. Co by na to řekl, Henryk, kdyby ji tady teď viděl? Přimhouřím oči do úzkých štěrbinek, ale tuhle poznámku si odpustím. Některé věci jsou už pod mou úroveň.

„Musíme za Rasem. Tak, aby nás nikdo neviděl.“ Řeknu jí úsečně, než se otočím s povytaženým obočím na Isaiaha, který vypadá touto malou výměnou značně vykolejený a vypadá to, že by byl raději někde jinde, než se vrhat mezi dvě rozhořčené mladé dívky. Lukyanova smířlivá odpověď mě ani nepřekvapí. Kdo by se chtěl v tomhle stavu hádat? Tedy já možná ano, ale přesto… Jeho těžce čitelný pohled mě zarazí jen zlomek vteřiny. Jak hodně zle mu je? Drobně nakrčím obočí, než se k němu nakloním.

„Neboj se. S tím počítám.“ Přehodím si jeho ruku přes rameno a těžce vydechnu, když se mi ho podaří nakonec dostat na nohy. I když se mi snaží pomoci, rozhodně není schopen nést celou svou váhu sám. „Ehh, to mám místo ranní rozcvičky. Nebo vlastně jako bonus k ní s mým stěstím.“ Pokusím se celou situaci trochu odlehčit, i když vlastně nečekám, že se to tu setká s nějakou pobavenou odezvou. Lukyan je mimo, Isaiah vypadá stále docela zaskočeně a Kaz… No, Kaz se tváří jako vždy. Nijak. Opravdu, publikum za všechny peníze. Mlasknu nespokojeně, zatímco vykročím s Lukyanem ke dveřím.

„To je v pořádku. Není zač.“ Hlesnu tiše k Lukyanovi, když mi poděkuje a pak se ohlédnu jen přes rameno a rty se mi roztáhnou do širokého veselého úsměvu nehledě na svízelnost situace, v jaké zrovna jsem. „To budeš hodný. Mám hlad jako vlk.“ Zazubím se na Isaiaha a vlastně ani nelžu. Těch pár kyselých pláňat a bobulí mě včera zrovna nezasytilo na dlouho. Naděje, že se snad dostanu na snídani, se ale rozplynuly společně s tím, jak se od schodů dnes ráno ozvala ta prokletá rána. A pak už vykročíme skrz dveře pokoje…     

๑ ๑ ๑

Plosky bosých nohou tiše dopadají na studenou kamennou podlahu sídla. Vypadáme, že jsme právě utekli z postelí a ono to není daleko od pravdy. Mám co dělat, abych Lukyana vydržela podpírat celou cestu. Rozhodně to není jako vláčet se s drobnou dívkou. Jsem vlastně vděčná za momenty, kdy Kaz zavelí, abychom se stáhli a někde chvíli sečkali, než je vzduch zase čistý. Alespoň na ty prchavé chvíle se opřu o stěnu a trochu vydechnu. Hlavně nespadnout. Hlavně… nespadnout. Připomínám si, protože je mi jasné, že zvedat se ze země by bylo dost obtížné. Sem tam po očku starostlivě pokukuji po Lukynovi, který je bledý jako stěna. Začínám se obávat, že to nebude jen zraněná ruka, ale neodvažuji se ho na víc zeptat. Musíme být tiše a navíc… stejně bych mu nedokázala jakkoliv pomoci. Snad ten Ras…

Zastavíme před pootevřenými dveřmi, zpoza kterých je slyšet dvojici hlasů. Poznávám je oba. Samozřejmě, že je poznávám. Sakra! Stisknu rty a uhnu pohledem snad abych nezahlédla ženu, které patří ten druhý. Proč zrovna ona?!  Začíná mi být jasné, že dnešní den bude opravdu zajímavý a nešťastný. Přesto ale pozorně poslouchám těch pár slov, které mi ale bez kontextu v hlavě vytvoří akorát hromadu fantaskních scénářů, jenž budou mít k pravdě spíše daleko. Přesto ten závěr se mi příliš nelíbí.

Tohle neskončí dobře. Tedy nejspíše ještě hůře než teď. Z mých černých myšlenek mě vytrhne otevření dveří a Kostadin, který se v nich objeví. Následuji jej na jeho vyzvání i s Lukynem a Kaz dovnitř. „Dobře.“ Řeknu tiše a předám Lukyana mistrovi, který s jeho oporou nemá viditelně tak velké problémy jako já. Otevřu ústa, abych se rozloučila… A zase je pěkně rychle zavřu. Tohle není zrovna vhodná doba. Zvlášť ne, když můj pohled padne na světlovlasou postavu v chodbě. Kdyby pohled mohl zabíjet, už tu nestojím. A Kaz možná taky ne. Ovšem já bych to dle jeho intenzity, která je mi věnovaná, měla aspoň rychlejší.

„Ehm, když já… Jistě…“ Oči sklopím poslušně k zemi a nervózně semknu ruce, zatímco se k nám Amelie blíží. Její pozornost se ale nakonec stočí ke Kazandře a mě je jasné proč. A taky je mi jasné, že je opravdu zle. Tohle bude bolet…. Kdyby jen to… Neodvážím se na Kaz ani na vteřinu podívat. Jitřenka by si to jistě vyložila zle a k ničemu by to stejně nebylo. Kazandra není jedna z těch, na které by prosebné pohledy fungovaly. Zůstávám tedy jen stát na místě a nehtem nervózně odlupuji šupinky zaschlé krve ze svých rukou. Cizí krve… Prozatím…

Arek s Aronem dle pokynů Kostadina opatrně zvednou Volcha do vzduchu. Oba vám věnuji pár kradmých pohledů, ale ani jeden z nich nemá odvahu se před Rasem zeptat, co se to zatraceně stalo. Ostatně na to není ani prostor, protože v další chvíli je už Ras žene pryč. Zůstanete samy a společně zamíříte směrem k Isaiahově pokoji. Tam věci… Přeci jen naberou rychlejší spád. Elzbieta nedá Kazandře zrovna na výběr, když ji vtáhne s nečekanou silou i rozhodností dovnitř.

