Andor.cz - Dračí doupě online

„Hm, zatím to není naše starost,“ podotkne Arek, zatímco se během snídaně bavíte o zvláštní situaci panující v okolních lesích. Ostatně tohle téma není věčné a vystřídá ho záhy jiné. Krisztián. To také není vlastně žádná novinka, zvláště když tomu sám zavdá svým předčasným odchodem. Zbytek jídla společně s nádobím po sobě samozřejmě zanechá na stole – ostatně nikdy po sobě neuklízí, pokud vysloveně nemusí.

Wiole po poznámce o uštknutí zacukají koutky, Isaiah se ušklíbne. Jindy by se dost možná i Kazandry zasmál nebo by si přisadil ve snaze to celé zlehčit – no, možná i zhoršit, ne vždy se jeho vtípky setkávají s pochopením – ovšem dnes se nepřidá. Jen zatěká pohledem mezi oběma dívkami, snad i trochu… Nejistě. Vzpomínka na dnešní ráno je stále silná, zvláště toho, čeho byl svědkem ve svém vlastním pokoji.

Vlastně… Nikdo se nevmísí do vašeho „špičkování“. Snad za to může reakce Kaz, po jejíchž slovech v jídelně značně zhoustne atmosféra, která do toho okamžiku byla vlastně… Všedně nevinná. Či nevinně všední? Na tom ostatně nezáleží.

Wiola i Isaiah se zvednou společně s Elzbietou, a na popud Kaz se k nim přidají nakonec i dvojčata. Aron sice chvíli působí, že by snad raději na černovlásku počkal, ale nakonec se i on zvedne a vyrazí za svým bratrem. Ostatně, čas navíc na protáhnutí se nikdy neuškodí. Hlavní je… Nepřijít pozdě. Dochvilnost je ctnost a zpoždění se trestá. A často tím trpí všichni. Oblíbeným zvykem mistrů totiž bývá, že na konci samotného výcviku vás všechny nechají dělat poměrně těžké a namáhavé cviky po dobu, o kterou se dotyčný hříšník opozdil…

Elzbieta

Všichni společně zamíříte na malé nádvoří. Isaiah je nezvykle zamlklý, oproti tomu Wiola bezelstně švitoří o tom, že taková snídaně by mohla být častěji. „Snad nás Sivak dneska neprožene, mám pocit, že puknu,“ potřese hlavou. „Já vím, já vím, nacpat se hned po ránu je hloupý, ale…“ zvesela se zašklebí.

Arek s Aronem také nejsou zrovna hovorní, spíše si jen vymění pár tichých vět mezi sebou. Naštěstí vám cesta netrvá déle jak pár minut svižné chůze než vás za těžkými dřevěnými dveřmi s železným kováním přivítání chladné podzimní ráno. Mezi kamennými stěnami se drží chlad, ačkoliv sluneční paprsky nesměle pronikající na nádvoří příjemně hřejí na tváři.

Akorát tak čas na malé protáhnutí, které je pro vás denní rutinou. Trochu se zahřát a uvolnit svaly a…

„… no ty máš teda ránu, Lukyane. Probůh. To ses popral se schody?“ vyhrkne Wiola. V hlase se jí mísí údiv i starost, když se otočí směrem ke dveřím, kterými na nádvoří akorát vešel světlovlasý mladík. Tak tiše, že si toho vlastně nikdo z vás nevšiml.

„Tak díky, přesně to jsem potřeboval takhle po ránu slyšet,“ odpoví jí Lukyan měkce s krátkým zavrtěním hlavy. Trochu se do toho nutí, přesto se snaží na sobě nedat nic znát, když se k vám volným krokem blíží.

Ve tváři je stále trochu pobledlý, ovšem šrám na čele působí napůl zahojený a je kolem něj patrná jen vybledající modřina. Ruku… Ruku má pod oblečením viditelně staženou obvazem a přivázanou k tělu tak, aby měl předloktí přiložené k břichu a nemohl jí příliš hýbat. Ovšem oproti tomu, jak si ho pamatuješ ještě ráno… Udrží se na nohách. Dokonce je schopný i chodit. Všimneš si, že zorničky má lehce roztažené a jeho pohled působí tak trochu roztěkaně.

Podívá se po tobě a měkce se pousměje.

Z jiných dveří mezitím na nádvoří přijde i Krisztián, který se namísto protáhnutí prostě jen opře zády o jeden ze sloupů a s dlouhým výdechem upře pohled k modrající obloze takřka bez mráčku.

Dnes bude pěkně…

Kazandra

Na nádvoří přicházíš jako poslední. Tedy když nepočítáš Eryn, která zde není. Co tě překvapí je Lukyan, který je zde kupodivu také, a dokonce i působí funkčním dojmem. Tedy… Rozhodně použitelněji, než když ho Elzbieta táhla v tvém doprovodu na ošetřovnu. Ať už s ním Kostadin provedl cokoliv… Rozhodně se činil.

Tian stojí u jednoho ze sloupů a ležérně se o něj opírá. Působí jako by si prostě jen užíval pěkného rána. Všimneš si, že na chvíli dokonce i přivře oči, ačkoliv úsměv bys na jeho tváři hledala jen těžko. Ucítíš na sobě pár pohledů, když se k němu bez kdovíjakého zaváhání vydáš a postavíš se vedle.

„Hm?“ pootočí k tobě líně hlavu, když promluvíš. Krátce nakrčí obočí, než se v jeho tváři objeví úšklebek. „Tak ať si užije svých pět minut. Uvidíš, za chvíli ji to přejde,“ dodá vědoucně s nečekanou jistotou.

„Ale takových tady bude určitě více, že?“ dodá potměšile a z jeho výrazu i tónu, jakým to řekl si náhle nemůžeš být jistá, jestli tím čirou náhodou nemyslel i tebe. V další chvíli od tebe odvrátí pohled, který upře zpátky k obloze.

„Je pěkně, hm? Ironie pro den, jaký nás čeká. Měla by sis dávat pozor, kam dnes šlapeš, Kaz,“ dodá tak tiše, že ti chvíli snad i přijde, že sis to jen představila…

Nástup

Sivakův příchod nelze přehlédnout, společně s ním jako by se na nádvoří vkradla aureola ticha a vážnosti, která jej provází na každém kroku. Ze starého mistra sálá za každé okolnosti autorita, o kterou se nikdy mezi vámi nemusel snažit si ji vykřičet ani vytřískat. Prostě to tak bylo. Vlasy i vousy má hojně prokvetlé stříbrem na znamení svého pokročilého věku, přesto to v jeho pohybech není znát. Spíše naopak.

A zvláště dnes, když po jeho boku kráčí Hraběnka. Krásná a hrdá jako vždy, dvorně zaklesnutá do jeho rámě, za které se drží. Oproti němu je oblečená ryze elegantně v petrolejově modrých šatech a měkkém teplém kabátci s kožešinou. Urozená dáma, jak se patří. Tedy až na rusé vlasy, co má volně rozpuštěné. Na slunci se jí lesknou podobny rudému zlatu.

Celý průvod uzavírá rozcuchaný Werther, který sice působí stále trochu rozespalým dojmem, ovšem ve tváři mu sedí spokojený úsměv někoho, kdo za sebou má vydařenou noc, ať už to znamená cokoliv.

„Dobré ráno, mládeži,“ promluví Sivak a lehce se pousměje, než vás přelétne pohledem a zase zvážní. „Vidím, že ještě nejsme všichni,“ podotkne. Nejmenuje. On nikdy. Zato Hraběnka se zamračí a Werther… Ten se se prostě jen se zívnutím protáhne.

„Eryn dorazí později, mistře. Mám vám vyřídit omluvu od mistra Morozova, že ji zdržel,“ promluví do nastalého ticha Lukyan, čímž si vyslouží Sivakovo přikývnutí.

„Hm, tak tedy dobrá… Nu, stejně musíme vyčkat na příchod sestry Margaery. Zatím se protáhněte a dojděte si pro cvičné zbraně dle svého výběru, dnešní den začneme trochu netradičně menším… Turnajem,“ poví Sivak záhadně a povzbudivě se pousměje.

Cvičné zbraně… To bylo dobré i špatné zároveň. Jednalo se o klasické železné zbraně se ztupenými hranami, které za normálních okolností měly být ostré a smrtící. Souboje s nimi bývaly často… Mnohem více bolestivé, jak jste se nemuseli – a ani neměli – tolik držet zpátky.

Naše malé soukromé světy

Zatímco se bavím s Isaiahem a Wiolou, snažím se působit, že se nic neděje. Jasně, že bych nejraději Isaiu vyzpovídala a šla hledat Eryn na vlastní pěst, ale prostě nejde. Ne, teď se všemi kolem. Ne s tím, když už o tom ví Amelie a Kostadin. A kdo ví, kdo další ještě. Můžu jen doufat, že věci nejsou tak černé, jak se zdají. Jako vždy.

Raději se nakloním k Wiole a ztiším tajemně hlas. „No já nevím. Říkalo se to. Ale jeli jsme tam kolem jednoho divného palouku. Koním se tam vůbec nechtělo. Stromy tam rostly pokroucené, s pár lístky na jinak opadaných větvích a tráva uprostřed byla zežloutlá. A to bylo jaro! Nebyl k tomu jediný důvod. Navíc!“ Významně povytáhnu obočí. „Jsem si všimla, že na větvích visely nějaké podivné věci ze spletených proutků. No prostě… muselo to být prokleté!“  Pokývám hlavou a hodím poslední kousek placky do talíře.