Ten pokoj je stejně velký jako ty vaše a liší se jen v pár drobnostech. Navíc je tu poměrně chladno díky dokořán otevřenému oknu, skrze které dovnitř proudí studený ranní vzduch vonící lesem a mokrým jehličím.

Isaiah stojí jen kousek ode dveří a nechápavě sleduje scénu, co se před ním odehrává, zatímco Lukyan… Sedí zhroucený na posteli. Stále se drží opatrně za ruku a tiskne k sobě čelisti. Tvář má staženou bolestí a soustředění se ho stojí zřejmě více sil, než by mělo. Světlé vlasy má rozpuštěné, vlastně ani není správně ustrojený na nový den. Pomačkaná volná halena je určena zcela jistě na spaní, stejně tak kalhoty pod kolena. Je bosý.

Rozezlený hlas Ely se srazí s Kaziným klidem, jakkoliv předstíraným. „Uhm,“ odkašle si Isaiah zřejmě s úmyslem vám do toho vstoupit, ale zavčasu si rozmyslí, zda se chce opravdu ocitnout mezi vámi. V pokoji se usadí hutná nepříjemná atmosféra, přes kterou se snad ani nedá pořádně dýchat.  

„To je… To je v pořádku, Kaz. Je dobře, že jsi to řekla,“ hlesne zcela nečekaně Lukyan chraplavým hlasem směrem k zádům černovlásky odcházející z pokoje na chodbu. Pohledem zamženým bolestí a něčím… Co Ela nedokáže popsat, zalétne vzápětí k ní.

„Budu… Asi potřebovat pomoc,“ kývne krátce hlavou. Vytáhnout ho na nohy není zase tak lehké. Lukyan tiše zasykne bolestí, než se vzápětí o Elu zapře částí svojí váhy. Nemá příliš na výběr. Podle toho, jak se pohybuje to nebude jen zraněná ruka, co ho trápí. „Díky, Elo… Vím… Že jsi chtěla pomoc,“ šeptne jejím směrem a pokusí se i usmát, nicméně místo toho mu tvář zkřiví další bolestný úšklebek, jak vykročí vpřed.

„Eryn…“ nestačí větu ani dopovědět, když mu do řeči skočí Isaiah.

„Půjdu ji zkontrolovat,“ nabídne se nečekaně rozhodně. „Něco ti schovám k snídani, pokud byste ji nestihli, Elo,“ dodá vzápětí trochu rozpačitě k plavovlasé dívce, než opustíte pokoj a vyrazíte vstříc vašemu osudu.

† † †

Panuje mezi vámi napjaté ticho, když v tom podivném procesí procházíte chodbami sídla. Kazandra jde první, kontroluje každý zákrut chodby či schodiště, zda je vzduch čistý. Ela má co dělat s Lukyanem, kterému ta cesta dává pořádně zabrat. V tváři pokryté zasychající krví je celý pobledlý a rozhodně mu není ani trochu do řeči. Navíc musíte párkrát zajít do jiné chodby či se vrátit kousek po schodišti, když Kazandra zaslechne kroky sloužících a posléze pohvizdujícího se Werthera, který se zřejmě vyspal lépe než vy. Naštěstí se vám podaří vyhnout každé živé duši v okolí. Co je ovšem zvláštní… Nikde jste nepotkali Areka s Aronem, i když se určitě už museli vracet… Nebo ne?

Ocitnete se tak přede dveřmi vedoucími do chodby patřící právě Kostadinovi. Zabral si pro sebe poměrně značnou část přízemí, co vše se skrývá v jednotlivých místnostech netušíte vyjma těch pár, kam mají i učedníci přístup povolen. Víte, že zde má Kostadin vyšetřovnu a pak také místnost zařízenou několika postelemi pro případ, že je třeba někoho pohlídat. Ovšem zbytek… Isaiah tvrdí, že tu má Ras jakousi laboratoř. Jednou se ten zvědavý blázen dokonce pokusil proplížit i na schodiště vedoucí do podzemí, které se skrývalo na konci chodby. Samozřejmě neúspěšně.

Každopádně… Dveře jsou pootevřené. A zpoza nich se nesou tiché hlasy, které okamžitě poznáte. Kostadin a Amélie.

„… kdy se probere?“

„Za chvíli. Tohle bylo těsné, kdyby tam ležel déle, už bych neměl koho křísit. Do hodiny bude v pořádku.“

„Idiot.“

„Já vím, varoval jsem ho.“

„To my všichni. Sivak je možná idealista, ale není hloupý a už vůbec ne slepý.“

„Možná by bylo lepší mu o tom prostě…“

„Ne.“

„Jak myslíš. Co s Eryn?“
„Ať si to s ní vyřídí sám. Je to jeho bordel, tak ať poklidí, co si nadrobil.“

„Hm…“

Ke dveřím se bez varování přiblíží kroky. Kostadin. Otevře dveře a pokud je překvapený vaší přítomností, rozhodně to na sobě nedá znát. Namísto toho ustoupí stranou. Lukyana přelétne zamyšleným – zachmuřeným – pohledem a mlčky vás vybídne, abyste vešly dovnitř.

„Ukaž, tady si to už převezmu. Vnímáš, Lukyane? Hm. Hlavně pomalu…“ zamručí, zatímco si od Elzbiety přebírá zraněného. Lukyan neprotestuji, ani nic neříká. Jen kývne hlavou a… Ještě se po vás krátce podívá, než zmizí společně s Kostadinem ve dveřích ošetřovny.