„Tak si dávej pozor, aby ti na dveřích od pokoje taky brzo neviselo.“ Vrátím Isaiovi úšklebek, zatímco už se chopím lžíce a začnu jíst. Je to výborné! Zatímco jím, tak se sem tam rozhlédnu po místnosti. Kazandra a její ledový pohled mne nechává chladnou. Krisztián vypadá zase jako kdyby se hodlal tiše utápět ve svém vnitřním utrpení a mně jen hlavou probleskne vzpomínka na život před společenstvím. Takových pohledů jsem pár viděla. Většinou to byli ti, kteří se večer zpili mezi prvními, aby zapomněli na krutý svět. Opravdu, ještěže nám tu nenalévají alkohol.

„Každopádně, jak říkám. Opuštěný les. A viditelně to není novinka.“ Podívám se po ostatních, kteří nevypadají až tak překvapení touto informací. „No, ale to není naše starost. Maso viditelně ještě ve spížích bylo, a to se počítá.“ Naberu na lžičku pořádný kousek uzeného a s chutí ho s ním.

Ozve se zavrzání židle, jak se Krisztian postaví a vydá se beze slova z jídelny. Jen drobně svraštím obočí, když ho vidím odcházet a pohledem kmitnu mezi ním a Kazandrou. Copak se včera asi stalo? Týkalo se to i tady princezny, která je ve skutečnosti jen hadem v převleku? „Třeba ho uštkla.“ Šeptnu k Wiole s Isaiou. Divila bych se ale, kdyby to bylo něco mezi nimi. Ostatně jemu nadbíhala celou dobu na rozdíl od nás neurozených.

„A nebo byla večeře až příliš… sytá. Co Kazandro? Užili jste si plesy a bály? Nepošlapala jsi chudákovi Krisztianovi třeba nohy? To víš. Už nejsi nejlehčí. Měla by sis dávat víc pozor, kam šlapeš… Nebo na koho.“ Zvednu pohled k černovlasé dívce a zazubím se na ni.

„Každopádně… skvělá snídaně.“ Zvednu misku, abych si ji naklonila ke rtům a dopila i poslední kapky mastné polévky, než blaženě vydechnu.

„Dnešní den už může být jen lepší.“ Usměji se spokojeně a upřímně se v to snažím doufat. Říká se, že když si to hodně přejeme, tak se to vyplní. Někdy… snad. A dnes by se mi nějaký takový menší zázrak hodil. A pár do zásoby k tomu.

Dopiji bylinkový čaj, odnesu po sobě špinavé nádobí a sepnu ruce nad hlavou, abych se s tichým zamručením spokojeně protáhla jako kočka, než kývnu na Wiolu s Iasaihem, kteří už taky dojedli, a tak jsme se mohli společně vydat na nádvoří. Jestli se k nám připojí dvojčata s Kazandrou, je mi v tuhle chvíli jedno. Čekat na všechny nebudu. Když vycházíme na nádvoří, přistihnu se, že pošilhávám po střechách, jako kdybych čekala, že tam zahlédnu záblesk bílé, ale nic takového tam nevidím. Samozřejmě, že ne. Bylo by bláhové si něco takového myslet…
Stejně bláhové, jako odtud utíkat.

Ach, Eryn…  

Aron se při odpovědi Kaz lehce zamračí a přejede ji přemýšlivým pohledem. Vypadá to, že ho na jazyku rozhodně pálí více než jedna otázka, nicméně… Po krátkém zaváhání kývne hlavou. „Kostadin naznačil něco podobného,“ zamručí tiše. „Tak… Dobře. Když říkáš, že je vše v pořádku… Bude vše v pořádku,“ přitaká opatrně, načež se lehce pousměje.

Příchodu Elzbiety si nelze nevšimnout – zvláště pozdravu věnovanému zvláště Krisztiánovi, který dnes namísto, aby předstíral, že se ho to vůbec netýká… S ušklíbnutím protočí oči v sloup a schválně se ke všem přítomným natočí více zády. Jeho pohled ještě na poslední chvíli zavadí o Kazandru, ovšem poté už věnuje svoji zachmuřenou znechucenou pozornost jen své snídani, zatímco ruku schovanou v rukavici dá ze stolu úplně pryč a opře si ji o stehno.

„Ne, neuděláme, já vím, ale…“ Isaiah si povzdechne. Větu nedokončí – ví, že to nemá smysl. A Ela mu vlastně ani nenechá prostor, když náhle – a také značně nahlas – stočí hovor jinam. Pokud si někdo všiml té krátké dramatické výměny pohledů mezi ní a Kazandrou, rozhodně to nedal nijak najevo.

Všichni už sedíte usazení na svých místech. Někdo snídani dojídá, někdo si jde ještě přidat… Máte ještě čas, vychutnat si tuhle malou oázu klidu, než doopravdy započne nový den. Vaše hlasy se prolétají mezi zvukem cinkajících příborů a vůní dobrého jídla. Nebýt toho nešťastného rána… Vlastně by to byl dobý začátek dne.  

„A opravdu ho proklela nějaká čarodějnice?“ zeptá se okamžitě Wiola zvědavě s pohledem upřeným na Elzbietu.