 Rozhodně to ovšem neznamená svobodu. V polovině chodby stojí Amélie. Dlouhé světlé vlasy má rozpuštěné, a i ona působí, že musela vstávat z vyhřáté postele, natáhnout na sebe první, co jí padlo pod ruku a spěchat sem. Ostatně o tom vypovídá nejen její oblečení, ale zejména výraz ve tváři.

Nikam, háďata. Zavřete za sebou dveře, musíme si ještě promluvit,“ přimhouří oči. Její pichlavý pohled se zabodne zejména do Elzbiety. „Samozřejmě, že ty. Kdo jiný. Proč mě to jen nepřekvapuje?“ drobně se ušklíbne, než se její pozornost zcela nečekaně přesune právě ke Kazandře. Vykročí směrem k vám. Pomalu. Skoro jako šelma na lovu.

„Takže, drahoušku, povíš mi, co se tam stalo?“ zeptá se Kaz s jasnou výzvou v hlase.

Prozrazeni

Když mi Eryn řekne, abych neriskovala, musím potlačit ironickou poznámku, která se mi dere na rty. Na takové rady už je myslím trochu pozdě. Nakrčím čelo, zatímco se i nadále snažím alespoň trochu mírnit Volchovo krvácení. Poslední proměnnou v téhle části rovnice je pak Isaiah, který k tomuto všemu přišel jako slepý k houslím. Chvíli se bojím, že na můj plán nepřistoupí. Že bude protestovat. Ale nakonec… souhlasí. I když vidím, že něco zůstalo nevyřčeno. „To zvládnete… Díky.“ Kývnu na něj, než zmizí společně s Eryn za hranou schodiště.

„A vás ať ani nenapadne mi tu umřít!“ Zamumlám bezhlasně k bezvládnému tělu mistra a přimhouřím oči. A pak? Pak už jen čekám…

๑ ๑ ๑

 Moje zoufalá slova dozní schodištěm, zatímco se zpoza jeho ohybu vynoří Kostadin společně s Kazandrou. Neodvážím se jejím směrem jakkoliv významně pohlédnout, ale jak bych potřebovala vědět, co všechno mu řekla. Mlžila, jak jsem ji poprosila? Nebo nás všechny prodala z vlastního strachu nebo potřeby se zavděčit? Ne, to by snad nikdo neudělal. Ne nikdo z nás a…

„…A…Ano. Jen z hlavy. Musel si ji rozbít při tom pádu.“ Vyhrknu, když mě Rasova slova strhnou zase zpátky na zem, abych se soustředila na to podstatné. „Dlouho… no asi…“ Zamyslím se na pár vteřin. Je těžké to takto odhadnout, ale pokud se Kaz nikde nezdržovala a šla přímo za ním, tak…“Deset? Patnáct minut?“ Odpovím a pak sleduji Rasa, jak kontroluje mistrův stav.

„Dobře…“ Trochu nejistě se snažím následovat Rasovy instrukce. Podepřít hlavu. Nadzvednout. Soustředím se na to, abych to udělala správně. V první chvíli, kdy Kostandin vytáhne skleněnou ampulku, mi ani nepřijde, že je na ní něco zvláštního. Jen nějaký lék, který snad pomůže. Až ve chvíli, kdy ji přiblíží k Volchovi a tím pádem i ke mně, všimnu si jejího nezvyklého obsahu. Co je to?

Otázku ale samozřejmě nepoložím a tak jen tiše sleduji, jak ten podivný černý obsah vlije Volchovi do úst a pak… Musím jej podržet o to pevněji, protože sebou jeho tělo trhne, než tu podivnou medicínu spolkne. Pořád si úplně nejsem jistá, co se tu stalo, ale když zazní Rasova slova, že bude v pořádku, spadne mi ohromný kámen ze srdce. Skoro až slyším tu ránu.

Nečekaná pochvala mne zaskočí. Lhala bych ale, že se to neposlouchá dobře. Takové věci tu skutečně běžně nezaznívají. Koutky rtů mi zacukají do rozpačitého úsměvu, který ale ve tváři vydrží jen okamžik. Hlavně, že to Volch přežije. Snad si to nebude pamatovat a pak tohle celé nějak… ututláme. „Ehh… děkuji, mistře.“ Vydechnu úlevně. Je mi jasné, že Eryn by teď se mnou nesouhlasila, ale o to se budeme starat později.

Když ale zmíní Lukyana, jen sebou trhnu. Ví to… Ras to ví! To snad ne! Kousnu se do tváře, ale snažím se na sobě nedat znát to zaskočení. Jen rychle přikývnu hlavou na znamení souhlasu, zatímco vykročí nahoru do patra a já zůstanu opět klečet vedle bezvládného těla mistra, které i nadále držím.

Tentokrát to netrvá tak dlouho a na schodišti se objeví pro změnu dvojčata s Kazandrou a Kostadinem. Jen na ně kývnu, ale nic neříkám. Nechám je, aby zvedli Volcha a pak společně s Kostadinem zmizeli dolů ze schodů. Zůstanu tam jen já a Kazandra. Semknu rty a odvrátím od ní pohled. „Jdeme.“ Řeknu úsečně a postavím se, abych se vydala zpátky do našeho patra, kde zaklepu na dveře do Isaiahova pokoje, kde by měl být i Lukyan.

„To jsem já. Ela. Pusť nás.“ Zašeptám rychle, abych se pak protáhla dovnitř a zatáhla tam i Kazandru, než se opřu zády o dovřené dveře a změřím si ji chladným pohledem, zatímco se na chvíli rozhostí tíživé ticho.

„Tyyy! Ty jsi nás prozradila! Zrádkyně!“ Zasyčím jako zmije a mrštím po ní zkrvavený hadr, kterým jsem se snažila mírnit Volchovo krvácení. „Bála ses, že by sis od toho umazala lem šatů? Nebo sis snad potřebovala jen šplhnout?! Co všechno jsi mu řekla?“ Nasupeně se na ni zamračím.

„Měla jsi zůstat ve svém pokoji a neplést se do toho, když ti o nikoho z nás viditelně nejde!“ Projdu pár rychlými kroky kolem Kaz, až za mnou divoce zavlají zlaté vlasy a ustaraně pohlédnu na Isaiha a Lukyana. „Musím ho vzít s sebou. Je to rozkaz. Lukyane… Můžeš jít? Chyť se mě.“ Vyzvu ho tiše a skloním se tak, abych si mohla jeho zdravou ruku přehodit přes rameno a podepřít ho tak alespoň z jedné strany.

„Nebojte se. To zvládneme. Nějak to dopadne.“ Pohlédnu na Isaiaha s Lukynem vedle mě, i když tak úplně nevím, co nás teď čeká.

„A ty… Prostě jen… Prostě nás tam jen doveď.“ Vydechnu unaveně, aniž bych Kaz věnovala jediný krátký pohled.    

Elzbieta

Rozhodneš se rychle. Ostatně kdo ví, kolik zbývá času než… Než co? Než někdo přijde? Než ti mistr zemře v náruči? Isaiah napjatě čeká na tvoji odpověď, která nepřijde. Namísto ní přichází pokyn, který už nemůžeš vzít zpátky. Plán vystavěný na chatrných základech – přesto lepší než žádný. Vždyť přesně tohle vás zde učí, ne? Zachovat chladný úsudek, poradit si s každou situací, která vás zastihne. A to děláš, i když o nějaké vypočítavé chladné úvaze se dá mluvit asi jen stěží.

Jako první prolomí hradbu mlčení po tvých slovech Eryn. Prudce se narovná a do tváře se jí vrátí rozhodný výraz. „Dobře. Jen jsi ho našla. Víc neříkej. Neriskuj,“ řekne, když se váš pohled střetne.

Za to Isaiah působí ještě více zmateně než před chvíli, když těká očima od jedné k druhé a… „Vy jste se zbláznily… Obě,“ rozhodí rukama, jakmile všechny pobídneš. „Aaa… Tohle nedopadne dobře. Ale dobrá, dobrá… Vezmeme Lukyana ke mně. Tam ho nikdo nebude hledat. Doufám. Aspoň, než vymyslíme, co… Jo, vím, jdeme,“ přeci jen se ušklíbne, když zachytí tvůj významný pohled jeho směrem. Přeci jen krátce zaváhá jako by chtěl něco říci… Ovšem místo toho společně s Eryn zmizí v chodbě.

Slyšíš zvuky, jak zvedají Lukyana a táhnou ho chodbou pryč.

A pak už ti nezbývá než… Čekat.

Kazandra

Jdete s Kostadinem bok po boku a musíš se hodně snažit, abys stačila jeho dlouhým rychlým krokům.  Míříte do severního křídla stejnou cestou, jakou jsi přišla. Vyzve tě k vysvětlení, zatímco spěcháte. Co se stalo? Dobrá otázka, na kterou znáš odpověď, a tak neváháš.

Jakmile promluvíš, ucítíš na sobě Kostadinův pohled, zpola pátravý a zároveň… Překvapený. Zaražený? Zamračí se a po tvých slovech nastane na nepříjemně dlouhou chvíli ticho než…

… na tvé rameno dopadne jeho ruka a pevně ho sevře. Smýkne s tebou směrem ke zdi, ne však hrubě či s úmyslem ti ublížit, a natlačí tě k ní. Stojíte tam naproti sobě a kolem vás se rozprostírá jen šero a stíny.  

„Nikomu dalšímu o tomhle neřekneš, rozumíme si, Kazandro? Ne, dokud ti k tomu nedám svolení,“ krátce se nad tebe nakloní a do tváře se ti zabodne pohled jeho šedivých očí. Vyčká si jen krátce na odpověď, než tě vzápětí pustí a rychle od tebe odstoupí. „Jdeme,“ vybídne tě břitce.

Pokračujete dál, tentokrát ovšem cestou narazíte na drobnou ženu v šedivých šatech služebné. V náruči nese proutěný koš a… Rychle ukročí do strany, aby se vám vyhnula co největším obloukem. Její vrásčitou tvář poznáváš. Jmenuje se Yana. Pracuje tady, co si pamatuješ, stará se o čisté prádlo. I na ní ovšem tentokrát spočine Rasova pozornost.

„Najdi Amelii. Hned. Ať na mě počká u mě, je to důležité,“ vydá krátký příkaz a tebe pohybem dlaně, co ti spočine mezi lopatkami popožene vpřed.

Co se stalo, nejde odestát

Všichni jsou tam, kde by měli být, divadelní scéna jako vytržená z operního dramatu může začít. Elzbietin zoufalý hlas se nese schodištěm za doprovodu dunících kroků vybíhajícího Kostadina. Kdesi za ním stoupá pomalu do schodů Kazandra, jejíž pátravý pohled směřuje k prázdnému vrcholu schodiště. Po Eryn tam není ani vidu ani slechu.

Kostadin rychle přiklekne k bezvládnému tělu Volcha. „O tom si promluvíme později, Elo,“ zarazí Elzbietu pokračující ve své tirádě. „Krvácí jen z hlavy? Jak dlouho je mimo sebe?“ dožaduje se namísto vysvětlení odpovědi na svoji pragmatickou otázku, zatímco v rychlosti kontroluje Volchův tep, oči a v další i rychlým pohmatem břicho.

„Sakra,“ procedí mezi zuby. „Podrž mu hlavu. Ne takhle, víc… Trochu ho nadzvedni. Ano, takhle,“ instruuje Elzbietu a sám sáhne do kožené brašny. Bez většího zaváhání z ní vytáhne něco… Co vidíte prvně v životě. Podlouhlá skleněná trubice s plným dnem, která je z jedné strany opatřená zátkou. To by samo o sobě nebylo zvláštní – to její obsah. Zvláštní černá kapalina se stříbrnými odlesky vlnící se uvnitř úzké nádoby podobna zkapalněnému stínu.