„… no, Gretel se vrátila, takže by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby všechno živé, co má nohy a dost rozumu zdrhlo pryč,“ kontruje okamžitě Isaiah veselou poznámkou korunovanou úšklebkem, která vyvolá u ostatních… No, nikdo se nezačne smát, to rozhodně ne, ale pár potutelných zacukání koutků to vyvolá. Slyšet ho jmenovaná, tak by ho zpráskala jak psa. V tom lepším případě.

„Isaio!“ napomene ho okamžitě Wiola a potřese hlavou.

Arek se na Kazandru usměje a chystá se i odpovědět, když mu do řeči skočí Aron. „No, jak říkala Ela. Odpoledne jsme byli lovit, ale les byl prázdnej. Nepotkali jsme ani srnce, natož veverku nebo… Vlastně cokoliv. Ani ptáci nezpívali, bylo to… Zvláštní. Jako by všechna zvěř z lesa prostě zmizela,“ potřese hlavou, než se zakousne do placky, kterou si předtím namočil do polévky.

„Hm, ale nebylo to poprvé. Vrátil se vůbec někdo z vás v posledních… Hm, dvou týdnech z lesa s nějakým úlovkem? A zdechliny v pastích se nepočítají,“ vloží se do rozhovoru i Arek.

A odpovědí je… Krátké ticho. Má pravdu. Nikdo z vás za poslední týdny v lese nic neulovil. Přes noc se něco chytlo do pastí, to ano, ale jinak…

Ticho přeruší zavrzání židle, jak se zvedne od stolu Krisztian. Skoro nic nesnědl, přesto jako první nyní zamíří mlčky z místnosti pryč.

„Princátko se špatně vyspalo nebo co? Byl ještě příjemnější než obvykle,“ prohodí Aron, sotva za jmenovaným zaklapnou dveře.

„No jo, ráno se málem okotil, když jsem si k němu chtěla přisednout,“ ušklíbne se Wiola. „Stalo se včera něco? Byli jste přece spolu, ne?“ podívá se vzápětí po Kaz.

A čas na snídani se krátí… Nástup pak probíhá na malém vnitřním nádvoří, kde máte po snídani vyčkat příchodu mistra.

Rychle na snídani

Zapadnou za mnou dveře od koupelny a konečně se tak zbavím přítomnosti Kazandry. Střelím po nich nazlobeným pohledem, snad jako kdybych čekala, že tam za mnou přeci jen vkročí. Vyhrožovala mi. Dovolila si mi vyhrožovat, a co je nejhorší, zatahovala do toho i Isaiaha, který s tím nemá nic společného! V ten moment jsem to přešla chladným mlčením, které si vyžádalo velkou porci mého sebeovládání. Bála jsem se, že kdybych se k tomu, byť jen jediným slovem vyjádřila, už bych se neudržela. V lepším případě, bych jí něco od plic řekla, v tom horším by tu bylo víc těch s rozraženým rtem.  

Kazandra sem ale nejde, a to je jediné štěstí. Tady mezi zdmi koupelny už by nebylo tak slyšet, kdyby se něco přihodilo. Upřímně jsem nechápala, jak s ní Arek s Aronem mohou vyjít. Byla to zákeřná, vypočítavá mrcha. Nic víc! Kopnu do mokrého ručníku na zemi, abych pak pár rychlejšími kroky k němu opět došla a zvedla ho ze země, aby se tu tak neválel. Zvyk je železná košile. Rychle si naberu trochu vody, abych si umyla ruce, ale pak tohle místo zase opustím. Teplá koupel mě tu dnes ráno nečeká, ale aspoň jsme měli možnost se tu trochu umýt po včerejším nevydařeném lovu.

Rychle se pak převléknu a zarachotím šuplíkem, abych z něj ze změti skleněných korálků, drobných šperků, které si čas od času ráda vyrábím, a jiných pestrobarevných drobností, vytáhla smotek květinovým vzorem zdobené stuhy, kterou si stáhnu vlasy na temeni do trochu volnějšího drdolu. Pak už si dotáhnu jen pár šňůrek na rukávech, rychle se podívám do malého oválného zrcadla, široce se na sebe usměji, jako kdyby se nic nedělo a spěšně opustím pokoj.

Rozběhnu se chodbou. V tuhle chvíli vím, že jdu pozdě, a tak není třeba se tvářit nenápadně. Každý na mém místě by spěchal, aby mu aspoň něco málo ze snídaně zbylo. Ať dnes není kaše. Ať dnes není kaše. Modlím se v duchu, zatímco mi kručí v břiše. Samozřejmě, že bych nepohrdla i jí, ale dostat dnes něco pořádného… něco s masem a…! Začichám, když už jsem skoro tam. Lákavá vůně uzeného se nese vzduchem a já si bezhlasně zavýsknu. Snad ještě něco zůstalo.