V další chvíli Ras její obsah vlije Volchovi přímo do úst, než mu sevře čelisti k sobě. Chvíli… Chvíli se nic neděje, než sebou tmavovlasý mistr bez varování trhne. A ztěžka polkne.

„Kazandro, nestůj tam tak! Musíme ho odnést ke mně. Běž pro dvojčata, ať mi s ním pomůžou,“ štěkne Ras po tmavovlásce.

„Dobrá práce, Elo,“ podívá se vzápětí směrem k Elzbietě. „Bude v pořádku, žádný strach,“ kývne přikývne než… Než ztiší hlas. „S Kazandrou ke mně dovedete Lukyana, ano? Nikdo další vás nesmí vidět,“ přimhouří oči. „Chvíli tu s ním ještě zůstaň. Kdyby se cokoliv dělo, křič,“ dodá vzápětí a rychle vstane.

A zamíří do vašeho patra.

Chvíli to trvá, než se vrátí. To už stihnou z pokojů vylézt na popud Kazandry i rozespalá dvojčata, která se tváří z celé této situace… Více než zaskočeně. Z Kostadinovy tváře se nedá nic vyčíst, ať už v chodbě dělal cokoliv. Byl kdekoliv.

„Dobře, opatrně ho zvedněte. Areku, Arone. Takhle,“ přispěchá zpátky k Volchovi a sebere svoji brašnu.

A do oken se pomalu, ale jistě dere svítání…

Opakující se noční můra

♬♬♬♬♬

Slova Eryn jen potvrdí mou obavu. Shodila ho. Erin shodila ze schodů mistra. Bylo mi ale jasné, že to neudělala jen z nějakého rozmaru. Ne, tohle bylo jednání kočky zahnané do kouta, která nemá kam utéct a tak prská, prská, až vytasí drápy a skočí. Nový hlas, který se ozve ze schodů nad námi mne zarazí. Kaz? Co ta tady…? Vzhlédnu rychle k černovlasé dívce, o které jsem si myslela, že má dost rozumu na to, aby zůstala v pokoji. Za pošetilého blázna pohybujícího se po hraně jsem tu byla vždy já. Ne oblíbenkyně Baronky.

„Dobře… jen… mlž.“ Šeptnu k ní, zatímco probíhá po schodech dolů kolem mne. Netuším ještě s jakou variantou tu přijdeme. Řekneme pravdu? Budeme lhát? Nad tím jsem ještě neměla možnost se zamyslet, ale tohle nám získá čas. Snad… Pokud mne poslechne. To už ale není v mých rukou. Ještě chvíli sleduji tu drobnou tiše se pohybující postavu, než se skloním zpátky k Volchovi.

Nadzvednu mu opatrně hlavu a ihned ucítím na prstech vazkou krev, která mu lepí vlasy. „Dobře dobře…“ Šeptám si tiše, zatímco, se snažím dostat tělo do polohy, kterou nám ukazoval kdysi dávno Ras. Kdo by tušil, že se nám to bude někdy hodit. Vidím, že kromě zranění z pádu na sobě nemá nějaké jiné rány, které by naznačovaly, že se stalo ještě něco před jeho samotným pádem. Tedy alespoň nic takového na první pohled nevidím.

V tom se ozve opět z vrcholku schodů hlas Eryn, do kterého už prosákne hysterie a výkřik se odrazí od stěn. „Šššš… zatraceně. Eryn! Ticho!“ Zasyčím na ni, zatímco tisknu Volchovi na ránu kus látky, který vsakuje rudou horkou krev. Jak je ale snadné ji napomínat, když nejsem v jejích botách. Na jejím místě bych se zachovala nejspíš ještě hůř. Mnohem hůř. Pokud už přetekla trpělivost té chladné a rozhodné dívky, jakou Eryn byla, muselo to už být opravdu něco.

A pak se ozve další hlas, který ihned poznám. Ne, to snad ne. Zaskřípu jen zuby, pohled sklopený k Volchovi jen, abych neviděla na vrcholek schodiště. Je to ale jen otázka času než… Vzhlédnu, když zaslechnu své jméno. „Já…?“ Slova se mi zadrhnou v hrdle, zatímco hledím na Isaiaha stojícího nahoře na vrcholku schodiště společně s Eryn.

On si myslí, že jsem to udělala já? Proč bych něco takového ale dělala? Vždyť bych to ani nesvedla a… Zrovna já. Jsou tu jiní, kteří by….  Kousnu se do rtu, až to zabolí. Možná, tohle by byla možnost. Pokud se mistři dozvědí, že tohle byl sprostý pokus o Volchovo zabití, nebudou mít slitování. Ani s jedním z nich. A zároveň neuvěří žádné historce o pádu, když tu uvidí Eryn s Lukyanem v tomhle stavu. Ten scénář se už napsal sám. To znamená, že… Pokud tu uvidí ty dva… bude pravda jasná. A dopadnou jako Justyna… A Kiril. Dva pytle. Dvě jámy…

Au! Opět se kousnu do rtu, až si prokousnu kůži a ucítím na jazyku železitou pachuť krve. Vyplašeným pohledem kmitnu mezi nehybným tělem a těmi tam nahoře, než jen rychle zamrkám.

„Zmizte… Isaio, Eryn vemte Lukyana! Vraťte se rychle do pokojů!“ Vyhrknu překotně, aniž by se mi chtělo uvěřit tomu, co říkám, ale… Třeba se to bude dát nějak… vysvětlit. Samozřejmě, že jen lží, ale… Ale nechci kopat další dvě jámy. Už ne.