Otevřu dveře do jídelny a přelétnu prostor pohledem. Ne, dnes to vypadá, že je jídla víc než dost pro všechny. Není až tak kam spěchat. Pousměji se a opřu se chvíli o rám dveří. Pohledem přelétnu dvojčata. Na ty se usměji a oplatím kývnutí. Kazandru sedící s nimi ten pozdrav na první pohled zahrnoval taky, ačkoliv jí ve skutečnosti ani za mák nepatřil. Krisztián se neobtěžuje mi věnovat víc než moment pozornosti. Usměji se na něj široce a okatě na něj mávnu. Ne každý musí být studený psí čumák jako ti dva.

Úsměv mi ze rtů nemizí, ani když se můj pohled přesune na Wiolu s Isaiahem, který se hned zvedá od stolu. Povzdechnu si a zhoupnu se od dveří, abych mu vyšla vstříc. Všichni se tu tváří tak vážně. Tím spíše se široce usmívám a snažím se působit, jako kdyby se nic nedělo. Jen trochu tázavě povytáhnu obočí, když ke mně Isaiah dojde.

„V pořádku. Nic se nestalo.“ Promluvím tiše s hraným úsměvem na rtech. „Cože?“ Trochu mi zacuká oko, když se doslechnu novinky o Eryn. Zatracená holka! Copak nemohla zůstat na pokoji?! Co chce dělat? Nechá tu Lukyana? Nebo snad…? „Možná… Ale s tím teď už nic neuděláme.“ Stisknu trochu usmívající se rty a kývnu hlavou směrem ke stolu, kde sedí Wiola. Tohle naše chování je rozhodně nezvyklé a přitahuje zbytečnou pozornost. „Uvidíme.“ Řeknu krátce Isaiahovi a vykročím společně s ním ke stolu, abych si přisunula misku zase zpátky k Wiole. Vůbec se mi nelíbí, co mi Isaiah řekl, ale skutečně... Teď už s tím nic neuděláme. Musím se soustředit na lekci a tvářit se, že se nic neděje. Nic kromě toho, že jsme našli pod schody zraněného mistra. Ovšem to pouze, kdyby se někdo ptal.

„… To neuvěříš, co se stalo?!“ Vyhrknu, jakmile se posadím. Možná to řeknu trochu hlasitěji, aby mne slyšela i slečna vznešená. Trochu jí pocucháme nervy. „…Říkala jsem to zrovna Isaiahovi.“ Ztlumím už pak hlas na běžnou konverzaci a přitáhnu si misku s polévkou a talířek s plackami. „Děkuji. Už jsem myslela, že budu dnes o hladu, když jsem zaspala.“ Otočím se na něj vděčně, než začnu nakloněná k desce stolu oběma povídat tu strašlivě neuvěřitelnou historku.

„Včera jsme byli s dvojčaty na lovu. Tomu neuvěříš. Nikde nic nebylo. Opravdu. Les byl jako vymetený. Ani zajíc. Nic. Celý den jen prázdný les. Hrůza. To jsem zažila jen jednou… To jsme tehdy projížděli lesem tam na severu, o kterém se říkalo, že ho proklela nějaká čarodějnice, když ji chtěli upálit na hranici….“ Vytáhnu z kapsy historku, která nemá s ranními událostmi nic společného, ale pokusím se tím zamaskovat naši krátkou výměnu s Isaiahem. Povídám a ulamuji si kousky placky, které si háži do polévky. Mám to tak ráda, i když to stolovací etiketa zrovna nepovažovala za vhodné. Po očku sem tam kouknu po Kazandře a ostatních v sále, ale jinak se snažím pak co nejrychleji najíst. Hlad mám jako vlk a času moc není. Navíc to voní úžasně!

Snažím se působit jako vždy. Bezstarostně a usměvavě. To, že mi občas myšlenky zalétnou k Eryn.. Lukyanovi… i Volchovi maskuji s obratností mi vlastní, ale toho tíživého pocitu u žaludku mě ta výborná polévka nezbaví. Uvidíme co dnešní výcvik.

Ráno na nikoho nečeká. Ani na vás. Je čas se obléci vstříc dalšímu náročnému dni a přichystat na dopolední výcvik. Chce to pevné boty a kalhoty. A rozhodně něco přes košili či halenu, lehký kabátec nebo aspoň vestu. Rána už bývají sychravá a pokud budete cvičit venku, bude se každý vrstva navíc hodit – aspoň, než se zahřejete. Zároveň to chce obléci se tak, aby vás nic zbytečně neomezovalo v pohybu. Naštěstí na výběr svršků si žádná z vás stěžovat nemůže. Jakkoliv se k vám mistři často chovají příšerně a rozhodně se zde nejde pro ránu daleko, tak se nedá říci, že byste po materiální stránce strádali a museli chodit v nepadnoucích rozpadajících se hadrech. Ne, oblečení je kvalitní, šité právě pro vaše účely – a co není, můžete si sami upravit. Jakkoliv to může znít zvláštně… Společenství se o vás stará.

Samotná umývárna se nachází v přízemí – kvůli vodě, která je zde vyvedená díky studni přímo pod podlahou. Je to rozhodně příjemnější než tahat vodu ve vědrech do nějaké z koupelen v patře – což už si každý z vás někdy zažil a rozhodně to nebyl žádný med. Každopádně zde je voda stále dostupná bez jakékoliv námahy. A také bohužel… Ledová. Ať už v létě nebo v zimě, i po těch letech z ní dokáží pořádně zajektat zuby.

Naštěstí i na to bylo myšleno. V místnosti se nachází i místo připomínající pec, kde stačí zatopit a voda se ohřeje dost na to, aby z toho byla i příjemná horká lázeň, která je… No, mnohdy nutná. Jinak ovšem nic nebrání tomu se v létě zkrátka opláchnout v nádrži na jednom z vnitřních nádvoří.

A nyní se umývárnou táhne sychravý chlad, která nerozhánějí ani paprsky jitřního slunce pronikající okny do místnosti. Na zemi je voda a trochu našlapáno, přes kamenný okraj koryta uprostřed někdo nechal přehozený mokrý ručník.

Snídaně se podává v malé jídelně, menší síni vyhrazené pro učedníky. Je tu pár stolů, krb a jedny z dveří vedou přímo do hlavní kuchyně. Jídlo obvykle bývá už nachystané na stole, kdo si co urve, to nakonec také má. Kvalita jídla… Je dost proměnlivá. Někdy je jen nedochucená kaše s trochou ovoce či ořechů – pokud vůbec, jindy málem hody svádějící k tomu se přejíst. Různě se to střídá a nedá se příliš odhadnout, ve které ráno přijde jen suchý chleba a kdy uzené maso či med a ovoce s plackami.

Na snídaně obě dorazíte jako poslední, všichni tu už jsou. Tedy… Ne, všichni ne. Dle očekávání chybí Lukyan a Eryn. Dvojice, co tu obvykle bývá mezi prvními… Ovšem nezdá se, že by to zbytek učedníků kdovíjak znervóznilo. Tedy aspoň těch, co nemají o dnešním ranním dramatu ani ponětí. Občas zkrátka někdo při snídani chybí, ať už z důvodů trestu, jiných povinností, nepřítomnosti v sídle nebo zkrátka… Že zaspal. Na to je největším odborníkem ostatně Isaiah a hned po něm Arek.

Hned při příchodu vás do nosu uhodí příjemná vůně masa a čerstvých placek. Na stole uprostřed leží k rozebrání misky s ještě horkou mastnou polévkou, ve které plavou velké kusy slaniny společně s brambory a další zeleninou. K tomu se pak dají nabrat chlebové placky, cibule, sádlo a nějaké plněné pečivo. A čaj vonící po bylinkách.

Kazandra

Stihneš do jídelny přijít dříve než Elzbieta. Možná je to tak lepší, kdo ví. Isaiah sedící u stolu s Wiolou po tobě střelí pohledem a vzápětí se zamračí, když zjistí, že jsi přišla sama. Oproti tomu Wiola na tebe přátelsky mávne rukou, zatímco dojídá zbytky polévky a na kousky natrhané rozmáčené chlebové placky, co si dovnitř naházela.

Dvojčata jsou zde také, sedí uprostřed a jakkoliv obvykle ráno tráví v družném hovoru, tak dnes se kolem nich drží zamyšlené ticho. Arek při pohledu na tebe přemýšlivě nakrčí obočí, nicméně Aron se na tebe usměje.

„Podařilo se mi zachránit tady předtím nenažrancem poslední koláček…“ promluví směrem k tobě.

„Jakým nenažrancem? Vůbec ho neposlouchej, Kaz. Nechal bych ti ho i bez té hysterické scény kolem,“ ušklíbne se Arek, který nenechá svého bratra ani domluvit.

Každopádně ať už to bylo jakkoliv, koláček tam na tebe výmluvě čeká stejně jako oba bratři – čekající, zda si k nim přisedneš. Že za tím zdánlivě nevinným gestem je ovšem mnohem víc ti dojde vzápětí, když k tobě při nabírání jídla přijde pod záminkou přídavku v podobě další chlebové placky právě Aron.

„Všechno v pořádku?“ zeptá se tě ztišeným hlasem.

A do toho bokem od všech sedí Krisztian. V jídle se spíše rýpe, jen sem tam vybere něco z polévky či si odlomí malý kousek pečiva jako by neměl vůbec hlad – či spíše chuť. Levou ruku má poněkud nezvykle ukrytou v kožené měkké rukavici, kterou obvykle jinak nosívá až na samotný výcvik. Krátce na sobě ucítíš jeho pohled, ovšem uhne jím ve stejné chvíli, kdy na sobě ucítí ten tvůj. Drobně nakrčí nos, když se dvojčata začnou dohadovat o koláčku, ovšem jinak se nezdá, že by kdovíjak jevil zájem o své okolí.

Elzbieta

Když vcházíš do jídelny, Kazandra tu už je. Akorát stojí u stolu s jídlem společně s Aronem po svém boku. Wiola na tebe mávne, dvojčata jen kývnou na pozdrav. Krisztian… Je Krisztian. Jen se po tobě podívá, než sklopí ten svůj netečný otrávený pohled zpátky k jídlu, ve kterém se přehrabuje lžící a působí jako by se do každého sousta vysloveně nutil.