„A utřete tu krev nahoře! Dělejte! Kdyby se ptali, řeknete, že jste se poprali, nebo… něco vymyslíte.“ V mém hlase zní naléhavost a samotnou mě ta slova zaskočí, ale tohle celé ze mě vyletělo bez nějakého sáhodlouhého přemýšlení a hodnocení situace. Na to není čas. „Řeknu, že spadl. A našla jsem ho tak… Nemám důvod mu jít po krku. Ne jako…“ Větu už ale nedokončím a zabodnu pohled do Eryn. Chápu ji? Nejspíš. Netuším, co jí dělal a vlastně to ani nechci vědět. Byl to krutý člověk. To jsme věděli všichni. A ti dva z nás nejlíp.

„Tak honem!“ Zasyčím a kývnu na ně významně, aniž bych se pohnula od bezvládného těla. Kaz musela běžet až na druhou stranu sídla, ale i tak určitě nemáme moc času. Určitě tu budou každou chvíli. Odtrhnu pohled od těch nahoře. Nechci s nimi o tom dál diskutovat. Není tu co dalšího vymýšlet. Nemáme čas… Prostě nemáme čas…. Jako tehdy.

„Někdo je musí zdržet.“

Slyším zase slova Justyny tam kdesi v temném podzemí pod sídlem. A zase jsem to já, kdo zůstane vzadu. Už bych si na to měla začít zvykat. Bláhová… Ušklíbnu se, zatímco hledím na Volcha, kterému se i nadále snažím alespoň trochu tlumit krvácení.

๑ ๑ ๑

Ani nevím, kolik času uběhlo, ale z patra pod námi se ozvou kroky. Dle zvuků to musí být Kazandra a Ras. A je to tady… Zhluboka se nadechnu.

„Já… Já… slyšela jsem ránu. A pak jsem ho tu uviděla. A…“ Ani ten šok a strach v hlase nemusím příliš hrát. Srce mám až v krku. Rozechvělé ruce od čerstvé krve. „Prostě se jen ozvala rána… Prosím. Pomozte mu.“ Kmitám vytřeštěným pohledem mezi Rasem a Kaz a jsem připravená uhnout od Volchova těla, jakmile to bude třeba, abych se nepletla do práce zkušenějším. Neodvážím se ani na vteřinu otočit k vršku schodiště a přitáhnout tak i Rasovu pozornost k tomu místu. Doufám jen, že tam už nejsou.

Že tam po nich nezůstala ani stopa.

Jako první na chodbu vyleze Elzbieta. Jemný dotek na rameni přinutí Lukyana sebou polekaně trhnout a v další chvíli bolestně zasyknout. Takhle zblízka je patrné, že jeho ruka… Má ji podivně pokroucenou. Jako loutka s přestřihanými provázky. A vy víte proč. Rameno, loket i zápěstí má vyhozené z kloubu. Stačí na to jeden šikovný hmat a dostatečná hybná síla k překroucení ruky za hranu toho, co snesou klouby, vazy i kosti. Je to tak směšně lehké, když se to povede správně… A tak děsivé v tváří tvář následkům. Lukyan je ve tváři bledý. Krev mu kape z nosu a tržné rány nad okem. Místo dalších slov se jen nadechne.

Eryn mlčí. Hledí strnule dolů a jen těžce oddechuje. Její pohled se jen krátce střetne s tím Ely, když rychlými kroky přejde k ní a pohlédne stejným směrem.

„… protože si to zasloužil,“ tichá slovy vyřčená na samotné hraně slyšitelnosti se vpijí Elzbietě do zad, když vykročí směrem dolů. Do mezipatra k bezvládnému tělu ležícího muže. „Ještě dýchá.“ Eryn se v tváři neobjeví jediná známky úlevy, namísto toho se přikrčí u sloupku podobna divokému zvířeti. Stiskne k sobě čelisti tak silně až jí tiše zaskřípou zuby.

To už se Elzbieta sklání nad mistrem. Ve vzduchu visí otázky, na které se prozatím nikdo nechystá odpovídat. Ne, teď tu jsou důležitější věci k řešení… Co se stane, pokud tu mistr Volch zemře? Tady a teď na tomto schodišti, vám před očima. Otázka, na kterou ani jedna z vás nechce znát odpověď.

Ela rychle objeví tržnou ránu na hlavě v jeho tmavých vlasech, ze které se valí krev. Zřejmě se musel uhodit při pádu. Je to ta lepší varianta než nůž v břiše. Nebo kdekoliv jinde. Dle toho, jak Volch leží měl velké štěstí, že si při tom pádu nesrazil vaz. Z toho uvědomění… Mrazí. Tak málo stačilo, aby…

Přiložit na ránu látku ve snaze zastavit krvácení. Pohnout tělem do polohy, aby se muži lépe dýchalo. Víc se toho nedá dělat, ne tady a teď. Kdo ví, jak se potloukl při pádu a jak moc se do té hlavy praštil. Ras. To jméno vyvstane na mysli. Musí přijít. Hned.

To už je v pohybu Kazandra. Hnaná obavami a nečekanou motivací být tou, kdo sdělí Rasovi tuhle ranní novinu překoná chodbu spěšnými kroky až ke schodišti. Eryn stále mlčí, pomalu se vytáhne do stoje až když se černovláska zasekne na prvním schodu vedle ní. I jejich pohledy se setkají. Žádná lítost. Ani strach. Jen šok tavící se do toho studeného vzteku, který se hromadí roky a roky než…

… někdo spadne ze schodů.

Kazandra

Hlavou se ti hrne přehršel splašených myšlenek, zatímco rychle procházíš kolem Ely se zraněným mistrem. Leží tam. Nehybný. Vypadá jako mrtvý. Zvláštní to pohled. Ovšem to tě nesmí zastavit, jednou ses rozhodla a už to nešlo vzít zpátky. To palčivé vědění tě žene pryč ze severního křídla na opačnou stranu téhle budovy, kde má pro sebe Kostadin vyhrazené celé přízemní patro.