Isaiah… Působí, že se mu ulevilo, když tě uvidí. Něco šeptne směrem k Wiole než sebere svoji misku ze stolu a s ní i druhou, plnou polévky – zřejmě odloženou stranou pro tebe – a odsedne si kousek bokem v tom jasném gestu. Wiola… Povytáhne obočí. Tohle rozhodně není zvykem, vy dva… Vy dva spolu rozhodně nesedáte stranou od ostatních a ani si nic spiklenecky nešpitáte v rohu.

Přesto si dnes Isaiah počká, dokud k němu aspoň nedojdeš a pokud se ani na to netváříš, prostě k tobě jde sám.

„Tak co?“ z jeho hlasu čiší starost, naléhavost i… Zvědavost. Prohlíží si tě, dost možná hledá stopy po nějakém… Zranění. Samozřejmě žádné nenachází. Dnes ne. „Eryn nebyla ve svém pokoji. Bylo tam otevřené okno, musela…“ kousne se do rtu. Musela utéci přes okno na střechu a od tam… Snad se raději nedomýšlet.

* * *

* * *

Jen další obyčejné ráno

Zmlknu. Stačí jediný pohyb Ameliiny ruky a už ani neceknu. Pohybuji se tu po tenkém ledě a tak můžu jen poslouchat, copak asi Kaz odpoví. Neodvážím se k nim zvednout pohled. Ne, když je Jitřenka tak blízko, a tak i nadále propaluji pohledem díru v podlaze a čekám. Stejně mi nic z toho, co tu bude řečeno neuteče a navíc, dle její výměny s Rasem viditelně vědí o Eryn i tak. No, aspoň jsem to zkusila. Přes sevřené rty mi unikne skoro neslyšný povzdech.

„Ano, slyšela jsem ránu a.. našla mistra pod schody.“ Odpovím, když je to ode mě žádáno. Držím se své původní verze. I když je to možná zbytečné, nehodlám svou výpověď měnit. Zvláště ne, když Kazandra přišla s verzí, která je té mé alespoň trochu podobná. Co že teď? Něco mi tu uniká? Kmitnu rychlým pohledem mezi dvěma ženami, než se zase zahledím na své ruce.

Ameliina další slova mne ale zarazí. Máme si tu historku dát dohromady? Učesat? Oni to vážně chtějí taky ututlat? Nebo co tím sledují? Je mi jasné, že to Amelie nedělá kvůli nám, a tak si nějaký vděčný pohled odpustím. Přesto cítím jistou vlnu úlevy. Pro teď je problém zažehnán a pokud se to proti nám otočí až v budoucnosti, teď stejně neovlivním a nemá smysl se kvůli tomu trápit.

„Děk… Dobře.“ Promluvím pak po chvíli, kdy se Amelie odmlčí a viditelně čeká, co na to my. Víc nedodávám. Amelie s námi viditelně nechce debatovat a za to jsem jí neskonale vděčná. Otočím se na patě a vyrazím rychlým krokem společně s Kaz pryč z chodby a co možná nejdál od světlovlasé mistryně, z které jde i takto strach.

๑ ๑ ๑

„Počkej.“ Zastavím mávnutím ruky Kazandru v jednom z prázdných sálů, jehož okny se začínají rozlévat první ranní paprsky a na moment se zarazím, protože se z chodby za námi zpoza zavřených dveří ozvou pomalé kroky. Otočím se, ale dveře se neotevřou. Osoba je projde dál na své ranní trase a ozvěna kroků se brzy vzdálí. Přeci jen pro jistotu ztlumím hlas a dám se do rychlého vysvětlování.

„Našly jsme ho pod schody. Jak jsme řekly. Byla jsem už vzhůru, a tak jsem tu ránu slyšela. Ostatní to nevzbudilo. Nebylo to tak hlasité.“ Začnu rychle se shrnutím událostí, které se tak úplně nestaly. Na druhou stranu, v pár částech nelžu. Je dobré, když se lži opírají o drobné pravdivé detaily. Hranice mezi nimi se pak přeci jen o něco rozmazává.

„Nikdo jiný tam nebyl. Mistr musel uklouznout nebo špatně došlápnout a spadl. Ty jsi běžela pro Rasa a já zůstala u Volcha. Pak už se věci děly, jak se děly… Eryn nic neřekne. Toho bych se nebála. Isaiah… ten také ne.“ Trochu zaváhám. Ne, že bych mu nevěřila, ale není až tak zdatným lhářem, jakým by mohl být. „Ale toho si s tím stejně nikdo nespojí.“ Mávnu zamítavě rukou.

„Každopádně, čím míň o tom budeme mluvit, tím líp.“ Pohlédnu na ni vážně a doufám, že alespoň na tomhle se shodneme. Snad to nepůjde vyslepičit hned Baronce. Přeměřím si černovlasou dívku nedůvěřivým pohledem. Ne, tohle už by byla vysoká hra i na ni. Nejspíš. Ať už tím mistři sledují cokoliv, rozhodně vědí víc než my dvě a tohle by byl příliš velký risk.

„Neměly bysme se ale zdržovat.“ Zadrmolím rychle, zatímco se ohlédnu přes rameno k prosluněnému oknu. Snídaně… Tu asi dnes už celou nestihnu, ale trénink stihnout musím za každou cenu. Sivak je sice oproti jiným mistrům někdo, kdo působí klidně a rozvážně, ale nemá rád nedochvilnost. „Tak rychle.“ A tak vykročím svižným krokem dále do sídla zpátky k našim pokojům. Je třeba se převléct a především obout.

๑ ๑ ๑

 Po cestě udělám ještě rychlou zastávku v koupelně, abych se zbavila zbytků krve a pak zapadnu zpátky do svého pokoje, kde konečně vydechnu. „To je teda ráno.“ Zavřu oči, zatímco se o opírám zády o dveře. Na nějaké vydechnutí není ale čas. Rychle se nachystat. Převléci a připravit se na další den a další výcvik. Jako kdyby se nic nestalo… A taky nestalo.

Amélie přejde pomalými kroky až k vám. Máte ji na dosah. A ona vás. Je to tak… Zvláštní. Ten podvědomý strach, co z ní cítíte. To… Cosi, co neumíte popsat, přesto vás to nutí k ostražitosti a zároveň podřízení. Přitom není vlastně o moc vyšší než vy. Na první pohled působí tak… Křehce. Žensky. Dokonce se ani nezdá, že by byla ozbrojená – rozhodně si žádná z vás nevšimne obrysy skryté zbraně pod oblečením.

Když Elzbieta promluví, Amelie to jen odmávne rukou. Jakákoliv slova jsou zde zbytečná, ba dokonce dost možná i nebezpečná. Zvláště když světlovlasou ženu stojící před vámi nyní zajímá zpěv zcela jiného ptáčka.

Jitřenka netrpělivě přimhouří oči jako kočka sedící před otevřenou klecí a Kazandře je jasné, že čas vypršel. Musí promluvit. Hned. Dost možná už teď se nadechuje ke své odpovědi pozdě. V chodbě panuje absolutní ticho, když ze sebe souká ta slova. Není to vlastně vysloveně lež. Jen pravda zbavená zbytečných podrobností.

„Opravdu? Slyšela jsi jen ránu a pak našla mistra Dragowskiho pod schody?“ nakloní se ke Kazandře na okamžik blíže. V očích se jí nepřirozeně zaleskne, takhle zblízka… Na okamžik to působí jako by se její zornice pohnuly. Stáhly v úzkou čárku a s dalším úderem srdce se zase vrátily do původního tvaru. Je to rychlé. Jen mžik. Stalo se to vůbec?

„Jsi si jistá, že jsi neslyšela něco více? Nebo neviděla? Cokoliv. Třeba tady Elu,“ opět se narovná a sklouzne pohledem na okamžik ke jmenované. „Oprav mě, pokud se mýlím, hádě, ale ty jsi tam byla také, že?“ povytáhne krátce obočí. „A také jsi slyšela jen ránu a pak našla mistra Dragowskiho pod schody?“ ztiší hlas až to zní málem… Výhružně. Obě si vás měří očima a z výrazu v její tváři je těžké cokoliv vyčíst. Cokoliv z toho, co se jí teď právě honí hlavou. Ví, co se stalo. Dost možná o tom ví i víc než vy dvě.

„Jak to já vidím, máme tu záhadu jednoho ošklivého pádu a dvou dívek, které u toho byly a obě tvrdí, že neví, co se stalo. A tak by to také mělo zůstat, háďata, rozumíme si? Zkuste si to trochu lépe učesat. Proč jste vyběhly jen vy dvě. Co přesně jste slyšely. Tak, aby nikdo na vás neměl zbytečné otázky, protože poté… Kdo ví, jak mistr Dragowski z těch schodů nakonec spadl. Kdo mu pomohl. Kdo přišel pro Kostadina a koho u něj Kostadin nakonec našel,“ řekne jako by nic.

„Ručíte mi za to, že se nikde nedoslechnu zvěsti, co by říkaly cokoliv jiného,“ krátce se odmlčí. „Teď můžete jít. Obě,“ propustí vás těmi pár slovy pryč a popožene vás výmluvným gestem ruky. Prostě… Jen tak.

Ostatně je tak akorát čas, pokud vaše nepřítomnost nemá vzbudit podezření, kde vězíte. Sluneční paprsky již prosvětlují chodby a vyhání šero od stěn. Navíc snídaně nepočká, podává se jen v přesně vymezený čas a kdo ji nestihne… Má zkrátka smůlu. K snídani se navíc hodí chodit už připraveni na dopolední výcvik, který často začíná právě bezprostředně po ní.

Ten dnešní by měl vést… Sivak.

Dobrá i špatná zpráva zároveň…