V chodbách panuje klid, nehybné ticho, které ruší jen zvuk tvých kroků, které se ti vrací s ozvěnou zpátky. Naštěstí si dobře pamatuješ cestu, kudy zahnout a jak si zkrátit cestu namísto zbytečného obcházení přes hlavní halu a velké schodiště. Ostatně v tuhle dobu bývá na nohou obvykle jen těch pár sluhů, kteří se starají po většinu času o čistotu, jídlo a další věci denní potřeby. Málomluvní lidé, kteří velmi dobře vědí, kde je jejich místo a jak jsou nastavená zdejší pravidla soužití.

Eryn. Lukyan. Volch. Čím více nad tím přemýšlíš, tím… Méně tě to vlastně překvapuje. Co si pamatuješ, mistr Dragowski měl na těch dvou vždy takřka až osobní zájem. Byly chvíle – okamžiky, kterých ses stala neviděným svědkem – kdys měla pocit, že se jeho pozornost stáčí především k Eryn. K Lukyanovi se choval často hrubě a krutě. Více než to vyžadovala jakákoliv situace. Zpětně si i uvědomuješ, že občas – když ses vracela ze svých nočních toulek po střechách – měla jsi pocit, jako bys… Slyšela na chodbě tiché kroky. Snad i to, že Eryn bývala často v jídelně mezi prvními. Často s Lukyanem. Maličkosti, drobnosti skládající se hned v několik obrazů…

… které se tě prozatím netýkají. Stojíš před zavřenými dveřmi vedoucími do té proklaté chodby a čekáš. Jedno zabušení na dveře. Naléhavé zakřičení? Další zabouchání? Nic. Budeš muset dovnitř, bez vyzvání. Bez svolení. Bez…

Dveře se bez varování otevřou. Tak tiše a rychle, že to působí skoro jako kouzlo. Náhle stojíš přímo naproti Kostadinovi, který tě převyšuje o dobré dvě hlavy – možná i trochu více. Rozespale na tebe mžourá, zatímco si narychlo dopíná knoflíky vlněného kabátce, pod kterým očividně nic jiného nemá. Jakmile mu dojde, na koho se to dívá… Povytáhne obočí a přelétne tě hodnotícím – ostražitým – pohledem.

„Co se stalo?“ zeptá se příkře bez jakýkoliv úvodních zdvořilostních frází. A jak promluvíš… Výraz v jeho tváři takřka zkamení. „Cože? Počkej tu na mě!“ přikáže ti, než v další chvíli zmizí. Skrze pootevřené dveře vidíš, jak zmizí v jedné z dalších místností. Ozve se rachot. Cinkání skla. Když se vrátí, má přes rameno přehozenou koženou brašnu.

„Co přesně se stalo? A jak? Rychle,“ vybídne tě, když po tvém boku vykročí směrem zpátky k vašemu křídlu.

Elzbieta

Kazandra kolem vás proběhne a v další chvíli zmizí na spodním schodišti. Nezbývá než věřit, že pro Rasa zvládne doběhnout a vrátit se s ním včas. Volch mělce oddechuje, zatímco mu tiskneš kus látky ke krvácející ráně. Víc pro něj v tuhle chvíli udělat nemůžeš, to víš až příliš dobře.

Eryn stojí na okraji schodiště a shlíží na vás. Zabila by ho. V ten okamžik jí to čteš z tváře, tu touhu i vztek, všechno to zlé a bolavé, co při pohledu na toho muže musí cítit. Jsi si poměrně jistá, že kdybys tu nebyla… Seběhla by ty schody. A dorazila ho. Rychle a bez lítosti, stejně jako vás to učili. Hřbetem dlaně si otře krev z rozraženého rtu a… Krátce se ohlédne směrem do chodby.

A její výraz se změní. Náhle působí… Rozpolceně. Nerozhodně. Jako by jí až nyní začalo doopravdy docházet, co se stalo. Prsty si bezděčně vjede do vlasů a ostře se nadechne. Váš pohled se opět setká.

„Musela jsem to udělat. Nedal mi na výběr. Zabil by ho. On… Musela jsem… SAKRA!“ naléhavý ochraptělý šepot se bez varování zlomí ve výkřik, se kterým vší silou praští do zábradlí. Pravdou bylo, že jsi nesčetněkrát byla svědkem toho, jak se Volch k mladému učedníkovi choval. Nikomu z vás nedával tak zabrat jako jemu – a že jsi sama moc dobře věděla, že pro výchovnou lekci nikdy nešel daleko. Jeho způsoby učení byly… Brutální. Nicméně efektivní.

„… no páni. Člověk vás chvíli nehlídá, a tady hned takhle po ránu…“ zazní ve stejnou chvíli z chodby Isaiahův rozespalý hlas, který náhle utichne, když se rozeběhne. Zřejmě si už i on všiml Lukyana zhrouceného u zdi tvého pokoje. „Sakra, jsi… Ne, nejsi, to je hloupý i na mě. Co se to tu zatraceně… Eryn…“ Isaiah zní čím dál více zmateně.

A co teprve, když se jeho silueta korunovaná rozcuchanými rusými vlasy trčícími do všech stran objeví vedle Eryn. Zamrkám. Pootevře ústa. A zase je zavře. Možná by to za jiných okolností mohl být i úsměvný pohled – Isaiah připomínající leklou rybu, neschopný slov ani žádné rádoby vtipné hlášky.

V dalším okamžiku se rozeběhne po schodech za tebou, div na nich sám neuklouzne a nespadne. „Probohy,“ zašeptá a působí v tu chvíli opravdu vyděšeně. „Elo, neříkej, že… Ty… Ne, že ne?“ krk se mu stáhne neskrývanou úzkostí a ty v jeho očích čteš nefalšovaný strach. Ovšem ne o sebe, ale… To ty jsi jeho důvodem.

† † †

Po čase, který se nedá změřit, mohla by to být chvíle nebo klidně hodina, se ozvou přibližující kroky. Hlasité vojenské rázování i tiché cupitání. Ras. Kazandra. Objeví se na spodním schodišti a sotva Ras zaznamená přítomnost někoho dalšího, rozeběhne se.

Vše bude v pořádku

Krev. V momentě, kdy otevřu dveře, ucítím ve vzduchu slabý, ale dobře známý pach krve. Kromě něj je ale na krátký moment naprosté ticho. Zlověstné ticho. Ještě více pootevřu dveře a vyhlédnu, abych jej uviděla.

„Lukyane?!“ Zašeptám s neskrývaným šokem v hlase a skloním se k světlovlasému mladíkovi, abych se zároveň rozhlédla po prostoru kolem nás, aby mne nepotkalo něco podobného jako jeho. Je zraněný. Něco má s rukou. Ne, tohle není zranění z pádu. Tohle je… Chytnu ho jemně za ramena a přinutím ho na mě zaostřit. „Co se stalo…?“

Ale to už vysloví jméno, které jsem ho slýchávala vyslovovat často. Eryn, samozřejmě, té byl vždy v patách, ale to vůbec nevysvětluje, proč je v tomto stavu. Otočím se na dívku klečící u schodů. Její vlasy v šeru doslova září a stejně tak i její oči, které jsou doširoka rozevřené. Vypadá zraněná. Ne tak moc jako Lukyan, ale i tak. „Eryn.“ Hlesnu tiše dívčino jméno a zamrkám. Ty hlasy, ta rána, která dopadla na stěnu a pak to tupé žuchnutí, které jako jediné ještě nemá aktéra...

Podívám se k úpatí schodiště, ze kterého hledí dolů rozcuchaná dívka a nasucho polknu. Kdo to mohl být? Nikdo z dvojčat, ti byli vždy spolu a rána byla jen jedna. Kazandra? Modré oči se stočí ke dveřím do pokoje dívky, která má pokoj nedaleko. Záblesk zelené mezi pootevřenými veřejemi ale vyvrátí i tohle podezření a potvrdí to, že Kaz je v pořádku. Že by Krisztián? Wiola? Nedovedu si ale představit, že by Lukyana s Eryn někdo z nich takhle zřídil. Tedy především, že by toho byl schopen, i kdyby chtěl. Čím víc se mi v hlavě roztáčí kolečka a probleskují v mysli všemožné varianty, tím spíš můj vnitřní hlásek volá, že by bylo nejlepší se vrátit zase zpátky do pokoje, pod deku, a modlit se, aby mne do toho nikdo nezatáhl. Už tak tu mám pořádný škraloup a tohle může být poslední kapka.

….Přesto ale…

„Zůstaň sedět.“ Syknu k Lukyanovi a postavím se, abych pár kroky došla k Eryn a schodišti. Potlačím nutkání se tam nepodívat a otočím hlavu, abych ho tam uviděla.

„To snad…“ Unikne mi přidušeně a místo toho, aby mi ruce vystřelily překvapeně k tváři, jen mezi prsty nervózně sevřu tmavou látku modré tuniky, zatímco hledím na Volcha. Jednoho z našich mistrů, jak se pod ním rozlévá kaluž krve. Čekala jsem všechno možné ale… A co jsem sakra čekala?! Ještě není pozdě měla bych se vrátit…

„Eryn… Jak?... Proč?“ Opět rychle zamrkám. Třeba je to jen špatný sen. Další do sbírky. Nic víc. Ale na ten je to až příliš detailní. Co teď? Co teď?! Rozhlížím se jen pár vteřin kolem. Po Lukyanovi zhrouceném u stěny mého pokoje. Po Eryn klečící kousek vedle mě, které z rozbitého rtu teče krev. I po dveřích pootevřených na zvědavou škvírku.

A pak vykročím. Jeden schod. Druhý. Držím se zábradlí a sestupuji po kamenném schodišti. Opatrně. Jako kdybych se bála, že po mně snad Volch skočí. „Ještě dýchá.“ Šeptnu rychle k těm nahoře, když vidím takto z blízka Volchův hrudník, jenž se mělce zvedá.

Posledních pár schodů seběhnu už rychle, abych přiklekla vedle těla bezvládného tmavovlasého muže a snažím se zjistit odkud krvácí, abych ránu alespoň provizorně ucpala kusem látky. Neměla bych s ním moc hýbat. Co se tu stalo? Hádka? Dva zranění učedníci? Nic nového. Ovšem jestli vztáhli ruku na mistra…  

„Někdo musí zavolat Rasa. Hned!“ Tlumím pořád svůj hlas jak to jen jde, abych nás neprozradila. Utéct. To je to první, co mě napadne a hned také to první, co zamítnu. V jejich stavu ne, a i kdyby byli zdraví, historie by se jen opakovala. Neměli by šanci… Ne pouze oni…. Neměli bychom… Polknu.

„Nějak se to musí… vysvětlit. Jiná možnost není.“ Zamumlám spíše pro sebe a upřu svou pozornost ke zraněnému, abych ho alespoň provizorně ošetřila. Nejsem žádný odborník, ale nějaké základy první pomoci znám dobře. Ostatně si to tu každý měl možnost vyzkoušet i sám na sobě. Někteří jako třeba já častěji, než je zdrávo.

„Toho Rasa!.. Eryn!“ Vzhlédnu naléhavě k dívce nad schody, která jako jediná z té dvojice vypadala, že bude schopná jít. Nenechám ji tu samotnou s Volchem. Ještě by dodělala, co ti dva možná začali. Na historky bude čas po tom. Lépe se ale vymýšlí ty, které nejsou o mrtvém mistrovi. Zvládneme to. Vysvětlí se to. Je to jen... komplikace. Snažím se uklidnit, že vím, co dělám, i když si v tuhle chvíli jen sprostě lžu do kapsy.